Chlapík z pekla

Vjačeslav Nazarov TEN, KDO PORUŠIL ZÁKON

V lodní klubovně nikdo nebyl. Andrej hodil na stůl svazek záznamů a rozhlédl se. Hodiny na stěně mu připomněly, že nemá důvod k rozčilování: porada začne až za patnáct minut. Zase příliš spěchal — a vinit z toho může jen sebe.

Andrej si povzdechl a usedl na své místo. Křeslo pod ním zaskřípalo. To je právě ono! Půl roku ve vesmíru není legrace ani pro kovové podpěry křesla. A pro lidské nervy — o tom raději ani nemluvit. Zvlášť když ten půlrok byl řetězem neúspěchů. Šly jeden za druhým.

Avšak byly to skutečně neúspěchy?

Poslední dar země, tradiční větvička bezu, se za půl roku rozrostla v keř. A navzdory očekávání rozkvetla. Jako by cítila, že je konec bloudění, že brzy se v průzorech objeví žlutá koule Slunce, otevře se černá trubice Hvězdné chodby a bude je zvát domů. A potom modrozelená Země zakryje půl oblohy, pod magnetickými podrážkami zahučí pohyblivé schody kosmodromu… Šeřík se vrátí těm, kdo ho darovali — děvčátkům a chlapcům s červenými šátky. Takový je zvyk.

Zatím však šeříkový keř stojí v rohu a na velkých modro-fialových hroznech květů hasnou malachitově zelené záblesky cizího západu. A nejdivnější je, že keř vypadá velice hezky na pozadí neživé krajiny, která se promítá plasticky na širokou obrazovku, pokrývající celou stěnu.

K čemu bylo třeba dělat tak velkou obrazovku? Člověk má pocit, že sedí na verandě a od cizího světa ho dělí jen křehké sklo. Cizí svět, ve kterém jsi nevítaným hostem. Není to pří-jemný pocit, zejména ne po šesti měsících pobytu. Zřejmě proto kdosi z chlapců připevnil před obrazovku závěs: je to tak klidnější. Kouzel a nevídaných věcí měli už všichni dost. Stačí!

Andrej vstal, vzal za šňůru závěsu, aby ho zatáhl, ale neudělal to: zadíval se. Tak jako už tisíckrát navzdory nepochopitelné zlosti a zcela pochopitelné únavě. Krajina upoutávala pozornost proti jeho vůli.

Napravo, někde za horizontem, skomíralo zelené slunce. Jeho corona ještě zářila za ostrými zuby dalekých hor, ale těžký polokruh mračen se už nad ní uzavíral stále těsněji. Vlastně to nebyla mračna, nýbrž elektrické záření — něco jako pozemská polární záře. Ve zhuštěných vrstvách se toto záření tlačilo kupředu jako hřeben ohromné černé vlny a hustá tma v krátkém okamžiku zatáhla nebe. Nastalou tmu okamžitě propichovaly ostré jehličky hvězd, ale ne nadlouho, protože zleva za obzorem vycházelo něco ohromného, kulatého, nepředstavitelně černého, stoupalo to po obloze, zvětšovalo se a brzy pohltilo všechen hvězdný plankton, který se ještě ani nestačil zrodit.

Na této planetě neexistovala noc. Zelený den se střídal s černým, protože po západu viditelného slunce vycházelo slunce neviditelné.

Povrch… chaotické nahromadění geometrických tvarů, kterými byl zaplněn celý viditelný prostor, nutilo k pochybám, že vůbec někde může existovat rovné místo. Gigantické jehlany, čtyřstěny, pětistěny, nepředstavitelně ostré hřebeny, špičky, nakloněné roviny, ohlazené šroubovité hranoly, všechny stejně tmavě modré ve světle zeleného večera, vzbuzovaly nevýslovný a nepřekonatelný smutek.

V černém ránu se krajina měnila.

Když se objevila stříbřitá oblaka, krystaly zprůsvitněly. Vše kolem jako by tálo. Mizely pyramidální hory i kuželovité propasti a cylindrické věže spolu s trojhrannými útesy. Všechno se měnilo v nehmotné stíny a loď zdánlivě visela nad zamlženou prázdnotou.

Černé slunce stoupalo stále výš a krajina se opět měnila k nepoznání.

Pod silným ultrafialovým zářením začínal celý povrch světélkovat — nejdříve světle zlatě, potom stále výrazněji, až na-konec světlo nabývalo všech odstínů od citrónově žluté k oranžově červené.

Andrej stál za napůl zataženým závěsem a roztržitě se díval, jak se kameny i vzdálené hory zalévají tekoucím zlatým plamenem, jak chvějivě pulsuje světlo v poloprůzračném nakupení vzdutých hornin.

Nyní prchavá krása tancujících světel vyvolávala v duši hořkost. Tento překrásný, geometricky dokonalý svět byl mrtvý! Mrtvý od okamžiku svého zrodu!

A zůstane mrtvý!

Vzpomněl si na patetická slova jednoho z „otců“ současné kosmogonie, Steinkopfa: „Musíme se konečně smířit s myšlenkou, že existují síly, které nikdy nebudeme moci poznat. Planety třídy K jsou cizinci v našem hvězdném světě. Prahmota a život jsou neslučitelné.

Život nikdy nepronikne za bariéru, kterou mu postavila sama příroda. Aťsi mě horké hlavy obviňují z konzervatismu pevně věřím, že se nemýlím. Dokažte mi, že na planetách třídy K je život možný, ukažte mi aspoň jedinou baktérii přinesenou odtud — a já budu první, kdo řekne: Jděte!“

Je čas se smířit… Ano, je čas. Po dlouhých jednáních vědci vybrali 13 krystalických planet ve třinácti systémech dvou sluncí, tak, aby náhodná shoda okolností nebyla možná. Půl roku se nořil rychlý hvězdolet do hlubin prostoru a času a sedm průzkumníků do nejmenších podrobností studovalo záhadně stejné krystalické světy. Půl roku Andrej prohledával krystalické labyrinty, prohlížel škály vitaskopů až ho oči bolely — stále v něco doufal. Dvanáckrát byl zklamán.

Tato planeta je třináctá.

Ano, chtěl najít tu prokletou baktérii. Ne proto, že chtěl otřást Steinkopfovou autoritou.

Za řadu let, která prožil v kosmu, uviděl a pochopil mnoho věcí. Procítil srdcem i nervy všemocnou sílu života. Našel organické stopy na asteroidech zuhelnatělých hvězdným plamenem, našel je ve vrstvách zmrzlých plynů na gigantických planetách, na smrtonosných radioaktivních mračnech jádra komety i v porézních železných obalech vyhaslých hvězd. Viděl kilometrová vřetena glovel i mikronové křížky sanacií, které upadaly fve spánek při třech tisících stupňů Kelvina, i radiozolií, jež umíraly tepelným šokem při třech tisícinách stupně — život pronikal celým vesmírem a přizpůsoboval se nejneuvěřitelnějším podmínkám.

Andrej nemohl uvěřit, nemohl připustit myšlenku, že může existovat zcela mrtvý svět — navzdory logice důkazů, které uváděl Steinkopf a navzdory zřejmé skutečnosti.

Třináctá planeta je také mrtvá. Jako těch dvanáct před ní — mrtvá od okamžiku svého vzniku. Což ostatně měla jejich výprava dokázat.

Je to úspěch? V učebnicích kosmografie od nynějška nebude uváděna Steinkopfova hypotéza, nýbrž Steinkopfova teorie. A dole bude poznámka petitem: „Experimentálně prověřeno skupinou sovětských vědců, jmenovitě A. I. Savinem“. Pro mladého vědce je taková poznámka skvělým vítězstvím, téměř světovou slávou.

A od nynějška bude na nočním nebi slabounce blikat třináct světýlek jako signály u cesty, kde je průjezd zakázán, a na prašných stěnách planety navždy zůstanou jeho stopy — poslední stopy posledního člověka — a nesmyje je déšť, neodvane vítr, neskryje tráva, protože nic takového není na planetách třídy K. A také nikdy nebude.

Nebude.

Světlo na skalách již nepulsovalo, hořelo stejnoměrným plamenem pod sametově černým nebem bez jediné hvězdy a v nehybných skalách se tajilo nějaké zvláštní nepochopitelné napětí.

„Stále se nemůžeš nasytit toho pohledu?“

Vedle něho zakašlal Alexej Krivcov. V puse měl dýmku, na kterou nebyl zvyklý. Tu dýmku mu věnovala jeho nevěsta před odletem, ale dnes z ní kouřil poprvé. Měl pravdu. Byl čas pomýšlet na Zemi, na to, kdo a jak je bude vítat.

Andrej mlčel a Krivcov s porozuměním pokračoval:

„Labir je zvláštní minerál. Téměř celá tato mladice je z labiru. Existuje domněnka, že planety třídy K vznikly bezprostřední krystalizací prahmoty. Chladnou cestou. Bez velkého třesku. Tím se vysvětlují jejich jedinečné vlastnosti.“

„Aljošo, drahoušku, to já taky vím! Vím, co je to labir i co je celá tato planeta.“ Andreje znovu zachvátila podrážděná nálada. „Slyšel jsem to, četl jsem o tom. Už mám těch jedinečných vlastností plné zuby.“

Astrofyzik ucouvl a udiveně naň mrkal krátkozrakýma očima.

„Co je s tebou? Já tím přece nic nemyslel!“

„Promiň,“ řekl Andrej zahanbeně. „Ale ty krystalické sestřičky mi už lezou na nervy. Je v nich něco, co mne dráždí, něco se mi stále zdá — nevím, co to je. Nemůžu uvěřit v ten věčný klid, nevěřím…“

„Ty jsi ale podivín! Každý druhý by na tvém místě už připravoval hostinu u příležitosti obhajoby doktorské disertace, a ty chceš přeskočit vlastní hlavu. Dokázal jsi, že na planetách třídy K není život? Dokázal. Potvrdil jsi Steinkopfovu teorii? Potvrdil. Tak co ještě chceš? Překonat samotného Steinkopfa?“

„Nikoho nechci překonat, Aljošo! Ale někde je v té naprosto správné teorii chyba. Cítím, že je to tak, a nemohu ji zachytit.“

Krivcov pokrčil rameny a chtěl odejít, ale Andrej ho zadržel.

„Počkej, cos to říkal o té mladici?“

„O jaké mladici?“

„No o té, co je celá z labiru.“

„Aha… ale jen to, že tahle planeta je z těch třinácti nejmladší. Nemá ještě ani deset miliard let… Je v rozpuku…“

A opět mu cosi proletělo hlavou, aniž by myšlenku mohl zachytit — stín domněnky, dráždivý záblesk v mlze.

Lodní klubovna se zaplňovala. Byla tu téměř celá posádka, chyběl už jen kapitán. Andrej se vrátil ke stolu a nechal závěs roztažený. Sklonil se k němu Medveděv, vědecký vedoucí expedice:

„Skončil jste všechno, Andreji Iljiči?“

„Téměř všechno. Zbyl jen jeden vitaskop ve čtverci 288-B, Ostatní jsem už demontoval. Výsledky jsou stejné jako dřív. Naprostá absence organických látek. Třináctá sterilní planeta!“

„Nu což! Zdá se, že Steinkopf má pravdu. Všechno to potvrzuje.“

„Až příliš to všechno souhlasí, Petře Jegoroviči. Tak moc, že začínám o tom pochybovat.“

Medveděv si biologa změřil dlouhým pohledem.

„Vy máte nějaké pochyby?“

„Vlastně ne… Všechna fakta jsou správná…“

„Tak proč jste nechal vitaskop ve čtverci 288-B? To je tuším u Bílého jezera?“

„Ano, u Bílého jezera. Vlastně proto, že jsem tam ještě nestačil dojít… A potom… Neměli bychom ho tam zatím ještě nechat?“

„Nevidím k tomu důvod. Sotva sem v blízké budoucnosti přiletí nějaká expedice. Naše práce je podle mne dostatečně přesvědčivá po všech stránkách, i po stránce biologické. A nechat zde vitaskop proto, že se nám nechce proň letět, to je, promiňte, poněkud zvláštní. A to ze všech aspektů!“

„Dobře, Petře Jegoroviči. Odklidím vitaskop. Je to tak dvě hodiny letu… Ihned po poradě.“

„Prosím vás, Andreji Iljiči, udělejte to!“

Andrej chtěl ještě něco říci, ale zmlkl před jeho posměšným pohledem. Vždycky se Medveděva trochu bál. Za prvé byl Medveděv jednou tak starý jako on. Za druhé byl člen proslulé osmy Mezinárodní rady kosmonautiky. A za třetí… za třetí tenhle suchar naprosto nevzbuzoval chuť na otevřený rozhovor. Uměl ubíjet lidi svým mlčením: nikoliv ironií, nikoliv důkazy, ani temperamentem — právě jen mlčením. Mlčky poslouchal, co mu kdo říkal, nikdy mluvícího nepřerušoval a nespouštěl z něho chladné pozorné oči. Poslouchal tak dlouho, dokud si mluvící nezačal plést vlastní logické konstrukce. Obyčejně to končilo tím, že autor nové hypotézy proti své vůli sám svou hypotézu přesvědčivě vyvrátil. Tak i teď — ani nejmenší výčitka: jen sklopil oči a začal si pilníkem, který všichni v posádce přímo nenáviděli, pilovat pěstěné nehty, jako když dělá tečku za objevem, který neuskutečnil.

Ale ani v tom to nebylo! Šest měsíců jsou všichni pospolu. Šest lidí v železné skořápce kosmické lodi. Tisíce světelných let od domova — ne od Země, ale od té neuvěřitelné maličké krupičky hvězdného světa, které se říká sluneční soustava. Jejich vztahy jsou víc než přátelství: jsou všichni jako slisováni, pevně spojeni, zataveni v jeden celek temnou tíhou vesmíru… Všichni jsou jeden celek o sedmi tvářích, v sedmi variacích různých přání, vzpomínek, rozumu… Všichni, kromě Medveděva. Je v něm cosi z vesmíru. Možná to chladné, neúprosné, neživé mlčení?

Mlčení… Třináct planet — sester, které nechtějí promluvit… Proč?

Kdesi krajem vědomí se Andrej pozastavil nad neodpustitelně suverénním úsměvem kapitána, který právě vešel. Byl to melancholický Lotyš, jenž začal svou kariéru ještě na Kosmických veteránech, které létaly rychlostí nižší světelné.

Je pravda, že kapitán si rád s někým pohovořil. Ale jeho rozhovory se téměř vždy týkaly jen disciplinárních přestupků. Z vůle osudu nebo náhody nejčastěji mluvil právě s Andrejem. Proto si Andrej u něj zvykl na všechno kromě…

„Přátelé, promiňte mi, že jsem se opozdil. Nečekaně k nám došlo vysílání ze Země. Mimořádné spojení…“

V lodní klubovně všichni zmlkli. Usmíval se jen kapitán.

„Země schválila náš návrat. Startujeme za 24 hodiny podle palubního času…“

Kapitán vrhl pohled na nezastřenou obrazovku, ale ani toto porušení navyklého pořádku mu nezkazilo náladu. Jiskřila z něj nějaká dobrá zpráva a naschvál protahoval čas s potměšilostí člověka silné vůle.

„A ještě jedna zpráva. Bylo mnoho poruch, proto zprávu vysílali třikrát. Ale zapsal jsem ji přesně.“

Otočil se k Andrejovi a s ním se obrátilo stejným směrem i šest ostatních tváří.

„Počet obyvatelstva Země vzrostl.“

Andrej zpozorněl. Kapitán si zjevně pohrával.

„Vzrostl o jednoho člověka…“

Něco něžného mu stisklo hrdlo.

„Máš syna, Andrjuško!“

Andrej se vzpamatoval, když ho deset silných rukou vyzvedlo a ani nepochopil, jak se ocitl až u stropu. Uviděl, jak Med-veděvovi zahrál v ostrých vráskách kolem úst stín úsměvu.

„Mládeži, nezapomeňte, že v daném okamžiku máme na lodi tíži, která se téměř rovná zemské!“

Andrej si sedl ke stolu celý pomačkaný. Mohutný ‚kapitánův baryton přehlušil ostatní:

„Dobrá, přátelé! Křtiny oslavíme na Měsíci. Ale poradu odložit nemůžeme. Přikazuje nám to řád lodi. Myslím si, že podrobné referáty nejsou potřebné. Pracujeme všichni společně. Začněme tedy dotazy. Co je komu nejasného…“ Otázky se jen sypaly. Ale netýkaly se jejich práce.

Na vitaskop si Andrej vzpomněl až za dvě hodiny. Uslyšel, jak za jeho zády Medveděv říká kapitánovi Bremzisovi:

„Kapitáne, Savin teď nemá pomyšlení na problémy života na krystalických planetách. S těmito problémy se skvěle vyrovnal na Zemi. Ale je třeba někoho poslat pro aparát.“

Andrej se začervenal a rychle vstal.

„Petře Jegoroviči, půjdu pro něj sám. Promiňte, jsem z toho celý u vytržení, ale ne tak, abych… zkrátka, jsem střízlivý a vím, co mám dělat. A kromě toho mi teď vůbec neuškodí malá procházka na čerstvém povětří.“

Medvěd protáhl obočí a kapitán se rozesmál:

„No, jestli ty, novopečený otče, pokládáš sterilní kysličník uhličitý za čerstvé povětří — tak prosím. Jen si nerozhaluj skafandr, bude-li ti horko!“

Zase se ze všech stran sypaly žertíky; ale Bremzis zvedl ruku.

„Přátelé, zůstalo nám do startu málo času. Je třeba připravit Alfu. Porada je skončena. Ach ano, málem jsem zapomněl! Poslední otázka: dáme této planetě jméno, nebo se omezíme jen na číselný index?“

„Jaký by to mělo smysl? Všechny krystalické planety se podobají jedna druhé jak dvě kapky vody. Jediný rozdíl je v jejich stáří.“

Medvěd astrofyzika podpořil:

„Krivcov má pravdu. Stačí index. Je to zcela obyčejná planeta.“

„Tak dobře.“ Kapitán se otočil k Andrejovi, poklepal mu po rameni. No a ty, tatínku, lez do Vejce a vyraz!“

„Vejce…,“ Andrej se zamračil. „Vždyť je to odsud kousek… A Vejce dá tolik příprav…“

„Bez odmluvy. I tak bych tě neměl pouštět samotného. Alečas běží a ty jsi zkušený. Krivcov ti pomůže s přípravou a spojení…“

„Spojení budu udržovat já,“ řekl Medvěd. „Stejně musím být v radiostanici, budu mít spojení s Chronosem a Primou.“

„Dobře. A ty si, Savine, pospěš. Času je málo.“ Zatímco Andrej skládal záznamy, lodní klubovna se vyprázdnila.

Krivcov dohnal Andreje až v inkubátoru.

„Vezmi si tohle,“ ukázal na třetí buňku vpravo. „Je svěží a výborně reaguje na ruce. Byl jsem v něm včera.“

Poměrně snadno vysunuli z buňky dvoumetrový lesklý elipsoid se složenými manipulátory a upevnili ho mezi mřížkové disky rozněcovačů. Krivcov přistoupil k řídícímu pultu.

„Otevírej,“ řekl přes rameno.

Teprve teď si Andrej plně uvědomil, jak se skafandr s autonomním režimem životních funkcí (SR2F-5) málo podobá vejci. Spíš je podobný mrtvému broukovi se skrčenými nožkami. Stačí jeden pohyb a…

„Tak co je? Nemůžeš se vzpamatovat?“

„Ale ne, Aljošo. Jen jsem se zakoukal. Je to divné, signál připravenosti svítí jako kousek nočního labiru.“

„Tak to jsem nevěděl, že otcovství rozvíjí v člověku umělecké sklony a tvůrčí fantazii. Musím si to zapamatovat pro budoucnost.“

Andrej s úsměvem stiskl červené tlačítko na trupu brouka.

„Doufám, Aljošo, že si to brzy budeš moct ověřit na vlastní kůži.“

Astrofyzik se rozesmál a sáhl po své dýmce, ačkoliv v inkubátoru bylo kouření zakázáno.

Kovové tělo brouka se pomalu rozdělilo na dvě poloviny jako pouzdro na housle. Odhalilo složitou strukturu svých vnitřností.

„A všiml sis tovární značky?“ řekl Krivcov. „Krasnojarsk. Je to pozdrav od našich krajanů ze Sibiře.“

„Jaká hanba!“ Teprve teď si Andrej všiml písmen KBK — Krasnojarský bio-komplex. A jeho Nina před svatbou pracovala právě v tomto závodě. Možná že se dotýkala právě tohoto přístroje, dávala život miliardám mikroorganismů a plísním, které byly uzavřeny v trubičkách, kolbách a retortách, i těm zázračným polštářkům chlorely, možná že právě její ruce udělaly pro něj ten neuvěřitelně složitý činný model zemské atmosféry, aby nezahynul v hlubinách neúprosného kosmu.

Představil si ji, jak stojí na kraji polosesutého útesu nad nazelenalou hladinou Krasnojarského moře, po kterém se prohánějí motorové čluny, a jak přednáší staré verše. Vítr jí čechrá vlasy, zemský vítr — celý oceán kyslíku, naplněný smolnou vůní tajgy, nohy se jí boří do hluboké trávy, vlahé a prosluněné. Protější břeh není vidět a výškové budovy dalekého města rostou přímo z vody, lehké a duhově zbarvené, pohádkově krásné jako gigantické krystaly labiru.

„Hrome, zase ten čertovský labir. To by se z toho člověk zbláznil.“

„Poslyš, Andreji, možná že bys přece jen neměl letět?“ Krivcov se mu účastně zadíval do tváře. „Vždyť ty spíš vestoje a vidíš sny v bdělém stavu. Pojď, raději poletím já.“

„Neblázni! Radši zapni ultrafialové světlo.“

„Jak myslíš,“ astrofyzik položil ruku na panel. „Já bych byl připraven v okamžiku.“

Mezi disky rozněcovače vznikl lehký obláček ionizace a obalil tělo skafandru. Proud neviditelného světa omyl vnitřnosti kovového „brouka“, pronikl do tisíců maličkých buněk a přihrádek. V nylonových tepnách se daly do pohybu různobarevné kapaliny, zamlžily se kolby a retorty.

Andrej téměř fyzicky pocítil, jak ožívá orgán po orgánu v tomto umělém organismu.

„Dávám CO2.“

Okolo Vejce zadul vítr kysličníku uhličitého, tělo skafandru se zachvělo. Polštářky s chlorelou okamžitě nabyly na objemu, zelené nitky prolezly otvory v hustém ochranném sítu.

„Připraven?“

„Ano.“

„Tak jedem.“

Vítr okamžitě zmlkl a oblak ionizace zmizel. Andrej navyklým skokem pozpátku skočil do rozevřeného pouzdra. Krivcov už byl u něho, pomohl mu se zapínáním mnoha manžet na rukou i na nohou, upevnil spoje a výchozí trubice.

To byl nejtěžší bod celé procedury, oblékání. Tady byla nutná rychlost a přesnost — bylo nutno spojit se se skafandrem dříve, než v něm probuzený život znovu uhasne.

Konečně zaklapl zámek a Andrej se ocitl ve Vejci, oddělený od ostatního světa a také chráněný tlustou pancéřovou skořápkou.

„Tak co?“ uslyšel ve sluchátkách.

„V pořádku. Jen se mi trochu špatně dýchá, chlorela trochu opadla. Ostatní je vše normální.“

„Neměli bychom to zopakovat?“

„Ne, není třeba. Už je to lepší. Za minutu to bude v normě.“

Teď Andrej a kovový brouk tvořili jednolitý celek, jeden organismus, uzavřený životní kruh — tak jako tvoří uzavřený kruh člověk a Země. Žili jeden z druhého, spojeni koloběhem látek vzájemně potřebných.

Nic zvenčí nepotřebovali, a také nic neodhazovali. Byl to ideální a výborně chráněný systém vzájemného zabezpečení.

„Co sluníčko?“

Andrej otočil oči k ciferníku atomových baterií. Neviditelné slunce jeho minisvěta mohlo hořet nejméně tři sta let.

„V pořádku. Svítí a hřeje. Jak se patří.“

Zapojil lokátory, přizpůsobil si manžety na rukou a nohou, prověřil řízení — úchytky manipulátorů se pohnuly. Zvedl se na šesti nohách a začal obvyklou rozcvičku — skákal, dělal dřepy, tancoval kozáčka, běhal po stěnách, po stropě, zvedal závaží, splétal a rozplétal tenkou nylonovou šňůru, aby si svaly a pohybové nervy zvykly na nové končetiny. Krivcov stál opodál, díval se na něj lhostejně, ale když Andrej špatně odhadl síly při skoku z jedné stěny na druhou a svalil se na podlahu, dal se do smíchu.

Andreje se to dotklo.

„Co se řehtáš? Ještě se mi nezahřály svaly. Tobě se to mimochodem taky stává.“

„Jen jsem si představil, co by asi řekl tvůj syn, kdyby se teď mohl dívat na svého tátu,“ v návalu smíchu škytl Alexej.

„Asi by to v něm zanechalo stopy na celý život.“

Andrej přistoupil k úzkému zrcadlovému pásu a také se rozesmál: stálo tu před ním strašidlo bez očí, s pohybujícími se vousy. Strašidlo se pohnulo a třema nohama a osmi rukama ukázalo Krivcovovi nádherný jedenáctinásobný dlouhý nos.

Oba se rozesmáli.

Ale časoměr odpočítával sekundy a blížila se chvíle odletu.

„Je čas, Alexeji. Jdu.“

Krivcov si utřel uslzené oči.

„Promiň. Říká se, že před cestou se nemá smát, ale tys byl nenapodobitelný. No dobře, jdi! Zlom vaz!“

„Děkuji pěkně.“

Andrej počkal, až se za Krivcovem zavřou dveře, a vstoupil do sterilizační kabiny. Na její stěně stálo velkými černými písmeny: „Pamatuj!“ A pod tím menším písmem: „Všeobecné kosmické stanovy. Bod druhý. Paragraf pátý. Výstup na cizí planetu v nesterilizovaném skafandru je kategoricky zakázán. Zakázáno je vynášet jakékoliv předměty, které by mohly vyvolat nákazu biosféry, atmosféry, hydrosféry a geosféry na cizí planetě aktivní organickou substancí pocházející ze Země. Porušení zákazu se trestá…“

Biolog ironicky sevřel rty. Kapitán je někdy se svým pedantstvím k smíchu. K čemu je tato nástěnná propaganda? Automat stejně neotevře dveře do výchozího hangáru, dokud v kabině zůstává byť jen jediný polomrtvý virus. I kdybys chtěl vyjít, nejde to. A vynést něco je teprve nemožné. Leda bakteriologická bomba. Ale ty už dávno neexistují.

Andrej otočil pákou. V kabině sterilizátoru se rozhořel modrý plamen.

Let se mu zdál nekonečný. Vroubkovaný talíř diskoplánu letěl lehounce nakloněný. Zdálo se však, že visí v atmosféře nepohnutě, jen dole bylo vidět, jak ubíhá pestrý koberec transportéru, vybudovaného zde nastálo. Tísnivá pravidelnost geometrických figur a otupující různorodost jejich soustav, z nichž ani jedna se neopakovala, byla jako model věčnosti, stvořený v dětském kaleidoskopu.Andrej si s úsměvem vzpomněl, jak v dětství, bylo mu asi pět let, dostal od otce tuto kouzelnou trubičku, jak ji žádostivě přiložil k oku v očekávání něčeho neuvěřitelného. Celý týden kroutil kaleidoskopem a zapomněl na svět kolem. Chtěl pochopit smysl, anebo aspoň dokázat, aby se obraz byť jen jednou opakoval, ale trubička se točila a vzory nekonečně měnily a v jejich proměnách žádný skrytý smysl nebyl. To ho velice urazilo, a tak rozbil otcův dárek a potom překvapeně hleděl na střípky barevných sklíček a na zrcátka a nemohl pochopit, kam se ty kouzelné obrazce poděly.

Díval se dolů na čarující hru barev a linií a chtělo se mu zopakovat ten úder, rozbít ta kouzla.

Zapojil autopilota a raději zavřel oči.

Nechtělo se mu přemýšlet. Několikadenní nervové vypětí dávalo o sobě vědět. Titěrná a vyčerpávající práce ho velmi unavila. Zkusil si představit Zemi, svůj útulný dům, byt, Nininu tvář, svého syna. Syn! Jaká radost! Po tváři mu proběhl šťastný úsměv. Ale všechno se ztrácelo v jakémsi beztvarém pocitu blaženého tepla, již pozapomenutého a vzdáleného. V ospalém vědomí proti jeho vůli vznikaly podrobnosti a úryvky toho, co viděl nedávno — šeříkový keř na pozadí mrtvých skal, Krivcov s dýmkou u obrazovky (Je to ještě mladice, nemá ani deset miliard let), povznesený a okázale laskavý Medvěd (Souhlasím, je to zcela obyčejná planeta), smějící se Bremzis (Jestli si myslíš, že sterilní kysličník uhličitý je vzduch — tak prosím), temná řada Vajec disky rozněcovače.

Stop! Kysličník uhličitý a ultrafialové záření, ožívající brouk

Andrej se probudil jako úderem, v jeho hlavě náhle vznikla a rychle se rozvíjela jakási zvonivá a ledová síla.

Klid! Hlavně klid. Začneme od začátku!

Labir. Krystaly prahmoty, ze které, jak se zdá, sestává srdce naší Galaxie. Planety třídy K — cizí v našem světě. Jsou odtud, z temného srdce Galaxie. Podivná nebeská tělesa, stejná, až je to neuvěřitelné. Liší se jen věkem. Jako kdyby tam v galaktickém centru pracoval gigantický razicí stroj, který čas od času vyhazuje své produkty do prostoru. Proč?

Krystalické planety vždy obíhají dvě neúnavná slunce — dvojitá hvězda. Jako kdyby to bylo speciálně proto, aby se vytvořil pás mohutného ultrafialového záření, radiace a pulsující gravitace. Přes tyto pásy nepronikne ani spora, žádný živý organismus. Jen kosmická loď.

A sama planeta je jakoby záměrně stavěná pro život. Labir obsahuje vše, čeho je k životu třeba. Hustá atmosféra kysličníku uhličitého a vodních par propouští jen neškodná záření a právě tolik, kolik je ho třeba pro růst a vývoj. A ta Bílá jezera. Na každé planetě je jedno…

Vejce! Typické neoplodněné vejce v neviditelné skořápce, kterou může prorazit jen hvězdolet, posel rozumného života.

Je to blouznění! Ale přece jen je to příliš mnoho pro náhodnou souhru…

„Primo, tady Alfa, vaše spojení. Proč neodpovídáte? Primo, proč mlčíte?“

Andrej se zachvěl a pohlédl na hodinky. Už letěl půl hodiny.

„Alfo, tady Prima. Slyším dobře, vše je v pořádku, aparatura pracuje výtečně, žádná změna, letím nad čtvercem 144-A, stálý směr…“

Vysypal údaje jedním dechem, čekal zdvořilé napomenutí, ale po vteřinové pauze se pouze ozvalo: „Zasnil jste se?“

Andrej se udiveně podíval na indikátor hlasu, nemýlil se, v Medveděvově hlase byl smutek… Co je mu? Smutný Medveděv? To jsou mi věci… Dnes se asi něco stane!

„Proč mlčíte? Jen se zasněte. Ale nezapomínejte se občas ohlásit. A snít je nutné… Jinak…“

Medveděv se odmlčel a Andrejovi se zachtělo sdělit mu svůj momentální dohad. Ale před očima se mu objevil pilníček na nehty, sevřené rty zkřivené v ironickém úsměvu a odpověděl suše:

„Ale ne, Petře Jegoroviči, já nesním, ale jednoduše není co hlásit.“

Ve sluchátku cosi cvaklo a Medvědův hlas odsekl: „V tom případě vás prosím, abyste byl přesný!“

Přízračný koberec dole ztmavl. V předu se začal rýsovat stříbřitý oblouk, odtlačoval černou část nebe a za obzorem vytryskly první praménky vlahé zelené barvy. Krátký černý den končí.Andrej vypnul autopilota a chopil se sám řízení, ačkoliv k cíli bylo ještě daleko. Musel se dát dohromady, sebrat rozhárané myšlenky a zaměřit se na úkol, který měl před sebou.

Konec konců, Medveděv má v něčem pravdu. Nezáleží jen na myšlence, důležité jsou její důkazy.

O tajemství centra Galaxie je zatím předčasné přemýšlet. I o tom, jak vznikají krystalické planety. A proč existují pouze v soustavách dvojitých hvězd. I proč se tak podezřele podobají jedna druhé. Proč se zrodily — nebo snad byly stvořeny? — právě takové, jaké jsou. To není s to rozluštit jeden člověk. Je třeba práce stovek teoretiků a stovek expedic, desítek a možná i stovek obtížných a všestranných výzkumů.

Především by bylo třeba vyvrátit Steinkopfovu hypotézu. Jinak nebudou k srdci Galaxie nikdy vyslány hvězdné lodi a dohad o planetách-vyslancích zůstane jen pěknou pohádkou, kterou bude moci vyprávět leda svému synkovi. „Prahmota a život jsou neslučitelné…“

Ne! Tisíckrát ne! Jestli před expedicí to cítil jako neuvědomělé přání, jestli v posledních šesti měsících to byla matná, ale stále vzrůstající předtucha, teď to bylo již přesvědčení, že neexistuje žádná bariéra, žádné zakázané dveře. Vždy existují lákavé majáky neznámých břehů, křehké signály tajemství, jejichž nádheru je těžké si představit.

Ale kdo mu tam, na Zemi, uvěří? Jak dokáže svou pravdu? A kdo ho bude brát vážně, jestliže on sám přinese Mezinárodní radě kosmonautiky tlusté desky s vlastními pozorováními, která od prvního do posledního záznamu potvrzují teorii „životní bariéry“? Pošlou ho do psychiatrické léčebny, anebo prohlásí, že jeho psychická anomálie je způsobena „vlivem hvězdné prahmoty“.

Ale není snad skutečně trochu nenormální?

Vzpomněl si na keř šeříku s těžkými hrozny květů. Milý šeříku, jistě nenatahuješ své větve ke kruhové obrazovce jako k oknu jen tak, ty bys dokázal zde přežít, ale bdělý automat mne a tebe z lodi nepustí, jeho mechanická paměť pevně uchovává bod stanov č. 102.

Na panelu se rozkmitala fialová světla, označující přistání.

Andrej rychle otočil pákou vlevo a kupředu. Diskoplán sepostavil téměř kolmo a začal po spirále sestupovat.

„Alfo, tady Prima, čtverec 288-B. Přistávám. Aparatura pracuje výborně, situace beze změn, vše je v pořádku. Alfo, tady Prima, přistávám.“

„Primo, tady Alfa, rozumím, nezdržujte se, pamatujte na zvýšení gravitace za patnáct minut…“

„Rozumím.“

Zelenobílý ovál jezera se rychle přibližoval a Andrej znovu zaznamenal pravidelnost jeho formy, která ho poprvé tak překvapila. Jezero obklopovaly široké terasy jdoucí k vodě ve třech stupních. Na nejvyšším stupni se houpala veliká trojbarevná koule — signální značka vitaskopu. Diskoplán měkce přistál na pružinách vedle ní.

Nebe bylo průzračně růžové a střapaté zelené slunce už svítilo ze všech sil a vůčihledně stoupalo stále výš. Hladké lesklé terasy měly barvu mořské modři, okolní skály byly fialové a v různých odstínech modři. Jen jezero mělo čistý, matově mléčný odstín, jako obrazovka videofonu, když není zapnutá.

Andrej k vitaskopu nepospíchal. Záměrně oddaloval poslední minutu své naděje, tušil, že ručička ukazuje také nulu. Jen zázrak, nadpřirozený zázrak, jakému člověk věří jen v dětství, by mohl prokletou ručičku posunout o jeden stupeň. A nechtělo se mu znovu přesvědčovat se, že zázraky neexistují.

Nabral manipulátorem bílou lepkavou tekutinu. Oddělila se od ostatní hmoty jako kousek vazelíny. A přesto to byla voda. Chemicky naprosto čistá voda.

Tato neobyčejná kapalina nebyla objevem. Byla laboratorně získána již na Zemi usazováním páry obyčejné vody ve vápencových kapilárách. To bylo ještě na konci šedesátých let dvacátého století. Praktické využití nové hmoty se nenašlo a teprve nedávno se podařilo oddělit „pevnou vodu“ z živé buňky. Právě že z živé. V mrtvé buňce se totiž okamžitě mění v obyčejnou vodu. Dosud trvají spory, proč tomu tak je.

Ale proč se pevná voda objevila zde? Labirová vana — kilometr dlouhá, půl kilometru široká, čtvrt kilometru hluboká — a přesně stejná jezera jako vany i na ostatních dvanácti planetách…

Bariéra… copak se lidská myšlenka může zastavit před bariérou, před jakoukoliv překážkou a vrátit se zpět? To je proti lidské přirozenosti. Proti smyslu života! A nemá proč víc čekat. Andrej hodil tající koláč vody do jezera a rychle zamířil k vitaskopu. Pod jeho ocelovými podrážkami vyletovaly jiskry. Vitaskop pracoval, s jemným syčením vdechoval a vydechoval vzduch. Rychlé analyzátory půdy, podobné malým ježkům, běhaly kolem něho, občas se skryly v bílém válci a za okamžik zase vyskakovaly ven. Tenké kořínky hlubinných šňůr se sotva znatelně chvěly. Lístky zachycující energii se pomaloučku otáčely za zeleným sluncem.

Andrej ještě chviličku počkal, než odkryl dvířka přístroje. Na vteřinu měl dojem… Ale ne.

Ručička byla na nule.

Ač je to divné, pocítil úlevu. Dokonce si začal hvízdat, když odpojoval jeden systém bioindikátorů za druhým. Nebylo na co dále čekat, nebyla žádná naděje. Poslední aparatura řekla také rozhodné ne. A tak se teorie životní bariéry potvrdila.

Slunce již bylo v zenitu, vše kolem se nesnesitelně třpytilo, oči si mohly trochu odpočinout jen na matném povrchu jezera, které nyní vypadalo šedivě. Demontovaný vitaskop se proměnil v balík o dvou tunách a bylo velmi podivné táhnout ho k disko-plánu, aniž by člověk pocítil jeho váhu.

Aparáty, přístroje, mechanismy. Měří, ochraňují, radí, jsou to uši i oči, ruce i nohy — vševidoucí, všeslyšící, všemocné a neúnavné, moudré a neomylné. Řeknou-li jednou „ne“ — musí rozum i vůle člověka pokorně ustoupit.

Co je to za hloupost, přetrhl Andrej své myšlenky, když ukládal vitaskop do nákladového prostoru v diskoplánu. Nač obviňovat aparatury? Pokorně se ustupuje tehdy, když se nám nedostává vůle a umu, abychom zvítězili nad oním „ne“, a šli dále, vpřed. Takže příteli biologu, jsi sám vinen…

„Alfo, tady Prima, čtverec 288-B, vitaskop je demontován, naložen, situace beze změny, letím zpět…“

„Primo, tady Alfa. Rozumím…“

A po kratičké pauze se až příliš lhostejným hlasem zeptal: „Údaje jsou tedy stejné jako u ostatních?“Že by byl i Medveděv doufal v něco jiného? Že by i jemu, olympskému bohovi bez vášní, nebylo jedno, zda ano nebo ne? Ostatně, samozřejmě že mu to nebylo jedno — „ano“, to byl skandál a bouře — a Medveděv miluje jasnost a řád. A proto Andrej odpověděl dosti nakvašeně:

„To se rozumí. Ručička byla na nule.“

„Končím. Startujte!“

Už sahal na startér, ale nečekaná myšlenka ho přiměla vesele se zasmát. Vytáhl laserovou pilu, kterou měl pod sedadlem, otevřel průlez a znovu vyšel ven.

Nemusel dlouho hledat. U vody ležela deska krásného ametystového odstínu, průzračná, s nádechem kouře, s červenými ohníčky uvnitř. Andrej se usmíval a řezal z ní kostičky. AČ se velice snažil, kostičky nebyly pravidelné, jedna byla větší, druhá zas menší. Ostatně, kolik asi má být kostek v dětské stavebnici? Asi čím víc, tím líp.

Až se zapotil neobvyklou prací. Chomáčky chlorely, která velice citlivě reagovala na jeho dech, nabobtnaly u jeho tváří.

Tak, padesát by mohlo stačit!

„Hraj si, synku! Až vyrosteš, budu ti vyprávět o krystalických planetách. Do té doby již na ně všichni zapomenou jako na něco nepotřebného nebo zakázaného. Pro tebe to bude jen podivná pohádka. A jestli se ti líbí, uděláš si krystalickou planetku z těchto kostek. Jenže na té tvé bude život, protože ty sám…“

Sklapla záklapka vakuové kapsy, do které kostky vložil.

S pilou sklopenou Andrej hleděl na jamku, kterou vyřezal v desce. Hlavou mu kroužil sladký, omamný, strašný, ještě nevyslovený záměr.

Tak říkáte bariéra…

Chomáčky chlorely ho lechtaly na tvářích.

Trojnásobná zásoba. Jedna aktivní, dvě rezervní. Rezervní zásoba. Ale to by musel…

V uších tiše, ale neúprosně tikal metronom.

Andrej pozvedl oči a zaposlouchal se, aniž si to uvědomoval. Ne, to je přece jeho srdce.

Rozdvojená skála visela nad jezerem jako dvě vztyčená křídla, chystající se vzlétnout.

Andrej si uvolnil pravou ruku z rukavice biologického řízení. Čtyři manipulátory klesly bez života. Pod panelem nahmatal bezpečnostní tlačítko havarijního bloku, prsty stiskl obnažené kontakty. Něco zapraskalo a bylo cítit spáleninu.

V uších se mu okamžitě ozval Medveděvův hlas:

„Primo, tady Alfa, proč zmizel signál ze skafandru?“

„Alfo, tady Prima, vše je v pořádku, jen jsem se náhodou dotkl havarijního bezpečnostního tlačítka. Vše je v pořádku.“

„Jste v kabině?“

„Ano.“

„Proč neletíte?“

„Vše je v pořádku, Petře Jegoroviči, nemějte strach.“

„A proč bych měl mít strach?“

„Alfo, tady Prima, startuji.“

„Primo, tady Alfa, rozumím. Čekám. Máte půl hodiny zpoždění.“

Půl hodiny. Co je to půl hodiny?

Slunce už přešlo zenit, u nohou mu lehla temná skvrna: zploštělý, zmáčknutý stín skafandru se zlámanými manipulátory.

Metronom tikal stále hlasitěji.

Andrej položil prst na pevné červené tlačítko.

Nina se probudila okamžitě. Srdce jí bilo na poplach. Prvním instinktivním pohybem rozsvítila světlo nad dětskou postýlkou.

Zelené tlumené světlo osvítilo sladce oddechující nosík, pootevřenou baculatou pusinku.

Syn klidně spal.

Zhasla a položila hlavu na polštář.

V pokoji bylo šero, ticho a dusno. Kolik je asi hodin? Rozsvěcet hodiny se jí nechtělo a snažila se uhodnout čas podle nějakého příznaku. Na pravé stěně klouzaly jakési opeřené stíny, proletěly po stropě a zmizely. Za stěnou cosi tenounce zazvonilo, zašumělo a ztichlo. Uběhla minuta a možná i víc. Je klid, šero a ticho, které oživuje jen synkův dech.

Nina zavřela oči. Myšlenky jí pomalu a bez spojitostí plynuly, objevovaly se a zase mizely.Co ji tak vylekalo? Zdálo se jí, že nějaký výkřik. Ale kdo by tu křičel? Syn spí. Tedy se jí asi něco zdálo. Ale co?

Snažila se vzpomenout si na sen, ale před očima jí tancovaly úryvky jakési fantasmagorie — modré skály, růžové nebe, mléčné jezero, zelené slunce a nějaký brouk, podobný zašlápnutému chroustovi.

Obrátila se na bok, stočila se do klubíčka a snažila se usnout. Ale podivný neklid ji neopouštěl.

Snad je příliš dusno.

Místo toho, aby zapnula mikroklimatizaci, Nina vstala, oblékla si župan a po hmatu šla k oknu, které se ve tmě sotva rýsovalo. Rozevřela je pomalu a tváře jí ovanul vlahý noční vzduch, plný studených jiskrných zápachů tajgy.

Trochu se jí zatočila hlava. Dole svítila světla ohromného města jako blikotavé hvězdy. Jejich různobarevný roj sahal až k obzoru a splýval s přesnými kresbami souhvězdí na obloze.

Hvězdy… Veselé světlušky kmitají jedna přes druhou. Jako kdyby si něčí černá ruka hrála s ohněm: otevře, zavře, otevře, zavře. Tečka, čárka, tečka, čárka.

Bláznivá noční morseovka.

Nina se pokusila představit si mrazivou hrůzu nekonečných prostorů, modré protuberance cizích sluncí a přešel ji mráz. Ne, hvězdy pro ni zůstanou takové jako v dětství — dobré a veselé světlušky.

Mohly by jí snad ty vzdálené ohníčky vzít jejího Andreje?

A znovu jí před očima vyvstal hrůzný obraz ze sna s odstrašující jasností: modré skály, zelené slunce a podivný chroust. Ne, není rozšlápnutý, ale praskl podél celého těla a v černé ráně…

Ne, ne, ne! Hvězdy, vy jste takové dobré odsud, ze Země. Nemůžete, nemáte právo!

Kde jsi, Andreji? Co je s tebou? Proč mne tak bolí srdce?

Na pravé straně vzplanula přes půl nebe záře a přesně za čtyři sekundy ucítila Nina náraz vzduchu — to startovalo podle letového řádu mezikontinentální reaktivní letadlo. To znamená, že je právě tři hodiny a patnáct minut místního času.

Dole se proplétaly a rozplétaly světelné pruhy reflektorů elektromobilů — i v hlubokém tichu noci někdo někam pospíchal, někdo někoho čekal, někdo se s někým loučil a shledával.

Oči si zvykly na tmu a Nina přešla do sousedního pokoje.

Bylo jí hanba, ale proti své vůli přece vytočila číslo. Eva nespala, usmála se na Ninu z pohodlného křesla a odložila na stolek blok s tužkou.

A zatímco si Nina pracně vymýšlela, nač by se měla zeptat, aby zdůvodnila, proč ji volá uprostřed noci, Eva promluvila první:

„Nespíš? Trápíš se?“

A aniž by čekala na odpověď, pokračovala:

„Neklop oči, já taky nespím celé noci. Od té doby, co Artur poprvé letěl ke hvězdám. A nikdo z našich nespí. Ale mi volala už čtyřikrát.“

Nina cítila, jak se jí svírá hrdlo, a snažila se omluvit, něco říci, ale Eva — kdosi jí dal jméno kosmická máma — ji přerušila:

„Přestaň. Nemáš se zač stydět. A poplač si, jestli se ti uleví. Naši mužové mají hvězdy — a my slzy. Tak se to kdysi dávno říkalo.“

Eva byla malířka a velmi dobře věděla, jak to kdysi chodilo.

Nina se mimoděk podívala na gobelíny, které byly rozvěšeny po celém Evině pokoji. Planoucí barvy kreseb a vzorů svítily v pološeru a v nich se objevovaly krásné figury — některé mohutné, jiné útlé a křehké — rozkvétaly tam podivuhodné květy, voněla tráva a šumělo jantarové moře a pomalé runy Kalevaly vyvstávaly z hlubin času vstříc atomovým sluncím nového věku.

Eva zachytila její pohled.

„Líbí se ti? Já tady po nocích sedím schválně. Je tu klidněji.“

Nina mlčela a Eva vzala do ruky blok.

„Chceš, ukážu ti něco nového? Je to jen náčrt, ale chtěla bych něco takového namalovat. K návratu našich mužů… Aby věděli, že my tu bez nich nezahálíme.“

Přistrčila blok k obrazovce.

„Líbí se ti to?“

Byl to náčrt udělaný luminiscentní tužkou, stylizovaný v lidovou kresbu, proto Nina hned nepoznala, co je tam zobrazeno. Jen postupně se barevné čáry skládaly v kresbu.

Modré, rovné skály.

Zelené slunce se dvěma coronami.

Bílý ovál mohutného jezera… Zelená bytost — ne, je to skafandr — no jistě, skafandr, dokonce s výrobní značkou SRŽF-5. Jak to, že to hned nepoznala?

Ticho.

Nestačila se ještě ani podivit, ani leknout, když ji něco tupě udeřilo do spánků, kresba se rozlomila — a za ní byla noc a přes nekonečnou propast vesmíru kdesi vedle ní, přímo před očima, se rozestoupily uzávěry skafandru a vyvrhly nechráněné tělo do strašného cizího světa.

„Co je ti, Nino? Proč tak křičíš?“

„Evo, jemu je zle! Evo!“

Na lodi vládl radostný shon.

Vědci, oblečení ve stejných šedých kombinézách s otevřenými přílbami, umazaní a veselí se teď podobali spíš partě kluků, kteří si vzali do hlavy, že rozbijí ospalé elektronické království. Cvakaly přepínače, pískaly vylekané automaty, indikátory míhaly světly jako posedlé, snažily se uvést v řád nesystematické vzruchy v řetězci, ale stále nové algoritmy je nutily k vypětí a reproduktory po celé lodi i v kajutách se ozývaly různými hlasy: Prověrka! Prověrka!

Krivcov, rozzlobený a rozčilený, chodil po chodbách a pečlivě prohlížel každý metr matného kovu na všech úsecích. V oddělení chronopulsace div neupadl, zakopl o něčí nohy. Za pultem ležel kybernetik Stanislav Svirin.

„Koukejte, dejte sem ty brýle, vím, že jste mi je vzali!“

Svirin si přihladil buclatou rukou šedou kštici a pokusil se zobrazit na své kulaté tváři nelibost. „Soudruhu Krivcove, jestli se mne ještě jednou zeptáte na brýle, pošlu vás na dva měsíce do minulosti. Říkal jsem vám, že se máte zeptat Apenčuka.“

„Už jsem se ptal.“

„No a?“

„Říká, že je nevzal.“

Kybernetikův hlas byl i nadále vážný.

„To je možné. Na takovýchto planetách je možné všechno. Záhadný minerál. Prahmota. Co si na ní vezmeš?“

„Kluci, pochopte, že bez brýlí nemůžu vypočítat grafikon meteorologických děl. Práce mi stojí… Už by to mohlo stačit…“

„Brýle jsou v našem věku jen paráda. Máte nosit kontaktní čočky. Sice vám trochu pokazí lesk očí, ale zato je neztratíte…“

„Proboha, Stašku, přestaň!“

„Bůh není…“

Najednou je šlehlo vlčí vytí sirény.

„Poplach!“

Stašek okamžitě vyskočil.

„Prověrka!“ ozvalo se ještě v reproduktoru.

Stašek pohrozil pěstí do prostoru, s povzdechem dal Alexeji brýle, které měl schované v náprsní kapse.

„Čerte zrzavý! Pokazils mi náladu. Ty tvoje vtipy!“ Otočil se ke stěně s přístroji. Byl na ní nápis: Pozor! Minus-čas! A zabručel tiše: „Nemůžu tu sirénu ani slyšet. Dřív mi to nevadilo. Ale teď, když se vracíme na Zemi…“

K Zemi je to víc než tisíc paprsků a dokonce paprsek světla by potřeboval tři a půl tisíciletí, aby dostihl tu nekonečně malou, ale milou kapku v hvězdném oceánu. Krivcov se podíval na kybernetika, který tu stál jak zplihlý, a mlčel.

Na velitelském stanovišti hlasitě hučel Hlavní elektronický řídící mozek (HERM). Jeho „hlava“ byla ve středu, za opěradly sedadel pro piloty, jako velká plovoucí mina z dob druhé světové války. V početných matných okénkách skákaly zelené a modré záblesky a jakési výrůstky, podobné šiškám, průzračněly anebo se nalévaly tmavou terakotovou barvou, občas přecházející až do odstrašující černé. HERM usilovně přemýšlel.

Kromě HEŘMu byli na tomto úseku jen dva — kapitán a druhý pilot Revaz Rondeli. Bremzis seděl na bobku u elektronického mozku, pozoroval signály a dodával do čelistí kurso-grafu další a další nutné údaje. Pilot sedící v křesle ho zamračeně pozoroval.

„Tak co, Revazi? Jak je to s nadprostorem?“

„Prověřil jsem to, kapitáne. Aparatura vchodu i východu funguje výtečně. Trochu se zpomaluje osmý subaleiter, ale je to v normě.“

„Ale přece jen tam dej nový blok z rezervy. Nebuď líný. Teď už nemusíme šetřit. Jsme téměř doma.“

Pilot si povzdechl a vstal. Zvedal se jaksi po částech, nejdříve natáhl jednu, potom druhou nohu, pak ruce a trup, které se jen zázrakem vešly do křesla. A když Revaz konečně vstal, musel sklonit hlavu, aby nezavadil o světlo na stropě: dva a půl metru výšky, ve které byl strop, mu nestačilo.

Kapitán se podíval na okované boty číslo 48, které slavnostně prošly okolo něj k východu, a chytrácky se usmál.

Když se Revaz vrátil, seděl již kapitán v křesle, zády k zaměřovacím obrazovkám.

„Tak co, Revazi?“

„Dal jsem ho tam.“

„No výborně. Teď odpočívej.“

Ale pilot se nechystal sednout. Stál před kapitánem zachmuřený jako mračno, hlavou podpíral strop a mlčel. Bremzis klopil oči.

„Co stojíš? Sedni si.“

Rondeli začal tiše, až něžně:

„Řekněte mi, Arture Arvidoviči, kdo tentokrát povede loď nadprostorem?“

Artur v rozpacích bubnoval prsty po opěradle.

„Revazi, prosím tě, neuraz se…“

„Tedy zase vy sám?“ V pilotově hlase se ozvaly první vzdálené zvuky blížící se laviny.

„Ale Revazi…“

„A Revazovi Rondelimu dovolíte jako malému klukovi zase jen zmáčknout knoflík automatického východu z Clarkovy trubice, není-liž pravda?“

Kamení se již sypalo, lavina se řítila.

„Revaz si to nezaslouží, že? Revaz to nedokáže, že? Revaz je neschopný?“

Bremzis zvedl na protest obě ruce.

„Revazi, hochu, ty jsi výborný pilot, ale pochop, já jsem syn rybáře a vnuk rybáře, dokonce i pravnuk rybáře… U nás je zvykem, že loď na zpáteční cestě vždy řídí kapitán. Jinak nebudeme mít štěstí…“

„Styďte se!“ zařval Revaz, který vzteky div neplakal. „Hanba!

Kapitán hvězdné lodi a věří na babiččiny pohádky! Předsudky! Mystika!“

„Ale Revazi, východ z Clarkovy trubice je odpovědnější než vchod do ní.“

„Odpovědnější! Odpověd…“ Pilot se dokonce zakuckal. „To bylo před sto lety, ale teď?“

Dlouhý Revazův palec prosvištěl nad kapitánovou hlavou jako bolid a opřel se o nevelký panel s oválným pruhovaným tlačítkem uprostřed.

„Teď Revaz zmáčkne tenhle knoflík a může jít klidně popíjet Cinandali. Automaty vyvedou loď samy z jakéhokoliv nebezpečí. Ty jsi mazaný, kapitáne!“

Artur zrudl, ale nestačil se rozzlobit. Vešel Medveděv. Revaz zmlkl, jen si něco gruzínsky mumlal a šel ukládat své dlouhé tělo do křesla.

Medveděv se na něj ani nepodíval.

„Arture Arvidoviči, Chronos je vybaven všemi informacemi, které jsme při expedici shromáždili. Katapult je zapojen. Takže jestli se něco stane s Alfou…“

„Petře Jegoroviči, zaklepejte na dřevo, takové věci se před odletem neříkají. A co Prima?“

„Prima už je v hangáru. Krivcov a Svirin pomáhají Savinovi.“

„Na posledním vitaskopu byly výsledky stejné?“

„Jistěže.“

Medveděv namířil k východu a nečekaně se zastavil. „Poslyšte, Arture Arvidoviči, vy dobře znáte SRŽF-5?“

„Ano, zkoušel jsem první sérii. Nejdříve v přetlakových komorách, potom i v kosmu. Teprve po těch zkouškách se začala vyrábět konečná varianta.“

„Řekněte mi, je možno náhodou zavadit o havarijní bezpečnostní tlačítko?“ Artur se zamyslel.

„No, asi je. Ale to by se musel panel sám od sebe otevřít. To je ale zcela nepravděpodobné.“

„Ale je to možné?“

„Snad ano. A co se stalo?“

„Ale nic. Já jen ze zvědavosti.“Medveděv si sklopil křeslo připevněné ve stěně, natáhl si nohy, zavřel oči a zdálo se, že dříme. Jen propletené prsty na rukou se mu občas zachvěly a zatínaly se do sebe.

Andrej vešel asi za deset minut — sehnutý, těžkým, nejistým krokem, jako kdyby se pod ním houpala podlaha. Byl bledý a zachmuřený.

„Soudruhu kapitáne, kosmonaut Savin hlásí návrat z letu do čtverce 288-B. Vitaskop je na místě. Žádné mimořádné události.“

„Dobře, jděte Savine!“

Andrej se otočil a chtěl odejít.

„Je vám špatně, Savine?“

V Medveděvově hlase bylo cosi, co Andreje nastražilo. „Ne, nic mi není. Jsem jen unaven.“

V Medveděvově pohledu nebyl jeho obvyklý úsměšek. Oči hleděly zpříma a smutně.

„V tom případě vás prosím, abyste mi trochu pomohl.“

Andrej cítil, jak mu po zádech tečou potůčky potu. Šel za Medveděvem po jasně osvětlené chodbě.

Šéf něco tuší. Jestli na to přijde… Andrej něco takového již jednou viděl: osm diskoplánů, visících nad zemí a zkřížené proudy studené plazmy, usmrcující vše živé… Podle stanov se tomu říká „okamžitá úplná sterilizace nakažené krajiny“.

Kabina radiového spojení se skvěla leštěným kovem a sklem pod temnou kopulí plastické variabilní mapy. Podivná hvězdná klenba s názvy visícími v prostoru, podélně i příčně překřížená přerušovanými liniemi mengostrojů, připomínala planetárium. Podlaha slabě světélkovala, osvětlovala pulty zespodu. Nad jedním pultem svítila obrazovka přímého spojení se Zemí. Tahle obrazovka po půlroční přestávce brzy ožije. Tam, za hranicemi sluneční soustavy…

Andrej hledal očima obrněné torpédo Chronosu. Nebylo tam. To znamená, že už je v havarijním katapultu. Jakou pomoc od něho šéf chce?

„Musíme prověřit celé schéma radiokontroly SRŽF-5 a Primy,“ pomalu a bezbarvě řekl Medveděv, aniž by na Andreje pohlédl. „Když se ztratil kontrolní signál ze skafandru…“

„Náhodně jsem zavadil o havarijní jistič.“

„Ano, ano, to jste mi hned říkal. Vždyť jste tehdy byl už v kabině. Tak vidíte. Když se ztratil signál skafandru, vzal jsem Primu pod kontrolu, ale ani odtud signál nebyl… Vždyť jste, soudě podle radiogramu, vyletěl ihned?“

„Ihned.“

„Tak. Tedy něco není v soustavě radiokontroly v pořádku, jiná příčina to být nemůže. Jestli ovšem…“

Medveděv roztržitě točil zesilovačem pozorovacího agregátu a dlouhá ručička hlavního ampérmetru se houpala od nuly až ke krajním hodnotám. Její houpání hypnotizovalo.

„Jestli jste ovšem nesvlékl skafandr, abyste se nadýchal čerstvého vzduchu té pohostinné planety.“

Poslední věta zazněla hlasitě a ostře. Andrej konečně odtrhl oči od hypnotizující ručičky a pokusil se o úsměv.

„Ano, chtěl jsem se projít, jak víte…, ale nepodařilo se mi to. Až podruhé…“

Medveděv nezvedl hlavu, zabrán do hry se zesilovačem, a Andreje jímal tichý vztek.

„Koneckonců nevím, o co jde. Možná, že je chyba ve schématu. Zelené slunce bylo v zenitu a v tu dobu, jak víte, se kysličník uhličitý, ionizovaný za černého dne, vybíjí do prostoru. Vznikají magnetická elektrická oblaka. Možná že takový oblak na určitou dobu zastínil kontrolní signál Primy. A schéma? To je ovšem možno prověřit, chcete-li.“

Medveděv zvedl hlavu, přejel si rukou po čele, podíval se úkosem na Andreje, jako by ho viděl poprvé. Andrej jeho po hled vydržel, jen ještě víc zbledl.

„Ano. To jsem nevzal v úvahu. Máte pravdu. Schéma je asi v pořádku. Byly to zřejmě poruchy, které signál přerušily. Promiňte mi, že jsem vás zdržel.“

Mluvil tiše a unaveně, jako by byl právě překonal ohromné duševní vypětí, jako kdyby ve čtverci 288-B byl on a ne Andrej. Andreje přešla zlost, najednou pocítil klukovskou důvěřivou něhu k tomuto předčasně šedivému uzavřenému člověku. Chtělo se mu vzít ho za ruku, pevně mu ji stisknout a všechno mu říci. Všechno — od začátku do konce. On to jistě pochopí.

Stáli jeden proti druhému a mlčeli. A oba se lekli, když se v reproduktoru ozval kapitánův hlas:\

„Všichni okamžitě do lodní klubovny!“

Kapitán je čekal ve slavnostní uniformě, oholený a vonící kolínskou.

„Prosím, sedněte si!“

Nikomu se sedět nechtělo. Všichni se seskupili okolo stolu, jeden druhému něco šeptal, popotahovali si svetry, přihlazovali si vlasy, jako kdyby se chystali společně vyfotografovat. Andrej si nestačil svléci kombinézu, proto v rozpacích stál za zády svých kamarádů.

Artur zvedl ruku.

„Soudruzi kosmonauti! Naše práce je u konce. Splnili jsme úkol, který nám dala naše Země, provedli jsme všestranný průzkum nejtajemnějších útvarů Galaxie — krystalických planet. Shromáždili jsme bohatý materiál. Zvláště chci podtrhnout, že naše expedice se vyhnula haváriím, že nebyla porušena disciplína, ani se nestaly žádné mimořádné příhody.“

„Bože, chraň námořníka!“ zašeptal Krivcov, obraceje oči k nebi. „Ani teď se to neobejde bez kázání.“

Andrej na sobě pocítil něčí pohled a zvedl oči. Medveděv se odvrátil.

„Zkrátka, průzkumný hvězdolet je zcela připraven ke startu. Start bude ve dvanáct hodin palubního času. Všichni se zde sejdou hodinu před startem. Jsou nějaké dotazy?“

„Ne,“ zahřmělo klubovnou. „Tak pohov!“

První vyšel Medveděv, za ním Krivcov, Apenčuk a Svirin. Za kapitánem pak vyšel Revaz Rondeli. Andrej zůstal sám.

Přistoupil k závěsu, který byl rozhrnutý. Znovu byla noc, vlastně ne noc, nýbrž černý den. Neviditelné slunce stálo v zenitu a jen u obzoru se rojily velké jiskřivé hvězdy a zdola tryskaly k černému zenitu nehybné zlaté, růžové a oranžové jazyky.

Ale něco se v tom blýskavém světě změnilo. Přestal pro něho být cizí.

Andrej najednou pochopil, že od této chvíle ho to bude vždy táhnout sem k této planetě, jako ho to nyní táhne k Zemi. A že se bude věčně zmítat mezi dvěma ohni a nikde nenajde klid… „Nashledanou,“ zašeptal černému slunci a labirovému třpytu. „Nashledanou! Já se vrátím.“

Ve své kajutě padl na postel, jak byl, v kombinéze. Zoufale ho bolela hlava. Našel na stole prášek na spaní a spolkl ho, aniž ho zapil.

„Dílo je dokonáno, Petře Jegoroviči!“ zašeptal se zavřenýma očima. „Teď se už nic nedá změnit. Kolo se dalo do pohybu.“

Pod zavřenými víčky mu skákaly zelené, modré a červené skvrny. Postupně byl jejich pohyb stále pomalejší, až se proměnil v pomalé kroužení. Trubička kaleidoskopu se otáčela a otáčela, barevná sklíčka se skládala v neopakovatelné vzory, ty se skládaly jeden na druhý jako krajky, klubíčko bylo stále větší, až se proměnilo v planetu — a tu modré skály praskly a na všechny strany z nich vyletěly chvějící se výhonky.

Celá planeta zarostla divokými, neskutečně bohatými keři šeříku, ohromné hrozny květů visely až k zemi a šeřík rostl a rostl, už to byl neprostupný les a Andrej se jím prodíral po kolena v opadaných květech, dusil se šeříkovou vůní, až se vpředu objevilo bílé jezero. Teď stál na spodní terase vedle jezera, nad ním byl šeřík a proti němu běžel světlovlasý klouček, podobný Nině: „Táta! Táta přiletěl!“

Mezinárodní rada kosmonautiky zasedala již druhý týden a celou tu dobu se na Zemi děly podivné věci. Na první pohled se nic nezměnilo: nespočetné podzemní závody dnem i nocí chrlily na povrch své výrobky, mezikontinentální rakety startovaly přesně podle letového řádu, computery řešily početní hlavolamy složitých úkolů, ani šroubek ve složitém hospodářském systému planety se nezlámal, ani jedno kolečko se nezastavilo.

Ale sportovní soutěže se rušily jedna za druhou — nebylo diváků. Lesníci a strážci přírodních rezervací posílali zděšené radiogramy, proč nepřicházejí žádní návštěvníci — turisté zmizeli, všude bylo ticho. Knihovníci se šeptem domlouvali v prázdných čítárnách — nebyli tu čtenáři. Na regálech odpočívaly svitky dobrodružných filmů, zato do planetária byl nával. Na policích se pokrývaly prachem svazky fantastické literatury, ale knihy o astronomii a kosmogonii byly rozpůjčeny do posledního svazku.Nejdůmyslnější fantastika bledla před tím, co přivezla expedice Alfa.

Jen vynalézavá Selena Suoka měla v těch dnech úspěch. Objevovala se na scéně, jako kdyby se materializovala z prázdnoty za zvuků elektrických varhan, byla od hlavy po paty oděna v moárový závoj, na kterém barvy přecházely. Pomalu, velmi pomalu se z náhodných tónů varhan skládala melodie staré písně o věčných plachtách a stejně pomalu padal závoj, který odhaloval mrtvou bílou tvář s ohromnýma nehybnýma očima. Vysoké tóny houslí se zmítaly jako vylekaní rackové, pomaloučku padal závoj a odhaloval její ramena a hruď, na které se leskl náhrdelník z pravého labiru. Stříbrné zvuky trubek letěly k výšinám a za nimi bílá ruka. Nízký alt sevřel srdce všech v sále hlubokým dlouhým vzdechem.

„Tam v nezměrné dálce vítala je cizí slunce

Ke konci prvního týdne začaly vášnivé projevy zájmu pomalu opadávat. Sportovní federace oznámila, že zrušené mistrovství světa v elegantním hokeji se přece jen bude konat — přihlášených bylo dost. V Bělovežském pralese návštěvníci opět prohlíželi zubry. V čítárně Leninovy knihovny si čtenáři už zase objednávali kopie starých knih. Kluci pohodili skafandry a znovu si začali hrát na stavitele.

Poslední zasedání Rady, stejně jako ta předcházející, se vysílalo na 118 kanálech mezinárodní telekomunikační sítě po celé Zemi, na všechny orbitální stanice i kosmické laboratoře, na akademická pracoviště na Měsíci, Marsu a Venuši, i na stálé stanice za hranicemi sluneční soustavy, na kosmické lodi letící rychlostí nižší než světelná.

Ale i tenkrát se u domácích televizních stěn a obrazovek v kajutách sešli převážně důchodci a kosmonauté, kteří neměli službu, nebo také prostě milovníci vědeckých skandálů.

Blížil se den „pohřbu“.

Takové dny se dávno staly tradicí. Průzkumníci dalekého vesmíru nepřiváželi jen fakta a vzorky hornin, ale často i předpoklady nebo dohady, nejasné předtuchy a pocity, nečekaná srovnání. Byly to jakési „psychologické přebytky výroby“, které se nedostaly do zpráv o činnosti expedice — ale vždyť i manželé Curieovi kdysi našli polonium a radium právě jako „přebytek výroby“.

Proto Rada velmi pozorně projednávala jakýkoliv, i ten nejfantastičtější předpoklad kohokoliv z kosmonautů, protože jeho podvědomí mohlo zachytit to, co nepřijal a čemu neporozuměl mozek — ve vrstvě písku se mohlo zaskvít zrnko zlata.

Je ovšem třeba po pravdě říci, že zrnka zlata se objevovala jen zřídka. Daleko častěji se nová hypotéza oprávněně „pohřbívala“. Obyčejně se průzkumníci zoufale bránili a trvalo dlouho, než se vše uklidnilo.

Ale dnes se nic zajímavého nepředpokládalo. Medveděv přečetl zvláštní zprávu kosmobiologa Savina v poloprázdném sále. Kameramani se zcela bezostyšně nudili, Steinkopf se skloněnou hlavou sledoval zprávu podle německého textu a občas se ušklíbal.

V bufetu a v baru bylo plno lidí a hluk.

„A přece jen chápu Savina. Krystalické planety by mohly člověka připravit o rozum…“

„Co ses tak chytil toho umělého původu? On sám přece píše: ‚Připouštím to jako pracovní hypotézu.‘ Podívej se — tady. ‚Můj úkol je mnohem užší‘ — tady, tady — aha! ‚Dokázat možnost života na krystalických planetách — tím také odstranit Steinkopfovu bariéru z cesty, po které lidstvo jde — ostatní po nás udělají druzí.‘“

„No a co dokázal? Jen to, že Steinkopf má pravdu.“

„Má velmi závažné myšlenky…“

„Myšlenky! Je život na krystalických planetách? Není.“

„Já souhlasím s Gorinem: je to vrchol pošetilosti. Pravou rukou sám dokazuje Steinkopfovu teorii, levou se snaží ji popřít. Nevím, proč Rada vůbec přijala k diskusi tu jeho zprávu. Je přece jasné, že je to výplod fantazie silně unaveného člověka. Až je to nějak nepříjemné vzhledem k němu

Přátelé, a proč sám Savin nebyl ani na jednom zasedání a ani teď tu není?“

„Asi se stydí za svou zprávu.“

„Nech toho, Pančiku, že ti není hanba! Savin je nemocen.“

„A co mu je?“

„Nevím.“

„Říká se, že katar horních cest dýchacích nebo bronchitis. Zkrátka něco takového…“

„Nikdy bych nevěřil, že se kosmonaut může nachladit…“

„Pozor! Velryby jsou na obzoru!“

„Nevydrželi to!“

„Nikdy z něho nebude seriózní vědec,“ spěšně, s astmatickým přídechem říkal ředitel Ústavu genetiky Stolypin, který sotva stačil tempu chůze těžkého, ale hbitého Manuka Georgijeviče Mikaeljana, jednoho z osmi stálých předsedů Mezinárodní rady Kosmonautiky. „I dříve utíkal od jednoho tématu k druhému, z jednoho ústavu do druhého. A nic nikdy nedotáhl do konce. Jeho snaha po originalitě a touha po reklamě nezná mezí. Planety — sondy! Planety — vejce! To je fantasmago-rie!“

Mikaeljan se netrpělivě houpal na špičkách a čekal, kdy mu automat naplní pohár. Stolypin pokládal jeho mlčení za souhlas a pokračoval: „A pak ta teorie přesyceného roztoku. Savin zamítá evoluční proměnu neživé hmoty v organickou. Jen si to poslechněte: Přesycený roztok soli může být nekonečně dlouho roztokem, ale hodí-li se do něj jen jeden krystalek, začne bouřlivá krystalizace a za minutu se téměř všechen roztok promění v pevnou hmotu. Tak i v kosmu nahromadění faktorů vzniku života může trvat nekonečně dlouho, aniž by život vznikl. Ale stačí malý impuls, aby nastal biologický výbuch… To je přece slavný božský začátek! Je to čistý deismus.“

Zapocený pohár pálil Mikaeljana do prstů. Pil studenou minerální vodu Boržomi malými doušky a snažil se nedívat na Stolypina.

„A co ten galimatyáš o řízených biologických sférách? Nebo o injekcích života? Jaké perly: Záměrné zavedení přírodních nebo umělých organismů na cizí světy může probudit pusté krystalické planety, které spaly milióny století, a kdoví jaké obzory pak před námi vyvstanou? — Co na to říkáte? A mladým lidem jen kývni a poletí za ním, div se nepřetrhnou. Je to provokace!“

Mikaeljan se podíval na prázdný pohár proti světlu a postavil ho na stolek.

„Poslyš, Stolypine, byl jsi na Měsíci?“

„Byl. A…“

„Ve skafandru?“

„Vysmíváte se mi? V mých letech ve skafandru?“

„Bác! Ale na Měsíci přece není atmosféra! Ani život tam není. Cos to udělal? Vždyť jsi už dávno mrtvola!“

„Ach, vy takhle!.. Ale Měsíc, to je něco jiného.“

„Ale u nás v Arménii se říká: Když jsi skončil jednu práci, honem se pusť do druhé, jinak nedokážeš udělat třetí. To je správné, že?“

„Manuku Georgijeviči, vy tedy…“

„Já tedy nic!“ rozzlobil se najednou Mikaeljan a namířil si to ke dveřím, prorážeje si cestu svým mohutným tělem.

V bufetu to zašumělo.

„Přátelé, vždyť Mikaeljan je na Savinově straně! A mně se zdálo…“

„No právě, zdálo. Prostě Mikaeljan je proti Stolypinovi. Nesnáší ho…“

„Ale jak je vidět, přece jen ho trpí.“

„Břídil!“

„Žádný břídil, ale vědecký organizátor. Tak se tomu teď říká.“

Když Andrej a Nina tiše vešli do zasedací síně a sedli si do krajní lavice, aniž by je někdo zpozoroval, Stolypin již končil svou řeč. Horlivě a nadšeně mluvil o přežitcích idealismu u některých mladých vědců, o tzv. Vyšším Rozumu, o voluntarismu ve vědě.

„Někteří mladí lidé ve snaze udělat si reklamu a získat pochybnou slávu u nekompetentních kruhů širokého publika vždy přicházeli, přicházejí a budou přicházet s takzvanými „šílenými hypotézami“, budou kácet základní přírodní zákony, prověřené zkušenostmi. Podtrhuji — prověřené zkušenostmi. K takovým patří i teorie životní bariéry našeho váženého Oresta Gen-richoviče Steinkopfa.“

Steinkopf se zamračeně díval na zpocený lysý Stolypinův zátylek a cosi tiše řekl sousedovi s pohrdavým výrazem v obličeji. Soused přikývl na souhlas.

„Savinova hypotéza je navenek prokazatelná a lákavá. Ale je to klam. Je možno vymyslet cokoliv, vykonstruovat nejnesmyslnější teorii a více nebo méně logicky ji dokázat. Ale ve vesmíru se tím nic nezmění. Máme jen jedno kritérium — praxi, pokus, zkušenost. Expedice Alfa v praxi a za pomoci experimentu dokázala, že Steinkopfova bariéra existuje a že prahmota je neslučitelná se životem. Podtrhuji — v praxi. Na jakém základě nám tedy Savin předkládá své pologramotné smyšlenky? Jaký sleduje cíl, kromě touhy proslavit se jako novátor a originál?“

Stolypin si otřel kapesníkem pleš, opravil si vázanku a pečlivě si propláchl ústa vodou z poháru.

„Ještě na něco chci upozornit, soudruzi… Savin vystoupil s provokačním návrhem zavést do krystalických planet „injekci života“ ze zemských organismů a slibuje za to hromadu lákavých perspektiv. Můžeme to dopustit? Ne! Tisíckrát ne! A především proto ne, že to je v rozporu s tím, co bylo praxí dokázáno, tedy v rozporu s neotřesitelnou základní teorií Oresta Gen-richoviče Steinkopfa. Kdo by se propůjčil k takovému šílenému kroku? Kdo na sebe vezme odpovědnost za následky? Ptám se — kdo?“

Otázka vyzněla rétoricky. V zasedací síni i za stolem Rady se dorozumívali a čekali na konec mnohomluvného projevu.

Stolypin udělal efektní pauzu a kostnatou pěstí udeřil na pultík u řečnického stolu:

„Ptám se, kdo po všem, co zde bylo řečeno, se odhodlá k podobnému trestuhodnému pokusu?“

Mikaeljan se zamračil, nesouhlasil, zaklepal prsty na stůl.

„Poslyš, Ivane Vasiljeviči. Tady není divadlo, ani soud. Vše je jasné a nikdo se nechystá…“

„Nikdo není takový hlupák!“ ozvalo se z galerie.

„Ale je!“

Televizní kamera se profesionálním pohybem otočila o sto osmdesát stupňů, ačkoliv kameraman ještě nevěděl, oč jde, a milióny diváků uviděly Andrejovu tvář — rozzlobenou, s vystouplými lícními kostmi, se zaťatými zuby a škubajícími rty.

„Vy jste zde, Ivane Vasiljeviči, dlouze a správně hovořil o nutnosti prověřovat teorii praxí. Ale když došlo k otázce odpovědnosti, nenašli se lidé, kteří by tuto prověrku chtěli provést. Škoda, teď již to nemá smysl.“Andrej se rozkašlal, přikryl si ústa dlaní a tiše a opatrně šel ke stolu, za kterým seděla Rada.

V jednom okamžiku měl dojem, že mu Medveděv sotva znatelně kývl.

„Chci doplnit svou zprávu Radě. Když jsem byl na planetě PKK — 13 SD 38, záměrně jsem porušil sto druhý bod Všeobecných kosmických stanov…“

Sál ztichl. Ticho bylo i u domácích televizních stěn, stejně jako v kajutách kosmických a orbitálních stanic, na Měsíci, Marsu a Venuši, na stanicích mimo sluneční soustavu, kde Slunce svítí tak málo jako Sirius na Zemi, i na hvězdných lodích, jimiž cizí slunce jsou tisíckrát blíž než Slunce naší Země.

„Chci vysvětlit, jak to bylo.“

Slova byla jak těžké kameny, jen s námahou je shledával a dával dohromady, těžce dýchal, neobratná slovní stavba se mu rozpadala a musel začínat znova.

Vyprávěl pomalu, pletl se v bezvýznamných podrobnostech, ale nakonec ho to, co prožil, přinutilo nevnímat televizní kamery, soustředit se. Teprve potom začal mluvit volně.

Zastavil se, aby si vydechl a zvedl oči. Neviděl sál ani Ninin napjatý pohled v pobledlé tváři.

Viděl jen rozdvojenou modrou skálu vypínající se nad jezerem jako dvě křídla před vzletem.

V uších mu jako tenkrát tiše klepal metronom. Tik, tak, tik, tak.

Chomáčky chlorely ho šimraly na tvářích. Slunce již minulo zenit a u nohou mu ulehl zploštělý stín skafandru se zlámanými manipulátory. Metronom klepal stále hlasitěji. Andrej položil prst na pevné červené tlačítko.

Švy skafandru se pomalu rozevřely. Andreje oslepilo cizí zelené slunce.

Cizí hustý vzduch mu pronikl do nosu a úst, nemohl ani vdechnout, ani vydechnout. Neslyšel, uši měl zalehlé, jako to bývá v klesajícím letadle, a slyšel jen, jak mu praští žebra v marné námaze dýchat.

Oslepený a ohluchlý pocítil, že to je konec. Volná pravá ruka, skřípajíc nehty po kovu, bez vůle klesla. Víčka měl těžká jak olovo a oči se mu samy zavřely.

A tu uslyšel ve slábnoucím tepu krve své jméno.

Byl to daleký, smutný křik, jako v halucinaci nebo v příšerném snu. Hlas jako by zněl od jezera, hlasitě, jasně, s příkazem:

„Andreji!“

Tak ho vždy ráno budila Nina. Přistoupila vždy k posteli a do ucha mu řekla:

„Andreji!“

Ale teď to řekla velmi hlasitě, až se ozvala tisícinásobná ozvěna. „Andreji!“

Prudkým pohybem zvedl těžkou hlavu. Aniž by otevřel oči, nahmatal ve výklenku pro havarijní rezervu první biologický balíček, roztrhl ho zuby a vyhodil ven. Pak ještě jeden a ještě jeden.

Jamka vyřezaná v krystalické hmotě laserovou pilou se rychle naplnila chomáčky nabobtnalé chlorely, jakýmisi paličkami, blánami a síťkami, ve kterých žily milióny kolonií neviditelných organismů.

Neměl sílu dále zadržovat dech. Jako by ho někdo mlátil kladivem zevnitř do spánků a snažil se mu prolomit lebku, pod víčky mu plula krvavá mlha a v ní se míhaly červené vločky — rychleji, stále rychleji…

Ale než zcela ztratil vědomí, stačil přece jen sklapnout svorky skafandru a zmáčknout červené tlačítko.

Návrat z nebytí byl mučivý. Spálené a přiotrávené plíce potřebovaly kyslík, ale silně prořídlá chlorela stále nemohla obnovit přerušený rytmus dechu.

Tehdy se Andrej vylekal.

Lepkavý strach se plížil odněkud zespodu, lezl po jeho rukou, píchal ho do konečků prstů, zvedal mu žaludek. Andrej otevřel oči. Kolem se nic nezměnilo, ale byl přesvědčen, že před vteřinou se okolní skály pohnuly. Pohybovaly se směrem k němu, aby ho obklopily a rozmačkaly. Bál se mrknout, protože skály mohly udělat během mžiknutí oka ještě jeden krok. Ohlížel se bojácně a pomalu couval k diskoplánu.

Volat na poplach! Okamžitě volat na poplach! Chladný pot mu stékal z čela, pálil do očí a bránil mu v pohledu na skály. V plicích to pískalo a chraptělo. Teplý pramének mu tekl z nosu a roztěkal se po rtech. Volnou rukou si utřel ústa a podíval se — na prstech měl krev.

Volat na poplach! Okamžitě volat na poplach!

Za ním zazvonil kov. Andrej se sehnul a čekal úder. Ale úder nepřicházel. Uběhlo půl minuty, než si uvědomil, že to jsou schůdky diskoplánu, o něž zavadil.

Poplach!

Klouzal po stupních, couval a lezl vzhůru po schodech, pozpátku prolezl přes oválný otvor, usedl a zavřel průchod.

Volat na poplach!

Byl by asi dal signál poplachu, kdyby ho nebyl zachvátil mučivý kašel.

Pak se mu začalo lépe dýchat. Vědomí se mu projasnilo, hlava však bolela jako po hluboké narkóze.

Kolik uběhlo času? Andrej tupě hleděl na slunce. Jasný zelený disk se zřetelně skláněl k obzoru a okolo něj se objevil kruh.

Andrejovi se zdálo, že byl v bezvědomí velmi dlouho, snad celých čtyřiadvacet hodin. Jestli je to tak, pak už je loď pryč. Nechali ho zde. Opustili ho. Za trest. Sám v tomto krystalickém pekle! Samoten!

„Alfo! Alfo! Alfo!“

Vyletěl, aniž by nejdříve dosáhl potřebné výšky, riskoval, že se roztříští o skály. Letěl přímo ke vzdálené a žádoucí lodi a snažil se vymáčknout z motorů krajní rychlost.

„Alfo!“

Klidný a trochu udivený Medveděvův hlas zazněl jakoby vedle něho.

„Primo, tady Alfa. Co se stalo?“

V očích se mu objevily zrádné slzy. Se sevřenými rty Andrej přepjal na autopilota. Několik sekund bezmyšlenkovitě hleděl na uvolněnou pravou ruku, potom si začal pomalu natahovat rukavici biologického řízení.

„Primo, tady Alfa. Slyšíte mne?“

„Alfo, tady Prima, slyším dobře, ztratil jsem spojení, jdu směrem ke čtverci O-A. Aparatura je v pořádku, situace beze změn, vše je v pořádku.“

Jeho hlas jako by žil samostatně. Nacvičené fráze se rodily samosebou někde mezi rty a mikrofonem, ale právě to Andreje zcela uklidnilo. Nervy vypjaté jak struny se pozvolna uklidňovaly, jen ruce a nohy sebou ještě křečovitě trhaly. A všech čtrnáct „rukonohou“ skafandru sebou škubalo ve stejném rytmu.

Podařilo se. Je to za ním.

Ovládla ho šílená, nezkrotná radost. Poháněl stroj nahoru a dolů, napravo i nalevo, smál se, křičel — a nakonec vysílen zmlkl.

Vše bylo stejné jak před šesti hodinami — stejně tak visel v atmosféře nehybný talíř diskoplánu a naopak jako nekonečný pás běžel dole pestrý koberec s geometrickými obrazci. Slunce mu zapadlo za zády, za průzorem vyšlehovaly zelené jazyky plamenů. Vpředu se objevil stříbřitý oblouk oblaků. Krystalické sluje tály, stávaly se průzračnými, pluly dole jako beztvará mlha, jen vysoké jehlany, ještě osvětlené sluncem, vrhaly dlouhé stíny. Byly jako ukazatele cesty vpřed — kilometrové šipky, namířené do tmy.

A vzadu…

Andrej se ohlédl.

Vzadu se zelenal les. Tenká spirálová stébla se houpala, vylézala za obzorem na zhnědlé nebe, vrhala vichry záblesků podobných lustru.

Neuvědomil si hned, že to tak s ním žertuje zelené slunce na rozloučenou.

Andrej si znovu odkašlal a provinile se usmál, když se vydýchal: Ještě to… docela… nepřešlo…

Hledal očima Ninu, ale nenašel ji. Amfiteátr zasedací síně, před hodinou poloprázdné, byl nyní nabit k prasknutí. Na mnohé se již nedostalo místo, stáli ve dveřích nebo pod operátorskými jeřáby. Modrá oka objektivů se na Andreje dívala ze všech stran a on se zase cítil nesvůj.

„To je vlastně všecko. V okamžiku přistání k lodi jsem byl již zase v pořádku. Automat zavedl diskoplán do hangáru a já jsem šel do sterilizátoru. V inkubátoru mne čekali Krivcov a Svirin. Bál jsem se, že si Krivcov všimne, že mi chybí havarijní rezerva, a proto jsem Alexeji řekl, že si se svlékáním poradíme my dva se Svirinem. Krivcov měl dost práce s meteorovými děly a odešel ihned… A Svirin nic nevěděl.“

„Proč jste zatajil svůj čin před ostatními? Bál jste se následků?“ To se ptal Mikaeljan.

„Následků? Do jisté míry ano. Kdyby se to prozradilo před odletem, za prvé by byl celý úsek okolo Bílého jezera sterilizován a experiment…“

„A za druhé?“

„Za druhé, kdyby se mi bylo podařilo přemluvit kamarády, museli bychom se zodpovídat za porušení stanov všichni. To jsem nechtěl.“

Andrej se podíval zkoumavě na Medveděva, ale ten lhostejně hleděl kamsi nahoru nad hlavy ostatních. Mikaeljan seděl zamračený a červený a lámal si krátké tlusté prsty rukou, položených na stole.

Steinkopf jako by byl nic neslyšel — odložil stranou sluchátko synchronního překladu, cosi psal, nebo spíše počítal. Jeho tenké rty se pohybovaly. Josef Clark — tentýž Clark, který pro lidstvo objevil nadsvětelné rychlosti — neskrýval své nadšení a souhlas a cuchal si svůj bujný plnovous. Ostatní členové prezídia Rady se snažili nehledět jeden na druhého, listovali ve svých papírech.

Kdosi vykřikl:

„Hanba! Anarchismus! Vyhnat ho z vědy!“

Byl to Stolypin.

Amfiteátr se rázem proměnil v kypící kotel. Na stolech se rozsvítily girlandy světel signálních lamp: všichni se hlásili o slovo. Andrej stál uprostřed této vřavy a nevěděl, co má udělat: zůstat u stolu nebo odejít do sálu.

Uplynulo asi pět minut než vřavu přehlušil zvonek z prezídia.

„To, co jsme nyní vyslechli, zásadně mění smysl diskuse.“ Mikaeljan volil rozvážně slova. „Rada musí… musíme si vyjasnit podmínky a předpokládané následky…“

Mikaeljan se odmlčel, podíval se na Clarka, který se zřejmě chystal okamžitě vrhnout do boje jak lev.

„Následky nepromyšleného činu kosmonauta Savina…“

„Je to zločin!“

To opět vykřikl Stolypin.

Mikaeljan se ještě víc zachmuřil a tvrdě uzavřel:

„Rada oznámí, jak se rozhodla v této otázce. Zasedání končím.“

Amfiteátr se znovu rozbouřil a vřel souhlasem i nesouhlasem, a když se ze všech pěti vchodů vrhli k Andrejovi lidé, rozpačitě ustoupil. Kdosi ho chytil za rukáv a silou ho vtáhl do bočních dveří.

„Alexej?“

„Rychle, nebo tě zmrzačí.“

Krivcov ho vstrčil do jakési úzké místnosti, kde byly v řadě postaveny roboty.

„Seď tady a ať tě ani nenapadne vystrčit nos. Já najdu Ninu.“

U dveří počkal, poopravil si brýle:

„Tys to vyvedl, hochu! Pěkně sis zavařil.“

Krivcov jen mávl rukou a zavřel za sebou dveře.

Vraceli se domů s Ninou. Elektromobil řídila Nina. Teprve když přijeli, Nina se tiše zeptala:

„Je ti těžko, Andreji, viď?“

Andrej vylezl z auta, neřekl nic. Nina rychle naprogramovala automatické řízení, přistoupila k Andrejovi, přivinula se k němu, objala ho kolem ramen. Elektromobil dal signál a odjel do garáže.

Andrej s hlavou obrácenou k nebi se díval na hvězdy. Před chvílí omyl nebe tichý déšť a tisíce světlušek se skvělo na sametově černé obloze. Občas proletěla dlouhá jehla meteoru. Mléčná dráha bledě svítila jako proužek bílého dýmu.

„A to je vše, Nino, konec mému létání.“

„Ale možná…“

„Ne. To je vyloučeno. Já bych na jejich místě také nejednal jinak. Je konec.“

Andrej se neohlédl — a to bylo dobře. Jinak by v Nininých očích postřehl radost.

Na první pohled bylo všechno v pořádku. Až příliš dobrém pořádku.

Nina teď mohla klidně spát. Andrej byl s ní. Rád si hrál se synem, vařil podle vlastních receptů, nedůvěřoval kuchyňským automatům.

Přednášel na univerzitě o biologické evoluci sluneční soustavy — ale přednášky mu zabíraly jen několik hodin denně, zbylý čas trávil doma.

Stalo se to týden po onom významném zasedání Rady. Sedm dní proletělo jako ošklivá bláznivá hra. Andrej převrátil celý dům. Vymýšlel všelijaké automatické samohybné kočárky, univerzální kolébku — postýlku, chřestítka, která reagovala na hlas vypočítal optimální formu plenek a zdokonaloval metody otužování — zkrátka se energicky ujal úlohy novopečeného otce. Často, možná až příliš často mluvil o tom, jak se mu stýskalo po Zemi, a o svých plánech, které tu chtěl uskutečnit. Vypadalo to, jako by si plně neuvědomoval, že ho trest nemine, ale podvědomě doufal v zázrak.

V neděli ráno přiletěl Artur s Evou. Prožili spolu hezký den. Odletěli akvaletem daleko po proudu Jeniseje, muži chytali ryby, ženy trhaly skromné květy tajgy, syn sladce spal nebo odvážně bojoval s velkými modrými vážkami. Večer seděli u stolu. Oba, Andrej i Artur, dost pili, chválili domácí ovocné víno.

A teprve při odchodu, když už si oblékal plášť, Artur zachmuřeně řekl:

„Málem bych byl zapomněl… Nedej se tím zlomit… víš, Rada tě zbavila hodnosti kosmonauta za porušení stanov… se všemi z toho vyplývajícími důsledky… Rozumíš?“

„Rozumím,“ jako ozvěna se ozval Andrej a usmál se.

Zázrak se nestal.

Na tváři mu utkvěl utrápený úsměv. Co je za ním? Jaký stesk? Jaká bouře? Toho se bylo možno jen domýšlet. A nikdo mu ničím nemohl pomoci…

Zpočátku se Nina snažila Andreje nějak zabavit a odpoutat, chodila s ním do divadel a na koncerty, na výlety na lyžích i na turistické túry. Za tři měsíce dovolené prolezli krátery všech sopek na Islandu, rezervaci v Austrálii, navštívili staré Aztécké chrámy a byli i v japonském podmořském městě Dzoja. Andrej byl něžný a přívětivý. Pokorně se podřizoval všemu, co si Nina vymyslela. Ale jí bylo z toho do pláče.

Ožíval jen tehdy, když k němu přicházeli jeho kamarádi z Alfy. Pokoj se tehdy vždy naplňoval tabákovým dýmem, nevybíravými žerty a ostrými spory. Hvězdolet Alfa před dvěma léty odletěl za hranici Galaxie k jakémusi kvazaru — a dosud od něho nejsou zprávy.

Na Alfě letěl jiný vědecký vedoucí, protože Medveděv…

Divný člověk, ten Medveděv. Poslední dobou býval často v Krasnojarsku a vyhledával Andreje. Zašel za ním i na univerzitu, do akademie, potkal ho občas na ulici, ale nikdy nezašel k němu domů. Tajné úmluvy? To sotva. Vždyť své besedy po videofonu před nikým netajili. Spíše naopak. Jednou v Andrejově nepřítomnosti se šéf dlouze vyptával na jeho práci a na další studium. Žádal, aby Andrejovi pomohli překonat splín.

„Musí pracovat. Zatnout zuby a pracovat. Je těžké si jen představit, co se stane, jestliže se jeho hypotéza potvrdí…“

Ale domů k němu nikdy nezašel.

Před nedávnem startovala loď Koroljov. Medveděv letěl s ní. Od té doby Andrej jako by úplně zkameněl. Nevycházel z domu, leká se při každém zazvonění nebo zaklepání. Mlčí. Mlčí a čte. Nebo se dívá na televizi. Když se Nina pozdě večer vrací domů, spěšně otevírá, jako by už dávno někoho čekal… A vždy se snaží skrýt své zklamání.

Vřele, až příliš vřele ji vítá. Hlasitě, až příliš hlasitě se vyptává, co dělala. Vesele, až příliš vesele vypráví o synových nezbednostech. Ale ona vidí v jeho očích očekávání něčeho, co ona nemůže pochopit.

Ostatně je to jasné. Týká se to Medveděva. Vlastně té proklaté krystalické planety. Vždyť Koroljov také už čtyři měsíce nedal o sobě znát.

Hloupá situace — žárlit na cizí planetu.

A jinak život plyne klidně a nevzrušeně. Až příliš klidně a nevzrušeně.

Tak plyne i dnešní večer, podobný desítkám a stovkám jiných mlčenlivých večerů.

Tříletý Jurka sedí na zemi, staví si z labirových kostek jakou-si prapodivnou stavbu: je to buď hangár pro rakety, nebo taky možná babylónská věž. Že ho to pořád ještě baví — protivné kameny. Kdyby bylo po jejím, dávno by už je někam zahodila. Jsou jí čímsi odporné, takové neskutečné. Teplé a kluzké na omak a lepí se k ruce jak železo k magnetu. K ničemu jinému se nelepí, jen k živému tělu. A ještě to nezemské hypnotické světélkování…

Ale Jurka je miluje nade vše. Když mu je zkusila schovat, proplakal celý den.

A Andrej je doslova blažený, když si syn s nimi hraje.

Andrej sklapl knihu, pohladil modré desky: Alexej Krivcov. K otázce kvaziatomové struktury prahmoty v labirových soustavách. Chlapík Aljoša! Možná že je tu až příliš mnoho faktů a málo závěrů. Ale i to je snad dobře. Buřičská myšlenka o tom, že labir je umělého původu, je skryta mezi řádky, vnucuje se sama sebou. Chlapík!

Aljoška. Dva roky o něm není ani slechu. První průzkum za hranicemi Galaxie.

Tam v nezměrné dálce vítala je cizí slunce…

„Andreji, vypni tu ohranou písničku, anebo ji aspoň ztiš! Kdo to má poslouchat!“

Nina si přitáhla teplý šátek a nevraživě se otočila od televizní stěny.

„Teta je ošklivá,“ konstatoval Jurka, aniž by přerušil svou hru.

Andrej bez reptání ztlumil zvuk. Nízký smutný hlas zpěvačky teď jen šeptal. Možná že nemá vytříbený vkus, ale píseň Seleny Suomy se mu vždy líbila. Líbila se mu píseň i její bílá tvář a ruka v bezmocném gestu.

„Nemáte ponětí, co jste způsobil,“ říkal mu tehdy Medveděv a kopal přitom do hromady zvadlého listí. „Nejste fyzik… Kdyby nebylo vašeho rouhačského experimentu, ani jedna kosmická loď by už neletěla ke krystalické planetě… Přinejmenším nejbližších sto let.“

„Proč?“

Šli tehdy přírodním parkem akademického městečka. Šéf točil v ruce borovou větvičkou a pichlavě se smál!“ Nejste fyzik a nepochopíte rozsah paniky ve vědě. Ukázalo se, že v molekulách labiru nejsou atomy. Molekula je, a atomy nejsou. Divné, že?“

„Jak to, že nejsou atomy? Z čeho pak se skládají molekuly? Vždyť ve všech chemických reakcích…“

„Správně! Ve všech chemických reakcích se labir chová jako obyčejná hmota. Ale atomy v tom smyslu, jak je známe, nemá. Má, dalo by se říct, stabilní energetické zahuštěniny, zkrátka je to imitace atomů, kvaziatomy…

Teď už si dovedete představit, co se stalo. Na jedné straně je to další potvrzení Steinkopfovy teorie — bezatomová struktura. Na druhé straně vaše „setba“ — a co z ní vzejde? Vždyť vzejde-li, budou se muset revidovat nejen biologické zákony, nejen zrušit teorie o bariéře života, ale bude se muset začínat od začátku. Tak je to, můj drahý rušiteli klidu!“

Naposled se sešli v hotelovém pokoji. Medveděv ho přivítal neobvykle rozzářený a vzrušený.

„Raduj se, čarodějův učedníku! Rada konečně rozhodla poslat expedici na PKK-13 SD 38 A. Planeta mimochodem dostala jméno Prométheus. To není špatné, že? A za dva týdny letí k Prométheu hvězdolet Koroljov. Cíl — prověrka výsledků experimentu biologa Savina. Vědecký vedoucí akademik Medveděv. Tak co neskáčeš? Vyhrál jsi.“

„My jsme vyhráli,“ tiše ho opravil Andrej. „My, Petře Jegoroviči.“

„A víš, kdo nejvíc trval na tom, aby byla expedice vyslána? Steinkopf. Ano, je to skvělý stařík! S takovými je příjemné bojovat.“

„Pojďme k nám,“ pozval ho tehdy Andrej. „Taková událost se musí oslavit.“

Medveděv okamžitě zesmutněl, nevěděl co říci, hleděl stranou.

„Víš, po jedné události… pochop mne, nemohu vidět děti. Syn… Před čtyřmi léty — syn i žena najednou. Stále se nemohu vzpamatovat. Promiň mi, Andreji, nemohu. Radši si posedíme v kavárně. Jestli proti tomu nic nenamítáš. Před cestou — na štěstí…“

Pěvkyně se klaněla za potlesku publika a koketně se usmívala. To už i Andrejovi nebylo příjemné. Vypnul televizní program, obrazovka pohasla a změnila se v obyčejnou stěnu, která se ničím nelišila od ostatních.

Chtělo se mu kouřit, ale měl to dovoleno jen v kuchyni a být tam sám se mu nechtělo.

„Poslyš, Nino, co abychom se trochu prošli?“

Nina odložila knihu, spustila nohy z pohovky, hledala nohama domácí trepky.

„Konečně promluvil muž a ne chlapec.“

Věž z kostek se zřítila se skleněným třeskem. Jurka vydal válečný pokřik a vrhl se do svého pokoje, aby se oblékl. V součtu jeho životních radostí byly společné procházky na prvním místě. Šli ve třech po ulici v nehlučném reji večerních světel. Jurka soustředěný a samostatný uprostřed, Nina trochu vpředu, Andrej půl kroku zpět. Prohlížel si kolemjdoucí přes vyhrnutý límec.

Vyhrnovat si límec na ulici začal nedávno. Stal se podezíravým, panicky se bál, že ho někdo pozná, že ho bude obtěžovat dotazy a obviňovat, anebo naopak projevovat soucit.

Nina mu jednou navrhla, aby nosil masku. Smála se jeho obavám. Ale Andrej to vzal vážně a řekl jí:

„Člověk v masce by byl nápadný.“

Nina okamžitě ztratila chuť žertovat.

Ulice byla v té době plná lidí, ale nikdo si Andreje nevšímal. Mnohohlavý a mnohohlasý dav lidí tekl po chodníku a dělil se na prameny a říčky. V divadlech, kinech, klubech, večerních kavárnách, ve sportovních halách, ve vzdělávacích střediscích, laboratořích a přednáškových sálech začínal večerní provoz. Potoky a potůčky lidí tekly k různým vchodům, ale proud lidí na ulici neslábl: těch, kteří vysedávali doma, bylo v poslední době velmi málo.

U Krasnojarského moře vanul teplý vlahý vítr. Šustil v korunách topolů, zvonil ve větvích stříbrných smrků, houpal vějíři sibiřských palem. Shora, z visutých ovocných zahrad, intenzívně voněly citróny a pomeranče, fantazie zahradníků amatérů nešla dál než k tropické flóře. Pravda, někde bylo za ohradami vidět i listy mrazuvzdorných kokosových palem a fíkovníků nebo zase jabloní.Už mnoho let se v srpnu Krasnojarsk měnil v mnohaposcho-ďovou ovocnou plantáž.

Nad ulicí zněly nekonečné melodické improvizace. Když člověk přivřel oči, zdálo se mu, že pluje po moři a tiché vlny ho houpou a uklidňují jeho unavený mozek. Tichý pouliční šum, vítr a hlasy, klouzavý zvuk elektromobilů pohlcovaly přijímače na stěnách domů a přes transformační kanály vracely na ulici tichou, živelnou, nikým nekomponovanou hudbu.

Andrej šel a na nic nemyslel. Ani kouřit se mu již nechtělo. Hltavě vdechoval vzduch nasycený vůní jehličí a citrónů, poslouchal zvuky hudby, cítil ve své ruce teplo Jurkovy dlaně, která se každou chvíli snažila tátovi vytrhnout.

Poprvé po mnoha týdnech se cítil klidný. Něco se v něm zlomilo a on pocítil úlevu. Vrátil se. Teprve teď se opravdu vrátil a bezstarostně přijímal všední dny Zerrě. Vrátil se přímo do tohoto činně klidného večera, k ženě, k synovi, k tomuto pestrému davu —’ vrátil se od bouřlivých hvězdných ohňů, od nadlidského vypětí vůle a myšlenky do ticha. Zapomenout a na nic nemyslet.

Andrej si shrnul límec. Stálo ho to jistou duševní námahu, ale podařilo se mu sejmout neviditelnou přílbu, která ho oddělovala od zemské všednosti. Konečně zase přijal Zemi.

Nina to zpozorovala, ale neřekla nic.

Vyšli k Jeniseji. Po nábřeží zalitém klidným bílým světlem rtuťových lamp se procházely ojedinělé páry. Vlny bily o betonové břehy. Z rekreačního ostrova sem doléhaly mnohatisícové vzdechy — hrál se tam zápas v kopané.

„Nino,“ začal Andrej.

Musí jí říci, že se konečně zcela vrátil. Že už nebude mučit ji, ani sebe. Že hvězdy pohasly. Navždy. Že není nic krásnějšího než Země, ženiny ruce a synkův úsměv. Že…

„Nino…“

Pomalu se otáčela, zřejmě tušila, co jí řekne. V její tváři byly, kupodivu, rozpaky, očekávání a ne radost!

„Tati, tati, koukej, koule!“

Nad Jenisejem zazněly slavnostní zvuky fanfár. Stěny domů mnohonásobnou ozvěnou odrazily melodii volacích signálů a celé město ji zopakovalo beze slov.

Nad rekreačním ostrovem se vznesl k nebi druhý měsíc — matně bílá koule Služby spěšné informace (SSI). Sonda se proměnila v mlhavý oblak, na kterém se objevila tvář hlasatele.

„Vysíláme mimořádnou zprávu, vysíláme mimořádnou zprávu…“

„V kouli sedí strýček! Koukej mami, sedí tam strýček!“

„Tiše, Jurko!“

Páry na nábřeží se zastavily. Byl přerušen i fotbalový zápas. Fotbalisté hleděli k nebi a zapomněli na míč. Pohyb na ulici se zastavil, zastavily se potoky lidí i aut.

Město hledělo k nebi.

A po celé krajině, po celé Zemi — tam, kde nyní byla právě půlnoc, lidé hleděli na nebe, na bílé koule — měsíce.

„Právě jsme dostali mengografickou zprávu z kosmické lodi Koroljov. Jak známo, supersvětelný expediční hvězdolet Ko-roljov startoval před rokem k systému dvojité hvězdy 8A v Labuti s cílem prověřit výsledky experimentu, provedeného sovětským kosmologem Andrejem Savinem.“

„Tati, to je o tobě?“

„Tiše, Juročko!“

„Jak nám hlásí vědecký vedoucí expedice akademik Medveděv, experiment byl úspěšný. Zemské mikroorganismy nejen že se uchytily v neobyčejných podmínkách krystalické planety Prométheus, ale daly sérii mutací a za krátký čas vytvořily mohutnou biosféru…“

Andrej stál, hlavu lehce sehnutou, nohy rozkročené, jak na palubě lodi. Hlasatel ještě něco říkal a Nina viděla, jak z chorobně opuchlého Andrejova obličeje s nezdravými váčky pod očima najednou vyhlédla jiná tvář — s ostrými rysy brady, lícních kostí a s hlubokou vráskou na čele. Jeho oči, které se před minutou dívaly pokorně, svítily nyní vnitřním světlem jako okna domu, do kterého se vrátil hospodář.

„Provádíme další dešifraci zpráv. Mengocentrum poskytlo SSI část dešifrovaného textu. Poslouchejte. Hovoří k vám planeta Prométheus!“

Po kouli se hrnuly pruhy, podivné klikatiny, rozsypaly se a zase pohasly. Ze směsi poruch, z dálek rozumem nepředstavitelných,přes třesk žhnoucích galaxií a hluk radioaktivních lijáků spíše tušený než viditelný křičel Medveděv:

„… je nutno pokračovat a pokračovat bez přestávky… je nutno zřídit stálou stanici… vyřiďte Savinovi… fantastické předpoklady… skutečností… neuvěřitelné… jezero začalo fungovat… tvoje přítomnost nutná…“

Hromový rachot přerušil vysílání a v jistý moment se sonda proměnila v kulový blesk. Pak vše zhaslo, ztichlo a znovu se objevil hlasatel:

„Vysílali jsme mengogram z kosmické lodi Koroljov.“

… tvoje přítomnost nutná. Jak jednoduché. Nutná — a dost! A co jestli je jeho přítomnost nutná i zde? Například těmto dvěma lidem, kteří jdou vedle něho. Dokonce i Jurka ztichl a posmutněl. A Nina se celá změnila. Jak je to vše hloupé… Právě když se definitivně rozhodl a chtěl o tom říci Nině — a teď to začalo zase všechno znovu!

Přítomnost nutná! pokračoval v myšlenkách už doma, v pohodlném křesle. Teď je nutná, když se pokus podařil. A tehdy… Tehdy věřil jen on sám. Dokonce i Medveděv hlasoval, aby byl zbaven hodnosti. A teď… přítomnost nutná.

Není to pravda, přerušil Andrej sám sebe. Vždyť věřili i ostatní chlapci. I Medveděv věřil. I jiní — neznámí. Jinak by nebylo této expedice. Nebylo by nic. A on, „geniální jedinec“, by skutečně nebyl nikomu potřebný. To v něm teď promluvila jeho samolibost. Jen si je třeba upřímně to přiznat. Savine, ty sám jsi byl stoprocentně přesvědčen, že se tvá hypotéza potvrdí? Mlčíš. Tak to vidíš!

Konec konců toto vše je mlácení prázdné slámy. Vždyť Medveděv přece ví, že Andrej má vesmír zakázaný. Rada své rozhodnutí nezruší, protože bylo správné.

I vítěze někdy soudí. A tvrdě. Jestliže se provinili. Jinak to ani nemůže být.

Ráno je moudřejší večera…

Andrej vstal, protáhl se. Podíval se na hodiny. Tři. Už je ráno.

Zhasl. Okno se již modře rýsovalo ve tmě.

Jezero začalo fungovat… Co to může znamenat?

Najednou za jeho zády rychle zakmitala lampa, volající ho k videofonu. Zvečera vypnul zvukový signál, aby zvonění nevzbudilo Ninu a Jurku.

Na obrazovce se objevil Mikaeljan, protírající si nevyspalé zarudlé oči.

„Promiňte mi, že volám v noci, Andreji Iljiči. Věděl jsem, že nespíte. Viděl jste vysílání z Koroljova?“

„Viděl, Manuku Georgijeviči!“

„Gratuluji vám k vítězství. Za sebe i za Radu. A zvláště za Steinkopfa. Žádal mne o to.“

„Děkuji vám. Řekněte Steinkopfovi, že… že nevím, co se v takových případech říká…“

Mikaeljan roztál v úsměvu:

„V takových případech, můj milý, je lepší neříkat nic… Ale já vám volám, jak jste jistě pochopil, nikoli kvůli gratulaci. Teď právě skončilo zasedání Rady. Pro poruchy je mnoho z mengogramu nejasného. Jasné je jen to, že na Prométheu se děje něco zcela mimořádného. Medveděv trvá na okamžitém zřízení biologické stanice. V zásadě je to již rozhodnuto. Asi za týden tam vyšleme vše potřebné, montéry a další skupinu biologů. Pozítří odpoledne… pro vás je to již zítra odpoledne, bude probíhat výběr kandidátů. Mimochodem, co to může znamenat, že jezero začalo fungovat?“

„Nemám potuchy. Sám o tom stále přemýšlím. Měli jsme s Medveděvem kdysi rozhovor… Ale to je příliš nepravděpodobné!“

„No, je to hádanka. Tak přiletíte zítra do Moskvy?“

„Promiňte, ale proč?“

„Vždyť jsem vám řekl, že se bude rozhodovat o konkrétních kandidátech. Nebo již nemáte o Prométhea zájem? No jistě, vy máte malého syna…“

„Na to jsem nemyslel,“ tiše řekl Andrej. „Ale co rozhodnutí Rady?“

„Ach, tak je to tedy!“ Mikaeljan ožil a celý se rozsvítil. „Ovšem, rozhodnutí Rady platí. Ale kromě kosmonautů bývají na hvězdoletech i pasažéři!“

Andrej se díval na zhaslou obrazovku a přemýšlel s rukama na kolenou, přemýšlel. Hodiny tiše tikaly — běžely sekundy, minuty… V lodní klubovně jemně voněl šeřík. Tradiční větvička šeříku — poslední dárek Země — se za půl roku proměnila v šeříkový keř. A rozkvetla.

Andrej se otočil.

Za ním stála Nina.

Voněla šeříkem a Andrej si hned neuvědomil, že je to parfém.

Přistoupil k ženě a vzal ji za ruce.

„Nino, moje drahá…“

„Nic mi nevysvětluj. Všechno jsem slyšela. Chápu to. Potřebují tě tam.“