Chlapík z pekla

Igor Rossochovatskij TOR I

Dnes jsme převedli Voloďu Jurjeva do druhého oddělení a na jeho místo jsme dali PSŠP (počítací stroj širokého profilu). Dříve se mělo za to (kéž by tomu tak bylo i dnes), že na tomto pracovišti může pracovat jen člověk.

A tak jsme tam místo Volodi dali stroj. S tím se nic nedá dělat. Potřebujeme rychlost a přesnost, bez nich není práce s měněním nervového vlákna myslitelná.

Rychlost a přesnost — to je nemoc našeho věku. Říkám „nemoc“ proto, že když příroda tvořila člověka, mnoho věcí nedomyslela. Dala mu nervy, po kterých impulsy probíhají rychlostí několika desítek metrů za vteřinu. To stačilo k tomu, aby člověk, pocítí-li, že se spálil, okamžitě odtrhl ruku, anebo aby včas spatřil jantarově žluté oči dravce. Ale když se má člověk vyrovnat s procesy, které probíhají v milióntinách vteřiny… Anebo usedne do rakety a musí současně přijímat tisíc údajů a stejný počet jich najít ve své paměti a srovnat je dejme tomu aspoň za hodinu… A když se každá nepatrná chyba znásobí na linii stokrát…

Pokaždé, když jsem, jak se ve vojenské hantýrce říká, „ustupoval na předem připravené pozice“, vyhrožoval jsem šeptem strojům: „Jen počkejte, však on přijde!“

Měl jsem tím na mysli člověka budoucnosti, kterého my stvoříme, až se naučíme měnit strukturu nervového vlákna. Bude to Homo celeris ingentii — člověk rychlého rozumu, rychle myslící člověk, pán epochy vysokých rychlostí. Často jsem o něm snil, chtěl jsem se ho dožít a uvidět ho, podívat se mu do očí,dotknout se ho… Bude ušlechtilý a krásný, své síly bude užívat moudře a dobře. Lehce a příjemně se bude vedle něho žít a pracovat. Vždyť okamžitě vystihne vaši náladu i to, co si přejete, co je třeba udělat v zájmu věci i jak řešit obtížné problémy.

Ale do objevení Homo celeris ingentii bylo ještě daleko — tak jsem si to aspoň tehdy myslel — a zatím jsme v ústavu čekali příchod nového ředitele. (V poslední době se u nás nějak příliš často střídali).

Drzý Sáša Mitrofanov, černý jak kominík, se chystal k „otevřenému rozhovoru“ s ním, aby si ujasnil, kdo to vlastně je. Já jsem s ním chtěl zase ihned projednat oněch šest tisíc, kterých bylo třeba na zakoupení ultracentrifug. Ljuda doufala, že si vyžádá neplacenou dovolenou, aby mohla pomoct své nemocné matce, ve skutečnosti však aby mohla strávit několik dní se svým milovaným Gríšou.

Objevil se přesně pět minut před zvoněním. Byl hubený, kudrnatý, měl velké uši a zapadlé přísné oči a velmi rychle se pohyboval. Sášovi Mitrofanovovi, který s ním chtěl začít „otevřený rozhovor“, řekl „Dobrý den“ tak suše, že Sáša ihned odešel do své laboratoře a ještě v chodbě se pohádal s laskavým Mich-Michem.

V ředitelské pracovně čekala Mich-Micha nová nepříjemnost.

„Odkliďte z chodby všechny ty odřené lavice,“ řekl ředitel. „S výjimkou těch, kterým říkáte problémová a diskusní.“

„Mám místo nich požádat o nové?“ s vrozenou dobrotou se zeptal Mich-Mich.

Řediteli netrpělivě škublo ve tváři.

„Copak klábosit s dámami vestoje není příjemné?“ zeptal se a Mich-Mich okamžitě ztratil chuť ptát se na cokoliv jiného.

Byl to první příkaz nového šéfa a stačil, aby ředitele začaly nenávidět písařky, uklízečky i laborantky, které na oněch lavicích proseděly nejlepší hodiny své pracovní doby.

„Jmenuji se Torij Venjaminovič,“ řekl na poradě vedoucích laboratoří. „Vědečtí pracovníci“ (to zvláště podtrhl) „mi mohou pro zjednodušení říkat jen TV, jako dřívějšímu řediteli, nebo jenom jménem Torij.“

Všichni jsme k němu pocítili nevoli. Neměl nám říkat, jak ho máme jmenovat. To jsme si vždycky rozhodovali sami. A tak se to stalo i tentokrát. Hned po poradě jsme mu dali jméno TOR a mezi sebou jsme mu říkali TOR I. Chtěli jsme tím podtrhnout, že ani on se u nás dlouho neudrží.

Ljudu, která ho přišla žádat o neplacenou dovolenou, přijal laskavě a zeptal se jí na nemocnou matku. Tvář měl plnou účasti, ale dívce se zdálo, že ji neposlouchá, protože oči mu běhaly po papíru na stole a každou chvilku si dělal na okraji listu nějaké poznámky. Ljuda se pletla, zmlkala uprostřed slova a on vždy jen pokývl a řekl: „Pokračujte!“

„Proč mám pokračovat, když mě stejně neposlouchá?“ zlobila se.

„Maminka zůstala sama, nemá nikoho, kdo by ji ošetřoval. Ani aby jí podal vodu,“ řekla smutně dívka a myslela přitom na Gríšu, který na ni netrpělivě čeká a posílá jí žhavé dopisy.

„No jistě, a přitom musí vychovávat vaši patnáctiletou sestru, jak jste řekla před chvílí,“ poznamenal ředitel, aniž by se na Ljudu podíval. Dívka cítila, že už všechno pochopil a že nemá smysl mu dál lhát.

„Na shledanou,“ řekla červená studem i zlostí.

Ke Gríšovi Ljuda nejela, což ji, mimochodem, zachránilo před mnoha nepříjemnostmi v budoucnu. Ale řediteli to neodpustila.

Pak se TOR I. proslavil i tím, že odnaučil Sášu Mitrofanova zdržovat se po práci v laboratoři.

Jednou řekl Sášovi mimochodem:

„Budete-li stále pracovat, tak kdy budete mít čas na to, abyste myslel?“

Gríša Ostapenko se vrátil z venkova, kde marně čekal na Ljudu. Přišel k řediteli a žádal ho o služební cestu do Oděsy. Tvář TOR I. vyjadřovala dobrotu. Jako by mu sluneční paprsky, které se lomily ve skle na stole, měly padnout do očí a zažehnout tam jiskřičky. Ale nějak k tomu stále nedocházelo.

Ostapenko vyprávěl o posledních pracích ve Filatovově ústavu, které by velice potřeboval poznat.

Ředitel s porozuměním pokyvoval hlavou.

„Dokážeme potom rychleji dělat pokusy s inervací oka…“Ředitel znovu souhlasně přikývl a Ostapenko zmlkl. „Snad ta předehra už stačila?“ pomyslel si a čekal, kdy ředitel zavolá Mich-Micha, aby mu dal příkaz ke služební cestě na moře a na slunce.

TOR I. se na něj zvídavě podíval a pak řekl bez nejmenšího stínu humoru:

„Také koupání v moři nebude nepříjemné. Osvěžuje to hlavu…“

Ostapenko se pokoušel něco říci, zmýlený ředitelovým vážným výrazem a také proto, že nevěděl, jak si má vysvětlit jeho poslední slova. A TOR I. zavolal Mich-Micha a přikázal mu, aby vypravil Ostapenka na služební cestu do Doněcka.

„Sfinga!“ navztekaně si ulevil Ostapenko v chodbě. „Bezduchá sfinga.“

Museli jsme zapomenout na staré dobré časy. Kdesi v dálce lenivě a laskavě šumělo moře, kvetly sady, zvali nás na návštěvu příbuzní, ale nikdo z ústavu už nemohl jezdit na služební cesty podle vlastního přání. Teď jsme jezdili jen tam, kam nás poslal TOR I., protože to pokládal za nutné. (Mám-li být poctivý, bylo to také vždy v zájmu věci).

Zkrátka není se co divit, že mnoho lidí k němu chovalo stejné city — od vrátného až k vědeckému tajemníkovi — a jestli se pořád držel na svém místě, tak to nebylo tím, že ho jeho podřízení vášnivě milovali.

Octu si získal zcela nečekaně.

Každý měsíc jsme pořádali bleskový šachový turnaj. Vítěz musel hrát s počítacím strojem PSŠP. Tak jsme se mstili vítězi turnaje, protože kdyby si i šampión rozdal partii s PSŠP, bylo by to, jako by hrál najednou proti miliónu dobrých šachistů. Vítězem byl tentokrát Sáša Mitrofanov. Vrhl poslední vítězný pohled na své smutné soupeře, potom se podíval na PSŠP, odevzdaně si povzdechl a tvář se mu protáhla. Prohrál partii v devátém tahu.

Dokonce ani Sášovy oběti z toho neměly radost. V tom, jak PSŠP vyhrával nad každým naším šampiónem, byla železná zákonitost, a přesto nás to všechny ponižovalo. I když jsme věděli, že to není možné, přece jen jsme doufali, že PSŠP prohraje aspoň jednou a nikoli jen pro nějaké mechanické závady.Sáša Mitrofanov se kysele usmíval, vstal od stolu a rozhodil rukama. Někdo zažertoval, kdosi začal vyprávět nějakou anekdotu. V tom k šachovému stolku přistoupil TOR I. Dřív než jsme se stačili podivit, udělal první tah. PSŠP odpověděl. Rozehrál se královský gambit.

Po výměně dámy TOR I. začal útočit na královském křídle. Na každý tah potřeboval zpočátku asi deset vteřin, potom pět, potom jednu a nakonec jen zlomky vteřin. Bylo to neskutečné tempo.

Zpočátku jsme si mysleli, že jen žertuje, že pohybuje figurkami, jak ho napadne, aby zmýlil počítací stroj. Vždyť za zlomek vteřiny nemohl promyslet tah. Potom bylo slyšet sípavé hučení. To znamenalo, že stroj nevydržel tempo a pracuje s maximálním zatížením. Ale když už stroj nestačil tempu a začal se mýlit, pochopili jsme, já i všichni ostatní, že nějakým nevysvětlitelným způsobem dělá náš ředitel promyšlené a smělé tahy. Ubíjel počítací stroj jeho vlastní zbraní.

„Mat,“ řekl TOR I., aniž by zvýšil hlas, a všichni jsme uviděli, jak se na bočním štítu poprvé v historii PSŠP rozsvítilo červené světlo na znamení prohry.

Křičeli jsme nadšením jak divoši, ačkoliv jsme ještě ničemu nerozuměli. To, co jsme se dozvěděli později, překonalo svou podivností naše nejsmělejší dohady.

Po hře běželo několik lidí k řediteli, zvedli ho a začali ho vyhazovat. TOR I. létal vysoko nad našimi hlavami, ale na tváři mu nebylo znát radost ani vítězství. Byl jen znepokojen. Nebo spíše, on v těch okamžicích promýšlel plán na zítra. Když ho vyhodili hodně vysoko, všiml si lidí kolem sebe a rozpačitě se usmál. Kterási laborantka udělala na stroj dlouhý nos.

Už jsme se s ním téměř smířili, byli jsme ochotni vážit si ho a obdivovat jeho neobyčejné schopnosti. Ale uplynuly jen tři dny a nepřátelství vzplanulo znovu.

Valja Sizončukovová byla pokládána za nejhezčí a nejhrdější ženu v ústavu. Já jsem si o ní myslel, že je také nejzáhadnější. S konečnou platností mne o tom přesvědčila na slavnostním večeru před 1. májem.

Bavil jsem se s Valjou, když do sálu rychle vešel Tor I. Pod paží vedl udýchaného Mich-Micha a něco mu dokazoval.

Viděl jsem, jak sebou Valja trhla, lehce jí poklesla ramena a najednou jako by byla menší a bezradnější. Mluvila se mnou roztržitě a nepozorně. A když vyhlásili dámskou volenku, vrhla se přes celý sál k Torovi.

„Pojďte si zatančit, TV!“

TV! Zradila nás, když mu řekla tak, jak nám to on sám nabídl. Dívala se na něj rozzářenýma očima, neskrývala svůj obdiv. Zcela se před ním prozradila. Netajila své nadšení. Bylo nám trapné dívat se na ni v té chvíli. Pohlédli jsme na ředitele.

Něco trhlo jeho obličejem. V chladných analyzujících očích se otevřely dvě tůňky s čistou modrou vodou. Jako kdyby na tu uzavřenou nepochopitelnou duši zaklepaly dívčí prsty a ve dveřích se na okamžik ukázal člověk. Vyhlédl a zase zmizel. Opět navlékl na svou tvář chladnokrevnou masku. Pokrčil rameny:

„Neumím tancovat!“

„Někdy si lidé jdou zatancovat, aby si pohovořili.“

Valja byla až příliš upřímná. Bylo to její přílišnou sebedůvěrou. Nikdo z mužů jí nikdy nic neodřekl.

TOR I. se zachoval tak, jak to nikdo nečekal.

„O čem bychom mohli mluvit?“ pohrdavě řekl. „Jestli se snad chcete omluvit za nepořádnost v poslední práci, tak to je zbytečné. Už jsem podepsal příkaz k důtce.“

Mluvil hlasitě a nedělal si starosti s tím, že ho všichni slyší. A pak se obrátil znovu ke svému sousedovi a pokračoval v rozhovoru, který Valja přerušila.

Valja šla rychle přes celý sál ke dveřím. Vypadala jako raněná. Pustil jsem se za ní, volal jsem ji. Podívala se na mě pohledem, který mě nepoznával. Pro každou jinou by taková událost byla jen důvodem k uražení. Pro Valju to však bylo kruté ponaučení.

Běžela ke schodišti a nedívala se na cestu. Bál jsem se, že zakopne a spadne ze schodů.

Dohnal jsem ji až u dveří. Vložil jsem do svého hlasu vše, co jsem v tom okamžiku cítil.

„Valjo, on za to nestojí… Je to suchar. Jsme všichni na tvé straně.“

Zlostně se na mne podívala:“Je lepší než vy všichni. Moudřejší a čestnější než vy.“

Zůstala sama sebou. Pochopil jsem, že proti tomu nic nesvedu. A také jsem si uvědomil, že to Torovi I. nikdy neprominu.

Od toho večera jsem ředitele přestal vídat. Přicházel jsem k němu, jen když si mě dal zavolat. Odpovídal jsem mu záměrně oficiálně. Stejně se chovali i moji přátelé.

TOR I. si toho vůbec nevšímal. Choval se ke všem i k Valje tak, jako by se nic nestalo. Stejně jako předtím zasahoval do všech maličkostí.

Již odedávna existovala v našem ústavu tradice, že mladí rytíři přinášeli s prvním jarem dívkám mimózu. Ty ji s pýchou dávaly do vázy v laboratoři, takže omamnou vůni bylo cítit dokonce i na chodbě. TOR I. dal příkaz, aby místo mimózy daly do vázy sněženky. Laskavý Mich-Mich je sháněl u stařenek na ulici (ty mu za to blahořečily) a potom s tisíci omluvami šel vyměňovat květy ve vázách. Musel vyslechnout mnoho jízlivých poznámek o tom, jaké procento dostane z prodeje sněženek ředitel.

„Dáváme přednost rodné přírodě před cizí!“

Anebo nevinným hlasem se někdo zeptal:

„Copak? Ředitele bolí hlava od silné vůně?“

Největší ostrovtip projevoval Sáša Mitrofanov.

Trvalo to tak dlouho, dokud ředitel nevysvětlil:

„Fytocyty mimózy ovlivňují průběh některých pokusů.“

A Sáša teprve potom pochopil, proč se mu nepodařil před dvěma dny mnohokrát prověřený pokus s nákazou morčat chřipkou.

Teprve na zasedání vědecké rady jsme pochopili, jaký je ředitel odborník. Sáša Mitrofanov referoval o práci laboratoře. Mluvil o pozorováních průběhu nervových impulsů ve vláknech různého průměru. Je například známo, že u chobotnice k dlouhým chobotům vedou tlustší nervová vlákna než ke krátkým. Čím tlustší vlákno, tím rychleji jím probíhá impuls. Jen díky tomu impuls vyslaný z mozku chobotnice dosáhne ve stejnou chvíli konce krátkých i dlouhých ramen a tím je zabezpečena současnost jejich akce.

Sáša hovořil o sérii promyšlených vtipných pokusů, provedených v jeho laboratoři, jimiž se upřesnila závislost mezi tloušťkou vlákna a rychlostí impulsu, a o přípravách na nové pokusy.

Ředitel poslouchal Sášův referát velice pozorně. Zdálo se, že se snaží zapamatovat si každé jeho slovo, dokonce že si něco šeptá. Ale chvílemi jeho oči hasly, koutky rtů klesaly. Pak se ale vždy znovu zaposlouchal a na tváři se mu objevil výraz soustředěného zájmu. Když Sáša svůj referát skončil, všichni se podívali na ředitele. Podle toho, co řekne, udělají si o něm poslední mínění.

Do ticha se ozval jeho chladnokrevný hlas.

„Ať se vyjádří také ostatní.“

Poslouchal je stejně jako Sášu. Potom vstal a položil Mitrofanovovi několik otázek.

Jaký obal mají vlákna různé tloušťky a jaký je vztah mezi průřezem a tloušťkou obalu? Brali v úvahu odlišnou nasycenost mikroelementy na různých úsecích vláken? Proč by si nemohli udělat model nervu ze syntetických bílkovin a postupně je po úsecích měnit ve složitější?

Nedá se říci, že tyto otázky zcela přeškrtávaly veškerou práci, kterou Mitrofanovova laboratoř udělala. Ani si na to nedělaly nárok, hlavně ne formálně. Ale TOR I. tím naznačil zásadně novou cestu výzkumu. Kdyby byla Mitrofanovova laboratoř touto cestou šla od začátku, byla by práce hotova mnohem dříve.

Od té doby jsem si začal ředitele pozorně všímat a studovat jeho jednání.

Vždycky mne zajímali lidé, kteří měli neobvyklé rozumové schopnosti. K tomu přistupoval ještě i profesionální zájem. Kdyby byla moje práce úspěšná, pomohlo by nám to zdokonalit nervový systém.

Příroda nás silně omezuje: když získáváme nové znalosti, vždy ztrácíme něco z toho, co jsme znali dříve. Pozdější mozkové vrstvy se ukládají na dřívější, tlumí jejich činnost. Instinkty vyhasínají a nevyužité spoje se pokrývají popelem. Ale to je jen polovina neštěstí.

Čelní laloky nestačí analyzovat všechno, co je v mozku: jako v klidných zátokách tu stojí celé flotily nevyužitých informací; jako ponorky se houpají v hlubině zajímavé myšlenky, které chtějí na povrch; převratné ideje, o nichž nevíme, na jakém místě mozku jsou skryty, se pokrývají rzí a postupně ztrácejí cenu.

Máme toto pokládat za zákon, smířit se s ním a podřídit se mu?

Zvykli jsme si pokládat lidský organismus a zejména mozek za korunu díla, které stvořila příroda. Leckteří lidé si dokonce zvykli na nebezpečnou myšlenku, že nic dokonalejšího nemůže být. Je to tak pro ně klidnější. Ale klid nikdy nebyl hybnou pákou pokroku. Ve skutečnosti jsou naše organismy ustrnulé jako dědičná informace a neumějí se vždy přizpůsobit změnám prostředí. Impulsy v našich nervech se pohybují po čertech pomalu. Matka příroda neroste spolu s námi, nestačí našemu vývoji, dává nám totéž jako před dvěma sty, pěti sty nebo i tisíci léty. Ale nám to nestačí. Vyrostli jsme z plenek, které byly určeny pro živočichy. Vstoupili jsme na samostatnou cestu. A můžeme být na to hrdi, protože výtvory našich rukou jsou v mnoha ohledech dokonalejší, než jsme my sami: železné páky jsou silnější než naše ruce, kola a křídla rychlejší než naše nohy, automaty spolehlivější než naše nervy a počítací stroje rychlejší než náš mozek. To znamená, že můžeme tvořit lépe než příroda.

Přišel čas zapracovat i na vlastním organismu. Pokouším se představit si nového člověka. Bude myslet stokrát rychleji a už jen tato vlastnost ho učiní tisíckrát silnějším. Proto tady pracuje náš ústav. Proto studujeme průřezy nervů a vzájemné vztahy a poměry látek v nich. Jaký bude nový člověk? Jak bychom na něj reagovali, kdyby se tu objevil už dnes?

Nemám bohatou fantazii, neumím si představit jeho obraz a jeho činy. Proto nechávám fantazírování a vracím se k myšlenkám o práci své laboratoře.

Udělali jsme již mnoho. Ale dostali jsme se do slepé uličky při zkoumání některých mikroprvků a jejich vlastností vzhledem k vodivosti. Nasycení vlákna kobaltem v některých případech způsobovalo urychlení impulsu, v jiných naopak zpomalení. Nikl si vedl zcela jinak, než to předpokládala naše teorie a naše dohady. Jedny pokusy byly v rozporu s druhými.

Nakonec jsem se rozhodl pohovořit si s ředitelem. Několikrát jsem zašel do jeho pracovny, ale vždy nám rozhovor někdo přerušil. To proto, že bylo sice mnoho těch, kteří ho neměli rádi, ale mnoho bylo i těch, kteří si ho vážili. A protože jedni i druzí potřebovali jeho pomoc, dveře jeho pracovny se nezavřely téměř nikdy. Divil jsem se tomu, jak se stačí vyznat v nejrůznějších problémech, a vzpomněl jsem si přitom na jeho soupeření s počítacím strojem.

Po dalším nezdařeném pokusu o rozhovor mi Tor I. nabídl, abych zašel k němu domů.

Přiznám se, že jsem k němu šel s podivným pocitem, který lze těžko vylíčit. Prolínalo se ve mně napětí, zvědavost, nepřízeň a zároveň obdiv.

Dveře mi otevřela starší žena s vlídným a ustaraným obličejem. Dávné obavy a starost se jí vtiskly do tváře na celý život.

Zeptal jsem se na ředitele.

„Torij je ve svém pokoji,“ řekla tónem, z něhož jsem pochopil, že je to jeho matka.

„Zajděte k němu.“

Prošel jsem chodbičkou a zastavil se. Uviděl jsem ho za skleněnými dveřmi. Seděl za stolem u okna, jednou rukou si podpíral bradu a ve druhé držel převrácenou sklenku. Tvář měl soustředěnou a napjatou. Radiopřijímač ochraptěle zpíval jakousi píseň.

TOR I. tvrdě postavil sklenku na stůl, jako by na něj dal razítko. Potom zvedl druhou převrácenou sklenku.

Bylo mi to nepříjemné. Napadlo mne, že se zavřel ve svém pokoji a potichu pije. Chlad cizí samoty se mne dotkl. Ale proč ho matka na mne neupozornila?

Otevřel jsem dveře.

Ředitel se otočil a přívětivě řekl:

„To jste vy? To je dobře, že jste přišel.“

Postavil sklenku na… šachovou desku. Uviděl jsem, že to není sklenka, ale šachová figurka. Tor I. hrál šachy sám proti sobě.

„Vyprávějte, než někdo přijde,“ navrhl mi a sedl si pohodlněji, připraven poslouchat. Ale už za minutu mne přerušil otázkou:“Počítáte vždy se stavem systému?“

Vyskočil, téměř mi vytrhl z rukou rentgenové snímky, začal chodit po pokoji z rohu do rohu a mluvil tak rychle, že mu slova téměř splývala:

„Ptáte se, co je tato skvrna — je to železo, nebo nikl? Musíte počítat s tím, že nerv byl předtím v dlouhotrvajícím stavu vzrušení. Ukáže se, že skvrna je kobalt. A tady ten zub — to je železo, protože za prvé, v této oblasti železo může na filmu vypadat právě takto, za druhé proto, že procento železa v tkáni už začalo růst, ze třetí — změnila se funkce a za čtvrté — když se funkce změnila a procento železa v tkáni roste, pak zub pod tímto úhlem může být pouze železo.“

Stál přede mnou na špičkách, rozkročen na svých dlouhých nohou a trochu se pohupoval ze strany na stranu.

Zdálo se mi, že mohu podle něj formulovat přesnou definici génia. Génius je ten, kdo dokáže vzít v úvahu a srovnat fakta, která jsou pro každého jiného ojedinělá a nesouvislá. Myslel jsem také na to, že je to štěstí pracovat s Torem I. Bál jsem se prozradit svůj nadšený stav a začal jsem mluvit o tom, co laboratoř potřebuje, a přesvědčoval sem ho, že by měl věnovat pozornost právě naší práci.

„Koneckonců na tom závisí budoucnost…“

„Čí?“ zeptal se ředitel a na rtech se mu objevil úsměšek.

Nestačil jsem si ho všimnout včas.

„Veškeré práce ústavu… Toho, čeho chceme dosáhnout…,“ zamotal jsem se pod jeho pohledem. „Všech lidí.“

„Měl byste ještě říci, že na vaší práci je závislá budoucnost lidstva.“

Úsměv mu už hrál na rtech a blýskal mu v očích. Choval se tak, jako by nepřikládal naší práci žádný význam, jako by ani o ní nic nevěděl. Ale už mě nemohl zmýlit.

Odešel jsem od něho opilý vírou ve vlastní síly. Dlouho jsem nemohl usnout. Slyšel jsem ptáky za oknem, vodu, která kapala z pokaženého kohoutku, šumění listí, hlasy chlapců a snažil jsem se toto všechno nějak mezi sebou spojit.

Usnul jsem a měl jsem sen o horách. Mlha sestupovala do údolí, les v ranním rozbřesku byl šedozelený a mlha chladná jako horský pramen…

Probudil jsem se s předtuchou radosti. V noci pršelo, vzduch byl čistý a svěží, modré nebe protkané paprsky slunce lehce oslepovalo a bylo obzvlášť slavnostní. Několikrát jsem zvedl činky, rychle jsem se umyl, vyšel jsem z domu a dojídal přitom ranní obložený chléb.

Šel jsem, pohazoval jsem si taškou jako školák a zdálo se mi, že budoucnost je otevřená kniha, kterou přečtu bez chyb.

Lehce jsem vyběhl po schodech hlavního vchodu. Právě jsem se dotkl kliky, když se ozval první výbuch, za ním druhý a třetí, obzvlášť silný, který vyrazil skla. Přiběhl ke mně rozrušený Sáša Mitrofanov, chytl mne za rukáv a táhl mně někam. Uviděli jsme nad budovou rudé svíce v místech, kde byla Sášova laboratoř a reaktor. Hustý dým se valil z okna. Skrze dým se jako hadi začaly vinout jazyky plamene a zvedaly se do výše. Pak následovala série nevelkých výbuchů jako dávka z kulometu.

„Oheň se šíří po zkumavkách až k roztokům. Blíží se ke skladu reaktivních látek,“ pomyslel jsem si s hrůzou. „A tam…“

Zřejmě i Sáša myslel na totéž. Beze slova jsme se vrhli ke klokotajícímu hrdlu vchodu. Bylo to šílenství. Stejně jsme to nemohli stačit, nemohli jsme ohni přehradit přístup. Zahyneme! Ale na to jsme nemysleli.

Měli jsme ještě několik kroků ke vchodu a už se nedalo dýchat. Nesnesitelný žár pálil do očí i do rukou. Za námi se ozval křik:

„To jsem zavinila já! Jenom já… Pusťte mne!“

Valja běžela přímo do ohně.

Stačil jsem ji chytit za ruku. Po tváři jí tekly slzy a zanechávaly na obličeji dva tmavé pruhy. Znovu se vrhla ke vchodu. Neudržel jsem ji, nedokázal jsem to. Kam letí? Plameny…

Neslyšel jsem, jak přijelo ředitelovo auto. Tor I. se najednou objevil na pozadí ohnivého pásu vedle Valji. Mrštil jí zpátky, řekl jí „promiňte“ a zmizel v bouřících plamenech.

Teď jsme Valju drželi spolu se Sášou. Stála relativně klidně, vyčerpala již své síly. Opakovala s pláčem:

„Je to moje vina. Zapomněla jsem odklidit louh… To já…“

Díval jsem se, kam zmizel TOR I., a vzpomněl jsem si na jeho slova: „Člověk má právo udělat jen takové chyby, za které je schopen zodpovídat se sám. Ale jen sám.“

Poprvé se nedržel vlastních slov. Co ho přinutilo vrhnout se do ohně, jaká síla? Sebeobětování? Lítost? To na něj nevypadá. Soucit? Ušlechtilost a smělost?

Proč jsem se nevrhl hned za ním? To mne trápí ještě dnes.

Asi za dvě nebo tři minuty jsme ředitele uviděli. Vyšel, vrávoral, oblek na něm visel v černých cárech. Udělal dva kroky a upadl. Vrhli jsme se k němu. Ležel skrčený na boku a díval se na nás.

„Nedotýkejte se mne,“ zasténal a přikázal s pohledem upřeným na Valju tak, že nenašla odvahu neposlechnout: „Prověřte, zda je odpojen plyn v centrální budově. Vy,“ otočil oči k Sášovi, „řekněte požárníkům, ať začínají hasit od pravého křídla.“

Podíval se na mne, ale jeho pohled těkal, jako by hledal ještě někoho.

„V levé horní zásuvce mého psacího stolu jsou desky. Matka vám je dá. Tam jsou záznamy pokusu. Ano, dokázal jsem změnit svou nervovou tkáň, urychlil jsem pohyb impulsů sedmdesát-šestkrát. Průřez vlákna, nasycenost mikroprvky… Hlavní je kód. Kód signálů — více krátkých než dlouhých.

Bylo mu stále hůř. Tvář šedla, jako by se pokrývala popelem. Rty měl popraskané tak, že člověka bolelo se na ně dívat.

„Poznáte to, až to přečtete… Jen berte v úvahu moji chybu. Zrychlení impulsu má vliv na hypofýzu a na další žlázy. Vyzkoušel jsem to na sobě. Poznáte to z deníku…“

„Proč jste se vrhl do ohně?“ zakřičel jsem. „Vždyť kdokoliv z nás…“

„Tam bylo zapotřebí velké rychlosti… příliš velké pro normálního člověka…“

To znamená, že to byla rozumová úvaha. Nikoli ušlechtilost, nikoli sebeobětování… Nevěřil jsem mu a on to uhodl z mé tváře. Chtěl ještě něco říci, ale už to nedokázal. Jeho těkavý pohled se zastavil jako kyvadlo u hodin.

Objevila se sanitka. Ošetřovatelé ho opatrně položili na nosítka. Nesténal, ani se nepohnul. Torij Venjaminovič zemřel cestou do nemocnice.

Probírám se jeho papíry. Rychlý rukopis, písmena se podobají stenografickým znakům. Mnoho oprav různobarevnými tužkami: červená opravovala to, co bylo napsáno inkoustem, modrá opravovala červenou, zelená opravovala modrou — zřejmě tak odlišoval novější opravy od dřívějších. Popsané listy suše šustí, mluví ke mně jeho hlasem. První se rozhodl udělat na sobě pokus, který jsme zatím dělali jen na zvířatech. A když si nebudu připouštět trpkost vzpomínky, pak musím přiznat, že právě on byl tím člověkem, o jakém jsme snili — Homo celeris ingentii. Přišel k nám z budoucnosti. Proč jen nám s ním bylo tak těžko…?