Chlapík z pekla

Genrich Altov OHNIVÝ KVĚT

Začalo to tím, že se kosmická loď Topas dostala do meteoritového deště, musela změnit kurs a nouzově přistát na planetě Mot v soustavě uhasínající Barnardovy hvězdy. Zde, v rozvalinách prastaré civilizace, kapitán Topasu poprvé našel obelisk, který znázorňoval Ohnivý květ.

Od té doby kapitáni kosmických lodí často nacházeli takové obelisky, protože lidé z planety Mot už před milióny let vypravovali do kosmu své lodi a na mnoha planetách postavili památníky na počest Ohnivého květu.

Byly to podivné příběhy. Podivné a vzrušující. Říkalo se, že Ohnivý květ ve tmě svítí a v mihotavém světle mění barvy jako polární záře. Tvrdilo se, že tento květ zdesateronásobuje lidské síly a dává lidem dlouhý život. Říkalo se, že pozemský kořen ženšen je ve srovnání s Ohnivým květem pouhým sklíčkem vedle diamantu.

Mezi hvězdnými kapitány nebyl jediný, který by netoužil najít Ohnivý květ. Ale nikdo nevěděl, kde ho hledat. Jednou kapitán Ekvátoru vyslovil domněnku, že Ohnivý květ musí růst na horkých planetách v blízkosti slunce. Starý kapitán Ekvátoru byl moudrý. Správně se domýšlel, že pouze v rozpálené atmosféře mohou růst květy, nazývané ohnivými, neboť při nedostatku tepla a světla mají rostliny jen tmavé barvy.

Dvakrát letěl Ekvátor k nejrozžhavenějším planetám v soustavě Altairu a Protionu. A pokaždé nadarmo. Planety proměněné žhoucími paprsky v popel byly mrtvé. Na suché a rozpukané půdě nerostlo nic. Ekvátor znovu letěl k žhavé planetě v soustavě hvězdy Lalanda, ale už se nevrátil.

Tehdy vznikly pochyby, zda je správné hledat Ohnivý květ tam, kde ho hledal Ekvátor. Kapitán lodi Zvěrokruh miloval paradoxy a naopak prohlásil, že Ohnivý květ určitě roste na planetách vzdálených od slunce. Svítí ve tmě, jako světélkují ryby v oceánu, tak to aspoň říkal. „Musíme ten květ hledat na planetách, kde je věčná noc.“ Mnoho lidí poté letělo k ledovým vrcholům zmrzlých planet, ale v té mrazivé tmě nenašli nikde ani plamínek. Led spoutal planety, nebyla na nich ani stopa po životě.

Hvězdní kapitáni umíněně hledali záhadný Ohnivý květ dál. V té době už věděli, že ve hvězdách vesmíru není nic, před čím by musel ustoupit rozum a vůle člověka. Lodi odlétaly do kosmu vstříc nebezpečí. Kapitány nemohlo nic zastavit.

Věhlasný kapitán lodi Granit, dítě Štěstěny, našel na jedné z planet hvězdy Lakajla obelisk zobrazující Ohnivý květ, zanesený písečnými dunami. Na obelisku bylo vytesáno jméno hvězdy Laitene. Za několik let chrabrý kapitán lodi Tajfun, který přežil čtyři havárie, dokázal proniknout hustým mrakem asteroidů, jenž obklopoval hvězdu Laitene, a přistál na jediné velké planetě její soustavy. Byla to strašná planeta, obydlená orchy, nejstrašnějšími bytostmi vesmíru. V zoufalých bojích s nimi se Tajfun pohyboval po rovníku planety, až se mu podařilo najít zkamenělé pozůstatky Ohnivého květu.

Říkalo se, že před půl stoletím velký znalec vesmíru, kapitán Karavely, našel Ohnivý květ, avšak Karavela na zpáteční cestě havarovala, srazila se s mračnem antihmoty v blízkosti jakési hvězdy.

Čas letěl a bájím o Ohnivém květu již lidé téměř přestali věřit. A právě tehdy jedna z kosmických lodí objevila planetu, na které rostl Ohnivý květ. Loď se jmenovala Prométheus.

V té době bylo zvykem dávat kapitánům jména jejich lodí. Byla to hezká tradice, protože ve vesmíru byl život lodi nerozlučně spjat se životem jejího kapitána. Když zahynul kapitán, zahynula s ním i jeho loď, protože na nejnebezpečnější cesty se vydávali kapitáni sami, vybaveni místo posádky jen elektronickými stroji.

Kapitána, který našel Ohnivý květ, nazývali tedy podle jeho lodi Prométheus. Vypráví se, že se narodil v malé kolonii, kterou založili lidé na planetě Rem v soustavě Proximy Velryby. Prý mu bylo dvacet let, když poprvé uviděl Zemi. Po mnoha letech strávených v těsném prostoru kosmické lodi, uviděl na Zemi zelené lesy, šumící ve větru, laskavou modř nebe, šedý mořský příboj bušící o skalnaté břehy… Pochopil, že i v tom nejmenším kousíčku Země je více života a krásy než v bezmezných mezihvězdných prostorech. Pro člověka, který umí vidět a slyšet, znamená mravenec na chvějícím se stéblu, kapka rosy na zeleném listu či pramének zurčící pod kameny celý svět.

Prométheus si zamiloval Zemi a lidi. Snad proto se stal básníkem. Vždyť o čem by mohl psát člověk, který nezná a nemiluje krásu Země? Prométheus byl však též kosmickým kapitánem a často létal do hvězdného vesmíru. Loď plula ke hvězdám a z hrotů antén letěly nekonečnou tmou vzrušující verše, které skládal Prométheus. Lidé na Zemi je dychtivě lovili, protože v Prométheových verších žili krásní a silní odvážlivci s bohatou a štědrou duší.

Je těžké hovořit se Zemí z kosmických dálek. Rádiové vlny hasnou, tlumí je magnetické bouře, silná gravitační pole je odvádějí od původního směru. Proto šestý zákon kosmických kapitánů říká, že nejsou povoleny rozhovory na dálku, kromě těch, které jsou nezbytné. Ale Prométheovi dali právo hovořit s lidmi, kdykoliv bude chtít. Tak rozhodli kosmičtí kapitáni. Protože Prométheus byl básníkem.

„Ano, Prométheus byl básník a zároveň astronaut. Díval sena hvězdný vesmír po svém. Jiní o vesmíru mnoho věděli, on však jej znal. Proto viděl v jeho nekonečných hlubinách to, co nemohli spatřit ostatní. Je to výsada básníka, protože umění vždy na křídlech fantazie proniká tam, kam nedokáže ještě dosáhnout nepřipravený rozum, umění tak předbíhá vědu.

Mezi kosmickými kapitány byl jediný básník, a právě on, Prométheus, našel Ohnivý květ.

Vypráví se, že se to stalo takto:

Jednou po velmi dlouhém a těžkém letu se loď Prométheus přiblížila k hvězdě Theridan. Byla to nevelká hvězda, podobná našemu Slunci. V soustavě Theridanu bylo devět planet, tak jako v naší sluneční soustavě. Na osmi planetách nebyl život.Povrch deváté, té největší, obklopovala ionizovaná atmosféra nasycená oblaky. Prométheus jí dal jméno jupiter, jako se jmenuje největší planeta naší soustavy.

V té době bylo přistání na neznámé planetě smrtelně nebezpečné. Lokátory v ionizované atmosféře vypovídaly službu, optické přístroje nebyly v hustých mracích nic platné. Loď mohla narazit na horské vrcholy nerozeznatelné v husté mlze, mohla se zřítit do rozbouřeného oceánu, uváznout v močálech nebo v pohyblivých píscích. Prométheus nevěděl, co se skrývá za neproniknutelnou atmosférou Jupitera. Jen jedno mu přístroje prozradily, že hmotnost planety je nepředstavitelně velká a její přitažlivost čtyřikrát převyšuje zemskou.

Loď se pomalu spouštěla do atmosféry neznámé planety. Prométheus ji řídil tak, aby se dostal na rovník, neboť druhý zákon kosmických kapitánů přikazuje: přistávejte pouze na rovníku planety, protože odstředivá síla se zde rovná síle přitažlivosti a loď se může vrátit do hvězdného prostoru.

Loď se chvěla námahou, když brzdila a blížila se k povrchu planety. Atmosféra stále houstla. Fialové hroty blesků divoce šlehaly a rozžhavené plyny ve vírech vybuchovaly vstříc lodi.

Prométheus zpozoroval na obrazovkách lokátorů, zaměřených do dálky, jasné skvrny. Nesčetné vulkány na povrchu Jupitera chrlily oheň. Nepřetržité výboje zelektrizovaly atmosféru, a čím loď klesala níž, tím byl obraz na lokátorech matnější. Jen na okamžik se rozjasnila jedna z obrazovek a Prométheus uviděl, že na sever od rovníku, na úpatí vulkánu, rostou svítící květy. Přestože obrazovku lokátoru ihned zakryly kmitavé výbuchy, Prométheus vytušil, že právě tam rostou Ohnivé květy!

Vzdušné víry naléhaly stále větší silou na titanové boky lodi. Planeta se hněvala na drzého hosta, uragán zuřil v její divoké atmosféře. Loď plula nad černými propastmi, nad hrdly vulkánů. Ohnivé plameny tu a tam pronikaly mračny, rozervanými zuřivým uragánem.

Prométheus porušil druhý zákon kosmických kapitánů. Obrátil loď na sever, stranou od rovníku, tím směrem, kde rostl Ohnivý květ. Věděl, že mu energie reaktoru nepostačí k návratu zpět. Věděl, že loď nebude moci opustit hroznou planetu. Když odlétal ze Země, řekl lidem, že jim přinese Ohnivý květ. Mohl tedy nyní ustoupit?

Loď přistála na úpatí strmé skalnaté sopky. Po úbočí tekla žhavá láva jako dvě rudožluté řeky. A mezi vroucími řekami rostl na strmém útesu, zasypaném černým popelem, Ohnivý květ.

Dnes už jich je na Zemi mnoho. Zvykli jsme si na ně. Ale jejich krása nás vždy znovu překvapuje. Ano, nápis, který kdysi našli hvězdní kapitáni, říkal pravdu: Ohnivý květ zdesateronásobuje lidskou sílu, podněcuje rozum, dává dlouhý život. Proto se stalo zvykem, že milující jinoch dává své milované darem Ohnivý květ. Právě proto své nejslavnější svátky zdobíme Ohnivými květy. Svítí v nich oheň, který dal kdysi lidstvu velkou sílu. Oheň lásky, oheň rozumu, oheň života!

Prométheus byl básník a první z lidí vzal do rukou Ohnivý květ. Zkuste si představit, co tehdy pocítil!

Ohnivý květ je nádherný! Jeho úzké okvětní lístky měkce svítí, barvy se přelévají, mění, chvíli jsou jasné, až oslňující, pak blednou a jsou téměř průzračné…

Starý moudrý kapitán Ekvátoru měl pravdu: Ohnivý květ skutečně vyrostl v rozžhavené atmosféře a vstřebal její sílu a krásu.

Říká se, že Prométheus poprvé nebyl vzrušením schopen stvořit ani verš, když utrhl ten Ohnivý květ. Vzdáleně si jen připomněl slova jiného básníka a napsal na jeho motiv vlastní variaci:

Ty můžeš, Jove, těžkými mraky přikrývat svět.

Ty můžeš lámat duby a skály, tak jako chlapec seká svým prutem hlavičky travám.

Ale nezničíš ani mou Zemi, ani mou loď, kterou jsi nestvořil, ani ten květ, jehož kouzelný plamen budí tvou závist.

Chtivé jazyky rozžhavené lávy olizovaly útes a blížily se k titanovým bokům lodi. Ale Prométheus už položil ruku na řídicí páku. Motory zařvaly a přehlušily hřmění bouře. Loď vzlétla k nebi, protínanému blesky. Vedle oslepujícího plamene, vyvrženého lodními tryskami, i blesky zbledly. Ohnivý květ byl Jupiterovi vyrván.

Ale Prométhea čekal těžký trest. Loď se nemohla odtrhnout od planety a vzlétnout do vesmíru. Energie reaktoru byla vyčerpána, neviditelné okovy gravitace sevřely loď a připoutaly ji k planetě. Proměnily ji v družici. Tak se Jupiter pomstil Prométheovi.

Před tisíciletími prý si lidé vymysleli báji, která se velmi podobá příběhu básníka a kosmického kapitána Prométhea. Vypráví se v ní, že titán, který ukradl bohům oheň a dal ho lidem, byl za to celé věky přikován ke skále. Tvrdí se dokonce, že se také jmenoval Prométheus. Smutný výmysl! Copak by lidé mohli opustit toho, kdo jim přinesl oheň? Byli by se vzbouřili proti bohům. Cožpak je někdo silnější než lidé?

Ne, musí to být nějaký omyl. Protože příběh Prométhea, hvězdného kapitána a básníka, skončil zcela jinak.

Lidé na Zemi neopustili člověka, který pro ně uloupil planetě Ohnivý květ. Antény na zemských přijímacích stanicích zachytily volání o pomoc, vysílané Prométheem. Okamžitě byl všem lodím ve všech částech vesmíru dán příkaz: Jděte na pomoc!

Od okamžiku, kdy příkaz doletěl k anténám nějaké kosmické lodi, kapitáni, ať byli kdekoliv, přemýšleli především o tom, jak zachránit Prométhea. Takový to byl příkaz.

Potom se pozemské stanice obrátily s výzvou ke všem lidem na Zemi a od toho okamžiku každý člověk dělal pro záchranu Prométhea vše, co bylo v jeho silách. Rozum všech lidí, jejich znalosti, zkušenosti, vůle a energie se slily v jediný celek. Tak vznikl plán, jak proniknout k hvězdě Theridan.

Eskadra šesti mohutných lodí startovala ze Země do vesmíru. Na jejich palubách byli odvážní kapitáni, nejzkušenější navigátoři a nejschopnější inženýři. Kapitáni lodí, které startovaly ze Země již před touto výzvou, spěchali vstříc eskadře, aby jí mohli odevzdat energii svých reaktorů. Eskadra doplňovala zásoby energie a mohla tak letět rychlostí, jaké dosud nebylo dosaženo.

Jak již jsem řekl, bylo v eskadře šest lodí. Dvě z nich byly poškozeny meteority a vrátily se na Zemi. Eskadra však stále zvyšovala rychlost a letěla dál. Druhé dvě lodi nedokázaly překonat sílu magnetického pole hvězdy Van-Maanena a přistály na planetách této hvězdy. Eskadra však dále zvyšovala rychlost a letěla stále kupředu. Ještě jedna loď nevydržela tu obrovskou rychlost a zůstala vzadu. Ale poslední z vyslaných lodí, která nesla prapor celé eskadry, pronikla až k hvězdě Theridan.

Jen s potížemi zabrzdila, přiblížila se k planetě Jupiter a odevzdala ohromnou sílu svého reaktoru lodi Prométheus.

Prométheus zpřetrhal pouta gravitace a odletěl do vesmíru. Vstříc mu letěly jiné lodi, nesoucí zásoby energie.

Tak byl osvobozen Prométheus.

Když se vracel k Zemi, řekl mstivé planetě Jupiter:

„Jen se dívej! Já stvořím lidi podle své podoby, aby tak jako já uměli plakat i strádat, jásat a milovat život a přezírat tvou nicotu, jako ji přezírám já.

Byl to básník, co ukradl Jupiterovi Ohnivý květ, aby ho dal lidem. Měl právo tak mluvit.

Vězte, vy všichni na bludných cestách vesmírnými dálkami, že Země nikdy nezradí syna, který šel na smrt ve jménu lidí.