Chlapík z pekla

TĚŽKÝ PŘÍPAD

Nadarmo jsem si prohrabával kapsy. Bohužel! Najít jsem ho nemohl.

„Promiňte,“ obrátil jsem se ke svému průvodci. „Kde bych tu sehnal kapesník?“

„Kapesník? Co tím míníte? To je nějaká slovní hříčka?“

„Ale žádná slovní hříčka. Smrká se do něj.“

„Promiňte… co že se do něj?“

„Smrká. Mám rýmu.“

„???“

„No tak zánět sliznice v nosní dutině.“

Můj průvodce beze slova zastavil automatický všudylet letící kolem a otevřel přede mnou dveře.

„Kampak poletíme?“ zeptal jsem se.

„K nejlepšímu specialistovi na ušní, nosní a krční nemoci. Ted hned.“

… Ale v čekárně jsme museli čekat. Uvnitř probíhala jakási složitá operace. Kolem nás každou chvíli probíhaly soustředěné postavy zdravotních sester a tlusté figury poradců.

Příbuzní nemocného čekali s námi. Vysoká žena, zřejmě matka, chodila z jednoho konce čekárny na druhý. Malá kulaťoučká dívka si vlezla i s nohama do křesla a nemilosrdně si oštipovala nehty („Aha, tak tento zlozvyk nepřekonali!“).

„Co je to za operaci?“ zeptal jsem se opatrně.

Matka se zastavila.

„Můj syn je mrzák. Poznali jsme to, když mu bylo asi půldruhého roku. A skrývali jsme to před ním… I jeho kamarádi to věděli a pomáhali nám. Ze všeho nejvíce však nám pomáhala Koljova představivost. Tehdy ještě takovou nemoc neuměli léčit. A pak se objevila ona…“ Žena zlostně ukázala na dívku v křesle.

Dívka vyskočila.

„Ano, objevila jsem se já! A budu jeho ženou, i kdyby byl trojnásobný mrzák, například daltonik nebo hluchý k poezii. Ale když se to dá léčit? A lhát mu nedokážu.“

Chtěl jsem se zeptat, co tedy vlastně Koljovi je, ale můj průvodce mne přerušil.

„Promiňte, musím odejít. Musím vám na dnešní večer najít jiného průvodce. Je mi to velmi nepříjemné, ale právě jsem dostal zprávu, že můj bratr nebude moci jít s vámi.“

„A co se mu stalo?“

„Ale, Karibská mořská služba si nevšimla, že se na pláž dostal žralok — a ten ukousl bratrovi kus nohy.“

„A to říkáte tak klidně?“

„Ovšem že ne, je mi to velmi líto…, ale asi tak za tři dny už bude moci jít s vámi.“

„A jeho noha?“

„Vyroste, to je maličkost! To tady ta operace je vskutku těžký případ,“ ukázal směrem k lékařově ordinaci. „A co je to za případ?“ Dívka zašeptala:

„Můj ženich od narození nemá hudební sluch. Neví, co je to hudba. A tam mu teď darují vlastně celý svět… Jenže taková operace je nebezpečná. Nechci však, abyste byl proto smutný. Víte, že v této nemocnici mají nejlepší kolekci záznamů vů-ní?“

Profesor mi připevňoval na tělo aparáty kvůli různým analýzám. A já jsem mu říkal:

„Ale symfonie vůní, to přece není umění. Jinak bychom na to snad byli přišli před vámi i my!“

„Přišli před námi. Není to umění!“ — rozzlobeně opakoval profesor. „A zkoušel jste už poslouchat hudbu se zátkami vuších? Nebo se dívat na obraz se zavázanýma očima?“

„Takovému srovnání nerozumím. Proč…“

„Proto! Měli jste všichni ustavičně plné nosy! Copak jste potom mohli vnímat umělecké aromatické dojmy? Tak si lehněte, pustíme se do toho…“

VPÁD

Jednoho krásného dne roku 2074 On a Ona seděli na lavičce uprostřed tropické rezervace. Nedaleko nich pod palmou stál stroj, kterým sem přiletěli.

Dokonce i vítr ztichl, aby jim nepřekážel. Na sta kilometrů kolem nebylo živé duše. Ale v tom okamžiku, když se Jeho rty přiblížily k Jejím, ozvalo se strašné syčení, neznámá síla je odtrhla od sebe a na lavičce mezi nimi se neznámo odkud objevil stařík.

Okamžitě zhodnotil situaci a polekaně řekl:

„Promiňte, nemyslel jsem…“ — Ale hned se vzpamatoval z rozpaků a změnil omluvný tón za slavnostní. „Jistě mi prominete, že jsem vás vyrušil, když se dozvíte, že jsem host z daleké minulosti…“

Stařík nestačil domluvit — mladík spráskl ruce a hořce zašeptal:

„Ať se propadnu! Zase jeden!“ Obrátil se k dívce. „Čestné slovo, já za to nemůžu.“

„To vím,“ řekla Ona chladně.

„Ale zato já nic nevím!“ protestoval host. „Proč se neradujete?“

Jinoch se přemohl a odpověděl mu:

„To se máme radovat po šestimiliónté? Z toho prvního jsme se ještě radovali.“

„Ale vždyť já jsem sestrojil stroj času na cesty do budoucnosti! A první jsem ho vyzkoušel!“

„Uznávám,“ chladně odpověděl On. „Probírali jsme vás ve škole… Ale je to tak… Váš stroj prostě zaletěl daleko. Ti, kdo vyjeli později, přijeli k nám dříve než vy. To se stává. Nerozčilujte se proto. Radši mi ale řekněte tohle,“ jeho zamračený obličej se trochu rozjasnil. „Proč se hosté z minulosti vždycky objevují v nejnepříhodnější okamžik a na nejnepříhodnějším místě? Veškerá teorie pravděpodobnosti tím letí k čertu. Ani Rada moudrých se v tom nevyzná. Nedá se v tom něco dělat?“

„Už počtvrté mu překazili možnost vyznat mi lásku,“ uraženě řekla Ona.

„Promiňte mi ještě jednou… A váš dotaz… Jistě víte, když jste mě probírali ve škole, že stroj času i jeho pasažéři fakticky necestují. A vlastnosti časoprostoru jsou takové, že člověk, který se pohybuje v čase, pohybuje se i v prostoru a nelze předem předvídat…“ Velký objevitel začal mluvit jako na přednášce. — „To vím i bez vás.“ Jinoch zřejmě ztratil o návštěvníka jakýkoliv zájem.

„Ehm… promiňte, ale co bude se mnou? Vy přece jste už jistě objevili stroj pro cesty zpět do minulosti? Chci domů.“

„To tak! Všech šest miliónů hostů se chtělo jen podívat do budoucnosti a pak honem domů. Všichni strašně toužili vrátit se zase co nejrychleji ke svým příbuzným a známým. Před osmi lety, když tu byli první návštěvníci, Rada moudrých převedla na práci na stroji času čtyřicet miliónů fyziků a matematiků.

Pravda, někteří z nich byli přesvědčeni, že takový stroj času nelze sestrojit, protože by se tím porušil zákon kauzálnosti.

My sice zacházíme se zákony přírody svobodně… Ale dokud nebyl problém vyřešen, veliký Nurden dal návrh, aby se posílali návštěvníci dále do budoucnosti — do doby, kdy se lidé naučí jezdit na stroji času na obě strany.

Odeslali jsme tam asi tak čtyři milióny návštěvníků. Pak ale jednoho básníka napadlo: „Jestli jsou cesty do minulosti již někde objeveny, tak proč k nám ještě nikdo z budoucnosti nepřiletěl?“ A všechny práce byly zastaveny. Přestali jsme také posílat návštěvníky dál do budoucnosti — to bychom jen házeli své starosti na krk jiným.“

„Jaké starosti?“

„Vás přece musíme konejšit, léčit a celá desetiletí učit…“

Veliký Nurden usedl za katedru a přehlédl sál svýma dobrýma očima.

„Zdá se,“ řekl, „že vás mohu potěšit. Podle našich propočtů přiletěl poslední ze šesti miliónů dvaceti čtyř tisíc pěti set třiceti lidí, kteří byly posláni do naší epochy od roku 1974. Druhý vpád je možno očekávat nejdříve asi tak za dvě a půl století. To budeme přijímat zpět ty, které jsme sami poslali o tři sta let dopředu. Ale do té doby se jistě dostatečně připravíme…“

Katedra, za kterou seděl Nurden, se zakymácela. Vedle Nur-dena se objevil velice rozpačitý mladík, který fyzika nechtěně, ale pořádně praštil do boku.

„To jste vy, Nikolaji?“ zhrozil se akademik. „Vždyť vy jste přiletěl z minulosti první před osmi lety a okamžitě jsme vás poslali dál do budoucnosti…“

„Promiňte mi, nedoletěl jsem až do cíle,“ v rozpacích řekl nezvaný návštěvník.