Plutonie

31. PTERODAKTYLÍ ROKLE

Ústí rokle bylo široké a na jejím dně se vinul potok, vroubený trsy kapradí. Na příkrých svazích nerostlo nic. Byly holé, skalnaté, narudlé, černé nebo žluté. Kaštanov a Makšejev pospíšili ke skalám. Gromeko začal na březích potoka hledat nové rostliny a Papočkin chytat ohromné motýly.

První útes, ke kterému geologové došli, byl tmavočervený. Kaštanov čekal, že se tu opět setká s železnou rudou, ale když urazil kousek horniny a prohlédl ji pod lupou, zavrtěl hlavou a pravil:

„Vida, tady je něco nového!“

Několik úlomků, uražených i jinde, bylo stejných, ale od tvrdých a hladkých skal nebylo možno odštěpit větší vzorek. Tu začali oba geologové spojenými silami rozbíjet balvan tohoto nerostu, který ležel u úpatí skály. Nakonec balvan pukl a rozpadl se na dva kusy. V jeho jádru se zaleskly žilky a hnízda bílého kovu.

Kaštanov se sklonil a udiveně zvolal:

„Přírodní stříbro, zřejmě v čisté červené stříbrné rudě!“

„Zase milionové bohatství!“ usmál se Makšejev.

Po nálezu ryzí zlaté žíly, jejíž význam Kaštanov tak odsoudil, choval se Makšejev trochu přezíravě k darům nerostného království téhle kouzelné země.

Geologové postupovali dál podle úpatí skály a brzo došli na místo, kde tmavočervená barva byla vystřídána černou se žlutými a rudými skvrnami a žilkami. Tady se znovu objevil čistý magnetovec. Útesy o kus dál, rozbrázděnější a rozryté štěrbinami, byly jasně žluté a zelenožluté. Kaštanov v nich poznal olovnaté okry a okysličené olovnaté rudy, které mohly skrývat spousty leštěnce olověného.

Ještě dál vzhůru roklinou se na svahu tyčil velký útes, poutající k sobě pozornost svou tmavozelenou barvou. Z dálky se zdálo, že je porostlý mechy nebo lišejníky. Od tohohle útesu kladívko zvonivě odskakovalo a jen velmi těžce se podařilo odrazit drobné úlomky, které Kaštanovův úžas ještě zvětšily.

„Tady je ohromná spousta ryzí mědi, na povrchu okysličené,“ pravil.

„Jsou ale v téhle zemi poklady!“ zvolal Makšejev. „Ať chceš jakoukoli rudu, najdeš ji. Hned by tu člověk mohl vybudovat universální hutní kombinát.“

„Ano. Až na povrchu planety nebude stačit ruda rostoucím požadavkům, chtěj nechtěj se sem budou muset spustit pro potřebné kovy. Pak člověku nebudou vadit ani ledy, ani mlhy, ani vánice.“

„Anebo lidé provrtají tunel zemskou kůrou, aby se k těmhle ohromným zásobám dostali nejkratší cestou!“ zažertoval Makšejev.

Nad geology, kteří byli v té chvíli zaujati prohlídkou všeho toho bohatství, rychle přelétl velký stín a zároveň bylo slyšet Gromekův výkřik:

„Pozor, letí sem ptakoještěr!“

Oba chytili pušky a zdvihli hlavy. Asi dvacet metrů nad nimi kroužilo ohromné tmavé zvíře. Podle letu nebylo těžko poznat ptakoještěra z rodu Pterodactylus. Byl mnohem větší než ti, které viděli na břehu moře, a v rozpětí křídel měl asi šest metrů. Ještěr sklonil hlavu s ohromným zobanem, vyhlížel si kořist a zvědavě se díval na nevídané dvounohé tvory.

Lovci však neměli kdy čekat, až se rozhodne, protože ptakoještěr, který by se z takové výšky vrhl na svou oběť, mohl by ji snadno zabít anebo těžce poranit drápy nebo zuby. Makšejev hbitě namířil a vystřelil. Pterodactylus se vrhl stranou, rychle zamával křídly, odlétl a usedl na výstupek skály. Tam začal kroutit hlavou a otvírat a zavírat zubatou tlamu.

„Myslím, že ji dostal!“ podotkl Makšejev a neodvážil se vystřelit znovu, protože zvíře už sedělo příliš daleko.

Na loučce, kde zůstal zoolog a botanik, rozlehl se v té chvíli hlučný křik a hned za ním výstřel.

Za skupinou přesliček a kapradin, jež dělily koryto potoka od úpatí skal, vylétl druhý Pterodactylus a odnášel v prackách nějaký velký tmavý předmět. Kaštanova ve zmatku napadlo, že ptakoještěr odnesl jednoho z jeho druhů, a vystřelil. Zloděj mávl křídly, upustil břemeno a klikatým letem zmizel za stěnou stromů.

Geologové se tam úprkem pustili, aby pomohli svému druhovi, jenž spadl z výšky několika metrů. Když se však prodrali houštím, srazili se s Gromekem a Papočkinem. Běželi jim vstříc.

„Vy jste oba živi a zdrávi? Kterýpak z vás před chvilinkou vypadl ptakoještěrovi z drápů?“

Oba přátelé se rázem rozesmáli.

„Ještěr mi odnesl jen plášť, do něhož jsem zabalil nasbírané rostliny a položil je na louce. Zřejmě měl za to, že je to nějaká mršina,“ vysvětloval botanik.

„A já po něm střílel! Ale docela jistě jsem chybil,“ dodal zoolog.

Geologové se tedy přestali bát o své druhy a vydali se s nimi tam, kde se ještě svíjel postřelený ptakoještěr. Když se k němu přiblížili, vyskočil a vrhl se proti nim. Mával jedním křídlem a druhé, zřejmě zlomené, vlekl za sebou. Běžel kolébavě jako kachna, ohromnou hlavu natáhl kupředu, rozevřel tlamu a zlostně kvákal. Masitý výrůstek na kořeni nosu se mu nalil krví a zbrunátněl. Ptakoještěr byl velký jako člověk, a přestože byl poraněn, mohl být ještě, nebezpečný. Museli ho tedy dobít druhou ranou.

Zatím co Kaštanov a Papočkin studovali pterodaktyla, Makšejev a Gromeko se vydali hledat uloupený plášť. Prohlédli loučku až k úpatí skal, lezli křovím, avšak nenašli nic.

„To je podivné, kampak se ztratil?“ bručel botanik a otíral si pot, který se mu řinul s tváře. „Nemohl mi přece plášť spolknout.“

„Viděl jsem velmi dobře, že ho ptakoještěr po výstřelu pustil,“ přikývl Makšejev.

V té chvíli vzlétl do vzduchu druhý Pterodactylus, který dosud seděl na skalním výstupku, snesl se k vrcholkům přesliček, zachytil na jednom z nich jakýsi tmavý předmět a letěl s ním dál.

„Hrom do toho!“ zaláteřil botanik. „To je zase můj plášť! Hledali jsme ho na zemi, a zatím zůstal na stromech!“

Makšejev už mířil na ptakoještěra, který přeletěl kolem, ale plášť se nenadále rozbalil, svazek rostlin se začal sypat dolů a polekané zvíře pustilo svou kořist z drápů. Lovec sklonil pušku.

„Tihle pterodaktylové se zřejmě nevyznačují obzvláštním důvtipem, když kradou věci, které nejsou k snědku,“ usmál se Gromeko a mířil k spadlému plášti.

„A třebas jsou rozumnější, než si myslíte. Možná, že chtěli vzít váš plášť a vaše seno, aby svým mláďatům připravili pohodlnější hnízdo,“ zažertoval Makšejev.

„Seno? Jak se to neuctivě vyjadřujete o mých botanických sbírkách? A neřeknete snad dokonce, že mi odnesl plášť pro svá nahá mláďata, abyste dokázal, jak jsou ještěři rozumní?“

„Ne, to neřeknu!“ rozesmál se Makšejev. „Leda že by ptakoještěři hráli úlohu vládců jurského období a stáli na velmi vysokém stupni vývoje. Ale proč jste natrhal tolik stejných rostlin?“ ptal se, když viděl, že botanik sbírá stébla, rozházená po louce. Vysypala se mu z pláště a vypadala jako rákosí.

„Hádejte, co to je!“ odpověděl Gromeko a podával mu jedno stéblo.

„Podle mého nějaký rákos, silný a dost ostrý. Tím se mohou živit leda nějací iguanodoni.“

„Uhodl jste, iguanodoni si na něm pochutnávají. Ale nám tenhle rákos taky přijde k chuti.“

„Není možná! Ten bude dobrý nanejvýš tak do polévky!“

„Ne, do polévky ne, ale do čaje. Jen rozlomte stéblo!“

Makšejev přelomil stéblo, z kterého vytekla jakási průzračná tekutina.

„A ochutnejte šťávu toho hloupého rákosí!“

Šťáva byla lepkavá a sladká.

„Cožpak je to cukrová třtina?“

„Když ne cukrová třtina, která nyní roste na povrchu naší planety, pak tedy aspoň rostlina s cukrovou šťávou.“

„A jak vás napadlo, že je sladká?“

„V hubě mladého iguanodona, kterého zardousil dravec, jsem uviděl stéblo nějaké rostliny. Na omak se mi zdálo lepkavé. Začal jsem hledat, kde roste, a našel jsem ho plno kolem potoka. Toť se ví, že jsem tu šťávu ochutnal. Zásoby cukru se nám tenčí. Cukr můžeme nahradit šťávou téhle třtiny a dokonce ho z ní vařit. Vidíte, že mé»seno «je v některých případech docela užitečné.“

Když se vrátili k zastřelenému pterodaktylovi, Gromeko ukázal i ostatním svůj nález, pro který došlo k oné příhodě s pláštěm. Všichni schválili jeho plán a rozhodli se, že na zpáteční cestě natrhají víc třtiny, aby zkusili vařit cukr.

Lovci zamířili dál roklinou, na jejímž dně tekl potok, vroubený úzkým pruhem drobných přesliček a tvrdé trávy.

Roklina se brzo zúžila v opravdovou soutěsku. Celé její dno bylo pod vodou. Bylo tam zima, nevlídně a vlhko. Lovci kráčeli jeden za druhým: vpředu Makšejev s puškou v ruce, vzadu Kaštanov, který kladívkem zkoumal skály.

A tu se vpředu začalo rozsvětlovat, ukázala se zeleň. Soutěska se rychle rozšířila a změnila se v dosti velké údolí, obklopené skalami dole svislými a výše stupňovitě ustupujícími na všechny strany. Tvořily tak jakýsi amfitheatr. Dno údolí bylo zarostlé šťavnatou zelenou trávou, uprostřed bylo jezero, z kterého vytékal potok.

„Fuj, tady to smrdí!“ ulevil si Gromeko, sotva došli k jezeru.

„Skutečně, páchne to tu prachohavně, jako mršinou,“ přidal se k němu Makšejev.

„Není to snad minerální jezero, třeba se sirnými prameny?“ ptal se Papočkin a nakláněl se nad vodu.

Lovci se začali rozhlížet a všimli si podivného sykotu, který byl vystřídán pískotem. Připomínalo to vrzání zátky, třené o sklo. Ty zvuky sem zalétaly shora, se stěn kotliny. Tam však nebylo nic vidět.

V té chvíli se nad loučkou prosmýkl,velký tmavý stín a spustil se na výstupek, odkud ho sykot a pískot vítaly obzvlášť hlasitě.

„Pterodaktyl!“ zvolal Makšejev.

„Tady jsou zřejmě hnízda ptakoještěrů,“ napadlo zoologa.

„Nu, a už víte, proč to tu tak páchne. Tahle zvířata jsou pravděpodobně velmi nečistotná.“

Ptakoještěr, který se spustil na výstupek, brzo vzlétl, a když si všiml, že v kotlině jsou lidé, začal nad ní kroužit a trhaně kvákat. Pískot a sykot na skalních stupních naráz ustal.

„Vida, dětičky ztichly!“

„Rád bych viděl vejce a mláďata z hnízd!“ zatoužil zoolog.

„Jen to zkuste vylézt na ty srázy a začít se prát s rodiči! Ti vám ukáží, zač je toho loket!“

„Vida, tady je jich plno!“ zvolal Kaštanov a ukazoval na jiného pterodaktyla, který vylezl za skalními stupni, zatím co další dva už kroužili ve vzduchu.

„Tak co, začneme střílet?“ navrhl Makšejev. Byl by rád napravil svou chybnou ránu.

„Proč? Jednoho jsme už dostali a prohlédli; a náboji musíme šetřit,“ varoval Kaštanov.

„Raději se dejme na ústup, čelem vzad, než poplašíme všechna hnízda,“ řekl botanik. V páchnoucí kotlině se mu nelíbilo.

Nad loučkou už poletovalo a kvákalo několik ptakoještěrů a lovci měli za to, že bude moudřejší řídit se Gromekovou radou. Když kráčeli k soutěsce, zpozorovali u úpatí skalní stěny celé hromady různě velkých kostí, smíchaných s trusem pterodaktylů.

„Dostali jsme se na ještěří smetiště!“ zažertoval Makšejev.

„Usadili se tu na bezpečném místě, to je opravdová pevnost.“

„Pravděpodobně mají na jejich mláďata a vejce zálusk jiní ještěři,“ vysvětlil zoolog. „Všimněte si toho, že to jsou sice plazi, ale mají už ptačí zvyky.“

„Zcela správně. Křídla jim dovolila, aby změnili způsob života svých pradávných předků.“

„Přece jen je škoda, že jsme neviděli, jak mají postavena hnízda a jak vypadají vejce a mláďata, a zejména nasazená vejce.“

„Myslím, že nevysedávají vejce jako ptáci,“ podotkl Kaštanov, „ale přenechají tu povinnost slunci jako ostatní plazi.“

„Nebědujte, ještě někde najdeme iguanodoní nebo plesiosauří vejce,“ utěšoval Gromeko zoologa.

„Budouli pěkně čerstvá, uděláme si báječnou omeletu. Dovedu si představit, jak jsou asi veliká vejce těchhle zvířat. Jedno stačí pro nás pro všechny!“ žertoval Makšejev.

Cestovatelé se soutěskou vrátili zpátky na loučku u úpatí hory, cestou si nasbírali sladkou třtinu a pak zamířili k místu, kde byl zabit dravý ještěr.

Tam bylo velmi živo. Ve vzduchu se sem tam proháněli ptakoještěři různé velikosti a na zdechlinách Ceratosaura a Iguanodona posedala ta zvířata těsně vedle sebe. Rvala z mršin kusy masa a žrala je hned na místě a jiné zase odnášela na jih, k horským roklinám, kde zřejmě byla jejich hnízdiště. Kvákot a sykot rvaly sluch.

Když se lidé přiblížili, celé hejno, které hodovalo na mršinách, se vyplašilo. Někteří vylétli do vzduchu a začali kroužit nad pasekou, jiní se kolébali na krátkých nohou, vlekli za sebou polorozpjatá křídla a utíkali pryč. Zřejmě se nažrali tak, že se jim těžce létalo. Papočkin si stačil udělat dva snímky tohoto zmatku.

Nažraní ptakoještěři neútočili na lidi, kteří je vyplašili při hostině. Vyráželi pouze různé ohlušující skřeky, jež zřejmě vyjadřovaly nespokojenost.

Lovci vzali iguanodoní kýty, schované v křoví, a pustili se opět vyschlým korytem, jež vedlo lesem. Když se už přiblížili ke kotlině, zastavil se náhle Gromeko, který šel vpředu, a upozornil své druhy na otisky ohromných tlap, hluboce vtlačené do vlhkého písku v korytě.

„To není Iguanodon,“ poznamenal Papočkin. „Zvíře šlo po čtyřech. Podívejte se, tady jsou stopy zadních noh s třemi prsty a tady stopy předních s pěti!“

„A tlapy mají jiný tvar a jsou větší než iguanodoní!“ dodal Kaštanov.

„Je možno poznat podle tlapy, zda je to zvíře dravé nebo býložravé?“ zeptal se Makšejev.

„Myslím, že je býložravé. Prsty nejsou zakončeny drápy, ale čímsi na způsob kopyt. A těmi se zvěř chytat nedá.“

„A tady je taky otisk ocasu, kratšího a tenčího než mají iguanodoni,“ upozorňoval zoolog a ukazoval na prohlubeninu, jež se vinula mezi otisky noh.

„Rozhodně je to tvor velmi mohutný a patrně je teď u našeho jezera, protože zpáteční stopa tu nevede,“ pravil Gromeko.

„Připravme si pušky — a opatrně!“ varoval Makšejev.

Pomalu, krok za krokem, kráčeli lovci korytem a pozorně se dívali vpřed. Nic se však neukazovalo, jenom vážky a brouci se rojili a létali nad vrcholky přesliček a kapradí. Lovci přešli úzkou zelenou chodbou ke skalám a nerozhodně se zastavili.

Makšejev šeptem požádal své druhy, aby na něho počkali, proběhl soutěskou a pak dal znamení, aby se k němu ostatní přidali. V kotlině se všichni schovali za stromy a u jejího vchodu mohli pozorovat zajímavé divadlo:

Na loučce se páslo obludné zvíře, které svými rozměry a podivným zevnějškem předčilo všechno, co cestovatelé dosud viděli v Plutonii — v zemi vymřelých obrů.

Zvíře bylo osm metrů dlouhé a asi čtyři metry vysoké. Přední nohy mělo znatelně kratší a silný trup byl nakloněn kupředu a zakončen překvapivě malou hlavou, podobnou hlavě ještěrky. Po hřbetě se ve dvou řadách táhly štítky nebo destičky, které trčely vzhůru a trochu stranou jako křidélka. Čtyři páry největších se zdvíhaly nad trupem, tři páry maličkých nad tlustým krkem a dva páry nad ocasem. Ocas, slabší a kratší než iguanodoní a ceratosauří, nesl pod destičkami ještě pár dlouhých bodlin. Holá, vrásčitá kůže obludy byla tu a tam pokryta bradavičnými výstupky, početnějšími a malými na krku a na hlavě, řidšími a většími na trupu a na ocase. Tmavohnědé skvrny a kresba na špinavě zeleném podkladě kůže zesilovaly odpuzující vzhled zvířete.

Klidně se páslo na břehu jezera a rvalo otepi sladké třtiny a drobných přesliček velkou tlamou, jejíž rozměry nikterak neodpovídaly malinké hlavě. Když se trup pohnul, štítky na hřbetě se lehce třepetaly jako křídla.

„Učiněná Amorkova křidélka!“ zašeptal Makšejev.

„Pěkný Amorek jurského období!“ zasmál se Gromeko. „Nikdy jsem si nedovedl představit, že mohou existovat podobné nestvůry.“

„Hrozný vzhled, štítky, ostny, bradavice, kresbu na kůži — to všechno má tohle klidné a pravděpodobně naprosto neškodné zvíře jen proto, aby odpuzovalo nepřátele,“ pravil zoolog, který si nestvůru už několikrát vyfotografoval. „A jakpak se tenhle Amorek jmenuje?“ obrátil se ke geologovi.

„To je jistě Stegosaurus, nejpodivnější ze skupiny dinosaurů, ke které patří také iguanodoni, Ceratosaurus i Triceratops, kterého jsme už viděli. V svrchnojurském období existovalo několik rodů těchto nestvůr, jejichž zbytky byly nalezeny v Severní Americe.“

Když se lovci na ještěra sdostatek vynadívali, vystřelili ze svého úkrytu. Rána se ozvěnou odrazila od skal a muži pak všichni společně divoce zakřičeli.

Polekané zvíře se horempádem vrhlo na útěk, házelo sebou jako mimochodník, hřbetní štítky při tom o sebe narážely a hlasitě klepaly jako kastaněty.

Když zvíře zmizelo z dohledu, lovci vyšli ze své skrýše, nabrali z jezera vody, zamířili dolů podle koryta ke svému stanovišti a už předem vychutnávali oběd z pečeného mladého iguanodona a odpočinek na břehu klidného moře.