Chlapík z pekla

Ilja Varšavskij FIALKA

Město se rozpínalo od polárních ledů až k rovníkovému pásmu. Západní a východní hranice Města omývaly vody dvou oceánů.

Tam, za lesem naftových věží, přisátých k mořskému dnu, se rozkládala jiná města, ale toto bylo ze všech největší.

Město se zakouslo dva kilometry hluboko do nitra země a vypínalo se čtyřicet kilometrů do výšky. Leželo na souši jako obrovská chobotnice s dlouhými choboty potrubí ponořeného do moře. Potrubí nasávalo vše, čeho bylo třeba k syntetické výrobě potravin a zboží pro Město.

Voda se přečerpávala do podzemních rekuperátorů, odebírala zemi teplo, dávala je celému Městu a znova stékala do moře.

Střecha Města byla zároveň jeho plícemi. Na nedozírných prostorech regenerační vrstvy, ležící nad oblaky, sluneční paprsky štěpily zplodiny dýchání čtyřiceti miliard lidí a obohacovaly Město kyslíkem.

Bylo stejně živé jako jeho obyvatelé. Veliké Město, nejgrandióznější stavba planety.

V podzemních patrech Města byly továrny. Sem se dopravovaly suroviny a nepřetržitým proudem odtud proudily do Města potraviny, obleky a’vše, co potřebovalo jeho nespočetné, náročné obyvatelstvo.

Tam, ve světle fosforeskujících roztoků, bez zásahu člověka, probíhaly tajemné a nezvučné procesy syntézy.

Nahoře v nekonečných labyrintech obytných čtvrtí se rodili,pracovali, snili a umírali lidé jako v každém městě.

„Zítra nebude vyučování,“ řekla učitelka, „půjdeme na exkurzi do rezervace. Uvědomte rodiče, že se vrátíte domů o hodinu později.“

„Co je to rezervace?“ zeptala se holčička s velkou mašlí.

Učitelka se usmála.

„Rezervace je místo, kde rostou všelijaké rostliny.“

„Co že tam roste?“

„Rostliny. V druhém pololetí vám budu o nich vyprávět.“

„Vyprávějte nám teď!“ poprosil jeden chlapec.

„Ano, ano! Vyprávějte!“ žadonily dětské hlasy.

„Teď už máme málo času a to bude dlouhý rozhovor.“

„Prosíme, vyprávějte nám!“

„Co mám s vámi dělat? Tak tedy Donomaga nebyla vždycky taková jako teď. Před mnoha staletími tu byly malé osady…“

„Nebylo tady Město?“ zeptal se chlapec.

„Tehdy ještě nebyla taková velká města, jako je naše.“

„A proč?“

„To má mnoho příčin. Život nebyl tehdy ještě tak zařízen jako dnes. Nikdo neuměl syntetizovat potraviny, lidé se živili rostlinami a masem zvířat.“

„A co jsou to zvířata?“

„O tom se budete učit ve třetí třídě. A tak tedy… Bylo mnoho volné země, lidé tam seli všelijaké rostliny, které potom jedli.“

„Byly ty rostliny sladké?“

„Nevím,“ učitelka se znovu zasmála, „já jsem je nikdy nejedla, všechny rostliny se také nejedly.“

„A proč je teda… to…“

„Seli?“ napověděla učitelka.

„Ano.“

„Seli jenom ty rostliny, které se daly jíst. Mnohé jiné rostliny rostly samy od sebe.“

„A jak rostly? Jako děti?“

Učitelce se zdálo, že se z toho labyrintu otázek nikdy nevymotá.“Tak vidíte,“ zarazila, je. „Říkala jsem vám přece, že za pět minut se to nedá vysvětlit. Rostly proto, že čerpaly ze země k životu potřebné látky a využívaly sluneční světlo. Zítra to uvidíte na vlastní oči.“

„Mami, my jdeme zítra do rezervace!“ zakřičel chlapec, když vletěl do dveří.

„Slyšíš? Náš chlapec jde do rezervace!“

Otec jen pokrčil rameny.

„Copak rezervace ještě existuje? Myslel jsem…“

„Existuje, existuje! Učitelka nám o ní dnes vyprávěla. Tam jsou všelijaké rostliny, ty jedí něco ze země a rostou! Rozumíš, samy rostou.“

„Rozumím,“ řekla matka. „Taky jsem tam byla, asi tak před dvaceti léty. Je to moc dojímavé a velmi naivní.“

„Nevím,“ řekl otec. „Na mě to, mám-li být upřímný, moc velký dojem neudělalo. Kromě toho je tam holá země a na to není moc příjemný pohled.“

„Pamatuji si, že tam byla tráva…,“ zasněně řekla matka. „Celý koberec zelené trávy.“

„Co se mě týká, dám přednost pěkné podlaze z hřejivého plastiku,“ řekl otec.

Zdviž zpomalila rychlý pohyb.

„Tady musíme přestoupit,“ řekla učitelka. „Rychlostní zdviže už níž nejezdí.“

Dlouho stáli u směšných dveří s mřížemi a pozorovali pohyb dvou ocelových lan, navíjejících se na skřípavé válce, dokud se zdola nevynořila divná krabice se zasklenými dveřmi.

Učitelka jen s námahou otevřela mřížové dveře. Děti zamlklé v neobyčejné situaci s obavami vstoupily do kabiny.

Zdviž lehce skřípala v každém patře a spouštěla se stále níž. Tam už nebyly svítící panely ani teplý vzduch, nasycený aromatickými látkami. Vůně ztratily kouzelnou krásu syntetiky a vyvolávaly u dětí neznámý strach. Čtverhranná bezedná šachta byla osvětlená luminiscenčními lampami, jejichž světlo řezalo do očí. Drsné betonové stěny šachty vypadaly, jako by se mohly každou chvíli nad jejich hlavami sevřít a pochovat je navždy v tom divném světě, zbaveném radosti.

„Bude to ještě dlouho trvat?“ zeptal se chlapec.

„Ještě dvanáct poschodí,“ odpověděla učitelka. „Rezervace je dole, vždyť rostliny potřebují zem.“

„Já chci domů!“ začala fňukat malá holčička. „Mně se to tu nelíbí!“

„Hned, drahoušku, už bude brzy konec,“ řekla učitelka. Sama se tu cítila nesvá. „Vydrž ještě chviličku.“

Dole něco zařinčelo a kabina se zastavila.

Učitelka vyšla první a za ní se tlačily ve spěchu ze dveří děti.

„Jste tu všichni?“

„Všichni,“ odpověděl chlapec.

Stáli v polotemné chodbě, jejíž konec se ztrácel ve tmě.

„Pojďte za mnou!“

Několik minut šli mlčky.

„Au, tady kape ze stropu!“ vypískla holčička s mašlí.

„To je potrubí, kterým se přivádí do rezervace voda,“ uklidnila ji učitelka. „Asi je už sešlé a protéká.“

„A kde je ta rezervace?“

„Tady.“ Učitelka otevřela těžké okované dveře. „Vcházejte po jednom.“

Děti mžouraly oslepené náhlou změnou polotmy v zářící světlo. Uplynulo několik minut, než se probudila jejich zvědavost a začaly se rozhlížet kolem sebe.

Něco takového ještě neviděly.

Nekonečná studna, na jejímž dně nyní stály, byla naplněna sluncem. Proud slunečních paprsků zažíhal plamenem stěny šachty, přeléval se duhovými barvami v rosných kapkách malé fontány a z vlhké země stoupaly těžké husté páry.

„To je slunce,“ řekla učitelka, „už jsem vám o něm vyprávěla. Zvláštní zrcadla, postavená na vrcholu Šachty, zachycují sluneční paprsky a přenášejí je dolů, aby rostlinám vytvořily podmínky, v jakých rostly před mnoha staletími.“

„Je teplé!“ zvolal chlapec a zvedl k slunci ruce. „Je teplé, to slunce! Koukejte, chytám ho rukou!“

„Ano, je velice žhavé,“ řekla učitelka. „Teplota na povrchu slunce dosahuje šesti tisíc stupňů a uvnitř slunce ještě daleko víc.“

„Není žhavé, je teplé,“ nesouhlasil chlapec. „Je jako stěny v našem domě, jenže jiné, o moc lepší! A proč nám v Městě nedávají slunce?“

Učitelka se lehce zamračila. Věděla, že to jsou otázky, za kterými může přijít lavina dalších. Vždyť jsou to jen děti a mohou jen těžko pochopit problémy, se kterými se mnohdy nedovedou vypořádat ani filozofové. Jak jim vysvětlit, že čtyřicet miliard lidí… A přesto je třeba nějak odpovědět.

„Bez slunce bychom nemohli existovat,“ řekla a pohladila chlapce po hlavě. „Celý náš život je závislý na slunci. Jenže rostliny využívají slunečních paprsků bezprostředně, kdežto my chytáme a měníme sluneční energii v regeneračních zařízeních a ve slunečních bateriích. Co se týká slunečního světla, to my nepotřebujeme. Máme snad málo světla od našich osvětlovacích stěn?“

„Ale to není takové, je studené,“ tvrdohlavě si vedl svou chlapec. „Nedá se chytit rukou, a tyto paprsky ano.“

„To se ti jen zdá. Příští rok se budete učit fyziku. Potom pochopíš, že se ti to jen zdá. A teď požádáme zahradníka, aby nám ukázal rostliny.“

Zahradník byl velmi starý a divný, maličký, s dlouhým bílým plnovousem, který mu splýval až pod pás. I oči měl docela maličké. Jako dvě štěrbiny, nad nimiž trčely husté štětičky obočí. Na sobě měl nějaký zvláštní bílý plášť.

„On je na hraní?“ ptal se chlapec.

„Tiše,“ zašeptala učitelka. „Radši méně mluv a víc se dívej.“

„Ale já se můžu dívat a přitom mluvit,“ řekl na to chlapec. Zdálo se mu, že zahradník otevřel jedno oko a mrkl na něj. Ale jistý si tím nebyl.

„Tady,“ řekl zahradník, „tady jsou užitečné obiloviny. Je tu padesát stébel pšenice. Teď ještě není zralá, ale za měsíc bude na každém stéblu několik klásků se zrny. Dříve se z těchto zrnek dělala mouka na chléb.“

„Byl dobrý, ten chléb?“ zeptala se holčička s mašlí.

„To už nikdo neví,“ odpověděl dědeček. „Recept na jeho výrobu je už dávno zapomenut.“

„A co vy děláte s těmi zrnky?“ zeptala se učitelka.

„Z části se vypěstuje nová pšenice, část jde do muzejního fondu a ostatní — ostatní musíme vyhodit,“ řekl stařík a rozhodil rukama. „Máme přece tak málo země, jen tento záhon pšenice, dva stromy, několik květin a malý palouček s trávou.“

„Pojďte, podíváme se na květiny,“ navrhla učitelka.

Zahradník je zavedl k malému záhonku.

„Jsou to fialky, jediný druh květů, který se zachoval.“ Sehnul se, aby opatrně obrátil zkroucený lístek. „Dříve, dokud byl ještě hmyz, opyloval…“

„To se děti ještě neučily,“ přerušila ho učitelka.

„Smím si na ně sáhnout?“ zeptal se chlapec.

„Sehni se a přičichni si k nim,“ řekl zahradník, „překrásně voní.“

Chlapec si klekl a vdechl něžnou vůni, smíchanou s pachem vlhké rozehřáté země.

„Ach,“ zašeptal a sklonil se ještě hlouběji. „Ach, vždyť to je…“ Nedokázal to vyjádřit. Vůně mu připomínala něco nejasného, nějakou vzpomínku, která ho zneklidňovala.

Ostatní děti si už prohlédly trávu i stromy, ale on pořád ještě klečel a skláněl se nad něžnými lístky.

„Tak, končíme!“ řekla učitelka a podívala se na hodinky. „Musíme zpět. Poděkujte zahradníkovi za zajímavou exkurzi.“

„Děkujeme,“ řekly děti sborově.

„Na shledanou!“ odpověděl jim zahradník. „Přijďte zase!“

„Určitě!“ řekla učitelka. „Tuto exkurzi máme v rozvrhu pro první třídu. Teď přijdu až zase příští rok s novými žáky.“

Chlapec už byl ve dveřích, když se stal ten zázrak. Obrátil se a zahradník mu podal jednu fialku. Přitom spiklenecky přitiskl prst ke rtům.

„To je pro mě?“ tichounce se zeptal chlapec.

Zahradník přikývl.

„Čekáme na tebe!“ zavolala na chlapce učitelka, „pokaždé jsi poslední!“

„Už běžím!“ Strčil si kvítek pod paži a proklouzl do chodby.Ten večer šel chlapec spát dřív než jindy. Zhasl světlo a položil si fialku vedle sebe na polštář. Dlouho ležel s otevřenýma očima a o něčem přemýšlel.

Bylo už ráno, když matka zaslechla z dětského pokoje podivné zvuky.

„Zdá se mi, že chlapec pláče,“ řekla muži. „Asi se na té exkurzi příliš unavil,“ zabručel otec a převrátil se na druhou stranu. „Už večer jsem si všiml, že je nějaký divný.“

„Musím se podívat, co mu je,“ řekla matka. Chlapec seděl na postýlce a hořce plakal. „Co se ti stalo, můj maličký?“ sedla si k němu a objala ho. „Podívej se!“ a rozevřel pěstičku. „Co je to?“

„Fialka!“ Na dlani mu leželo několik pomačkaných lístečků a zvadlý stonek. „Je to fialka. Zahradník mi ji daroval. Tak krásně voněla!“

„Ale jdi, ty můj hlupáčku!“ řekla matka. „To bys měl proč plakat. Máme doma takové krásné růže.“ Vstala a přinesla ze sousedního pokoje vázu. „Chceš, nařídím je na nejsilnější vůni?“

„Nechci, nelíbí se mi tyhle květiny.“

„Ale ty jsou přece mnohem krásnější a voňavější než tvoje fialka.“

„To není pravda!“ řekl chlapec a pěstičkou bušil do polštáře. „To není pravda! Fialka — to je něco docela jiného. Ona… ona…“ A znovu se dal do pláče, protože se mu nepodařilo najít to pravé slovo.