Plutonie

4. ZEMĚ DÝMAJÍCÍCH SOPEK

Vítr, jenž jim vál do zad, dovolil po poledni napnout všechny plachty a „Polární hvězda“ plula dvojnásobnou rychlostí ke Kamčatce, kterou už bylo vidět na obzoru. Loď brzo dorazila na úroveň mysu Lopatky a pak se před očima cestovatelů naježil řetěz sopek. Některé byly kuželovité, jiné s tupým vrcholem, spojené navzájem rovnými hřebeny nevysokých hřbetů. Sníh, který pokrýval štíhlé kužele sopek a hřeben spojovacího hřbetu, bělal se jasně na tmavém pozadí nebe. Měsíčná noc dovolila bezpečně vplout do úzkého hrdla Avačinského zálivu. „Polární hvězda“ stáhla plachty, pomalu proplula mezi vysokými skalami brány a octla se v rozlehlém zálivu, na jehož březích nesvědčilo ani jediné světýlko o přítomnosti lidí. Bylo už po půlnoci a malé městečko Petropavlovsk dávno spalo. Klidné vody zálivu se stříbřily v jasném svitu měsíce a daleko na severu se zdvíhal štíhlý kužel Avačinské sopky, podobný bílému přízraku na tmavém pozadí oblohy. Ve vzduchu bylo cítit slabý mrazík. Zdálo se, že Kamčatka je ještě pohroužena do zimního spánku.

Loď za hodinu zakotvila asi sto kroků od břehu u spícího městečka. Rachot řetězů vzbudil psy a noční ticho bylo roztříštěno štěkotem a vytím, kterého si však nikdo z obyvatel města nevšímal. Tenhle koncert se opakoval často, zřejmě to byl obvyklý zjev.

Ráno byli cestovatelé probuzeni shonem a zmatkem na palubě. Nakládali uhlí, pitnou vodu, zásoby. Všichni spěchali nahoru. Jasné slunce už vystoupilo vysoko nad hory a město oživlo.

Po dlouhé plavbě chtěli všichni ucítit pod nohama pevnou zemi; proto narychlo posnídali, a aby se dostali na břeh, nasedli do loďky, která plula pro zásoby. Tam se už sešli všichni obyvatelé Petropavlovska od dětí až po starce, kteří sotva vládli nohama, aby se podívali na loď a na cestující, dozvěděli se poslední novinky z daleké vlasti a zjistili, zda jim přivezli zboží, které potřebují.

Za zástupem se na mírném svahu rozložily v malebném nepořádku ubohé domky obyvatel města. Od těchto chat se velikostí a pevností odlišovala jen městská škola, nemocnice, nový dům gubernské správy a několik obchodních skladišť.

Cestovatele překvapilo, že tam nebylo pranic podobného ulicím. Domky byly rozházeny tak, jak to jejich stavitele a pány napadlo: některé stály otočeny k zálivu průčelím, druhé bokem, třetí dokonce šikmo. Kolem každého domku byly špejchary, kůlničky, přístřešky pro dobytek, věšáky na sušení ryb. Na mnoha místech ležely ještě hromady a pláně špinavého tajícího sněhu, zpod nichž sbíhaly k moři potůčky kalné vody; cestovatelé je museli přeskakovat, protože tu nebyly ani chodníky, ani můstky.

Všechny překvapilo, že tu skoro docela chyběla drůbež a drobné zvířectvo. Vysvětlovali si to tím, že tažní psi, bez kterých je život na Kamčatce nemožný, vyhubí všechna malá zvířata. Zejména na konci zimy, když se ztenčí zásoba sušených ryb a psi mají hlad. Ty psy, překrásné huňaté šelmy různých barev, bylo vidět u všech stavení. Někteří se hřáli na slunci malebně rozloženi, jiní se hrabali v kuchyňských odpadcích, třetí se prali nebo si spolu hráli. Cestovatelé si se zájmem prohlíželi tahle zvířata, jejichž příbuzní se měli zúčastnit výpravy „Polární hvězdy“ jako dopravní prostředek po sněhu a ledu neznámé země. Protože zimní cestování skončilo a na Kamčatce tál všude sníh, měli teď psi zasloužený odpočinek a nezasloužený veliký půst, zračící se na jejich propadlých bocích a hladových pohledech.

Nehledíc na klikatou cestu, která vedla mezi domy a jejich přístavky, obešli cestovatelé za necelou půlhodinu celé město a pustili se kousek dál. Botanik doufal, že za městem najde nějaké jarní rostliny. Doufal však marně — všude ještě ležel hluboký sníh a jenom na nejpříkřejším svahu, kde sníh již roztál, našli mladé lístky sasanek. Jaro na Kamčatce pro spousty zimního sněhu a vlivem studeného Ochotského moře začíná, pozdě a sníh taje až koncem května. Ale podzim se zato pořádně protáhne až do poloviny nebo možná do konce listopadu.

Z horního kraje města se otvíral nádherný pohled na celý Avačinský záliv, obklopený prstencem hor. Ty se místy prudce svažovaly tmavými útesy k vodní hladině, jinde pak sbíhaly povlovnými svahy a byly proťaty údolími říček, které už shodily zimní okovy.

Prstenec hor se vzdaloval od břehu zálivu jen na západě, kde bylo vidět nížinnou deltu říčky Avači. U jejího ústí stály domky stejnojmenné vesnice, kromě Petropavlovska jediného obydleného místa na břehu tohoto nádherného basénu, širokého asi dvacet kilometrů. Byly by se do něho vešly flotily všech velikých i malých států, byl skvěle chráněn od moře, a proto tím spíše diváky překvapoval svou prázdnotou. Na jeho hladkém povrchu se nebělala jediná plachta; zato okolní lesnaté hory se ještě bělaly zimním příkrovem.

Když naši cestovatelé sestoupili k břehu, stali se svědky zajímavé scény. U vody stálo třicet psů, svázaných vždy po dvou a určených pro výpravu. Obstoupilo je několik námořníků a zástup zvědavců, ale psi byli velmi nepokojní — vyli, prali se a chtěli utéci. Na vodě u břehu kotvila velká neohrabaná loďka, do které se snažili tu smečku naložit. Podsaditý, do pasu nahý chlapík, zřejmě kajur — to jest psovod, popadl dva vzpouzející se a vyjící chlupáče za kůži na hřbetě, odnesl je do loďky a posadil na zádi. Ale sotva se od nich otočil, aby šel pro další pár, chytří psi, kteří cestování po vodě zřejmě nemilovali, vyskočili na břeh a vmísili se mezi ostatní. K obveselení všech diváků se to několikrát opakovalo. Nepomáhaly ani rány, ani křik — psi nechtěli opustit svou otčinu. Kajur zuřil a nadával psům ruskými a kamčadalskými nadávkami, diváci se chechtali a všelicos mu radili, psi vyli — byl to nepředstavitelný zmatek.

Nakonec si kajur vymyslil vtipný, i když pro psy ne příliš příjemný způsob, jak nalodit chlupaté cestující. Odstrčil loďku asi pět kroků od břehu, její kotevní lano podal jednomu námořníkovi a pak začal házet psy přes vodu do loďky. Nic nedbal, že se vzpouzeli. Psi se ve vzduchu škubali, pleskali na dno loďky, vyskakovali předními tlapami na bok lodi a zoufale vyli, ale přece jen se neodvážili hupnout do vody. Když byly v člunu všechny neposedné páry, které bez ustání skákaly a vyly, obrátili člun přídí k břehu. Námořníci a kajur do něho rychle vskočili a chopili se vesel. Hned při prvním zabrání smečka ztichla, jako by někdo mávl kouzelným proutkem, a po celou dobu, co ji vezli, ani nemukla. Ale sotva člun přirazil k boku „Polární hvězdy“, koncert začal znovu zdvojnásobenou silou. S břehu bylo vidět, jak zdvíhají páry psů na palubu v košíku spouštěném s paluby lodi na provaze a jak je kajur nosí do připravené ohrady, kde je slušná dávka sušených ryb přiměla, že se konečně smířili s osudem.

Shon na palubě, rachot kotevního řetězu a vytí vylekaných psů vzbudily nazítří ráno cestovatele, kteří bez meškání vystoupili na palubu, aby se naposled podívali na městečko a jeho obyvatele. Ti se shlukli na břehu a vyprovázeli loď. Zatím co provolávali „Hurá!“, „Šťastnou cestu!“ a mávali čapkami a šátky a zatím co psi vyli, „Polární hvězda“ se lehce otočila a plnou rychlostí zamířila přes záliv k bráně. Břeh rychle uplýval do dáli a zároveň se začal v pozadí vypínat za horami u městečka sněhobílý kužel Avačinské sopky. Z jejího vrcholku stoupal tenkým, průzračným pramínkem kouř.

„Naše sopka si zapálila,“ ozval se hlas za zády cestovatelů, kteří stáli u okraje paluby a obdivovali se krásnému obrazu.

Všichni se ohlédli. Byl to onen energický muž, který včera přehazoval psy do loďky. Teď měl na sobě kuchljanku — kazajku ze sobí kožišiny srstí ven. Jeho úzké hnědé oči, posazené trochu šikmo, vysedlé lícní kosti, osmahlá barva obličeje, ploský nos a řídké černé knírky na první pohled prozrazovaly mongolský původ. S úsměvem se díval na cestovatele.

„To je nový člen naší výpravy, Ilja Stěpanovič Igolkin, velitel třiceti psů a kajur vedoucích saní. Naučí nás zacházet s těmihle nepokojnými zvířaty,“ pravil Truchanov a podával kajurovi ruku.

„Naši pejsci jsou náramně klidní, pane náčelníku,“ namítl Igolkin. „Už se ztišili. Vždyť z vlasti nikdo neodjíždí rád, a proto tak vyli.“ Když Igolkin odešel ke psům, Truchanov o něm vykládal svým druhům. Igolkin pocházel ze Zabajkalí z rodiny burjatských kozáků z jakési stanice na hranicích Mongolska. Bojoval ve válce s Japonci a pak zůstal ve Vladivostoku. Na Kamčatku ho zavezla vědecká výprava a jemu se zalíbila země dýmajících sopek, její volnost, spousta ryb a lov na medvědy. Našel tu druhou vlast, rychle se přizpůsobil svérázným zvyklostem tamního života a stal se z něho obratný kajur, známý po celém Petropavlovsku, a průvodce lovců. K účasti v Truchanovově výpravě ho zlákala vysoká odměna, kterou dostal rok předem a která mu pomohla, aby si postavil dům, opatřil dobytek a rybářské náčiní.

„Polární hvězda“ za hodinu potom, co zdvihla kotvy, veplouvala už do brány Avačinského zálivu, která je přes pět kilometrů dlouhá. Napravo u vjezdu proti svislým skalám Babuškinova mysu vyčnívala z moře ohromná kupa černého Babuškinova útesu, asi sto metrů vysoká, s plochým vrcholkem, velmi vhodná pro hnízdění mořských ptáků.

Stovky racků, kormoránů a jiného ptactva, vyplašeny hlukem stroje, začaly kroužit kolem útesu a naplňovaly vzduch pronikavým křikem.

Když „Polární hvězda“ objela mys Dalnyj s majákem, ostře zahnula na severovýchod, zamířila podél východního břehu Kamčatky a poznenáhlu se od něho vzdalovala.

Dva dny nebylo co pozorovat. Mimo to foukal studený severozápadní vítr, který přinášel hned déšť, hned kroupy nebo sníh. Moře bylo neklidné a teplé kajuty byly vábivější než mokrá paluba.

Nakonec se vítr utišil, ale zato se objevily plovoucí kry a nastaly mlhy. Dva dny pluli pomalu, aby nenarazili na ledové pole. Když se vyjasnilo, objevil se vpravo břeh skalnatého ostrova Sv. Vavřince a nalevo Čukotský mys. Na západ odtud na břehu hlubokého zálivu Prozřetelnosti ležela obchodní osada; tam bylo pro výpravu složeno uhlí, které sem předem přivezla najatá loď. „Polární hvězda“ zakotvila a začali nakládat. Po týdnu plavby všichni spěchali na břeh. Ale na pobřežních skalách nebylo místo k procházkám; na svazích ještě ležel sníh a jen nevelká plošina kolem osady byla beze sněhu.