Chlapík z pekla

PŮJČKA OD OSUDU

V tom červnovém dni stál J. Lesovalov pod sosnou u cesty a schovával se před lijákem. Čekal na autobus. Silnice se svažovala dolů, po asfaltu tekla voda proudem a nesla s sebou lesní prsť, drobné větvičky, šupinky ze šišek a zežloutlé jehličí. Zdálo se, že se celá silnice pohybuje jako běžící pás. To se tak okázale stěhovalo do lesa léto. Nahoře na nebi myli ve spěchu okna a voda přitom tekla proudem na zem. S hlasem a hřmotem tam stěhovali neviditelný nábytek. Metrákovým kladivem zatloukali do neviditelných stěn neviditelné hřeby a nebeští svářeči tam ve spěchu dokončovali různé nedodělané stavební práce a nebe od toho třeštilo, hřmělo a utápělo se v elektrických výbojích.

Za bouřky je nebezpečné stát pod stromem, ale J. Lesovalov na to nemyslel. Přemýšlel o tom, jak by co nejzajímavěji napsal fejeton a dal mu co nejpřitažlivější název. „Tak jednají čestní lidé!“ nebo: „Jinak jednat nemohl!“ A což jestli takhle: „Čestný nálezce?“ No, to by nebylo nejhorší!

Šlo o tohle: nedávno přišel do redakce dopis, v němž kdosi dosti nejasně psal, že noční hlídač jednoho leningradského klubu při noční obchůzce našel aktovku, v níž bylo deset tisíc rublů. Jak se později ukázalo, zapomněl ji v kině pokladník D. M. Peričko. Pokladník na to přišel až ráno. Utíkal o překot do klubu a našel tam hlídače N. Lesovalova, který mu sdělil, že nález v úplnosti odevzdal do nejbližší banky. Protokol o tom byl napsán a podepsán M. I. Bakšejevovou, provozářkou klubu.

Vedoucí redakce Savejkov poslal do klubu začínajícího novináře J. Lesovalova, aby napsal o poctivém hlídači článek do novin. „Tím spíš, že je to váš jmenovec,“ dodal Savejkov. „Bude to zajímavé. Lesovalov o Lesovalovovi.“

„Žádný Lesovalov o Lesovalovovi, nýbrž Anakonda o Lesovalovovi,“ rozhodně protestoval Jurij. Jeho příjmení se mu vůbec nelíbilo a dávno si vybral tvůrčí pseudonym. Ostatně, dosud žádný článek ani zpráva s tímto pseudonymem nevyšla, všechno, co dosud napsal, bylo slabé. Dokonce už ho podezírali, že nemá novinářský talent. Proto byl tento úkol rozhodující. Jestli i tento fejeton bude špatný, dostane Jurij Lesovalov padáka.

Následující den Anakonda (budeme mu tak říkat, když si to tak přeje) odjel do klubu. Shromáždí tu nějaké informace o N. I. Lesovalovovi. Jak se ukázalo, Lesovalov také nebyl bez poskvrny. Rád se napil. Občas byl drzý k výše postaveným. Pokud jde o tu aktovku, tak to ano, to bylo vskutku tak. Jenže to je přece jeho povinnost. Vloni, například, našel v sále dámskou kabelku s 58 rubly a také ji vrátil majitelce.

Anakonda hlídače v klubu nezastihl, jednak proto, že přišel ve dne, ale také proto, že hlídač, jak se ukázalo, odjel před třemi dny na dovolenou do Gnězdova, vesničky vzdálené od města asi třicet kilometrů. Jurij zjistil přesnou adresu a okamžitě se vydal na autobusové nádraží. Zanedlouho byl v Gnězdově.

Hlídač se ubytoval u svých příbuzných v dřevěném přístavku. Když Jurij zaklepal, vyšla Lesovalovova manželka, již starší a na svůj věk trochu příliš pestře oblečená žena. Požádala Jurije, aby chvíli počkal, že muž spí. Jak se ukázalo, měl včera hosta. Pokladník Peričko, jakmile dostal zpět svou aktovku a vyplatil mzdy, přijel okamžitě Lesovalovovi poděkovat. Přivezl dort nejlepší značky a tři balíčky zrnkové kávy. „Můj se ovšem urazil — ten stojí o něco jiného. Ale pokladník mu povídá: ‚Po téhle zkušenosti sám nevezmu kapku do úst a ani jiným to nedovolím.‘ Konečně mu to došlo, jak je vidět!“ zakončila svůj projev a šla vzbudit muže.

Konečně z přístavku vyšel vysoký stařík. Byl zamračený — možná kvůli tomu dortu, anebo byl vůbec takový. Zprávu o tom, že Jurij chce o něm psát, přijal bez zvláštního nadšení.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se zachmuřeně. „Jurij Lesovalov… Ale vlastně jsem Anakonda.“

„Cože?“ ještě hrozívej i se zeptal stařík. „Jaká Anna Konda?“

„Anakonda je takový had. Žije v povodí Amazonky, někteří jedinci dorůstají až do délky patnácti metrů.“

„Nač potřebuješ takové hadí jméno?“ netaktně se zeptal hlídač.

„Je to můj tvůrčí pseudonym. Zní to mužně a zároveň romanticky,“ trpělivě vysvětloval Jurij a otevíral přitom blok. „Řekněte mi svými slovy, co vás vedlo k takovému čestnému jednání?“

„Co by mě vodilo,“ lhostejně odfrkl stařík. „No tak mi aspoň řekněte, jak se to všechno stalo.“

„Seděl jsem v noci ve vestibulu. Najednou jsem odněkud ucítil kouř. Tak jsem zašel do kinosálu. Uklízečka, ta líná Ljudka, má sál uklidit po každém posledním promítání, ale odešla dřív a řekla, že to prý udělá až ráno. To víte, v poslední řadě kluci někdy kouří, je to taková parta chuligánů. A tak mě napadlo, že tam možná odhodil někdo oharek. Vešel jsem do sálu a zdálo se mi, že je všechno v pořádku. Jdu uličkou mezi sedadly a koukám, že se v poslední řadě pod křeslem něco leskne. Šel jsem tam. Byla to půllitrovka a na dně bylo nejmíň půl deci, a možná i trochu víc. Potom jsem se koukl kolem — no a vedle stála ta aktovka. Samozřejmě že jsem ten zbytek vodky dopil, přece ji nevyliju. A flašku jsem strčil do kapsy, je přece zálohovaná a kopejky se neválejí na chodníku.“

„A aktovku? Co jste udělal s aktovkou?“

„No, tu jsem otevřel. Vidím, jsou tam peníze a ještě nějaké papíry. Šel jsem do vestibulu a odtud jsem zavolal Bezpečnost. A tam mi služba řekla, že když jsou v aktovce dokumenty, mám to radši dát přímo do banky. A tak jsem to tam ráno zanesl a odevzdal proti podpisu.“

„A co vás v tom okamžiku napadlo, jaké myšlenky se honily vaším vědomím i podvědomím?“

„Ale nic mě nehonilo, byl jsem strašně ospalý.“ Víc už ze staříka nevymačkal. A teď Anakonda stál a přemýšlel, jak z té trochy informací, které se dozvěděl, udělat oslňující fejeton.

Bylo po bource. Autobus nejel a Jurij se rozhodl, že půjde pěšky na další stanici. Asfalt byl ještě vlhký, ale voda už po něm netekla. Dýchalo se lehce. Svět byl jako vymydlený a provětraný. Jurij šel a v-rytmu kroků se mu začala rýsovat kostra fejetonu. Jen ho pořád zneklidňovaly mravní nedostatky hlídače: jeho nerudná povaha, omezená inteligence a směšná malichernost („kopejky se přece na chodníku neválejí“), nedostatek úcty před představitelem tisku… Bude si muset hodně domyslet, aby vznikl životný obraz čestného nálezce. Tu se najednou Anakonda zastavil.

Dva kroky od krajnice ležela hnědá aktovka. Byla nová, ale ne zrovna luxusní. Mohla patřit žákovi vyšší třídy stejně dobře jako studentovi nebo inženýrovi. Nebyla moc plná, a kdyby v levém rohu nebyla vyboulená, mohla se zdát docela prázdná. Něco v ní zřejmě bylo. Aktovka byla suchá. Musel ji někdo ztratit před chvílí, už po dešti, ačkoliv tudy snad za celou tu dobu nikdo neprošel ani neprojel.

Anakonda se rozhlédl na všechny strany a potom aktovku zvedl. Byla podivuhodně těžká. Co když je v ní zlato? prolétlo Anakondovi hlavou.

Ještě jednou se rozhlédl na všechny strany a nedočkavě sešel z cesty do lesa. Mokrý mech mu čvachtal pod nohama. Kapičky deště na konečcích borových větví jako by na něj mrkaly, jako by les třeštil na Jurije oči. Ptáci, kteří za bouřky mlčeli, se teď rozezpívali a rozkřičeli, až z nich šel strach.

Nakonec Jurij našel pařez zakrytý ze všech stran borovým mlázím. Sedl si. Otevřel aktovku. Byly v ní dvě přihrádky. V jedné ležela velká zelená obálka, ve druhé tmavá koule, o trošičku větší než kulečníková. Jurij ji vzal do ruky a ihned ji zase položil zpět. Byla podivně studená a těžká. Potom vzal obálku. Byl na ní symbol nějakého podniku s názvem, který se nedal přečíst, a dále text hustě napsaný na stroji. Uprostřed obálky bylo tužkou napsáno: 10 000 rublů. Snad tam doopravdy nejsou peníze?

Anakonda natrhl obálku ze strany. Do ruky mu vypadl balíček desítirublovek v originálním bankovním balení (10X100). Potom balíček padesátirublovek (50 X 100). Potom opět balíček desetirublovek… bylo to skutečně deset tisíc, jak stálo na obálce. Jurij znehybněl, hlavou mu vířily současně dvě zcela protichůdné myšlenky:

„Tyto peníze je třeba neprodlené odnést do banky.“

„Tyto peníze se vůbec nemusí odnést do banky.“ Zapálil si, dychtivě vtáhl dým a řekl mladé sosničce, která rostla hned vedle pařezu: „Kdyby to našel někdo jiný, tak by možná také uvažoval, má-li to vrátit, nebo ne.“

Po bouřce nastalo bezvětří. Sosnička stála mlčky, ani se nezachvěla. Kouř z cigarety zvolna ovíjel větvičku sklánějící se nad obálkou a jehličí jako by se v něm rozplývalo a ztrácelo tvar. Několik kapek tiše spadlo na zelený papír. Ze silnice se ozval tichý šum — blížilo se osobní auto. Možná že to oni ztratili aktovku a teď ji hledají. Ale auto projelo kolem a ze silnice se už neozval ani zvuk. Jurijovy myšlenky překotně přeskakovaly z jednoho na druhé.

„Pro dědu to nic neznamená, odevzdat nalezené peníze… To bude ale senzační materiál… Stařík nemá žádné kulturní potřeby… jen si pomyslete, jak se všichni budou divit… Pro staříka to nebylo nic zvláštního, odevzdat peníze do banky… to ale bude senzace: mladý žurnalista, který právě píše o takovém tématu… Ale já ty peníze potřebuju… také najde aktovku s penězi a poctivě je odnáší… Ty peníze budou pro mne materiální základnou… do banky, ale ne, nejdříve do redakce, a všichni mu gratulují… Ale vidy C o těch penězích vím jen já… Gratulují a obdivují jeho tvůrčí úspěch… Můžu si sám pro sebe myslet, že jsem ty peníze vyhrál…“

Nacpal balíčky peněz zpět do obálky a položil si ji na kolena obráceně, tak aby ani náhodou nemohl přečíst symbol s názvem podniku. (Kdybych přečetl název podniku, věděl bych, komu peníze patří, a už by to byla krádež. A když si ho nepřečtu, nebudu vědět, odkud jsou, a je to tedy jenom anonymní nález). Potom si znovu zapálil, opět vytáhl peníze z obálky a podíval se na ně. Pak vstal a začal si balíčky peněz strkat do kapes. Sako, ze všech stran vycpané, mu bylo najednou těsné, přiléhalo k tělu jak plovací vesta. Anakonda složil obálku a zastrčil si ji do zadní kapsy u kalhot. Teď je ještě třeba zbavit se aktovky, zahodit ji někam, kde ji nikdo nikdy neuvidí. Na silnici se radši nebude vracet, půjde lesem na druhou cestu.

Neberu si těch deset tisíc navždycky! řekl si rozhodně. Beru si je jako půjčku od osudu. Až jednou budu hodně vydělávat, přečtu si, co je napsáno na obálce, poznám, komu ty peníze patří, a vrátím je. Donesu je do banky a řeknu: „Přijměte tuto sumu od neznámého…“

Šel stále hlouběji do lesa a snažil se jít přímo. Brzy však musel uhnout, protože mu cestu přehradil ostnatý drát. Tmavý, jako opuchlý od rzi, visel na polozhnilých kůlech a ve smyčkách se válel po zemi. Jurij zatočil doprava a přišel k jakémusi zákopu. Na jeho okraji rostly mladé osiky. Na dně, porostlém vysokou trávou, stála průzračná studená voda. Tady tu aktovku zahodím, pomyslel si Anakonda. Ale neodhodil ji, rozmyslel si to. Najdu si jiné místo. Nějak se mi to nelíbí, házet ji zrovna sem.

Šel rychle dál a stále zvyšoval tempo. Okolo byla rovina, jen tu a tam malé kopečky a na nich neduživé břízky, jak tomu bývá na blatech. Došel až k jezírku s rezavou bahnitou vodou. Šel podél rašeliniště. Tady se aktovka rychle potopí, vždyť je v ní ta těžká koule, myslel si. „Aspoň k něčemu ta pitomá koule bude dobrá.“

Rozhoupal aktovku a mrštil jí doprostřed jezírka. Opsala parabolu, těžce dopadla na vodu a šla ke dnu. Po jezírku se rozběhla kola, — ode dna vyplavaly bublinky a rozprskly se, potom se všechno uklidnilo. Teď se nikdy nikdo nic nedozví.

OBJEVUJE SE KOULE

Dlouho Anakonda bloudil po nebezpečné slatině, až konečně našel ušlapanou lesní stezku. Zdálo se, že vede k nějaké silnici. Jurij spěchal.

Stmívalo se. Bylo mu zima, v rašeliništi si promočil boty. Nebyly teď k ničemu. Nevadí, říkal si, zítra si koupím nové, a vůbec, začnu s mnoha nákupy. Především nový oblek, potom magnetofon, pak… Vtom zaslechl za zády jakýsi šramot a ohlédl se.

Po cestě za ním se kutálela koule. Tmavá, velká asi jako kulečníková.

Anakonda se zastavil. Koule se také zastavila tři kroky od něho. Anakonda se lekl. Tamtu jsem hodil do jezera, ta se podle všech fyzikálních zákonů potopila, řekl si, vrátil se a vzal kouli do ruky. Byla to tatáž koule! Velice těžká a velice studená. Jurij si rychle vybavil, jak koulaři vrhají koulí, vší silou jí mrštil do mechu a rychle se pustil dál.

Před ním byl malý úvoz a můstek přes potok. Musím rychle na druhou stranu, řekl si Jurij a ohlédl se.

Koule se pohybovala po cestě za ním. Ta je ale umíněná! projelo mu hlavou. Zrovna tak jako Klára! Klára byla holka z jejich dvora. Kdysi ji všechny děti škádlily a pokřikovaly na ni: „Piky piky na hlavu, já už s Klárou nehraju!“ A Klára přesto za nimi běhala, nedala se ničím odradit, nebylo možné se jí zbavit, byla neuvěřitelně vytrvalá. Teď běhá vytrvalostní běh. No, a koule se kutálela po cestě pořád dál za Anakondou. „Tak takhle to dál nepůjde!“ vykřikl Jurij a vrhl se na kouli. Chytil ji, přeběhl po vratkém můstku přes potok a hodil ji do tůně. Koule zmizela v hloubce.

Jurij udělal dva kroky, ohlédl se a co nevidí: koule se vynořila a kutálí se k němu po hladině vody, proti proudu.

To už se dal Jurij do běhu, co mu nohy stačily. Když běžel nahoru úvozem, opět se ohlédl. Klára (pro větší pestrost budeme kouli občas nazývat Klára, abychom čtenáře stálým opakováním neunavovali) se bez námahy koulela za ním nahoru do svahu. Anakonda se vrhl do lesního houští a začal kličkovat mezi kmeny, aby svedl kouli ze stopy. Ale brzy přišel na to, že koule teď pluje ve vzduchu asi tak ve výšce jeho hlavy. Pohybovala se prostorem neobyčejně dovedně, vybírala si mezi kmeny nejkratší cestu. Její pohyby se nepodobaly letu, byly to jakési skoky v horizontální rovině. Občas měnila směr doslova v pravém úhlu, navzdory všem zákonům setrvačnosti. Ani jednou nezavadila o větvičku živého stromu, ale když se jí do cesty nachomýtla nějaká souška, bez zpomalení a také beze zvuku prošla jejím kmenem a nechala po sobě úhledný kruhový otvor. Anakonda se rozběhl na lesní mýtinu, kde dohoříval táborák. Zřejmě tu nedávno, už po bouřce, odpočívali lovci z města,ti udatní bojovníci se všemi bezbrannými živými tvory. Jurij si sedl na pařez, aby si trochu odpočinul. Klára zůstala viset ve vzduchu tři kroky od něho bez jediného náznaku pohybu, jako by ležela na neviditelném sloupu.

Anakonda dostal nápad. Šel do lesa nasbírat dříví. Koule plula stále stejně vysoko za ním. Jurij nabral velkou náruč chrastí a hodil ji do ohně. Ten vzplanul a vysoké plameny šlehaly až ke korunám stromů. Anakonda přistoupil ke kouli visící ve vzduchu a snažil se ji přistrčit nad oheň. Ale Klára se nedala. Anakonda tlačil co mohl, ale koule visela, jako kdyby ji někdo přiletoval do prostoru. Jurij celý zmožený usedl na pařez a tupě hleděl do země. Koule jako by najednou uhodla, co se od ní čeká, klesla dolů a dobrovolně se skutálela do ohně, přímo doprostřed, na hořící uhlíky.

„Tam patříš!“ řekl Anakonda s úlevou.

Zapálil si a natáhl nohy k ohni. Z mokrých bot šla pára, nohy se ohřály. Bylo hluboké ticho, ptáci už se uložili ke spánku. Večerní soumrak táhl z lesa na mýtinu a mísil se s kouřem táboráku. Oheň vesele plápolal a vydatně dýmal. Doufám, že všechny mechanismy v kouli už shořely, přemýšlel Jurij. Ale co si ti dnešní technici nevymyslí, zkonstruovat takovouhle kouli! Mudrlanti, koumali a přemýšleli, ale přece to nedomýšleli. Koule se jako pitomá sama vrhla do ohně. No, teď můžu jít. Ale měl bych uhasit oheň. Jen co nalámu větve, abych mohl plameny utlouct.

Anakonda vstal, udělal dva kroky, a tu se hořící větve v ohni pohnuly a Klára vyplula z plamenů a vznášela se nad nimi. Jurij si plivl na ruku a dotkl se koule…

Byla stejně studená jako předtím. Já jsem se snad zbláznil, pomyslel si Anakonda.

Vtom koule přerušila jeho myšlenky. Bez hlesu z ní vytryskl citrónově žlutý svazek paprsků, jako voda z hadice. Koule jím namířila na oheň — a ten okamžitě zhasl, zčernal, nezbyl po něm ani jeden žhavý uhlík. Okamžitě zhasl i citrónově žlutý paprsek. A přestože byla doba bílých nocí, v lese bylo najednou šero. Anakonda stál uprostřed mýtiny a nevěděl, kterou stranou se dát.

Tu se koule ve vzduchu pohnula sem a tam, jako by na sebe chtěla upozornit. Vyšlehl z ní směrem k zemi modrý pruh světla. Potom se plavně dala do pohybu a Jurij šel pokorně za ní. Tráva a mech, ozářené modrým paprskem, ještě chvíli vyzařovaly světlo, i když koule již odplula dál. Anakonda tak šel po svítící pěšince. Za jeho zády pěšinka pomalu zhasínala. Koule mě pronásleduje, ale také mi pomáhá, přemýšlel Jurij v chůzi. Jako by si nade mnou vzala patronát… Ale možná že to je právě to nejhorší?

Klára ho vyvedla na silnici a okamžitě zhasla. Napravo za dunami písku šumělo moře, vpředu bylo vidět betonovou budku — zastávku autobusu. Stálo u ní několik lidí.

Když se koule nemohu nijak zbavit, musím ji aspoň schovat, aby ji ostatní neviděli, pomyslel si Jurij. Sundal baret, přiblížil se ke kouli a ta se klidně do baretu uložila. Nést ji nebylo nic příjemného, byla pořádně těžká.

Jestli se mě někdo zeptá, co to nesu, řeknu, že jsem našel zajímavý kámen…

Ale co když ho budou chtít vidět?…

Ale nikdo z cestujících se na nic neptal.

VE SVĚTE KRASY

Bylo už po půlnoci, když Anakonda vyšel do svého šestého poschodí. Protože bylo pozdě, byly dveře zavřeny na řetízek. Nezbylo než zazvonit. Otevřel mu Babylon Viktorovič, ten chodil vždy spát poslední. Babík (tak mu sousedi říkali) měl modré plážové pyžamo, na hrudi mu visel námořnický dalekohled na lakovaném řemínku.

„Co to nesete?“ zeptal se chvatně. „Chytil jste ježka?“

„Kdepak! To není ježek… je to taková hloupost…,“ v rozpacích breptal Jurij.

Ale Babík stejně už zapomněl, nač se ptal. Chvatně se vracel do svého pokoje, který sousedil s Jurijovým.

„Angelika si dala udělat nový účes,“ řekl ustaraně. „Nechcete se podívat, Juriji? Půjčím vám na tři minuty dalekohled.“

„Babylone Viktoroviči! Vždyť je to nemorální, takhle pozorovat mladá děvčata!“ už ze zvyku nevlídně řekl Anakonda, zatímco se pokoušel odemknout dveře.

„Vždyť jim nic nedělám!“ vykřikl Babík už zase od okna. „Nebraňte mi žít ve světě krásy!“

Anakonda vešel do svého pokoje a položil baret s koulí na stoličku. Potom rozsvítil a zastrčil dveře. Musím někam schovat peníze! Ale kam? Pokoj o rozloze desíti čtverečních metrů neměl právě mnoho nenápadných míst. Byla tu kovová postel, stará police na knihy, na žluto natřená skříň, dvě židle a psací stůl, který se snažil vypadat moderně. Všechno kromě psacího stolu zdědil Jurij po tetě, která ho vychovala. Zemřela předloni. Na své rodiče se Jurij nepamatoval.

Zatím schovám peníze pod polštář, rozhodl se Anakonda. Přepočítal balíčky, zvedl matraci a položil je na drátěnku. Koho by napadlo, že jsem teď boháč! Nikdo o tom nemá ani potuchy!

Vtom uslyšel, jak něco tiše upadlo na zem. Ohlédl se. To spadl ze stoličky baret. Koule visela ve vzduchu tři kroky od Anakondy, v úrovni jeho očí.

Peníze jsou peníze! Ale tahle příloha zdarma se mi zrovna moc nezamlouvá, problesklo mu hlavou. Ale když to uvážím, tak vlastně není nebezpečná. Jen aby ji nespatřil někdo další.

Koule tiše visela uprostřed pokoje. V bytě již všichni spali. Jenom za sousední stěnou bylo slyšet, jak si Babík prozpěvuje: Shimmy tančí Papuáni Shimmy prý není pro dámy… a teď tančí shimmy celý svět!

Zpíval si ten popěvek vždycky, když měl výbornou náladu.

Babylon Viktorovič byl penzista začátečník, bylo mu dvaašedesát let. Nastěhoval se sem před půldruhým rokem, vyměnil si s někým byt. Nepil, nehrál domino, ale měl podivného koníčka. Celé večery trávil s dalekohledem u okna svého temného pokoje. Před domem byl velký čtvercový parčík a za ním, v další ulici, stála vysoká sedmipatrová budova. Ve dvou horních patrech (v každém bylo čtrnáct oken) bydlely studentky střední zdravotnické školy. Byly si jisté, že bez optických přístrojů na ně nemůže být vidět, a proto jen zřídka zatahovaly závěsy. Avšak Babylon Viktorovič s pomocí své optiky lehce pronikal do jejich soukromí. Všechny studentky už dávno znal a pro každou si vymyslel jméno! Tak v skromňoučkých pokojích žily Odetty, Habanéry, Traviaty, Aidy. Sousedé tušili něco o večerních dívánkách, které Babík provozuje, a odsuzovali je. Když Babylonovi Viktoroviči říkali, že to od něj není hezké, namítal:

„Nemám na televizor. A kolej je zrovna naproti. Tak mám televizor o dvaceti osmi obrazovkách. Vždyť těm děvčatům nijak neubližuju! Dívám se na ně, a když jsou v nedbalkách, to se vždycky poctivě otočím. Mám je rád jen otcovsky, jen opticky a zcela platonicky.“

Jurij najednou pocítil velikánský hlad. Jak by ne! Tak dlouho“ byl v lese a za tu dobu nevzal nic do úst. Vzal čajník, který stál na okně, a namířil si do kuchyně. Koule plula za ním. Musel ji pustit do dveří. Tiše prošel chodbou, vešel do kuchyně a zapálil plynový hořák. Koule byla pořád s ním, nevzdálila se ani na krok. V jejím doprovodu zašel Anakonda do koupelny, umyl se, potom se vrátil ke sporáku. Voda v čajníku vřela.

Tu se z chodby ozvaly tiché kroky. Babylon Viktorovič už zřejmě zanechal svého pozorování a šel si taky něco sníst. Teď sem vejde a uvidí Kláru!.. Co teď? Jurij otevřel plynovou troubu a strčil kouli dovnitř. Právě včas! Babík už stál ve dveřích.

„Taky jste dostal chuť na čaj?“ zeptal se a zapálil hořák. „A housky jste si určitě zapomněl koupit… Pojďte ke mně, půjčím vám, jako asistent asistentovi…,“ tento slovní obrat byl podle Babylona Viktoroviče nejvytříbenější formou nejzdvořilejších vzájemných lidských vztahů.

Vyšel z kuchyně. Jurij šel za ním. V pokoji Babylona Viktoroviče čpěl dýmkový tabák a vonělo kvalitní toaletní mýdlo. Okno bylo otevřené. Dole v parku tiše stály stromy, mladé listí se lesklo. Dále za stromy, za parkem, byla vidět okna koleje.

„Tumáte, vezměte si housku,“ řekl Babík. „Se mnou se neztratíte… Ale co tohle? No ne! To je vaše?“

Koule visela tři kroky od Jurije.

„Ano, to je moje…“

Babylon Viktorovič vzal kouli do rukou. Ta se nebránila. Potom ji Babík pustil a koule zase plula vzduchem jako dřív.

„Ta je ale těžká a studená!“ řekl Babík. „A že nespadne! Jakými sáhovými kroky kráčí pokrok vpřed! Elektriky, umělé látky, rozbíjení atomu, tranzistory… Kdepak jste tu kouli koupil, v obchodním domě?“

„Ne, je to dárek… Prosím vás…“

Ale Babylon Viktorovič už neslyšel. Zpozoroval, že se v koleji rozsvítilo, vrhl se k lampě, zhasl a popadl dalekohled. A už byl u okna, stál tam jako kapitán na můstku lodi, oči upřené do dálky.

„Adelaida konečně přišla domů,“ prohlásil. „Zřejmě z rande, a tak pozdě. Mám já to s vámi trápení, děvčata, bojím se o vaši mravnost, až mne srdce bolí! A Leoncavalla pořád sedí u okna a čte.“

„Leoncavallo byl hudební skladatel,“ nesměle pronesl Jurij. „Takové dívčí jméno neexistuje.“

„Aha, támhle je. Ve světě krásy platí jiné zákony,“ odpověděl Babík. „Jen se na ni podívejte!“ strčil Jurijovi do ruky dalekohled.

Anakonda se bál, že Babylona Viktoroviče rozzlobí, a protože teď byl na něm do jisté míry závislý, vzal si dalekohled. Tam daleko, avšak v dalekohledu blízko, za stolem u okna seděla světlovlasá dívka v modré blůzičce. V okulárech dalekohledů se zdálo, že má okolo hlavy svatozář. Dívka něco četla. Tvář měla zádumčivou.

„Moc hezké děvče,“ řekl Anakonda. „Sympatické!“

„Vždyť to povídám, hotová Leoncavalla,“ souhlasil Babík. „Perla koleje! A přitom má naprosto bezúhonné chování. Jiné lítají po diskotékách, ale ona sedí a čte si. Takové malé knížečky.“

„To budou asi verše.“

„Nevím. Text v dalekohledu není k rozeznání, už dávno si přeju mít dokonalejší vybavení… Tady jeden člověk prodává vojenský dalekohled. Je to válečná trofej z ponorky. Ale čajník už píská!“

„Babylone Viktoroviči, mám k vám prosbičku,“ honem řekl Anakonda. „Prosím, neříkejte nikomu o té kouli!“

„O kouli!.. Budu mlčet jako ryba, jak hrob. Ale vy taky udělejte šlechetný skutek. Půjčte mi na ten dalekohled. Potřebují pětaosmdesát dublonů, jak říkali staří Rekové.“

„Dobře,“ řekl Jurij, „půjčím vám!“

Babylon Viktorovič šel ke dveřím, za ním šel Anakonda doprovázený koulí Klárou. Tu Babík udivené řekl:

„Co je zas tohle? Díra ve dveřích! Rád bych věděl, který lotr to udělal?“

Vskutku, ve výplni byla díra, absolutně kruhová, jak vystřižená. Nikde ani třísečka. Ani jedna pilina nebyla na zemi.

„To udělala ta koule,“ chvějícím se hlasem vysvětlil Jurij. „Když jsme šli sem, zavřel jsem za sebou dveře, a ona za mnou všude lítá.“

„No dobře, zítra to spravím překližkou. Všechno bude, jak má být… Ale piastry, jak jim říkali staří Římané, mi dáte ještě dnes?“

„Ano.“

V kuchyni objevili další Klářinu lumpárnu. Dvířka trouby byla také děravá. Koule prošla dvěma železnými pláty zřejmě bez námahy. Okraje díry byly absolutně hladké, žádná trhlina.

„Šikovně to ta vaše koulička dělá,“ řekl Babylon Viktorovič. „Mám jednoho známého, ten ty dvířka vymění… Mimochodem, ten můj známý prodává zubařské křeslo, už dávno po takovém toužím. A chce za něj jen šedesát pět…“

„Nač ho, prosím vás, potřebujete?“ podivil se Anakonda. „Vždyť nejste zubař!“

„Ovšem, nejsem,“ souhlasil Babík. „Ale zubařské křeslo má takové pohodlné opery pro ruce a ještě podložku pod hlavu, kterou je možno nastavit podle potřeby, aby člověka nebolelo za krkem. Z takového křesla se to moc pohodlně pozoruje. A pak budu mnohem méně vycházet z pokoje, takže bude daleko méně příležitostí, abych se náhodou někomu neprořekl o té kouli.“

VRCHNÍ ODEVZDÁVAČ LAHVI

Když se Jurij konečně svalil do postele, okamžitě se propadl do autonomního království snů, kde nejsou peníze ani proklaté koule jménem Klára. Probudil se až odpoledne, tak se za včerejší den utahal. Tři kroky od něho v hlavách postele, na úrovni jeho očí se vznášela ve vzduchu temná koule.

A co peníze? lekl se Jurij. Co když se mi o nich jenom zdálo? Ale že by koule byla, a peníze ne? Honem vyskočil z postele a nadzvedl matraci. Balíčky tu ležely vedle sebe jak neviňátka. Jeden byl trošičku tenčí — z toho včera vytáhl patnáct desetirublovek pro Babíka.

Dříve než se vydal do pekařství pro chleba, zabalil kouli do novin a strčil ji do nákupní tašky. Koule se nevzpírala. Není to tak hrozné, pomyslel si Jurij. Klára zkrátka musí být pořád u mne, ale v jaké poloze a v jakém obalu, to je jí lhostejné. Vůbec se nesnaží dělat si reklamu. Nu což, tak ji budu v noci pouštět a ve dne nosit — a bude to. Pravda, je pořádně těžká, je to téměř neúnosné tajemství, ale co se dá dělat!

Když šel okolo Babíkových dveří, všiml si, že díra je pečlivě zakrytá překližkou a nabílená. A když přišel do kuchyně, vrhl pohled na dvířka od trouby. Byla vyměněná, nová, bez díry. Babylon Viktorovič drží dané slovo. Přece jen má nějaké svědomí, pomyslel si Anakonda. Je to sice drahé svědomí, stálo mě sto padesát rublů, ale lepší takové než žádné.

Když byl konečně po snídani a pečlivě zavřel dveře svého pokoje, odešel Jurij do obchodního domu na nákup. Taxík už se blížil k obchodnímu domu, když Jurije napadlo, že by možná měl šoférovi hodně rychle zaplatit, zabouchnout dveře taxíku a kouli i s nákupní taškou nechat na sedadle. Ale hned to pokušení zaplašil. S Klárou nejsou žerty. Co když udělá díru ve volze, to by byl skandál! Lepší je vycházet s ní po dobrém.

V obchodním domě si Anakonda nejdříve koupil tašku — něco mezi batohem a cestovní kabelou — dala se nosit v ruce i na zádech. Položil síťovku s Klárou do této kabely a pak začal nakupovat. Dosud nikdy neměl větší sumu peněz, a proto si řekl, že se nejdříve trochu potrénuje nákupem drobností, a teprve potom bude kupovat drahé věci. Jako rozcvičku si koupil šálek na čaj, pouzdro na cigarety s obrázkem Petropavlovské pevnosti, tučňáka z umělé hmoty, ponožky, lžíci na obouvání, cukřenku z plexiskla, elektrickou svítilnu, zapalovač s plynovým zásobníkem, věčný kalendář, porcelánovou lišku a stolní teploměr. Pak udělal druhé kolo: koupil si drahé boty za 35 rublů, čtyři košile, svetr pro Kyru (45), pulover pro sebe za 37 rublů, oblek za 178 rublů a fotoaparát Kyjev. Pro dnešek dost, rozhodl se. Zítra budu v tomto příjemném zaměstnání pokračovat, ale teď si půjdu na Něvský něco sníst a potom pojedu domů.

Vyšel z obchodního domu ověšený balíčky. Za chvíli již s rozkoší pojídal za stolkem restaurace obložené chlebíčky se suchým salámem a zapíjel je kávou. Náhle mu kdosi ryčným hlasem opilce křikl u ucha:

„Jen si žij, maličký, a buď zdráv dlouhá léta, pojídej chlebíčky na kraji našeho světa.“

Jurij se lekl a podíval se vzhůru. Před ním stál mladý člověk s opuchlým obličejem. V ruce měl síťovku a v ní plno lahví od vína.

„Ty jsi nějak zpychnul, Jurko, že se nehlásíš ke spolužákovi!“ vykřikoval neznámý a zase začal ve verších: „Jsem vrchní odevzdávač flašek a básník světem neuznaný, neříkej, že jsem jenom šašek, a pojď mi zhojit moje rány.“

Rány mu Anakonda hojit nešel. Poznal, že je to jeho spolužák Tolja Drevesnyj. Tolja měl už na základní škole pověst začínajícího básníka. Na každé nástěnce byla jeho básnička, zúčastnil se tvůrčích soutěží, vkládali do něj velké naděje. Po maturitě se už Anakonda nikdy nesetkal ani s Toljou, ale ani s jeho verši v tisku. Teď Drevesnyj najednou vyplul z mlhy zapomnění na nejneočekávanějším místě a v nejméně příhodnou dobu.

„Nazdar, Toljo!“ řekl Jurij a zatvářil se, jako když ho setkání moc těší. „Jak se máš? Kde pracuješ?“ Drevesnyj zarecitoval jak na scéně:

„Dělal jsem v průmyslu vína,nemeškal ani chvíli,není to moje vina,že mě teď vyhodili.“

Hosté po nich začali pokukovat. Ještě abych se dostal do nějaké hloupé šlamastyky, řekl si polekaně Jurij. Odvedou nás na milici a tam objeví moji kouli,

„Pojď, zajdeme do potravin a odtud ke mně. Seznámím tě s Tusjou,“ řekl Drevesnyj a opět začal ve verších:

„Anděl letící ve výšinách,tak milý a tak sympatický,s ‚výbornou‘ ve všech disciplínách a mravně spolehlivý vždycky,se stal objektem zcela hmotným — mou ženou. Jaké štěstí pro mne…“

„Pojď rychle!“ řekl Anakonda a popadl kabelu s Klárou a všechny své balíčky s nákupem. Drevesnyj vyšel za ním.

KOULE NELENÍ

Příští den se Anakonda probudil s hlavou těžkou jako kámen. Žaludek měl jak na vodě. Na zemi se válely pomačkané balíčky s nákupem. Koule visela ve vzduchu tři kroky od postele. Jurij se obrátil na druhý bok, zkusil znovu usnout, ale padla na něj taková nálada, že na spánek už nebylo ani pomyšlení. Život mu připadal úplně k ničemu a úplně zbytečný. Vzpomněl si, že dosud nedokončil redakční úkol. Cítil, že nemá nejmenší tvůrčí myšlenku. Pak si vzpomněl na včerejší pitomý opilý večer i na to, jak ho ten žvanil Drevesnyj vyhnal. V hlavě měl kameny a pneumatické kladivo, které je systematicky roztloukalo, řvaly mu v ní pily a do toho rachotily basy prázdných lahví od vína

Kdybych radši usnul a už se neprobudil, otráveně si pomyslel Anakonda. Aby už mě nebolela hlava, aby nebyla ta nešťastná koule a ani já sám… Proč já ty peníze sebral!

Pokoj se na okamžik ozáří! růžovým svitem. Klára připlula k Anakondovi a zůstala viset osmdesát centimetrů od jeho tváře. Na kouli se objevil maličký výrůstek. Ten se protáhl směrem k Jurijovi a proměnil se v pevnou spirálku. Na konci spirálky se vytvořila drobná ploška a na ní se objevila maličká průzračná odměrka. Ta se naplnila namodralou tekutinou.

„Tak ty mě chceš otrávit?“ řekl Anakonda. „No tak mě otrav, patří mi to, jsem mizera!“

Vzal odměrku, vypil nahořklou tekutinu jedním douškem a nádobku odhodil. Ploška na spirále se vymrštila, chytla odměrku a vše se stáhlo zpět do koule. Jurij čekal na svůj smutný konec.

Ale tekutina měla zcela jiný účinek. Hlava pomalu přestávala bolet a stesk se také rozplynul. Anakonda usnul. Za hodinu se probudil svěží a zdráv. Rozhodl se bez meškání pustit do práce. Sedl si ke stolu. Začal psát reportáž. Zanedlouho s ní byl hotov. Začínala takto:

ŠLECHETNÝ NÁLEZCE

Se šibalským úsměvem a bodrým humorem mě přijal ve svém skromném, ale útulném hnízdě za městem šlechetný nálezce N. I. Lesovalov. Veškerý ušlechtilý způsob života čestného nálezce přímo vybízí k rozsáhlému navracení nálezů. Když jsem ho navštívil, pil šlechetný nálezce na verandě kávu ze žaludů. Gramofon hrál melodickou houslovou rapsodii. Z magnetofonu se lila zádumčivá melodie klavíru.

„Mám rád tento ušlechtilý nápoj,“ s vlídně přimhouřeným okem mi vyprávěl zkušený nálezce. „Zejména když piji v doprovodu oduševnělé hudby Bachovy, Rimského— Kor saková nebo jiných skladatelů. Už od útlého dětství jsem měl dvě záliby: hudbu a vracení nálezů. Moc rád jsem lidem vracel ztracené mince, předměty, nebo potraviny…“

Reportáž měla jedenáct stran rukopisu. To znamená, že na stroji to bude 9 stran, to právě stačí na podčárník. V nejbližších dnech si koupím psací stroj, proč ne, teď když mám peníze.Jenže materiál by se měl přepsat už dnes. Jurij se obrátil ke kouli:

„Kdybys mi aspoň pomohla, Kláro. Visíš tady a k ničemu nejsi.

Klára mrkla nafialovělým světlem. Z koule vyrostly dva závity a několik osiček. Začaly růst, proplétat se a tvořit složitou konstrukci. Za čtrnáct vteřin už byl v jednom ze závitů v tmavých pružných destičkách sevřen list rukopisu. Po řádcích běhal světelný paprsek, který text četl. V jiném skřipci byl upevněn bílý list papíru, po tom běhal maličký váleček a za ním zůstával vzorně vytištěný text.

Za tři minuty a sedm vteřin byl rukopis přepsán ve třech exemplářích. Pak se celý stroj začal rozplývat a zmenšovat. Koule opět do sebe vtáhla všechny závity a zůstala hladká jako předtím. Anakonda prověřil text. Ani jediná chyba. Dokonce na dvou místech Klára opravila chyby, které udělal. Tato Klářina schopnost se Jurije nepříjemně dotkla.

Příští den ráno se Anakonda rozjel do redakce. Reportáž byla přijata chladně. Savejkov řekl:

„Je to neupřímné a falešné. Nejde vám to. Ten stařík vám nevyšel. Je sice teplý, ale nějaký vybledlý. Zkuste ho trochu ochladit, ale zato oživit. Něco jsem vám tam naznačil v textu.“

Jurij si vzal od Sávej ková rukopis, celý přeškrtaný a loudal se domů „oživovat staříka“. Ale jak to udělat, to nevěděl. Cítil, že to lépe nenapíše. Ze žalu zašel do obchodního domu v ulici Frunzeho, koupil si dvě nylonové košile, potom se chvíli rozmýšlel a koupil si svícen vyrobený v Tallinu a porcelánového harmonikáře. Protože nákup nebyl těžký a lehce se vešel do kabely, rozhodl se, že tentokrát nepojede taxíkem, a šel na trolejbus. V trolejbusu nebylo mnoho lidí a Jurij našel místo u okna. Jel sotva dvě stanice, když se z kabely ozvalo žalostné mňoukání. „Co je zas tohle, hrome!“ divil se. „Žádná kočka se mi tam dostat nemohla. To si zase vymýšlí ta sakramentská Klára.“

Mňoukání bylo čím dál tím hlasitější a žalostnější.

„To jsou dneska lidi,“ řekla žena, která seděla přes uličku. Obrátila se k Jurijovi: „Když chcete mít kočku, tak ji aspoň netrapte. Nacpal jste na ni ty své nákupy. Vždyť se vám v té tašce udusí.“

„Promiňte, občanko, žádnou kočku v tašce nemám,“ řekl Anakonda zdvořile.

„To si myslíte, že jsme všichni nahluchlí? Lže a ani se nezačervená!“ ozvaly se ze všech stran rozzlobené hlasy.

„Jistě někde ukradl čistokrevného kocoura a teď ho schovává. Poznám to po hlase, je to angorská kočka,“ řekl starší muž, patrně znalec koček.

„Měli bychom ho odvést na milici!“ řekl kdosi. „Tam se vysvětlí, kde je zakopaný pes.“

Anakonda popadl kabelu a rychle zamířil k východu. Vystoupil pět stanic před svým domem. Jen šlápl na asfalt, mňoukání přestalo. Ale už se mu nechtělo znovu lézt do trolejbusu, raději šel pěšky. Šel a přemýšlel o tom, co si to ta Klára zase vymyslela.

Když se blížil ke svému domu, uviděl shluk lidí. Lidé už se začínali rozcházet, již se nasytili podívané. Trolejbus, tentýž, co v něm jel Jurij, pamatoval si totiž jeho číslo, tam stál celý nakloněný. Na pravé straně měl promáčknutou karoserii a okno, u něhož Jurij prve seděl, bylo napadrť.

„Náklaďák ho chtěl předjet,“ vysvětlovala Anakondovi jakási žena. Cestující jsou živi, mají jen nějaké oděrky a vylekali se. Štěstí, že tam u toho okna nikdo neseděl — ten by to byl schytal.“

Jurijovi došlo, že ho koule vlastně zachránila. Ale když pominul první nával radosti, začala ho trápit myšlenka: když mě mohla zachránit, může mě stejně snadno zničit.

ROZCHOD S KYROU

Doma čekal Anakondu telegram: Přiletěla Kryma cekám zitra chata Kyra. Text ho potěšil, ale také vyvolal pochyby. Posledně, když se Kyra vracela z Krymu, poslala telegram, aby ji čekal na letišti. Ze by ji tentokrát někdo v letadle doprovázel? S Kyrou se Anakonda seznámil před dvěma roky na nějakém večírku. Velice se mu zalíbila. Začali spolu chodit do kina, do divadel a na pláž. O lásce nepadlo dosud ani slovo. Kyra je samostatné děvče, které zná svou cenu, a není snadné se jí zalíbit. Nedávno skončila univerzitu, teď pracuje jako laborantka v jednom biologickém ústavu. Její otec, známý profesor galvanoterapie, měl auto a chatu. Ke cti Anakondově je třeba říct, že když se s Kyrou seznámil, neměl ani ponětí o titulu jejího otce, o volze, ani o chatě. Naopak, bylo mu velmi nemilé, že Kyra žije na tak vysoké hmotné úrovni. Částečně také proto po skončení univerzity nezačal pracovat ve svém oboru, ale našel si místo v redakci. Toužil po slávě populárního novináře a chtěl tím Kyře dokázat, že také není jen tak někdo. Ale bohužel, s žurnalistikou mu to moc nevycházelo. Už tři měsíce byl v redakci, ale všechno, co doposud napsal, skončilo v koši. Teď má jedinou naději — reportáž o šlechetném nálezci.

Jurij se přinutil usednout ke stolu a začal přepisovat svůj článek. Ale nedařilo se mu to. Klára visela nad ním, v práci však nepomáhala. Patrně se nechtěla vměšovat do tvůrčího procesu. Anakondovi se strašně chtělo spát. Než ulehl, překontroloval balíčky pod matrací. Vše bylo v pořádku. Peněz měl ještě hodně.

Probudil se časně ráno. Rychle se umyl, vypil čaj, strčil Kláru do kabely, položil na ni svetřík, který koupil pro Kyru, a šel na nádraží. Cestou koupil kytici jižních růží.

Od stanice ke Kyřine chatě to bylo pouhých deset minut cesty. Kyra seděla na verandě v šatech sluneční žlutavé barvy. Moc jí to slušelo. Byla také hezky opálená. Uvítala Anakondu ne sice nepřátelsky, ale jaksi chladně. Jurije napadlo, že z něho nemá moc velkou radost. Květy sice blahosklonně přijala, ale svetřík ne.

„Juro, žádné hmotné dárky nechci. Neměj mi to za zlé. Tak co, už ti konečně něco otiskli?“

„Dostal jsem zálohu na reportáž,“ lhostejně pronesl Anakonda. „Napsal jsem slušný fejeton o šlechetném nálezci a návratci.“

„Ale takové slovo přece v ruštině neexistuje,“ řekla Kyra klidně. „Mimochodem, na pláži ve Feodosii jsem se seznámila s jedním zajímavým člověkem. Je to také žurnalista, z Leningradu, ale ten…“

„Nezajímají mě tvé plážové známosti,“ nespokojené ji přerušil Anakonda.

„Nebudeme se hádat,“ řekla klidně Kyra, „chceš, půjdeme se vykoupat?“

„Nebojíš se, že po jižním teple tady nastydneš?“ diplomaticky se zeptal Jurij. Věděl, že Klára zcela určitě poleze za ním do vody.

„Nachlazení se nebojím,“ se smíchem řekla Kyra, „ale bojím se, že jsi nějak zlenivěl. Vezmi támhle u garáže lopatu a vykopej tady jámu pro sloup k plotu. My teď budeme každému hostovi dávat nějaký pracovní úkol… A já zatím půjdu mamince pomoct s obědem.“

Anakonda si sundal sako, automaticky vzal kabelu s koulí a šel pro lopatu.

„K čemu ta kabela?“ smála se Kyra. „To bez ní nemůžeš být?“,

„Jen jsem si na ni tak zvykl. Jsem bez ní jako bezruký,“ s hranou lehkovážností odpověděl Jurij, vzal lopatu a šel na konec zahrady kopat jámu.

Starý plot byl povalený a na hranici parcely byly v pravidelných vzdálenostech vykopány jámy pro budoucí nový plot. Některé jámy ještě nebyly vykopané, byl jenom odstraněn drn v místech, kde měla jáma být. Anakonda položil kabelu vedle sebe a beze spěchu se dal do práce. A tu ho napadla myšlenka. Přešel za hranici parcely, rychlé odstranil drn a začal ve spěchu kopat jámu. Teď pracoval, co mu síly stačily, až hroudy země jen tak lítaly. Když byla jáma hluboká tak osmdesát centimetrů, Jurij se opatrně rozhlédl na všechny strany, vzal z kabely kouli a hodil ji na dno. Koule ztěžka dopadla a zůstala ležet. Anakonda na ni naházel vykopanou zem.

Tak, teď jsem na tebe vyzrál, pomyslel si. Spi sladce, drahá Kláro! Ať je ti země lehká!

Anakonda ještě udusal zem na Klářině hrobě. Potom poodstoupil na dva kroky a se zalíbením se díval na dílo svých nohou a rukou. Jak je bez koule na světě krásně a jasno. Jak krásně zpívají ptáci! Jak se lehce dýchá!

Anakonda zvedl kabelu, která teď téměř nic nevážila, a udělal krok směrem k chatě. Na rozloučenou se ještě jednou ohlédl — a den pro něho okamžitě pohasl. Ušlapaná země se zvedla a Klára se znovu objevila. Pomaloučku se protlačila vrstvou země a opět zaujala své místo ve vzduchu tři kroky od Ju-rije. Nebylo na ní ani zrníčko písku. Byla stejná jako před pohřbem.

Ke všemu se docela blízko ozvaly Kyřiny kroky a její udivený výkřik.

„Juro, co to je? Proč nepadá?“

„Je to koule jako každá jiná,“ vyděšeně a bez rozmyslu odpověděl Anakonda. „Můžeš ji vzít do ruky.“

Kyra se koule opatrně dotkla a hned ji zase pustila.

„Je strašně těžká a studená jak žába! Odkud to máš!“

„Kyro, všechno ti řeknu, ale dej mi slovo, že to nikomu nepovíš.“ S těmito slovy odvedl Anakonda dívku na lavičku v zahradě a řekl jí všechno, jak to doopravdy bylo. Kyra poslouchala a nepřerušovala ho, potom řekla:

„Jistě, nikomu se ani slovem nezmíním. Je to moc ošklivá historie. Už dávno jsem se v tobě zklamala a zřejmě jsem měla pravdu… Neuraz se, prosím tě, ale dokud u sebe budeš mít tu strašnou kouli, tak ke mně nechoď!“

„Kyro, a co když se té koule nikdy nezbavím?“ zoufale se zeptal Anakonda.

„Pak už ke mně nikdy nechoď!“

VĚDECKÁ KONZULTACE

Anakonda se,vrátil domů velice nešťastný. Od té doby, co se dostal do drápů té koule, měl čertovskou smůlu. Jak vrátit život do dřívějších kolejí? Jak se Kláry zbavit?

Vzpomněl si na obálku v aktovce a rychle začal hledat v zadní kapse kalhot. Ale tam nic nebylo, kapsa byla prázdná. Anakonda strnul. Ztratil jsem ji… Ale tu si vzpomněl, že má na sobě nové šaty a starý oblek se válí na dně skříně. Vrhl se tam,vytáhl staré kalhoty. Ještě byly cítit jehličím. Jurij vytáhl z kapsy obálku.

Na obálce bylo napsáno:

Vážený nálezce!

Nalož s těmito penězi, jak uznáš za vhodné. Možná že si pře-čteš tyto řádky, teprve až bude část peněz utracena. Pokračuj tedy v jejich utrácení (nebo uchování) podle svého rozhodnutí.

Text v podstatě nic nevysvětloval. Jen vnesl do Anakondovy duše ještě větší zmatek. Pak si ale vzpomněl, že si před několika dny někde v novinách přečetl zprávu o tom, že byl založen nový Vědeckovýzkumný ústav nevyjasněných přírodních jevů (VÚNPJ). Rozhodl se, že tam hned zítra půjde.

Bez průtahů zavedli Jurije rovnou k vědeckému řediteli ú-stavu Rassvetovovi. Když mu Jurij ukázal svou novinářskou legitimaci, Rassvetov mu řekl:

„O našem ústavu ještě není co psát. Máme málo faktů, soudruhu Lesovalove!“

„Jsem Anakonda,“ upřesnil Jurij. „Víte, je to takový had. Žije na horní Amazonce, jednotlivé exempláře dosahují délky až čtrnáct metrů…“

„Deset a půl,“ upřesnil Rassvetov. „A už tím trpíte dlouho?“

„Jak to trpím?“

„No, jak dlouho se pokládáte za hada?“

„Ale já se nepokládám za hada,“ urazil se Jurij. „Je to můj novinářský pseudonym.“

„Ach tak! To je jiná! Včera k nám přišel jeden občan, který se pokládá za tučňáka. Ale to nepatří do našeho oboru.“

„To se mě netýká! Přišel jsem k vám s vážnou věcí… Chci vám sdělit jedno tajemství. Ale nejdříve mi řekněte, je to pravda, že zkoumáte nevysvětlitelné jevy?“

„Nevysvětlené,“ opravil ho Rassvetov. „Ano, zkoumáme. Už se k nám dostaly různé, jak bych to řekl, divné věci. Lidé nám ochotně pomáhají. Před třemi dny například nám jeden chlapec, člen kroužku mladých přírodovědců, přinesl zajímavý objekt. Chytil ho na udici.“

S těmito slovy Rassvetov otevřel dveře. Ze sousedního pokoje vyběhl jezevčík a lehl si na koberec vedle stolu.

„Prosím vás, jaký je tohle objekt? Je to obyčejný pes!“ zlostně řekl Jurij. „Jdu sem k vám s důvěrou a vy mi ukazujete čokla!“

„Jenže to není pes, je to bioelektronický přístroj, který má formu psa a byl k nám na Zemi dopraven pro získání informací,“ říkal klidně, nezvýšeným hlasem Rassvetov. „Jen si ho prohlédněte pozorněji!“

„Proboha! Vždyť má šest noh! Proč jste mi to hned neřekl?“ rozrušil se Anakonda. „K čemu má Šest noh?“

„To na Venuši jsou tak přepjatě opatrní,“ řekl Rassvetov. „To je jejich práce. Zkonstruovali výborný aparát, ale aby zvětšili koeficient stálosti a pevnosti, dali mu o pár nohou víc… Ale vy jste mi chtěl něco sdělit… Neostýchejte se. My jsme tomu jezevčíkovi ihned vymontovali vysílací systém, takže na Venuši se nic nedozvědí.“

„Ale já chci, aby se ani na Zemi nikdo nic nedozvěděl,“ prohlásil Anakonda. „Také vám ukážu jeden přístroj. Ale nejdříve si přečtěte tady toto.“ Strčil Rassvetovovi do ruky tajemnou obálku.

Rassvetov si obálku přečetl, pokýval hlavou a nic neřekl.

Jurij tedy vyndal z kabely kouli a ta se okamžitě vznesla do vzduchu. Když bioelektronický pes kouli uviděl, vyskočil a se schlíplým ocasem a žalostným vytím utekl do sousedního pokoje.

„Prapodivná koule,“ zádumčivě řekl Rassvetov. „Není agresivní?“

„Není. Můžete ji vzít do ruky. Nekouše. Raději kdyby kousala, bylo by to snazší.“

Rassvetov chvíli držel kouli v ruce, potom ji pustil. Koule se vrátila na své místo ve vzduchu.

„Je to náramně divná koule,“ opakoval Rassvetov. „Nic podobného, pokud vím, tu dosud nebylo. Specifickou váhu má zřejmě vyšší než olovo. Řekněte, mění se její teplota často?“

„Vůbec se nemění. Dokonce ani když ji hodíte do ohně. Je pořád takhle studená.“

„Velmi podivný předmět!“ potřetí opakoval Rassvetov. „Řekněte, jak a kdy jste se s ní dostal do kontaktu? Co tomu předcházelo. Řekněte mi všechno, tak jako lékaři, nic nezatajujte.“

„Řeknu vám všechno po pravdě,“ řekl Jurij, „ale musíte mi slíbit, že mimo tento ústav se to nikdo nedozví.“

„To vám rád slíbím,“ řekl Rassvetov. „Avšak jestli se ukáže, že zachování tajemství by ohrozilo životy nebo zdraví jiných lidí nebo že by to umožnilo únik informací na jinou planetu, budu nucen svůj slib odvolat.“

„Rozumím,“ řekl Anakonda. „Kdyby měla koule přinést jiným škodu, netrval bych na zachování tajemství… A teď mě vyslechněte.“

Jurij vyprávěl dlouho. Rassvetov ho pozorně vyslechl. Potom zavedl Anakondu do laboratoře, kde začali kouli různými způsoby prověřovat a zkoumat. Z ústavu odešel Jurij až večer a celý další týden chodil s koulí do institutu jako do služby. Co všechno na Kláře vyzkoušeli! Tepelně ji zatěžovali, koupali ji v kyselinách i v zásaditých látkách, působili na ni elektrickým proudem, bušili do ní na kovadlině, zazdili ji do betonu, obložili ocelovými i olověnými deskami. Ke konci týdne Rassvetov sestavil seznam získaných výsledků a kopii dal Anakondovi.

VONPJ Karta výzkumů č. 19-š

Prozatímní název zkoumaného objektu: KVEMA (koule v se pronikající exteritoriální mimozemská autoregulační)

Analogické případy nevyjasněných jevů: analogické jevy neexistují

Vnější vzhled objektu ve stavu klidu:

koule pravidelné formy tmavé barvy

Stupeň nebezpečnosti podle Kargerova 12-stupňového systému při agresi:12 stupňů

A. Fyzikálně-chemické charakteristiky:

1. Průměr: 77,637 mm

2. Atomová hmotnost: 265,24

3. Tepelná jímavost: žádná

4. Teplota tání: nezjištěna

5. Reakce na kyseliny: nereaguje

6. Reakce na zásady: nereaguje

7. Radioaktivnost: žádná

8. Elektrovodivost: žádná

B. Psychologické charakteristiky:

1. Rozumná

2. Neemocionální

3. Neagresivní (viz paragraf l „Zvláštních znaků“)

4 Schopna předvídat události, které se ještě neodehrály

5. Schopna plnit mnohostranné ochranné funkce ve vztahu k objektu, se kterým navázala kontakt.

C. Mechanicko-funkční zvláštnosti a anomálie:

1. Ačkoliv má specifickou váhu vetší než voda a vzduch, přece plave a vznáší se ve vzduchu

2. Prochází jakýmkoliv prostředím

3. Je schopna jakýchkoliv fyzických, chemických a mechanických úkonů

4. Univerzální

5. Regulační

6. Nezničitelná pozemskými prostředky

Zvláštní znaky:

1. Na ničení živých tkání není programována, nebo se sama rozhodla nepůsobit škodu bílkovinovým sloučeninám

2. Fyzikálně exteritoriální

3. Zdroj energie neznámý

4. Místo vzniku nevyjasněno

Anakonda si kartu pozorně přečetl.

„Jak mám rozumět tomu.fyzikálně exteritoriální?“ zeptal se Rassvetova.

„Museli jsme tento termín zavést při výzkumu KVEMY. Kvema je exteritoriální v tom smyslu, že ačkoliv je na Zemi, řídí se fyzikálními zákony nikoli pozemskými, nýbrž zákony toho hvězdného systému, odkud přišla.“

„Z toho mám vskutku malou radost,“ prohlásil Jurij. „Tady v kartě se neříká ani slovo o tom, jak se jí mám zbavit. Myslíte, že je to lehké pořád ji vláčet s sebou? Už mám ruce celé vytahané. A co se týká psychického stavu, to radši ani nemluvím.“

„Žádné doporučení vám nemohu dát, bohužel. Je to příliš nezvyklý případ. Obávám se, že nejlepší varianta je zachovat status quo a nechť vám je útěchou myšlenka, že jste jediný člověk na Zemi, který navázal kontakt s tak neobyčejným objektem z jiné planety.“

„Do horoucích pekel s takovými meziplanetárními kontakty!“ zvolal Anakonda. „A proč se nalepila právě na mne?“

„Možná že si vás Kvema už dříve vyhlídla. Potřebovala pro svůj experiment člověka určitého charakteru… No, řekněme, počestného, ale nepříliš pevného před pokušením. Kontakt byl navázán v tom okamžiku, kdy jste se rozhodl vzít si ty peníze. Od toho okamžiku jste se stal předmětem pozorování KVEMY, a také předmětem její ochrany. Pokud kontakt existuje, KVEMA nedovolí, aby vám někdo zkřivil jediný vlásek. Je tak všemocná, že vás zachová při životě bez úhony, dokonce i kdybyste se ocitl v epicentru atomového výbuchu.“

„Nač mi je taková jistota a bezpečí, soudruhu Rassvetove! Chtěl bych normálně žít a pak normálně umřít. A co kdybych se sám udal, soudruhu Rassvetove? Tak a tak, přisvojil jsem si cizích deset tisíc, suďte mě a potrestejte. Možná že ve vězení mi dá koule konečně pokoj.“

„Soud vám nehrozí,“ odpověděl Rassvetov. „Z právního hlediska jste se nedopustil ani krádeže, ani přisvojení nálezu. KVEMA vám fakticky podstrčila nebo chcete-li nabídla peníze. Je-likož KVEMA je zcela hmotná a je myslícím a inteligentním objektem, je možno pokládat ji za právní osobu a za majitele oněch peněz. Takže jste de facto i de iure +) dostal ty peníze darem od právní osoby, od KVEMY. V důsledku toho jste se nedopustil zločinu ani před zákonem, ani před lidmi. Dopustil jste se zločinu před sebou samým nebo správněji na sobě samém.“

„No tak teď je to jasné,“ řekl Rassvetov. „Prostě obnovuje kat tyto peníze čestnou prací. Buď je někde čmajzla, nebo zfalšovala. To pak znamená, že mám právo být odsouzen jako spoluúčastník zločinu.“

„Za týden styků s KVEMOU jsem přišel k názoru, že i když se neřídí zemskými fyzikálními zákony, lidské zákony a předpisy ctí s patřičnou pietou. Je příliš rozumná a příliš všemohoucí, než aby si dovolila vnášet chaos do pozemského světa. Jistě by mohla vykrást všechny banky na světě nebo natisknout miliardy falešných peněz, ale nemyslím, že by si zvolila tuto cestu…“

„Vážená KVEMO, řekněte nám, prosím, jak jste získala oněch deset tisíc?“ obrátil se Rassvetov ke kouli.

Koule zazářila zeleným světlem a na jejím povrchu se objevil nápis, který pomaloučku mizel:

1 = 0; 0 = 1

„No tak teď je to jasné,“ řekl Rassvetov. „Prostě obnovuje ty bankovky, které denně buď shoří v požárech, nebo zmizí ve vodě při ztroskotání lodí a tím vypadnou z oběhu. Tyto bankovky KVEMA obnovuje. Uděláme malý pokus.“

Po těch slovech Rassvetov vytáhl z kapsy třírublovku a sirky. Zapsal si číslo bankovky a zapálil ji. Když shořela, poprosil KVEMU: „Obnovte ji, prosím!“

Koule zazářila na okamžik modře, potom z, ní vyskočila páka se čtvercovou ploškou na konci. Z plošky upadla na stůl třírublovka. Potom páka zmizela.

„Tatáž třírublovka, série a číslo souhlasí,“ prohlásil Rassvetov. „Děkuji vám, vážená KVEMO, schovám si ji na památku a budu ji opatrovat až do svého posledního dne… Ale snad nám přece jen řeknete, odkud a proč jste k nám přišla?“

Tmavá koule bez hlesu a bez pohybu visela ve vzduchu tři kroky od Anakondy.

„Tak u mě pořád trčí a nic s ní nesvedu,“ řekl Jurij. „Copak se nenajde východisko, soudruhu Rassvetove?“

„Nemám právo dávat vám rady, jak se máte chovat,“ odpověděl Rassvetov. „Ale myslím si, že když to začalo penězi, je třeba začít úvahy od tohoto faktu. Tak tedy — KVEMA vám dala deset tisíc rublů. Zajímá ji zřejmě, jak se budete chovat, když budete mít peníze. Pokud budete mít třeba jen jednu kopejku z peněz, které vám dala, její chování vůči vám se nezmění. Bude vás sledovat a zároveň i chránit před jakýmkoliv nebezpečím, dokonce vám možná poskytne i lékařskou pomoc, bude-li to třeba. To znamená, pokud máte peníze od KVEMY, jste prakticky nesmrtelný. Ale je to dosti smutná nesmrtelnost.

Teď si představíme druhou možnou variantu. Dejme tomu, že rychle utratíte všechny peníze, které vám KVEMA dala, a KVEMA vás opustí, protože když to logicky domyslíme, bude tím její úkol splněn a pokus zakončen. Avšak v tomto případě se KVEMA může zachovat podle různých variant — varianta A: KVEMA vás opouští bez jakýchkoliv následků pro vás. Varianta B: KVEMA vás opouští, ale předtím provede proti vám nihilizační akci, aby zde nenechala svědka své činnosti. Vždyť když o vás již nebude pečovat, nebo lépe řečeno, když vás nebude potřebovat ke svému experimentu…“

„To chcete říct, že mě může jednoduše oddělat?“

„Ovšem. Nezapomínejte, že při vší své inteligenci nemá KVEMA emocionální sféru, je to čistý pragmatik. Jestli nebude pokládat váš život za účelný…“

„To jsem se dostal do parádní bryndy!“ řekl zoufale Anakonda a vzal kabelu s koulí. „Tak vám pěkně děkuji, soudruhu Rassvetove, pěkně jsme si pobesedovali… Ale slovo dodržíte, že? Doufám, že se to nedostane do novin.“

„Nemějte strach! Vyvolat poplach v novinách by mělo cenu jen tehdy, kdyby lidé mohli nějak na KVEMU působit. Ale KVEMA je všemohoucí, všepronikající a nezničitelná. Zpráva v novinách by mohla vyvolat jen paniku… Nakonec bych,jelikož KVEMA je zcela hmotná a je myslícím a inteligentním objektem, je možno pokládat ji za právní osobu a za majitele oněch peněz. Takže jste de facto i de iure dostal ty peníze darem od právní osoby, od KVEMY. V důsledku toho jste se nedopustil zločinu ani před zákonem, ani před lidmi. Dopustil jste se zločinu před sebou samým nebo správněji na sobě samém.“

„No tak teď je to jasné,“ řekl Rassvetov. „Prostě obnovuje kat tyto peníze čestnou prací. Buď je někde čmajzla, nebo zfalšovala. To pak znamená, že mám právo být odsouzen jako spoluúčastník zločinu.“

„Za týden styků s KVEMOU jsem přišel k názoru, že i když se neřídí zemskými fyzikálními zákony, lidské zákony a předpisy ctí s patřičnou pietou. Je příliš rozumná a příliš všemohoucí, než aby si dovolila vnášet chaos do pozemského světa. Jistě by mohla vykrást všechny banky na světě nebo natisknout miliardy falešných peněz, ale nemyslím, že by si zvolila tuto cestu…“

„Vážená KVEMO, řekněte nám, prosím, jak jste získala oněch deset tisíc?“ obrátil se Rassvetov ke kouli.

Koule zazářila zeleným světlem a na jejím povrchu se objevil nápis, který pomaloučku mizel:

1 = 0; 0 = 1

„No tak teď je to jasné,“ řekl Rassvetov. „Prostě obnovuje ty bankovky, které denně buď shoří v požárech, nebo zmizí ve vodě při ztroskotání lodí a tím vypadnou z oběhu. Tyto bankovky KVEMA obnovuje. Uděláme malý pokus.“

Po těch slovech Rassvetov vytáhl z kapsy třírublovku a sirky. Zapsal si číslo bankovky a zapálil ji. Když shořela, poprosil KVEMU: „Obnovte ji, prosím!“

Koule zazářila na okamžik modře, potom z, ní vyskočila páka se čtvercovou ploškou na konci. Z plošky upadla na stůl třírublovka. Potom páka zmizela.

„Tatáž třírublovka, série a číslo souhlasí,“ prohlásil Rassvetov. „Děkuji vám, vážená KVEMO, schovám si ji na památku a budu ji opatrovat až do svého posledního dne… Ale snad nám přece jen řeknete, odkud a proč jste k nám přišla?“

Tmavá koule bez hlesu a bez pohybu visela ve vzduchu tři kroky od Anakondy.

„Tak u mě pořád trčí a nic s ní nesvedu,“ řekl Jurij. „Copak se nenajde východisko, soudruhu Rassvetove?“

„Nemám právo dávat vám rady, jak se máte chovat,“ odpověděl Rassvetov. „Ale myslím si, že když to začalo penězi, je třeba začít úvahy od tohoto faktu. Tak tedy — KVEMA vám dala deset tisíc rublů. Zajímá ji zřejmě, jak se budete chovat, když budete mít peníze. Pokud budete mít třeba jen jednu kopejku z peněz, které vám dala, její chování vůči vám se nezmění. Bude vás sledovat a zároveň i chránit před jakýmkoliv nebezpečím, dokonce vám možná poskytne i lékařskou pomoc, bude-li to třeba. To znamená, pokud máte peníze od KVEMY, jste prakticky nesmrtelný. Ale je to dosti smutná nesmrtelnost. Teď si představíme druhou možnou variantu. Dejme tomu, že rychle utratíte všechny peníze, které vám KVEMA dala, a KVEMA vás opustí, protože když to logicky domyslíme, bude tím její úkol splněn a pokus zakončen. Avšak v tomto případě se KVEMA může zachovat podle různých variant — varianta A: KVEMA vás opouští bez jakýchkoliv následků pro vás. Varianta B: KVEMA vás opouští, ale předtím provede proti vám nihilizační akci, aby zde nenechala svědka své činnosti. Vždyť když o vás již nebude pečovat, nebo lépe řečeno, když vás nebude potřebovat ke svému experimentu…“

„To chcete říct, že mě může jednoduše oddělat?“

„Ovšem. Nezapomínejte, že při vší své inteligenci nemá KVEMA emocionální sféru, je to čistý pragmatik. Jestli nebude pokládat váš život za účelný…“

„To jsem se dostal do parádní bryndy!“ řekl zoufale Anakonda a vzal kabelu s koulí. „Tak vám pěkně děkuji, soudruhu Rassvetove, pěkně jsme si pobesedovali… Ale slovo dodržíte, že? Doufám, že se to nedostane do novin.“

„Nemějte strach! Vyvolat poplach v novinách by mělo cenu jen tehdy, kdyby lidé mohli nějak na KVEMU působit. Ale KVEMA je všemohoucí, všepronikající a nezničitelná. Zpráva v novinách by mohla vyvolat jen paniku… Nakonec bych vás rád o něco poprosil. KVEMA zná dokonale materiální svět, umí si jej podřídit a umí jej i měnit. Ale psychický svět člověka zná jen nedokonale a do jisté míry jej studuje právě na vás. Možná že jste pro ni jakýmsi modelem. A jestli je to tak, pak podle vás může soudit o celém lidstvu. Proto se chovejte ke KVEMĚ co možná nejtaktněji, a abych tak řekl, co nejsnášenlivěji.“

DŮLEŽITÉ ROZHODNUTÍ

Když se Anakonda vrátil domů, vypustil KVEMU z kabely a ta zaujala své místo ve vzduchu. Jurij se oddal úvahám. Co má dělat: utrácet peníze a čekat bud“ na osvobození, nebo na svou zkázu, anebo šetřit peníze a žalostně utrácet život pod nadvládou KVEMY. Co má dělat?

Seděl v hlubokém rozjímání až do noci. Potom vstal a přistoupil k oknu. „Přejde-li kolem támhleté lavičky jako první muž,“ řekl si, „budu žít šetrně, bude-li to žena, budu utrácet peníze bez obav.“ V tom okamžiku vyšla z aleje dívka v modrých šatech a přešla kolem lavičky. V soumraku bílé noci se Anakondovi zdálo, že ji poznává. Ale vždyť je to Leoncavalla. Je to ta sympatická dívka, kterou viděl dalekohledem.

„Budu utrácet, až se budou hory zelenat!“ rozhodl se Anakonda. „Buď pojdu, anebo budu zase žít jak člověk.“

Nestačil to domyslet, když se z vedlejší místnosti ozvalo klepání na zeď a Babíkův hlas:

„Juro, nemohl byste ke mně na chvilečku zajít?“

Anakonda zamířil k milovanému sousedovi a koule plula za ním.

Světlo v pokoji bylo zhasnuto. Soused seděl u okna v zubařském křesle, pevně přišroubovaném k parketám. Hlavu měl pohodlně opřenou o kožený podhlavník. Námořnický dalekohled byl upevněn na důmyslném systému podpěr a pružin.

„Tak si zde žiji, ponořen do světa krásy,“ dojatě začal Babík. „Ale, ó hrůzo, děvčata odjíždějí na prázdniny. Vím, na podzim se zase vrátí opálené, zkrásnělé, s vůní kopretin a lesních konvalinek…“

„Babylone Viktoroviči, vůni přece dalekohledem necítíte,“ přerušil ho Jurij.

„Ó, nepřistřihujte křídla mým snům!“ unyle řekl Babík. A již zcela jiným tónem pokračoval: „Přišel jste samozřejmě s kuličkou. Vidím, vidím, je zdravá a čilá, ta vaše koulička… Už dlouho jsme si, Juro, nepopovídali jako asistent s asistentem.“

„To zase chcete peníze?“ zeptal se Anakonda přímo.

„Můj mladý příteli, proč tak hrubě, tak nevzletně! Nepotřebuji peníze, potřebuji jen silnější optiku. Víte, jeden můj známý prodává přenosný teleskop. Chce za něj pouhých sto osmdesát louisdorů…“

„Dám vám ty louisdory,“ řekl Anakonda klidně. „Teď mi není louisdorů ani trochu líto.“

NEČEKANÁ VARIANTA

Příští den vzal Jurij kabelu s KVEMOU a zamířil si to do Aeroflotu. Rozhodl se, že poletí do Soci. „Sametová“, mírná sezóna ještě nezačala, a tak si Anakonda koupil letenku na TU-104 bez potíží. Pak zašel do obchodního domu a koupil si pěkný kufr.

„Rozhodl jste se cestovat?“ zeptal se ho Babík, když ho uviděl vcházet s kufrem.

„Ano, zítra letím k Černému moři.“

„Přeji vám to, Juro… Na jihu je tolik krásy, která stojí za vidění. Ach slunce, moře, opálená děvčata na pláži — to je svátek jsoucnosti a vědomí! Jaká škoda, že jste koupil jen jednu letenku. Na Babylona Viktoroviče jste nepomyslel, zapomněl jste na člověka, který umí zachovávat cizí tajemství.“

„Dobrá, Babylone Viktoroviči, vezměte si moji letenku. A tady máte peníze na zpáteční cestu a na útratu. Rozmyslel jsem si to, nepoletím,“ rozhodně prohlásil Anakonda. Pochopil, že nejlepší způsob, jak se zbavit Babíka aspoň na čas, je poslat ho na jih a sám zůstat ve městě. Kromě toho by mu KVEMA na jihu velmi komplikovala život.

„Děkuji vám, Juro!“ dojatě řekl Babík a rychle se otočil, aby Jura neviděl jeho upřímné slzy.

Příští den ráno odjel Babylon Viktorovič na letiště s kufrem, který si půjčil od Anakondy a do něhož kromě věcí na pláž uložil také námořnický dalekohled. Vzlétl a dole v mlhavém oparu jako v nejjemnější nylonové košili dřímala zelená rovina. Brzy se pod pravým křídlem ukázala mořská modř a pod levým čněly osmahlé hory v čepičkách věčného sněhu.

Týž den Anakonda začal rozmařile utrácet. Jestli však doteďka kupoval věci, které měly praktický smysl, teď jeho utrácení nabylo zcela jiného charakteru. Šel na trh, nakoupil tam květiny, a když vyšel na ulici, začal je rozdávat kolemjdoucím dívkám, že má dnes narozeniny, a proto platí za všechny, kdo tu jedí a pijí. Většina lidí se urazila, ale našli se lidé, kterým se to moc líbilo. Jurij byl za chvíli obklopen pochlebníky a příživníky. Od toho dne peníze začaly tát jako sníh.

Za týden Anakonda zjistil, že mu zůstalo sto třicet rublů. A za další dva dny, když se ráno probudil po bouřlivém mejdanu s novými přáteli s hlavou těžkou jako kámen, našel v kapse jedinou desetirublovku. Když prošacoval všechny kapsy, vytřásl ještě dva ruble a šedesát kopejek. Pochopil, že začal rozhodný den. Dnes utratí poslední zbytek peněz — a koule buď od něho odletí a osvobodí ho od jha, anebo… Zkrátka, ať se stane, co se stane!

Vzal kabelu s KVEMOU a šel do nejbližší restaurace. Tam se dosyta najedl, vyšel do ulic a toulal se až do večera. Bílé noci již končily, na město se snášela teplá tma. Světla na mostech se zrcadlila v Něvě. Neónové reklamy na Něvském prospektu zářily vesele do tmy. Po chodnících se procházely šťastné mladé páry a hezké dívky. Možná že to vidím všechno naposled, smutně si pomyslel Jurij cestou domů.

Ještě se zastavil v potravinách na rohu a koupil si láhev koňaku — když umírat, tak s koňakem! Pak si koupil krabičku luxusních cigaret a zápalky. Zůstal mu jediný pětník. Jen ten ho teď’Spojoval z KVEMOU a možná také se životem.

Přišel domů, vypustil kouli z kabely a ta se jako vždy vznesla do vzduchu, kde zůstala viset tři kroky od něho. Potom si nalil plnou skleničku a obrátil ji do sebe. Jídlo neměl, jen si zapálil. Pak si nalil další. Opilé teplo se mu rozlévalo po těle a svět okolo něho jako by začal pulsovat. Stěny pokoje se rozbíhaly a zase sbíhaly, jako když chtějí Jurije rozmáčknout. Anakonda vzal z kapsy poslední pětník a šel k oknu.

Domy za oknem se houpaly, světla hned zhasínala a hned se zas rozsvěcovala jako signály neštěstí. V koleji naproti svítilo pouze jedno okno, čtvrté od kraje. Anakondovi se zdálo, že na něm sedí dívka v modrém — Leoncavalla. Vtom však okno jako by vzlétlo vzhůru a zhaslo. Jurij vyhodil pětník. Ten upadl na dlažbu silnice, až to cinklo. A je konec!

Otočil-se. Koule visela ve vzduchu jako obvykle. Tři kroky od něho. Vědecká předpověď soudruha Rassvetova se nesplnila. Koule si vybrala nečekanou variantu: rozhodla se zůstat s Juriem navždy. A co jestli se teď oběsím, napadla Anakondu morbidní myšlenka. Je to sice krutá, ale jediná možnost, jak se koule zbavit.

Klátivým opilým krokem šel k posteli, sehnul se a nahmatal pod ní provaz. Kdysi byl členem začátečnického horolezeckého kroužku a provaz patřil k výstroji turistické skupiny. Jurij zkoušel, zda nepovolí — ale kdepak, ten je pevný. Rozmýšlel se, kde by jej upevnil, ale dlouho váhat nemusel: nad dveřmi trčely dva pevné háky, na kterých kdysi bývaly upevněny závěsy. Mohl si vybrat, který chtěl.

Koule za Anakondovými zády neslyšně vzplanula smutným namodralým světlem. V tom okamžiku se provaz proměnil v šedou trouchnivinu a rozpadl se na prach. Háky zmizely. Ve zdi po nich zůstaly díry.

„Ani normálně oběsit se člověk nemůže!“ vykřikl Anakonda a rozpřáhl se pěstí na KVEMU. „Ale já na tebe přece vyzraju!“

Vyskočil na okno, chytil se oběma rukama za hlavu a vrhl se dolů, na vylidněnou ulici, mezi tmavé stromy a černá kopí ohrady. V tom okamžiku ho jakási pružná síla zachytila, Anakonda se ocitl v síti z tenoučkých pružinek, studených jako led. Koule visela nad ním. Potom ho v síti vyzvedla až k oknu a měkce vtáhla do pokoje. Anakonda upadl v slzách na postel.

STRASTIPLNÝ ŽIVOT

Jurij se probudil až příští den v poledne. Hlava ho tupé bolela. Bylo mu zle. Koule visela jako vždy tři kroky od postele. Anakonda si vzpomněl, co bylo. včera, a tiše zasténal. Co teď? KVEMA s ním bude pořád, v kapse nemá ani kopejku, život má zkažený a ani smrt mu není povolena… Co si počít?

Lenivě vstal, oblékl se, ani nevěděl jak, šel ke stolu a podíval se na prázdnou láhev. Za dobu intenzivních útrat si zvykl každé ráno vyhánět opilost z předešlé noci skleničkou, ale teď neměl ani vindru. Pravda, má všelijaké věci — magnetofon, fotoaparát, nějaké obleky. Může to odnést do bazaru. Ale tam neplatí hned, musí se čekat, dokud tu věc neprodají. A co bude jíst, než dostane peníze? Z redakce ho už vyhodili, má tam snad jít prosit? Ne, to by byla hanba! Co dělat?

Koule osvětlila pokoj modravým světlem. Vysunula se z ní páčka se čtvercovou ploškou na konci. Na stůl dopadly dva zmačkané papírové ruble.

Tak ty ses rozhodla, že si mě budeš vydržovat, křivě se usmál Anakonda. Moc štědrá ovšem nejsi… Ale což, i tak ti děkuju… Tak lez do kabely, půjdeme si koupit jídlo a pití.

Jurij ze všeho nejdříve koupil lahvičku vodky a balíček nejlacinějších cigaret, potom třicet deka játrového salámu třetí kvality a chleba. Přišel domů, vytáhl z tašky nákup i kouli a postavil na stůl vodku. Vypil první sklenku a zajedl ji salámem, vykouřil cigaretu a pomyslel si: Není to nejhorší. S vodkou se dá žít. A hlavně: nadměrné požívání vodky může znamenat smrt, a tady, drahoušku, už nic nesvedeš. Budu systematicky pít, zchlastám se, až umřu, a celý ten mizerný život skončí.

Koule se rozvítila zeleně. Úzký paprsek vystřelil k láhvi a zhasl. Anakonda si chvějící se rukou nalil druhou sklenku, upil — a okamžitě ji s odporem vylil na zem. Vodka se proměnila ve vodu.

Tak začal Anakondův život bez alkoholu, bez problémů, bez práce, ale i bez radosti. Každé ráno dostal od koule dva ruble, vzal KVEMU do tašky a šel pro jídlo. Když se vrátil, skromně pojedl a vydal se s kabelou a koulí do ulic. Nerozhlížel se kolem, oči měl upřené na asfalt a chodil, aniž věděl kudy a kam, bez cíle — jen aby nebyl doma. V pokoji to bylo k nevydržení, a také není možné pořád sedět doma. Sousedé už po něm pokukovali a divili se, že nechodí do práce. A tak bloudil po ulicích. Kabelu s koulí teď nosil na zádech. Už si na ni zvykl jako hrbáč na svůj hrb.

Když tak prolajdačil celý pracovní den, vracel se domů, bez chuti si připravil jídlo, bez chuti ho snědl — a šel znovu do ulic. Přestal o sebe dbát, neholil se, nový drahý oblek měl už zaprášený a pomačkaný, ale nevyčistil si ho. Už v nic nedoufal, po ničem netoužil a začal se bát lidí. Veškeré jeho potřeby se omezily jen na jídlo, ale i to mu bylo lhostejné, jen když měl něco v žaludku. Dva ruble, které mu KVEMA denně dávala, mu úplně stačily. Měl sice věci, které mohl prodat, ale byl lenivý odnést je do bazaru. A na co by taky teď potřeboval další peníze?

Když se pozdě večer vrátil, uvařil si čaj, k němu přikusoval chleba, pak se svalil do postele a okamžitě usínal. Nic se mu nezdálo. Vypadalo to, že koule ho připravila i o sny.

LEONCAVALLA — TÁNA

Bylo to v polovině srpna. Jurij se dosyta unavil chozením po ulicích a pocítil, že je čas na oběd. S kabelou na zádech šel přes parčík ke svému domu. Nepospíchal, nechtělo se mu vracet k vlastnímu krbu. To proto, že se včera vrátil z jihu Babík a vzápětí se odehrála nepříjemná scéna.

Babík se vrátil vyhublý, levé oko mu nervózně cukalo. Byl na výsost nespokojen, že ho Anakonda poslal do SoČi. Nikdy, ani za zlaté prase už tam nepojede. Ukázalo se, že nějaká žena objevila Babíka, jak v plážovém obleku ležel se svým námořnickým dalekohledem na skále nad ženskou pláží. Žena spustila strašný křik, seběhly se i ostatní. Křičely, vřeštěly, štípaly Babíka, a dokonce mu naložily na hřbet jeho vlastním námořnickým dalekohledem. V důsledku toho je dalekohled polámaný a je nutné dát ho do opravy.

„Ale vždyť máte, Babylone Viktoroviči, ještě obyčejný dalekohled a přenosný teleskop,“ poznamenal Jurij.

„Neříkám, že ne. Ale každý člověk přece chce mít úplnou sbírku optických přístrojů. Kromě toho, všechno jsem utratil na jihu, kam jste mě vystrnadil…“

„Babylone Viktoroviči, moje finanční situace je velice nahnutá. Chcete-li, vezměte si tuhle magnetofon. Můžete ho prodat. Tady máte ještě svetr. Je sice dámský, ale i ten konečně můžete prodat.“

„Moc mě těší, milý příteli, ale nemohl byste mi dát také nějaké peníze?“

„Babylone Viktoroviči, nemám ani groš, koule mi dává denně jen dva ruble.“

„Když mi, Juro, budete denně dávat čtvrtinu z toho, co dostáváte, bude vám to jen k užitku^“

„Nač vám budou moje kopejky?“

„Juro, já přece nejsem chtivý. Ale optika si žádá oběti. Rozhodl jsem se Šetřit na stereoskop. Jen s ním budu moci pozorovat krásu v přírodě ve všech jejích rozměrech.“

Anakonda se s ním nehádal. Bylo mu to vlastně všechno jedno. Dal mu tři mince, dohromady padesát kopejek. Babík natáhl ruku. Koule se na okamžik zahalila do průzračného opálového oparu.

„Děkuji vám, Juro!“ řekl Babík, vzal si peníze a najednou jimi s bolestným výkřikem praštil o zem a začal si foukat na prsty. „Tak tohle vám neodpustím! Strkat mi nažhavené mince! To je svinstvo!“

„To jsem nebyl já, to koule… Chce asi zachovat mou minimální úroveň,“ řeicl Jurij a sbíral mince. Vůbec nebyly horké.

„Svinstvo!“ opakoval Babík. „Vás a tu vaši kouli by patřilo roznést mezi nájemníky. Už jsem to měl udělat dávno. Zítra na vás podám stížnost na domovní správu.“ Popadl magnetofon a svetr, vyběhl z pokoje a práskl za sebou dveřmi.

Proto se dnes Anakondovi vůbec nechtělo domů. Je pravděpodobné, že ho tam čekají další nepříjemnosti. Sundal si kabelu,sedl si na lavičku v parku a zapálil si. Kouřil pomalu, aby co nejvíce oddálil návrat domů. Kouřil s požitkem a přemýšlel o tom, že to mu ještě koule dovolí, to mu nezakázala.

Seděl tam na lavičce sám, docela na kraji, hned vedle sádrového ozdobného koše na odpadky. Na druhé straně aleje, na stejné lavičce, klimbali dva důchodci. Parčík byl téměř liduprázdný. V srpnu je Leningrad vždycky vylidněný. Dospělí jsou většinou na dovolených a děti na prázdninách a v pionýrských táborech. Bylo ticho. Nebe bylo zahaleno lehkým oparem a světlo bylo příjemné, neoslepovalo.

Zleva se ozvaly nějaké kroky. Poznal ji hned, i když neměla své modré šaty. V rukou nesla nevelkou tašku, byly na ní na bílém pozadí namalovány tančící žabky. Sedne-li si na lavičku, tak v mém životě není ještě všechno ztraceno, mám ještě naději zbavit se té koule, pověrčivě si pomyslel Jurij. Srdce mu začalo tlouct, jako by padal do propasti nebo se snažil vzlétnout k nebi.

Prošla lehkým krokem kolem, pak se náhle zastavila jako by se na něco rozpomněla, ustoupila o krok a sedla si na kraj lavičky. Kabelu položila vedle sebe.

„Děkuji vám, Leoncavallo,“ vyletělo Jurijovi.

Dívka se na něj podívala s údivem, ale bez hněvu. Pak se na jejím obličeji objevil úlek.

„Je vám špatně?“ zeptala se prostě a srdečně. „Proč jste tak zbledl? Máni doběhnout pro vodu?“

„Ne, prosím vás, to nic… Jen jsem dlouho chodil… Chodil… Chodil… Nebojte se…“ Jurij už tak dávno s nikým nemluvil, kromě Babíka, že nyní jen těžko hledal slova.

„No, teď se vám zřejmě ulevilo,“ řekla dívka. „Už nejste tak bledý… Ale proč mi říkáte Leoncavallo? Vždyť to byl hudební skladatel. Jmenuji se Táňa. A vy?“

„Byl jsem Anakonda. Víte, to je takový had. Žije na horním toku Amazonky. Některé exempláře dorůstají délky až deset a půl metru… Ale Anakonda se ze mě nestal.“

„To jste měl takový pseudonym?“ dovtípila se Táňa.

„No právě. Chtěl jsem být novinářem, ale jak se ukázalo, nemám k tomu talent. Proto jsem tedy obyčejný Jurij. A bydlím tamhle naproti.“

„Líbí se mi, že tak otevřeně o sobě mluvíte. Myslím, že jste asi dobrý člověk.“

„Kdepak, mýlíte se. Udělal jsem jednu nepěknou věc, já nejsem žádný dobrák. Strašně mě to trápí…“

„Ne, nezdá se mi, že byste byl špatný. Ale skutečně vypadáte velice utrápeně… Víte, viděla jsem vás už několikrát na ulicí. Vždycky jdete a nic kolem sebe nevnímáte.“

„Mně je taky vaše tvář povědomá. Už jsem vás viděl…“

„Bydlím naproti v internátě. Už jste mě taky nejednou potkal…“

„Ano, ano… A proč jste o prázdninách tady? Proč jste někam neodjela?“

„Nemám kam jít. Nikoho nemám. Totiž mám v Pskově tetičku, ale ta se v dubnu vdala a domeček má maličký… Ale v létě je to v Leningradě docela hezké. Včera jsem byla už poněkolikáté v Ermitáži a zítra chci jít do Ruského muzea.“

„Sama?“

„Sama. Anebo víte co? Pojďme spolu.“

„Zítra mám nějakou práci, zítra nemohu…,“ zalhal Jurij.

Měl strašnou chuf říci ano, ale věděl, že s kabelou ho do žádné galerie nepustí.

„Ale chtěl jsem pozítří jet do Mochova na houby. Nechcete jet se mnou?“ Myšlenka na les a houby ho napadla zcela nečekaně.

„Ano,“ řekla Táňa. „Chodím na houby moc ráda. Kde se sejdeme?“

„Tady na lavičce v sedm.“

Jurij vyběhl do šestého patra pěšky, nečekal na výtah a ani necítil tíhu koule v kabele. Přestože schůzka s Tanou byla až na pozítří, Jurij pocítil naléhavou potřebu dát se do pořádku. Pečlivě se oholil, vyčistil si boty. Potom i s kabelou a s koulí šel do společné koupelny, aby si tam vypral nylonovou košili a ponožky. Na chodbě potkal Babíka.

„Juro, já jsem byl včera rozčilený,“ tiše řekl Babík. „Říkám vám na svou ušlechtilou čest, že na vás žalovat nebudu. Ale doufám, že ani vy nebudete nikde vyprávět o mých optických výletech do světa krásy.“

„Nebudu!“ krátce odpověděl Jurij.

Babík zamířil do svého pokoje a broukal si písničku o tom, kdo tancuje shimmy.

Příští den šel Jurij do bazaru a ještě ve frontě prodal svůj fotoaparát za poloviční cenu, aby nejel do Mochova s prázdnou kapsou.

ROZHOVOR V LESE

Nadešel den setkání. Byl světlý a tichý. Když vešel Jurij do parčíku, Táňa tam už čekala. Seděla na lavičce, a když uviděla Jurije, vstala a šla mu naproti. Měla na sobě prostinké šedé šaty, v ruce kabelku a v ní pro všechny případy pláštěnku.

„No, do té vaší tašky se moc hub nevejde,“ řekl Jurij.

„Zato vy máte hotový baťoh,“ s úsměvem odpověděla Táňa. „Co to tam máte?“ Lehce pozvedla kabelu, kterou Jurij nesl na zádech. „Proč je tak těžká?“

„Mám tam stanový dílec, kdyby se pokazilo počasí. A pak tam mám kouli. Je strašně těžká. Nosím ji naschvál, kvůli tréninku, abych na turistických cestách víc vydržel,“ řekl vynalézavě Jurij. Ale měl už po náladě a celou cestu tramvají a potom ve vlaku odpovídal Tane roztržitě. Pomyšlení na neomezenou moc KVEMY ho sužovalo a nedalo mu pokoj.

Ještě horší to bylo, když v Mochově vystoupili a zašli do lesa. Mochovský les mu připomněl tamten druhý. Tady také našel na jednom místě zákop obrostlý osikami a také tam byl plot s rezatým drátem, který visel na ztrouchnivělých kůlech. I tady byly nejdříve borovice na mírném kopečku a potom rovina. Dokonce i bouřka přišla, tak jako tehdy. Tentokrát se v nebi utkaly gigantické bojové síly. Nejdříve byly rány krátké a hlasité. Pak ale vstoupilo do boje těžké nebeské dělostřelectvo ze záloh hlavního velitelství. Boj byl urputný. Nebe hřmělo a planulo v ohních. Také země dostávala co proto. Střepiny létaly mezi^ větvemi a mlátily do listí. Bylo cítit tlející rašeliniště. Jurij a Táňa stáli v nepromokavých pláštěnkách pod břízou, aby se ukryli před krupobitím.

„Nemáme Štěstí,“ mrzutě řekl Jurij. „Houby jsme ani nezahlédli a už jsme se zase dostali do bouřky. Nebojíte se?“

„Trochu se bojím a trochu je mi veselo,“ odpověděla Táňa. „Ale proč jste řekl zase?“

„To byl jen omyl. Pro vás to není zase, ale pro mne ano. S bouřkou je pro mne spojena jedna moc nepříjemná vzpomínka.“

„Vy jste vůbec takový smutný. Jako by vás pořád něco tížilo.“

„Jestli chcete, řeknu vám, co mě tíží. Budete mnou sice potom opovrhovat a pošlete mě k čertu — a uděláte dobře… Ale nemám nikoho na světě, komu bych to řekl… Prosím vás, vyslechněte mne. Pak vás doprovodím do města a tam se rozejdeme navždy.“ S těmito slovy Jurij vytáhl z kabelky KVEMU. Tak jako vždy se vznesla do vzduchu.

„Vidíte ji? Jaká je podle vás — hezká, nebo ošklivá?“

„Vidím,“ řekla Táňa. „Podle mého není ani hezká, ani ošklivá, ale taková strašně cizí.“

„Jak by nebyla cizí. Je to KVEMA. Koule všepronikající exteritoriální mimozemská autoregulační. Já jí říkám také Klára. Teď vám povím, jak jsem se do té bryndy dostal.“

V tom okamžiku v blízkosti ohlušivě zaburácel hrom. Vrcholek smrku, vzdálený asi sto metrů od místa, kde stál Jurij s Tanou, vzplanul a sletěl na zem. Poryv větru zanesl až k nim zápach pryskyřice a kouře. Klára se rozsvítila růžovým světlem a opět ztmavla. Oddělilo se od ní světelné kolo, to se rozšířilo a stoupalo do výše. V tom okamžiku se v mracích vytvořila bledě modrá proláklina o průměru asi půl kilometru. Zasvítilo slunce. Bouře řádila dál, ale nad Jurijem a nad Tanou se vytvořila neutrální zóna bez bouřky.

„To nás Klára chrání před blesky,“ vysvětlil Jurij. „Vlastně chrání jenom mne, protože do ostatních jí nic není… A teď poslouchejte…“ Vyprávěl Tane, za jakých okolností se k němu koule přilepila, nic nezamlčel, vyprávěl i o tom, jak se mu teď těžko žije pod její nadvládou, s tím neúnosným tajemstvím.

Vyprávěl dlouho. Když skončil, nebeská bitva se také chýlila ke konci. Jedna řvoucí strana přemohla druhou a na celém nebi nastal mír. V lese všechno ztichlo a bylo slyšet, jak zpívají ptáci. Jurij pohlédl na Tanu a uviděl, že jí po tvářích tečou slzy.

„Proč pláčete?“ zeptal se jí. „To já bych měl plakat.“

„Je mi vás hrozně líto, tak pláču,“ odpověděla dívka. „Musíme něco podniknout, takhle dál nemůžete žít!“

„Co můžu podnikat,“ smutně hlesl Jurij.

Schoval kouli zpět do tašky, dal tam také nepromokavý dílec a pomalu se ploužil řídkým lesíkem směrem k cestě. Táňa šla za ním a najednou povídá:

„Vždyť je to jasné, co musíte udělat. Musíte poctivou prací vydělat deset tisíc a vrátit je KVEMÉ. Položit je do stejné aktovky a odnést na místo, kde jste je našel. Pak vám dá koule pokoj.“

„Táno, od samého začátku jsem si myslel, že jsem si ty peníze jenom vypůjčil od svého osudu. Ale jak mám ten dluh splatit?“

„Ovšem, dát dohromady takovou sumu není lehké,“ uvážila dívka. „Ale já vám pomůžu. Za rok skončím školu a budu mít dost dobrý plat.“

„Děkuju vám, Táno… Ale jak budu vydělávat peníze já? Novinář už ze mne nebude. Můj obor je pedagogika, ale dělat učitele nemůžu. Netroufám si učit lidi, když mám tak špatné svědomí. A do výroby také nemůžu, co bych tam dělal s Klárou? Hned ve vrátnici by mě zadrželi, co to nosím v té kabele…“

„Juro, musíte jít dělat tam, kde nemají vrátnice.“

„Ano, tak to udělám… Táno, nejste unavena? Dejte mi svou tašku, ponesu ji.“

„Co vás napadá, je docela lehká… Ale jestli chcete, tak neste. A dejte mi vaši kabelu.“

„Ale ta je neúnosně těžká… Schválně si to zkuste. Jenom se nevzdalujte ode mne víc než na tři kroky. Jinak Klára vyletí z tašky.“

Táňa vzala kabelu na záda a šla vedle Jurije. Vtom vykřikla:

„Hele, támhle je hříbek! No konečně! Pravý hřib!“ a rychle si to k němu namířila. Bylo k němu asi osm kroků.

„Táno, opatrně!“ vykřikl Jurij. „Koule…“

Ale koule zůstala v kabele. Dívka šla pět, šest, sedm kroků a koule zůstávala pořád v kabele.

„Táno, vy jste si ji ochočila!“ zvolal Jurij. „Nevyletěla!.. Pojďte, zkusíme to ještě jednou. Sundejte tu tašku, položte ji na zem a pojďte ke mně.“

„Táňa položila kabelu na zem a šla bez zátěže. Ale sotva udělala čtvrtý krok, koule vyletěla a vznesla se do vzduchu vedle ní a potom se rychle vrhla k Jurijovi. Ten si povzdychl. „Nebuďte smutný,“ řekla Táňa. „Až přijedeme do města, zalátám vám tu díru v kabele, a zatím poneseme kouli v mé tašce.“

„Nejde o kabelu, já jsem nešťastný pro něco jiného! Chvíli jsem se těšil nadějí, že tu kouli nechám tady v lese a tak se jí konečně zbavím. Ale stalo se něco mnohem horšího než předtím: nejenže jsem se jí nezbavil, ale ještě se přilepila i na vás. Teď jsme pro ni jako dvojčata.“

„Tak to bude aspoň pro vás snazší,“ klidně odpověděla Táňa.

„Ale vám bude těžko. Copak vy se nebojíte?“

„Ale ne. Budu ráda, že vám můžu nějak pomoct… A víte co, zatím jsem v internátě na pokoji sama. Mohu ji vzít na několik dní k sobě, abyste si aspoň trochu odpočinul, nikdo se, nic nedozví.“

„Děkuji vám, Táno… Ale radím vám: prosím vás, zatahujte večer závěs v okně. Vedle mě totiž bydlí jeden vášnivý pozorovatel cizích oken. Má všelijaké dalekohledy.“

„Děkuji vám, Jurko. To by mě v životě nenapadlo, že mě někdo pozoruje… Máme závěsy z tenké látky. Je to jen iluze, že jsou neprůhledné. Ale stejně se náš internát bude brzy stěhovat do nové budovy. Tenhle dům dostane závod na výrobu součástek do nákladních aut. Budou tady bydlet muži.“

Jura s Tanou se vrátili do města, rozloučili se u dveří jejího internátu a Jura tentokrát poprvé po dlouhé době usnul bez koule vznášející se mu nad hlavou. Ale neusnul hned. I když KVEMA nevisela nad ním, vědomí, že přesto stále reálně existuje a v daném okamžiku visí nad hlavou Tane, ho moc neuklidňovalo. Neměl jsem svalit to břemeno na ni, přemýšlel Jurij. Hned zítra si tu kouli zase vezmu.Ráno někdo zdvořile zaklepal na dveře. Byl to Babík.

„A kdepak je koulička?“ zeptal se vlídně. „Strašně se mi po ní stýská, po naší společné přítelkyni… Juro, nemohl byste mi trochu pomoct a urychlit proces získání nového optického přístroje, o kterém…“

„Babylone Viktoroviči, děvčata se brzy budou stěhovat do nového internátu. A tady budou bydlet zámečníci a frézaři.“

„Jaká strašná novina!.. Můj svět krásy se zřítil!..“ A ubohý stařec s hlavou teskně skloněnou a se slzami v očích vyšel z Jurova pokoje.

Za chvíli se ozvalo nesmělé zvonění u dveří. Jurij šel otevřít a do chodby vstoupila Táňa. V ruce měla těžkou tašku s koulí.

„Divíte se, Juro, že jdu k vám?“

„Jsem strašně rád,“ řekl tiše.

Když vešla do pokoje, uvolnila kouli a ta okamžitě zaujala obvyklou pozici tři kroky od Jurije.

„Dejte sem tu kabelu, vyspravím vám ji,“ řekla dívka. „A tady máte dva ruble. Koule mi je dala před několika minutami. Potom z ní vyšel modrý paprsek a napsal na zeď vaši adresu a jméno. Tak jsem se vydala k vám.“

„Děkuji vám, milá Táno! Dobře že jste přišla. KVEMA musí být se mnou. To já jsem sebral ty peníze, ne vy.“

„Ale Juro, když se budete muset koule aspoň na chvíli zbavit, dáte ji vždycky ke mně, slibujete?“

„Slibuji.“

Týž den se Jurij přihlásil do zkráceného kursu pro topiče ústředního topení, kde mu dali stipendium. Koule mu okamžitě přestala vydávat dva ruble. Tento přechod na chozraščot Jurije i Tanu velmi potěšil. Po skončení kursu začal Jurij pracovat v kotelně v jejich bloku. Ve volném čase jezdil na nádraží Leningrad — překladiště a pracoval tam jako nakladač vagónů. V kotelně pracoval vždy s kabelou na zádech a říkal všem, že to má místo tréninku, že se připravuje na daleký turistický pochod. Když šel na nádraží, nechával kouli dosti často pod Tániným dozorem, nebo přesněji řečeno „Táňa seděla pod dohledem koule“.

Po půl roce od společného výletu do Mochova se Jura a Táňa vzali a Táňa se přestěhovala k Jurovi. Svatba to byla velmi skromná, jenom s dortem a bez vína. Přítomen byl jediný host — KVEMA.

KOULE MIZÍ

Ode dne svatby uplynul rok a několik měsíců. Jurij a Táňa žili spořádaně, ale nedá se říct, že příliš šťastně. Stálá přítomnost KVEMY měla na ně tísnivý vliv. Koule byla pořád stejná: tmavá, chladná, všemocná a vševědoucí. Nebylo možné si na ni zvyknout, jako by nebylo možné zvyknout si na atomovou bombu v ložnici.

I když teď oba manželé měli dohromady slušný příjem (teď již pracovala i Táňa), žili krajně šetrně, odříkali si ve všem. Spolupracovníci je měli za lakomce od přírody. Ale Jurij ani Táňa nemohli nikomu vysvětlit, proč žijí tak skromně. Bylo to přece jejich tajemství. Šetřili, aby mohli KVEMÉ vrátit deset tisíc a tak se zbavit její přítomnosti, která je již k nesnesení omrzela.

Spolupracovníci nepodezírali mladý pár jen z lakomství, ale také je měli za nesympatické, uzavřené a nespolečenské lidi, kteří znají jen své vlastní hnízdo. Není divu, vždyť novomanželé nezvali nikoho domů, sami také nikam nechodili, neúčastnili se ani výletů a stále se drželi v ústraní. Lidé nevěděli a nemohli vědět, že Tánina a Jurova nespolečenskost nevyplývá ze špatných povahových vlastností, nýbrž z nutnosti utajit existenci Kláry. Lidé nevěděli, že jak Jurij, tak Táňa se velmi trápí pro svou nucenou izolovanost od života ostatních. Zejména Táňa nesla velmi těžce toto odloučení, měla totiž veselou a společenskou povahu. Ale nesla tíhu tajemství z lásky k Jurijovi. Tajemství zůstávalo i nadále tajemstvím.

STALO SE TO DVANÁCTÉHO LEDNA

Jurij se vracel z noční směny. Hlavou se mu honily ponuré myšlenky. Přemýšlel o tom, že zatím s Tanou uložili do spořitelny tisíc sto padesát rublů. Je to sice slušná suma, ale aby se vykoupili od Kláry, to je málo, musí ušetřit deset tisíc. Kolik let ještě budou muset žít a všechno si odříkat? Pravda, později budou moct ušetřit i více, on i Táňa dostanou postupně vyšší plat, ale přece jen… O sobě Jurij nepřemýšlel, litoval jenom Tanu. Chodí v obnošených šatech, její bledě modrý vlněný svetřík již zcela ztratil původní barvu a na loktech se jí trhá, její kabát je už nemoderní. V kině byli spolu jen třikrát, o divadle nemluvě. Pravda, Táňa si nikdy nestěžuje, ale on přece ví, že jí není sladce. Mládí uteče a co potom?

Když šel přes zasněžený parčík, podíval se vzhůru a uviděl, že se v jeho okně svítí. To ho vylekalo. Táňa v tu dobu již měla být v práci. Není snad nemocná? Zrychlil krok, potom se rozběhl. Domovní vchod. Výtah. Jak pomalu se vleče!

Když vešel do pokoje, seděla Táňa se skloněnou hlavou u stolu. Oči měla uplakané. Ležel před ní jakýsi dopis. Jurij zcela automaticky vypustil z kabely Kláru. Ta se jako vždy vznesla do vzduchu.

„Táno, co ti je? Nejsi nemocná?“

„Ne. Čekala jsem na tebe. Podívej se, přečti si to. Je to od tety Varji ze Pskova,“ podala mu lístek popsaný velkým písmem.

„Řekni mi sama, co se stalo.“

„Teta Varja vyhořela. Přišla o dům a o všechno, co měla. Už přes týden žije u sousedů v nějaké komůrce… A muž od ní odešel, hned jak se to stalo. Teta je teď docela sama. Je mi jí moc líto, vždyť ona mě vychovala, ničeho pro mě nelitovala… Rozumíš, žádá mě, abych jí půjčila tisíc rublů. Ale já vím, že mi to nebude moct vrátit.“

„A to jí v zaměstnání nikdo nepomůže?“

„Ale ano, pomůže. Už jí dali půjčku. Ale vždyť jí shořelo všechno, domek, zkrátka všechno, všecičko… A pojištěná nebyla.“

Jurij si zapálil a začal chodit po pokoji od okna ke dveřím a nazpět. Koule ho všude následovala. Potom si sedl na postel, lačně vtáhl dým, díval se na KVEMU, která mu tři kroky od něho visela před očima. Potom se podíval na Tanu. Seděla ještě pořád u stolu ve svém odřeném, kdysi modrém svetříku. Pak vstal, zapálil si druhou cigaretu a řekl:

„Táno, ty jdi teď do práce, jinak budeš mít absenci. A já si do jedenácti zdřímnu.“

„Proč do jedenácti?“ nechápavě se zeptala Táňa.

„Ve spořitelně přece otevírají až v jedenáct. A potom dojdu na poštu. Jak to mám poslat, obyčejnou poukázkou, nebo telegraficky?“

„Telegraficky… Děkuju ti, Jurko. Nic jiného jsem od tebe nečekala… Ale teď budeme muset šetřit znovu. Vydržíš to?“

„S tebou ano!“

V tom okamžiku se okolo KVEMY objevilo nepříliš jasné kolo, které se neslyšně točilo. Z kola vyrostl modrý paprsek, který se pohyboval po zdi a za ním vznikala na zdi slova, která postupně hasla:

Odcházím — čárka — přesvědčila jsem se o cenných duševních kvalitách řadového obyvatele vaší planety — tečka — Od tohoto okamžiku je Země zanesena do soupisu planet — čárka — se kterými je možný přátelský kontakt — tečka — děkuji vám za pozornost — tečka.

Pak se koule zvedla, vznesla se k oknu, vysunula dvě páčky, ty se přiblížily k větracímu okénku, a v okamžiku byla za oknem. Pak se KVEMA začala zprvu pomalu, potom stále rychleji vzdalovat od okna, od domu, od ulice, od města, od Země. Nějakou chvíli bylo ještě vidět světelnou stopu nad parčíkem a nad vzdálenými střechami, směřující šikmo do oblak a ke hvězdám.

Potom se ztratila i stopa.