Chlapík z pekla

Dmitrij Bilenkin ČLOVĚK, KTERÝ BYL PŘÍTOMEN

V ten večer, jako vždy, se naše pětka sešla u Valerije Granatova a jako obvykle si ten nejrychlejší sedl do křesla, které patřilo pánovi domu. Ostatní se museli spokojit se židlemi a práce začala.

Scházeli jsme se tak často, vymýšleli jsme spolu dobrodružné romány. Zpočátku se nám tato forma spolupráce, častá ve vědě a tak vzácná v literatuře, zdála originální a zábavná, mysleli jsme si, že baví nejen nás, ale i čtenáře, ale pak se cosi změnilo. Naše znalosti, schopnosti a temperamenty se natolik slily, že vzniklo něco jako samostatná osobnost, zčásti nám podobná a zčásti zcela neznámá. S údivem jsme začali pozorovat, že má nad námi převahu. Nechtěla se omezovat jen na důmyslný nápad, chtěla víc a vyžadovala od nás naprostou odevzdanost. Buď jsme se měli rozplynout v této nové kvalitě, nebo jsme se museli rozejít. A nám se nechtělo ani jedno, ani druhé. Je snadné vysypat z kapsy drobné při přátelské zábavě, ale spojit veškerý kapitál, abychom společně postavili něco velkého — to už je něco jiného. Vše bylo na vážkách a ten večer se to mělo rozhodnout.

Tak tedy, náladu k tvůrčí práci jsme měli nevalnou. Jen tak mimochodem, vymýšlení syžetu v pětici vedlo k jisté zvláštnosti myšlení. Někdy naše myšlenky jako by rezonovaly. Snadno, rychle a přesně jsme sestavovali scény, jeden druhého jsme rozpalovali myšlenkami, nápady lehce přeskakovaly od jednoho k druhému a tím se obohacovaly. V takových okamžicích jsme cítili štěstí kolektivního myšlení.

A potom se všechno z neznámých důvodů rozpadlo. Jako bychom ohluchli. Maličkost, která by každému jednotlivě trvala vteřinu, vyžadovala neuvěřitelné úsilí všech pěti. Jako bychom tlumili jeden druhému myšlenky. A jestliže nás rezonance podněcovala k něčemu zcela zvláštnímu, vynikajícímu, pak opačná fáze nás velmi tížila.

Naneštěstí ten večer začal právě opačnou fází. Představivost pouze doutnala, říkali jsme jakási prázdná slova. Bylo to nesnesitelné jako pohřeb. Díval jsem se na ostré světlo stolní lampy a myslel jsem si: existují tisíce prostých radostí, proč se tady mučit kvůli něčemu přízračnému a zřejmě nedostupnému? A mám podezření, že si to mysleli všichni.

„A co když náš hrdina začne takhle…,“ beznadějně hlesl Valerij po dlouhé pauze.

Přerušil ho zvonek u vchodu.

Valerij vyšel, šoupal při tom pantoflemi, brzy se vrátil a vpustil před sebou do pokoje člověka s aktovkou, která kdysi měla narezlou barvu. Ten člověk se křivě uklonil a sedl si. Nestačil jsem se ani podivit jeho příchodu, protože Valerij už na prahu začal rozechvělým hlasem:

„Mládenci, a co jestli…“

To, co pak řekl, byl takový báječný nápad, že jsme na všechno zapomněli a doslova oněměli nadšením.

A pak už to šlo ráz na ráz. Dojem, který mi zůstal z toho večera, je jakási vypjatá blaženost, jako kdybychom šli na hory a při každém kroku se nám otevíral nový pohled, jeden krásnější než druhý. Už jsme nevymýšleli román, viděli jsme cizí život až do detailu, s úžasem jsme pronikali do nejtajnějších myšlenek lidí, kteří vznikali neznámo jak, kochali jsme se jimi, divili se nečekaným rysům jejich charakterů, lovili jsme jejich gesta, slova, bylo třeba jen psát a psát, protože už jsme nepoznávali, co je reálnější — zda tenhle zakouřený pokoj, ve kterém sedíme, nebo ten život a svět, který ožil v našem vědomí.

Neexistoval jsem já, neexistovali jsme my, byla jen ta společná osoba, v níž jsme se rozplynuli a která nám dávala jakousi schopnost jasného, s ničím nesrovnatelného vidění. Stav, který jsme tehdy prožívali, se nepodobal ničemu předtím, ani potom. V tom stavu jsme dovedli analyzovat život lépe než stovky učeb-nic, všemu jsme rozuměli, všechno jsme znali a mohli, stejně jako bozi.

Jen v okamžiku uvolnění, když trošičku vystoupila realita místnosti, ve které jsme byli, jsem si vzpomněl na návštěvníka a na zlomek vteřiny jsem na něm utkvěl pohledem. Seděl stranou, mhouřil oči a mnul si ruce, jako kdyby přišel z mrazu ke krbu. „Výborně, výborně,“ šeptal. Nestačil jsem si ho prohlédnout, ale zůstal mi pocit podobný tomu, jaký v nás vyvolávají staré předměty v domácnosti. Pocit něčeho příjemného, spolehlivého a potřebného. Jen tak letmo jsem se tomu podivil. Po čas vypjaté duševní práce každý zbytečný člověk jen překáží svou přítomností, a tady to bylo naopak.

Všechno, co jsme ten večer dělali, se dařilo. Neptali jsme se jeden druhého, zda se syžet budoucího románu rozvíjí tak, jak je třeba — věděli jsme, že se jinak rozvíjet nemůže. Nevybírali jsme slova, přicházela sama, ta jediná správná, jakoby zářící vnitřním jasem.

A když jsme v pět ráno skončili, věděli jsme, že jsme udělali všechno, že už nic není třeba, že to hlavní, co dává dílu hloubku a skutečnost — to už je na papíře.

Rozhlíželi jsme se po sobě s jakýmsi rozčarováním. Ani se nám nechtělo mluvit. Byli jsme příjemně vyčerpáni. Člověk s aktovkou už tu nebyl, zmizel nepozorovaně. Oblékli jsme se a nikdo si na něj ani nevzpomněl.

Hostitel si přehodil přes ramena plášť s úzkým sametovým límcem a vyprovázel nás. Teprve ve skřípavém výtahu jsem se ho najednou zeptal:

„Valeriji, kdo je to ten tvůj přítel, který s námi proseděl celý večer?“

Na Valerijově tváři se pomalu rozhostilo překvapení.

„Můj přítel? Viděl jsem ho poprvé. Přišel za někým z vás.“

Podíval jsme se po sobě. Vyšlo najevo, že jsme ho všichni viděli poprvé.

„Co to má znamenat?“ zeptal se Valerij zaraženě. „Poslyšte, to je nějaký nesmysl!“

„Ale tys ho přece přivedl!“ řekli jsme všichni najednou.

Ve Valerijových očích se mihl výraz, jako když si chce na něco vzpomenout.

„No ano… já jsem ho pustil.“

„Ani ses ho na nic nezeptal?“

„Pozdravil… Chtěl jsem se ho zeptat, ale tu mě napadla ta myšlenka se syžetem, zcela mechanicky jsem ho pustil do pokoje… A pak jsem na něj docela zapomněl.“

„Tak,“ řekl jsem a snažil se zadržet zívání. „Je to jasné. Může snad někdo něco vysvětlit?“

Stáli jsme v průjezdu, po stranách byly vchody do obchodu s rybami a do mlékárny, takže to tu páchlo i rybami i mlékem zároveň. Nikdo z nás nic vysvětlit nemohl. Jen tak nikdo k někomu neznámému na návštěvu nechodí. Jen tak nikdo nesedí u neznámých lidí až do rána. Víc se vysvětlit nedalo.

Nejdivnější bylo, že nás ta záhada nijak nevzrušovala. Neměli jsme na to náladu.

„Vymýšleli jsme dobrodružství a sami jsme se dostali do dobrodružné situace,“ unyle kdosi zavtipkoval.

Ještě jsme trochu o události poklábosili a rozešli se s unavenými a nechápavými úsměvy na tvářích.

Uplynula řada měsíců, ve kterých se záhada ani trochu nevysvětlila, když jsem se jednou s naším neznámým téměř srazil za jasného dne na ulici.

Je to divné, ale poznal jsem ho hned, i když měl na sobě nějaký starý polokožíšek snad z doby Romanovců, který mu přidával ještě přízemnější vzhled, než měl ve skutečnosti. Před setkáním jsem si zdaleka nebyl jist, že bych ho poznal, i kdyby byl v obleku, který měl tehdy na sobě.

„Dobrý den! Chtěl bych se vás na něco zeptat,“ přistoupil jsem k němu rozhodně, protože jeho uhýbavý pohled mne ujistil, že se nemýlím.

Podíval se na mne plaše, ruka s odřenou aktovkou sebou trhla, jako by se byl chtěl tou aktovkou přikrýt.

„Dobrý den,“ řekl slabým hlasem. „Co dělá váš román?“

„Pokračuje,“ řekl jsem, aniž bych něco zveličoval. „Ale promiňte mi mou zvědavost, kdo jste vy?“

„Mé jméno je bezvýznamné — Petr Petrovič Feďaškin.“

Tvář měl stejně bezvýznamnou jako jméno. Obočí a řasy zažloutlé, vybledlé, stařecké scvrklé tváře a nos jako brambor.

„Teď se mne začnete vyptávat…,“ řekl zarmouceně Fedaškin,“nešlo by to bez toho? Hlavní věc, že se román podařil…“

Dokonce se ohlédl, hledal možnost, jak mi zmizet v davu. Ale ta možnost se nenaskytla, totiž aniž bych to chtěl, přitlačil jsem ho k zábradlí u chodníku.

„Promiňte, Petře Petroviči, ale chápete přece, proč jsem tak zvědavý. Vy na mém místě byste taky…“

„Chápu, chápu, ale nic nedokážu vysvětlit.“

„Nechcete?“

„Nemůžu, čestné slovo! Bylo vám snad špatně v mé přítomnosti? Proč potřebujete ještě něco vědět?“

Tajemství máme všichni rádi v knihách, ale nemáme je rádi v životě. Já nejsem výjimka. Koneckonců i tajemství v knížkách máme rádi jen proto, že se na poslední stránce vysvětlí.

„Ne,“ řekl jsem rozhodně, i když jsem si uvědomoval pošetilost svého počínání. „Musíte mi to vysvětlit.“

Celá jeho kulatá figurka se nějak schoulila, dokonce i na polokožíšku přibylo záhybů.

„Ale vy mi neuvěříte…,“ řekl utrápeně a ohlédl se.

„Poslouchám vás.“

„Vy sami jste mne pozvali…“

„My?“

„Vaše myšlenky.“

Zachvěl jsem se. Na jeho ústech se objevil smutný a zároveň vítězný úsměv.

„Tak vidíte, říkal jsem vám, že mi neuvěříte. Neměl jste se to dozvědět.“

Výborně. Feďaškin je tedy cvok.

Ovládl jsem se a už klidně jsem mu řekl:

„Jen pokračujte!“

Ne, nechtěl pokračovat. Myslel si, že ho teď pustím. Ale to si dělal marné naděje. Nevím proč, ale byl jsem připraven vzít ho za límec jeho vetchého kožíšku a vytřást z něj doznání. V myšlenkách už jsem se k tomu chystal. A on se lekl, jako kdyby vskutku četl moje myšlenky.

„Nedělejte to!“ vykřikl. „Zmrazíte sám sebe! Řeknu vám to, když to musí být, ale potom mě pustíte, ano? Ach, mladý muži, jak neuváženě nakládáte se svým mozkem!“

„Tak vy jste telepat! No tak pokračujte!“

„Ne! Neumím číst myšlenky! Ale cítím je, když… Rozumíte, jsem nevzdělaný člověk… Ale když někdo usilovně přemýšlí, v jeho mozku se mění nějaké… tyhle… potenciály, vzniká nějaké záření. A když se myšlenka rozhoří, vytváří cosi, vzniká nějaké teplo! No, to já téměř nepozoruju. Jen tak obecně, jako pozadí, dejme tomu… Ale jestli se myšlenky rozhoří obzvlášť silně, jako tehdy u vás, pak mne to tam táhne.“

„To je zajímavé,“ řekl jsem netrpělivě. „A téměř to není v rozporu s vědomím. Ale vy jste sám se sebou v rozporu.

„Jak to? To nemůže být!“

„Může. Když jste přišel, naše myšlenky nehořely, jen tak doutnaly a nechtěly hořet. Čadily, rozumíte? Tak jak je to?“

Feďaškin upadl do rozpaků. Začínal se mi ten podivný schizofrenik nějak líbit. Nejen že byl naprosto neškodný, byl dokonce dojemný ve svém fantazírování. Ale přesto, proč přišel právě k nám?

„Není tu rozpor,“ řekl nejistě. „Jen mne nepodezírejte z vy-chloubačnosti.“

„Ano?“

„Co vidíte kolem sebe?“ ukázal okolo sebe rukou. Mechanicky jsem se rozhlédl po okruhu, který naznačil. Zachmuření občané tu pospíchali za svými záležitostmi a starostmi, za auty se táhly pruhy výfukových plynů jako liščí ocasy, po římsách se důležitě procházeli holubi, řinčela tramvaj, zahýbající na hlavní třídu.

„Tak tedy, kolem toho všeho zde se vznáší oblak myšlenek,“ tajemně přiškrceným hlasem mi sděloval Feďaškin. „Ale jasných bodů, kdy vzniká něco nového a významného, je tu jen málo. Proto je každý jazýček toho plamene drahocenný. A já mám… schopnost… Ale nemyslete, že se vytahuji… Moje přítomnost okamžitě rozžíhá plamen. Copak jste to sami nezpozorovali? Ne, ne,“ vykřikl, jako by se bránil. „Já sám jsem nula, účetní v důchodu, ale mám schopnost pomáhat jiným myslet. Proto jsem k vám přišel. Chodím k mnoha lidem, musí to tak být, jim je dobře a mně taky. Nevěříte mi?“

Ovšem že jsem nevěřil. Ani trošičku. Přesto byla v mé nezviklatelnosti malá trhlinka. Jeho slova totiž mohla vysvětlit vše, co se s námi toho večera stalo.“Výborně,“ řekl jsem. „Tak mi to dokažte.“

„Proč?“ zeptal se roztrpčeně. „Stejně mi neuvěříte.“

„Uvěřím,“ řekl jsem tvrdohlavě a navzdory logice jsem byl přesvědčen, že tomu tak bude.

„Tak pojďme,“ souhlasil pokorně Feďaškin. Byl jsem příliš překvapen, než abych mohl protestovat. Zašli jsme do boční uličky, prošli jsme do druhé a ještě do třetí. Feďaškin šel rychle a jistě, jen jeho obličej dostal nepřítomný výraz, jako kdyby slyšel nějakou vzdálenou hudbu.

„Kam vlastně jdeme?“ nevydržel jsem nakonec.

„Nerušte!“ řekl přísně Feďaškin.

A najednou celý zrozpačitěl.

„Promiňte… Sám nevím, tady někde… Mohli bychom jít i do ústavu, tady vedle, tam taky… Jenže tam nás bez propustky nepustí. Ale už jsme blízko.“

Mávl jsem rukou a jen se podivil, jak jsem mohl naletět na takové fantasmagorické dobrodružství.

Brzy nato už jsme šli přes dvory, přes nějaké průchody, potom jsme stoupali po nevzhledném starém schodišti, zašpiněném a plném smetí.

Feďaškin se zastavil u dveří na sedmém poschodí.

„Tady.“

Byl viditelně rozčilen, rty mu zbledly, hlavu vtahoval do límce jako slimák do ulity.

Zvonek nejistě cinkl.

Dveře otevřel zachmuřený mladík ve sportovním obleku.

„Ke komu jdete?“ zeptal se nějak lhostejně.

Podíval jsem se na Feďaškina. Byl politováníhodný.

„My bychom chtěli —,“zamumlal. „Jsme z… Ale vy pracujete?“

„Pracujeme,“ řekl mladík.

A tu se na jeho tváři něco změnilo. Objevil se na ní oduševnělý výraz, jako měl tehdy Valerij Granatov, když se vrátil do pokoje poté, co otevřel Feďaškinovi dveře.

„Dobrá, to mi vysvětlíte potom,“ netrpělivě vyhrkl mladík a byl bych přísahal, že nás už vůbec nevnímá. Bylo to strašné.

Nečekal ani, až se svlékneme z kabátů, zmizel ve dveřích, odkud bylo slyšet výkřiky, smích a potom všechno ztichlo. A když jsme vstoupili, uviděli jsme tři mladíky skloněné nad stolem, kde byly rozložené nějaké rysy. Ty se ostatně válely i po zemi.

Následující hodina byla nejfantastičtější hodinou mého života. My s Feďaškinem jsme tiše seděli v rohu a mládenci, aniž by si nás všímali, pracovali ve stavu jakéhosi šíleného, ale účelného nadšení. Já jsem nervózně kouřil. Nejdříve jsem čekal, že nás odtud s hanbou vyhodí. Ale oni na nás neměli ani pomyšlení, kdyby se náhle v pokoji objevil Napoleon, snad by si ho také ani nevšimli. Stroze a rychle si vyměňovali nějaké radiotechnické termíny, chvílemi se přeli, ale většinou mlčky psali a v celém jejich počínání nebylo nic zvláštního, jen neobyčejná soustředěnost, Feďaškin se netvářil vítězně, jen projevoval tiché nadšení, celý svítil blahem, miloval ty mládence a na mne docela zapomněl.

Pak mě najednou vzal za ruku.

„Půjdeme, už končí.“

„Co to dělají?“ zeptal jsem se šeptem.

„Jak to mám vědět?“ šeptem mi odpověděl Feďaškin. „Něco vynalézají. Pojďme, pojďme, proboha!“

Celý užaslý jsem seběhl po schodech.

„Dobře to dopadlo,“ brumlal si Feďaškin, klopýtaje po schodech. „Oni udělali dneska něco velikého… Jak je dobře, že nás pustili dovnitř. Stává se totiž, že mě někam nepustí. Sice jen zřídka, obyčejně na ně působím ihned…“

Neposlouchal jsem jeho brumlání, snažil jsem se vnutit svým myšlenkám racionální průběh a zčásti se mi to i podařilo. Taková operace je prostě nezbytná, je to ochranný reflex. Každý i ten největší zázrak se vždy snažíme srovnat s něčím známým, abychom se ubránili psychickému šoku. Když si pak trochu zvykneme, přijímáme zázrak směleji.

Chod mých myšlenek, když jsem se tak motal za Feďaškinem, byl následovný. Feďaškin není šílený. Jeho přítomnost skutečně nějak stimuluje tvůrčí schopnosti. Dejme tomu, že je to tak. Ale co na tom? Pro milióny lidí je něco takového, dá se říci, profesionální povinnost. Učitelé například sami nevyrábějí ani materiální, ani duchovní hodnoty. Jsou pouze zprostředkovateli znalostí a hlavně, jsou stimulátory rozumového a mravního růstu dětí — samozřejmě, jde-li o skutečné učitele. V tom je veliký smysl jejich povolání, jestli tomu dobře rozumím. Rozsévají své myšlenky a činy tak, aby se jako zlatá nit vplétaly do cizího života a znovu ožily v objevech a činech budoucích lidí. To je nesmírně důležitá práce pro společnost. A copak takto jednají pouze učitelé? Tak jako atomy těla nehynou po smrti, nýbrž vstupují do dalšího koloběhu hmoty, tak i duchovní hodnoty, předané jiným, existují věčně, přecházejí nepozorovaně z generace na generaci.

Ale to není všechno. Procesů anorganické přírody se účastní katalyzátory — tajemné sloučeniny, které samy nevstupují do reakce, přidávají jí však energii a sílu. V procesech organických tuto úlohu hrají fermenty. Proč by v psychických procesech nemohly být také katalyzátory a fermenty? Proč ne? — opakoval jsem si jako papoušek a tupě jsem šel za Feďaškinem a hleděl na jeho záda.

Najednou mne nenadálý nápad popohnal kupředu.

„Poslyšte!“ chytil jsem Feďaškina za rukáv. „Jestli skutečně… ehm… stimulujete rozumové úsilí jiných, tak proč jsem to nepocítil ihned, když jsem vás potkal na hlavní třídě? Anebo vy na jednotlivce nepůsobíte?“

Nevytrhl mi ruku (byl vůbec pokorný a poddajný) a odpověděl mi š rozpaky, ale s důstojností.

„Proč by ne… Na jednotlivce také někdy působím. Ale copak vaše myšlenky měly v době, když jsme se setkali, nějaký tvůrčí ráz?“ Podíval se na mne s omluvným úsměvem.

„Prosím vás, nežádejte ode mě vysvětlení, já ho sám neznám. Nepodařilo se mi stát se významným, nemám žádné zvláštní nadání, jsem pouze přítomen ‚na hostině‘ a podle mého jsem užitečný tím, že pomáhám vzniku velkých věcí. Není to moje zásluha, že tato schopnost se ve mně tak silně vyvinula. Je to jako hlas — někdo ho má a krásně zpívá a ten kdo ho nemá, ten se zpívat nenaučí, ale vynikne zase v něčem jiném. Dříve jsem neměl odvahu takhle chodit k cizím lidem, abych se ohřál sám a rozehřál druhé. A teď už mám smrt nablízku, musím spěchat, abych splnil svou povinnost. Přestal jsem se bát, že mě vyhodí jak žebráka, a jde to všechno výborně. Ale proč je to tak, to vám neřeknu. A ještě něco mi působí radost — že každým rokem je těch ohníčků víc a ani nestačím přijít ke všem, i kdybych se rozdělil na deset takových, jako jsem já. A jestli mne něco mrzí, tak to je fakt, že nemám žádný vliv na mravní podněty, na to nemám nadání, ale můj zesnulý bratr, ten ho měl. Ach!“

„Počkejte!“ proletěl mi hlavou překvapující dohad. „Jestliže existují lidé — stimulátory, znamená to, že existují také lidé, kteří dokážou uhasit myšlenku?“

„Jak by ne,“ smutně řekl Feďaškin. „Jak by ne. Jsou i takoví, kteří ji dokážou zmrazit. Copak jste se s nimi nesetkal? Ale promiňte mi, jdu domů, bydlím tady vedle.“

Mechanicky jsem mu stiskl ruku, provázel jsem zrakem jeho kulatou figurku, klátící se na neohebných nohou. A teprve když mi zmizel, řekl jsem si, že jsem hlupák. Nezeptal jsem se ho ani na setinu toho, co bylo třeba vyzvědět a ani jsem si nezapsal jeho adresu.

Ale to se dá napravit, existuje přece evidence občanů.

Až do večera jsem byl ve stavu jakéhosi ohromení. Všechno v mé hypotéze bylo na místě, s výjimkou jedné věci. Je nesporné, že existují lidé, jejichž přítomnost urychluje jakoukoliv činnost — sám jsem takové lidi znal. Ale jejich vliv je vždycky konkrétní, hmatatelný. Je ve slovech, v gestech, ve smíchu. Účastní se práce a nejsou jen přítomni. Ale Feďaškin byl pouze přítomen.

Úspěchy vědy nás nutí obracet se s jakýmikoliv pochybnostmi na odborníky. I já jsem se k tomu rozhodl. V představách jsem si maloval pestrý obraz toho, jak zatelefonuji profesorovi X a akademikovi Z, jak oni bez prodlení poletí za Feďaškinem… Ale rychle jsem vystřízlivěl. Ani profesor X, ani akademik Z mi nepomůže. Lidé s neobvyklými schopnostmi nejsou pro vědu novinkou. Tu se objeví člověk, který vypočítá rychleji než počítací stroj druhou odmocninu šestimístného čísla. Tu vyskočí zpráva, že existuje člověk, který nikdy nespí. V člověku je mnoho neznámého a vyřešila snad věda tyto záhady? A přece člověk počítající jako computer nemůže vyvolat pochybnosti: může kdykoliv podat důkaz svých fenomenálních schopností. Přímo na tabuli. Studuje si to, jak chcete… a vědátoři studují. No a co z toho?

Feďaškin nemůže dokázat své schopnosti nijak. Jeho schopnost nemůže být vyjádřena ani v číslech nebo v čemkoliv jiném,konkrétním a přesvědčivém. Feďaškinovi buď člověk uvěří nebo ne, ale víra není vědecký důkaz.

Nakonec jsem se rozhodl, že vyhledám Feďaškinovu adresu, posedím s ním několik večerů — a pak se uvidí.

Jenže člověk míní a všední život mění. Přišly mi korektury knihy, pak jsem se roznemohl, potom… Potom jsem měl nějakou důležitou a neodkladnou práci, jakou — to si už nevzpomínám, jen vím, že všechno, co jsem dělal, nesneslo odklad. Ve všedních povinnostech jsem sice nezapomněl na Feďaškina docela, ale vzpomínka na něj nějak vybledla.

A přece došlo k dalšímu setkání.

Tak jako tehdy i tentokrát jsem se s ním srazil na ulici. Byl nezvykle horký máj, teprve začátek, ale asfalt už byl rozměklý v horkých paprscích slunce. Avšak stromy ještě nevypučely a v rozpáleném nebi, které prosvítalo mezi holými větvemi, bylo něco nenormálního. Feďaškin se promrzle choulil a ruce se mu samy od sebe schovávaly v rukávech. Prošel kolem a nezpozoroval mne. Musel jsem na něj zavolat.

Trhl sebou, roztěkaně se na mě podíval a poznal mě. Měl jsem však pocit, že je mi strašně vzdálen.

„Jste nemocen?“ zeptal jsem se.

„Nejsem, proč?“ řekl nepřesvědčivě. „Jen mi je zima.“

„V takovém horku?“

„A vítr?“

Mimoděk jsem se rozhlédl. Po větru nebylo ani památky, sváteční prapory schlíple visely, ani se nehnuly.

„Copak vy ho necítíte?“ ve Feďaškinově hlase bylo znát výčitku. „Fouká, fouká už dávno a dnes obzvlášť… Nad starou i novou kulturou je zima. Copak vy opravdu nic… Ach ano, promiňte mi. Zapomněl jsem, že k vám nedoléhá poslední křik myšlenky…“

„Tohle jste tím myslel?“

„Ale proč, proč to necítíte, jakým právem? Rozum zmrazují, rozum mučí ledovou zimou, scvrkává se a hyne — a vám je teplo?“

Feďaškin to téměř vykřikl a okamžitě ochabl, jako by ztratil všechny síly. Já jsem mlčel, nevěděl jsem, co si počít.

„Smrt myšlenky vědce není ještě tak strašná,“ pokračoval ochablým šepotem. „Myšlenka je nesmrtelná, rozumíte. Kdyby nebylo Newtona, objevil by zákon tíže někdo jiný. Teorie relativity by vznikla i bez Einsteina. Ale kdyby umlčeli Lva Tolstého? Mohli bychom jako žebráci obrátit vzhůru nohama celá staletí, ale ani věčnost by nám nevrátila Vojnu a mír. Nikdo už nedokáže ani v nejkrásnější budoucnosti nahradit takovou ztrátu. A to je neštěstí!“ Feďaškinův hlas zesílil. „Proto v někom umře jeho lidskost, v někom se neprobudí myšlenky, někoho nezahřeje teplo… Platí to i pro vědu! Představte si, jak by se vše zpomalilo, kdyby byl někdo zmrazil myšlení Karla Marxe! Ne, vy to nikdy nepochopíte! Jaká jsou to muka, slyšet poslední výkřik ubíjené myšlenky, jak beznadějné je zoufalství, když slyšíš její volání o pomoc a nemáš sílu přispěchat a zachránit ji.“

„Uklidněte se, prosím vás!“ řekl jsem, sám celý rozrušený.

Ale Feďaškin se uklidnit nemohl a mluvit už také nemohl: plakal, stařecky těžce vzlykal. Lidé se na nás nechápavě dívali.

Vzal jsem ho pod paží, odvedl ho mimo frontu k automatu a dal mu napít a chtěl jsem ho odvést domů.

„Nemám čas!“ zavolal najednou s náhlým zápalem, když jsem mu řekl, že ho chci odvést domů. „Spěchám k těm, kteří teď přemýšlejí, nezdržujte mě, musím to stačit!“

Jen s velkým úsilím jsem ho přesvědčil, že se musíme znovu sejít.

Ale k tomu už nedošlo. Zemřel tentýž den, upadl, jak jsem se později dozvěděl, když někam pospíchal. Našli ho a odnesli náhodní lidé, sousedé ho pak pochovali, protože neměl ani příbuzné, ani přátele. Zkrátka zemřel tak, jak žil, tiše, nenápadně, nikdo ani nezpozoroval, že tu není ten člověk se zvláštní schopností podporovat myšlení jiných. Ani já sám jsem nezpozoroval prázdnotu, jen trochu smutku a lítosti, že přes můj práh nikdy nepřestoupil, když jsem přemýšlel, a teď už se to nikdy nestane.

Román, který jsme tehdy psali za mlčenlivé přítomnosti Fe-ďaškina, měl velký úspěch a, samozřejmě, nikdo z nás se o Fe-ďaškinovi veřejně nezmínil. Jen já jsem mu v myšlenkách poděkoval a cítil jsem se přitom trapně.

A to je vše. Život je bohatý na nekončící situace, nedokončená pozorování, na setkání bez začátku i bez konce, na všechno to, co se nehodí do povídky, co by nezasvěcení lidé nemohli pochopit. Uchováváme to v sobě a odnášíme s sebou navždy.

Byl bych tak jednal i já, nebýt včerejších novin. Bylo tam interview s jedním vynikajícím vynálezem a stála tam následující věta: „Zvláště jsem vděčný P. P. Feďaškinovi, který mi pomohl směle vyřešit problém.“

Víc tu nebylo o Feďaškinovi ani slovo, ale mne se to bolestně dotklo. Někdo si na něj pamatoval, byl mu vděčný — a já jsem to nedokázal, jako by schopnost pomáhat jiným měla menší cenu než jakákoliv jiná. Když jsem to pochopil, nedokázal jsem dále mlčet o člověku, jehož přítomnost byla stejně nepozorovatelná a pro život přitom stejně nezbytná jako přítomnost fermentu pro zdraví lidského těla.