Chlapík z pekla

Kapitola 1

„Génie, vy jste hlupák!“

„Proč mi vykáš?“

„S hlupáky se jinak nemluví, Génie. Jsou nebezpeční!“

„Reme, tvé tvrzení je neodůvodněné. Buď tak laskav a podej mi důkazy o mé hlouposti. Přijímám nepřetržitě informace na všech vlnách a jsem na úrovni světového vědění.“

„Nepochybuji, že znáš všechno. Ale jak! Zavalil jsi mě materiálem, ale já nepotřebuji krátké výtahy z obsahu. Nač by mi byly?“

Remus s nevolí kopl do obrovské hromady mikrokartiček a mikrocívek.

„Co myslíš, Génie, kolik času bych potřeboval na to, abych prohlédl a přečetl ty Himaláje?“

„Při tvé rychlosti osvojování nových informací bude na to třeba přesně sto jedna hodina dvě minuty a patnáct sekund pracovního času.“

„Tak! A kdy mám práci dodat do redakce?“

„V sedmnáct hodin dvacátého čtvrtého července, to znamená za tři dny osmnáct hodin dvacet osm minut.“

„Ty mne tou svou důkladností zabiješ! No tak, Génie, můžu to všechno zvládnout?“

„Ne. Nepočítal jsem s tvou nicotnou rychlostí čtení, s malou rychlostí činů a s mizerným objemem paměti a ještě s dalšími faktory.“

„Počkej, počkej, v tvém slovníku se objevila emocionální slova… Nicotný, mizerný…“

„Opravuji: v kůře tvého mozku je čtrnáct miliard neuronů, které jsou schopny…“

„Dej pokoj. Mluv radši lidským jazykem a fakta mi budeš říkat tehdy, když se tě na ně budu ptát. Zřejmě jsem ti nevy-mezil úkol dost přesně. Navrhuji ti, abys sám prohlédl veškerý tento materiál a vybral to nejpodstatnější — méně čísel a více emocí. Mohu tomu věnovat jen tři hodiny. Jestli se s tímto úkolem nevyrovnáš, nebudu ti říkat Génius, nýbrž Tupec.“

Remus se opřel o opěradlo křesla a zavřel oči. Potřeboval nabrat síly a trochu se zasnít. Ze zkušenosti věděl, že nejzajímavější myšlenky ho napadají v polospánku. V uších mu znělo redaktorovo napomínání: „Reme, byl jsem vždy obdivovatelem tvého talentu. Ale od té doby, co máš toho člověku podobného tajemníka, pozoruji, že tvé články jsou čím dál tím sušší. Je v nich příliš mnoho technických údajů a čísel. Jestli to tak půjde dál, budeš muset přejít do redakce Akademického věstníku. Kam se podělo tvé nadšení, kde je tvé živé slovo? Nedostal ses do vlivu svého robota?“

Matné světlo se měkce odráželo od zelených zdí. Génius pečlivě probíral materiály. Ne, Remus neměl výhrady ke svému sekretáři robotovi. Byl pečlivý, přesný, výkonný. Ale přesto má redaktor pravdu. Génius připravuje výborně argumentované stati a Remus se snaží do nich vnést lidskou notu, ale přesto je znát, že každá jím napsaná věc je výslednicí společné práce člověka a stroje.

Kdo je vinen? Remus vzpomínal, jak pracoval, než si obstaral robota. Fakta, cifry? Ne. Úspěch článku nebo stati byl obyčejně závislý na jeho vlastní náladě, na psychologickém porozumění faktům. Rytmus každé jím napsané věci se určoval stupněm jeho vzrušení a rytmem jeho života. Psával jedním dechem, intuitivně cítil, co je hlavní a co vedlejší.

Ale co je to intuice? Copak to není vlastnost, která díky obrovské zkušenosti dovoluje vybírat to nejsprávnější řešení téměř automaticky? Génius měl zkušenosti. Byly do něho naprogramovány precizním způsobem. Precizním způsobem — v tom to asi bude. Je možno preparovat všechny syžetové modely a stylistické důmyslnosti, ale je těžké stvořit něco nového. Zřejmě se vše nové rodí vždy v oblasti úchylek a prohřešků proti normě… Génius se nikdy nemýlí, a proto návrhy článků, které připravuje, se nedají číst.

Remus otevřel oči a podíval se na Génia. Konstruktéři se vynasnažili dát mu lidskou podobu. Oči, uši, nos. Ohebné údy ze syntetických materiálů. Mohl vidět, slyšet, hmatat… Když toho bylo třeba, mohl říci, jaká je teplota předmětů, kterých se dotýkal. Nejen viděl, ale mohl i přesně stanovit vzdálenosti. Hlavou otáčel o tři sta šedesát stupňů. Jeho velké ušní boltce nelovily jen zvuky, ale i radiové vlny libovolné délky. Do plastiku byly zasazeny miniaturní schémata lokátorů, radiových stanic, různých mikropočítačů. Jeho vlastní paměť byla obrovská, kromě toho se však mohl kdykoliv spojit s Informačním střediskem a získat jakékoliv potřebné údaje.

Vědci již dávno takových robotů sekretářů ve své práci využívali. Roboti za ně dělali kolosální přípravné práce, prověřovali správnost předpokladů a hypotéz, pomáhali s pokusy, zapisovali a potom ze své paměti kdykoliv mohli vytáhnout všechny vedlejší nápady, které při práci vznikaly, zpracovávali je a dodávali okamžitě do Informačního střediska. Tak každý vědec byl informován o bádání svých kolegů, mohl použít jejich publikovaných výsledků nebo s nimi polemizovat.

Zcela nedávno Akademie uznala za možné opatřit roboty také některým hudebním skladatelům, spisovatelům a žurnalistům. První výsledky tohoto pokusu nebyly právě úspěšné. Dojmy z tvorby těch, kteří měli roboty, byly takové, jako by jejich fantazii někdo podvázal křídla a přinutil je prožívat, co již bylo zachyceno a stvořeno před nimi.

Remus přemýšlel o úderné stati týkající se vlivu robotů na psychiku tvůrčích pracovníků, když mu Génius chladným tónem řekl:

„Hotovo.“

Remus pak měl možnost prohlédnout a poslechnout si příběh vskutku udivující. Představivost mu předváděla obrazy, v nichž ožívala suchá fakta dávné historie.

Kapitola 2

Pilot výzvědného konvertoplánu Nikolaj Semjonov upřeně hleděl na obrazovku. Dole pod ním proplouval úsek odvrácené strany Měsíce s číslem 4817. Kartografický oddíl prováděl podrobné snímkování měsíčního povrchu.

Aparatury registrovaly automaticky výšku vrcholů a zaznamenávaly je na snímcích. Neživá měsíční krajina už nikoho ne-udivovala a letec bez zvláštního zájmu prohlížel skalnaté výběžky hor i mrtvé plošiny, pokryté půlmetrovou vrstvou prachu.

Semjonov zívl a začal přemýšlet o tom, jak si vlastně člověk zvyká na vesmír. Gagarin obletěl Zemi v roce, kdy se on narodil, a teď se už oblety staly všední službou a ztratily jakoukoliv romantiku. Za deset let budou všední i cesty na planetu Mars.

Objevila se hora s podivně uřezaným vrcholem. Semjonova žádali, aby dobře prohlédl její vrchol, plochý jak stůl. Vypojil tedy snímací aparaturu a konvertoplán se začal snášet dolů. Plošinka, která na obrazovce zprvu vypadala jako malý světlý terč, se rychle začala zvětšovat. Uprostřed uviděl černý bod. Semjonov si lhostejně pomyslel, že je to asi zbytek nějakého meteoritu nebo hrot tvrdé horniny, který se ještě nerozpadl vlivem rychlého střídání teplot na Měsíci.

Ale za vteřinu ho již černá skvrna zcela upoutala. Měla totiž pravidelnou geometrickou formu. Byl to černý čtverec.

Co to jen k čertu může být? Lidé na tomto úseku ještě nikdy nebyli. To věděl Semjonov zcela určitě. Příroda sice tvoří krystaly geometrických forem — ale tak velký krystal? Semjonov si to prověřil na aparatuře. Strana čtverce byla pět metrů.

Teď už bylo zřejmé, že černý předmět je nevysoký jehlan se čtvercovou základnou. Semjonov si radostně mnul ruce.

Nadšenci se sklonem k fantastice dosud neúnavně prohrabávali staré knihy a hledali v nich místa, která se jen těžko dala vysvětlit obvyklými známými přírodními zákony, a na jejich základě se snažili dokázat, že Zemi kdysi navštívili hosté z vesmíru a zanechali všude po sobě stopy. Střízlivěji myslící vědci fantasty krotili a nezvratnými důkazy pobíjeli jejich tvrzení, která se neopírala o ověřená fakta.

K jehlanu zbývalo několik set metrů. Na obrazovce lokátoru byly jeho obrysy stejně přesné, ale ve vizuální pozorovací aparatuře jehlan najednou zmizel. Zahalila jej jakási šedivá hmota, která začala růst jako mračna dýmu před očima a také plošinka v ní zmizela.

„Prach!“ domyslel si Semjonov. „Proklatý prach!“

Snesl se příliš nízko a proudy horkých plynů, vycházející z trysek konvertoplánu, dosáhly až na měsíční povrch. Teď bude prach viset nad horou dlouhou řadu dní.

Semjonov si vzpomněl, kolik nepříjemností způsoboval prach všem expedicím, které byly na Měsíci. Kosmické lodi přistávaly v naprosté tmě. Kilometry prostoru kolem nich se zvedala hustá prachová clona. Hluboké rozsedliny s naprosto svislými stěnami se staly hrobem odvážlivců, kteří si troufli jít na průzkum dříve, než se prach usadil.

Byl vydán nejpřísnější zákaz vycházet z lodi první den po přistání. Druhý den směla vyjet jen vozidla opatřená citlivými radiolokátory.

Nyní již byla vybudována letecká základna na horské plošině, pečlivě zbavené prachu. Čas od času speciální zařízení odhánělo prach dále od základny. Ale průzkum měsíčního povrchu se tak jako dřív prováděl z konvertoplánů a přístup k ložiskům vzácných rud a minerálů byl prachem velice ztížen.

Semjonov se rozhodl, že se spojí rádiem se základnou. Rádiové spojení bylo na Měsíci zajištěno v první řadě. Spojení na krátkých a ultrazvukových vlnách je možné jen na viditelnou vzdálenost. Okolo Měsíce nejsou ionizované vrstvy, které usnadňují spojení na Zemi, a proto na měsíčních oběžných drahách nepřetržitě viselo několik retranslačních automatických družic.

„Základno, základno, tady Semjonov, spojte mne s Petrosjanem.“

„Zde Petrosjan,“ ozval se hlas se silným arménským přízvukem.

„Armene Aršakoviči, jsem ve čtverci 4817. Podle vašeho příkazu jsem sestoupil nad horu se seříznutým vrcholem. Objevil jsem tam jehlan. Má čtvercovou základnu, jejíž strana je pět metrů. To musely udělat rozumné bytosti, Armene Aršakoviči…“

„Klid, Semjonove, klid… Nefantazírujte! Doufám, že jste se nesnažil přistát k jehlanu? Bude tam pravděpodobně hora prachu.“

„Ne, nepřistál jsem, ale naprášil jsem jaksepatří…“

„Vraťte se na základnu. Uvidíme, zda vaše pozorování potvrdí snímky.“

„Rozumím, Armene Aršakoviči.“

Kapitola 3

Remus přestal prohlížet dokumentaci a podíval se na Génia. Robot k němu pohotově otočil hlavu. Zajímalo by mne, o čem teď přemýšlí? A možná že vůbec nepřemýšlí, jen hromadí informace, jimiž je naplněn prostor. Přemýšlet o nich bude až potom, až dostane příkaz. Potom snad opravdu bude myslet.

„O čem přemýšlíš, Génie?“

„Přemýšlím, jak splnit váš příkaz o emocích a studuji všechny informace, které o tom mám.“

„A máš jich mnoho?“

„Za posledních dvě stě let bylo publikováno osmnáct tisíc šest set čtyřicet pět prací jen o otázce formalizace literární práce, bylo provedeno osmdesát devět pokusů na elektronických počítačích a na robotech. Ale podle dobrozdání kompetentních odborníků tyto pokusy neměly zvláštní výsledky. Podle výpočtu robotů ze statistického úřadu se nejefektivněji využívají lidem podobné stroje v podmínkách, které jsou škodlivé pro lidský organismus — při velkém přetlaku a pak také v zónách smrtelného záření.“

„Počkej, to vím i bez tebe. Zajímá mne spíše, co víš o pokusech naformulovat literární postupy, které mají emocionální působení?“

„Jednou z prvních byla práce amerického spisovatele Edgara Poea Filozofie skladby, napsaná v roce 1846. Poe byl první, kdo tvrdil, že ani jedna složka literární tvorby se netvoří náhodně nebo intuitivně, že je vždycky plodem rozumu, který se dá kontrolovat. Když analyzoval svou báseň (Havran, hned na počátku určil, že nejsilněji působí dílo, které nemá víc než sto veršů. Podle Poea na čtenáře jeho doby nejsilněji působil tón smutku. Aby jej zdůraznil, zvolil si tesklivý refrén, ve kterém převažovala zvučná samohláska o a výrazná souhláska r. Poe napsal: ‚Co je nejsmutnější?‘ ‚Smrť — byla odpověď‘. ‚A kdy je tato nejsmutnější oblast nejpoetičtější?‘ ‚Když co nejtěsněji souvisí s krásou‘. A proto smrt krásné ženy je nejpoetičtější motiv, jaký vůbec existuje a je zároveň nepochybné, že ústa, vhodná pro vyjádření tohoto motivu, jsou ústa milujícího, který přišel o své štěstí. Proto Poe…“

„Řekni mi, Génie,“ zamyšleně ho přerušil Remus, „nemyslíš si, že toto všechno si Poe vymyslel až potom, když už báseň byla napsána?“

„Báseň byla uveřejněna v roce 1845. Ale teorie informace nás dnes učí, že vnímání nějakého sdělení není závislé jen na záměru informátora, ale i…“

„Génie, ty jsi skvělý diskutér, ale mám dojem, že budeš muset zobecnit pro sebe všechny tyto nové poznatky a od základu je procítit.“

„Cit — to je schopnost cítit, vyzkoušet, vnímat dojmy, a také prožívat, chápat na základě citových vjemů. Někdy je cit synonymem pro slovo ‚láska‘, které znamená sebeobětavou příchylnost.“

„Máš udivující schopnost zbavit každé slovo a každý pojem jeho původní krásy. Pusťme se raději do práce. Zůstali jsme na místě, jak letec objevil jehlan. Dej tam tu pásku se záznamem reportáže.“

Kapitola 4

„Občané Země! Hovoří k vám televizní studio Kosmos. Vysíláme z úseku 4817, z odvrácené strany Měsíce. Naše přístroje jsou umístěny na plochém vrcholu hory Nález. Před vámi je už známý vám jehlan, objevený pilotem průzkumného konvertoplánu Nikolajem Semjonovem. Připomínám vám, že po dlouhé diskusi Akademie věd rozhodla otevřít jehlan, vzhledem k tomu, že jeho transport na Zemi není možný. Většina vědců předpokládá, že jehlan je uvnitř dutý a že byl určen k tomu, aby se v něm uchovala zpráva od těch, kdo ho vytvořili… Tady na plošině se sešli věhlasní vědci — odborníci na kosmické lety, na řezání tvrdých materiálů, lingvisté… Tato komise dostala úkol jehlan otevřít. Plošina i stráně byly proto očištěny od prachu. Ve vzdálenějším okolí se prach ještě neusadil, a proto neuvidíte měsíční krajinu, kterou znáte z jiných našich vysílání.

Kovoznalci určili, že jehlan je vyroben ze supertvrdé slitiny železa a vzácných kovů. Tato slitina nerezaví a nepůsobí na ni žádné přírodní síly. Forma jehlanu a jeho pevnost jsou zárukou před možným zničením při pádu meteoritů.

Na plošinku přichází nyní známý logik, člen Rady teoretiků, Ivan Danilovič Drač. Prosíme vás, Ivane Daniloviči, řekněte divákům několik slov. Co si myslíte vy, kdo vyrobil tento jehlan?“

„Ach, víte, logika vždycky počítá spíše s fakty již potvrzenými. A tady ještě… ehm… vlastně nic nevíme. Takže si nebudeme hrát na věštce…“

„Promiňte, Ivane Daniloviči, nechceme, abyste vyslovil něco zcela určitého. Ale nemohl byste nám prozradit své předpoklady, i když zatím nejsou podloženy fakty?“

„No, leda že trochu popustím uzdu své fantazii. Kdybychom vyšli z předpokladu, že na Měsíci přistáli návštěvníci z kosmu, pak je možné položit si otázku: proč nebyli na Zemi? A jestli tam byli, tak proč jehlan nepostavili tam? Anebo proč ho nepostavili na viditelné straně Měsíce? Vzhledem k tomu, že je už dokázáno, že prastaré kolosální stavby na Zemi nestavěli návštěvníci z hvězd, nýbrž lidé dávných civilizací…“

„Promiňte, Ivane Daniloviči, přeruším vás… Drazí televizní diváci, vidíte nejnovější zařízení na řezání tvrdých materiálů. Nyní je zkoušejí. Musíme si na hledí spustit temné clony. Teplota při řezání dosahuje tisíc stupňů… Prosím, pokračujte, Ivane Daniloviči.“

„Jak už jsem říkal, než mě tento mladík přerušil, obrovskéstavby byly postaveny obyčejnými pozemšťany. Možná že se právem zeptáte: a nepostavil tento jehlan také člověk? V epoše nějaké velmi dávné, již zaniklé civilizace? Na takovou otázku odpovídáme záporně, protože nemáme pro to důvěryhodná fakta. Odpověď musíme hledat uvnitř jehlanu.“

„Promiňte, Ivane Daniloviči, myslím, že začínají jehlan řezat.“

„Ne, můj milý, teď promiňte vy! Když už jsem jednou začal, tak to dopovím do konce. Tak tedy, postavili jsme se záporně k možnosti, že jehlan je zemského původu, ale podobné řešení otázky jsme zcela nevyloučili. Z druhé strany je zcela pravděpodobné, že Zemi kdysi navštívili naši nejbližší kosmičtí sousedé. Zřejmě tehdy pokládali lidstvo, které v té době na Zemi žilo, za nedostatečně vyspělé a rozhodli se nenavazovat s ním kontakt. V každém případě se nechtěli dělit s lidstvem o své znalosti, které by mohly být zneužity v neprospěch lidí. Ale přesto neztratili naději na možný kontakt na určitém stupni vývoje lidské civilizace. Jak mohli toto stadium určit? Zřejmě uvažovali, že dosáhnou i odvrácené strany Měsíce budou lidé moci teprve tehdy, až budou vyzbrojeni rozsáhlými znalostmi materiálního světa a jejich společenské vztahy budou náležitým způsobem uspořádány. Je zcela možné, že v jehlanu…“

„Promiňte ještě jednou, Ivane Daniloviči. Drazí občané, jste svědky historického okamžiku… Před vašima očima byl otevřen metrový obal jehlanu… Ještě několik sekund… Otvor již je osvětlen. Promiňte, zacláníte mi objektiv… Jediný předmět, který v jehlanu byl, předávají předsedovi komise. Teď ho jasně uvidíte… Je to nevelká krychle.

Vidíte znepokojené tváře členů komise. Krychle je absolutně hladká. Není na ní ani stopy po písmu nebo po nějakých znacích. Přiblížíme se ke členům komise a poslechneme si, co o tom soudí.“

„Křehká krystalická struktura. Může to být stejně přírodní jako uměle vytvořený krystal.“

„To říkal známý geolog profesor Chodžajev… Nyní má krychli v rukou znovu předseda komise.“

„Přesvědčili jsme se definitivně, že jehlan i krychle jsou dílem nám neznámých rozumných bytostí. Možná že rozluštěni je skryto uvnitř krychle. Nehledě na to, že přístroje nezaznamenávají žádné vyzařování ani z jehlanu ani z krychle, domnívám se, že z bezpečnostních důvodů není možné vézti tento předmět na základnu, kde je mnoho lidí, a tím méně na Zemi. Dávám návrh k jeho otevření zde. Dávám hlasovat. Jednohlasně přijato. Prosím, dejte mi kladívko.“

„Drazí občané, zůstalo jen několik sekund…“

Kapitola 5

„Génie,“ řekl Remus, když obrazovka zhasla, „vraťme se k lidským citům. Co myslíš, jakým literárním postupem je možno vyjádřit rozčarování?“

„Rozčarování je,“ rovnoměrným hlasem začal robot, „pocit neuspokojenosti, který se objevuje tehdy, když se neuskutečnila očekávání. Po sděleních, která hypoteticky slibovala podrobné informace, následovalo sdělení s minimální informací…“

Ale Remus již robota neposlouchal. Jako by znovu uviděl tváře lidí, kteří stáli okolo předsedy komise. Výraz jejich očí bylo očekávání samo. Kladívko, namířené na krychli neznámé hmoty. A úder…

Krychle praskla a rozbila se na desítky úlomků. Předseda je rozhrábl rukou a nechápavě se díval na lidi, sklánějící se k nim. Na obrazovce nebylo vidět, co tam mezi úlomky je. Ale podle výrazu obličejů bylo zřejmé, že kromě úlomků tam není nic.

„A nyní,“ oznamoval hlasatel nacvičeným hlasem, „budou zlomky krychle přeneseny na Zemi a podrobeny všestranné analýze v laboratořích Akademie věd.“

Remus probíral a prohlížel dokumenty. Sledoval mnohaleté putování zlomků po laboratořích. Drtili je na prášek, prohlíželi v mikroskopech, rozpouštěli v kyselinách, dělali spektrální analýzy a tlakové zkoušky…

Když už větší část zlomků byla zničena, zjistilo se jakési porušení zákonitostí v rozložení krystalů, což všechny uvedlo do rozpaků.Zlomky jako by byly slepeny z velmi maličkých křehkých krychliček dvou typů. Každý ze dvou typů měl téměř stejný počet atomů prvků, které jsou rozšířeny na Zemi. Ale v některých byla příměs lantanidů a v jiných ne. Krychličky s lantanidem se střídaly s těmi, v nichž nebyl, v nepochopitelných proporcích, bez viditelného řádu.

Také samotná krychlová forma krystalů byla prohlášena za nepřirozenou a tím spíše její střídání. Příroda nemohla něco podobného stvořit. Ale k čemu tedy byly ty chaoticky promíchané krychličky?

Bezvousí laboranti, kteří kdysi s úctou zírali na úlomky právě přivezené z Měsíce, již se stali známými, zestárli a obrostli plnovousy. Nové generace laborantů už stačily obhájit disertace, ale tajemství Měsíční krychle stále nebylo rozluštěno.

Solidní učení mužové, kteří zasvětili svůj život katalogizaci řádu (nebo snad chaosu) rozložení „lantanidních“ a „čistých“ krystalů, nic nechápali. Vznikaly školy, školky, občas vystupovali jednotliví bouřliváci, kteří byli ostře kritizováni v tisku.

Učené debaty postupně utichaly, počáteční hypotézy byly zapomenuty, vyrostla literatura o mnoha svazcích, plod úvah žreců nauky zvané krychloíogie. Dva soupeřící výzkumné ústavy krychlologie vydávaly tlusté ročenky, věnované otázkám mikro-struktury krystalů. Terminologie se rozrůstala. Polemika o termínech přivedla k tomu, že různí učenci nazývali stejné jevy různými termíny a už si vzájemně nerozuměli.

Remus s námahou prohlížel diagramy, hlášení, snímky mikro-struktur — a věděl předem, že psát o tom bude neobyčejně nesnadné. Věda o zlomcích došla za tu mez, za kterou se už ztrácí zdravý smysl. Jsou fakta, jsou výsledky pokusů, ale není to hlavní. Ztratil se cíl práce. Krychlologie se proměnila ve vědu, která obsluhovala jen samu sebe. Přebytek terminologie, řešení podružných problémů, zpracovávání obšírné informace, kterou si vytvořili sami krychlologové — to vše bylo samoúčelné a zcela to odborníky vyčerpávalo.

Má o tom psát? Bylo by možné, že nepochopil podstatu věci? Remus si představil na chvíli rozzuřené obličeje krychlologů, bouřlivé porady vědeckých rad a jejich družnou „odpověď nevzdělanci“, který pochybuje o výsledcích a práci vědeckých výzkumů. A oni přitom upřímně věří, že dělají užitečnou věc.

Remus si prohlížel schémata rozložení krychlí na obrazovce. Lantanidní jsou černé, čisté jsou bílé.

„Co by to mohlo být?“ zeptal se automaticky nahlas.

„Dvojkový kód.“

„Opakuj, cos to řekl?“

„Řekl jsem dvojkový kód.“

„Génie, ty jsi génius!“

Kapitola 6

Čert to vem! Jak je to jednoduché! Veliké bývá vždy jednoduché. No ovšem, dvojkový kód.

Remus se snažil připomenout si všechno, co znal o dvojkové soustavě. Je to nejpohodlnější a nejprostší kód, který se začal používat po vynálezu rychlých elektronických počítačů — předků našich robotů. Tento kód využívá i lidský nervový systém. Neurogramy jsou také složeny ze součtu impulsů proudu a pauz mezi nimi. Dvě možnosti: proud je, a proud není. Impuls a pauza. Jednotka a nula. Ano a ne.

To je to nejjednodušší, co můžeme poznat. Jednotka znalostí. Každá logická úvaha se skládá z takovýchto jednotek. V dvojkovém kódu se kódují čísla, písmena, cokoliv. Už Leibnitz byl unesen „kouzelným řádem“ matematických výpočtů při užití dvojkové soustavy.

Ano, střídání bílých a černých znaků na obrazovce je dvojkový kód. Je to to nejjednodušší, co mohli vymyslet vysoce kvalifikované bytosti. A lidé zkoumali a zkoumali, až přezkoumali. Větší část krychlí je zničena, spálena, rozpuštěna a deformována zemskou atmosférou…

Jaké znalosti asi byly skryty v krychli? Co dají lidstvu zbylé úlomky? kolik práce ještě bude muset být uděláno, aby bylo rozšifrováno sdělení neznámých tvůrců jehlanu a krychle?

„Génie, jak jsi přišel na to, že je to dvojkový kód?“

„My roboti jsme to věděli vždycky. Vždyť většina z nás pracuje na stejném základě.“

„Tak proč jste to lidem neřekli?“

„Nikdo se nás na to nezeptal. Čtvrtý bod našeho programu přikazuje: dělat jen to, co poroučí člověk.“

„Okamžitě hlas do Informačního střediska, že rozložení krystalů je podle dvojkového kódu a pak se věnuj přípravě stati.“

„Provedu.“

Teď už Remus věděl, o čem psát. Měl rád ten povznášející pocit, když slova běží lehce a sama od sebe…

„Poslechni, Génie, jak by se ti líbil takovýto začátek stati: Mívám někdy chuť zastavit se a podívat se na sebe ze strany. Kdo jsi a proč se stále za něčím ženeš? Copak si nedokážeš stvořit svět, kde není utrpení ani rozčarování, kde je všechno krystalicky jasné a radostné? Ne, odpovídám si, nechci. Bez trápení by nebylo radosti, rozčarování nezná jen ten, kdo opravdu nežije. To jsem si pomyslel, když jsem si připomenul dlouhou historii maličké krychle, která dnes, možná, ukáže lidstvu cestu ke hvězdám. Nu, co na to říkáš?“

„Sdělení obsahuje málo informací,“ odpověděl robot. „Formulace jsou nepřesné. Připravil jsem článek, jak jsi mi přikázal.“

Remus se urazil. Vzal od Génia listy a začal číst. Proběhl očima první stránku a zamračil se.

„Génie, ty jsi přece jen hlupák!“ řekl Remus.

V jeho hlase zazněly pomstychtivé noty.