Chlapík z pekla

Igor Rossochovatskij ROZTRŽITÝ ALJOŠA SJOMIN

Zprava jsem uslyšel hlasitý výkřik, plný děsu a zoufalství. Pak jako kulometná dávka zazněl dupot utíkajících nohou a praskání lámaných větví. Na volné prostranství před dispečerským stanovištěm vyběhl z křoví člověk ve velmi podivném obleku a za ním vyskočilo nějaké dlouhé a temné zvířecí tělo. Úplně instinktivně jsem zmáčkl spoušť. Tenký paprsek laserové pistole se dotkl zvířete a to se v křečích svalilo.

Volal jsem na člověka, ale ten mě buď neslyšel, nebo byl tak vystrašený… Zapraskaly větve a on zmizel.

Zůstal jsem stát před metrovým zvířetem. Čtyři dlouhé tlapy, tlama s ostrými zuby… ale to je přece pes! Doga! Ale jak se dostala až sem, na dávno opuštěnou družici Areus 3? Poslední expedice, která měla zkoumat Jupiter, tu byla před deseti lety. Vedl ji tehdy můj rodák Aljoša Sjomin a žádné psy, skutečné ani kybernetické, co já vím, s sebou neměli.

A kdo mohl být ten člověk? Byl to někdo z posádky naší lodi? Ale proč byl tak divně oblečen? Přiblížil jsem se ke křoví a natáhl se ke kousku oděvu, který zůstal na větvičce. Ztuhl jsem. Vlasy mi vstaly hrůzou.

Mezi řídkými větvičkami ostrolisté selencie, vypěstované speciálně pro družice s umělou atmosférou, jsem uviděl mrtvolu ležící v trávě. Byla to mrtvola mladé ženy v obleku, který připomínal čímsi oblek toho neznámého, co utíkal před psem. Dlouhá perelína s dlouhými rukávy, šaty z těžkého jako sametového materiálu…

Držel jsem laser v ruce a zamířil jsem k mrtvole. Teprve zblízka jsem poznal, že je to bytost jenom podobná pozemské ženě. Velmi podobná. Ale značně menší, s křehčí stavbou těla. Možná že to byla dívka, a dokonce snad nemocná? Ale kdo jí v tom případě povolil letět do kosmického prostoru?

Vysvětlení, které se nabízelo, bylo až příliš nepravděpodobné. Ze by byli takoví? Tak podobní lidem? Dokonce i jejich oděv připomíná oděv lidí, kteří žili na Zemi před několika staletími.

Připustíme-li takovou nepravděpodobnou shodu, tak proč byly jejich signály lidem tak nepochopitelné? Astronomové a kosmo-lingvisté potřebovali jedenáct měsíců, aby signály aspoň přibližně rozšifrovali. Charakteristiky jejich kódu svědčily nejen o jiném chápání světa, ale i o jiném způsobu myšlení, o odlišných kritériích hodnocení fyzikálních jevů.

Jejich signály naši vědci poprvé přijali radioteleskopem na družici Saturnu Nargis. Podle modulací vycházely jejich signály z kosmické lodi, která se blížila k naší sluneční soustavě.

Na rozšifrování jejich signálů pracovali nejlepší kosmolin-gvisté a matematici. Zjistili, že loď chce přistát na některé z okrajových umělých družic, pak bylo přijato krátké vysílání z Area 3, kde byla umístěna radioastronomická observatoř, která měla pracovat až do té doby, než bude dokončen Areus 4. Mimozemšťané ohlásili svůj příchod na družici. Ale ať se gigantické uši radiostanic otáčely jak chtěly, ať se jak chtěly zaposlouchávaly do šumů kosmu, další zprávy od mimozemšťanů již nepřišly. Jako by se hosté na Areu 3 beze stopy ztratili. Automaty, které bez přestávky pracovaly u radiomajáků a u aparátů, udržujících na družici umělou atmosféru, nemohly dát také žádnou odpověď. Tehdy jsem z Astronautické rady dostal příkaz přistát na Areu 3. Členové rady pronesli sakrální větu: „Jestli ne ty, tak kdo jiný?“ a vše bylo rozhodnuto.

Když jsme se přiblížili k družici, zpozorovali jsme, že přistávací plocha je na okrajích roztavená. Bezpochyby to byly stopy po přistání mohutné kosmické lodi. Kam a proč tedy hosté uletěli, když se nedočkali našich signálů?

A třeba neuletěli? Možná že ta zabitá žena je jedna z nich? Ale kdo ji zabil? Vždyť mimozemšťané tu byli jedinými živými bytostmi. Že by spory mezi nimi? „Krvavé drama“ jak v detektivce? Mezi kosmonauty, vyslanci vysoce vyvinuté civilizace? A proč vlastně ne? Ze zemské i kosmické zkušenosti víme, že technická úroveň není vždy provázena stejnou úrovní duchovní a morální. Ano, ale rozpory mohou dosahovat jen určitých hranic. Jakmile tyto hranice překročí, dojde vždy ke katastrofě a civilizace přestane existovat. Tak například kdyby se atomová bomba objevila ve středověku, nová a nejnovější historie lidstva by už nebyla.

A ještě se vnucuje jedna otázka: byli-li tu hosté, kam se pak poděla jejich kosmická loď?

Přemýšlel jsem a přitom jsem si prohlížel mrtvolu. V ruce držela žena cosi šedého. Překonal jsem fyzický odpor a obratně jsem jí rozevřel prsty. V ruce mi zůstal kousek šedého materiálu, připomínající zmačkaný list starobylého hrubého papíru. Když jsem lístek srovnal, uviděl jsem na něm znaky. Ty ve mně vyvolávaly jakési matné vzpomínky. Nebyla to ani písmena, ani cifry, ani hieroglyfy. Ale byl bych přísahal, že jsem ty znaky už někde viděl: připomínaly mi skákající lidičky.

Strčil jsem lístek do kapsy a pomalu jsem se vracel k budově radioastronomické stanice. Každou svou buňku jsem na sobě cítil něčí pohled… musím poznat, kdo mě to sleduje.

Zašel jsem za roh budovy a přikrčil se, připraven na setkání s mým pronásledovatelem. Čekal jsem ho z té strany, odkud jsem sám přišel. Ale najednou se na opačné straně ozval hlasitý křik, výstřel a dupot. Snad mě chtěl můj pronásledovatel oklamat, obešel budovu, ale tam se setkal s někým dalším? Spěchal jsem tam, abych konečně něco pochopil.

Z roští, asi deset metrů přede mnou, vyskočil člověk a kličkoval alejí jak zajíc. Za ním letěl dlouhý černý předmět, podobný kopí. Dopadl na záda běžícího, ten upadl a ošklivě a strašně přitom zamával rukama.

Když jsem k němu přiběhl, byl ještě živ. Hleděl na mě s hrůzou a brumlal cosi nesrozumitelného.

Předmět, který jsem měl za kopí, byla dřevěná berle s ostrým železným hrotem. Takové předměty bývají v historických muzeích. Ostatně u mimozemšťanů to mohlo být jinak. Jaká bytost ho užívala a k čemu?“

Zapojil jsem svou vysílačku a naladil ji na vlnu naší kosmické lodi. Podal jsem hlášení, kde právě jsem, a poprosil, aby mi poslali skupinu pro kontakt s jinými bytostmi. Zvedl jsem umírajícího a nesl ho k hlavnímu vchodu do budovy.

Uslyšel jsem za sebou nové zvuky. Zaposlouchal jsem se.

Ťuk, ťuk, ťuk… Zřetelné zvuky nepochybně vznikaly nárazem berly na tvrdou krytinu aleje.

Běžel jsem ke vchodu ze všech sil. Automat mi předem otevřel. Vběhl jsem do vestibulu a položil raněného u zdi na zem. Nejevil již známky života.

Automat za mnou zavřel dveře, ale já jsem věděl, že je otevře i mému pronásledovateli, protože ho bude mít za člověka. Musím ho rychle zablokovat. Naštěstí se mi to podařilo dost rychle. Ale budova měla další vchody. A pomoc z kosmické lodi může přijít až za půl hodiny.

Přesvědčil jsem se, že raněný již zemřel, nechal jsem ho tedy u zdi a šel jsem chodbou. Byla stále světlejší. Musel jsem zahýbat hned na jednu, hned na druhou stranu. Spoléhal jsem se na svou intuici a na šťastnou náhodu. Zastavil jsem se, když jsem pocítil, že se z rychlé chůze zadýchávám. A vzápětí jsem zaslechl vpředu berlu.

Zachvátil mě primitivní strach před záhadou. Běžel jsem zpět a už jsem ani nedoufal, že mě zachrání můj ochranný oděv nebo laser, a snažil jsem se co nejvíce se vzdálit od bytosti s berlou. Chodba mě dovedla až k nevelkému prostoru, do něhož ústily několikery dveře. Na jedněch byla tabulka: „A. Sjomin“. Kdyby to bylo jindy, byl bych se zaradoval jako ze zprávy od svého spolužáka. Ale teď jsem na to neměl čas. Nemeškal jsem ani sekundu a vběhl jsem do jedné z chodeb. Nestačil jsem uběhnout ani deset metrů a uslyšel jsem kroky a chraptivý smích.

Po špičkách jsem došel na roh chodby a opatrně jsem vyhlédl. Bytost, kterou jsem viděl, připomínala člověka, ale tvář měla hustě zarostlou vousy a na ramena jí padala bujná nečesaná hříva. Její oblek se skládal ze špinavých hadrů. Bytost nesla na ramenou truhlu podobnou těm, které jsem vídával na obrázcích ve starých knihách. Prohýbala se pod její tíhou a cosi brumlala. Protože jsem neviděl nic, co by se podobalo radiovysílači, kterým by se dorozumívala se sobě podobnými, poznal jsem, že vlasatý otrhanec mluví sám se sebou.

Najednou se prudce zastavil. Snad jsem něčím neprozradil svou přítomnost? Vlasatec vtáhl do sebe vzduch — viděl jsem, jak se mu rozšířily nozdry — pak se na jeho tváři objevil panický strach. Zahodil truhlu a ze všech sil se dal do běhu právě směrem ke mně. Dřív než jsem mohl zareagovat, proběhl mimo, ani mě nezpozoroval a zmizel za rohem.

Víko truhly odskočilo. Několik žlutých kroužků se s cinkáním kutálelo po zemi. Jeden doletěl až k mým nohám.

Zvedl jsem ho. Je to čím dál tím pěknější. Kdysi jsem se zabýval numismatikou, a tak jsem teď nebyl na pochybách, že to je starobylá mince — piastr.

Něco mi třesklo přímo u ucha a kousky zdi mi zavadily o tvář. Upadl jsem na zem a plazil se k ústřednímu topnému systému, abych se schoval za výstupkem potrubí. Nikoho jsem neviděl a nechápal jsem, jak někdo může vidět mne. A hlavně: Kdo je to? Kolik je jich? Co se dá od nich čekat?

Ještě chvilku a selžou mi nervy. Strach a zloba protrhnou hráz logického myšlení — a pak tenoučký laserový paprsek začne skákat po chodbě a promění tyto stěny v hromadu sutin, prachu a plamene.

Pokukoval jsem po hodinách. Podle mého propočtu musí být naši už blízko. Ještě tak deset patnáct minut — a objeví se tu. Musím vydržet.

Strčil jsem do prvních dveří, které byly na cestě, a vlezl jsem do místnosti. Pak jsem rychle vstal, zabouchl za sebou dveře a zabarikádoval se vším, čím se dalo pohnout z místa: lednicí, oscilografem, laboratorní skříní… Ještě spustit na okně plastikovou roletu a budu tu jako v pevnosti. Ale tu se v okně objevila převrácená opičí tlama. Opice visela hlavou dolů, zřejmě se držela nějakého výstupku. V ruce měla lesklý předmět, nejspíš nůž. Zapomněl jsem na laser, trhem jsem odstranil lednici, převrátil skříň a bezhlavě vyletěl do chodby. Nikdo tam nebyl.

Běžel jsem nazdařbůh, neskrýval jsem se, byl jsem připraven rvát se na život a na smrt s každým, kdo by mě chtěl zadržet. Srdce mi šíleně tlouklo a skákalo jak vyplašené. Uviděl jsem před sebou široké dveře hlavního vchodu a namířil jsem k nim. Fotobuňky fungovaly, dveře se neslyšně otevřely. Podvědomě jsem se zastavil. Přede mnou se modře leskla a jiskřila klidná hladina jezera, obklopeného kulatými kopečky. Jeden z nichmi připomínal přílbu s chocholem. Ale vždyť je to přesná kopie Kouzelného jezera, které je u nás v Černigově! Co to má znamenat? Nebo je to halucinace? Šílím snad? Odkud se vzalo Kouzelné jezero na umělé družici?

Kdesi v dálce jsem zaslechl kroky. Ohlédl jsem se a utkvěl jsem očima na obraze, který visel v chodbě. Bylo na něm totéž jezero. Zřejmě sem ten obraz dovezl můj krajan Aljoša Sjomin. Už jako školák byl strašně roztržitý a vždycky zapomínal své věci na nejnemožnějších místech. Obraz — a originál? Nebo je to kopie originálu podle obrazu? Je to náhoda?

Oči mi splašeně těkaly od obrazu k jezeru a zpět. Mozek horečně pracoval, shledával vzpomínky, vytahoval je z neuspořádaného skladu paměti: zprávy od mimozemšťanů, odlišnost jejich formy myšlení od naší… Úvahy se zatím jen skládaly do logického řetězce a intuice už dělala své: zachytila to hlavní, vybrala analogické jevy, rozdělila je a zase složila. Letěl jsem jako šílený zpět k pokoji, na kterém byla tabulka se jménem Aljoši Sjomina. Je-li můj odhad správný, pak tam Aljoša zapomněl nějaké knihy ze své sbírky, ovšemže velmi originální knihy…

Vrazil jsem do místnosti, kde kdysi žil můj krajan, a uviděl jsem na poličce knížky. Zlaté nápisy se leskly. Ostrov pokladů. Pes baskervillský. Vraždy v ulici Morgue. No, to jsem právě předpokládal… Aljoša měl obrovskou hromadu detektivek. Z roztržitosti zapomínal své knížky v nejrůznějších koutech sluneční soustavy. Podle zapomenutých knih bylo možno vždycky najít stopy jeho pobytu.

Ale způsob myšlení hostí z kosmu byl docela jiný než náš. A technické možnosti také.

Tak to je tedy rozluštění! Banální slovní spojení „osudová náhoda“! Dávno jsme si zvykli přijímat je jen s humorem. A tady se právě ta „osudová náhoda“ stala. Kvůli ní nedošlo ke kontaktu dvou kosmických civilizací. Hosté raději co nejrychleji zmizeli z naší blízkosti. Představil jsem si jejich hrůzu a odpor — i příčinu té hrůzy — a bylo mi to k smíchu, ačkoliv směšného tu bylo vskutku málo. Aspoň Aljošovi zcela jistě nebude do smíchu, až se to vše bude projednávat v Radě. Svou roztržitostí už způsobil spoustu nepříjemností. Jednou zapomněl klíče v aerobusu a my jsme se pak dva dny nemohli dostat do bytu…

Zaslechl jsem opatrné kroky v chodbě. Opatrné, ale ne bojácné. Byly to kroky člověka, který si věří a který je přesvědčen, že se zvíře chytilo do pasti. Na okamžik kroky ztichly přede dveřmi, potom se začaly vzdalovat. Z druhé strany se blížily kroky několika lidí.

Dveře se otevřely a do místnosti vešli moji kolegové z lodi.

Letovod Strong se zjevnou úlevou zvolal:

„Je živ a zdráv!“

Palubní inženýr mě zahrnul otázkami:

„Co se to tu děje? To je maškaráda? Jakési…“

Zmlkl uprostřed slova. Z dálky se ozvala píseň, kterou mnozí z nás znali z knížek, přečtených v dětství:

A znovu:

„Jménem zákona!“

Kroky v chodbě… Kroky dvou lidí, kteří se blížili ke dveřím z protilehlých stran. Ztichly přede dveřmi.

Letovod Strong namířil na dveře pistolí. Vzal jsem ho za rameno, uklidni] ho a zavolal jsem:

„Pane Holmesi, vejděte! Vstupte, pane Nate Pinker one! Račte!“

Vešli do místnosti do puntíku takoví, jak jsme je znali z knih a filmů. Jeden — vysoký, silný, s buldočím výrazem, druhý — hubený a čilý, s pronikavým pohledem a se svou věčnou dýmkou.

„Podivné! Jak jste poznal, že jsem vám na stopě?“ zvolal Sherlock Holmes.

„Vypočítal jsem vás,“ třásl jsem — se smíchy. Byla to reakce na nedávný strach.

Letovod Strong se na mě vyčítavě podíval a zavrtěl hlavou: že se nestydíte vzpomínat na staré anekdoty! Netrpělivý Nat Pinkerton zahýbal svou buldočí čelistí a zvolal:“Ale kdo nám vysvětlí, jak jsme se zde octli, co je to za divný dům a kdo jste vlastně vy?“

„Vysvětlím vám to!“

Můj klidný tón zkrotil neohroženého Pinkertona, že sklonil pistoli.

„Příčinou celého toho blázince je roztržitost jednoho člověka a následky si netroufám předpovědět.“

Díval jsem se na Pinkertona, ale hovořil jsem ke svým kolegům.

„Vy, Pinkertone, i vy, Holmesi, a všichni ostatní detektivové, piráti a zbojníci jste se tu objevili z knih, které tu zapomněl můj krajan a spolužák Aljoša Sjomin. Mimozemšťané přistáli na naší družici Areus 3 a podle vzorů naší kultury se pokusili udělat si představu o nás…“

Podíval jsem se na letovoda Stronga a uklidnil jsem se. Podle výrazu jeho tváře jsem poznal, že mu stačí jen malá narážka, aby začal přemýšlet tak, jak je třeba.

„Hosté prozkoumali budovu, aparáty a stroje,“ pokračoval jsem. „Potom našli knihy a domnívali se, že jsou to palubní deníky, které tu zanechala poslední expedice pro ty, kteří přijdou po ní. Vždyť kdyby nebylo Aljošovy roztržnosti, co by tu na stanici v přestávce mezi dvěma expedicemi mohlo zůstat? Zřejmě měli hosté stejné obavy, jako mají i naši vědci. Proto se rozhodli dozvědět se o nás co nejvíce, dříve než naváží kontakty…“

„Ať do toho uhodí déšť meteorů, ať se chytím do časové pasti!“ zaklel nejstrašnější kletbou letovod Strong. „Podle jejich prvního vysílání měli aparáty, které mohly zhmotňovat informace!“

„Pochopil jsi!“ řekl jsem. Skutečně zhmotňovali obsahy knih a všechny ty piráty, zloděje a detektivy pokládali za naše současníky a jejich jednání za naše jednání. Usoudili, že na Zemi se lidé jen vraždí, okrádají a honí za bandity.

„Dovedu si představit, s jakým spěchem opustili naši sluneční soustavu!“ řekl palubní inženýr.

Já jsem se usilovně snažil nemyslet na to, nač asi přijde Zemi tato Aljošova roztržitost.