Chlapík z pekla

Valentina Žuravljovová ORLÍK

Můj příteli, můj tak nesmírně vzdálený příteli, dovolili mi k tobě promluvit. Kapitán mi dal čtyřicet minut. Zapíši všechno, co ti chci říci, na krystalofon. Šifrátor slisuje záznam, zhustí jej v signálech a reaktory lodi dají na okamžik všechnu svou sílu vysílači. Krátký výboj energie, nesoucí má slova, proletí nekonečnou černou prázdnotou. A přijde čas, kdy uslyšíš, co ti říkám.

Musím ti sdělit mnoho věcí. Ještě před několika minutami, když jsem se dozvěděla o kapitánově rozhodnutí, nevěděla jsem, co bych ti řekla nejdříve. Spěchala jsem do své kajuty. Zapojila jsem krystalofon a pocítila jsem, že slova, která se mi zdála tak potřebná, nejsou nutná.

Snad je to únavou. Ano, všichni jsme nesmírně unaveni. Dvacátý den po startu, kdy loď dosáhla subsvětelné rychlosti, aparatury zaznamenaly zvýšenou hustotu mezihvězdné hmoty. Od toho okamžiku havarijní automaty téměř nepřetržitě signalizují nebezpečí. I teď, když k tobě mluvím, slyším jejich sirény. Mezihvězdná hmota postupně nahlodává obal lodi. Magnetická ochranná zařízení pracují na hranici svých maximálních výkonů a mají často poruchy. Částečky mezihvězdné hmoty pronikají do reaktoru a vyvolávají vedlejší reakce. Počítače jsou zahlceny nekonečnými výpočty.

Již jsme si na stálé nebezpečí zvykli. Havarijní signály vyvolávají jen němý vztek. Dávají nám příkaz znovu zasednout k řídicímu pultu. Znovu přemýšlet, počítat, hledat východisko. Únava nás změnila v zamlklé lidi. Mlčky pracujeme, mlčky jíme. A když se někdo pokusí zažertovat, jen se mlčky usmějeme.

Ale jednou za den se všechno změní. Ve dvacet hodin lodního času kapitán vypojí havarijní systém. Řízení lodi se přepojuje na elektronické stroje a my se scházíme v lodní klubovně. Jedinou hodinu — od dvaceti do jedenadvaceti hodin — jsme veselí, ožíváme a jsme schopni mluvit. Chováme se tak kvůli jedinému cestovateli na této lodi. Ten vychází ze své kajuty jen na hodinu. A my se tu hodinu snažíme skrýt svou únavu. Celý náš let má smysl jen tehdy, jestli tento člověk v pořádku doletí.

Můj vzdálený příteli, nad krystalofonem visí hodiny a já sleduji jejich pohyb. Máme málo času a ještě jsem ti nic neřekla. Je těžké najít ta pravá slova.

Pamatuješ si na večer před tvým odletem? Letěl jsi ráno, o tři týdny dříve nežli já, a ten večer byl večerem našeho loučení. Vzpomínáš, vůbec jsme nemluvili. Stáli jsme dlouho u řeky, nad městem visela rudá mlha od nespočetných světel. Mlhovým závojem se prodíralo světlo kremelských hvězd. Zdálo se nám, že jsou daleko od nás, stejně daleko jako ty hvězdy, ke kterým jsme měli brzy letět. A pak jsi se mě zeptal: „Miluješ mě?“ a já jsem ti řekla: „Na to se zeptej, až se vrátíme.“ Řekl jsi: „Za rok a půl.“ To platí pro nás, pomyslela jsem si. Na Zemi za tu dobu uběhnou desítky let. Co bude potom tady, na tomto místě? A ty, jako bys uhodl mé myšlenky, jsi řekl: „Přijdeme potom sem, viď?“

Proč jsem tehdy neodpověděla na tvou otázku? Proč?

Za několik dní jsem znovu přišla na totéž místo. Sama, tvoje loď již nabírala největší rychlost někde v černých hlubinách. Hleděla jsem na nebe zatažené mraky, až mě bolely oči. Bylo udivující ticho, jen listí šumělo, jako by skoupý vítr počítal, kolik lístků ještě zůstalo na větvích.

Věděla jsem, že už na mě čekají na raketodromu. Ano, okolnosti se vyvinuly tak, že jsem odletěla dříve, než jsme předpokládali. Loď Orlík odlétala do soustavy hvězd ROSS-154 se zvláštním posláním a já jsem byla vybrána jako náhradní inženýr spojař. Ten poslední večer jsem se dívala z našeho kopce na světla Moskvy. Bylo jich mnoho, až k obzoru, tam se slévala do širokého pásu. Nemohla jsem uvěřit, že brzy všechna světla zářící na Zemi i Země sama se mi slijí jen v malou světelnou tečku. A pak i toto světýlko zmizí a zůstane jen nekonečná černá prázdnota.

Letěli jsme k Elektře, planetě v soustavě hvězdy ROSS-154. Orlík měl dopravit na Elektru neutronový generátor. Nebudu ti vyprávět o letu, to si přečteš v kapitánově hlášení. Doletěli jsme na Elektru a již na jezerním raketodromu, zatímco tahače, podobné chroustům, táhly loď k přístavišti, jsme se dozvěděli, že nás čeká okamžitá cesta zpět.

Za tři hodiny, když skončilo nakládání, vstoupil na loď člověk v černém svetru. Byl to náš jediný cestující. Člověk, o kterém se na Zemi vyprávějí legendy. Tady mu říkali Objevitel.

Případy, kdy jediné slovo může vyjádřit celý lidský život, jsou vzácné. Legendy, které jsem slyšela na Zemi, mi připadaly jako poetický výmysl. Ale tady na Elektře jsem pochopila, že všechny legendy jsou jen slabý odlesk toho, co je skutečnost.

Člověk, kterého nazývali Objevitelem, se narodil na první lodi, která letěla na Elektru. Loď přistála před jednatřiceti lety. Cizí planeta se stala pro Objevitele vlastí. Byla to podivná planeta.

V její atmosféře bylo čtyřikrát více kyslíku a dvakrát více kysličníku uhličitého než v atmosféře Země. Voda, nasycená kysličníkem uhličitým, pěnila a vařila se. Nad rezatými skálami šlehaly plameny vzníceného plynu. Rostliny i živočichové tu žili bujným životem, nepodobným zemskému. V kamenitých pouštích vznikaly za několik hodin nepropustné lesy a stejně rychle zase mizely. Vítr zvedal k nebi potoky žhavých plynů. Ty hořely a na suchou půdu pak padal vařící déšť…

Lidé draze platili za každé odhalené tajemství Elektry. Objeviteli bylo šestnáct let, když zůstal sám. Možná že ho zachránily jeho vrozené badatelské schopnosti, byl pozorný, předvídavý a měl dobrou paměť. Možná že on, který vyrostl na této planetě, nějakým šestým smyslem uměl vždy uhodnout blížící se nebezpečí. Anebo měl prostě jen štěstí. Přežil. Sedm let byl jediným člověkem na Elektře. Ze Země tam přilétaly jen nákladní lodi se zařízením. Teprve později se dozvěděl, že druhá expedice zahynula na cestě.

Sedm let zkoumal Elektru sám. Spouštěl se na mořské dno, lezl na horské vrcholy pokryté zpěněným sněhem, prodíral se pohyblivými lesy. Bojoval se šelmami, budoval opěrné body, přistávací plochy a radiomajáky. Sedm let mu pomáhaly pouze stroje. Potom přiletěla loď s lidmi. Objevitel se mohl vrátit na Zemi. Říkal „vrátit se“, ačkoliv na Zemi nikdy nebyl. Možná že by se vrátil, ale loď přiletěla v době jarních bouří. Po pláních se valila šedá klokotající voda. Uragán převracel obrovské valouny. Z bažinatých lesů vylézaly nízké černé keře hnané větrem a jejich větve omotávaly vše, co jim bylo v cestě.

Objevitel věděl, že on jediný může lidi uchránit před nebezpečím. Bez něho by byli zahynuli. Uměl číst ze stop na vlhkém písku. Uměl uhodnout příchod uragánu podle vůní i podle zbarvení oblohy. Miloval planetu, která byla lidem cizí. Lidé pokládali Elektru za věrolomnou, nepochopitelnou, nespoutané divokou a nezkrotnou. On však znal její divokou krásu.

A tak zůstal.

Na Elektru přilétaly lodě stále častěji. Objevitel ukazoval lidem ložiska vzácných kovů a uranové rudy. Hledal místa pro budoucí města. Jeho roboti se objevovali všude, kde lidé naléhavě potřebovali pomoc. Roboti stejně jako Objevitel byli na planetě veterány. Jejich elektronická paměť uchovávala vše, co bylo nezbytné znát pro život lidí na této planetě. Noví roboti se museli ještě léta přizpůsobovat — Objevitelovi roboti Elektru znali. Jeho moc byla mocí člověka řídícího nespočetné stroje, které se přizpůsobily planetě. Lidem se však zdálo, že Objevitel má nějakou zvláštní sílu. Teď už vím, že je v tom velký kus pravdy. Ten člověk byl stvořen, aby objevoval nové planety. Tvrdý boj zocelil jeho vůli a vypěstoval neomylnou intuici…

Čas plynul. Lidé dobývali Elektru. Ve skalách hasly věčné ohně. Kanály prořezaly kamenité pouště. Šelmy, které se dlouho zoufale bránily, prchaly do lesů. V jedné potyčce zahynul poslední Objevitelův robot, když bránil svého pána. V ten den se Objevitel rozhodl, že se vrátí na Zemi.Obrovský raketodrom, ze kterého naše loď odlétala, byl naplněn lidmi, kteří Objevitele vyprovázeli. V dálce bylo vidět plameny svářečů, kteří budovali nové startovací plochy pro lety k neprozkoumaným hvězdným soustavám. Lidé pracovali i v den Objevitelova odletu.

Z horní plošiny schodů se Objevitel dlouze zadíval na černé mlhy na obzoru. Rudý disk hvězdy ROSS-154 se hroužil do této mlhy jako do rozbouřeného moře. Orlík byl připraven ke startu, ale čekali jsme…

Hned v prvních hodinách letu jsme pochopili, jak to bude pro Objevitele těžké. Regenerační aparatury udržovaly na lodi atmosféru stejnou jako je na Zemi. Objevitel ale nemohl dýchat zemský vzduch. Vyrostl na Elektře a teď se mu nedostávalo kyslíku. Umístili jsme ho ve zvláštní kajutě, do které jsme hnali vzduch obohacený kyslíkem. Vycházel ze své kajuty jen jednou denně. Dýchal těžce, ale chtěl si zvyknout na zemskou atmosféru. Hodinu od dvaceti do jednadvaceti trávil v lodní klubovně. Téměř nemluvil, jen poslouchal, co jsme říkali my, a zřídka pronesl nějaké slovo.

Objevoval se v klubovně přesně ve dvacet hodin. Pomalu, aby se vyvaroval zbytečných pohybů, usedal do křesla. Šel nakloněný kupředu, jako by překonával sílu větru. Tmavé brýle mu chránily oči před světlem lodních lamp, šířících sluneční světlo, bohaté na ultrafialové paprsky. Atmosféra Elektry, která měla v horních vrstvách mnoho ozónu, nepropouštěla ultrafialové záření a Objevitelova tvář, která nepoznala slunce, byla neskutečně bílá. Když tak seděl opřen v křesle a zhluboka dýchal pootevřenými ústy, vypadal jako těžce nemocný člověk. Černé brýle podtrhovaly jeho bledost.

Aniž bychom se zvlášť domluvili, snažili jsme se svého spolucestujícího bavit. Bezstarostně jsme klábosili. Vyptávali jsme se Objevitele na jeho práci (psal dějiny dobývání Elektry), hovořili jsme o Zemi, rádi jsme se smáli každému žertu — a nikdo se ani slovem neprořekl, že loď je neustále v nebezpečí. Těch šedesát minut jako by pro nás nebezpečí neexistovalo.

O čem asi přemýšlel Objevitel, když naše rozhovory poslouchal? Chápal, že jen předstíráme? Možná. Nevím jak ostatní, ale já se v jeho přítomnosti cítila jako malé dítě. My všichni jsme v životě vykonali dosud málo. A Objevitel udělal tolik, že by to stačilo na mnoho životů.

Objevitel zřejmě od počátku věděl, že bezstarostnost jen předstíráme. Ale mlčel. Ani z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. Když si velmi zřídka sundával brýle, překvapoval mě kontrast mezi jeho výraznýma a živýma očima a zcela nehybnou, jakoby mramorovou tváří. „To je výsledek dlouhodobé samoty,“ řekl jednou náš lékař. „Všechny jeho city jsou hluboko skryty.“

Hodiny neúprosně odměřuji čas. Musím pospíchat. Soustředím se jen na hlavní věci.

Jednou Objevitel přišel do lodního klubu a nikdo tam nebyl. Všichni z posádky byli zaměstnáni a nemohli opustit své stanoviště. Jen já jediná jsem na kapitánův příkaz šla do klubu. Jsem náhradní inženýr a můj let se počítá jako cvičný.

Kapitánovi nelze odmlouvat. Nechala jsem tedy ostatní pracovat a šla jsem do lodního klubu. Objevitel jako obyčejně již seděl v křesle. Vstal, když mne uviděl a mlčky mi kývl hlavou na pozdrav. Nepřekvapilo ho, že jsem sama, a na nic se neptal. Snažila jsem se mluvit vesele a bezstarostně. Nebylo to snadné. Temná skla jeho brýlí se lhostejně leskla ve světle lamp, ale mně se zdálo, že Objevitel vidí vše. Po několika větách (ani si nevzpomínám, co jsem říkala) nastoupilo mlčení. Hlukem strojů sem pronikalo havarijní zvonění automatů. Marně jsem hledala, co říci. Když už mlčení bylo nesnesitelné, uslyšela jsem jeho klidný tichý hlas.

„Řekněte mi, jaká je… Země?“

Již jsem chtěla odpovědět první větou, která mne napadla, ale cosi mne přinutilo zpozornět. Pomyslela jsem si: Vždyť on nikdy nebyl na Zemi. Jak mu to vysvětlím?

Je to divné, ale teprve v tom okamžiku jsem si uvědomila, co to znamená, že nebyl nikdy na Zemi.

Objevitel čekal na odpověď a já jsem myslela na to, že neexistují slova, která by mohla vylíčit krásu Země. Slova jsou jen ubohé kopie. Působí na nás jen tehdy, když mohou vyvolat vzpomínky. Ale není-li vzpomínek, jsou slova bezmocná, urážející a zkreslující krásu naší planety…

Tato myšlenka mě zachvátila nenadále a po několik vteřin jsem bolestně a jasně cítila nepředstavitelnou krásu Země. Ne,neviděla jsem v tom okamžiku ta sváteční místa, se kterými často spojujeme naše představy o kráse. Uviděla jsem zapomenutý rybník v lese: kostrbaté kmeny starých stromů, skloněných nad zelenou hladinou, zasypanou zlatými slunečními stružkami, scvrklý žlutý list, který se houpe na vodě a pomalu proplouvá okolo mokré trávy… Jak to říci tomu, kdo nikdy neviděl padat listí do vody, neviděl, jak vítr laská květy, kdo se nikdy nedotýkal kamene ohřátého sluncem, nikdy neměl v ústech nakyslé stéblo trávy, ani nevdechoval vlahý lesní vzduch, prosycený stovkami vůní.

„Děkuji,“ řekl nečekaně Objevitel. „Porozuměl jsem.“

Vstal a šel ke schodům. Nic víc neřekl, ale já jsem věděla, že vskutku porozuměl. V ten den jsem v něm objevila nového člověka.

Následující den se v klubu sešla celá posádka. Mluvilo se o Zemi, o tom, co se asi za naší nepřítomnosti změnilo.

„Země se vždycky změní,“ řekl kapitán. „Je to vidět už z dálky. Vzpomínám si, při poslední cestě jsme objevili v naší sluneční soustavě dvě planety s prstenci. Když mi to kormidelník říkal, rozesmál jsem se. Prstenec má jen Saturn, jiná planeta ho nemůže mít. Ale kormidelník měl pravdu. Za tu dobu, co jsme byli na cestě, vznikl okolo Země Čerenkovův prstenec. Teď už mě nic nepřekvapí. Možná, že už bude atmosféra i na Marsu. Anebo se změní oběžná dráha Venuše… Vím jen to, že změny uvidíme již z dálky. Je to jako návrat do rodného města: už na okraji je znát, jak se změnilo za dobu tvé nepřítomnosti…“

Seděla jsem v rohu, kam nedopadalo světlo lamp, a pozorovala jsem Objevitele. Poslouchal kapitána, ale jeho tvář nic nevyjadřovala. Pomyslela jsem si, že on čeká na Zemi jiné změny. Jako by uhodl mé myšlenky, Objevitel se otočil ke mně. Byl to jen zběžný pohled. Ale jako pod vlivem neznámé síly jsem řekla:

„Na Zemi se změní atmosféra.“

Kapitán se ke mně otočil. Až do této chvíle jsme podle tiché dohody nikdy o atmosféře Země nemluvili.

„Na Zemi se změní atmosféra,“ opakovala jsem.

„Proč?“ zeptal se lékař.

„Obohatí se kyslíkem,“ odpověděla jsem. Tato idea ve mně vznikla nečekaně, ale já jsem jí uvěřila. „Atmosféra bude stejná jako na Elektře. Je to tak pro lidi lepší. Zmizí mnohé mikroorganismy. Zvýší se síla hnacích motorů. Bude možno žít i ve vysokohorských oblastech.“

Nikdo mi neodpověděl. Teprve po dlouhém mlčení Objevitel řekl:

„Máte dobré srdce.“

Později, když jsme se rozcházeli, zeptala jsem se lékaře:

„Věříte, že by to tak mohlo být? Jste lékař a musíte…“

„Ne,“ řekl. „Nevěřím. Ale vidím, že ho… milujete.“

Mýlil se, náš lékař, ale já ho proto z ničeho neviním. Nemohl vědět, že mě s Objevitelem spojovalo něco jiného — uvědomělá a bolestná láska k Zemi.

Dny letěly. Jednou radiostanice zachytily signál. Hlas, který k nám pronikl z černé bezedné dálky byl ještě slabý. Nemohli jsme ho zachytit. Jen jsme věděli, že k nám kdosi mluví. Nesnesitelná muka, slyšet Zemi a nevědět, co říká!

Teď se mi zdá, že jsem za celé ty dny ani nevyšla z rádiové kabiny. Možná, že to ani nebyly celé čtyři dny, nýbrž jeden dlouhatánský nekonečný den, než jsme konečně porozuměli dalekému hlasu.

Byla to Země. Mluvil s námi Pamír, loď, letící ke hvězdě Struve 2398. Když náš hlavní inženýr spojař už posté měnil schéma dešifrátoru a pak se ozval tichý, ale srozumitelný hlas, zaradovali jsme se tak, že jsme smysl radiogramu hned nepochopili.

Letěli jsme k Zemi a dávno pro nás neexistovalo nic jiného, jen Země a naše loď. Ale svět byl obrovský a v něm letěly i jiné lodi k jiným hvězdám.

V radiogramu se říkalo: „Ve hvězdné soustavě Struve 2398 beze stopy zmizela první průzkumná expedice, směřující k planetě Aella. Posádka Pamíru, sestávající ze čtyř lidí, vede k Aelle nákladní raketu s aparaturami. Zpráva o pravděpodobné zkáze expedice je zastihla již na cestě. Posádka se rozhodla pokračovat v letu. Aella je strašná planeta, v mnohém podobná Elektře, proto posádka prosí Objevitele, aby jim sdělil co nejvíce instrukcí a rad…“Pamatuji si ten radiogram zpaměti. Ležel na mém pracovním stole celou dlouhou noc, kdy jsem měla službu. Čekali jsme na Objevitele. Kolik času asi bude potřebovat, než sestaví odpověď? Hodinu, dvě, den? Vysílač byl připraven okamžitě zahájit práci. Kapitán dal příkaz k nepřetržité službě.

O půlnoci se hlavní inženýr vzdálil. Zůstala jsem u vysílače sama. Myslela jsem na ty čtyři neznámé astronauty, kteří letěli k Aelle. Neobrátili loď zpět. Čtyři proti planetě Aella! Avšak Objevitel také vydržel na Elektře — a docela sám. Kdo asi jsou ti čtyři?

Můj vzdálený příteli, tu noc jsem myslela na tebe. Zdálo se mi, že lidé na Pamíru jsou takoví, jako jsi ty.

Dřímala jsem s hlavou položenou na stole. V polospánku jsem viděla ty čtyři, tak podobné tobě.

O půl čtvrté vstoupil Objevitel. Uslyšela jsem jeho těžké kroky a mechanicky jsem se podívala na hodinky. Objevitel mi kývl a pomalu šel na místo kormidelníka.

„Radiogram?“ zeptala jsem se a snažila se setřást ze sebe ospalost. Objevitel neodpověděl.

„Je radiogram připraven?“

Sundal si brýle a obrátil se ke mně. V jeho očích bylo něco nového, co jsem v nich ještě neviděla.

„Kde je… Země?“ zeptal se divným, slavnostním hlasem.

Otevřela jsem průzor. Tam, kde se křížily mřížky, byla černá skvrna, obsypaná hustým seskupením fialových hvězd. Rychlost lodi zkreslovala obraz hvězdného nebe.

„Tam je?“ tiše řekl Objevitel.

„Není ji ještě vidět,“ namítla jsem. „Slunce uvidíme asi tak za tři měsíce, ne dřív.“

Pokýval hlavou.

„Je tam…“

Ospalost mne zcela přešla. Pochopila jsem, že mu nesmím odporovat. Mlčky jsem seděla v křesle a dívala se na průzor. Trvalo to dost dlouho. Potom Objevitel, stále ještě nakloněný k průzoru, sotva slyšitelně řekl:

„Je modrá hvězda, Janetto, a letí se k ní dvacet let, to jestli poletíme rychle jako světlo!

Je také bílá hvězda, Janetto, a letí se k ní jednou tolik let, to jestli poletíme rychle jak světlo.

Tak ke které z nich, milá Janetto, k bílé či k modré poletíme tak rychle jako světlo?“

Můj drahý, ty přece znáš ony dětské Sandburgovy verše. Jednou — jak strašně dávno to je — jsi mi je přednášel, tam na Zemi. Ale v Objevitelově hlase zazněl nedětský smutek.

A já najednou vše pochopila.

„Vy… jste se rozhodl?“

Objevitel si rychle nasadil brýle a otočil se ke mně.

„Zavřete průzor,“ řekl.

„Jste rozhodnut?“ opakovala jsem.

Podíval se na mě a usmál se.

„Ovšem.“

„Ale.

Pohybem ruky mne zarazil.

„Oznamte kapitánovi, že je třeba propočítat kurs. Přejdu na Pamír.“

Hodiny a minuty letí a já jsem ti stále ještě neřekla to hlavní.

V tu noc havarijní automaty mlčely. Teprve k ránu se ozvaly sirény poplachu. Za minutu byla posádka v řídicím středisku. Nevím, trvalo to snad několik hodin, než se nám podařilo znovu obnovit magnetickou ochranu lodi. Když kapitán odešel od řídicího pultu, sdělila jsem mu, jak se Objevitel rozhodl. Kapitán nebyl překvapen. Řekl:

„Dobře. Jděte. Sám propočítám kurs.“

Nikdo však neodešel.

„Jděte,“ opakoval kapitán.

Zdálo se, že nikdo jeho příkaz neslyší.

„Dobrá, ať je tedy po vašem,“ řekl kapitán. „Jděte a přemýšlejte. Jestli se všichni rozhodnou letět k Aelle, poletíme. Ale jestli se jen jeden z nás bude chtít vrátit na Zemi, vrátíme se. Objevitel přejde na Pamír.“

Podíval se na hodiny a dodal:

„Za padesát minut budu čekat tady. Jděte přece…“Šli jsme ke schůdkům a kapitán se sklonil nad řídicím pultem. Viděla jsem, že také kapitán hledí tam, kam se v noci díval Objevitel.

Padesát minut… táhly se nekonečně dlouho. Seděla jsem ve své malé kajutě a přemýšlela o ostatních. Na Orlíku je jedenáct lidí. Kapitán zůstal u řídicího pultu. Deset se rozešlo do svých kajut.

„Jestli se jen jediný bude chtít vrátit na Zemi, vrátíme se.“ Tak to řekl kapitán. Ale co řeknou mí přátelé? Za ocelovou stěnou je kajuta našeho lékaře. Starý dobrý doktor! Byla to jeho poslední cesta. Hlavní inženýr nechal na Zemi rodinu… Moji přátelé, celá posádka… Všechny budou na Zemi očekávat…

Padesát minut se táhlo nekonečně dlouho. Jen poslední vteřiny uběhly strašně rychle. Bylo třeba vstát a jít do řídicího centra, ale jakási síla mne stále zdržovala. Mám větší právo na návrat než ostatní? Jsem náhradník. Ve skutečnosti nejsem na lodi nezbytná. Je to můj učební let. A tam, na Zemi… A tu jsem najednou uslyšela Zemi. Mezi tisíci zemských zvuků jsem uslyšela jeden známý — hlas mořského příboje. Byl tak zřetelný, že jsem mimoděk pohlédla na reproduktor krystalofonu. Šum příboje byl stále silnější. Hukot mořských vln, hřmění tříštící se vody a do toho pleskání vesel malé loďky… Divné, velmi divné, ale v ten okamžik se mi celá Země vtělila do představy hlasu moře. Slyšel jsi, jak pleská voda pod kymácející se lodičkou?…

S posledním úderem vesla jsem vstala a šla do řídicího střediska. Vystoupila jsem po schůdcích a uviděla, že kromě mne jsou všichni na místě. Byli tu už dávno, to jsem hned pochopila. Nikdo kromě mě nečekal celých padesát minut.

„Musíme letět k Aelle,“ řekla jsem a udivilo mne, jak cize zní můj hlas.

„Ano,“ odpověděl kapitán. „Propočítáváme kurs.“

Deset lidí stálo kolem mne. Nikdo z nich nepochyboval, že řeknu „ano“. Přišli sem už dávno a elektronické počítače již propočítávaly kurs. Deset lidí vědělo, jak se rozhodnu.

Nevýslovná je krása Země. Ale jestli se mne někdo zeptá, co je na Zemi nejkrásnější, odpovím: „Lidé.“

Můj drahý!

Můj vzdálený příteli, minuty letí. Musím ti říci vše. Moje slova budou vyslána na Pamír a odtud na Zemi. Teď, když s tebou mluvím, letí tvá loď někde v bezedné prázdnotě vesmíru. Ale než se má slova dostanou na Zemi, ty se vrátíš a budeš na mne čekat na našem kopci.

Můj drahý, letíme k Aelle. Za několik dní Orlík změní kurs a začne se vzdalovat od Země. Každou hodinu, každou sekundu se vzdálenost mezi námi bude zvětšovat. A přesto si budeme blíž než dřív. Co však znamená ubohá aritmetika vzdáleností! Miluji tě.

Nevím, co nás čeká na cizí nepřátelské planetě. Ale ať nebe Aelly bouří jak chce, budu na něm hledat tvou loď. Ty se neztratíš, ty přiletíš, protože tě miluji.

Při svém prvém letu jsem pohlédla do bezedných očí vesmíru. Ano, můj vzdálený a blízký příteli, nekonečno má nesmírnou sílu. Ve srovnání s ním je naše Země zrnko prachu. Ale je něco silnějšího než nekonečno. Je to rozum a vůle lidí. Je to právo lidí stát při sobě ruku v ruce. Jsou to prostá slova, před kterými musí ustoupit prostor i čas: