Chlapík z pekla

DOSLOV

Vědecko-fantastická literatura si již dávno vybojovala osobité postavení u světového čtenářstva. Má řady nadšených, až fanatických obdivovatelů, má však také zaryté nepřátele, a jsou i takoví, kteří ji prostě neberou na vědomí. Ať k ní máme jakékoli výhrady, jedno jí nemůže nikdo upřít: vědeckofantastická literatura, pokud chceme hovořit o literatuře, protože literární brak a komerční makulaturu nebereme v úvahu, se nikdy ne-obírala soukromými zážitky do sebe zahloubaného jedince. Vždycky ji zajímaly problémy, které měly významný společenský obsah a mnohdy i celoplanetární, nebo dokonce kosmický význam. Ne nadarmo byli jejími prarodiči autoři utopických traktátů, kteří toužili přestavět a přebudovat svět tak, aby byl pro lidstvo přijatelnější.

Každý velký vědecký objev, každý významný technický vynález vždy nějak ovlivnil vztahy a další vývoj lidského společenství. Když před půl druhým stoletím Étienne Cabet prohlásil, že „pára vyhodí aristokracii ze sedla“, měl nesporně pravdu a jeho předpověď se splnila. Vynález parního stroje a další technické zázraky té doby, které rychle následovaly, natolik změnily výrobu, transport i veškeré ekonomické vztahy, že aristokracie se svou zastaralou agrární malovýrobou nemohla konkurovat nové nastupující třídě, průmyslové buržoazii.

Nejen filozofové, ekonomové a politici, ale i spisovatelé si postupně uvědomovali převratnou sílu vědeckého a technického pokroku. Nejdříve naivně věřili, že technický pokrok půjde ruku v ruce s pokrokem ve společenském zřízení — proto vznikaly známé nám postavy vědců, kteří svými vynálezy chtěli změnit řád světa. Brzy však neúprosná realita spisovatele i filozofy přesvědčila, že každého objevu může být také zneužito proti lidstvu a že se to stává nadmíru často. Proto se ve vědeckofantastické literatuře od sklonku 19. století setkáváme s postavami vědců a vynálezců, kteří raději svůj objev zničí, než by jej dali v plen lidem toužícím po světovládě, jako to udělal Vernův Robur Dobyvatel.

Žel, na této skutečnosti se za uplynulých sto let nic nezměnilo. Jen technický vývoj je daleko překotnější, vědecké objevy mají daleko pronikavější vliv nejen na jejich mírové, hlavně však na válečné využití a zneužití. A tak, jako kdysi, stojí tu člověk před tváří nevídaných možností a neví, v co se mohou obrátit všechny ty vynálezy a objevy, které se naň v současnosti sypou jak z rohu hojnosti. Tuto základní myšlenku si musí pro sebe zodpovědět každý autor vědeckofantastické literatury a řešit ji podle svých představ o světě a jeho řádu, podle vlastních životních zkušeností i podle znalostí vývoje společnosti, ke které náleží.

To platí pro západní stejně jako pro sovětskou vědeckofantastickou literaturu. A právě po této linii osobních zkušeností, znalosti společenských zákonitostí a vědecky fundovaného světového názoru se táhne hranice, která odlišuje, mnohdy velice ostře, literaturu, která vzniká na Západě, od té, která vychází v Sovětském svazu.

Sovětská vědeckofantastická literatura prošla složitým vývojem, který zdaleka nebyl vždy přímočarý, měl i své slepé uličky, měl však i svá vítězství. Jedním se ovšem vždy lišila od západní vědeckofantastické literatury: nebylo v ní místo pro samoúčelné horory, pro apokalyptické obrazy zániku světa a lidstva z nadpřirozených příčin, ani pro války světů, v nichž slabé lidstvo podléhá kosmickým příšerám anebo záhadným bytostem, které se do něho převtělují, zbavují ho vůle a vedou ke zkáze.

Vždy, od prvního ruského díla, které můžeme nazvat vědeckofantastickým, od románu Vladimíra Fjodoroviče Odojevského Rok 4338, Petrohradské dopisy, napsaného v roce 1840 (23 let před prvním románem Julia Verna), základní myšlenkou, kterou se řídili ruští a potom i sovětští autoři, byla vítězící humanita. Nikdy se žádný sovětský autor nesnažil ohromit čtenáře vědecky nepodloženými postavami Kin-Kongů, Godzil či jiných monster, nikdy nelechtal nervy čtenářů příšernými činy pozemských nebo kosmických Jacků Rozparovačů, nikdy žádný hrdina sovětského románu nezahynul nevinně vzpourou zuřících strojů, nikdy sovětský autor nepředváděl svým románem destrukci člověka a ztrátu všeho lidského, co v něm je.

Naopak, knihy sovětských autorů se vždy opírají o reálnou životní základnu, vycházejí z potřeb, snah a tužeb reálných lidí a z jejich cesty, byť mnohdy trnité, za lepší budoucností.

Vývoj sovětské vědeckofantastické literatury prošel několika etapami. Například v díle Alexandra Romanoviče Beljajeva (20. — 30. léta) se vždy setkáváme s postavou vědce, který se v důsledku svého objevu dostal do konfliktu se společností. To proto, že Beljajev umísťoval děj svých románů (s výjimkou tří posledních) vždy do kapitalistického světa. Vědec bud chtěl svým vynálezem pomoci lidstvu a narazil na odpor průmyslových magnátů (např. v románě Věčný chléb), nebo naopak chtěl sám svým objevem získat světovládu — a nutně proto musel ztroskotat (Prodavač vzduchu, Vládce světa). Někdy se dostává do nesmiřitelného rozporu objekt, či vlastně obět nějakého vědeckého pokusu, protože je to vidy člověk výjimečný, vymykající se z ustáleného řádu, jak např. Člověk obojživelník — Ichtiandr nebo létající Ariel.

Satirické zobrazení podobného ješitného světovládce najdeme též u Alexeje Tolstého, je to inženýr Garin (Paprsky inženýra Garina). Vysoko nad ostatní tvorbu dvacátých let se však vypíná jiný román Alexeje Tolstého, Aelita. Dílo bylo zrozeno z revoluční situace, která přiměla i hraběte Tolstého, žijícího v té době v emigraci, podívat se na svět a události v Rusku novýma očima. Svěží vítr revoluce strhl i jeho, stejně jako jeho hrdiny. Na Zemi jako na Marsu — všude platí právo lidí na svobodu. Krasnoarmejec Gusev, který prošel frontami občanské války, který je přesvědčen, že „neexistuje takový zákon, podle kterého by člověk bez viny musel do nekonečna trpět“, se odhodlaně staví do čela zuboženého a drogami otráveného mariánského dělnictva, aby je vedl do boje proti úpadkové filozofii zániku života, kterou hlásá vládce Marsu, Tuskub. Svěží revoluční zkušenosti a odhodlání člověka Země otřásá zpohodlnělou marťanskou civilizací. V tom smyslu Alexej Tolstoj polemizuje se svýmliterárním učitelem H. G. Wellsem — a překonává ho. Později o tom Alexej Tolstoj napíše:

„Utopický román téměř vždy, když chce vyprávět o sociálním zřízení budocnosti, soustřeďuje pozornost na stroje, mechanismy, neobyčejné aparáty, automaty atd. Téměř vidy se to odehrává v superurbanickém prostředí fantastického města, kde člověk v proporcích k této industriální mohutnosti je malichernou veličinou. Ve Wellsových románech je člověk budoucnosti vždy degradován — je to ostatně charakteristické pro Wellsův „socialismus“… My budujeme materiální svět, zprůmyslňujeme zemi, zdokonalujeme výrobní prostředky, snažíme se o automatizaci jen proto, abychom mohli osvobodit přebytek lidské energie, obohatit duchovní síly a usměrnit je k mohutnému a neomezenému rozkvětu. Člověk, jeho štěstí, jeho rozvoj — je středem pozornosti všech našich snah. Chápeme člověka jako nejvyšší formu přírody.]e ve věčném boji s ní. Podřizuje si ji, mění ji podle svého rozumu a pro své cíle. V tom smyslu je o něm skutečně možno říci: Člověk — to zní hrdě.“ (lndustrialnaja gazeta 7. IX. 1935)

Třicátá léta, poznamenaná kromě jiného hrozbou fašismu a blížící se světové války, nebyla bohatá na vynikající vědeckofantastická díla. Historická i politická situace vedla k tomu, že autoři museli rezignovat na odvážné fantastické hypotézy, že upozorňovali na akutní nebezpečí a na aktuální úkoly. To vše se vylilo do základního konfliktu románů, v nichž stály proti sobě dva nesmiřitelné světy — sovětská společnost a fašismus, ať již v německé nebo v japonské podobě. Konflikt takto komponovaných děl ani nemohl být ryze vědeckofantastický, objevy nebo vynálezy tu byly jen důvodem, aby se rozehrával špionážní děj s mnoha motivy diverze. Takovýmto pojetím jsou poznamenána díla Kazancevova, Němcovova, Adamovova, první romány Gureviče a dalších. Byly to romány co do žánru hybridní, více detektivní a špionážní než vědeckofantastické. Byli daní době, v níž bylo málo času na promýšlení odvážných hypotéz a fantastických plánů, bez nichž vývoj vědeckofantastické literatury není možný.

Rozvoj současné sovětské vědeckofantastické literatury spojujeme s široce pojatým anticipačním románem Ivana Jefremova

Mlhovina v Andromedě. Počínaje tímto dílem se převážná většina sovětské tvorby orientuje na budoucnost, opouští mnohokrát prověřovaný a již obehraný konflikt současného boje dvou proti sobě stojících světových soustav. Fantazie autorů dostává silné impulsy ze skutečnosti. Jsou to padesátá a šedesátá léta, doba počátků dobývání Kosmu, prvních družic a později prvních letů člověka do vesmírného prostoru: je to doba mírového využití atomové energie, doba nastupující vědeckotechnické revoluce, která přinesla obrovské kvalitativní změny ve vědě i výrobě využitím kybernetiky, počítacích strojů, mikroprocesorů, minimalizace přístrojů a automatizace celých provozů — tedy změn, které nutně musely mít převratný vliv na životní praxi a tím i na myšlení lidí.

Za takových podmínek by byl anachronismem konflikt osamoceného vědce, ať již lidumila, nebo maniaka posedlého touhou po moci, stojícího proti celé společnosti, stejně jako přímočarý konflikt dvou společenských řádů. Ve doučím konfliktem současné doby, jak jej již ve třicátých letech vytušil Alexej Tolstoj (viz uvedený citát), se stává boj člověka za poznání dosud neodhalených tajemství přírody a tento konflikt může mít tisíceré podoby: může to být zkoumání dosud nepoznaných a nevysvětlených přírodních jevů, jako tomu bylo v některých povídkách Ivana Jefremova (Setkání nad Tuscarorou, Sedm podivuhodných příběhů), ale může to být i dobývání kosmických dálek stejně jako zkoumání skrytých možností lidského mozku, pronikání do záhad paměti, či fyzikální nebo filozofické zkoumání času a prostoru. Možnosti jsou neomezené, jako nemá hranic ani lidská touha po poznání, jako nelze zastavit lidskou zvídavost, pronikající do tajemství makro— i mikrokosmu. To právě zaručuje sovětské vědeckofantastické literatuře bohatost a rozmanitost námětů, nových přístupů, možnost neustálého hledání nových cest. Přestože náměty mohou být naprosto odlišné a zcela nepodobné, spojuje je jedna vedoucí zásada: etika socialistického člověka. Vše, co se koná, koná se ve jménu člověka, lidskosti a prospěchu budoucího lidstva. Jiná varianta je v sovětské vědeckofantastické literatuře nemyslitelná, protože by byla v rozporu s marxistickým světovým názorem, s filozofií historického materialismu.Podívejme se tedy konkrétně, jak se výše uvedená fakta projevují v povídkách a novelách, zařazených do tohoto souboru, jehož cílem bylo podat čtenáři názornou představu o současném stavu sovětské vědeckofantastické literatury, i když to, co jsme mohli zařadit, je pouze malý zlomek z celkového jejího bohatství.

Začněme tématem nejobvyklejším — kosmickými lety, a pokusme se uvidět to nové, to osobité, co do této oblasti vnesla sovětská tvorba.

Když se bratři Arkádij a Boris Strugačtí poprvé pokoušeli zvládnout kosmické téma v románě Planeta nachových mračen, nenechali se již tehdy unést jen touhou zobrazit havárie a neštěstí, která čekají kosmonauty na kosmických cestách. Jejich hrdinové letí na Venuši nikoli z touhy po dobrodružství, ale aby tam našli zásobu nerostů, zejména uranu, potřebných pro rozvoj průmyslu na Zemi. Strugačtí nechali tyto hrdiny vystupovat v několika dalších svých románech. Bykov, Jurkovskij, Dauge, Zilin a Gorbovskij nejsou stíny bez tváře, jsou to rázovité postavy a my sledujeme jejich cesty, které začínají jako mladí nadšenci a končí jako zkušení veteráni kosmických letů, kteří celý život věnovali práci pro blaho lidstva, v románech Cesta na Amalteu, Tachmasib letí k Saturnu a v novele Ničivá vlna.

Dalším krokem obou autorů v oblasti kosmické tematiky byly jejich pokusy zamyslet se nad možnými formami kontaktů lidí s mimozemskými civilizacemi. V Hotelu u mrtvého alpinisty řeší tuto možnost jako detektivní zápletku, vzniklou na základě vzájemného neporozumění. Hlubší myšlenku vyslovují v románě Piknik u cesty (zfilmováno pod názvem Stalker). Rozehrávají v něm přesvědčivý obraz situace, kdy nás náhodně navštívili představitelé civilizace natolik odlišné, že ani nezaregistrovali existenci lidí na Zemi.

V povídce Pokus o útěk a v románě Je těžké být bohem si oba autoři položili velmi důležitou mravní otázku: kdyby došlo k setkání lidí s mimozemskou civilizací, která by byla na nižším stupni vývoje, než je Země, zmítala by se v bratrovražedných válkách, měli by lidé právo zasáhnout do jejích vnitřních rozporů a pokusit se urychlit její historický vývoj? Autoři poučeni tím, co se mnohokrát opakovalo na Zemi, když do vývoje zaostalých kolonií brutálně a necitlivě zasahovaly takzvané „mateřské“ země vývozem techniky, ale i vývozem své imperialis-tické ideologie, odpovídají na tuto možnost kategorickým „ne“! Myšlenka intervence je sovětským autorům naprosto cizí.

V naší titulní povídce Chlapík z pekla se autoři znovu k tématu kontaktu různých civilizací vracejí. Gag byl lidmi z oranžové planety vynesen ze skutečného pekla války, která se rozhořela na planetě Giganda. Jeho očima pozorujeme pak tuto vysoce vyvinutou civilizaci, dozvídáme se, že lidé z oranžové planety jsou přítomni jako pozorovatelé na Gigandě a že se snaží zachránit a vynést z pekla její nejlepší syny, ale ani při své téměř neomezené technické moci nezasahují přímo do vývoje gigandské společnosti. Omezují se na fyzickou ochranu těch z obyvatel Gigandy, o kom mohou předpokládat, že jsou schopni působit blahodárně na její další vývoj, případně se postavit do čela osvobozovacího boje. Ty vyzbrojují znalostmi o spravedlivém řádu, který vládne na oranžové planetě, a potom jim umožňují návrat domů. Na postavě vojáka Gaga autoři předvádějí, jak těžké je překonat zaostalé myšlení, krvelačné pudy, od mládí pěstované návyky a vštěpované předsudky. Běh historie nelze libovolně zvrátit, i kdyby to bylo v zájmu společnosti, o niž se jedná. Je sice možno měnit materiální základnu a uspíšit vývoj hmotných prostředků, avšak lidské vědomí přes noc změnit není možné. Toho je Gag názorným příkladem.

Strugačtí vždy soustřeďují pozornost na problémy, které jsou vlastně jakýmsi kosmickým zrcadlením poměrů na Zemi. Méně pozornosti věnují technické problematice, například tomu, jak budoucí hvězdoplavci budou překonávat tak obrovské vzdálenosti, které od sebe oddělují kosmické civilizace. Tento problém řeší fantastickým trikem, „překonáváním nulového prostoru“, jehož princip, přirozeně, nemohou vysvětlit.

Borise Lapina však zaujala právě tato otázka. Kdyby lidstvo vskutku mělo dosáhnout vzdálených hvězd, musely by se v kosmické lodi vystřídat celé generace, než by loď dosáhla cíle. Jakými metodami připravit lidi pro takovouto cestu? Vyslat je bez předběžné přípravy je sotva možné. Je však možné připustit, aby se s nic netušícími lidmi prováděl experiment, jako je to v jeho novele? Je možno dovolit, aby lidé bez vlastního svolení, aniž by to tušili, byli podrobeni zkoumání jako morčata v la-byrintu po celé generace? Na neřešitelném problému nepředstavitelně velkých kosmických vzdáleností a nepatrně krátkého lidského života zajímá Lapina právě tato mravní otázka, otázka nedobrovolného obětování těch, kteří o sobě nemohli rozhodnout sami, těch, kteří se zrodí v kosmické lodi. Tato otázka by jistě nejvíce bránila uskutečnění dalekých kosmických cest.

Podobný etický problém je základem i Bulyčovovy novely Půl života. Kir Bulyčov je u nás znám jako autor humorných příběhů Mimozemšťané v Gusljaru. S neobyčejnou vynalézavostí si v této knize vymýšlí různé možnosti kontaktu cizích návštěvníků z hvězd s lidmi v provinčním sovětském městečku, kam podivuhodnou souhrou okolností doslova padají z nebe kosmické lodi. Všechny jeho jiskřivé nápady jsou komickou parodií na obvyklá klišé vědeckofantastické literatury. Parodií podobného rázu je také povídka, uvedená v našem souboru, Roztržitý Aljoša Sjomin od Igora Rossochovatského. Kir Bulyčov však v novele Půl života zanechal duchaplných žertů a zamyslel se nad problémy, které by mohla v budoucnosti přinést praxe vypouštění automatických kosmických sond; jak to ve vědeckofantastické literatuře je zvykem, dovedl myšlenku až do absurdní situace. Jakási vysoce vyspělá kosmická civilizace vyslala celý automatický kosmický koráb, vybavený roboty nejrůznějších typů, aby ve vesmíru sbíral vzorky života a shromažďoval je v laboratoři, aniž by přitom roboti byli schopni rozeznat, zda se jedná o život rozumných bytostí, či o život zvířat. Hrdinka novely Nina je takto „ulovena“ roboty, když myla u řeky nádobí, odvlečena na kosmickou loď, kde v kosmickém zvěřinci prožívá polovinu svého života. Později jsou na loď zavlečeny další rozumné bytosti — trepangové. Nina neváhá ani na okamžik obětovat vlastní život, aby pomohla na svobodu těm, kteří na rozdíl od ní mají sílu i schopnosti osvobodit se z tohoto kosmického nedůstojného zajetí.

Podobného sebeobětování je schopen jen člověk vysokých mravních zásad, prostý egoistických cílů. Prométheovský motiv nezištného činu ve prospěch jiných se v sovětské vědeckofantastické literatuře vyskytuje tak často, že jej můžeme pokládat za určující. Najdeme jej jak v povídkách s kosmickou tematikou, jako je například Orlík od Valentiny Žuravljovové, která je hymnem na oslavu lidské schopnosti sebeobětování, tak i v povídkách daleko civilnějších a zdánlivě mnohem prozaičtějších. Historie vědeckých výzkumů by mohla vydat mnoho svědectví o badatelích, kteří neváhali obětovat zdraví, ba i život ve jménu vědy a poznání. Podobného hrdinu ve fantastických podmínkách

— při výzkumu planet sestávajících z prahmoty, zpodobnil mladý, předčasně zemřelý talentovaný autor Vjačeslav Nazarov v novele Ten, jenž porušil zákon.

O dob Wellsových je jedním z nejoblíbenějších motivů vědeckofantastické literatury „stroj času“. Cestování do budoucnosti i minulosti, různé časové smyčky, chronoklasmus — co všechno už nebylo ve světové vědeckofantastické literatuře vyzkoušeno! Není divu, že se sovětští autoři, staví k tomuto námětu s ironií a humorem, jako Roman Podolnyj: co by si asi počali naši potomci se všemi těmi zájemci, kteří by se k nim chtěli podívat, jak to tam v té daleké budoucnosti vypadá? Nakouknout

— a potom hezky rychle zpátky do vlastního důvěrně známého pelíšku!

Olga Larionovová se zamyslela nad problémem cestování v čase jako odborník fyzik, vzala v úvahu všechny fyzikální zákonitosti — a výsledek je překvapivý. Lidé se při vymýšlení cest do minulosti chovají asi tak, jako moucha, která poletuje ve vagónu jedoucího vlaku. Vagón je pro ni celým vesmírem — tak jako pro cestovatele do minulosti jím byla Země, se kterou se ženeme nesmírnou rychlostí vesmírnými dálkami. Kdybychom tedy pronikli na určitém místě do minulosti, nikdy bychom se nedostali na místo, ve kterém se v tom okamžiku minulosti nacházela Země. Každá cesta do minulosti by nutně musela končit v hlubinách vesmíru. Ač je to paradox, ani v těchto nejfantastičtějších představách nepřestává působit fakt stereotyp-nosti lidského myšlení.

Čas a lidská paměť. Další nerozluštěná záhada. Mnohokrát se k ní vracel ve svých románech Gennadij Gor (Rozpečetěný čas, Poutník a čas, Hosté z Uázy). Jsou to otázky které nelze řešit bez ohledu na jejich mravní dosah. Paměť je historií osobnosti. Vezměte člověku paměť a on se z osobnosti promění v bezduchý mechanismus. Člověk není jen bytostí přírodní, ale také společenskou. Paměť se vyvíjela a měnila spolů s historickým apracovním vývojem člověka. Je v ní zachováno vše, co tvoří lidské hodnoty. Proto Gennadij Gor v povídce Kouzelný baret odmítá možnost znovu získaného mládí, které by bylo v rozporu s tím, co je zachováno v jeho paměti a čeho si musí vážit více než omládlé tváře.

Paměť však může být zkoumána z mnoha hledisek: jako paměť kybernetického počítače, jako historická paměť celého národa, jako biologická paměť přenášená neukleinovými kyselinami. Tento biologický přístup najdeme v poutavé povídce Ivana Jefremova Helénské tajemství. Jefremov vždy nacházel odvážné a přitažlivé hypotézy, na nichž je mnoho pravděpodobného a vědecky zdůvodnitelného, a dovedl je rozehrát v romantickém příběhu. I v této povídce zraněný, těžce nemocný umělec v době války, strádající, že pro zranění již nikdy nebude moci dokončit svůj záměr, sochu své ženy, si vybavuje ve snech tajemství zpracovávání slonoviny, které bylo známo jeho antickým předkům a je uchováno v jeho genech jako odkaz minulých generací.

Lidský mozek skrývá přinejmenším stejně překvapivá tajemství jako vesmír. Lidé však o něm znají tak málo, skoro jako o tajemstvích kosmu. Jaký by byl člověk, který by dokázal mobilizovat všechny potenciální možnosti, které lidský mozek má a jichž využívá jen v malé míře? Nad tím se zamýšlí Igor Rossochovatskij v novele TOR I.

Jiným častým motivem vědeckofantastické literatury je vztah člověka a stroje. V dnešní době robotizace nabývá obzvlášť na aktuálnosti. Jakýkoliv stroj musí byt sestrojen člověkem — nikdy naopak. Proto také sovětští autoři nikdy nepřipouštějí myšlenku, že by stroje mohly zvítězit nad člověkem a pokořit si ho. Připouští-li převahu stroje, jde skoro vždy o satiru, jako například u Anatolije Dněprova Krabi na ostrově. Tam sice poslední nejdokonalejší krab požírající kov zabije svého konstruktéra Cooklinga — avšak proto, že Cookling ve své chtivosti dodat svým chlebodárcům co nejdokonalejší válečnou zbraň zapomněl na maličkost — na své vlastní kovové zuby. Současné stroje sice mohou člověka předčit v tom, kolik informací jsou schopny uchovat v paměti a také v rychlosti, s jakou je dovedou poskytnout, avšak nikdy nemohou překonat člověka v intuici, v umění rozhodnout, co je v daném okamžiku nejdůležitější, nikdy nebudou mít umělecký talent ani předvídavost badatele — tak jak to zobrazil Dmitrij Žukov v povídce Remus a Génius.

Nejčastěji se sovětští autoři zamýšlejí nad smyslem lidského života, nad jeho mravními hodnotami. To odpovídá celkovému zaměření veškeré sovětské literatury ve všech jejích žánrech. Každý autor volí k uvedené problematice jiný, svůj přístup. Je to známka nejen aktuálnosti uvědomělé snahy o vytvoření mravního kodexu socialistického člověka, ale také svědectví bohatosti talentů, které v současné sovětské vědeckofantastické literatuře pracují.

Básník Vadim Sefner, autor významných poetických sbírek, vstoupil velmi úspěšně na půdu vědecké fantastiky a vytvořil díla mimořádné působivosti, mezi nimi i novelu Neúnosné tajemství. Fantastické situace mu umožňují maximálně zaostřit etické problémy. Bdělé oko neúnosně těžké sondy KVEMY, zkoumající mimozemské mravy, je symbolem svědomí člověka, které nás také provází neúprosně na každém kroku a prohřešky proti němu se stávají stejně neúnosně těžkými. Jen nezištná oběť ve prospěch druhého potřebného člověka zbavuje hrdinu neúnosně těžkého prohřešku proti morálce sovětského člověka.

Rozverný humorista Ilja Varšavskij, který napsal nespočetné satirické povídky na náměty z kybernetiky, se nám v našem souboru představuje jako hluboce lidský myslitel, znepokojený směrem, kterým se ubírá prudký technický rozvoj. V poetické povídce Fialka použil, jako mnoho autorů literatury pro děti G o dětech před ním, pohledu naivního dětského vnímatele, který mu slouží jako prověrka hodnot, jako svědomí doby. Předstírá nám obraz zrůdného možného světa technizované budoucnosti, v němž příroda se krčí v maličké rezervaci, kde rostliny jsou pěstovány v jednotlivých exemplářích jako názorné pomůcky pro výuku dětí.

German Maximov dává své povídce Poslední práh vážný filozoficko-etický význam. Jde tu o právo rozhodovat o vlastní smrti. Možná že možnost, jakou vymyslel hrdina této povídky — právo člověka volit bezbolestnou smrt, jestliže se život pro něho stal z jakýchkoliv důvodů nesnesitelným, by byla humán-ní. Avšak Maximov domýšlí všechny možné důsledky takového protipřirozeného vynálezu a varuje před tragickými konci, ke kterým by mohlo vést jeho zneužívání. Proto konstruktér Domu smrti musí sám do něj vstoupit, aby jej zničil.

Vladlen Bachnov si sice tropí žerty z civilizace, která zašla proto, že vynalezla „achoměr“ na měření vzdechů, které lidé vydávají při pozorování uměleckých děl. Jeho povídka Pozor na achpyrin! však není jen bezstarostnou legrací, je varováním před devalvací uměleckých hodnot, které jsou, bohužel, již nyní často zprostředkovávány lidem pohodlnějšími technickými prostředky, při kterých se ztrácí vnímatelova vlastní účast na dotváření uměleckého díla v subjektivním individuálním prožitku. Ztratí-li lidstvo cit pro umění, promění-li je v pouhý požitek (ne nadarmo u Bachnova prochází tento požitek žaludkem) — pak ztratí i svou lidskou tvář.

Je snad udivující, přesto však zákonité, že každý nový motiv, byť sebezvláštnější, ústí, domyslíme-li jej do konce, v prométheovské myšlence sebeobětování pro štěstí a budoucnost jiných, v nezištném činu pro blaho lidí. Tento prométheovský motiv najdeme v Kolupajevově novele Novinový stánek, jejíž hrdinka jde vstříc smrtelnému nebezpečí, aby zachránila děti; je i v Ba-benkově povídce Běh, o muži, který je odsouzen celý život běžet, jinak by se jeho srdce zastavilo — a využívá této své anomality ve službách jiným, i když se za to nedočká vždy vděku; prométheovské sebeobětování vede i staříka Fedaškina z Bilenkinovy povídky Ten, který byl přítomen za teplem velké myšlenky, geniálního nápadu, který se někde rodí, kterého on sám není schopen, avšak může mu pomoci na svět svou přítomností, tímto fantastickým darem přírody, který z něj dělá cosi jako kladný katalyzátor procesu objevování. Obětuje se anonymně pro jiné tak, až vyčerpá všechny své životní síly. Prométheovská myšlenka se nese i poetickou povídkou Ilji Varšavského Atol.

Soubor vybraných sovětských vědeckofantastických povídek a novel proto záměrně končíme kosmickou variantou na báji o Prométheovi, jak ji s neopakovatelným kouzlem ztvárnil Genrich Altov ve svém Ohnivém květu.

Altovův kapitán kosmické lodi Prométheus, jejíž jméno nosí i on sám, poznal, že „na sebemenší pídi Země je více života a krásy než v nekonečných hvězdných prázdnotách“. Zpívá ve svých básních o Zemi — a lidstvo ho potřebuje. Jemu jedinému je dovoleno hovořit se Zemí i ze vzdálených končin vesmíru i za cenu nesmírných ztrát energie, protože je básník a zároveň hvězdný kapitán. Dívá se na svět a hvězdný vesmír jinak než všichni ostatní. Jiní vědí, on však také cítí. A proto v nekonečných hlubinách kosinu vidí i to, co jiní nemohli vidět. Antický Prométheus vzal bohům na Olympu oheň a daroval jej lidem, aby jim ulehčil život. Kosmický Prométheus urval zlověstné planetě Jupiter, pojmenované po hlavním z antických bohů, Ohnivý květ, který zbaví lidstvo všech nemocí a přinese mu štěstí. Tak jako bájný Prométheus byl přikován ke Kavkazu, je i kosmický Prométheus připoután k planetě Zeus její přitažlivostí a nemá dostatek energie, aby mohl odletět. Antického Prométhea nevděční lidé nechali trpěl, kosmický Prométheus je zachráněn za cenu obrovského úsilí a obětí celého lidstva. Protože lidé potřebují svého básníka. Protože nezapomenou, že se obětoval pro jejich budoucnost. Neb „Země nikdy nezradí toho, kdo šel i na smrt ve jménu lidí“.

Miroslava Genčiová