Plutonie

37. VÝPRAVA DO SATANÁŠOVA KRÁTERU

Nazítří se společně vydali k hlavní sopce. Pro jistotu si s sebou vzali aspoň jednu pušku, trochu pečeného masa a sladké třtiny. Ostatní věci museli nechat u jezera pod Generálovou ochranou. Protože v téhle pustině nebyla naprosto žádná zvířata, mohli doufat, že se Generálovi nic nestane.

Cesta vedla z počátku přes nízké holé černé pahorky a hřebeny lávových proudů, pak po svahu hlavní sopky podle ohromného proudu, který začínal u trhliny v kráteru. Po půl hodině dorazili k této trhlině a začali sestupovat dolů po balvanech ustydlé lávy, které tvořily jakési obří schodiště.

Sestup trval půl hodiny — a pak se octli na dně jícnu. Byla to plošina s vyschlým, rozpraskaným černým bahnem, jež dříve zřejmě pokrývala voda jezírka. Za plošinkou strměla protější stěna, hustě pokrytá bílými, žlutými a červenými skvrnami a nálety. V žlutých náletech nebylo těžké poznat přírodní krystalickou síru: její drobné i velké krystaly seděly v dutinách lávy anebo ji pokrývaly tenoučkou vrstvou.

Cestovatelé vytáhli lovecké nože, začali seškrabovat síru, odlamovat větší krystaly a skládat kořist do tlumoků. Do každého se vešlo asi šestnáct kilogramů síry.

„Z šestnácti kilogramů síry se vyrobí přes jedenáct tisíc litrů kysličníku siřičitého,“ poznamenal Kaštanov, „a z šedesáti čtyř — to je skoro čtyřicet pět tisíc litrů. Myslím, že to na mraveniště stačí.“

„Víc bychom ani neunesli,“ soudil Papočkin. „Máme ještě pušky a trochu zásob, a to všechno potáhneme na zádech dva dny.“

„Něco můžeme naložit na Generála,“ navrhl Makšejev. „Už se zotavil, dneska celý den odpočívá a na hřbetě unese aspoň třicet kilo. K jezeru pod sopku těch třicet kilo uneseme. Vezměme si tedy ještě nějakou síru, aby jí bylo dost.“

Cestovatelé se nasvačili, odpočinuli si a nabrali ještě asi třicet kilo síry. Makšejev si na to svlékl košili a udělal z ní pytel. V jedné trhlině naškrabali taky hrst kuchyňské soli.

Když si Kaštanov pololeže odpočíval přitisknut ke stěně jícnu, uslyšel nenadále prudké rány, které sem zaléhaly z nitra hory.

„Cožpak sopka nevyhasla?“ pomyslil si.

Ale protože dobře nevěděl, jak se chovají činné sopky, nepřikládal těm zvukům význam a dokonce o nich svým druhům ani neřekl.

Když nasbírali plnou košili síry a všichni usedli na dně kráteru, aby si odpočinuli před výstupem a sestupem s těžkým nákladem na ramenou, Kaštanov si na ty zvuky vzpomněl a přitiskl ucho ke skále. Údery bylo slyšet ještě jasněji a bylo dokonce cítit, že se skály lehce chvějí.

„Třeba se mýlím!“ zvolal a vyskočil. „Ale zdá se mi, že se tu už nesmíme déle zdržovat. Uvnitř v sopce se něco děje. Nepřipravuje se snad k výbuchu? Poslechněte si sami!“

Všichni se přitiskli uchem ke stěně jícnu a přesvědčili se, že má Kaštanov pravdu.

„K výbuchu snad ani nedojde, možná, že nastane za týden nebo za měsíc, ale neručím za to, že to nebude ještě dnes!“ prohlásil profesor.

„Naprosto správně. Nevím, proč bychom měli sedět na dně kráteru, tím spíše, že nás k okraji jícnu nečeká snadný výstup,“ souhlasil Gromeko.

Cestovatelé si hodili těžké tlumoky na záda a začali vylézat po obřím schodišti. Výstup s břemenem však nešel tak rychle jako sestup a trvalo to dobrou hodinu, než se octli nahoře. Když se ohlédli zpátky, přesvědčili se, že jejich spěch byl docela na místě: ze dna jícnu vystupoval tenký sloup nažloutlého dýmu, vzduch začal páchnout sírou a chlorem.

Kráter se už roztřásl tak, že to bylo cítit pod nohama. Musili spěchat, protože výbuch mohl začít každou minutu vyvržením lávové zátky, která uzavírala hrdlo jícnu. Cestovatelé neztráceli čas. Začali sestupovat touž cestou, kudy přišli, a za dvě hodiny byli u jezera, kde je unuděný Generál přivítal radostným štěkotem a kňučením.

Výbuch však nezapočal tak rychle. Nad vrcholem sopky bylo vidět jen tenký sloup nahnědlého dýmu. Stoupal svisle do ohromné výšky a tam se rozptyloval. U jezera nebylo slyšet podzemní rány, byl tam klid.

Všichni složili tlumoky se sírou k ostatním věcem. Tu se Papočkin chytil za hlavu: zapomněl si pušku v jícnu nebo na vrcholku sopky, kde se dvakrát zastavili, aby si odpočinuli. Oznámil to svým druhům a řekl, že se teď hned k sopce pro pušku vrátí.

„Máme ještě tři ručnice a v mraveništi je čtvrtá, reservní, obejdeme se tedy bez té vaší ztracené. Nevím, proč byste šel znovu do nebezpečí, z kterého jsme vyvázli,“ upokojoval ho Kaštanov.

„Sopka jen dýmá,“ tvrdil zoolog. Měl svou dvouhlavňovku velmi rád. Puška střílela přesně. Velmi se mrzel, že byl tak zapomnětlivý. „Než si odpočinete, zaběhnu tam.“

„Do kráteru sopky, z kterého se už kouří, nemůžete sestoupit, zadusil byste se jedovatými plyny. A pušku jste asi nechal na dně kráteru. Stejně byste to tedy nedokázal,“ ujišťoval ho Kaštanov.

„Ne, vzpomínám si, že jsem pušku nechal nejspíš na kraji jícnu ještě předtím, než jsme do něho sestoupili, abych ji zbytečně netahal dolů a nahoru po skalách. A ke kraji kráteru není přece tak daleká a nebezpečná cesta,“ tvrdil zoolog.

„K výbuchu může dojít každou chvilku. Nevím, zda je od nás vůbec rozumné, když zůstáváme do zítřka na břehu tohohle jezera. Snad by bylo lépe odejít kus dál od sopky?“

Ale všichni byli velmi unaveni výstupem a sestupem s těžkým břemenem na zádech. Sopka nevzbuzovala zvláštní obavy a jezero bylo asi dva kilometry od kráteru, tedy poměrně daleko. Mohli doufat, že tady na břehu nemůže hrozit přímé nebezpečí. Proto se rozhodli, že u jezera přenocují, a počítali s tím, že budou aspoň při začátku tak mohutného jevu, jako je výbuch sopky.

Klid však trval pouhé čtyři hodiny. Spáči byli nenadále probuzeni hrozným rachotem a chvěním půdy. Zdálo se jim, že je něco vyhodilo do vzduchu a že padají do jezera.

Všichni vyskočili a polekaně se rozhlíželi. Země se jim třásla pod nohama a stromy na břehu jezera se kývaly na všechny strany.

Vrcholek sopky byl zahalen hustou clonou černého kouře, kterou jako blesky prořezávaly rozžhavené balvany, vyvrhované z kráteru.

Výbuch začal.

„Kde je Papočkin?“ zvolal Makšejev. Všiml si, že jsou jen tři.

„Nespadl při zemětřesení do jezera? Ležel nejblíž u břehu,“ zapochyboval Gromeko.

Hladina však byla jen mírně zčeřena, zřejmě proto, že se chvěla země. Kruhy, které by svědčily o tom, že se do vody právě svalilo těžké tělo, vidět nebylo.

„Neutekl snad ve strachu dolů údolím?“

„A nešel si snad přece jen ke kráteru pro pušku?“ zeptal se Kaštanov.

Poslední domněnka se zdála nejpravděpodobnější, protože zoolog byl tuze tvrdohlavý. Zřejmě počkal, až jeho druzi usnuli, a vypravil se k sopce.

Když všechno volání a hledání kolem jezera bylo marné, musili si přiznat, že zoolog odešel pro pušku.

„Bude štěstí, jestli do výbuchu nedošel ještě k vrcholku sopky,“ pravil Kaštanov. „Jinak by docela jistě zahynul.“

„Co si počneme?“ zvolal Makšejev. „Myslím, že mu musíme spěchat na pomoc.“

„Počkejme chvilku,“ navrhl Gromeko. „Na dno jícnu sopky a zpátky — to jsou tři čtyři hodiny chůze. Jestli odešel v devět, hned jak jsme usnuli, musí se za půl hodiny nebo za hodinu vrátit.“

„Ale to je přece hrozné — sedět nečinně na místě a čekat, místo abychom kamarádovi spěchali na pomoc!“

„Ano, je to hrozné, ale můžeme ho zachránit jen tehdy, jestli ještě nedošel ke kráteru a jestli je jen raněn vylétlým balvanem. Jestliže však byl při výbuchu na vrcholu nebo dokonce v kráteru, pak je docela jistě mrtev. Když ne zabit kameny, tedy je otráven plyny. Budemeli se teď pokoušet dostat na vrchol sopky, kamaráda nezachráníme a riskujeme osud celé výpravy. Podívejte, co se tam děje!“

Kaštanov se při posledních slovech zadíval na ohromná mračna páry, která vyrazila z kráteru sopky.