Chlapík z pekla

Vladimír Grigorjev A BYL BY MOHL BYT…

Ústřižek z novin roku 2134: „Za sestrojení přístroje, nazývaného Stroj času, udělit kolektivu továrny Čas státní cenu.“

Ach, jaký to byl chlapec! Když mu někdo řekl „Dvakrát dvě“, odpověděl: „Čtyři.“

„Dvanáctkrát dvanáct,“ říkali dál nedůvěřiví. Sto čtyřicet čtyři,“ odpovídal jim.

„Řekni, co je to integrál!“ nedali se odradit ti nejdotěrnější. „Integrál je…,“ vysypal ze sebe celou definici.

A to mu byly jen čtyři roky. Chlapeček, drobek — a udivoval svými schopnostmi věhlasné profesory a vědce. Dokonce i akademik si našel několik hodin, aby se na hošíka přišel podívat. Také mu dával otázky, divil se, kroutil hlavou. Pak se na dlouhou dobu zamyslel a řekl významně: „Příroda je nekonečná a plná paradoxů,“ načež se soustředěně zahleděl na zeď a ponořil se do svých myšlenek.

„Ale, profesore,“ unaveně řekl Váňa (tak se jmenoval náš klučík), „to jsou prázdná slova. Příroda je harmonická a paradoxy do ní vnášíme my sami…“

To už bylo příliš. Akademik vyskočil a začal couvat ke dveřím, pohlížeje na chlapce.

„Dvakrát dvě jsou čtyři! Vyřiďte to všem!“ vesele za ním vykřikl chlapec místo pozdravu.

Takový byl Váňa. Výjimečné dítě. A bylo to o to divnější, že rodiče měl zcela nemožné. Jako by to ani nebyli jeho rodiče. Možná, že každý zvlášť měl chlapce rád, ale dohromady to nějak nedokázali. Otec si myslel, že chlapcova genialita je dědictví po otci. Matka dokazovala opak. Syn se smál jednomu i druhému, ale život mu to neusnadňovalo. Rodiče se hádalistále častěji, a když hádka začínala, posílali Váňu do sklepa. Přístup profesorům a vědcům byl brzy zakázán a Široká veřejnost na Váňu zapomněla. Stalo se to jaksi samo sebou.

Ale chlapec nad nimi vyzrál. Zavedl si ve sklepě elektriku a se zájmem si hrál s dětskou stavebnicí. Ano, s obyčejnou dětskou stavebnicí, až do té doby, dokud se mu do rukou nedostala první radiolampa.

Když uviděl radiolampu poprvé, celý se rozechvěl, okamžitě pochopil, jaké možností jsou v této hračce skryty. Ovšem, ve hračce. Vždyť mu nebylo ještě pět let a nevěděl, že všechny radiopřijímače, televizory, motocykly, náklaďáky a eskalátory jsou míněny vážně a ne na hraní. Myslel si, že si to dospělí tak hrají.

Váňův otec, mechanik z opravářské dílny na magnetofony a gramofony, nosil synovi pokažené lampy a ten je jednu za druhou rozebíral a hledal skryté závady. Polovodičové součástky si odkládal do zvláštní krabice.

Jednou, když otec zašel do sklepa, podal mu syn nevelkou bedničku.

„Hele,“ řekl a třel si radostně dlaničky, „ale je to teprve začátek.“

V otcových rukou se leskla maličká hračka s modrou obrazovkou — televizor.

„Tak,“ řekl otec a nadšeně kroutil hlavou. Potom chvíli přemýšlel, něco si mumlal a pak řekl: „Chlapec je zřejmě po mně.“

Na druhý den ukázal věcičku svým spolupracovníkům, potměšile se usmál a řekl:

„Moje práce!“

Skutečný smysl těch slov zůstal ostatním utajený a mechanika povýšili. Teď ho náčelník často odváděl stranou a důvěrně mu říkal: „Kuzmo Serafimoviči, tady nám něco nejde. Bylo by třeba vymyslet…“

„Dejte to sem,“ přerušoval ho rozhodně Kuzma a bral si od něho nákresy. Byl člověk prostý a neměl rád dlouhé řeči.

Doma nákresy dostal Váňa.

„Společenské povinnosti,“ říkával otec s úšklebkem.

Váňa mlčky prohlížel nákresy, potom bral do rukou červenou tužku.

„Tady je to špatně, tady je to třeba změnit“ — tužka jen tak lítala po papíře.

Chlapec pracoval rád a žádal za to jen vadné součástky a knihy o technických novinkách. Ale jednou přišel otec do dílny a sám si zavolal vedoucího stranou. „Konec,“ řekl.

„Jaký konec?“ neporozuměl vedoucí.

„Konec, dál vynalézat nemůžu!“ odsekl Kuzma Serafimovič a dodal záhadně: „Z rodinných důvodů.“

„A co plán?“ protestoval vedoucí. „Nejdřív za čtyři roky!“ Tím byl rozhovor vyčerpán.

Vedoucí ovšem netušil, že právě včera večer Váňa odřekl přijímání objednávek.

„Tati,“ řekl jemně, „teď se nemůžu zdržovat maličkostmi. Přišel jsem na myšlenku! Čtyři roky a já udělám takový aparát, že všichni budou bez sebe. Čtyři roky!“

Otec znal synův železný charakter a neodporoval mu. Jen s pocitem spoluviníka řekl: „Čtyři? A nešlo by to za tři?“

„Ne, zatím neumím řídit čas,“ zamyšleně odpověděl Váňa. Rychle se podíval na otce a najednou se zeptal: „Co myslíš, co je čas?“

„Čas?“ Otec nakrčil čelo. „No to je když…“

„Zase ty nepřesné formulace!“ roztrpčeně ho přerušil syn. Kuzma Serafimovič se otočil a opatrně vyšel ze sklepa. To, co uslyšel, když zavíral dveře, bylo zcela nepochopitelné.

„Minuta žije šedesát sekund. Ano, ano, žije.“ A dveře se zavřely.

Z toho rozhovoru odborník okamžitě pozná, že neobyčejný chlapec se rozhodl rozluštit záhadu času. Člověk, který není obeznámený s radiotechnikou a teoretickou fyzikou a jejich vzájemnými vztahy, by samozřejmě nepoznal, že se Váňa rozhodl vyrobit stroj času. A přece je to tak!

Ano, Váňa chtěl sestrojit právě stroj času. A dokázal to. Je těžko uvěřit, důkazy žádné nemáme. Já jsem jediný svědek, který může vydat svědectví o pravdivosti tohoto faktu. Nikoho, opakuji, absolutně nikoho Váňa nepustil k nebezpečným pokusům se strojem. Jenom mne, svého přítele z dětských let a souseda.

„Lidé se o tom dozvědí, poznají,“ říkal, když jsme končili s dalším pokusem a šli hrát na ulici s ostatními dětmi staré obyčejné dětské hry: na zbojníky, na honěnou nebo na peška. Tyto hry nás osvěžovaly, přibližovaly k životu ostatních. Rozumí se, že ve srovnání se hrou, kterou vymyslel Váňa, byly tyto hry primitivní a hloupé.

Stroj nám umožňoval letět do dálek budoucích epoch a ponořit se do hlubin minulosti. Zvlášť se nám líbily rytířské turnaje. Bláto létalo v hrudkách od koňských kopyt a jezdci v rudých brněních mlátili jeden druhého mečem a lámali kopí. Obyčejně ale všichni zůstávali na živu. My jsme se uvelebili vždycky někde nablízku a listovali jsme si ve Walterovi Scottovi a srovnávali jsme to, co napsal, se skutečností.

Ovšemže, po takových zkušenostech hra na schovávanou na dvoře vypadala jako jeskynní malba nějakého divocha vedle nejmodernějšího širokého plátna v biografu. Stávalo se nám, že jsme byli svědky i toho, jak divoch tesal jeskynní malbu před našima očima. To když jsme letěli hluboko do pravěku. Vousem obrostlí pořízkové zdobili stěny jeskyně, až jiskry lítaly.

A přesto jsme si s dětmi z našeho dvora hráli. „Je to třeba,“ říkal Váňa. „Je to kvůli konspiraci. Nesmíme se lišit od ostatních.“ Nechtěl, aby se stroj času dostal do rukou dospělých, dokud nebude zcela dokonalý. „Zlámali by ho,“ tvrdil a já jsem mu věřil.

Když nastalo období letů do minulosti a budoucnosti, přenesli jsme pokusy na noční dobu. Sousedé z domu, kteří byli právě ve sféře činnosti stroje času, létali s námi. Ráno se páka času převedla do normální polohy a sousedé vstávali, o ničem nevěděli a šli do práce. Každý z nich si jen myslel, že se mu té noci zdál prapodivný sen, velkolepý a zvláštní — no, ale to se může stát každému… Je to jen sen. Sousedé byli lidé opatrní a obezřetní. A o svých zvláštních snech raději nikomu nevyprávěli. Tajemství zůstalo nedotčeno.

Jen jednou jako by mě byl sám ďábel postrčil. Na stanici tramvaje jsem dohnal souseda, dlouhého a flegmatického Klotikova, mrkl jsem na něj a řekl mu za zády:

„A líbil se vám ten, co měl to pštrosí pero na chocholu a krokodýla na štítě?“

Vedoucí skladu sebou trhl, vyvalil na mne oči, potom rychle naskočil do tramvaje a zmizel.

Váňa se mračil, když jsem mu to vyprávěl.

„Buď žádné další pokusy nebudou, nebo se něco takového nesmí opakovat!“ odsekl.

Chápal jsem svého přítele. Nebylo mu sladce. Stroj dělal neplechu. Posledně jsme se pro nějakou jeho vadu sotva dostali zpět z doby Nabuchodonozorovy. A doma to bylo stále horší. Rodiče se hádali stále častěji. Ještě víc, než tehdy, když k nim chodili profesoři a vědci. A ačkoliv od té doby už utekl dosti dlouhý čas, stále nedošli ke shodnému závěru. Váňovi rodiče! Kdyby nebylo té jejich neodpustitelné slabosti!

Všechno se stalo najednou. Přišli jsme k Váňovi a chtěli se dát do práce. Ale kdepak! Rodiče se hádali a nebylo možné je uklidnit. Zpozoroval jsem, že už rozbili zrcadlo a ubrus že visí na stranu. A viděl jsem, jak se Váňovi chvějí ruce. Nenáviděl takové okamžiky.

„Zeptáme se jeho samého,“ řekl najednou hlasitě Kuzma Serafimovič.

Já jsem popadl čepici a utíkal jsem po schodech dolů. Ostatní si mohu jen domýšlet.

Stroj byl nařízen jen na malý okruh činnosti. Váňa přiběhl k němu, trhl pákou, aby mohl čas přenést aspoň o dvě hodiny zpět. Už několikrát své rodiče takhle uklidnil. Ale tentokrát se mu ruce chvěly víc než jindy. Trhl pákou a začal běžet čas. Ano, utíkal za hranici Váňova věku. Stroj zmizel, zmizel i Váňa. A rodiče jen omládli, tak asi o dvanáct nebo třináct let. A přitom je to rozhodilo na různé strany.

Příští den jsem přišel vyzvědět, jak to všechno skončilo. Zběžná prohlídka pokoje mi všechno prozradila. Ale neztratil jsem duchapřítomnost. Vždyť podle železných zákonů pravděpodobnosti se všechno musí zopakovat. Omládlí rodiče se měli podle těchto matematických zákonů znovu sejít, zamilovat se. A znovu narozený Váňa měl znovu sestrojit velkolepý a velmi potřebný aparát — stroj času.

Tak se to i stalo. Sešli se. Čekal jsem na ně pod těmi hodi-nami, kde se setkali poprvé před dvanácti léty. jásal jsem. Všechno šlo jak po másle. Jaká jsi krásná, matematická závislosti a ocelová logiko událostí! Váňa bude! Stroj bude!

Ale co to? Mladík jako vejce vejci podobný Váňovu otci a dívka, úplná kopie Váňovy matky, tu stojí a mlčí. Dívají se jeden na druhého nedůvěřivě a s obavami. A najednou se obracejí a jdou každý svou cestou. Celý jsem se zpotil. Zřejmě jejich paměť uchovávala to budoucí, co je očekávalo.

Tak se nenarodil chlapec, tak nebyl vynalezen stroj času!