Chlapík z pekla

Ivan Jefremov HELÉNSKÉ TAJEMSTVÍ

Jsem vám velmi vděčen, tiše řekl k shromážděným profesor Izrail Abramovič Feinzimmer a jeho veliké tmavé oči zazářily. V tyto těžké dny jste nezapomněli na mé narozeniny. Z vděčnosti vám budu vyprávět překrásný příběh, který se stal nedávno. My vědci jen velmi neradi sdělujeme jiným výsledky svých pozorování, která ještě nejsou potvrzena mnoha fakty, proto přijměte toto vyprávění jako výraz mého přátelství a úcty k vám.

Víte, že jsem věnoval celý svůj život výzkumu lidského mozku a činnosti lidské psychiky. Nepřistupoval jsem k problému jednostranně, jen v rámci úzké specializace odvětví lékařské vědy, snažil jsem se zahrnout do tohoto zajímavého výzkumu činnost a stavbu lidského mozku ve vší složitosti jakožto aparátu myšlení. Byl jsem anatom, fyziolog, psychiatr a ještě mnoho dalšího, než jsem si určil správný směr — psychofyziologii mozku. Poslední roky jsem intenzívně pracoval na objasnění funkce lidské paměti a musím bohužel přiznat, že pro vyřešení této otázky jsem zatím ještě málo udělal. Je to příliš těžký úkol. Jako slepec jsem se prokousával chaosem nevysvětlených faktů, bloudil jsem v temnotách nejsložitějších spojitostí mezi nervovými buňkami mozku, sbíral jsem jednotlivé poznatky, které již byly vysvětleny, jako korálky a snažil jsem se postavit z nich věrohodnou a fakty podepřenou základnu pro nauku o lidské paměti. Ale o tom jsem teď nechtěl hovořit. Chci mluvit o tom, jak jsem při výzkumu narazil na řadu zvláštních jevů, které jsou dosud zcela nejasné, a já jsem proto neměl odvahu je zveřejnit. Tyto jevy jsem nazval „pamětí generací“ nebo též „genovou pamětí“. Nebudu nyní uvádět vědecké důkazy, jen vám řeknu, že mnoho dosti složitých podvědomých a někdy plně automatizovaných činností nervového mechanismu živočicha se dědí. Podle mne nemohou být složité reflexy a instinkty umístěny jen v nižších centrech mozku, pod kůrou. Mozková kůra zde musí být nějak účastná, a jde tudíž o mechanismus daleko složitější, než se dosud předpokládalo. Současná fyziologie dělá velkou chybu, když zjednodušuje mechanismus instinktů. Ale ty nepředstavují paměť. Paměť je mnohem výše v řetězu velmi složitých mozkových organizací, které řídí vnímání a uvědomování si okolního světa. Jak učí současná věda, paměť není dědičná, to znamená, že ty odrazy vnějšího světa, které mozek uchovává a které hromadí za celý život individua, navždy mizí s jeho smrtí a nic z nich nepřechází na jeho potomstvo.

Podstata mého objevu jev tom, že jsem našel fakta, která dokazují, že některé otisky paměti se odevzdávají potomstvu z generace na generaci.

Promiňte mi ten dlouhý úvod, ale otázka je tak složitá, že vás na ni musím nejdříve připravit, jinak si to neobyčejné, co vám chci sdělit, bez mystiky a účasti nějakých nadpřirozených sil nedokážete představit. Jen se neusmívejte. Taková je obecná vlastnost nebo aspoň slabost mnoha lidí, kterou jim dala příroda. Nebyli byste první ani poslední, kdo pokládá nevysvětlitelný fakt za něco nadpřirozeného.

Tak tedy pokračuji. Jistě jste si už všimli, ale s ničím jste dosud nespojovali fakt, že krása formy, ať již jde o architekturu nebo krajinu či lidské tělo, působí stejně na lidi nejrůznějších kategorií, vzdělání i výchovy. Zkuste dát tuto krásu analyzovat nějakému odborníkovi: budovu architektovi, krajinu zeměpisci, lidské tělo anatomovi. Ti vám bez rozmýšlení řeknou, že krása je dokonalost a účelnost, hospodárné využití k největšímu efektu, k pevnosti, síle, rychlosti atd. Myslím si, že zkušenost nesčíslných generací v nás vypěstovala podvědomé chápání dokonalosti, kterou vnímáme jako krásu — a tento vjem se otiskuje do paměti, která jej předává z generace na generaci. Jsou i další příklady podvědomé paměti generací, ale o těch teď nebudu mluvit. I tak je problém paměti jeden z nejméně vysvětlených.

V představách současné vědy je paměť umístěna v složitých buňkách, tvořených velmi složitými propletenci výrůstků nervových buněk mozku, které vznikají po dobu individuálního života, života lidského jedince. Dodávám, že některé z těchto buněk, vzhledem k tomu, že okolní příroda se během staletí ve svých základních rysech neměnila, vznikaly u všech lidí stejně po celé generace a nakonec se začaly dědit. Tato nevědomá nebo podvědomá paměť generací tvoří všem nám společnou osnovu našeho myšlení, nezávisle na vzdělání a na výchově. Výzkumy v tomto směru jsou neobyčejně těžké a já ještě nemám ani jediný fakt bezpečně dokázaný zkušeností.

Přesto jdu ještě dál a připouštím, že ve vzácných případech náhodných kombinací paměťových buněk ze zvláštních spojů nervových buněk se mohou dědit i některé úseky vědomé paměti minulých generací — paměti, která se realizuje vědomým myšlením.

Jsou to například ona známá fakta, obyčejně však pokládaná za nedůvěryhodná, že lidé dokáží popsat místa, kde nikdy nebyli. Sny revokují přesnou situaci minulých událostí, jejichž účastníkem člověk nebyl, neviděl je a neslyšel o nich — a mnoho podobného. Všechny podobné jevy bývají prohlašovány mystiky a jinými podivíny za důkaz stěhování duší. Vědci jen krčí rameny, naznačují, že se jich to netýká. Patrně existují lidé se zaostřenou pamětí generací a naopak zase takoví, kteří ji vůbec nemají.

Tak tedy, moji milí, nedávno, v těžkých dnech války, jsem nečekaně dostal nové důkazy skutečné existence paměti generací, a právě z oblasti vědomé paměti. Válka mi vzala možnost věnovat se vědeckému výzkumu. Pracoval jsem jako lékař v několika velkých nemocnicích, kde se léčili ranění vojáci po šoku, po mozkových otřesech, po psychózách a traumatech mozku. Tam se moje zkušenosti a znalosti uplatnily.

Domů jsem se vracíval až v noci. Ve svém bytě ve Sretenské ulici jsem obyčejně proseděl dvě hodiny u psacího stolu, odpočíval jsem a zároveň jsem přemýšlel o tom, jak léčit zvláště složité případy. Někdy jsem si zapisoval důležitá fakta, anebo se přehraboval v literatuře a hledal popis léčení podobných případů.

Taková činnost se mi stala zvykem. Se svými odbornými kolegy jsem se vídal jen zřídka. Pozdní příchody domů způsobovaly, že jsem vůbec neměl čas, a telefonické rozhovory nemám rád, utíkám se k nim jen v krajní nutnosti. Moje neobyčejné přišlo ke mně nepozorovaně ve všedním tichém večeru. V tichu, přerušovaném jen obvyklým nepříjemným řinčením tramvaje, šly myšlenky jedna za druhou, přesné a jasné. Přemýšlel jsem o jednom poručíkovi, který ztratil řeč po zásahu miny. Právě se mi začalo formovat v hlavě řešení, když zazvonil telefon. Nečekal jsem nikoho, a proto se mi zvonek zdál v tichu a soustředění strašně hlučný a já jsem rychle a rozhněvaně strhl sluchátko. Můj lékařský sluch ihned zachytil krajní vzrušení v hlase, který se ptal, je-li to byt profesora Feinzimmera. Rozhovor pokračoval asi takto:

„Jste profesor Feinzimmer?“

„Ano.“

„Promiňte mi prosím, že volám tak pozdě. Telefonoval jsem vám během dne pětkrát, ale pak mi kdosi řekl, že dříve než v jedenáct nepřijdete.“

„To nevadí, já stejně nechodím spát před jednou.“

„Poslal mě k vám profesor Novgorodcev. Řekl, že jste jediný člověk, který mi může pomoct. Také mi řekl, že pro vás budu velmi zajímavým případem. Tak jsem si myslel…“

„Dobře, a kdo jste?“

„Jsem poručík, raněný, nedávno mě propustili z nemocnice a chtěl bych…“

„Chtěl byste se mnou mluvit. Tak tedy zítra ve dvě hodiny na prvním oddělení Druhé chirurgické kliniky Zvláštní nemocnice. Adresu, jak vidím, znáte… Dobře, ptejte se na mě, zavedou vás ke mně.“

Nesmělý hlas, opakující slova vděčnosti, pohasl ve sluchátku. Jméno mého přítele chirurga, který mi nejednou přihrál důležité případy onemocnění, bylo zárukou, že se jedná o něco zajímavého. Snažil jsem se uhodnout, o co může jít, potom jsem si zapálil cigaretu a vrátil se ke svým dřívějším úvahám.

Zvláštní nemocnice byla ve velmi pěkné budově a já jsem měl pro své důležité konzultace k dispozici pracovnu hlavního chirurga. Ve dvě hodiny jsem procházel širokou chodbou kliniky podél obrovských oken po měkkém koberci, který tlumil zvuk kroků. Na konci chodby u okna stál člověk s rukou na pásce. Když jsem přišel blíž, uviděl jsem hezký, ale utrápený mladý obličej. Vojenská blůza se stopami nedávno odpáraných distinkcí mu velmi slušela. Měl urostlou atletickou postavu. Raněný ke mně rychle přistoupil a řekl:

„Vy jste profesor Feinzimmer. Poznal jsem hned, že jste to vy. A já jsem ten, co vám včera telefonoval.“

„Výborně. Tak půjdeme…“

Otevřel jsem dveře a zavedl ho do pracovny.

„Tak se tedy seznámíme, mladý muži,“ a podle svého zvyku jsem mu podal ruku.

Raněný poručík mi v rozpacích podal levičku, pravá mu bezvládně visela na široké pásce vojenské barvy. Řekl, že se jmenuje Viktor Filipovič Leonťjev.

Zapálil jsem si a nabídl mu také cigaretu. On však odmítl. Seděl nahnutý kupředu a přitom dlouhé a hbité prsty jeho zdravé ruky nervózně ohmatávaly vyřezávané ozdoby stolu. Studoval jsem jeho zevnějšek s profesionální pečlivostí. Velmi hezká tvář, pravidelná, s jemným nosem, hustým a výrazným obočím a malýma ušima. Příjemná kresba úst, tmavé vlasy a temně hnědé oči.

Vnímavá a vášnivá povaha, znamenal jsem si v duchu pro sebe a všiml jsem si jeho rozpačitého výrazu, charakteristického pro velmi nervní nebo nemocné lidi. Pokud jsem na něho hleděl a čekal, podíval se mi dvakrát do očí a hned sklopil zrak a naprázdno polkl.

Vagotonik — proletělo mi hlavou.

Raněný poručík začal mluvit se zřetelným rozčilením, tiše, občas se trochu zadýchával. Usmál se a já jsem byl okouzlen jeho prchavým, ale jaksi zvláště radostným a jasným úsměvem, který naprosto odstranil z jeho mladého obličeje zachmuřenost a stopy utrpení.

„Profesor Novgorodcev mi řekl, že jste dlouho studoval různé těžko vysvětlitelné nemoci mozku. Je to velmi citlivý člověk, celý život mu budu vděčný… Jsem teď ve špatném stavu — pronásledují mě halucinace a narůstá ve mně jakési napětí. Připadá mi to, jako bych měl zešílet. Navíc nemohu spát, často mě bolí hlava — tady,“ ukázal na horní část zátylku. „Různí lékaři už se pokoušeli všelijak mě léčit, ale nic nepomohlo.“

„Řekněte mi, jak jste byl raněn,“ požádal jsem ho a kouzelný úsměv znovu změnil jeho tvář.

„To sotva bude mít nějaký vztah k mé nemoci. Byl jsem raněn střepinou miny do pravé ruky, ale ztráta vědomí ani vnitřní zranění nebylo žádné. Střepina mi rozdrtila kost, tu mi vyjmuli, později mi budou dělat transplantaci kosti, a zatím se mi ruka plandá jako hadr.“

„To znamená, že ani při zranění, ani později u vás nezpozorovali příznaky poruchy mozku.“

„Ne.“

„A jak dlouho cítíte ten zvláštní psychický stav?“

„Ne dlouho, asi tak půl druhého měsíce… Vlastně ještě v nemocnici, kde jsem ležel, zároveň s uzdravováním ve mně rostl jakýsi pocit neklidu, potom to přešlo a teď se to objevilo znovu. Už je to víc než dva měsíce, co jsem z nemocnice venku.“

„A teď mi řekněte, proč, podle vašeho názoru, vznikla vaše nemoc? Jaké máte pocity a v čem spočívají vaše halucinace?“

Poručík bojoval s rostoucími rozpaky. Snažil jsem se mu pomoci. Přísně jsem mu řekl, že chce-li ode mne pomoc, musí mi dát co nejvíce údajů. Nejsem prorok, ani věštec, nýbrž vědec, který při řešení jakékoliv otázky nutně potřebuje určitou faktickou základnu. Ať se nerozpakuje, mám dnes čas, ať mi všechno vypráví co nejpodrobněji. Raněný se postupně vyrovnal se svými rozpaky a začal vyprávět. Zpočátku hledal slova se zřejmou námahou, ale potom přestal vnímat mou klidnou pozornost a vyložil mi svůj příběh, řekl bych, že dokonce s jakýmsi uměleckým talentem.

Před válkou byl poručík Leonťjev sochařem. Skutečně jsem si vzpomněl, že jsem viděl nějaké jeho práce ve výstavní síni na Kuzněckém mostu. Byly to převážně nevelké sošky sportovců, tanečnic a dětí, prosté, ale prozrazující hlubokou znalost pohybů lidského těla, s jakou se setkáváme jen u skutečných talentů.

Sám sochař byl také sportovec — plavec. Na jednom plaveckém závodě se seznámil s Irinou, s dívkou, která ho zaujala dokonalostí a krásou své postavy. Láska byla vzájemná. Přes všechnu svou krásu byla Irina prostá a citlivá. Když o ní poručík vyprávěl, oči mu zazářily hlubokým vnitřním ohněm a nadšením a já jsem si živě, dokonce s jistou závistí představoval ten krásný mladý pár. K tomu, aby člověk tak živě, skromně a krátce pověděl všechno o milované dívce a vyjádřil prostotu a krásu svého citu, je třeba mít srdce plné lásky a duši umělce. Zkrátka, poručík si mě získal, a dokonce mě okouzlila i jeho Irina, kterou jsem vůbec neznal.

Zároveň s láskou, v níž harmonicky splývalo umělcovo nadšení s radostí zamilovaného, vznikla u Leonťeva neodbytná touha pracovat — sdělit všem lidem překrásný cit, který vznikl mezi ním a Irinou. Rozhodl se udělat sochu své milované a vyjádřit v ní své okouzlení plamen kypícího života, stvořit živou sochu, nepodobnou chladným kamenným postavám klasického sochařství. Tato touha dostávala stále zřetelnější podobu a umělec byl svou myšlenkou nakonec zcela uchvácen.

„Rozumíte, profesore,“ řekl a naklonil se ke mně, „v té soše měla být nejen myšlenka a má snaha sloužit světu uměním, ale i můj vděk Irině.“

Pochopil jsem ho.

Umělcův záměr se začal brzy uskutečňovat. Irina byla stále s ním, ale Leonťjev se dlouho nemohl rozhodnout, z jakého materiálu má sochu udělat. Přízračný bílý mramor se mu nelíbil, stejně jako neodpovídal jeho představě osmahlý bronz. Jiné slitiny buď neměly dlouhé trvání, nebo se mu nelíbily. Sochař chtěl krásu své Iriny zachovat navěky.

Rozhodnutí přišlo, když se seznámil se spisy starořeckých autorů, v nichž se hovořilo o sochách ze slonové kosti, které se do našich dnů, žel, nezachovaly. Slonovina — to je materiál, který potřebuje. Pevný, schopný zachytit nejjemnější detaily, ty detaily, které kouzlem umění jsou schopny vytvořit iluzi živého těla. Nakonec také barva, dokonalý povrch a pevnost. Stálo to za to, hledat slonovinu.

Sochař věděl, že slonovinu lze slepovat tak, aby stopy byly neznatelné. Skoro celý rok věnoval tomu, aby získal potřebné kusy slonoviny. Byla to velmi těžká práce: v naší zemi není jednoduché obstarat si slonovinu. Patrně by nezískal dostatečné množství, kdyby si nevymohl právo koupit ji za hranicemi. Byl proto v Londýně na aukci, zakoupil tam potřebné kusy a vrátil se do Moskvy překypující touhou pustit se do práce. Ale těžká nemoc mu zabránila začít pracovat ihned — a pak vypukla válka.

Válka ho odvedla daleko od jeho milované i od světa jeho citů a idejí. Čestně splnil svou povinnost, bojoval statečně, ale po dvou měsících se znovu ocitl v Moskvě s těžkým zraněním. Tam ho čekala Irina, vůbec se nezměnila, jen hluboká něžnost k němu, nyní zraněnému, vzrostla a vyzařovala z její tváře.

Dřívější sny zachvátily umělce s novou silou, ale nyní se k nim připojila hořkost poznání, že jednou rukou sochu nevytvoří, a i kdyby to dokázal, pak se všechen tvůrčí vznět rozplyne v obtížné technice zpracování — technice neuvěřitelně pomalé a pracné. Spolu s hořkostí se objevoval i strach; teprve nyní na něj dolehla hrozná ničivá síla války. Strach, že se mu nepodaří splnit svůj záměr, že nedokáže zachytit pravý okamžik skvělého rozkvětu Irininy krásy, ho trápil již v nemocnici a nutil ho probdít celé noci v nekonečných úvahách.

V myšlenkách hledal východisko, zmocňoval se ho stále hlubší neklid a nervové vypětí se neustále zvětšovalo. Šly týdny a psychické vzrušení u něj vzrůstalo, jako by se cosi neuvědomělého a velkého zdvihalo ze dna jeho duše, nutilo mozek k vypětí, zmítalo se v pokusech najít řešení. Leonťjev měl pocit, že si musí na něco vzpomenout a pak se okamžitě otevře průchod síle, která se zmítá v jeho nitru, pak se mu vrátí dřívější jasnost pohledu na svět. Málo spal, málo jedl, obtěžovalo ho mluvit s lidmi. Jeho spánek nebyl úplný, mozek vypjatý jak struna nedopřál sochaři klid. Častěji místo opravdového spánku probíhaly v polosnu jeho hlavou řetězy mlhavých myšlenek a představ. Zdálo se mu, že ještě trochu — a napjatá a vibrující struna praskne a přijde šílenství. Tak po několika marných pokusech u jiných lékařů přišel ke mně.

Zeptal jsem se ho, neměl-li opakující se halucinace, nebo, jak on tomu říkal, „myšlenkové obrazy.“ Poručík jen pokýval hlavou a řekl, že stejnou otázku mu dávali i ostatní lékaři.

„No a co na tom,“ řekl jsem, „výchozí body máme všichni stejné. Vždyť užíváme stejných poznatků vědy. Ale budu tu otázku formulovat jinak: pokuste si vzpomenout, není-li ve vašich vidinách něco společného, nějaká základní myšlenka, která je spojuje.“

Leonťjev chvíli přemýšlel a pak ožil a řekl:

„Ovšemže je.“

„A co je to?“

„Mám dojem, že je to starobylá Helada.“

„Chcete říct, že všechny obrazy, které se objevují ve vašich myšlenkách, jsou nějak spojeny s vašimi představami o Heladě?“

„Ano, tak je to, profesore.“

„Dobře, soustřeďte se, nechtě klidně plynout své myšlenky a popište mi pro příklad dvě nebo tři z vašich halucinací, pokud možno co nejjasnější a nejúplnější.“

„Jasných je mnoho, ale úplné nejsou žádné. To je právě to, že každá vidina nakonec se jakoby rozplyne v mlze, prchne a zmizí.“

„To, co jste nyní řekl, je velice důležité — ale to až potom. Teď potřebuji příklady vašich myšlenkových představ.“

„Například jedna z nejjasnějších: břeh klidného moře v jasném slunci. Topasové vlny pomalu nabíhají na zelenavý písek a jejich hřebeny dosahují téměř ke kořenům temně zelených stromů s hustými a širokými korunami v nedalekém háji. Nalevo je nízká pobřežní rovina, táhne se až do modravé dálky, ve které se nepatrně rýsují obrysy mnoha nevelkých budov. Napravo od háje se zvedá vysoká skalnatá stráň. K ní vede cesta, vine se někde za stromy, za hájem…“ Poručík zmlkl a podíval se na mě s provinilým výrazem. Vidíte, to je všechno, co vám mohu povědět.“

„Výborně, výborně. A teď za prvé, odkud víte, že je to Helada, a za druhé, nepodobají se vaše vidiny existujícím obrazům, které zpodobňují Heladu a její pravděpodobný život?“

„Nemohu vám říct, proč vím, že je to Helada, ale vím to jistě. A ani jedna z vidin není odrazem nějakého obrazu na téma řeckého života, který bych byl již někde viděl. V detailech jsou věci podobné i nepodobné obecným představám, které jsme si vytvořili podle známých uměleckých děl.“

„To by pro dnešek stačilo. Řekněte mi ještě o nějaké jiné vidině či halucinaci a necháme toho…“

„Opět kamenitá stráň, rozpálená vedrem. Vede po ní úzká stezka, pokrytá bílým prachem. Oslňující světlo v tetelivém horkém vzduchu. Vysoko na hřebeni je vidět stromy, za nimi stojí bílá budova, okolo ní úhledné sloupoví, pnoucí se hrdě nad propastí. A víc nic.“

V poručíkově vyprávění nebyla ani jediná trhlina ve stěně z neznámých jevů, které bych se byl mohl myšlenkou zachytit. Rozloučil jsem se se svým novým pacientem bez pocitu jistoty, že mu dokážu pomoct, a slíbil jsem mu, že mu za dva dny zavolám, až si promyslím, co mi řekl.

Další dva dny jsem byl velmi zaneprázdněn a o nemocí Leonťjeva jsem neměl stále žádný úsudek, buď proto, že jsem byl příliš unaven, nebo proto, že závěr ještě v mém mozku nedozrál. Ale lhůta končila a mě se nemile dotklo, že nemohu kladně odpovědět na naději, která byla cítit z tónu jeho hlasu. Řekl jsem mu, že pro záplavu jiných povinností jsem neměl možnost jaksepatří promyslet, co mi řekl, a že mu zavolám za několik dní, a zeptal jsem se ho, měl-li ještě nějaké vidiny.

„Ovšem, profesore, zase jsem toho spoustu viděl,“ odpověděl Leonťjev.

Požádal jsem ho, aby mi přímo do telefonu sdělil nejjasnější vidinu. A on mi vyprávěl:

„Vysoko nad mořem vidím velkou bílou budovu a zdá se, že její portál se šesti vysokými sloupy je nebezpečně vysunut nad propastí. Na obě strany od portálu se rozbíhají bílé kolonády, napolo zakryté zábradlím z bílých mramorových kvádrů, při-tesaných s geometrickou přesností. Horní část je ladně zaokrouhlena a z vnitřní strany jsou na něm basreliéfy s nahými postavami, zachycenými v pohybu. Na každém odpočívadle je dost velký prostor, orámovaný cypřiši po krajích a se sochami uvnitř mezi stromy. Oči sotva snesou oslepující záři slunce na mramorových schodech, stromy vrhají na odpočívadlo ostré stíny…“

Když rozhovor skončil, opřel jsem se do křesla a přemýšlel dlouho o podivném případu, který jsem měl před sebou. Nebudu vám podrobně vyprávět o všech svých pokusech vyřešit tuto hádanku. Nejsou zajímavé, jako není zajímavý obyčejný řetěz faktů naší všední existence. Nejsou zajímavé, pokud se nestane něco zvláštního, co najednou všechno změní.

To neobyčejné se stalo. Proud mých myšlenek se najednou l 4uzavřel momentálním vzplanutím, když jsem si uvědomil, že sochařovy vidiny a halucinance jsou úryvky nějakého celku a vyvíjejí se. A jestli tomu tak je, nesetkal jsem se zde právě s příkladem paměti generací, zachované v tomto člověku, která se snaží nyní vystoupit na povrch? Zcela zaujatý touto svou hypotézou jsem začal spojovat jednotlivé fakty do jednoho řetězu. Leonťjev má bolesti v horní části zátylku a právě tam, podle mých představ, v zadní části velkých hemisfér, jsou soustředěna nejstarší spojení — buňky paměti. Zřejmě vlivem obrovského duševního vypětí začaly z hlubin mozku vystupovat prastaré záznamy, skryté pod vším bohatstvím paměti jeho individuálního života. A jeho neodbytný pocit, že si má na něco vzpomenout, byl bezpochyby ohlasem podvědomého bloudění myšlenek po záznamech paměti, které nepronikly na povrch. Jako každý sochař i on měl neobyčejně silně vyvinutou vizuální paměť, proto se vyvolávané úryvky projevovaly ve formě obrazů.

Když jsem našel těžiště, snažil jsem se dále upevňovat svůj dohad, ale pak jsem přerušil své úvahy a vzal jsem do ruky sluchátko. Jsou-li mé úvahy správné, uslyším nyní od Leonťjeva právě to, co potřebuji uslyšet. Neuslyším-li to, jsou všechny úvahy nesprávné a přede mnou bude zase hladká, neprostupná zeď neznámého. Úplně jsem zapomněl, že je velmi pozdě. Leonťjev jako obvykle nespal a okamžitě vzal telefon.

„To jste vy, profesore?“ uslyšel jsem jeho vzrušený hlas, „znamená to, že jste na něco přišel?“

„Můj milý, znáte svůj rodokmen?“

„Ó ano, na to se mě už mnohokrát ptali. Pokud vím, nebyl v našem rodě případ šílenství ani opilství.“

„To já nepotřebuji vědět. Ale víte, jaké národnosti byli vaši vzdálení předkové a odkud pocházeli? Vy jste zřejmě z jihu?“

„Ano, profesore, ale nerozumím, jak…“

„To vám vysvětlím potom, nepřerušujte mě. Tak kdo z vašich předků je původem z jihu?“

„Nejsem významná osobnost a nikdy jsem se nezabýval svou genealogií. Vím jen, že rodiče mého dědečka pocházeli oba z Kypru, Ale to bylo velmi dávno. Dědeček se přestěhoval do Řecka a potom do Ruska na Krym. Já sám jsem se narodil na Krymu. Ale k čemu to potřebujete, profesore?“

„To uvidíte, je-li můj dohad správný,“ řekl jsem a neskrýval svou radost. Domluvil jsem si s Leonťjevem, že zítra ke mně přijde, a zavěsil jsem.

V posteli jsem ještě dlouho přemýšlel. Úkol mi byl jasný, diagnóza byla správná, teď bylo třeba najít prostředky, jak zesílit a prodloužit vyvolávání paměti generací až do jakéhosi předělu, nutného pro Leonťjeva. Ale jaký je to předěl, to Leonťjev samozřejmě nevěděl a já jsem se ho nemohl dopátrat. Už když jsem usínal, řekl jsem si, že to budoucnost ukáže sama. Příští den seděl Leonťjev zase v mé pracovně v úplně stejné póze. Jeho bledý obličej už nebyl zachmuřený a nepřetržitě mě sledoval očima, když jsem se procházel po pracovně a vysvětloval mu svou teorii. Když jsem skončil a sedl si do křesla za stůl, seděl Leonťjev.v hlubokém zamyšlení. Pohnul jsem se a on se zachvěl, zadíval se mi do očí a zeptal se:

„A nemyslíte, profesore, že již sama myšlenka udělat sochu ze slonové kosti se mi nevynořila jen náhodou?“

„To je možné,“ odpověděl jsem krátce, protože jsem nechtěl přerušit úvahu o dalším postupu, který mě právě napadl.

„A nemá snad to, co si musím v paměti vybavit, spojitost s mou sochou?“ pokračoval neústupně sochař.

„Ó, to je velmi pravděpodobné,“ odpověděl jsem okamžitě, protože sochařova slova jako by uzavřela chod mých myšlenek.

Rozzářené Leonťjevovy oči mě přesvědčily, že na něj můj dohad silně zapůsobil. Snad instinktivně cítil správnost cesty k vyřešení záhady a sám už mi pomáhal hledat.

Domluvili jsme se, že se sochař pokusí okamžitě se izolovat od jakýchkoliv vnějších vlivů. Zavře se ve svém bytě a v polotmě se bude snažit soustředit na své vidiny, a když budou obrazy mizet, pokusí se je znovu vyvolat přemýšlením o své soše. Nebude bojovat proti pocitu nutnosti na něco si vzpomenout, nýbrž naopak, bude ho ještě v sobě podporovat, povzbuzovat paměť určitými prostředky podle mých rad. V takové situaci může nervové vypětí dosáhnout nebezpečné hranice, ale musíme toto riziko podstoupit. Každý večer mi zatelefonuje, jaké jsou jeho vidiny a jak se cítí.

Tentokrát poručík pospíchal domů. Provázel jsem očima jeho urostlou postavu a znovu jsem si uvědomil, jak je mimořádně přitažlivý a jak je mi blízký, ani nevím proč. Večer se neozval, ačkoliv jsem na jeho telefon čekal. Byl jsem trochu neklidný a už jsem mu chtěl volat sám, ale rozmyslel jsem si to, abych ho nerušil v samotě a soustředění. Ale kdesi uvnitř mě znepokojovaly pochyby, bál jsem se nebezpečí, jež bylo v systému léčení, který jsem zvolil, a když příští večer zazvonil telefon, pocítil jsem úlevu.

„Drahý profesore, asi máte pravdu… Vstoupil jsem…,“ bez úvodu mi sděloval Leonťjev, a v jeho hlase nebylo nezdravé vzrušení, které bylo znatelné dříve.

„Kam jste vstoupil?“ nechápal jsem.

„No do toho domu nebo paláce, do té bílé budovy na srázu,“ rychle vyprávěl sochař. „Opravdu, všechny ty obrazy, které jsem viděl, postupně navazují jeden na druhý. Teď už vidím, co je uvnitř budovy. Je to velká místnost nebo snad sál. Místo dveří je rozevřená měděná mříž. Také na zemi je podlaha z měděných desek. Okna tu nejsou, jen široké arkády nahoře. Jimi sem proudí jasné světlo bez stínů. Je tu mnoho soch a ještě jakýchsi věcí, ale ty jsem nedokázal rozeznat, nevidím je jasně. U stěny proti mřížím, na hlavní ose sálu, je nízká široká arkáda, přes ni je vidět husté vrcholky borovic a zářící nebe. U této arkády stojí bílá socha a vedle ní jakési stolky a nádoby… Bože můj, už to chápu! Je to sochařská dílna. Na shledanou, profesore!“

Ve sluchátku jen tiše prasklo. Hořel jsem netrpělivostí dozvědět se víc, podobně jako sám sochař. Uvědomoval jsem si mimořádnost jevu. Ale jako vědec jsem byl vycvičen k trpělivosti a mohl jsem se zabývat i jinými svými úkoly bez ohledu na to, že se telefon další dva večery neozval. Zvonek zazněl brzy ráno, když jsem právě začínal svůj pracovní den a žádné sdělení od Leonťjeva jsem nečekal. Sochař unaveně prosil, abych k němu ihned přijel, je-li to možné.

„Zdá se, že jsem skončil své putování po starém světě, ničemu nerozumím, profesore, a strašně se bojím…“ nedomluvil.

„Dobře, vynasnažím se, čekejte mě. Buď přijedu, nebo aspoň zavolám,“ souhlasil jsem spěšně.

Zajistil jsem si ráno volno a odjel jsem na Taganku a s potížemi jsem tam vyhledal pěkný nevelký domek s věžičkou. Stál na kopečku v zahradě, schované v ohybu ulice.

Zazvonil jsem a Leonťjev mě radostně vítal. Uvedl mě rychle do svého prostého pokoje, bez příznaků záměrného bohémského nepořádku, kterým se obyčejně lidé od umění chlubí.

Na okně visel tlustý koberec, takže tu byla tma. Svítila jen malá lampička, přikrytá modrou látkou, předměty se daly sotva rozeznat. Usmál jsem se, když jsem viděl, s jakou pečlivostí provedl všechny mé rady.

„Rozsviťte, prosím vás, vůbec nevidím!“

„Není-li to nutné, tak raději nerozsvítím,“ řekl můj pacient nesměle. „Bojím se, že mě to bude rozptylovat. Soustředit se znovu, na to bych už neměl sílu.“

Přirozeně jsem souhlasil. Leonťjev sňal z lampičky modrou látku, posadil mě na širokou pohovku a také si sedl. I při tom nejasném světle jsem viděl, jak je bledý, jak se mu propadly tváře a jak mu svítí oči.

„Tak vyprávějte,“ vybídl j’sem ho, vzal jsem si cigaretu a upřel jsem na něj pohled.

Leonťjev se natáhl ke stolku, vzal odtud list papíru a podal mi ho. Velký arch byl pokryt nerovnými řádky neznámých znaků. Jakési křížky, háčky a osmičky, nepsané, spíše pečlivě kreslené, ve skupinách, které patrně tvořily slova. Měl jsem jakési představy o různých abecedách, starých i současných, ale něco podobného jsem dosud neviděl. Nahoře byly dva krátké řádky, zřejmě nadpis.

Dlouho jsem se díval na stránku neznámého písma a přitom mě postupně zachvacovala předtucha něčeho neobyčejného a velmi zajímavého, ten překrásný pocit, že jsem na prahu objevu, který odhalí neznámé věci, pocit tak dobře známý každému objeviteli. Pohlédl jsem na sochaře a viděl jsem, jak mě neustále pozoruje, dokonce pootevřel ústa a jeho tvář tím získala dětsky pozorný výraz.

„Porozuměl jste něčemu, profesore?“ rozechvěle se zeptal Leonťjev.

„Teď ještě ne,“ řekl jsem upřímně, „ale domnívám se, že po vašem vysvětlení pochopím.“

„Je to stále tentýž řetěz vidin. Vzpomínáte, jak jsem vám telefonoval, že jsem vstoupil dovnitř budovy? V průběhu rozhovoru s vámi jsem si uvědomil, že je to sochařská dílna nebo l 9škola. Toto další spojení s mou prací mě překvapilo. Začal jsem ve svých vidinách sledovat určitou souvislou linii, jakýsi smysl, který jsem zřejmě měl uhodnout.

Vyvolával jsem si ty vidiny znovu a znovu, snažil se je zesílit a soustředit se podle vašich rad, ale všechny ostatní obrázky, které se obvykle jen mihly před mýma očima, nyní mizely nebo byly nejasné. Jakmile nastoupily jasné obrazy, vždy se objevoval sál v bílé budově, umělecká dílna. Nic víc jsem neviděl a už jsem začal být zoufalý. Pocit uzavřenosti vzpomínek, o kterém jste mluvil, se nedostavoval.

Pak jsem si uvědomil, že jedna část sálu se mi postupně s každou další vidinou vybavuje přesněji, a pochopil jsem, že pokračování mých myšlenkových obrazů je uvnitř sochařské dílny. Dál mé vidiny nešly. Ať jsem se snažil sebevíc, z dílny jsem vyjít nemohl, další obrazy nevznikly.

Zato stále jasněji se mi vybavovala pravá stěna proti mříži, kde bylo široké a nízké obloukové okno. Vidina hasla a znovu se objevovala, pokaždé jsem rozeznával více podrobností.

Nalevo jsem viděl ostrou siluetu menší sochy, asi tak v poloviční lidské velikosti, vypracovanou ze slonoviny, která se odrážela od modrého nebe a vrcholků borovic. Snažil jsem se poznat, co představuje, ale vidina se už dál nezaostřovala, spíše hasla. Stejně zanikla i další podrobnost, která byla původně jasnější než socha, nízká a dlouhá vana z šedého kamene, naplněná až po okraj jakýmsi tmavým roztokem. V té vaně jsem spatřil mlhavé obrysy sochy, zdá se, že obnaženého těla, ponořeného do temné kapaliny.

Ale i tento detail se rozplynul a vedle vany se mi vybavil široký stůl s tlustou kamennou deskou a dlouhou lavicí ze žlutého leštěného dřeva. Na stole ležely neuspořádaně jakési tyčky, svitky a jiné předměty, v nichž jsem poznal, to mohu zaručit, sochařské náčiní podobné tomu, jaké se užívá i dnes. Poblíž pravého rohu stolu ležela čtvercová deska z hladké mědi bez ozdob, pokrytá jakýmisi znaky.

Měděný plát se mi vybavoval stále zřetelněji, a nakonec se pozornost soustředila právě na tento měděný list. Viděl jsem jasně jeho nazelenalý povrch s vyrytými znaky. Ač jsem ničemu nerozuměl, intuitivně jsem pochopil, že to je konec mých myšlenkových obrazů, závěr řetězce vidin, jak jste předpokládal. Hnán obavami jsem rychle zaznamenal znaky na měděné desce. Tady se podívejte, profesore!“ Jeho hbité prsty probíraly hromady lístků: „Musel jsem začínat znovu a znovu. Vidina mizela, celé hodiny.se nevracela, ale já jsem trpělivě čekal, pokud se mi nepodařilo sestavit tento zápis, který nyní máte v rukou. Levá ruka mi ještě neslouží tak jako pravá, a tak to šlo pomalu. Ted už nevidím nic, cítím jen únavu a všechno je mi lhostejné… Jen usnout nemohu, bojím se, že se stala někde nějaká chyba. Nevidím totiž spojitost mezi sebou a těmi záhadnými znaky. Dříve jsem tu spojitost cítil velmi dobře — sochařská dílna, socha ze slonoviny, ale teď zase ničemu nerozumím. Co to všechno znamená, profesore?“

„Podívejte se,“ odpověděl jsem a celý jsem se chvěl vzrušením, „zatím si vezměte tyto prášky na spaní. Připravil jsem je předem, předpokládal jsem, že to můžete přehnat se svými vidinami. Usnete po nich a to teď potřebujete ze všeho nejvíc. Já si vezmu tento list a večer snad už budeme mít představu, co to všecko znamená. Skutečně, vaše halucinace dosáhly svého konce. Všemu ještě nerozumím, ale myslím, že jste si konečně vybavil to, co bylo zapotřebí… Jen to podivné písmo… Zeptám se vás ještě jednou: jste naprosto přesvědčen, že vaše vidiny představují Heladu nebo jsou s ní nějak spojeny?“

„Už jsem vám to říkal, profesore. Nemohu vysvětlit proč, ale jsem naprosto přesvědčen, že jsem viděl Heladu nebo spíše úlomky z ní.“

„Výborně, teď se pokuste spát, a pak vyhoďte všechny ty rolety a stínidla. Můj milý, vrátíte se k životu! Dost už, dost,“ přerušil jsem další sochařovy otázky a rychle jsem vyšel s tajemným listem v ruce.

Ještě trochu trpělivosti, myslel jsem si, když jsem šel k tramvaji, a brzy se všechno rozluští. Buď je to skutečně zápis něčeho důležitého, vyrvaný z hlubin věků, anebo je to jen blouznění. Ale nezdá se, že by to bylo jen blouznění. Opakují se tu často stejné znaky, skupiny nestejných znaků jsou rozděleny mezerami, nahoře je zřeme nadpis. Ne, takovou věc není možno napsat v blouznění. Tak tedy, vzhledem k tomu, že sochař je přesvědčen, že jde o Heladu, musíme jít k nějakému odborníkovi. Kdo je u nás v Moskvě největším specialistou na staré Řecko? Pokračoval jsem ve svých úvahách, ale nemohl jsem si na nikoho vzpomenout. Doma jsem prošel soupis vědeckých pracovníků, kalendáře Akademie věd i telefonní seznam, a tak jsem přišel na člověka, kterého jsem potřeboval. Ihned jsem mu zavolal. Měl jsem štěstí, byl doma.

Za čtyřicet minut jsem už byl v jeho pracovně a odborník se vpíjel očima do tajemného listu, který jsem mu podal.

„Kde jste to vzal, vlastně kde jste to opsal?“ vykřikl a propichoval mě svýma přimhouřenýma lesklýma očky.

„Všechno vám vysvětlím, nic nesmícím, jen mi nejdříve proboha řekněte, co to je?“

Vědec netrpělivě vzdychal, a znovu se sklonil nad listem a vyrovnaným hlasem bez jakékoliv výrazné intonace říkal:

„Lístek, který jste mi přinesl, je napsán takzvaným kyperským slabičným písmem, psaným zprava doleva, jak se kdysi v Heladě psalo. Je to napsáno v aiolském starořeckém nářečí. Proto nemohu rychle přeložit celý úryvek. Nadpis — to je zajímavé! — se skládá ze tří slov: nahoře — Malaktér elephantos. Pod ním — Dzytos. První dvě slova znamenají změkčovatel slonové kosti a v přeneseném významu mistr slonoviny. Dzytos je nějaká kapalina, prostředek ke změkčování slonoviny vařením v roztoku. Víte, že ve staré Heladě znali sochaři tajemství, jak upravit slonovinu, aby byla měkká jako vosk, a díky tomu z ní uměli dělat dokonalé výtvory, které později znovu ztvrdly, staly se zase normální slonovinou. Toto tajemství bylo pak ztraceno a dosud nikdo…“

„Hrome, teď jsem to konečně pochopil!“ vykřikl jsem a vyskočil ze židle. Když jsem uviděl vylekaný a nechápavý obličej vědce, vzpamatoval jsem se a rychle jsem mu řekl: „Proboha, promiňte mi, ale je to pro mě ohromně důležité, a ještě důležitější pro mého pacienta. Nemohl byste mi aspoň zhruba hned teď říct obsah celého listu?“

Odborník pokrčil rameny a neodpověděl. Přesto jsem viděl, jak jeho oči přebíhají po řádcích, a proto jsem ztichl a držel na uzdě své vzrušení i překypující radost. Po několika minutách, které se mi zdály nekonečně dlouhé, vědec řekl:

„Pokud tomu rozumím, je tu bez dalších náležitých informací napsán chemicky recept, ale chemické názvy látek bude třeba vyjasnit. Je tu například mořská voda, jakýsi kovový prášek, potom nějaký Poseidonův olej atd. Patrně je to recept na prostředek k změkčování slonoviny. Je to velmi závažné,“ uzavřel odborník.

Tón jeho hlasu mi připadal příliš suchý vzhledem k ohromnému významu slov, která pronášel.

Na měděné desce, tedy vlastně nyní na tomto listě, byl zapsán recept na prostředek ke změkčování slonoviny. Sochař si jej vybavil přes desítky generací a teď vskutku bude moct vytvořit sochu své Iriny ze slonoviny, jako by ji modeloval z hlíny.

Vědec na mě hleděl s očekáváním. Naplněn radostí i pocitem vítězství jsem mu vyprávěl příběh svého pacienta a něco ze své teorie. Když jsem skončil, z jeho tváře zmizel konečně výraz nedůvěry a překvapení. Malá očka vyjadřovala dobrotu a leskla se snad až příliš. Když jsem vycházel z pracovny, uviděl jsem, jak se začal přehrabovat ve skříních a rychle vytahoval knihu za knihou. Uklidněn, že překlad textu bude na světě co nevidět, a s pocitem sváteční radosti jsem se vydal za svou všední prací.

Pocit klidu a štěstí z vítězství rozumu mě neopouštěl ani v obvyklém tichu pracovny. Ale netrpělivost sdělit sochaři, co jsem zjistil, mě přinutila zatelefonovat mu. Zřejmě už na mé zavolání čekal, a když jsem ho pozval, aby ke mně přijel, odpověděl:

„Jedu okamžitě.“

Vryl se mi do paměti ten večer, zmučená Leonťjevová tvář s ostrými stíny od stolní lampy, jeho pozorné oči a v nich jiskřičky radosti, překvapení a vítězství.

„Tohle jsem tedy objevil? Vlastně jsem si vzpomněl na ztracené tajemství starověkých mistrů?“ vzrušeně zvolal sochař, který stále ještě nemohl uvěřit. „Ale jak jsem to mohl dokázat?“

Vysvětlil jsem mu, že věda nemá v této oblasti ještě jasno, ale že zřejmě v předcházejících generacích jeho předků byli mistři, kteří dobře znali tajemství práce se změkčováním slonoviny. Dlouholetá praxe a závažnost této receptury způsobily, že se v paměti jeho dávného předka vytvořila jakási pevná spojení, která se zachovala i v mechanismu dědičnosti.Tato spojení byla překryta jeho individuální pamětí a objevila se u něho za určitých podmínek. Zázračná a vzácná je tu jen shoda, že se paměť dávných předků projevila právě u něj, rovněž sochaře, jako byli jeho předkové. Silná touha vytvořit Irininu sochu, vůle a vypětí všech duševních sil mu pomohly vyvolat z oblasti podvědomí obrazy dávné vizuální paměti. Aniž to sám věděl, stále cítil, že zná právě to, co nyní velmi potřebuje. Konec mého výkladu sochař poslouchal již nesoustředěně, jen přikyvoval na souhlas, že všemu rozumí. Sotva jsem skončil, rychle se zeptal:

„To znamená, že až to ten vědec přeloží, budu mít recept na onen prostředek, profesore? Jste o tom přesvědčen?“

Je těžko vyjádřit jeho radost, když jsem mu řekl, že ano.

„Jen si pomyslete, že teď dokážu uskutečnit svůj sen, dosáhnout svého cíle…“ A jeho dlouhé hbité prsty se daly do pohybu, jako by už hnětly báječný materiál změklé slonoviny. „Dnes nebo zítra…“ Hlas se mu chvěl. „A ten dar jste mi přinesl vy, vaše věda…“

Sochař vyskočil a chytil mě za ruku, přivinul se ke mně jak dítě k otci, pak se ale zastyděl za svůj výbuch příchylnosti, odvrátil se, sedl si a položil hlavu na stůl na svou zdravou ruku. Ramena se mu chvěla. Odešel jsem do vedlejšího pokoje, sám pohnut do hloubi duše, a snažil jsem se uklidnit.

Příští den jsme se se sochařem setkali u onoho odborníka, který už měl připravený překlad, obsahující přesný recept zapomenutého prostředku. Poté jsem se se svým pacientem rozešel a snažil jsem se dohnat, co jsem za dobu práce s ním zanedbal. A také jsem se pokusil sestavit úplný popis toho neobyčejného případu se všemi nezbytnými vysvětlivkami.

Dny utíkaly, jaro přešlo v léto, nepozorovaně přišel podzim. Byl jsem velice unaven návalem práce, také můj věk se už začínal hlásit. Postonával jsem, a ležel jsem proto doma. Nečekaně ke mně přišla mladá dvojice.

Poznal jsem Leonťjeva a uhodl, že s ním je Irina. Ruku měl stále ještě na pásce, ale byl to už zcela jiný člověk. Málokdy jsem na nějakém obličeji viděl tolik laskavosti a dobroty. O Irině mohu říct jen to, že si zasloužila jeho lásku i všechno naše úsilí při hledání helénského tajemství.

Irina mě vřele políbila, mlčky se mi dívala do očí a já jsem byl tou její mlčenlivou vděčností dojat víc, než kdyby mi řekla tisíc slov.

Leonťjev mi vzrušeně řekl, že sochu dokončil a že ji věnuje vědě a mně jako daň zachráněného zachránci, jako dar citu rozumu, a že velmi touží, aby mi ji mohl ukázat. Tu sochu jsem viděl. Netroufám si ji popsat, to udělají odborníci. Jako anatom však mohu říci, že to byla nejvyšší dokonalá účelnost, kterou vy pojmenujete krásou a do níž sochařova láska vložila radostný a lehký pohyb. Zkrátka nebylo snadné se od sochy odtrhnout. Ještě dlouho mi stála před očima ta nádherná žena, důkaz moci a síly formy, důkaz křehkého štěstí z krásy, které je společné všem lidem.