Chlapík z pekla

Ilja Varšavskij ATOL

„Teď si můžeme hrát na robinzony, co hrdlo ráčí,“ řekl tatínek. „Máme teď skutečný neobydlený ostrov, na něm chatrč, a dokonce i Pátka.“

To byl ohromný nápad, dát tlustému a neohrabanému robotovi jméno Pátek.

Robot byl ještě docela nový, v slunečních paprscích na něm z každého švů prosakoval olej.

„Podívej, jak se potí,“ řekl jsem.

Stáli jsme na břehu a dívali se na odplouvající Albatros. Byl už od nás tak daleko, že jsem nemohl rozeznat, zda jsou ještě na palubě lidé, nebo ne. Potom z komína vystoupil oblak páry a za několik vteřin v dálce zaznělo dlouhé houkání.

„Konec,“ řekl tatínek, „půjdeme do chaty.“

„Kdo tam bude dřív?“ vykřikla maminka a všichni jsme se úprkem hnali do domečku. Přímo u cíle jsem zakopl o kořen a natáhl se jak dlouhý, tak široký. Tatínek řekl, že to je nešťastná náhoda a že musíme běh opakovat. Maminka se ptala, zda jsem se moc neuhodil. Řekl jsem, že to vůbec nic není a že klidně můžu znovu běžet ke břehu a nazpět, ale vtom se ozval zvonek a tatínek řekl, že to asi bude z Albatrosu a že závody musíme odložit.

Zvonek zvonil jak pominutý, dokud tatínek nezapnul videofon. Na obrazovce se objevil kapitán Albatrosu. Pořád ještě byl ve skafandru a v helmě.

„Odplouváme,“ řekl, „protože…“

„Já vím,“ přerušil ho tatínek.

l 73“Budete-li něco potřebovat…“

„Vím, vím. Šťastnou cestu.“

„Děkuji. Buďte šťastni!“

Tatínek zmáčkl vypínač a obrazovka zhasla.

„Táti,“ zeptal jsem se, „odešli navždycky?“

„Vrátí se pro nás,“ řekl tatínek.

„Kdy?“

„Asi za tři měsíce.“

„Tak dlouho?“

„A copak ty nejsi rád, že konečně můžeme být sami a nikdo nám nebude překážet?“

„To se ví, že jsem rád,‘’ řekl jsem a byla to pravda pravdoucí. Vždyť za celý život jsem viděl tatínka jen třikrát a nikdy déle než měsíc. Pokaždé když přiletěl, nahrnulo se k nám tolik lidí, že jsme nemohli udělat krok, aby okolo nás nebyl zástup. Tatínek rozdával autogramy a odpovídal na spousty otázek. Nikdy jsme nemohli být skutečně sami.

„Tak pojďte, prohlédneme si to naše království,“ navrhl tatínek.

Naše chata měla čtyři místnosti: ložnici, jídelnu, můj dětský pokoj a tatínkovu pracovnu. Pak tam ještě byla kuchyně a mrazicí komora. Tatínek měl v pracovně spoustu všelijakých aparátů a velký elektropočítač. Řekl mi, že mě s ním naučí zacházet, abych mu mohl pomáhat, až bude psát zprávu o své činnosti.

V mém pokojíku byla postel, stůl a velká knihovna nabitá knihami až do stropu. Chtěl jsem si je ihned prohlédnout, ale tatínek řekl, že to mohu udělat později, až si důkladně prohlédneme celý ostrov.

Na dvoře byla malá elektrárnička. Zkusili jsme ji dát do chodu, maminka stála opodál a říkala, že takoví mechanici, jako jsme my dva, určitě něco přepálí, ale nic nám neshořelo, jen jsme prověřili, zda jsou akumulátory nabité.

Potom jsme prohlédli anténu. Tatínkovi se nelíbilo, jak je nastavena, a tak poručil Pátkovi, aby vylezl nahoru a obrátil ji přímo na sever. Jenže sloup byl kovový a robot po něm klouzal a zanic se nemohl nahoru dostat. Našli jsme s tátou v elek-trárničce kalafunu a posypali s ní Pátkovi dlaně a kolena a on pak obratně vylezl na sloup a udělal všechno, co bylo třeba, a my jsme mu dole tleskali.

„Táti, můžu se vykoupat v moři?“ zeptal jsem se.

„To nejde!“ odpověděl mi.

„A proč?“

„Je to pro tebe nebezpečné.“

„A pro tebe taky?“

„Taky.“

„Ale já jenom docela blízko u břehu!“

„V moři se koupat nemůžeme,“ řekl a já jsem si pomyslel, že když tatínek tam někde na dalekých planetách jednou řekne „nemůžeme“, tak si asi nikdo z posádky nedovolí slůvkem odporovat.

„Můžeme se koupat v laguně,“ řekl tatínek.

Proč by ne. Nebylo to o nic horší než v moři, protože laguna byla jako veliké jezero uvnitř ostrova a voda v ní byla teploučká a průzračná až na dno.

Nejdříve jsme závodili v plavání a potom jsme se s tátou předháněli, kdo sebere víc škeblí ze dna laguny a já jsem jich sebral víc, protože tatínek sbíral jen jednou rukou a já dvěma.

Když nás to přestalo bavit, udělali jsme mamince korunu z korálových větviček a z mořských rostlin a tatínek ji ozdobil mořskou hvězdou.

Maminka vypadala jako skutečná královna. Klekli jsme si před ní na koleno a ona nás pasovala na rytíře.

Potom jsem navrhl Pátkovi, aby si se mnou zaplaval. Bylo to moc legrační, jak Pátek vždycky přišel až k vodě, uvnitř mu to začalo skřípat a začal nerozhodně couvat. Pak si najednou odšrouboval prst na ruce, hodil ho do vody, a když palec šel ke dnu, Pátek důležitě řekl, že roboti plavat nemůžou. Váleli jsme se smíchy, protože měl přitom neobyčejně samolibý vzhled. Tak jsem se ho zeptal, zda roboti mohou nosit na rukou malé chlapce. Řekl, že ano. Stoupl jsem si mu do dlaní a on mě vyzvedl vysoko nad hlavu, až k vrcholku palmy. A já jsem trhal kokosové ořechy, házel je dolů a tatínek je chytal.

Když se slunce blížilo k obzoru, navrhla maminka, abychom šli pozorovat západ.Slunce se zbarvilo do ruda, u hladiny se zploštilo jak koblížek a od něho se až k našemu břehu protáhla červená svítící cesta. Zamhouřil jsem oči a představoval si, jak po té cestě utíkám až k Slunci.

„Táti,“ zeptal jsem se, „letěl jsi někdy přímo na Slunce?“

„Letěl,“ odpověděl mi.

„A je tam taky taková světelná cesta až k němu?“

„Ne.“

„A jaké je tam nebe?“

„Černé,“ řekl tatínek. „Tam je všechno jiné… neznámé a… nepřátelské.“

„Proč?“ zeptal jsem se.

„Někdy ti to všechno řeknu podrobně, synku,“ řekl, „ale teď pojďme večeřet.“

Doma jsme si vymysleli prima hru. Maminka stála u lednice a my jsme hádali, co má právě v ruce. To se ví, že jsme oba hádali svá nejoblíbenější jídla a jako zázrakem jsme vždycky uhádli. Takže to byla večeře přímo královská.

Tatínek otevřel láhev vína a řekl, že mužům po koupání neškodí vypít skleničku. Nalil mně i sobě plnou skleničku a mamince jen trochu.

„Jen na přípitek,“ řekla.

Po večeři jsme se dívali na televizi. Vysílali koncert a hlasatel oznámil, že je to koncert věnovaný nám. Maminka zrůžověla radostí a pýchou nad tím, že je náš tatínek tak slavný.

Zpívali ty nejkrásnější písně, a jedna zpěvačka dokonce zazpívala, moji oblíbenou písničku o veverce, jak si sbírá oříšky. Jak se mohli dozvědět, co máme rádi?

Když vysílání skončilo, řekl tatínek, že musí psát zprávu, a já jsem si šel lehnout.

Byl jsem už v posteli, když mi maminka přišla dát dobrou noc. „Mami, poseď tu chvíli se mnou,“ poprosil jsem.

„Ráda, můj chlapče,“ řekla a sedla si na mou postel.

Otevřeným oknem svítil měsíc a bylo světlo jako ve dne. Díval jsem se na maminčinu tvář a myslel na to, jak je mladá a krásná. Políbil jsem jí ruku, která příjemně a jaksi smutně voněla.

„Mami, proč něco voní vesele a něco smutně?“

„To nevím, můj milý,“ odpověděla mi. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Snad je to tím, že s každou vůní máme spojenou nějakou vzpomínku, smutnou nebo veselou.“

„To je možné,“ řekl jsem.

Bylo mi krásně. Vzpomínal jsem na den, který jsme prožili, na nejkrásnější den svého života, a s radostí jsem myslel na to, že takových dní je ještě před námi osmdesát devět.

„Mami, život je takový krásný,“ řekl jsem, „a tak se nechce umírat.“

„Co ty, můj vrabečku?“ povídala. „Proč bys ty měl myslet na smrt? Máš před sebou ještě dlouhatánský život!“

Bylo mi jí moc líto. Ještě na Albatrosu jsem v noci slyšel, jak si s tatínkem povídali o té strašné nemoci, kterou se otec nakazil v kosmu, i o tom, že nám zbývají nejvýš tři měsíce života, jestli za tu dobu lékaři nenajdou způsob, jak ji léčit. Proto byla posádka Albatrosu ve skafandrech a my jsme se nevzdalovali z kajuty, a proto se ani nemůžeme koupat v moři.

Přesto jsem si pomyslel, že když se lidé mají rádi, mají si říkat vždycky pravdu.

„Neříkej to, maminko, prosím tě…,“ řekl jsem. „Vždyť jestli se nepodaří najít způsob, jak léčit tu nemoc…“

„Najde se,“ tiše řekla maminka. „Zcela jistě se najde. Nepochybuj o tom.“