Chlapík z pekla

Vladlen Bachnov POZOR NA ACHPYRIN!

Minula doba sporů, nepřesvědčivých hypotéz a dohadů. Dnes už se ví přesně, že na Sigmě 3 existovala v dávných dobách vysoce vyvinutá civilizace a dávní předkové dnešních polodivokých obyvatel Sigmy 3 uměli a znali to, co budou jejich potomci znovu znát snad až za mnoho tisíc let.

Není vysvětleno, proč původní obyvatelé Sigmy tak pečlivě uchovávali všelijaké historické dokumenty. Svazky novin dokonce zakopávali v ocelových hermeticky uzavřených pouzdrech hluboko do země.

Jakmile jsme ta pouzdra našli, ustaly spory a otevřela se nám překvapující historie rozkvětu a pádu civilizace na Sigmě 3.

Vždycky se mělo za to, že rychlé degradaci společnosti vždycky předcházejí nějaké tragické události. Kosmické katastrofy, geografická kataklysmata, jako například potopa světa nebo doba ledová, nebo i války.

Na Sigmě 3 nic z toho nebylo.

Všechno to začalo nanicovatým směšným soudním procesem. A kdyby nebyla příčina soudního sporu tak komicky malicherná, nenapsaly by o ní pár řádků ani ty nejmizernější noviny.

Bylo to zkrátka takto:

V hlavním městě Igrekenie, Marktownu, na ulici Modrých růží bylo už dlouho muzeum padělků, jediné svého druhu. Všechny exponáty tvořily podvrhy nebo padělky a plagiáty. Unikátní podvrhy nejvzácnějších děl minulosti: falešné peníze různých dob a národů, drahokamy nerozeznatelné od pravých. A hlavně zdařilé napodobeniny pláten velkých malířů.Ještě dříve, než se dostaly do tohoto muzea, prošly mnohé z napodobenin skandální cestou.

Návštěvníci sem přicházeli rádi. Obyčejní zvědavci si prohlíželi falešné peníze a napodobeniny obrazů. S oblibou poslouchali vyprávění průvodců o oklamaných sběratelích, a když se dozvídali, co bylo za padělky zaplaceno, spíše záviděli zisky falzifikátorům, než litovali ty, kteří se stali jejich obětí.

Odborníci chodili do muzea proto, aby se pokochali šikovností, s jakou byla padělána věhlasná díla, a aby se také znovu přesvědčili, jací jsou odborníci, když vědí, co je skutečné umění a co je padělek.

A tu nějaký Dive Davis, mladý člověk, kterého nikdo neznal, najednou zažaloval muzeum, že místo napodobeniny obrazu Pokrm bohů od Štrucela mladšího vystavuje geniální originál. Že muzeum padělků takto mate své návštěvníky. Dive Davis žádal, aby soud za prvé odsoudil tento trestuhodný čin a za druhé aby mu majitel muzea nahradil materiální škodu. A to: 3 pufiky za vstupné, 6 pufiků za taxi tam a zpět a za ztrátu důvěry v poctivost muzea 10 pufiků. Tvrdil, že celý život žil vírou v muzeum a že méně než 10 pufiků nemůže za ztrátu důvěry žádat.

Majitel muzea Luis Allington nelitoval nešťastných pufiků pro lakomého Davise. Ale šlo tu o reputaci muzea. A Allington, naprosto přesvědčený o své pravdě, přišel k soudnímu jednání.

Soudce navrhl urovnání mezi žalobcem a obžalovaným, ale obě strany hrdě odmítly. Soud tedy požádal experty, aby dali svá dobrozdání. Tři experti pozorně prohlédli obraz, který byl přinesen k soudu, a prohlásili, že jde o padělek. Ale tvrdohlavý Dive Davis s nimi nesouhlasil. Požádal, aby soud navrhl ještě jednu, spolehlivější a autoritativnější expertizu. Kdyby prohrál, bude náklady na tuto expertizu platit Davis sám.

Tentokrát pracovali experti půl roku. Udělali chemickou analýzu barev a podkladu, prosvítili obraz rentgenovými paprsky, fotografovali se zvětšením každý čtvereční centimetr obrazu, aby prověřili malířovu techniku…

A když shromáždili potřebné údaje, byli nuceni přiznat, že je to skutečně originál, malovaný vlastní rukou nesmrtelného Štrucela mladšího.

Pravda zvítězila, Davis dostal svých 19 pufiků a Luis Allington, který proces prohrál, se stal majitelem nejvzácnějšího díla a okamžitě je prodal za 450 tisíc, což částečně zmírnilo hořkost jeho porážky.

Soudní proces se stal senzací. Odborníci na Štrucela mladšího žádali Davise, aby jim vysvětlil, jak je to možné, že byl tak přesvědčen o pravosti obrazu. Novináři doslova obléhali Davise ve dne v noci. A on přislíbil odhalit své tajemství na tiskové konferenci.

Přestože se tisková konference konala v největším sále Mark-townu, nebylo tam k hnutí. Všechny časopisy a noviny Sigmy 3 poslaly své akreditované novináře. Tisková konference se vysílala rozhlasem a televizí.

„Jak jste jistě uhodli,“ začal Dive Davis, „žaloval jsem váženého pana Allingtona nikoli jen pro 19 pufiků. A jestliže se pan Allington dosud nesmířil s tou ztrátou, ať za mnou přijde a já mu je vrátím.“ Teprve nyní se ukázalo, že Davis se umí kouzelně smát a žertovat.

„Potřeboval jsem prostě tento malý soudní proces proto, abych upoutal pozornost na svou skromnou osobu. Jsem vynálezce. A dokonale jsem chápal, že vynálezce bez jména může jen velmi těžko udělat reklamu svému vynálezu. A skutečně, kdyby nebylo procesu, vy všichni byste sotva přišli na konferenci, která mi, jak doufám, poslouží jako reklama.“ (Smích v sále.) Tak tedy. Za prvé vás zajímá, jak jsem zjistil původnost obrazu. Odpovídám: pomocí mnou sestrojeného aparátu, který jsem nazval achoměrem.“

Při těchto slovech Davis vyndal z kapsy kulatý předmět podobný kompasu a zdálky ho ukázal přítomným. Televizní kameramani ho ukázali ve velkém záběru a diváci na svých obrazovkách uviděli číselník achoměru rozdělený na stupně, u kterých jsou uvedeny cifry. Ve středu číselníku byla volně se pohybující ručička.

„Pokusím se vám vysvětlit, co je to achoměr a nač je ho zapotřebí. Každý z vás asi pozoroval, že když se díváme na výtvor skutečného umění, dere se nám proti naší vůli z úst vzdech ‚Ach!‘ Toto citoslovce je zkratkou věty — ‚Ach, jak je to krásné! Ach, jak je to nádherné!’Proč taková zvolání? To proto, že dílo na nás emocionálně zapůsobilo. Ano, každé dílo má v sobě emocionální náboj. A jak známo, každý náboj je možno změřit. Tak tedy můj achoměr je určen k tomu, aby měřil velikost emocionálního náboje.

Jednotkou měření je jeden ach. V některých dílech je sto achů, v jiných tisíc a v některých není ani deset. Samozřejmě že všechny obrazy jednoho umělce nemají stejný počet achů. Ale když jsem prošel všechna muzea na Sigmě 3 a udělal jsem achometrická měření děl významných umělců, přesvědčil jsem se, že každý z nich má svůj individuální achový rozsah. Například všechna plátna Trentelova jsou mezi 3500 a 3650 achy, obrazy geniálního Vejdima Sejmura jsou na rozhraní od 4900 do 5000 achů a Zajgel-Zujgel má asi 3970 až 4135 achů. A tak dále…

Když falzifikátor dělá napodobeninu, může zvládnout techniku a stylové zvláštnosti malíře, jehož plátno napodobuje.

Sílu emocionálního náboje však není možné napodobit. Určitě bude menší, než má být. Anebo v krajním případě větší, a to tehdy, když falzifikátor je nadanější než malíř, jehož obraz napodobuje. Ale napodobenina, i když je lepší než originál, přesto bude jen napodobeninou. Letadlo je dokonalejší než automobil a přece to není automobil.“ (Smích v sále.) „Ale vraťme se k Štrucelovi mladšímu. Věděl jsem, že jeho emocionální rozsah je 3770–3850 achů. Proto, když jsem objevil, že v muzeu padělků obraz Pokrm bohů ukazuje 3810 achů, nepochyboval jsem ani chvíli, že mám před sebou originál. A jak vidíte, achoměr mne nezklamal.

Jaké jsou mé další plány? Jsem přesvědčen, že s achoměrem bude každý majitel soukromé sbírky pojištěn před koupí falzifikátu. Achoměry by tedy měly mít úspěch. Ale já je nehodlám vyrábět. Chci jen prodat svůj vynález, což tímto dávám ve známost všem, kdo by o něj měli zájem.“

Tím Davis zakončil své vystoupení a potom ještě dvě hodiny odpovídal na nejrůznější dotazy novinářů: jak je achoměr sestrojen, kolik je Davisovi let, s kým by se chtěl oženit, kdyby se rozvedl se svou paní, zda s blondýnkou nebo s brunetkou.

Ale nechme tiskovou konferenci plavat. Nebudeme si všímat ani Davisova handrkování se zainteresovanými osobami. Ne-budeme pátrat po tom, kolik za svůj vynález dostal.

Achoměry se začaly prodávat a den ode dne byly levnější.

Poznamenáme též, že v nejznámějších obrazárnách a soukromých sbírkách se našlo tolik falzifikátů, že muzeum padělků zcela ztratilo svou původní přitažlivost.

Sigmané začali chodit do obrazáren nikoli proto, aby se seznámili s vynikajícími obrazy, ale aby tam našli nějaký padělek.

Návštěvníci obrazáren propadli lovecké vášni, obrazy si neprohlíželi, spíš jen prověřovali, zda nesmrtelná díla vyzařují takové množství achů, jaké mají vyzařovat podle katalogu.

Kdybychom to vyjádřili dnešním jazykem, byli to antihledači pokladů. Ani nalezení dosud neznámého geniálního originálu nepřinášelo takovou radost, jako když byl objeven padělek.

Všechna významná díla světového umění byla měřena a kulturní člověk na Sigmě se spokojil s vědomím, že Madona Marmelliho má 6500 achů a věhlasné Flowersovy krajiny mají v průměru 3400 achů. Také od studentů dějin umění se na zkouškách žádalo, aby znali tyto přesné údaje. A když někdo mluvil o umění, v paměti se mu nevybavovaly zrakové vjemy, asociace nebo myšlenky, nýbrž jen spousty číselných údajů.

Brzy se našel způsob, jak měřit emocionální náboj také v hudebních skladbách a v literatuře. Pravda, vyjasnilo se, že s literaturou to není tak snadné. Mnohé významné poémy a romány se nedaly změřit a bylo k tomu třeba zvlášť citlivých speciálních achoměrů. Ale vysoce rozvinutá technika překonala úspěšně i tyto potíže. Byly sestrojeny takové unikátní aparáty, které lovily desetiny, setiny a dokonce i tisíciny achů. V důsledku toho byla literární díla také změřena. Tak jako ostatní.

Na Sigmě 3 vůbec milovali čísla a věřili, že všechno, co existuje, se dá matematicky analyzovat. Od jisté doby tam dokonce říkali: „Analyzuji, tedy jsem.“ A všechno, co se nedalo vyjádřit čísly, vyvolávalo skeptický vztah, podezření a nedůvěru.

Možná že právě proto se na Sigmě tak nadchli pro achoměry. Možnost achometrického měření dala konečně odborníkům na dějiny umění a literárním vědcům přesná kritéria pro hodnocení, takže nakonec zcela odpadla potřeba uvedených odborníků. Vždyť každý si mohl vlastním achoměrem změřit, kolik achů je v kterém díle.

Všechno šlo, jak má jít. Ale za několik let vznikl jiný směr. Začal mezi romanopisci a později se rozšířil na všechny druhy umění a literatury.

Velmi plodný autor Johann Damm, jehož romány měly tak asi 10 achů, prohlásil, že vědomě píše díla s nízkým obsahem achů. A dělá to proto, že čtenář si snadněji osvojí deset desítiachových románů než jeden stoachový. Z toho plyne, že nízkoachové romány jsou užitečnější. A správný spisovatel by měl v první řadě myslet na to, aby jeho dílo bylo užitečné.

Nastaly rozepře. Postupně stále více představitelů literatury a umění souhlasilo s tím, že se skutečně rychleji prodávají a více čtou ta díla, v nichž je menší množství achů. A lékaři psychiatři, kteří nyní nastoupili na místa literárních a uměleckých kritiků, potvrdili, že podle mnoha provedených pokusů je z lékařského hlediska užitečnější, když čtenář nebo divák přijímá emocionální energii děl nikoli najednou, nýbrž po částech, v nevelkých porcích — kvantech. A tomuto požadavku vyhovují právě nízkoachová díla.

Tak se na Sigmě objevila kvantová literatura. Spisovatelé se snažili psát hůře, ale více.

Vytvoření silně. emocionálního díla se pokládalo za znak tvůrčí slabosti a lhostejnosti ke zdraví lidu.

A ty, kteří tvrdohlavě nechtěli psát slabá díla, lidé prostě přestali číst. Kdo by si chtěl ničit zdraví, že?

Téměř současně s kvantovou literaturou vznikla i kvantová hudba a kvantové malířství.

O osud civilizace na Sigmě 3 se nikdo nestrachoval. Odkud by se také vzal strach na planetě, kde věda a technika měly nevídané úspěchy. Zdálo se, že pro ně není nic nemožného.

A když pak provinční náčelník Bidl Baridl přišel na lákavou, ale velmi těžko uskutečnitelnou myšlenku, všemocná věda mu pomohla uvést ji v život.

Bidl Baridl uvažoval následovně: literatura a umění mají na člověka jistý zušlechťující vliv. Ale k přečtení knihy je třeba řady hodin. Film vyžaduje tři hodiny. Na poslech symfonie je třeba promarnit aspoň hodinu.Zřejmě člověk ty nešťastné achy potřebuje, když pro ně je ochoten ztrácet tolik času.

Nejde to tedy zařídit tak, aby spotřebitel dostal všechny potřebné achy nikoli v podobně knih, filmů, hudebních děl, ale nějak jinak? Například v podobě achpyrinových pilulek? Dejme tomu, místo tříhodinového koukání na film, který má sílu 30 achů, vezmeš pilulku achpyrinu stejné účinnosti a dostaneš stejný emocionální náboj jako od filmu. Ušetříš přitom tři hodiny času — a čas jsou peníze, jak víme.

A navíc je možno do achpyrinových tabletek dát ještě různé přísady, které působí na psychiku tak, že ten, kdo spolkne pilulku, má stejné pocity jako při shlédnutí toho nebo onoho filmu, při poslechu té či oné skladby.

V takovém případě by se každý druh achpyrinových tablet jmenoval podle díla, které může nahradit. Například dobrodružná pilulka Torzon nebo komediální Gifarova svatba.

Achpyrinové tabletky mohou mít více nebo méně achů, mohou být silné nebo slabé, s příměsí smutku nebo s příchutí životní radosti.

Takovou myšlenkou se zabýval lékárník Bidl Baridl. Neměl však představu, jak by bylo možné vyrobit achy v laboratoři. Věděl jen, že na achpyrinu by se dalo báječně vydělat. A opakuji, přes veškeré těžkosti byl achpyrin, bohužel, vyroben a brzy se široce ujal.

Zvláštní úspěch měla výroba hudebních tablet. Nejdříve se vyráběly primitivní tablety, které mohly vyvolat jen veselou nebo smutnou náladu; pak se ale objevily složité komplexní tablety. Nevelké pilulky nebo dražé obsahovaly několik odlišných emocionálních vrstev. Některé vrstvy se rozpouštěly, a tedy i účinkovaly rychleji. Druhé zase pomaleji. To dávalo možnost sestavovat dokonce čtyřvrstvové tabletky symfonie. První vrstva — allegro — při rozpouštění vyvolávala příjemnou lehkost. Druhá vrstva — andante — vzbuzovala lyrické snění. Třetí — vivace — navracela dobrou náladu a nakonec čtvrtá nutila toho, kdo pilulku snědl, procítit bouřlivou radost a víru ve vítězství dobra, což odpovídalo optimistickému závěrečnému finále symfonie.

Zakládaly se tvůrčí společnosti skladatelů a výrobců tablet.

A téměř současně s novými hudebními díly Šly do obchodů stejnojmenné náhradní pilulky. Pak se i sami skladatelé naučili sestavovat recepty na hudební pilulky a skládali svá díla přímo v podobě pilulek, aniž by museli projít procesem skládání hudby. A často bylo možno vidět v parku zamilované dvojice, které si vybraly hodně tmavou alej, tam spolkly nějaký koncert pro klavír a orchestr, sedly si těsně k sobě, vzaly se za ruce a s nadšením zažívaly ušlechtilou hudbu.

Achpyrin užívali všichni.

Brzy se našli poživační gurmáni, kteří užívali hudební tabletky zároveň s literárními.

Mezi lékaři se našli i šarlatáni, kteří doporučovali užívat achpyrin před jídlem, protože to podporuje trávení a dokonce to pomáhá proti zánětlivým bolestem páteře.

Objevil se dokonce významný vědec, který přišel na to, že krávy začínají dojit dvakrát tolik, když se jim pravidelně přidávají do jídla hudební tabletky. Když se jeho metoda neosvědčila, vědec prohlásil, že to není jeho vina, že jeho myšlenka je správná, ale vinni jsou skladatelé, kteří skládají hudbu nevhodnou pro krávy.

Musíme ovšem zdůraznit, že uvedené události neproběhly za deset nebo patnáct let. Nikoliv! Od vynalezení achoměru do objevu achpyrinu se vyměnila dvě pokolení. A potom ještě tři. Obyvatelé planety si již nedovedli představit, že kdysi existovala hudba, a ne hudební tabletky, že místo literárního achpyrinu kdysi byla literatura.

Sigmané téměř přestali mluvit a vyměňovat si myšlenky a názory, protože jejich rty neustále žvýkaly nějaké tabletky a také nebylo co vyměňovat.

Dominantní úlohu v jejich životě hrál nyní žaludek, který trávil achpyrinové tabletky. Dále, soudě podle všech příznaků, muselo dojít k úplné degeneraci kdysi rozumných bytostí.

Ale nestalo se tak z jednoho prostého důvodu, který se měl předvídat. Sigmany zachránila před nezvratným procesem degenerace právě jejich degradace. A není to paradox! Vždyť právě díky degradaci zapomněli tajemství výroby achpyrinu. Je ovšem pravda, že spolu s tímto tajemstvím zapomněli i všechno ostatní, co kdysi znali a uměli.Když se zbavili achpyrinu, začali se zdivočelí Sigmané postupme vzpamatovávat.

Uplynula staletí… A nějaký divoký lovec nadrápal na začouzené stěně jeskyně něco, co se mu vzdáleně podobalo.

A ti, co s ním obývali jeskyni, nadšeně křičeli: „Ach!“

A v jiné jeskyni jiný divoch zcela nepochopitelným způsobem najednou vymyslel legendu o bohatýrovi jménem Ji.

A ti, co si ji poslechli, zcela otřeseni zážitkem volali „Ach“ a prosili ho, aby ji opakoval.

A pak se Sigmané naučili vyrábět bronzové zbraně. Neznámo proč se jim líbilo, když byly zbraně ozdobeny všelijakými kudrlinkami. Neužitečnými kudrlinkami, které nedodávaly štítu pevnost ani meči sílu.

Ano, obyvatelé Sigmy 3 se pomalu, ale jistě pohybovali po úzké stezce pokroku…

A stezka byla stále širší a širší, až se změnila v širokou cestu, směřující do dálky…

A někdy se zase naučí všemu, co kdysi uměli. A objeví, že kdysi dávno na Sigmě existovala vysoce rozvinutá civilizace. A jejich vědci budou pátrat, proč tato civilizace zmizela, a budou vymýšlet velmi smělé a nepravděpodobné hypotézy.

Jedni budou tvrdit, že civilizace zahynula při kosmické katastrofě, druzí, že ji zničila potopa světa nebo ledová epocha.

A nikoho ani nenapadne, že tuto mohutnou a silnou civilizaci zahubily nějaké achy.

Hrabu se ve starých dokumentech a myslím si: mám tak za tisíc let zjevit Sigmanům celou pravdu, nebo raději ne?

Ale ano, asi ano. Vždyť by se to mohlo opakovat všechno znovu.

A není jisté, zda by je jejich degradace opět zachránila.