Plutonie

DOSLOV O AUTOROVI A JEHO KNIZE

Akademik V. A. Obručev, hrdina Sovětského svazu a čestný předseda Zeměpisné společnosti SSSR, patří mezi přední sovětské vědecké pracovníky. Jako vynikající geolog a geograf podnikl radu výzkumných cest a výprav do Střední Asie a výsledky svého bádání uložil v mnoha odborných pracích a studiích, které jsou vysoce oceňovány vědci celého světa.

Jméno akademika Obručeva je však dobře známo sovětskému lidu a zvláště sovětské mládeži ještě i z jiného důvodu. Jeho mimořádná osobnost spojuje totiž v sobě všechny žádoucí vlastnosti tvůrčího vědeckého pracovníka s mimořádným nadáním schopného a vynalézavého popularisátora vědeckých poznatků, které dovede lehkou, zábavnou, Často sugestivní formou přiblížit nejširšímu okruhu čtenářů.

Strhující a místy až dramatická forma románová, které akademik V. A. Obručev používá k popularisaci vědeckých poznatků, způsobuje však někdy, že jeho líčení bývá považováno za skutečnost i jako celek.

To platí zvláště o jeho románu» Plutonie«, po prvé vydaném v roce 1924. Po jeho uveřejnění dostal autor od svých čtenářů mnoho dopisů, v kterých se ho vážně ptali, proč nejsou vysílány další expedice k prozkoumání podzemního světa — Plutonie. V dalších ruských vydáních této knihy musil proto V. A. Obručev podrobně vysvětlovat, že k cestě do Plutonie, kterou tak barvitě vylíčil, nikdy nedošlo a dojít nemohlo a že vůbec ani v Arktidě, ani jinde na povrchu zemském není žádný podobný otvor, jímž by bylo možno sestoupit do zemského nitra. A že v zemském nitru neexistuje a nemůže existovat onen podivný, s povrchu zemského už dávno vymizelý svět minulých geologických dob.

Autor použil této myšlenky, kterou v podobě vědecké, dnes ovšem už skutečnou vědou dávno vyvrácené domněnky, vkládá do úst svému hrdinovi Truchanovovi jen proto, aby zajímavou formou vědeckofantastického románu přiblížil svým čtenářům co nejživotněji a nejplastičtěji dávno vymřelé tvary a druhy rostlin a zvířat, která žila na Zemi v geologických dobách před desítkami a sty milionů let.

Jako sovětský člověk a sovětský vědec sledoval však V. A. Obručev ještě jeden cíl — cíl mobilisační. Jeho úmyslem při psaní tohoto románu byla totiž snaha vzbudit a prohloubit v sovětské mládeži zájem o geologické vědy a jejich problémy, získat ji pro vážné geologické studium a zajistit tak další, novou generaci sovětských geologických pracovníků, tak nutných pro pokrok a rozvoj sovětské vědy a hospodářství.

Čtenářům vědeckofantastického románu V. A. Obručeva nemusí být líto, že Plutonie existovala jen v tvůrčí fantasii svého autora. Vždyť v knize je pečlivě sneseno množství konkrétních, přísně vědeckých poznatků o životě v dávných geologických dobách, které každému podstatné obohatí jeho dosavadní vědomosti, při čemž požitek z jejich uměleckého podání dostane čtenář k dobru a navíc.

Sám základní námět tohoto vědeckofantastického románu a bohatství látky v něm zpracované nedával však autoru příležitost, aby se podrobněji rozhovořil o představě, jakou má dnešní pokroková geologická věda o zemském nitru a jeho složení. Ve srovnání s poloměrem naší zeměkoule (6370 km) pronikl člověk dosud jen pramálo pod zemský povrch. Ani nejhlubší důl na světě nedosáhl ještě hloubky plných 3 km a ani hlavice strojního vrtacího zařízení nezaryla se hlouběji než do 4600 m. Tento propastný rozdíl vysvítá nejlépe z prostého přirovnání. Kdybychom si představili naši Zemi ve velikosti obyčejného jablka, pak by se nám nejhlubší vrt na světě jevil jen jako nepatrný vpich, sotva pronikající jeho slupku. A přece lidstvo svým důmyslem a vědeckým zkoumáním proniklo již tak daleko do zemských hlubin, že dnešní geologie nám může v mnohém směru kladně odpovědět na otázku, jak nitro zemské vypadá.

Mezi současnými geology není dnes již sporu o tom, že naše Země jeví výraznou soustřednou stavbu, ne nepodobnou vejci nebo ořechu.

Zevní pevná kamenná kůra zemská, budující pevniny i dna oceánů, tvoří sotva 60 km silnou zevní obalovou vrstvu neboli plášť, složený v podstatě ze stejných hornin, s jakými se setkáváme na zemském povrchu. Protože tyto horniny vyznačují se množstvím křemíku (Silicium — Si) a hliníku (Aluminium — Al), označujeme tento zevní, poměrně slabý kamenný obal zemský jako tak zvaný obal sialový — Sial.

Tento sialový obal, jako specificky lehčí, pluje pak po spodnějším těžším obalu vnitřním, podobně jako led po vodě. Při srovnání stavby Země se stavbou vajíčka mohli bychom, ovsem jen do jisté míry, považovat tento vnitrnější obal za bílek, kdežto pevný kamenný obal zemský bychom srovnávali se skořápkou. Onen vnitřní obal, nazývaný podle nejhojněji v něm rozšířených prvků — křemíku (Silicium — Si) a hořčíku (Magnesium — Mg) — obalem simovým, Sima, je tvořen stlačenými, převážně tuhotekutými horninami a zasahuje od hloubky asi 60 km pod zemským povrchem do hloubky 2900 km.

Simový obal obaluje pak vlastní pevné, specificky nejtěžší jádro zemské, které bychom mohli v našem přirovnání označit jako žloutek. Podle jeho některých fysikálních vlastností, které o něm známe, dnes usuzujeme, že má vlastnosti pevného pružného tělesa a že je složeno především ze železa (Ferrum — Fe) s příměsí niklu (Ni), kobaltu (Co) a jiných kovů. Označujeme je proto také jako Nife.

Vysoké tlaky a vysoká teplota v hlubinách Země způsobují, že hmota zemského nitra je v docela jiných fysikálních podmínkách, nežli mají horniny na povrchu zemském.

O správnosti této představy se přesvědčujeme ještě i zcela jinou cestou. Meteory, které čas od času dopadají z meziplanetárních prostor na povrch naší Země a které jsme nuceni považovat za trosky nějaké rozpadlé, původně rovněž soustředně utvářené oběžnice naší sluneční soustavy, jeví totiž právě takové složení, jaké odpovídá naší představě o složení zemských hlubin. Nejčastěji se setkáváme s meteority kovovými — siderolity, složenými převážně ze železa s příměsí niklu, které odpovídají svými fysikálními vlastnostmi i chemickým složením naší představě o kovovém jádru zemském (Nife). Méně hojné jsou t. zv. litosiderity, složené z kovů, z jejich sirníků a kysličníků, nebo t. zv. chondrity (kamenné meteority), odpovídající svým složením pásmu simovému nebo hlubším polohám Sialu.

V těchto hlubinách Země však nikdy nebylo života. Život zákonitě vznikl jen na povrchu zemském a mnohem později, nežli byla vytvořena její soustředná stavba. Celý historický průběh vývoje života na naší Zemi je zapsán v podobě zkamenělin a otisků jen v usazených horninách (sedimentech), tvořících pouze menší část nejzevnějšího obalu zemského — pevné zemské kůry, na které žijeme i my.

Jednotlivé fáze tohoto vývoje, které v Obručevově Plutonii jsou ve vymyšleném dutém jádru zemském rozloženy vedle sebe, v prostorové a časové současnosti, následovaly ve skutečnosti na zemském povrchu za sebou, v časové posloupnosti, jako nezvratný historický pochod, kterým vývoj života na naší Zemi skutečně byl, je a jenž i z dneška bude pokračovat dál, do budoucnosti.

Tento postup je románově vyjádřen cestou Obručevových hrdinů, kteří postupují z geologické současnosti — dneška — stále hlouběji do nitra Země a tím i stále zpět v čase, do starších a starších geologických období.

Chladná polární tundra, oživená mamuty a loveckými hordami primitivního člověka, s kterou se po svém sestupu do» nitra «Země setkávají nejdříve, je obrazem rázu kraje, zvířeny i květeny a plastickým vylíčením vzhledu a života v naší vlasti ve starších čtvrtohorách (pleistocénu) asi před milionem našich let.

Na další cestě pronikají cestovatelé do geologicky staršího období třetihorního, vzdáleného od nás 225 milionů let, v kterém na celé Zemi převládalo mnohem teplejší, místy až subtropické podnebí, kdy i u nás rostly palmy a věčně zelené stromy jako ještě dnes v nejjižnější Evropě. Líčení postupných setkání a dobrodružství, která hrdinové Obručevova románu prožívají s jednotlivými druhy dávno vymřelých podivných třetihorních ssavců, je uspořádáno autorem tak, že odpovídá vědecky zjištěným skutečnostem o době jejich výskytu. Čím později se který druh v autorově líčení objeví zrakům jeho hrdinů, tím dříve, ve vzdálenější minulosti, také skutečně na Zemi žil.

Poslední fáze výzkumné plavby po řece a dobrodružství při výzkumu vnitrozemského moře a sopek na jeho pobřeží přivádějí Obručevovy hrdiny do éry druhohorní, do doby křídové a jurské, a kreslí nám obraz života na naší Zemi, jaký zde panoval před 60145 miliony let. Velmi výrazně je zde vylíčen významný zvrat v celkovém složení květeny a zvířeny, který se ve skutečnosti odehrál na rozhraní mezi druhohorami a třetihorami, přibližně tedy před 60 miliony let.

Na sklonku doby křídové vymřela totiž na povrchu zemském celkem náhle Obručevovou tvůrčí vědeckou i uměleckou fantasií oživená společnost rozmanitých druhohorních suchozemských, vodních i létajících plazů a byla vystřídána v následující době třetihorní neméně prudkým rozvojem ssavců, vylíčených v kapitolách předchozích. Protože však hrdinové Obručevova románu se na své cestě do nitra Země dostávají postupně do oblastí od povrchu vzdálenějších a tím vlastně do období geologicky starších, je tento zvrat v knize vylíčen v obráceném sledu, nežli se skutečně odehrál.

Skutečný historický průběh vývoje života na naší Zemi od doby jurské do starších čtvrtohor je pak stručně ještě jednou vylíčen na zpáteční cestě Obručevových hrdinů, kteří se vracejí zpět až do doby dnešní — do geologické současnosti.

«Plutonii «V. A. Obručeva je tedy třeba chápat ani ne jako pravděpodobnou nebo dokonce pravdivou cestu ruských učenců na vnitřní povrch naší Země, ani zas jako pouhou nepodloženou a nezávaznou fantasii, ale jako umělecký obraz dlouhého a nepřetržitého vývoje života a tvorstva až k jeho dosud nejdokonalejšímu představiteli — k člověku. A i když je tento obraz zarámován umělcovou představivostí do zdánlivě věrohodných příběhů a dobrodružství, jež se však nikdy nemohla přihodit, zůstává vedle své fantastičnosti hluboce pravdivou zkratkou stamilionů let, v nichž se měnila a vyvíjela naše planeta a život s ní.

Doc. Dr Ferdinand Prantl

členkorespondent ČSAV