Chlapík z pekla

Olga Larionovová NA STEJNÉM MÍSTĚ

Velkou budovu laboratoře TTP naplnila těžká atmosféra očekávání. Arsen stál asi pět minut před zavřenými dveřmi, za kterými Světka právě vyvolávala film. Nebylo odtud slyšet ani zvuk. Arsen ještě chvíli postál a pak se loudal do své kanceláře. Tam mu řekli: „Odneste Sajkinovi zásilku.“ Automaticky strčil obálku pod paži a odešel do transformačního sálu, kam se Sajkin obyčejně chodil ohřát.

„Pavle, máš tu zásilku z Moskvy,“ řekl.

Sajkin natáhl ruku — jeho velká dlaň se s očekáváním rozevřela.

„Ale Pavlíku,“ řekl Arsen důvěrným hlasem, „ty nevíš, že mi za to něco dlužíš?“

Dlaň se velice názorně začala svírat v pěst.

„Moc od tebe nežádám,“ řekl Arsen rychle. „Dáš mi čtyři hodiny volného času na VEPSu.“

„Zítra v noci,“ řekl Sajkin. „Od dvou do šesti. Dej sem tu obálku.“

Arsen se na něj ustaraně podíval.

„Není ti něco, Pavle?“ zeptal se s účastí. „Jak to, žes tak rychle souhlasil?“

„Protože ta zásilka je od geologů,“ řekl Sajkin. „A potom, v nejbližších dnech nebudeme mít ani já, ani ty čas na počítání…“

Pracně roztrhl tlustou hnědou obálku. Vypadl z ní lístek s podivným diagramem.

Arsen lístek chytil, podíval se na něj a hvízdl.“Počkej, podíváme se na to po pořádku!“ řekl Sajkin.

„Jak po pořádku?“ namítl Arsen. „Proterozoum nás nezajímá, ani paleozoum nám není k ničemu a vlastně ani mezozoum. Potřebujeme směšně málo…“

„Jen žádnou paniku,“ řekl Sajkin. „Mezozoum — to už je zajímavé. Ještě tak pět nebo šest let a budeme o mezozou mluvit docela vážně. A podívej se, jak je hezké… asi tak na úrovni moře — přibližně deset metrů. V jurské epoše je nižší… a potom se zvedá, ať se nám to líbí nebo ne. V paleocénu už máme sto metrů.“

„Nejdeš na to ze správného konce,“ zamračeně poznamenal Arsen. „Paleocén — to je téměř před padesáti milióny lety. K čemu to potřebujeme? Vezmi to dva milióny let zpět, dnes nás zajímá jen to. Co nám o tom píší muži z hlavního města? 2e před dvěma milióny let na tomto místě“ — poklepal přitom podpatkem po cementové podlaze, „byla úroveň zemského povrchu dokonce o trochu vyšší než dnes.“

„Místní správa geologického průzkumu nám však tvrdí, že úroveň byla stejná.“

„Místní správa tvrdí,“ řekl Arsen. „Tvrdí. Ale kdyby tě to tvrzení uspokojovalo, asi bys neposílal dotaz do Moskvy?“

„O dvacet metrů vyšší než dnes…“ Sajkin jen zakroutil hlavou. „Je to štěstí, že jsme stroj postavili o třicet metrů výš. Máme deset metrů v záloze.“

„Ano,“ řekl Arsen, „to je štěstí. Ale musíme ten diagram ukázat také Dym-Dymovi. Půjdeme?“

„Pojďme!“ souhlasil Sajkin. „Stejně nemáme co dělat.“

Hlučně vstal, strčil obálku do kapsy propáleného pracovního pláště a zamířil ke dveřím.

Pracovna vedoucího laboratoře byla nyní na sedmém poschodí.

Bílá obyčejná tabulka s ulomeným rohem byla upevněna na dveřích nedbale, bylo vidět, že už ji nejednou ve spěchu přenášeli z místa na místo. Dym-Dymič byl rád vždy co nejblíž k dílu, a při každém stěhování z pracovny do pracovny ztrácel poslední zbytky pohodlí, které by patřilo vedoucímu laboratoře.

Na bílé tabulce bylo napsáno:

Vedoucí laboratoře TTP D. D. Markelov

Laboratoř TTP — to znamenalo: Laboratoř transtemporálních přesunů a zabývala se problémem stroje času.

„Můžeme vstoupit, Dmitriji Dmitrijeviči?“ zeptal se Arsen a opatrně otevřel dveře.

„Dokonce musíte. Vejděte oba.“

Vnitřek budovy vypadal jako ohromná krabice o výšce deseti až dvanácti poschodí. Byl zcela prázdný, jen na zemi ležela kovová koule, připomínající batyskaf staré konstrukce. Na vnitřních stěnách gigantické místnosti byly přilepeny balkóny, zakryté stříškami z průhledného synteriklonu. Vypadaly jako vlaštovčí hnízda. Na jednom z těchto balkónů — na nejvyšším — byla právě pracovna vedoucího laboratoře.

„Vezměte si židle,“ řekl zamračeně Dym-Dym. Nic příjemného jeho tón nesliboval. „Snímky jsou hotové.“

Dneska ráno jsme provedli první průzkumný let stroje. Uvnitř batyskafu byly pro všechny případy umístěny tři fotoaparáty — v každém iluminátoru jeden — a tradiční pes. Bylo to víc, než předpisoval program. Napoprvé by stačilo dokázat, že stroj je schopen pobýt v minulosti určitou dobu a vrátit se automaticky zpět. Hlavně se vrátit.

Stroj spolykal nepředstavitelné množství energie, pohroužil se do minulosti, tam se „objevil“, jak se obvykle v laboratoři říkalo, ve stejném bodu prostoru, ale před dvěma milióny let. Třicet sekund stroj setrval v neocénu a automaticky byl vrácen zpět. Všem účastníkům se zdálo, že mezi odletem a příletem neproběhl ani okamžik, protože ať stroj času stráví v minulosti jakoukoliv dobu, je to doba nezávislá na současném čase, a tak se od něho neodpočítává.

Pes seděl na podlaze a lízal si zadní tlapku. Fotoaparatura, která stačila udělat asi tři sta snímků, pomalu chladla. Všechno bylo udivujícím způsobem všední. Dym-Dym se vždy vztekal, když někdo říkal. „Poprvé v historii Země…“ Vnější povrch stroje pečlivě očistili, aby se do současnosti náhodou nezanesly nějaké pravěké mikroby. Je ovšem pravda, že dezinfikátory překvapila ideální čistota kovu. „A co jste čekali?“ zeptal se Podymachin, kterému říkali Pochybující teoretik. „Tak to musí být. Stroj je schopen přenášet v času jen sám sebe a ani o atom víc. To je v jeho programu.“ Umlčeli ho, protože stále něco vrčel a snažil se dokázat, že pohyb v času je sice možný, ale sotva užitečný, protože stroj bude v minulosti malým ostrůvkem přítomného času a mezi ním a okolím bude neproniknutelná hráz — časová propast. Pro obyvatele minulého světa bude stroj neviditelný a nehmatatelný a sám také bude slepý a hluchý, protože nedokáže nic ze svého okolí vnímat.

Podymachinovy dohady byly pesimistické a ne příliš přesvědčivé, proto ho sice poslouchali — lhal zajímavě — ale posmívali se mu, i když nic podstaného nemohli uvést jako důkaz jeho omylu. Čekalo se, co přinesou pokusy. Dym-Dym ho také poslouchal. Vždycky dával svým mladým spolupracovníkům možnost říci, co si myslí, a také se s nimi nepřel. Ani teď, když dezinfikátoři oznámili, že povrch stroje je ideálně čistý, Dym-Dym Pochybujícímu teoretikovi nic neřekl. „Mám na to také svůj názor,“ řekl pouze. „Ale nebudeme se rozptylovat. Počkáme na snímky.“

A všech osm spolupracovníků, kteří byli přítomni startu stroje, se začalo (aniž by rozptylovalo své myšlenky) potloukat po všech místnostech laboratoře. Čekali na snímky. Fotolaboratoř si na to prozřetelně vyžádala dvě hodiny. Mučivá nejistota očekávání je poháněla z poschodí do poschodí: nebyl tu ani náznak sváteční atmosféry, obvyklé při neobyčejném pokusu. Všichni měli divné tušení a všichni, stejně jako Dym-Dym, měli pro to své důvody.

Když šli Arsen se Saj kinem k náčelníkovi, doufali, že tak protlučou čas, ale tři černé obdélníky s ještě mokrým leskem už ležely před Dym-Dymem jako nezvratný fakt prvního neúspěchu.

„Tohle?“ zeptal se Arsen.

Dym-Dym neodpověděl. I tak bylo všechno jasné.

„To je ale smůla,“ vrtěl Arsen utrápeně hlavou. „To se musel objevit zrovna v noci?“

„Jen jestli to je noc,“ řekl nejistě Sajkin.

„Mluvte, mluvte,“ řekl Dym-Dym do sluchátka vnitřního spojení. „Bude zajímavé vyslechnout všechny, jednoho po druhém.“

Zmáčkl knoflík „společná porada“.

Šest dalších mužů v bílých pláštích se okamžitě dostavilo.

„Tak tedy,“ Dym-Dym udělal rozmáchlé gesto, „prosím, abyste řekli svůj názor.“Sajkin se zvedl, popotáhl si plášť. Rád mluvil zevrubně, a protože odpovědnost za bezpečnost pokusu ležela na něm, domníval se, že Dym-Dymova výzva platí především jemu.

Začal solidně: „Jako vedoucí sektoru bezpečnosti jsem se vlastně mohl vyjádřit hned po skončení pokusu. Jaké úkoly kladl na stroj náš sektor?“ Sajkin vždycky o stroji mluvil tak, jako by to byla živá bytost. „Šlo vlastně jen o jeden úkol: aby se vrátil celý a bez úhony. Co tomu mohlo zabránit? Cokoliv. Stroj startuje do minulosti na vzdálenost dvou miliónů let. Ale zůstává na stejném místě v poměru ke středu Země. Co bylo před dvěma milióny let v tomto bodu?“ Sajkin gestem starověkého řečníka vztáhl ruku, ukazoval na strop ohromné budovy laboratoře. „Naše akademické městečko stojí ve výšce dvou set třiceti metrů nad mořem. A jaká byla nadmořská výška vrchních vrstev v minulosti? Místní geologové tvrdí, že stejná. A moskevští se domnívají, že o něco vyšší. Kdybychom stroj postavili na podlahu budovy, je zcela možné, že až by se objevil v minulosti, byl by pod zemí. Anebo pod vodou, to je také možné, bylo-li například v minulosti na tomto místě jezero. Proto byl obal stroje zhotoven ze superpevné kosmické litiny. Kromě toho náš sektor navrhl, aby stroj byl zvednut do výšky třiceti metrů a zavěšen pod stropem pomocí autonomní antigravitační aparatury. To pro případ, že by na tomto místě rostl strom, stála tu skála nebo ještě něco jiného. Kdybychom se nebáli, že zaneseme z minulosti do přítomnosti nějaké mikroorganismy, vynesli bychom stroj ven z laboratoře a zvedli jej do výšky dvou set metrů. Pak bychom se museli bát jen bouře nebo blesků, které tu řádily před dvěma milióny let, ačkoliv i proti nim jsme včas učinili ochranná opatření. To je vše, co jsem vám chtěl sdělit. Stroj se vrátil, je celý a nepoškozený. Před dvěma milióny let nebylo na tomto místě nic, co by ho mohlo poškodit. Takže mám za to, že první start se vydařil.“

Sedl si. Všichni ho poslouchali se zavřenýma očima. Sajkin byl se svým putičkářstvím značně nudný.

„Hm,“ jaksi neuspokojeně poznamenal Dym-Dym. „Sektor bezpečnosti vykonal svou práci zřejmě tak dobře, že dávám návrh zatím se dále tímto tématem nezabývat.“ Sajkin zrudl, vypadalo to tak, že celých deset minut vychvaloval jen práci svého sektoru. „Chtěl bych od vás slyšet něco jiného: co si myslíte o snímcích?“

Sajkin se neohrabaně zvedl:

„Vlastně… bych chtěl počkat, pokud nebude vyvoláno všech tři sta snímků.“

„Máme jen tři snímky,“ řekla Světlana. „Aparatura pracovala velmi špatně. O tom si musíme ještě promluvit.“

„Až na to bude čas,“ zastavil ji Dym-Dym. „Tak tedy co?“

Sajkin převracel v rukou snímky — černé obdélníčky, pokryté světlými body.

„Vypadá to na hvězdné nebe…,“ řekl nejistě. „Ale nebe před dvěma milióny lety bylo asi jiné. Ale přesto je noční nebe to první, co člověka při pohledu na snímky napadne. Může to být ovšem i něco jiného.“

„Nu což, není to příliš smělé, ale upřímné,“ konstatoval Dym-Dym. „Kdo další?“

„Dovolte,“ požádala Mirra Jefimovna, nejmladší kandidát v transtemporální skupině. „Nesouhlasím se Sajkinovým míněním.“ Sajkin okamžitě udělal vylekané gesto, jako by chtěl říct, že žádné mínění vlastně nevyslovil. „Nesouhlasím s tím, že světlé body jsou hvězdy. Podívejte se, jak jsou velké, přímo obrovské. Hvězdy přece nemohly před dvěma milióny lety svítit pětkrát nebo desetkrát silněji.“

„Co to tedy je?“ zeptal se Dym-Dym.

„O tom musíme přemýšlet,“ řekla Mirra Jefimovna, „bojím se, že to může být cokoliv, jen ne hvězdy.“

„Dejme tomu, že se stroj přece jen ‚objevil‘ pod vodou,“ zahučel basem ze svého kouta Vova Lur, kterému všichni říkali Vovolur, „pak je možno předpokládat, že tečky jsou světélkující mikroorganismy. Napadlo mě to hned — moc se jim to podobá.“

„Kdybychom měli aspoň několik snímků z každého aparátu, mohli bychom určit, zda se pohybují nebo ne,“ povzdechla si Světka. „Ale my máme tři současné snímky. Za takovou spolehlivou aparaturu by se měli zodpovídat v problémové laboratoři.“

Všichni se otočili na Vovolura.

„Aha, tak jste našli viníka!“ rozvzteklil se Vovolur. „Mé aparáty v normálních podmínkách našeho času pracují naprosto spolehlivě. Ale kdo z vás by mi mohl říct, co se stane s aparátyv okamžiku přechodu z jednoho času do druhého?“ Byla to řečnická otázka, na kterou přirozeně nemohl nikdo odpovědět. „Žádal jsem vás, pošlete mne, bez člověka jsou všechny aparáty na nic. Žádal jsem vás nebo ne…? Vy jste tam radši strčili psa, ten tam byl moc platný. Sedí si v kleci, drbe se a mně altimetr ukazuje téměř nekonečno. A vy chcete, aby kamery pracovaly přesně. Zřejmě se při startu porouchaly, protože všechny mechanické systémy v tom okamžiku dostávaly silný impuls nebo lépe řečeno náraz, a měl by tam být člověk, aby všechno zase uvedl do pořádku. Jestli příště nepoletím spolu se svými aparáty…“

„Klid, klid,“ přerušil ho Dym-Dym. „Mohu vám s naprostou určitostí slíbit, že příště nepoletíte. Ale počet aparátů zvýšíme a hlavně, dáme je na povrch stroje. Co chce na to říct náš Pochybující teoretik?“

„Ale nic,“ zavrčel Podymachin. „Už mne unavuje stále oponovat. Dávat aparáty na povrch je zbytečné. Stejně nám nic neukážou, jen nesmysly, jako je nekonečno na altimetru nebo nulový tlak na barometru, jako to bylo teď. A přítomnost člověka v kabině, i když je to takový věhlasný specialista, jako je náš vážený Vovolur, taky k ničemu nepovede. Posté tu opakuji, že všechny aparatury, které mají navázat kontakt se světem minulosti, budou slepé a hluché — protože spolu se strojem budou v našem čase, jenže uprostřed minulosti, izolované jako ostrůvek. Nic nezafixují, tak jako nemůžeme vidět cigaretu, která se včera válela tady na stole a někdo ji uklidil.“

„No jistě,“ řekla Světka, „to by to vypadalo, kdyby po vás nikdo neuklidil.“

„Víte co, Podymachine,“ řekl Dym-Dym, který ihned sáhl po cigaretě, „vždycky jsem vás poslouchal se zájmem. Hlásáte nám tu nemožnost kontaktu s minulostí. Ale tady,“ poklepal prstem po snímku, „tady máme sice mlhavé, ale přece jen stopy prvního kontaktu. Co vy na to?“

„To nejsou stopy kontaktu. V okamžiku přechodu se ve stroji děly nepředstavitelné věci — aparatury kolísaly mezi nulou a nekonečnem, akumulátory se samy od sebe vybily, správně fungoval pouze automatický přepínač, který měl stroj za třicet sekund vrátit zpět. A to proto, že je založen na principu radioaktivního rozpadu, že to není prostý hodinový mechanismus…

Tak tedy, jsem přesvědčen, že za takových okolností mohly na vnitřních stěnách stroje i na povrchu iluminátoru vzniknout nepatrné jiskry, mikrovýboje. A to jsou ty světelné tečky. A černota — to je ten svět minulosti, který naše aparatury nejsou s to zafixovat.“

„Dobře,“ řekl Dym-Dym, „velmi dobře. To je jediný člověk, který řekl, že je přesvědčen. A ostatní? Tváří se kysele a mlčí. To jsem si vybral spolupracovníky! Co jste čekali, mladí přátelé! Mezozojské bažiny, kde vám skupina dinosaurů bude předvádět krutý boj o existenci a demonstrovat přirozený výběr podle Darwina? To ať vás ani nenapadne. Dinosauři nebudou — na mezozoum nám nestačí energie ani deseti Ajurjupinských vodních kaskád. Tak je to! Raději budeme počítat první start za úspěšný a připravovat se na druhý. Zítra do dvanácti tu chci mít vaše názory na spolehlivost přístrojů. To je všechno…“

„Ale…,“ chtěl říci Vovolur.

„Žádné ale nebude, už jsem řekl. Znovu poletí pes. A ještě něco. Prosím vás, abyste o tom zbytečně nikde nemluvili. To se týká zvláště našich dam — ať mi prominou mou neomalenost.“

V okamžicích rozčilení se Dym-Dym vždycky choval upjatě a staromódně.

Světka, Sajkin a Arsen šli domů, společně jako vždy. Šli bez nálady, jako kdyby pečlivě studovali všechny trhliny asfaltu. Nakonec to Světka nevydržela:

„Nevím jak vy, ale já se po tom pokusu cítím jako hloupá husa.“

Okamžitě ji přisvědčili, že ani ostatní se necítí o moc lépe, snad jen s tím rozdílem, že si připadají jako pitomci.

„Čestné slovo, mládenci, snad by bylo lepší, kdyby stroj odmítl startovat nebo kdyby se vrátil rozmačkaný, anebo se vůbec nevrátil,“ vedla Světka svou.

„Hm,“ řekli na to mládenci.

„Pak by bylo jasné, že se pokus nezdařil. Začali bychom přemýšlet, co dál, a určitě bychom něco vymysleli. Zřejmý neúspěch by byl impulsem k novým výzkumům.“

„Ve Světčiných názorech je kus holé pravdy,“ důležitě konstatoval Sajkin. „Všechny velké objevy pravděpodobně prošly etapou, kdy si objevitelé přáli z celého srdce, aby pokusy šly k čertu spolu se všemi, kdo se jimi zabývají.“

„Otázka je jenom v tom,“ přisadil si Arsen, který dnes ztratil veškerou svou přirozenou veselost, „zda jsme udělali objev nebo jen díru do nebe.“

„Ale, ale. To mi radši ani neříkej!“ obrátil se k němu Sajkin. „Jeden pochybující teoretik nám úplně postačí.“

„Ale mě také takový stav neuspokojuje,“ řekl Arsen. „Tolik let jsme dřeli jako mezci, ne pro slávu nebo pro peníze, ani proto, aby o nás rozhlas vysílal pořady na všechny světové strany. Trápili jsme se kvůli tomu, aby sebou ten proklatý stroj zatřepal, zmizel a vzápětí se zase objevil a my abychom ho čistili a leštili, a pak do něj vlezli a našli všude plno dárečků: fotoaparáty plné zcela srozumitelných snímků, naši Žučku, a aby bylo všechno pochopitelné a jasné, a každý předmět v sobě měl reálný odraz hledané minulosti…“

„Tys tomu dal,“ vrčel Sajkin. „Rytíři! Už Mark Twain dokázal, že rytířství je přežitek. A jestli je teorie k ničemu, kdo pak dokáže její nesprávnost, když všichni budou jejími věrnými rytíři?“

„Mládenci, kdybych věděla, že ve fyzice je všechno tak neurčité,“ řekla Světka, „šla bych radši na dramatickou akademii. A já jsem z hlouposti uvěřila exaktním vědám. Kde tu je, prosím vás, přesnost? V divadle se aspoň po každé premiéře všichni sejdou, aby se napili a pobavili.“

„Budeme se také bavit,“ navrhl Arsen trochu nepřirozeným tónem. „Seberem se a půjdem do kavárny.“

„Dym-Dym žádal, abychom nežvanili, a já v kavárně určíte něco vyžvaním. Pojďme radši ke mně.“

Ale ani ke Světce nešli. Chvíli přešlapovali na křižovatce a pak si souhlasně řekli, že nemají na nic takového náladu. Všichni měli nějaké své důvody, chtělo se jim zůstat o samotě. Vždyť ať je to jak chce, za týden se pokus bude opakovat.

Za týden navzdory Dym-Dymovu očekávání bylo v jeho laboratoři neobyčejně mnoho lidí. Hledat viníka, který to roznesl, bylo už pozdě a navztekaný Dym-Dym udělal poslední, co bylo v jeho silách — nepustil ke startu žádného korespondenta. Početní hosté se usadili v průzračných „vlaštovčích hnízdech“.

Ty nejdůležitější pozval Dym-Dym k sobě.

„V průběhu pokusu nebudu nic vysvětlovat,“ řekl ne zrovna laskavě. „Až potom. Pokus je jeden z řady, tak říkajíc zkušební, jakých ještě budou desítky, než budeme moci udělat nějaké určité závěry. Takže žádná senzace se konat nebude, i když možné je všechno, dokonce i zkáza modelu. Je to proto, že výška, ve které se stroj nachází, je dvě stě čtyřicet metrů nad mořem. A to je právě krajní mez kolísání zemského povrchu na konci třetihor. Je sice pravda, že horniny jsou ve vrchní vrstvě měkké, jsou to usazeniny, ale jestli se stroj v době před dvěma milióny let objeví přece jen pod povrchem země… Nevím. Nebudu hádat. Radši začneme.“

Kybernetické dezinfikátory, které lezly po obalu stroje, odskočily na různé strany. Kdosi v černém synteriklonovém obleku rychle odpojil kabel, po kterém už dvacet hodin proudila do nenasytných akumulátorů stroje veškerá energie Ajurjupinské kaskády, masivní tělo stroje se zachvělo a plavně se zvedlo. Podivuhodně lehce, jako dětský balónek, proplul stroj před průzračnou stěnou Dym-Dymova balkónu, a tak bylo možné rozeznat početné aparáty, upevněné na jeho povrchu.

Stroj se vznesl, takže bylo vidět jeho leštěný spodek, a zůstal stát asi čtyři metry pod stropem.

Všichni čekali.

Desítky reflektorů zachytily vypouklé dno stroje a držely ho nyní v ohnisku paprsků.

Významní hosté z ústavů hlavního města si nespokojeně šeptali. Pravděpodobně čekali nějaké zázraky — vždyť málokterý z nich věděl, že celý start spočívá v tom, že stroj se zachvěje — a to je vše. Čas, který stráví v minulosti, se nedá v přítomností pozorovat. To je axióma transtemporálních přenosů.

Dym-Dym se svými spolupracovníky nečekal tak napjatě, jak se mohlo zdát povrchním pozorovatelům.

A tu najednou…

Stroj zmizel. Pravda, hned se zase objevil, ne však v ohnisku reflektorů, ale trochu níž a nalevo. Bylo to téměř nepravděpodobné, protože silné antigravitační gyroskopické setrvačníky fixovaly stroj v přesně určeném bodu prostoru a byla potřebná strašná síla, aby jej přesunula z toho bodu do jiného.Všichni vydechli údivem.

Osvětlovači se vrhli k reflektorům, paprsky začaly běhat pod stropem, aby nahmataly obrysy stroje.

Stroj se již neleskl. Před minutou byl nablýskaný jako zrcadlo, teď byl matný, a rozrytý hlubokými ranami v místech, kde byly aparatury. Stroj se zachvěl. Mnozí zavřeli oči — všem se zazdálo, že se zřítí dolů a očekávali ránu o betonovou podlahu. Ale nic podobného se nestalo. Jak bylo naprogramováno, kovová koule se pomalu snesla, chvíli se vrtěla a pak lehla na podlahu.

Dezinfikátoři ve skafandrech se k ní vrhli. Arsen a Vovolur se rozběhli ke dveřím.

„Všichni zpět na místa!“ křičel Dym-Dym do mikrofonu. „Vyžeňte ze zkušební kabiny ty, co tam nemají co dělat!“

Dvě nebo tři postavy ve skafandrech rychle zmizely ze zorného pole.

„Co je se psem?“ zeptal se Dym-Dym již jiným tónem. Bylo vidět, jak posouvají k iluminátoru televizní kameru.

„Mrká,“ bylo slyšet z reproduktoru hlas Mirry Jefimovny. V témže okamžiku se zapojila obrazovka vnitřního spojení.

Dlouhý psí čumák, typický pro teriéra, měl výraz krajního údivu. Pes kroutil očima od jednoho iluminátoru k druhému a zoufale je třeštil. Dalo by se soudit, že viděl přinejmenším živého diplodoka.

Všichni se dívali na vyjeveného psa a mlčky čekali. Hostům nebylo jasné, zda se pokus nezdařil, nebo skončil skvělým úspěchem.

„To je vlastně všechno,“ hlasitě řekl Dym-Dym, neobraceje se k nikomu jednotlivě. „Rozumím-li tomu dobře, tak se stroj ‚objevil‘ pod zemí. Poslali jsme ho, jako poprvé, o dva milióny let nazpátek — poprvé to bylo jiné, ale nesmíme zapomínat, že přesnost chodu stroje má přípustnou odchylku tři procenta. Pak je jasné, kolik to asi dělá za milión let. Proto se není co divit, že podruhé se stroj ‚objevil‘ pod zemí, nemohu říct, že jsem to tak chtěl. V každém případě jsem teď pevně přesvědčen o naprosté bezpečnosti transtemporálních přenosů. Jestli výzkum dokáže, že se to na zdraví psa nijak neodrazilo, je možno počítat s tím, že příště bude ve stroji člověk. Pravda, pošleme ho na krajní vzdálenost — na deset miliónů let. Pro tu dobu nám geologové zaručují, že na tomto místě byl povrch jen sedmdesát metrů nad úrovní moře. Tak. Na snímky nečekejte — budou jen černé. Pod zemí se toho moc nedá vyfotografovat.“

Sotva Dym-Dym skončil, už byl ve své pracovně, takže mu nikdo nestačil dát žádnou otázku. Tři mladí fyzikové, kteří znali jeho způsob rozmluvy s hosty, stejně hbitě vyběhli za ním a dostihli ho již ve výtahové kabince.

„Dmitriji Dmitrijiči,“ Arsenův hlas se zajíkal vzrušením. „Kdo to bude?“

„Jeden z přítomných,“ skromně odpověděl Dym-Dym. Nedokázal svým spolupracovníkům prominout dnešní záplavu hostů, i když neměl představu, kdo z nich mohl termín pokusu vy-žvanit.

Bylo zřejmé, že nemá cenu se ptát.

„A ohlídejte pejska, Pavle, nebo dostane nějaký svrab a pak to všechno budou svalovat na pokus.“

Pavel se vzchopil.

„A vy, Arsene, běžte k aparátům. Přirozeně, že všechny, co byly na povrchu stroje, jsou zničeny. Ale při třetím přenosu se stroj nemůže objevit pod zemí. Tak přemýšlejte, jak nejlépe aparáty rozmístit.“

Arsenoví se také zvedla nálada.

„A vy, Voloďo, prožeňte fotolaboratoř, aby si s tím nehráli a nesvalovali pak svou pomalost na to, že snímky jsou stejně černé a že není na co spěchat.“

Bylo to špatné: naději dal každému. Výtah se zastavil, vyšli ven a uviděli Světku, která k nim běžela po chodbě a něco křičela.

„Klid, Kustovská, klid,“ Dym-Dym zvedl obě ruce, jako by se bránil před Světčiným hlasem. „Všechno je v pořádku, je to černota pod zemí. Tak to musí být.“

„Ale kdepak, Dmitriji Dmitrijiči! Celý film je naprosto přesvětlený.“

Několik vteřin na ni Dym-Dym hleděl, potom se obrátil k Arsenovi.

„No?“ zeptal se ho, jako by právě jen Arsen mohl říci něco zásadního, co rozhodne o osudu budoucího pokusu.“Jsme to ale berani,“ prostoduše řekl Arsen. „Okamžité objevení stroje v pevném pásu zemského povrchu bylo ekvivalentní výbuchu — takovou rychlostí rozhodil zemské vrstvy na všechny strany. Je přirozené, že vzniklo teplo, které vyvolalo záření.“

„Ano, ano,“ přikývl Dym-Dym, „to je také zcela pravděpodobné.“

Otočil se a šel pryč, zřejmě ho napadla jakási myšlenka. Zamával na mládence, aby ho nechali.

„Šťastlivec!“ povzdechl si Vovolur.

„Kdo? On?“ podivil se Arsen.

„Ne on, ale ty,“ rozzlobeně vyštěkl Sajkin. „Copak nechápeš, proč se obrátil právě na tebe?“

Stroj se plavně zvedal. Už byl na úrovni Dym-Dymova balkónu. Arsen zevnitř dobře viděl náčelníkovu tvář i obličeje ostatních kolegů. Jak divné jsou obličeje lidí, kteří něco s napětím očekávají… Arsen si dovolil hlasitě se zasmát — spojení kabiny s laboratoří už bylo přerušeno.

Arsen zhasl vnitřní osvětlení. Nebál se — byl přesvědčen, že stroji nic nehrozí, dokonce i kdyby se objevil v pekle požáru, nebo dokonce v hrdle sopky. Ale to se nestane. Když vešlo ve známost, že se chystá pokus s člověkem na palubě, energetické ústředí povolilo laboratoři TTP použít všechnu energii Ajurjupinské kaskády za půl měsíce. To dávalo možnost uskutečnit přenos stroje o dvanáct miliónů let zpátky, kdy na tomto místě největší výška kopců nepřesahovala sto metrů nad hladinou moře. Půl minuty bude viset nad touto předhistorickou rovinou…

Stroj skončil stoupání uvnitř úzké krabice laboratoře. Tak, teď. Teď se to stane! Arsen se spěšně pohnul k iluminátoru a chytil se za kruhové držadlo, potažené kůží.

Teď.

A vše spadlo dolů. Ne, zůstalo na místě. Ale on plul. Plul vzduchem. Co to je?

Stav beztíže. Elementární stav beztíže, mnohokrát prověřený. Ale proč? Co je to tam?

Tam, za iluminátorem byla noc. Ale nebyla to noc jako na Zemi, nýbrž svět ohromných, těžkých hvězd. Nikoli teček, ale oslňujících vyzařujících těles. Černá tma, nikoli však sametová jako půlnoční obloha spíše dokonalá nepropustnost nesmírných vrstev černého skla.

Arsen se otočil ke kulatým iluminátorům. I tam bylo vidět kouřové roje nerozeznatelné hvězdné drobotiny kosmického planktonu. Červené kruhy chladných gigantů čadily, jako by do nich někdo neustále foukal a nedal jim vyhasnout. Osamocené krystaly modrých sluncí hořely klidným stálým ohněm. Všechno bylo tak cizí a zářilo nesnesitelně ve srovnání se zemským nebem i s kosmem známým z fotografií, které dnes zná každé dítě.

Kosmos?

Na údiv nestačilo těch třicet automaticky odpočítaných sekund. Stroj se zakymácel. Arsen se bolestivě uhodil koleny o podlahu. Reflektory svítily přímo do iluminátorů, Arsenoví se mírně zvedal žaludek, jako při přistání letadla.

Stroj plynule klesal.

Znovu se objevil Dym-Dymův balkónek a stejný výraz na obličejích a zbyteční dezinfikátoři ve zbytečných skafandrech tam dole… Arsen zmáčkl páku a dveře bočního průlezu se otevřely. Vyhlédl ven, pod ním bylo ještě asi dvacet metrů, podlaha se k němu blížila. Z balkónů na něj v úžasu mávali.

Ještě nic nevědí…

Když zůstalo asi půl druhého metru, Arsen vyskočil. Postavy ve skafandrech se vrhly k němu. Arsen se usmál, poplácal jednoho z nich po synteriklonovém rameni a vešel do zdviže. Nějaký důležitý host z hlavního města uskočil stranou, když ho uviděl. Hlupáku, pomyslel si bez hněvu Arsen. Bojí se pravěké infekce. A já se vracím z vakua. Z nejdokonalejšího vakua, navíc blízkého absolutní nule.

V pracovně bylo ticho. Všichni kromě Dym-Dyma stáli. Arsen za sebou přivřel dveře a také se mlčky zastavil, aby dal Dym-Dymovi čas vynadat mu, že vylezl bez dezinfekce. Mluvit se mu nechtělo — vždyť musel jedním slovem rozbít všechno, co Dym-Dym už půl druhé desítky let budoval — nejdříve teoreticky, pak v praxi.“Sedněte si,“ řekl Dym-Dym.

Arsen si poslušně sedl na kraj židle. Všichni kolem stáli jako předtím.

„Tak přece jen kosmos,“ řekl Dym-Dym. „A také hvězdy, že?“

„Ano,“ odpověděl Arsen. „Ničím se to nepodobá našemu nebi.“

Nikdo ještě nic nepochopil.

„Myslím, že to je vše.“ Dym-Dym se zvedl a šel ke své pracovně. Dole, uprostřed sálu, se osiřele leskl osamocený stroj. „Myslím, že jsme byli přítomni při prvním a zároveň posledním letu člověka do minulosti. Opakování pokusu za účasti člověka pokládám za nesmyslné ve srovnání s nebezpečím, kterému by byl vystaven v neznámém bodu kosmického prostoru. Má-li někdo otázky, prosím.“

„Mám otázku,“ řekl hlubokým hlasem Invarjadži, jeden z nejvýznamnějších paleontologů Země. „Nestydím se přiznat, že jsem zatím nic nepochopil. Proč se váš stroj objevil v minulosti ne na stejném místě, ale v neznámém koutě kosmu?“

Dym-Dym se podíval na Arsena, oba se usmáli. Podobali se dvěma spiklencům, kteří chrání důležité, ale smutné tajemství. Je zcela prosté, odhalit je může každý a oni dva se lítostivě usmívají. Nechápou, proč to nikdo neudělá.

„Moucha ve vagónu,“ řekl Arsen. „Zvykli jsme si na mouchy, které létají uprostřed ženoucího se vagónu a tak se přemisťují spolu s námi.“

„To je ono,“ řekl Dym-Dym. „Od šesté třídy tento prostý příklad tak pevně tkví v naší hlavě, že si nedovedeme představit vagón a mouchu každého zvlášť. Jsou spojeny do jednoho systému. Ale představte si prostý případ: necháme mouchu v témže bodě zemského povrchu, to jest zachováme její zeměpisné koordinátory i vzdálenost od středu Země, ale přeneseme ji o hodinu zpět. Zůstane v témže vagóně? Nikoliv. Protože před hodinou byl náš vagón někde jinde. Moucha by visela ve vzduchu nad kolejemi. Ovšem za předpokladu, že Země je celý vesmír.“ Dym-Dym se rozhlédl — příklad snad byl tak názorný, že dalšího vysvětlování nebylo třeba.

„V našem pokusu,“ pokračoval Dym-Dym, „úlohu mouchy sehrál stroj času, úlohu vagónu naše Metagalaxie. Necháváme stroj na témže místě, ale toto místo nesmíme vztahovat ke středu Země, ale k centru celé Metagalaxie. Když začíná pohyb v čase, fixují se prostorové a řekl bych, makroprostorové koordinátory stroje. Objevuje se na témže místě. Před dvanácti milióny let však na tomto místě nebyla Země. Byla tehdy ve zcela jiném bodu vesmíru.“

Všichni překvapeně mlčeli.

Zdálo se to příliš prosté. Na témže místě — ale kde?

Nikdo nekladl otázky, všichni umlkli, všechno bylo i tak zřejmé.

„A proč jste tak zaraženi?“ zvolal najednou Dym-Dym. Nesnášel pohřební náladu. „Já osobně jsem poprvé v životě přítomen završení nějakého obrovského problému — zatím jsem byl svědkem jen vznikání problémů. Takže to samo o sobě již je zajímavé. A dnes jsme experimentálně dokázali, že působit na minulost je prakticky zcela nemožné. Musím jen vyjádřit soustrast skupině odborníků, která se v nejbližší budoucnosti chystala ponořit do minulosti… Aniž by se hnuli z téhož místa.“

Lehce se uklonil směrem k Sajkinovi, Vovolurovi a Podymachinovi. Ale mládenci velice dobře znali svého vedoucího, a tak je nemohl oklamat. „Jestli je teď někomu hořko,“ myslel si každý z nich, „tak jemu samému. Vlastníma rukama uzavřít výzkum, kterému věnoval celý život, veškerou svou práci, v době, kdy již není tak mlád, aby mohl začít pracovat na novém, stejně důležitém úkolu.“

„Dmitriji Dmitrijiči,“ prosebným tónem řekl Sajkin, „a co když ještě jednou…“

„Žádné ještě,“ odsekl Dym-Dym. „Není proč. Chápete, jaké je to riziko? Minule, když jsme mysleli, že se stroj objevil pod povrchem Země, byl vlastně také v kosmu, a to v nějakém kosmickém mraku. Je překvapující, že všechno tak dobře dopadlo, zejména pro našeho psa. Byl to zřejmě slabý, malý mrak, který nevyzařoval. Ano, to tu bylo před milióny let.“

„Ne,“ řekl Arsen, „ne tady, ale na místě, kde byla Země v okamžiku, když jsme provedli druhý pokus…“

Dym-Dym se k němu otočil a oba se usmáli jako dva spiklenci, spojení teď už na celý život.“To je pravda,“ řekl Dym-Dym. „Vidíte, co znamená setrvačnost myšlení. Vždycky se zapomene na nějakou maličkost, třebas na Metagalaxii, a na to, že naše stařenka Země neustále někam letí. Jsme beznadějní geocentristé.“

Beznadějní geocentristé mlčeli. Někdo zhasl ve zkušebním sále světlo a zdola se mohlo zdát, že průzračná krychle Dym-Dymovy pracovny na balkóně visí přímo v prázdnotě jako modrá lucerna. Uvnitř bylo vidět černobílé figurky — lidi v pracovních pláštích, zcela nových u příležitosti slavného pokusu a příjezdu hostů.

Postavy se nepohybovaly. Lidé přemýšleli. Ale nikoli o hořkosti „antiobjevu“. Ani o ztracených rocích usilovné práce. Dokonce ani ne o Dym-Dymovi. Přemýšleli o jediné věci.

„A přesto byl stroj v minulosti,“ řekl Podymachin.

„Jenže nemohl najít Zemi, která v tom okamžiku byla od něho vzdálená na tisíce parseků,“ poznamenal Vovolur.

„Ale jestli místo našeho stroje…,“ dodal Sajkin.

„Ne hned, samozřejmě…,“ rychle poznamenala Mirra.

„Vždyť jednou nebudeme vázáni zásobami energie,“ řekla Světka.

„Pak místo stroje pošleme do minulosti…,“ řekl Arsen.

„Hvězdolet?…“