Chlapík z pekla

Po nerovné hradní zdi jako rozmazaný oblak přeběhl stín padacího mostu. Holger pozoroval, jak most zastínil večerní záblesky slunce na druhé straně příkopu a dopadl na keře šípků u jeho nohou.

Hrad Dungarvan si zachoval svůj prastarý vzhled: průlomy ve zdech, které tu zůstaly po dávných obléháních, byly pečlivě zazděny, opět skřípala kola spouštějící padací most, který vedl na vnitřní nádvoří. Nad vchodem, tak jako před mnoha lety, hořela pochodeň, jejíž plamen se chvěl ve větru.

Holger vystoupil po točitých schodech do prostorného sálu. Jeho holé zdi byly ozdobeny starými erby a vycpanými hlavami jelenů, na ohništi uprostřed sálu nerovnoměrně plápolal oheň. Šlehaly z něj červené jazyky plamene, nejasné záblesky běhaly po podlaze a osvětlovaly v polotmě dlaždice, které tak dělaly dojem, že jsou živé. Tady plynuly roky a desetiletí chráněná před vlivy času. Kolem hřměly uragány válek, tekla krev i voda, ale hrad si přesto uchovával ve svých věžích a sklepeních dech minulosti.

Holger poodstoupil od skupiny turistů, kteří spolu s ním přijeli ze Švédska. Na několik okamžiků zůstal sám se strnulou minulostí. Je těžké představit si lidi, pro které byly domovem tyto studené zdi, chodby a schody, kamenné, těžké a nehybné jak záběry němého filmu nebo jako stará rytina.

V jižní věži jim ukázali zbraně britského i skandinávského původu. Meč vikingů, podobný těžké železné holi, mu připomínal celou epochu, kdy urostlí světlovlasí obři s vypouklýma očima projeli na svých lodích jako na mořských koních půl tehdejšího světa — od Kaspického moře až po Ameriku — a zanechali po sobě zde ve Skotsku nejen vzpomínky, ale i kus sebe samých.

Nahoře ve věži, v komoře s jediným okénkem, byla vrstva prachu silnější než jinde a bylo zde cítit zápach starého kamene. Místnost byla prázdná a Holger se tázavě podíval na kastelána, který sem vstoupil spolu s ním.

„Místní relikvie. Závoj víly, pane,“ odpověděl kastelán na jeho mlčenlivou otázku.

Teprve potom si Holger všiml malého stolku a na něm načechraného uzlíku tkaniny tmavě zelené barvy.

„Chcete-li, povím vám příběh, který se k tomuto závoji váže…

Před mnoha staletími se pán tohoto hradu, vůdce mohutného klanu Malcolm, oženil s vílou, kterou potkal nedaleko na břehu potoka. Bylo to v slunečný den, kdy zpívali ptáci, anemonky a bílé zvonečky obracely své květy k slunci a fialový koberec vřesu na stráních vypadal jako pokračování nebeské oblohy.

V průzračném vzduchu se ozvalo lehké cinkání a Malcolm uviděl jezdkyni na koni. Blížila se k němu po úzké stezce. Zelené hedvábí jejího šatu zářilo pod sametovým pláštěm zvláštním jasem, vlasy jí svítily všemi barvami plamene. Toto setkání rozhodlo o osudu jich obou.

Žili na hradě šťastně, dokud se víla Malcolmovi nepřiznala, že se jí velice stýská po družkách. V den, kdy se jí narodil syn, odvedl ji Malcolm sám na břeh potoka, tam, kde velké, časem zvětralé kameny ukazovaly cestu do země víl.

Večer byla v zámku hostina. Slavilo se narození syna, budoucího vůdce klanu. Také Malcolm se radoval s ostatními a snažil se zapomenout na svůj žal. Novorozeně spalo ve věži a mladičká chůva, jež dlela u jeho kolébky, s těžkým srdcem naslouchala zvukům dud, které sem bylo slyšet ze sálu. Zatoužila aspoň na chvilku se tam podívat a ochutnat z dobrot, které byly pro hosty připraveny. Pak se rozhodla.

Seběhla po točitých schodech a po chodbách zalitých měsíčním světlem a opatrně vkročila do sálu.

Malcolm ji uviděl a požádal ji, aby přinesla dítě, že je ukáže hostům. Dívka spěchala zpět do věže. Ale tam se jí zdálo, že není vše, tak, jako to bylo, než odešla. Něco se odehrálo u kolébky, zatímco byla pryč.

To křik sovy vzbudil chlapce, ten se rozplakal a matce víle se sevřelo srdce. Na tom není nic divného, víly slyší každé slovo, i když bylo proneseno jen šeptem, na jakoukoliv vzdálenost. Víla přispěchala ke svému synkovi, přikryla ho svým závojem, a když usnul, zmizela.

Za minutu nato chůva našla tenoučký závoj barvy jarní lesní trávy, vyšitý zvláštním vzorem. Byl tak umělecky utkán, že chůva vůbec nebyla na pochybách, odkud se tady vzal. Ale dívka vílám moc nevěřila. Věděla, že mnohé z nich vyměňovaly děti. Tentokrát ale skončilo všechno dobře. Snad víla Malcolma skutečně milovala, anebo jí ho snad bylo líto…

Z té dávné doby se na hradě Dungarvan uchovává vílin dar jako vzácná relikvie,“ ukončil kastelán své vyprávění.

Holger přistoupil ke stolku a dotkl se závoje. Byly na něm droboučké tečky, tvořící nesrozumitelný obrazec. „Zjevuje se v těchto místech,“ řekl kastelán. „Kdo?“ nepochopil Holger.

„Víla. Jednou jsem nemohl doma najít dýmku. Pak jsem si uvědomil, že jsem ji nechal ve věži. Světlo je třeba rozsvítit o poschodí níže, ale já jsem na to zapomněl a nechtělo se mi vracet. Měsíc svítil. Skříňka se závojem byla ve stínu. Hmatal jsem rukou po stole, pak jsem závoj zavěsil na okno a prohledával jsem skříňku. Když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem ženu.“

„Četl jsem o vílách, ale nikdy jsem se s nimi nesetkal,“ řekl Holger zcela vážně.

„Myslím si, že jsou to lidé jako my, jen umějí mnohem víc. Slyšel jsem, že kdesi na severu, tuším v Invernessu, žila skutečná víla. Ale s tou z našeho zámku se mi nepodařilo promluvit.“

Holgerovi bylo dvacet let a moc se mu chtělo věřit všemu, co zde slyšel.

„Třeba se mi také podaří ji uvidět?“ zeptal se.

„Nu což… mám-li být upřímný, moje vyprávění nikdo nebere vážně. A koho také v naší době může něco takového udivit? Ale jestli chcete některý z blízkých měsíčních večerů prověřit, zda jsem náhodou nenechal dveře otevřené, může to být pro vás příjemné dobrodružství.“

Holger sáhl do kapsy, ale Angličan ho zarazil.

„Není třeba, pane. Uvěřil jste mi a to mi stačí.“

MARGARET, MAGGIE, MEG

Z vrtulníku se Skotská vysočina podobá rozbouřenému moři. Hřebeny a vrcholky vypadají jako ztuhlý příboj. Nespočetné doliny s gigantickými kamennými valouny, které tu zanechaly ledovce, se svahy porostlými vřesem a s modrými oky jezer doplňují dojem rozvlněné vody. Dokonce i obyčejné břízy uprostřed té velkolepé přírody vypadají jinak než jinde, připomínají plátna starých mistrů. Holger měl jen jediný cíl — uvidět všechnu tu krásu. Když vrtulník přistál, měl ještě stále před očima Skotsko zalité sluncem, jak ho v ten slunečný den spatřil.

Dvouhodinový výlet vzduchem skončil v malém městečku, podobném desítkám jiných: uprostřed domků s truhlíky květin v oknech brzy našel ten, který měl hledaný vývěsní štít. Vstoupil do baru za dívkou, která zaparkovala své auto na druhé straně silnice. Přisedl si k ní.

Všechno se mu na té dívce líbilo: krátké kaštanové vlasy, oči, sotva znatelný, opatrný úsměv. Snad je to tím krásným dnem, přistihl se, že se mu líbí dokonce i její kulatý límec, neobyčejně hezký a přísný zároveň.

Setkání s ní se Holgerovi zdálo přirozené a osudem určené. Kdyby k němu nebylo došlo dnes, zítra nebo pozítří, byl by pravděpodobně vyčkával, až přijde jiný, takový slunečný den. kdy člověk má chuť hledět spolu s někým na paprsky, padající oknem do modré prázdnoty vzduchu.

Jí se líbilo, jak Holger mluví anglicky, jak překrucuje slova a polyká hlásky a jak mrzačí věty. Holger řekl něco švédsky a ona mu přesto porozuměla. To oba rozveselilo.

Ale jak dlouho se může člověk smát, aby se nemusel obávat,že se jeho veselí promění ve smutek?

„Dan Anderson — kdysi jsem ho četl —,“ řekl Holger se záměrně tragickým gestem, „říká v jedné své básni, že letní slunce vždy vystřídá chladný podzim se svými mlhami.“

„Dávno jste ho četl?“

„Dávno, Ve škole.“

„Ve škole,“ s žertovným rozčarováním řekla ona, a já jsem si myslela, že jste mladší.“

„Ještě jsme se nepředstavili.“

„Margaret.“

„Holger.“

Její dům stál u západní cesty nedaleko města. Když vystoupili z auta, pomyslel si, že večer bude svítit měsíc a vzpomněl si na hrad Dungarvan.

Vrátka se zavřela, hluk ze silnice se vytratil, smísil se s tichým šelestěním trávy podél pěšiny, vysypané jemným štěrkem. Byl tu čistý a průzračný vzduch, vonící hájem po dešti a nebe nad hlavou bylo hluboké a jasné.

Přišli k domu. Jedna jeho stěna byla do poloviny zakryta oranžovými, zelenými a namodralými listy, které podivně rostly na týchž keřích. U nízkých schůdků stála velká hliněná váza s jemnou kresbou v zelené barvě po okraji, shora do ní crčel pramének vody a vytékal na zem v místě, kde byl ve váze1 vylomen kousek okraje s ornamentem.

Zlom byl tak čerstvý, že se Holger mimoděk začal ohlížet po úlomku na zemi. Když vystupoval po schůdcích, podíval se do vázy, ale na její dno nedohlédl. Přesto si však byl jist, že ani tam úlomek vázy není.

Dveře se neskutečně lehce otevřely pouhým jemným dotykem dívčiných prstů. Místnost dělala dojem, že je pokračováním zahrady. Na narůžovělé kamenné stěně byly nejasnou barvou velmi živě nakresleny listy stejných odstínů jako ty venku. V rohu stála stejná váza jako v zahradě. A i z ní byl uražen kousek okraje v místě, kde byl proužek s ornamentem.

Holger přistoupil k váze a vztáhl ruku, chytal vodní pramének, tekoucí dolů, aniž by po něm zůstávaly nějaké stopy.

„Zrcadlo,“ usmála se dívka.

A on pochopil, že to vskutku je zrcadlo, v němž odraz sku-tečné vázy vypadá stejně reálně jako váza sama. Tak přesvědčivá byla iluze trojrozměrnosti. Na dlani dokonce cítil kapičky vody — také jen iluze.

„Na to jste přišla vy?“

„Co je na tom zvláštního? V domě má vždy být dobré zrcadlo — a kam ho umístit, to se přece snadno pozná. Skutečné zrcadlo má být nepozorovatelné a neviditelné.“

V místnosti byla police s knihami, stůl, televize, lehká křesla, ale všechny ty obyčejné věci měly v sobě něco kouzelného, co se dalo těžko postřehnout.

Elektrické světlo se nerozsvítilo, ani nevzplanulo, ale spíše se najednou samo od sebe rozzářilo všude kolem a Holgerovi nebylo jasné, kde je jeho zdroj. Křeslo se samo posunulo pod dotekem jeho prstů a zdálo se, že i místnost mění rozměry, jako kdyby ji někdo tiše zaklínal. Obraz se nevešel do televizní obrazovky a přesahoval do prostoru, nabývaje trojrozměrného objemu…

Knihy… jejich stránky voněly jablky jako okna do sadu. A mluvily o modrých loukách, na nichž se vlní tráva, o perlových polích zralého ovsa, o lesních houbách, o deštích, jimiž nás obdarovává letní bouře — o všem tajemném a neopakovatelně krásném. Každá stránka byla odrazem dne, který se rozplynul v minulosti, dne, na který jsme už zapomněli, ale teď se znovu vynořil z paměti v podobě jarní břízy nebo horské borovice. Knihy byly vázány do jemné vazby, vonící zralými jablky.

„Líbí se vám?“ Její hlas byl někde vedle něho, ale on pochopil otázku spíše z pohybu jejích rtů.

„Ano. Odkud máte ty nádherné knihy, kde jste je získala?“

„Tyto knihy vyprávějí o krásných věcech. Ale mám i jiné. Podívejte se!“ Dotkla se dlouhými prsty jedovatě zelených desek. Kniha se otevřela a zazněla z ní rozhněvaná, ale pravdivá slova: „Je turismus ekologickým faktorem téhož řádu jako zemětřesení, požár nebo povodeň? Nikoli, není to jev výjimečný, jako jsou živelní pohromy, nýbrž chronický. Je to spíše nemoc. V alpských průsmycích ničí auto horské louky, na silnicích byly za minulý rok zabity desítky tisíc zajíců a srn.“

„Ale to se nás netýká,“ řekl Holger. „Já nemám auto. Vy ho sice máte, ale nepoužíváte ho k výletům. A pak, ty srny a zajíci zaplatili svými životy za životy mnoha lidí, které by zabily tytéž automobily, kdyby trasy vedly po cestách, kde sice nejsou zajíci a srny, ale kde jsou lidé.“

„Lhostejnost je nejhorší nepřítel člověka. Pronásleduje nás všechny bez rozdílu a všude. Jednou jsem našla na cestě zajíce s přeraženými tlapkami… Trvalo to celý měsíc, než mohl znovu běhat.“

„Žije tady u vás?“

„Ne, odběhl do svého lesa. Ale občas mne přijde navštívit, pamatuje si mne. Líbí se vám u nás?“

„Ano. Dnes jsem viděl Skotsko…“

„Z vrtulníku?“ zeptala se s ironií a suše dodala: „Dnes je teplo a slunečno, ale ani při takovém počasí toho z vrtulníku moc neuvidíte.“

Holger se setkal s jejím přísným pohledem.

„Měl byste vidět také gaelská shromáždění,“ poradila mu. Skotsko je země Gaelů, země Keltů… Brzy to slovo zůstane jen v pohádkách. Tak jako vřesoviště pomalu vymizí. Zůstane jen ta země a kamení. Co tu všechno bylo dříve, dokud nebyla Princess Street a George Street a Edinburský zámek!“ Nevěděl, zda se ptá nebo jen tak přemýšlí nahlas. Nečekala na odpověď.

Holger si vzpomněl na modrošedý čtyřúhelník jezera Loch Lomond, na zvlněnou krajinu s řídkými háji, na frontu u nočního klubu v Glasgow, na frontu, která tančila, svíjela se a zpívala — i na dlouhovlasé mládence a sympatické dívky s lahvemi whisky v taškách. A pak na zachmuřené ráno nad Clydem, na pavouci nohy jeřábů, na hemžení miliónového města, na sehnutá záda těch, kteří marně hledali práci. To vše také bylo Skotsko, ale on je znal jen tak, jak může člověk poznat zemi z fotografické momentky — o nic víc.

„Gaelská shromáždění… To jsou, myslím, festivaly, kde se zpívají staré písně a hraje se starobylá kopaná? Stroj času! Je to dnes jediná příležitost, jak spatřit cíp minulosti.“

„Nikoli, jediná. Ale nechme Skotsko. Řekněte mi, čím se zabýváte doma, ve své vlasti?“

„Jsem inženýr silnoproudař.“ A bylo mu líto, že je jeho zaměstnání tak prozaické.

„Je to zajímavé?“ zeptala se vážně.“Ne příliš,“ přiznal Holger. „Ale kdybych měl volit znovu, asi bych nic lepšího nevymyslel.“

„Myslím si, že člověk poznává pravdu ve dvou fázích,“ nečekaně řekla ona. „Nejdříve poznává uměním, potom vědeckým bádáním a technickou praxí. Mnoho věcí lze umět udělat a přitom neznat příčiny, které to umožňují. Je však mnohem lepší umět než vědět.“

Povzdechla si a on nevěděl proč.

„Máte pravdu,“ řekl Holger. „Například zlaté krabičky v Irském muzeu jsou staré dva tisíce let a stopy po sváření na nich objevili vědci teprve nedávno. Irští Keltové znali sváření za studena, uměli to dělat, ale vysvětlení procesu sváření za studena objevili až inženýři dvacátého století.“

Neodpověděla. Holger zrozpačitěl. Jantarové světlo, lehce osvětlující místnost, se odráželo v jejích očích, v nichž se kmital shovívavý úsměv, úsměv radosti a lásky. Nebylo těžké to pochopit. Mluvili pak o knihách, o filmech — dlouho, tak dlouho, že za tu dobu se na nebi vyměnilo deset odstínů modři a na východě i na západě vyrostly hvězdy.

Krátká letní noc nepozorovaně uplynula. Uvědomil si, že ani nezná jméno tohoto městečka. Vrtulník tu přistál náhodou a on se ani nezajímal, kde je.

„Inverness,“ řekla. „Přistáli jste v Invernessu.“

„Inverness,“ opakoval si a snažil se vzpomenout, kde to již slyšel.

Potom si opakoval pro sebe její jméno: Margaret, Maggie, Meg.

NIC NENÍ PRAVDIVĚJŠÍHO NEŽ BÁJE A LEGENDY

Něco zcela prostého přinutilo Holgera, aby se vrátil na hrad Dungarvan. Něco, co mělo podobu jemně osvětleného nebe, vůně trávy, letních hvězd, velkých tak, že vypadaly jako pod zvětšovacím sklem, i měsíce, střídavě mizejícího a znovu se objevujícího v oblačných beráncích.

Nejkrásnější se nám vždy zdají dny, které už minuly. Ale ve dvaceti pěti se to ještě nepozoruje. Hlavně ne v době dovolené, když teplý vítr vane už sedm dní, když deště zmizely nad Skotskou vysočinou, když se po moři stele bílá pěna a hory, voda a nebe jsou spojeny mostem ze slunečních paprsků.

Když hasly modravé klasy trav a noc se spouštěla na poutníkova ramena, cesty se prodlužovaly a dostávaly nádech zádumčivosti. Bylo možné se toulat, dokud nenastane hodina Jitřenky a nezakřičí neviditelný ranní pták.

Jedna z nočních toulek přivedla Holgera ke hradu.

Příběhu o víle nevěřil. Tehdy ho vyslechl s jakousi klidnou lhostejností a únavou, která svědčila o jeho nedůvěře a pochybách, avšak přesto nebyl schopen jednoduše vše škrtnout z paměti a zapomenout na to, co viděl, jako na pohádku nebo na pouhý sen. Neexistuje-li nic z toho, co mu kastelán vyprávěl, proč se nepřesvědčit, že to byla čirá fantazie a možná kastelánův sebeklam?

Starý hrad ho přitahoval jako magnet. Holger se dostal až k jižní věži. Ve tmě nemohl dobře rozeznat orientační body — příkop a známé výstupky na stěnách. Za korunami staletých stromů svítil měsíc jako slabá svíce. Holger sešel z pěšiny a jít přímo bylo stále obtížnější. Okolo hradní zdi rostly trnité a píchavé keře šípkových růží. Připomínaly mu ježky, kteří si na bodliny napíchali listí.

Lepší by bylo letět, vznést se nad zem a přehoupnout se přes hradní stěnu, vletět do okna jako motýl nebo snad jako víla. Když se konečně dostal ke dveřím, měl dojem, že by bylo snadnější spáchat zločin, než se dostat přes všechny překážky až do věže. Kastelán ho však neoklamal, dveře byly otevřené. Pro každý případ je Holger za sebou zavřel a oddechl si.

V tom okamžiku mu prolétla hlavou jakási nepolapitelná myšlenka, jež okamžitě uvedla jeho mozek do horečné činnosti. Holger pocítil sílu ve svalech, uslyšel své opatrné kroky a rytmus svého srdce.

Schody vedly příkře nahoru. Zdálo se mu, že zvuky jeho kroků se ztrácejí v labyrintu a rozsypávají se po kaskádě schodiště. Na prahu věžní místnosti posečkal, jako by se chystal proniknout do tajemství a zůstat přitom neviditelný. Pak vešel.

Místnost byla prázdná. Zde nahoře, ve věži, měsíc vypadal jak ryba plovoucí mezi korunami stromů a v místnosti bylo světlo skoro jako ve dne. Od okna se táhla stříbřitá cestička.

Holger čekal. Nic se nehnulo a čas jako by plynul chvíli rychle, chvíli zas pomalu, protože neměl nijaké spojení s tím, co se dělo mimo tuto místnost. Říká se, že víly jsou malé, ale závoj měl rozměry hodící se pro normální lidskou bytost. Přinejmenším, když jej Holger rozestřel a zvedl, látka splynula s lehkým šustěním až na zem.

A tu Holger zpozoroval sotva znatelný pohyb. V dalším okamžiku již uviděl za závojem ženu. Ruce mu ztuhly ve vzduchu. Pomalu zvedal hlavu a cítil, jak mu od spánků k dlaním probíhá teplá vlna. Linie její tváře, prosté jak polní tráva a květy, její šíje a ruce, to vše se podobalo kráse obyčejné ženy. Ale v příštím okamžiku již postřehl sotva znatelný rozdíl, možná, že to bylo v očích, vzdálených od sebe o něco více než tomu bývá u ostatních lidí, nebo v krátkých vlasech, které zářily vlastním světlem a přece zastiňovaly obličej. Bylo v tom obraze něco, co později Holgera stále nutilo vzpomínat na toto setkání.

V jejím pohledu byl lehký smutek, chápavý výraz, stín bývalého štěstí i stín radosti a starosti. Možná že to každý den, který uplynul, zanechával v jejích očích stopu v podobě jiskření, které se nedalo ničím srovnat. Byla to mladá dívka snažící se skrývat lehký smutek a rozčarování — to Holger pochopil až mnohem později, když se snažil znovu vyvolat v paměti její kouzelný obraz.

Uběhlo tak jen několik vteřin. Holger držel závoj v rukou, stál a zapomněl, že stojí. Když závoj spustil dolů, víla jako by mávla rukama a sklonila se. Tleskla dlouhými prsty a zmizela, rozplynula se v měsíčním světle.

Holger přistoupil ke stolku, schoval hedvábný závoj, zachvěl se, otočil se, ale v místnosti již nikdo nebyl. Jen v zrcadle na stěně se chvěl měsíc jako studená ryba.

Hodiny odbíjely čtvrtou z půlnoci. To znamenalo, že strávil v zámku celé tři hodiny. Tak to patrně bývalo i s hrdiny skotských pohádek, kteří také nepozorovali plynutí času, když se dostali do říše víl.

Do hotelu se vrátil před svítáním a probudil se tak pozdě, že byl čas jít rovnou k obědu. Minulá noc se mu zdála jako mlhavý sen. Zatímco se lenivě oblékal, vybavil se mu zřetelně detail, malý kroužek v rohu závoje, který se nehodil do celkového charakteru složité kresby na závoji. Nedokázal v té směsi teček a maličkých čárek, z nichž se kresba skládala, nalézt žádný systém. A kroužek v rohu mu připomínal střelecký terč se soustřednými kruhy rozmístěnými po celé ploše: tmavé „jablíčko“, potom světlý pruh a potom opět černé kolečko. Na krajích byla kolečka zúžená, nemohl je spočítat.

Holger měl utkvělý dojem, že taková kolečka odněkud zná a celou dobu, co se umýval, se snažil připomenout si, kdy a kde je dříve viděl. Nakonec měl podobný pocit, jaký mívá člověk, když už se mu odpověď doslova točí na jazyku, jako známé jméno, které se nám vybaví, když si vzpomeneme na jeho začáteční písmeno. Dokonce se přestal mýt, položil si hlavu pod studený proud vody, a když ho chladná voda začala štípat a všechno kolem viděl v mlze, zavřel kohoutek. Pomalu vztáhl ruku k ručníku. V tom okamžiku znal odpověď.

Nedávno si prohlížel knihu o holografii. Pruhovaný kroužek — to je Fresnelova síť — hologram jednoho bodu. Když takovou síťku osvětlíme, vznikne bod, malá částečka objemového zobrazení. Tak to tedy je ten vílin závoj, pomyslel si Holger a tu si zřetelně vybavil ženu ze zámku. Ano, byla docela jako živá — ale na zemi nebyl její stín.

Holger si nakreslil schéma paprsků. Staré zrcadlo na stěně odráželo měsíční světlo, které padalo oknem na holografický portrét na závoji. Tečky, linie, čárky byly vyšitou a promyšlenou vlnovou kopií originálu. Při osvětlení vzniklo objemové zobrazení. Víly tedy uměly vyšívat hologramy, tak jako se vyšívají ubrusy nebo košile.

Vždycky se mu zdálo, že báje nemohou být jen pouhým výmyslem. Rusovlasí Keltové, nejvynalézavější národ na zemi, říkali pravdu o svých skutečných sousedech, o vílách a elfech, kteří se jim v mnohém podobali.

Nikdo ovšem dnes již nezodpoví otázku, zda elfové byli pokrevní příbuzní Keltů. A kdo to tedy vlastně byl?

Báje a legendy jim připisují zvláštní a nevyrovnaný charakter. Říká se o nich, že slyšeli na takovou dálku, až je to nepochopitelné. Z bájí se dá vyrozumět, že ti, co o vílách a elfech vyprávěli, je neuměli zcela pochopit. Nevyhnutelné nepřesnosti a různé přídavky tak zkreslily původní příběhy. Když pak ústní podání bylo zapsáno, vzniklo jakési křivé zrcadlo, ve kterém je těžko poznat skutečnou tvář.

Holger se pokoušel představit si, jak to asi mohlo být: štíhlé prsty, stříbřité nitě poletující nad lehkou tkání a téměř neslyšná melodie — ano, tak nějak to asi bylo. Tak si to představoval. Domyslel si i smysl tečky v rohu závoje. Byla to vskutku tečka. Jako podpis mistra, který portrét stvořil.

Napadlo mu vyhledat nějakou knížku o vílách. Ať to budou třeba staré báje. Pravděpodobně mezi nimi bude i ta, kterou vypráví kastelán zde na hradě. Kdoví, třebas něco vynechal, anebo si něco přidal. V každém případě stojí za pokus poznat ji ze zápisu v knize.

V malém knihkupectví, kde byli jen dva kupující, on a stařík s cvikrem na nose, našel mezi antikvárními knihami i vydání pohádek o vílách, staré již asi dvacet let.

„Téhle knihy máme už jen jediný výtisk,“ poznamenala vysoká prodavačka v minisukni. „Ale dnes si čtenáři žádají spíše barevně ilustrovaný Frankensteinův návrat. Nechcete jej?“

Když se nedočkala odpovědi, odešla s pohrdavým trhnutím ramen.

Holger listoval v pohádkové knížce, ale nemohl najít, co chtěl. Názvy mu nic nenapovídaly.

„Báje a legendy!“ přerušil ho stařík. „Vy rád čtete báje?“

„Hledám jeden příběh… O vílině závoji.“

„Výborně!“ Stránky v jeho rukou jen kmitaly. „Tady!“ A podal Holgerovi rozevřenou knihu. „Prapor víly z Dungarvanu. To je to, co hledáte.“

Stařík vzal ze stolu noviny, které předtím soustředěně studoval a přátelsky poznamenal na rozloučenou:

„Nic není pravdivější než báje a legendy.“

Obsah první části báje souhlasil s tím, co vyprávěl kastelán, V druhé části se říkalo, jakou důležitou úlohu sehrál závoj v životě klanu Macleodů, ke kterému patřil i Malcolm.

Když mladičká chůva na Malcolmův příkaz přinesla novorozeně do sálu, kde byla hostina v plném proudu, bylo slyšet zpěv víl. V jejich písni zaznělo proroctví: závoj, který je praporem víl, ochrání klan v dobách nebezpečí. Ale rozvinout ho smějí jen v těžké době a nikdy ne z malicherných důvodů. V opačném případě to přinese klanu utrpení. Zemře následník, bude ztracen hrad, nakonec to může dojít až tak daleko, že v rodině vůdce klanu nezůstane jediný veslař, který by dokázal převézt loď přes záliv Loch Dungarvan.

Prapor víl uchovávali v litinové skříňce. Ani sám Malcolm, ani jeho syn, ani jejich nejbližší potomci jej nikdy nerozvinuli.

Až po mnoha desetiletích rozvinuli prapor poprvé. Bylo to tehdy, když Macdonaldové bojovali proti Macleodům. Uprostřed kruté řeže vzlétl do výše zelený prapor. Macdonaldové si mysleli, že jejich protivník dostal posily, vylekali se a prchli.

Později zachránil prapor Macleody před morem. Všichni se znovu přesvědčili o jeho moci.

Ale asi před sto lety jakýsi Buchanan, který vstoupil do služby u Macleodů, se rozhodl, že lidi odnaučí pověrám. Vypáčil skříňku, vytáhl prapor, a zamával jím před očima shromážděných. A všechna proroctví víl se postupně naplnila: přímý potomek klanu zemřel při výbuchu lodi Charlotte; skály Tři panny, ochraňující hrad, přešly do majetku Campbellů z Isney; sláva klanu zašla a v rodině vůdce klanu vskutku nezůstal ani jediný veslař, který by mohl přeplout v lodi záliv Loch Dungarvan.

Toto vše vyprávěla stará báje o zeleném hedvábném závoji s vyobrazením víly, možná že dokonce samotné královny víl, která se stala ženou vůdce klanu. Báje nevysvětlovala všechno. Možná že v jejím původním textu, který se nezachoval, byl smysl dějů jasnější. Zřejmě ti, kdo prapor rozvinuli, nebyli stateční, a proto si nezasloužili lepší osud. „Ale já jsem prapor také rozvinul,“ uvědomil si náhle Holger.

MEZIHRA V HOTELU

Holger se vrátil do hotelu a zašel do restaurace na oběd. Uviděl tam Erika Ernfasta, který přicestoval ze Stockholmu spolu s ním. Hosté v tu chvíli v restauraci nebyli. Turisté obyčejně obědvali o něco dříve, bylo tu vždy plno hluku, když se jejich skupina objevila. Pak ale byla restaurace prázdná.

Ernfast na něj přátelsky zamával:

„Kdes byl? Sedni si a vyprávěj.“

Cítil se tu zřejmě jak doma. Pil jeden koktejl za druhým. Bylo to tu útulné. Velká okna vedla na tichou ulici se šedými domy, s květinovými záhony a sestříhanými živými ploty. U vchodu do hotelu stála socha lva s otevřenou tlamou, do které někdo rozpustilý strčil náruč větví. Ve starém výkladu naproti se skvěla reklama: Kuřte cigarety King!

Holger se dal do hovoru. Připadal si jako objevitel. Aniž by to sám chtěl, s jakousi jemu samotnému nepříjemnou chvásta-vostí vyprávěl Ernfastovi o své cestě do Invernessu, o Maggie (říkal jí tak důvěrně!). Potom s lehkomyslnou žertovností začal mluvit o vílách, o starém zámku — zdálo se mu, že jiný tón by se sem nehodil.

„Nerozumím tomu,“ řekl Ernfast, „nemám rád pohádky. A nač potřebuješ víly, když ses seznámil s takovým děvčetem?“

„Je tu jakási záhadná spojitost.“

„Záhadná? Ale to je špatné! Záhady by neměly být!“

„Neměly,“ řekl mechanicky Holger s očima upřenýma na poháry, které Ernfast už zase naléval.

Najednou si vzpomněl, jak Margaret nabírala džbánkem vodu z vázy, ale ne z té, co stála u schodů. Nevyšla z místnosti, jen se přiblížila k zrcadlu, ve kterém se váza odrážela, pozvedla džbán a ten se pohroužil do vody! Po vodě se rozběhly kruhy, ze džbánu skanuly průzračné krůpěje. Tehdy tomu nevěnoval pozornost, všechno to vypadalo tak naprosto přirozeně, jako by zrcadlový obraz byl skutečná váza.

Holger se snažil znovu přenést do onoho večera, snažil se sama sebe přesvědčit o opaku. Slyšel tak jasně její kroky, až se mu z toho točila hlava. Džbán se znovu nořil do vody vedle zrcadla, znovu mu zněl v uších zvuk padajícího vodního pramínku, tříštícího se na kapky, Margaret si znovu odhazovala rukou z tváře kaštanové vlasy… Kouzlo!

Zmocnila se ho šílená myšlenka! Snad naň tak působila noc strávená v hradní věži. Jinak by ho přece nemohlo napadnout, že víly žijí mezi námi. Možná že jich zůstalo již jen málo, ale že snad žily na zemi vždycky.

Už před tisíci lety znaly a uměly víc, než potřebovali lidé. Umění předvídat, zvláštní nadání poznávat pravdu a nevláčet se za ní poslepu, schopnost snadno rozeznávat paradoxy — to vše je nutně muselo postupně vzdálit ostatnímu světu.

V dávných dobách nebylo pro ně těžké odejít do ústraní, rozplynout se v nekonečných lesích tehdy ještě panenské země, avšak během staletí zmizely háje i jantarové pláže, těžké mosty spoutaly řeky. Ale jejich vědomí dále svítilo stejně bohatě, jen život se změnil: ti, kteří se chtěli vyhnout vtíravé zvědavosti a nekonečným výpadům proti všemu, co mělo zvláštní hodnotu, museli se nyní podobat ostatním a nelišit se od nich. Ale jak těžké muselo být zvyknout si na to…

„Smutek k ničemu není,“ přetrhl jeho myšlenky Ernfast. „Co se ti vlastně stalo?“

Holger mlčel. Zmocňoval se ho neklid a nevysvětlitelný strach se formoval v otázku: „Proč tu s ním sedím? Proč mluvím o neopakovatelných a kouzelných událostech s tímto opilým tupcem? Ale proč bych s ním vlastně neměl mluvit? Proto, že jeho chtivé ruce se mohou vztáhnout na tajemství, na křehkou tušenou krásu věcí — možná že ne ihned, ale později — jen proto, aby ji rozbily, zmačkaly, poničily z pouhé zvědavosti, aby se jí zmocnily z touhy předehnat ostatní!“

„Napij se!“ řekl Ernfast rázně. „Neletěli jsme sem přece pro nic za nic.“

„Ne, už toho bylo dost!“

„Nechceš se mnou pít kvůli nějaké Skotce,“ Ernfastovy rty se zkřivily v přezíravém úsměvu. „Zdá se mi, že pokládáš za dobrý tón ignorovat pravidla slušného chování.“

„Tak dost!“ Holger vstal.

„A já říkám, že se napijeme!“ zařval najednou Ernfast na celý lokál a rozhodil ruce po stole.“Zbláznil ses?“ tiše ale důrazně řekl Holger. „Jdeme odtud!“

„Ne, zůstaneme tady!“

Ernfast ho chytil za ruku a zakymácel se i se židlí. Holger se mu vytrhl a rychle zamířil k východu. Měl dojem, že musí neprodleně zachytit něco, co mu právě uniká.

SLUNEČNÍ STEZKA

Všichni už nastoupili do vrtulníku, když mávaje rukama a sotva popadaje dech, doběhl a volal, aby ho také vzali s sebou. Kdosi mu podal ruku a pomohl mu nastoupit. Sedl si do křesla a mlčky pozoroval, jak se v oknech usedlostí odrážejí sluneční prasátka a jak pomalu houstne vzduch v dolinách. Ale země daleko dole se mu zdála jen neskutečnou světelnou skvrnou. Potom jeho svědomí zachytilo čtyřúhelník jezera, napolo skrytý ve stínu, protáhlý směrem k Invernessu. Stejným směrem jako vrtulník pluly i obláčky dýmu.

Když po pozvolném klesání zůstal vrtulník viset ve vzduchu jako velká černá vážka, Holger nedočkavě vyhlížel z okénka a snažil se uhodnout, kudy vede nejkratší cesta k jejímu domu. Tam, kam se díval, plul nad obzorem protáhlý mrak a po něm stékaly sluneční paprsky. „To je západní cesta,“ pomyslel si.

Sotva se vrtulník dotkl asfaltu na letišti, vrátil se mu pocit zemské přitažlivosti. Stíny se zvětšily a ztěžkly. Sestupoval po schůdkách a vítr se mu dral do plic.

Holger šel rychle, neohlížel se, jako by tudy šel už posté. Přivřel oči, aby mohl hledět na slunce, které mu bylo orientačním bodem. Bylo zahalené popelem oblaků. Dlouhý mrak, podobný ledovci, odplul stranou. Červené paprsky stékaly po něm stále méně.

Daleko vpředu již bylo vidět známý plot a on se k němu rozeběhl. Přičesával si vlasy. Za několik vteřin uvidí znovu Margaret. Ale co si to dnes vlastně vymyslel? S lehkým úsměvem si znovu připomenul příběh, který sám vykonstruoval. Ale což, je to obyčejná dívka — nic víc!

Bezesporu, kdyby víly žily v naší době, bylo by vyšívání holografických obrazů pro ně hračkou, jistě by uměly i mnoho jiných věcí. Stovky let… Za mnohem kratší dobu se svět dokáže změnit k nepoznání.

Ale džbán, naplněný vodou pouhým dotekem se zrcadlem, bylo asi třeba vysvětlit nějak jinak. Snad je to nějaký trik, který nepostřehl? Kdoví, možná že fyzika také najde způsob, jak přenášet vodu po světelných paprscích, nejdříve jen jednotlivé atomy, a potom dokonce naplňovat i poháry za pomoci demonstračního zrcadla, postaveného někde v posluchárně před studenty, kteří jsou zcela lhostejní ke kouzlům vědy. Ale to by se mohlo stát až někdy v budoucnosti, a kdoví, zda to vůbec je možné…

Vlastně je logické připustit, že víly docela nevymizely. Ale teď jde o Margaret. Je možné tomu uvěřit? To by například také znamenalo, že mohla bez překážek poslouchat, jak žvanil s Ernfastem. Když si na to vzpomněl, polil ho stud. Ale ne, to jsou jen jeho výmysly! Co se to jen člověku zrodí v hlavě! Ale žvanit o Margaret? Na to neměl nejmenší právo, to byla z jeho strany zrada! Vzpomínal si na podrobnosti rozhovoru v hotelu a bál se věřit, že tohle všechno říkal. Vždyť ten Ernfast se mohl kdykoliv klidně objevit v Invernessu s bandou stejných klacků, jako je sám.

To se honilo Holgerovi hlavou, když spěchal ke známému domu po cestičce zalité paprsky zapadajícího slunce.

Netroufal si domyslet následky, které to mohlo mít. Proto se utěšoval, že to byl jen sen, pokračování něčeho neskutečného a neuvěřitelného, co zažil v zámku. Vzpomínka mu vehnala pocit tepla do spánků, lákala ho, aby prověřil všemohoucnost toužebného přání, kdy lehký vzájemný dotek působí jako neviditelný uragán a jediný pohled proniká až do podstaty věcí, hluboko do duše. Copak se i v něm nemohl zrodit kousíček tajemné noci, kterou kdysi vládli mnozí?

Čím více se blížil, tím bylo zřejmější, že tam, vpředu, na místě, z kterého nespouštěl oči, se udály nějaké změny. Poslední nízký sluneční paprsek se zachytil za vrcholek stromu, přetrhl se jak struna a zhasl. V tu chvíli sestoupil z nebe chlad a v Holgerovi vznikl pocit neklidu, předtucha neštěstí. Ať hleděl před sebe jak chtěl upřeně, nenacházel nic známého, nic, co by se podobalo jejímu domu.

Cestička se táhla jako chladná žlutá stuha směrem na západ. Vrátka byla pootevřená, pěšinka vedla ke schůdkům. Pod zrezavělými kovovými sloupky trčely dva nebo tři zaprášené keře. Vedle se válely zmačkané kanystry a rozbité dřevěné bedny. Z jedné vylezl velký hubený pes, lenivě se protáhl a zívl, vycenil velké vlhké zuby.

Holger dvakrát obešel dům, snažil se pochopit, co se to stalo. „Spletl jsem si cestu… Anebo opravdu slyšela všechno…?“ Bylo ticho a nikdo na něj nezavolal.

Odkudsi vyskočil zajíc. Bylo vidět, že se lekl něčeho nepředvídaného, že neměl sílu okamžitě se obrátit a prchnout. Holger přistoupil k němu blíž a zajíc, který nápadně kulhal, se dal na útěk. Holger se za ním díval, dokud mu nezmizel s očí.

„Měl sem přiběhnout o chvíli dříve… nebo později,“ pomyslel si Holger.

Ve večerní záři vzplanuly zaprášené keře a prázdná černá okna jako nepravidelné jazyky plamene. Holger se sehnul pro jakýsi předmět, který mu ležel u nohou a upoutal jeho pozornost. Byl to hliněný střep a Holger ho poznal. Na ztmavlé majolice se ještě zachoval zelený ornament. Střep se rozpadal v rukou. Zdálo se, že byl uražen z vázy již velmi dávno. Možná že to bylo jen zdání.

Holger posbíral ze země všechny kousíčky a pomalu kráčel zpět. Jen jednou, když vyšel na kopec, se ještě ohlédl v nejisté naději. Ale všechno zůstalo tak, jak bylo.