Chlapík z pekla

Anatolij Babenko BĚH

Běžet se muselo takto…

Lehce se chodidly dotýkat země. Raz — dva, raz — dva. Po asfaltu, po kamení, po štěrku, po písku — stále stejným lehoučkým krokem měřit prostor, měřit čas svými kroky jako tikáním hodinek. Raz — dva! Letět kupředu, opírat se hrudníkem o prázdnotu podobnou vatě a nechávat za sebou lehký vír vzduchu, neslyšitelné kroužení rozvířeného prachu, neviditelná střediska vznikajícího větru. Raz — dva, raz — dva, raz — dva! Na všechny strany rozstřikovat louže, chladit si nohy v orosené trávě, mísit studené bláto, šustit v rozehřátém obilí. Hruď se stále stejně radostně zvedá, plíce nabírají kyslík až po okraj, srdce bije rovnoměrně a rychlost uklidňuje netrpělivý tep krve. Raz — dva, raz — dva…

„Dobré ráno, učiteli! Tady jsou vaše noviny…“

„Děkuji ti, Běžče!“

„Přeji vám krásné léto, tetičko! Dnes je dobré mléko, smetany je v něm na celý prst.“

„Nech ho u vrátek, milý Běžče, vezmu si ho za chvíli. Dej ti Bůh stále rovnou cestu!“

„Zdravím vás, mistře! Tady vám nesu dluh od básníka, dostal dnes honorář…“

„To se mi hodí, Běžče, velice se mi to hodí. Dám ti kávu a rohlík, zastav se na okamžik, beztoho běžíš již od úsvitu, na snídani jsi jistě zapomněl.“

„Až potom, otče! Mám moc práce. Jak ji skončím, určitě poběžím okolo… Haló, trafikante! Tady máš své pilulky. Ber jepo jedné a koukej se uzdravit. Budeš-li nemocný, nebudou mít lidé co kouřit a já budu muset běhat do města — mám i tak dost starostí…“

A opět je ticho, jen tichý dotek chodidel o zemi. Na nebi není ani obláček, ale není ani horko, běží se dobře, nohy jsou plné síly — s jistotou běží po pěšince, v rytmu rychlého běhu se doslova ztrácejí, kmitají ve stejném taktu a harmonické rychlosti. Tělo vypjaté a poddajné pluje a letí jako šíp.

A jeho myšlenky:

Kdy to všechno začalo? Byly mu snad tři nebo čtyři roky. Anebo už pět? Sedíš, hraješ si a najednou srdce začne bušit, myslíš si, co se stalo, vždyť ti vyskočí z hrudi, a co potom? Pak se najednou uklidní a na všechno rychle zapomeneš. Myslel jsem si, že to tak je u všech lidí. Bát jsem se začal až později. Když jsem byl mladý — čeho bych se bál? Všechno bylo, jak má být: jednou je ti do pláče, tu zase do smíchu. Hned tě svrbí koleno, hruď se napíná. Zkrátka — žiješ… Vždycky jsem běhal rád. Kam až mi paměť sahá, ve dne ani v noci mě nikdo nemusel do běhu nutit, vždycky mi byl příjemný, dělal jsem všechno v běhu. Při dětských hrách mě nikdy nikdo nedohonil. „Peška“ jsem nikdy nedostal, nikdy mě nikdo nechytil, když jsme si hráli na schovávanou, vždycky jsem doběhl dřív než ten, kdo mě našel. Při závodech se nenašel ani jediný, kdo by se mnou chtěl závodit. Všichni věděli, že je to marné. Jo, v dětství to bylo pěkné: když se ti chce, běžíš, a když ne, nemusíš. Ovšem běhat se mi zdá příjemnější…

A cesta ubíhá takto:

Když už se mi nechce běžet po pěšině — zahnu stranou. V lese je stín, slunce prosvítá větvemi, nohy se měkce boří do mechu, z nenápadných květů se sype pel na bosé prsty, nohy se odrážejí od holých kořenů, otiskují stopy na kapradí a zašlapují do země staré listí a jehličí. Běžím vějířem rosné mlhy, v níž se tvoří maličké duhové kapky, co jako motýlci usedají na tělo, běžím přes potůček, pramének či říčku jako vodoměrka, potápník nebo komáří larva. Už jsem na druhém břehu na louce. Nohy, ještě před chviličkou čisté, jsou teď zamazané od jílu. Ještě několik rychlých skoků a už jsou obalené drobným pískem. Ale ani tato obuv nevydrží dlouho: husté drny příjemně chladí a zbavují nohy písku. Kupředu, kupředu! Raz — dva, raz — dva…

„Vzbuďte se, slečno! Už je ráno, sluníčko už dávno vstalo! Podívejte se, jaké květy vám posílá váš ženich. Natrhal je za úsvitu a já jsem běžel tak rychle, že na nich nestačila rosa oschnout. Cítíte, jak voní? Z té vůně jde člověku hlava kolem, už jsem si myslel, že je ani nedonesu. Dejte si pozor na svou hlavu, má milá, jsou věci, ze kterých se člověku hlava točí ještě víc.“

„Děkuji ti, můj milý, dobrý Běžče! Nebylo to těžké, běžet s takovým nákladem?“

„Ale kdepak! To byl příjemný náklad. Letěl jsem s ním nad zemí, ani jsem necítil, že mám nohy.“

Ach, kdybych se tak mohl ohlédnout! Ale nejde to: rytmus mne pohání kupředu, srdce potřebuje rychlost, rychlost podporuje srdce, nohy mne nesou dál, stále dál… A co je za mnou, to si mohu jen představovat — jak se jí zarděly tváře, jak jí zvlhly oči a milý nosík se ponořil do kytice, do té nádherné vůně…

„Dobrý den, paní! Dávno jsem neběžel kolem. Dopisy pro vás nebyly. Ale dnes tu je! Vsadím se, že je od syna. Je ještě v nemocnici? Ubohý chlapec. Ale nebojte se, uzdraví se. Chytejte obálku, ať jsou v ní jen dobré zprávy!“

A znovu kupředu! Znovu by se chtěl ohlédnout, ale nejde to. To, co se právě událo, už patří do minulosti a tisíce nových věcí ho ženou do budoucnosti, tisíce povinností pro pevné nohy a spěchající srdce. A za jeho zády — v blízké i vzdálené minulosti — trhají matčiny ruce netrpělivě obálku a vpíjejí se očima do písmen…

„Babičko, kam nesete ty tašky? Pomůžu vám…“

„Kdepak, můj milý, vždyť já ti nepostačím.“

„Nevadí, vím, kde bydlíte, nechám je u vrat. Nikdo se jich nedotkne — a mně břemeno nevadí…“

Desítky, stovky povinností. Prosby, poslání, žádosti, přání, která jen uhodl… Jednou pošta, podruhé léky pro nemocného, dnes lístky na vlak, zítra nějaký dárek k svátku. Všechny oběhnout, všechno doručit, všude přiběhnout včas, na nikoho nezapomenout… Tak každý den, každý měsíc, celé roky…

A jeho myšlenky: Nebylo mi ještě dvacet let, když jsem dostal strach poprvé. Srdce tak šíleně bilo — myslel jsem si, že už je konec. Celé tělo se chvělo. A jak mi někdy bylo v noci zle! Probouzel jsem se bolestí: žíly nateklé, v hlavě to šumí, puls jako kulometná střelba — ani se nedá spočítat. Vlastní srdce mne budilo! Lékaři si nevěděli rady, stále hledali příčinu. Organismus zdravý, nic na něm nelze objevit — a vypadá to na to, že bude brzy konec. A srdce se z ničeho nic najednou zastaví. Na půl minuty nebo i na minutu. Stojím a čekám celý zpocený: začne bít znovu, nebo ne? Dusím se, lapám po dechu. Jediná záchrana je běžet. Rozběhnu se — a hle, začalo bít a hned pravidelně, klidně bije, jako by se ani nic nestalo. A záhada se ukázala zcela jednoduchou. Nemělo dost práce. Dlouho jsem tu záhadu řešil, stále jsem si myslel, že mám nějakou nemoc. A třeba to je nemoc, kdoví? Nejspíš ano.

Jaké je to zdraví, když nemohu mít ani chvíli klid, když jsem si od něj musel navždy odvyknout. Vždyť já už vůbec nevím, co je to klid…

A čas běží…

Léto přechází v podzim, po zimě nastupuje jaro. Srdce pohání krev, krev pohání nohy, nohy nesou tělo. Tělo patří člověku, ale srdce mu nepatří. Občas se zvedá vítr. Někdy fouká do zad a není studený, jindy je mrazivý a fouká přímo do tváře. Ale srdce to nezajímá: Žít — žít — žít — žít — nechce slyšet nic o dešti a blátě, o zimě a mrazu, o sněhu, krupobití ani o letním parnu a dusnu. Pracuje po svém a nic nedá na impulsy zvnějšku. A člověk také na ně nemůže dbát. Poslouchá své srdce.

„Dobrou chuť, učiteli! To je dnes ošklivé počasí. Je kluzko a vítr proniká až do kostí. Ještě dva domy na této straně a pak se obrátím. Ale váš telegram je v pořádku, nepromokl mi. Doufám, že jste všichni doma a že jste zdrávi? V takovém počasí není ani psa slušno vyhnat… Pozdrav vaší paní! Cože? Ne-slyš-í-í-í-m!“

Ještě jeden dům.

„Haló, Běžče! Stále běháš? Kup mi víno v obchodě. Mám tady přítele. A ty stejně musíš běžet jako k požáru. Jsi hodný, co ti to udělá…“

„Vezmu, vezmu…“A ještě jeden…

„Poslyš, nohatý, zpomal trošku, něco ti řeknu. Je mi tu v takovém psím počasí smutno. Až poběžíš okolo Vislinovského, zavolej na něj, ať ke mně přijde. Zahrajem si karty. A tomu zrzavému to taky řekni. Nezapomeneš? Tak leť dál. Ať přijdou brzy…“

A jeho myšlenky:

Není moc zdvořilý, ale ať. Proč bych to konečně nemohl vyřídit. Má pravdu — běžet musím tak jako tak. A jak bych se chtěl někdy zastavit — už jen proto, abych věděl, co se stane? Ale nejde to. Jak že mi to vysvětlil ten profesor? Máš příliš rychlé srdce. V organismu, který je v klidu, prostě nemůže existovat. Jestli se zastavíš, pukne. Je to jedinečný případ, v mé praxi jsem nikdy nic podobného nepoznal. A pochybuji, že někdo jiný by se byl s něčím takovým setkal. A ten profesor, světová kapacita, to dobře vysvětlil. Máte prý infarkt naopak. Obyčejně lidé, kteří nejsou zvyklí pohybu, najednou začnou dělat nějakou namáhavou fyzickou práci a srdce to nevydrží. A u vás je to naopak. Srdce si práci žádá. Nejlepší bude, když budete běhat. Ale nezastavujte se. Zastavení je vám kategoricky zakázáno. Teď ještě se můžete na chviličku zastavit, ale v budoucnosti to už nepůjde a nic proti tomu nelze udělat. Medicína je tady bezmocná. Víte, co se stane se zajícem, kterého dlouho drží zavřeného v kleci a pak ho najednou pustí? Vyletí jak zběsilý — a okamžitě je vzhůru tlapkami. Jeho srdce to nevydrží. Pro vás je běh jako ta klec. V naší době trpí mnozí lidé nedostatkem pohybu, vy ho máte nadbytek. Dalo by se tomu říkat hyperdynamická nemoc.

Možná že je to pro mne dokonce štěstí? V každém případě je jisté, že nezemřu na přílišné zatížení organismu. Jedno je na tom zlé. Zpočátku jsem si nijak nemohl přizpůsobit spánek. Teď už jsem si zvykl. Usínám na jednu nebo dvě minuty v běhu — a zase běžím dál. Oči mám stejně otevřené — cestu vnímám, ale mozek spí. A už dávno potřebuji daleko méně spánku než dřív.

Oblečen byl takto:

V létě jen lehce. Nohy bosé, na těle lehounká košile a krátké kalhoty, na hlavě nic. Slunce se bát nemusel — stejně nikdy nestál na místě. Pozdě na podzim, v zimě a na začátku jara měl jiný oblek: vlněný a tenisky k tomu. Nemusel se oblékat tepleji: byl nepřetržitě v pohybu a rychlost dodává teplo. Když se víc oblékl, potil se. Sice by se možná nenachladil, ale zato by byl shořel. Před sněhem a deštěm ho chránila jen čapka se štítkem, hodně dlouhým, jako nosí žokejové. Ten mu kryl oči. Když zmokl, nevadilo to. Když přestalo pršet nebo sněžit, za pět minut už šla od jeho oblečení pára a on uschl.

Svaly na nohou je příjemné cítit, jsou tak z kamene, jako odlité z kovu. Nikdo takové nemá, ani profesionální běžci, ani maratónci. Pro ně je vždycky problém, jak si udržet formu. „Věčná forma“ — to je pro ně nesplnitelný sen…

Zajímavé. Odkdy jsem se já přestal radovat ze své „věčné formy“? Asi před pěti lety. Jíst v běhu, spát v běhu — jak dlouho je to možné vydržet? A přesto se nedá nic dělat. Domov člověk nemá. Není kde otevřít dveře, vejít do pokoje, sednout si a odpočinout, nejde si poslechnout hudbu, není s kým si promluvit. Ani se ženou ne, protože žádnou nemám. Odkud by se tady vzala? Ženy se provdávají za člověka, který jim zabezpečí klid, pohodlí, lásku, dostatek. A já nejsem člověk, jsem jenom srdce. A se srdcem si lehnout nepůjdeš. Ani po něm nebudeš toužit, nebudeš na ně čekat, až se vrátí z práce: protože ono nezná, co je to vrátit se z práce. Nedá se s ním jít do kina, ani na návštěvu… Ani peníze domů nepřinese. Tak je to, člověče — srdce. Co ti zbývá? Popřemýšlejte o tom… Ale ani to se nedá. Jak mám přemýšlet, když musím běžet. Pomáhat slabým, vyhovět silným. Snažit se… Tak jak to srdce přikazuje.

„Zaběhni sem, mládenče! Chytej peníze. Chytil jsi je? Jsi šikovný a silný… Koupíš mi za ně cigarety! Už žádné nemám, tak přece pro ně nepoběžím, když jsi tu na to ty. A vůbec, běhej kolem nás častěji: je to prima, když po ulici běhají takoví běžci… Drobné si nech.“

„Kam letíš, ty divoký, copak se nemůžeš zastavit? Co na tom, že máš mnoho povinností! Měl by sis na krk pověsit zvoneček, aby lidi věděli už zdálky, že běžíš. To je ale myšlenka! To udělám, koupím ti zvoneček. Od tebe se člověk nedočká, že bys běžel a křičel — lidé dobří, už běžím, připravte si, co kdo potře-buje. A co potřebuju já? Teď jsem to zapomněl. Aha, už to vím. Přines mi nějaké noviny s křížovkou. Dnes je sobota, nějaké musí být. A když nebudou, tak mi to skoč říct. Abych na tebe zbytečně nečekal.“

„Haló, haló! To na tebe křičím, ty trumbero! Neviděl jsi mého kluka? Zase někam utekl s kytarou. Když ho uvidíš, řekni mu, že ho čekám na večeři. Jak to, kde ho máš hledat? Copak já to mám vědět?“

Tak vidíte, mám jí najít kluka. Možná, že já bych také chtěl mít chlapce. Nebo děvčátko. Ale i kdybych je mohl mít, co by s nimi bylo? Byli by také věční běžci? Snad ne, ale možná že ano. Děti běžci. To je strašná myšlenka. Mé nešťastné srdce!

A proč dříve nebo později jsou všichni zlí? Nelíbím se jim snad? Jistě, nevypadám pěkně, ale jinak to být nemůže. Pokládají mně za méněcenného? Anebo je to tím, že vědí, že mi nezbývá nic jiného než běžet. Ale vždyť můj běh jim jenom prospívá! Anebo už ve mně nevidí člověka? Jen rikšu, živý bicykl, poštovní schránku s nohama, autobus… Srdce, moje srdce, nemám se zastavit? Pojď, zastavíme se jako do země zakopaní. Spolu…

Žít — žít, žít — žít…

„Strýčku, počkejte chviličku. Už jsme se vás dávno chtěli zeptat, ale vždycky jen běžíte okolo. Maminka říkala, že musíte pořád běžet. Pořád jenom běžet. Byli bychom to také chtěli umět, ale nejde to. Nepovozíte nás trochu na zádech? Zahrajeme si na koníčky…“

S lehkým srdcem, s pružnýma nohama — po pěšinkách, přes potoky, přes pole, lesy, vstříc větru. Stále stejným lehkým krokem měřit prostor, jako hodinky odměřovat čas: letět kupředu, nechávat za sebou jen neviditelné víry; vtiskovat přesné stopy do kapradí, zvedat pel divokých květin; nezpozorovat ani déšť, ani dusno, ani vedro: plout, letět, proudit; pohybovat se v nepřetržitém rytmu, taktu, radosti… A neohlížet se — vše je v budoucnu. Nezastavovat se. Teď už se nikdy nezastavit!