Plutonie

51. PO STOPÁCH DRUHŮ

Na pahorku si tři dny odpočinuli a vyrazili na cestu nejprve na jihovýchod k řece, za níž Kaštanov s Papočkinem po prvé lovili mamuty, a pak dolů po proudu.

Mezitím našli na levém břehu paseku, kde divoši tábořili. Z tábora zbylo asi dvacet koster chýší — byly to tyče sestavené do kužele jako v čumách asijských Osťaků a Tunguzů.

Na jedné tyči byl připíchnut lístek s tímto zápisem:

„Tady jsme žili v zajetí celý čas, dokud jsme neodtáhli na jih. Dnes horda odchází. Snad se nám podaří cesto…“

Konec lístku byl zřejmě utržen.

Rozhodli se, že půjdou po řece dál a budou pečlivě prohlížet paseky ve vzdálenosti vždycky patnácti až dvaceti kilometrů. To byl zřejmě denní pochod hordy, která vlekla všechno své harampádí, a proto se pohybovala pomalu. Na pokrajích těchto palouků mohl zůstat lísteček zajatých druhů.

K večeru téhož dne přišli skutečně na velkou louku a na jednom z keřů našli lístek, přivázaný nitkou k větvi.

Stálo na něm:

„Za den urazíme asi dvacet kilometrů; táhneme místy po lesních pěšinách při řece, místy se brodíme přímo vodou, která je velmi studená a sahá někde až nad kolena. Těmhle lidem to však nevadí. Vrátili nám pár kusů šatů, ale při noclehu nám je znovu berou a dávají nám zvířecí kůže, abychom se přikryli. Cestou chýše nestavějí a spí pod keři. My jsme se zachránili jen díky ohni, který oba po řadě udržujeme po celý čas, dokud jsme na jednom místě.

Borovoj.“

Nazítří ušli čtyřicet kilometrů, ale nenašli ani jeden lístek; snad je serval vítr, anebo setřáslo nějaké zvíře.

Šli další den a po obědě zase nalezli lístek, na kterém stálo:

„Lidé sundávají naše lístky s keřů, když si jich všimnou, a schovávají si je jako talismany. Myslí si, že je necháváme za oběť zlému duchu, který přináší zimu a sníh. Proto se nám podaří zachránit lístečky jen výjimečně. Cestou při řece však budeme napichovat prázdné lístky na větve, abyste věděli, kudy jsme šli. Až se dostaneme do kraje, kde nebude sníh, a kde řeka nezamrzá, buďte zvlášť pozorní. Myslíme, že se tam horda na dlouho zastaví.

Borovoj.“

Tak šli ještě šest dní; občas nalezli lístek s několika slovy, častěji však prázdné papírky, napíchané na keřích při řece. Desátý den cesty se velmi ztenčila sněhová vrstva a led na řece pod nohama občas popraskával. Teplota se držela jen dva tři stupně pod nulou. Nazítří museli sejít s řeky, protože led byl už příliš tenký a místy se na něm objevovala velká nezamrzlá místa. Cestovatelé našli pěšinu, která se vinula hned lesem, hned po břehu řeky, a pustili se po ní. Navečer bylo na zemi sněhu pouhé čtyři centimetry a na řece se led držel jen při břehu.

Dvanáctého dne cesty konečně zůstal sníh pouze v nevelkých závějích pod křovím a v lese, a tak cestovatelé museli táhnout saně po spadaném listí, které leželo na pěšině. Před obědem zase našli lístek. Jejich druzi jim oznamovali, že asi denní pochod odtud je velká paseka, kde se horda chystá přezimovat, nezaženeli ji sníh dál.

Teď museli znásobit pozornost, aby nenarazili znenadání na divochy, kteří se potulují kolem svého tábora. Jeden z cestovatelů šel s Generálem před saněmi jako průzkumník.

Na nocleh se zastavili na malém palouku poblíž říčky. Po večeři se Makšejev s Kaštanovem vypravili kupředu na průzkum. Ušli asi tři kilometry a tu uslyšeli vpředu nějaký hluk a jednotlivé výkřiky. Opatrně se přikladli k pokraji velkého palouku a na protější straně uviděli tábor divochů.

Bylo to dvanáct kuželovitých chýší z tyčí, pokrytých zvířecími kůžemi, a rozložených v kruhu nedaleko od sebe; otvory byly obráceny dovnitř kruhu. V kruhu pak stála třináctá menší chatrč. Hořela u ní hranice. Nebylo možno pochybovat, že v té chatrči žijí jejich zajatí druzi. Podle rozměrů ostatních chýší Makšejev odhadl, že se tlupa skládá asi ze sta dospělých.

V kruhu mezi chatrčemi bylo vidět jen děti, které většinou běhaly po čtyřech a vypadaly jako černé bezocasé opice. Hrály si, skákaly, praly se, hádaly se a pronikavě ječely. U vchodu do jedné chýše seděl na bobku dospělý muž; vypadal také jako opice. Dalekohledem bylo vidět, že má tělo porostlé tmavými chlupy. Tváří se podobal Australanu, ale měl ještě vysedlejší čelisti a velice nízké čelo. V obličeji byl hlinitě hnědý, pod bradou se mu černala malá bradka, která svědčila o tom, že je to muž.

Z chýše brzo vylezl druhý člověk; aby mohl ven, šťuchl prvního kolenem do zad. Sedící muž se zhoupl a vyskočil, a tak stáli oba vedle sebe. Bylo patrno, že ten druhý je vyšší a v ramenou i v bedrech znatelně mohutnější. První vypadal vedle něho jako zchřadlý výrostek. Druhý tvor neměl tak škaredý obličej a vlasy na hlavě byly delší a splývaly mu v chomáčích na ramena. Tělo měl porostlé řidšími chlupy, zejména na prsou, jejichž tvar svědčil o tom, že je to žena.

Žena zamířila přes kruh k prostřední chatrči. Šla trochu nachýlena kupředu a kolébala se. Ruce, spuštěné dolů, div že jí nesahaly na kolena, svaly na rukou a na nohou měla silně vyvinuté. Když se přiblížila k chatrči zajatců, klekla před ohněm, vztáhla k němu ruce s prosebným gestem a pak po čtyřech vlezla do chatrče.

„Přišla k našim chlapcům na návštěvu!“ pravil Kaštanov.

„Nevyužijeme toho, že je v táboře málo lidí, a neoznámíme jim, že jsme nablízku?“ navrhl Makšejev.

„Jak? Nemůžeme se k nim nepozorovaně přiblížit.“

„Vystřelme jednou nebo dvakrát z lesa. Dovtípí se, protože nám sami navrhli, abychom jim tak dali o sobě vědět.“

„A nepoplaší to divochy?“

„Vždyť neznají střelnou zbraň a nepochopí, oč jde.“

„A nerozběhnou se nás hledat?“

„Myslím, že ne. Budou polekáni a neodváží se.“

„Nu což, zkusme to!“

Ustoupili kus zpátky do lesa a vystřelili ránu, za několik minut druhou a vrátili se pak k pozorovatelně na pokraji lesa.

Tábor se poplašil. U každé chatrče stálo teď několik dospělých, především žen a dětí různého věku. Všichni se dívali směrem, odkud se rozlehly nepochopitelné zvuky; a něco říkali. U prostřední chatrče stáli u ohně zajatci. Byli po pás nazí a od pasu dolů navlečeni do roztrhaných zbytků kalhot. Pleť měli tmavě bronzovou, vlasy nečesané, tváře jim zarostly dlouhými vousy.

Dívali se také ke kraji lesa a na tvářích jim bylo znát radostné překvapení.

A náhle oba, zřejmě když se domluvili, obrátili se tam, odkud zahřměly výstřely, a zdvihli ruce. Všichni divoši hned klesli na kolena a padli tvářemi k zemi. Zavládlo ticho. Tu Igolkin vstal, složil ruce jako hlásnou troubu, obrátil se do lesa a začal hlasitě křičet:

„Skoro všichni muži z hordy odešli ráno daleko na lov a zítra tam odejdou i ženy, aby jim pomohly rozdělit a odnést kořist. Zůstanou tu jen starci a děti. Pak nás přijďte osvobodit. Přineste nám prádlo a šaty. Je u vás všechno v pořádku? Vrátili jste se všichni? Na znamení, že jste mi rozuměli, vystřelte jednou, jeli všechno dobré, a dvakrát, neníli vše v pořádku.“

Makšejev se hned odplazil o kus nazpět a vystřelil. Když Igolkin slyšel ránu, opět zdvihl ruce do výše a divoši, kteří se zvedli se země, když křičel, nechápavě se na něho dívali a opět padli tváří k zemi.

Igolkin je nechal chvíli ležet, pak vstal, obrátil se k ohni a hlasitě zazpíval veselou námořnickou písničku. Pralidé se připlazili blíž, rozložili se ve velikém kruhu kolem ohně a nechápavě na sebe volali. Jejich zajatci zřejmě dosud nic takového nedělali.

Makšejev napočítal asi padesát dospělých, většinou to byly ženy. Výrostků a různě starých dětí tam bylo mnohem víc. Stáli a seděli kolem kruhu dospělých a na obličejích jim bylo znát, že jim Igolkinova písnička působí veliké potěšení. Dospělé zatím ohromila a trochu poděsila.

Igolkin zpíval asi deset minut, pak zase zdvihl ruce a potom spolu s Borovým, který při písničce seděl bez hnutí u ohně, zamířil do své chatrče. Posluchači se počali rozcházet do svých chýší. Ale dvě ženy přišly k chatrči zajatců, sedly si tam u vchodu a zřejmě hodlaly střežit jejich spánek.

Tábor brzo ztichl a jen dohořívající oheň popraskával uprostřed prázdného kruhu.

Kaštanov s Makšejevem se vrátili ke svým druhům a pověděli jim všechno, co viděli a slyšeli. Pak se rozhovořili o tom, jak osvobodit své druhy.