46. BRUČOUN BOUŘÍ


Bručoun je však nenechal jaksepatří vyspat. Za několik hodin byli probuzeni hrozným rachotem a polekaně vyskočili.

„Cožpak i tahle sopka chrlí žhavá mračna? Podívejte se, co se tam děje!“ zvolal Gromeko.

Bručoun byl zahalen do hustých černých mraků, které se spouštěly stále níž po svahu a zároveň se šířily na všechny strany. Začala tu silně páchnout síra a chlor. Mračna se vlnila, ozařována jasnými blesky, a rachot, který vyrážel z nitra sopky, sléval se s hromobitím.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Kaštanov, „žhavého mračna se nemusíme bát. Tenhle výbuch vypadá jinak, připomíná výbuch Vesuvu. Teď chrlí popel a balvany a pak se pravděpodobně objeví i láva.“

„Z našeho výstupu nebude patrně nic.“

„Ovšem! Bylo by šílenství lézt na sopku v takové chvíli.“

„A co budeme dělat?“

„Ještě chvilku tu posedíme nebo znovu usneme a pak vyrazíme zpátky k moři.“

„A proč ne hned?“

„Výbuch zblízka je velmi zajímavý.“

„A když se na nás začnou sypat balvany?“

„To sotva. Jsme tu až u úpatí a tak daleko nelétají.“

„A jestli nás překvapí láva?“

„Láva teče pomalu, před ní se dá vždycky utéci, dokonce i pěšky.“

„Nu, tak tu tedy zůstaneme a podíváme se, jak se Bručoun činí. Ale při tom můžeme posnídat.“

Rozdělali oheň, postavili nad plameny konvici s čajem a při jídle pozorovali sopku.

Docela zmizela v mracích a dokonce i nebe v nadhlavníku bylo potaženo šedivou mlhou, skrze kterou Pluton vypadal jako červený kotouč bez paprsků, vrhající zlověstně matné světlo na zasmušilé okolí sopky.

Brzo se začal sypat černý popel, jemný jako pudr, nejprve řídce, pak stále hustěji a hustěji, že si až museli při pití zakrývat šálek s čajem, aby nepolykali sopečný prach. Pomalu zčernala tráva, rákosí i listí palem a voda v potoce vypadala jako inkoust.

„Štěstí, že nás napadlo nabrat si vodu do plechovky,“ poznamenal Makšejev. „Jinak bychom zůstali celý den bez vody. Ale co to duní?“

Protože rachot sopky zeslábl, bylo v okamžiku, kdy nehřmělo, slyšet hluboký, znenáhla sílící šum, podobný burácení mořského příboje. Cestovatelé se na sebe tázavě dívali.

„Není to snad žhavé mračno?“ zeptal se poděšeně Papočkin.

„Musíme honem běžet nahoru!“ křikl Kaštanov. „Potokem se žene vysoká voda nebo proud bahna. Docela jsem zapomněl, že se to stává. Popadněme svoje věci — a nahoru!“

Rychle vyprázdnili nedopité hrnky, sebrali věci a pušky a všichni se rozběhli vzhůru po proudu lávy; drápali se po balvanech, klopýtali a snažili se vystoupit značně vysoko nad potok.

Když se konečně zastavili asi padesát metrů nad svým tábořištěm, aby si vydechli, a když se ohlédli, spatřili obraz, který svědčil o tom, že kvapný útěk byl docela na místě. Korytem, které vedlo po svahu sopky, valil se rozběsněný proud černé vody. Rval s sebou ze svých břehů velké balvany ustydlé lávy. V několika minutách se hrozný, asi třímetrový val přihnal k místu, kde před chvilinkou klidně pili čaj. V okamžiku zmizely v jeho špinavých vlnách zelené keře, zakymácely a svalily se palmy, polámané nebo vyrvané s kořeny, a celá plošinka zmizela, jako kdyby tu nikdy nebyla.

„Ten to pořádá!“ žasl Papočkin. „Uklidili jsme se právě včas!“

Cestovatelé při svém útěku vystoupili nad onen ustydlý lávový proud. S místa, kam se vyšplhali, bylo dole vidět oba krátery. Od pravého kráteru tekl bahnitý proud. Všichni se obrátili k levému, aby se podívali, co se děje tam. V několika minutách se těsným údolím od levého kráteru přivalil druhý bahnitý proud, ale pohyboval se pomaleji. Voda totiž byla plná popela a drobných kamínků. Byla to spíš řídká černá kaše a v jejích proudech vířily z kořene vyrvané keře i kmeny palem.

„Odnáší je to z břehů jezera, kde jsme byli včera!“ zvolal Papočkin.

„To je ten váš tichý poustevnický útulek! Jezero už není, všechno se utopilo v blátě,“ řekl Kaštanov.

„Ano, zdejší sopky — to je velmi neklidné sousedstvo!“ zasmál se Gromeko. „Satanáš nás pohostil žhavým mračnem a Bručoun bahnem.“

„A přece jen jsme tu i tam vyvázli a viděli jsme strašný, ale zajímavý přírodní jev!“ pravil Kaštanov.

„A teď jsme odříznuti od moře i od našich člunů!“ vykřikl Papočkin v naprostém zoufalství. „Podívejte, vpravo i vlevo bouřlivé proudy a za námi Bručoun, který nás může pohostit i jinak.“

Skutečně: když se cestovatelé utekli před bahnitou povodní na skálu sopky, byli jako obleženi a nemohli se pustit údolím dolů k moři. A sopka za nimi neustále burácela.

„Jestli se teď shora přivalí ještě láva, budeme mezi ohněm a vodou. Příjemné vyhlídky!“ prohlásil Gromeko.

„Ano, Bručoun ještě neřekl poslední slovo,“ přidal se Makšejev.

„Myslím, že naše obavy jsou předčasné,“ uklidňoval je Kaštanov. „Proudy bahna se brzo odvalí a my vyrazíme k moři dřív, než se láva přivalí k nám, jestli se vůbec pohrne tímhle směrem.“

„Ale tady zatím promokneme na kůži! Nemáme se kde schovat!“ křičel Papočkin.

Měl naprosto pravdu. Z oblak, které se rozestřely nad sopkou, už chvíli pršelo. Cestovatelé však, zaujati pozorováním bahnitých proudů, ani si toho nevšimli. Tu déšť zesílil a všichni se začali rozhlížet, aby našli aspoň nějaký úkryt. Protože počítali se stálým pěkným počasím, vydali se na výpravu nalehko, bez plášťů a bez stanu, a teď se neměli čím přikrýt.

„Myslím, že tam výš, kde je tolik velikých lávových balvanů, spíše najdeme nějaký úkryt,“ řekl Makšejev a ukazoval vzhůru po svahu.

„A budeme ještě blíž k sopce!“ vzdychl Papočkin.

„Dělejte si co chcete, zůstaňte si tu v dešti, ale my tam vylezem,“ prohlásil Gromeko.

Zoolog se však od ostatních nechtěl odtrhnout a společně se pustili vzhůru po příkrém svahu. Ale kameny a boty už příliš omokly, takže cesta byla kluzká a obtížná. Ostatně brzo vylezli k velké hradbě z nakupených balvanů. Vršila se na konci mladšího proudu, jenž se vylil přes starý. Mezi balvany zůstaly tu a tam dost velké mezery, aby se tam schoval jeden člověk. Všichni čtyři zalezli do těchto děr a mokrý Generál se přitiskl k Makšejevovi; ten z tohohle sousedství neměl zvláštní radost. Muži, celí promoklí a skrčení v nepohodlných posicích na hrbolatých balvanech, prožívali značně nepříjemné chvíle. Aby si udrželi dobrou náladu, pokřikovali na sebe ze svých skrýší, když Bručounovo hřímání trochu utichlo.

Déšť se lil bez ustání. Brzo se začaly řinout po ztuhlém lávovém proudu pramínky a potůčky špinavé vody plné popela a způsobily tak mužům v úkrytech nové, nesnáze.

Jednomu stékala studená sprcha na bok, druhému na záda. Papočkin, který si v dlouhé a nízké noře lehl na břicho, ucítil vodu pod sebou. Vylezl ven a začal pobíhat mezi balvany a hledat lepší místo.

Makšejev tu scénu viděl a smál se: jemu se podařilo zalézt s Generálem do maličké jeskyňky v lávě.

„To není Bručoun!“ křičel zoolog a drápal se v dešti po balvanech. „Čert ví, co je to: Brečoun, Mokroun, Dešťoun!“

„Pojmenujeme ho Vodnář!“ navrhl Makšejev.

Papočkin však už neslyšel. Objevil malinkou rozsedlinu a zalezl do ní hlavou napřed. Byla však příliš krátká, takže mu nohy zůstaly venku v dešti.

Vtom vzduchem otřásl strašlivý rachot. Cestovatelům se zdálo, že je balvany rozdrtí jako myši v pasti. Všichni vyskočili ze skrýší.

„Zemětřesení!“ zvolal Gromeko.

„Sopka se roztrhla a zavalí nás!“ naříkal Papočkin.

„Snad to není žhavé mračno?“ zašeptal Kaštanov a zbledl.

Skrze dešťovou záclonu nebylo vidět, ale po prvních okamžicích úleku se všichni trochu uklidnili. Tu však s hluchým třeskotem padl nedaleko od nich žhavý balvan, veliký asi jako hlava. Byl pokryt spirálnými brázdami a začal v dešti syčet, praskat a dýmat. Po stranách, zprava i zleva, nahoře i dole, hned tu, hned tam bylo taky slyšet rány a třesk padajících balvanů.

„Honem zalezme!“ křikl Makšejev. „Bručoun zahájil palbu náboji hrubého kalibru!“

Všichni spěšně vlezli do svých děr, odkud s trnoucím srdcem, ale se zájmem pozorovali, jak padají a syčí různě veliké žhavé kameny. Některé se roztříštily o balvan a rozlétly se ve střepinách jako granáty. Zato déšť brzo ustal. Poryv horkého větru zavanul dolů po svahu, přátelé ucítili pach síry a čoudu. Mračna se začala rozptylovat nebo stoupat. Kamení přestalo padat. Makšejev se osmělil a vykoukl z jeskyně.

„Bručoun smekl a vyplázl na nás červený jazyk!“ zvolal.

Ostatní také vylezli a zdvihli hlavy. Nahoře mezi černými mračny se občas zjevil vrcholek sopky. S jedné strany od něho splýval krátký, ohnivě rudý lávový jazyk, jako by se poškleboval mužům, kteří se odvážili porušit věkovitou samotu hory.

„Ano, to se ukázala láva!“ prohlásil Kaštanov.

„Od hodiny k hodině je to horší! Nejdřív nás chtěl utopit v bahně, pak zalít vodou, potom postřílet žhavým kamením, a protože to všechno bylo marné, užil tedy posledního prostředku a chce nás utopit v lávě!“ žertoval Gromeko.

„Hlavu vzhůru, Semjone Semjonoviči! Teď už je s vámi amen!“ smál se Makšejev.

„Dejte pokoj!“ utrhl se na něho zoolog. „Kdyby bylo nebezpečí tak velké, sám byste upaloval — jako před proudem bahna!“

„Lávě klidně unikneme,“ poznamenal Kaštanov.

Nebylo však cesty, po níž by unikli. V obou korytech stále ještě bouřily bahnité vody a nebylo pomyšlení, že by přes ně mohli přejít. A nahoře se rudý jazyk rychle prodlužoval a mizel občas v kotoučích bílé páry, která mu stoupala s povrchu.

„Bručoun nás zmáčel a teď nás osuší! Až se láva přiblíží, nejdříve nám uschnou šaty a pak…“

„A pak se zase namočíme, až se budeme brodit přes proud, jestli se v něm neutopíme…“ dokončil Papočkin Gromekův žert.

Protože se však vzduch očistil od popela a mračen, vykoukl Pluton a začal rychle vysoušet svahy sopky. Z černých balvanů lávy se kouřilo, jako by byly zahřívány podzemním ohněm.

Cestovatelé se svlekli a rozestřeli si na balvanech vyždímané šaty. Gromeko se vysvlekl dokonce do naha, hřál se v Plutonových paprscích a radil svým druhům, aby to udělali také tak.

„A co když nás Bručoun pohostí novou porcí střel? Sedět nahý v noře — to nebude zvlášť pohodlné,“ poznamenal Makšejev.

„Když se objeví láva, pak výbuchy a chrlení sypké hmoty obyčejně ustává,“ vysvětlil Kaštanov.

„Ale jestli budeme muset před lávou utíkat, nestačíme se ani obléci.“

V té chvíli vylétl nad vrcholek sopky bílý oblak, nad pokrajem kráteru se objevila ohnivá stěna a rychle se plazila dolů.

„První proud lávy stekl do jezerní doliny,“ poznamenal Kaštanov, „a tenhle se snad může dostat i k nám.“

„A za jak dlouho?“ zajímali se ostatní.

„Možná za hodinu, možná později. To záleží na vlastnostech lávy. Jeli těžká a lehko tavitelná, teče rychle, a jeli lehká, vazká, bohatá na křemen, je těžko tavitelná a pohybuje se pomalu.“

„A jakou lávou nás hostí Bručoun?“

„Doposud, pokud jsem viděl na starých proudech, vyléval těžkou lávu. Pravděpodobně i tentokrát bude taková. Vůbec podle vlastností všech hornin, s kterými se v Plutonii setkáváme, velmi těžkých, bohatých na olivín a kovy, nemůžeme čekat, že by zdejší sopky mohly chrlit lehkou křemenitou lávu.“

„Tak tedy musíme odtud co nejrychleji utéci!“

„Ano, ale doufám, že dříve než se k nám dostane láva, zmizí bahnité proudy a my klidně přejdeme přes koryto jednoho nebo druhého potoka.“

Pluton, jejž už nezastírala mračna, a horký vítr od sopky brzo usušily šaty cestovatelů. Přátelé se oblekli a čekali, až budou moci odejít. Zatím pozorovali sopku. Špička dlouhého lávového jazyku se už schovala za hřebenem svahu a zřejmě dosahovala do doliny bývalého jezera u západního úpatí Bručouna. Nové dávky lávy, které se hrnuly z kráteru, vylévaly se částečně tímto západním směrem, zčásti pak severněji. Vytvářely pravděpodobně druhý proud, který stékal po severozápadním nebo severním svahu — a musel tedy mířit k pozorovatelům. Ale pro nejbližší lávové kopce nemohli vidět, kam tento proud směřuje.

Bahnitá voda v obou korytech, zejména v levém, znatelně klesala a valil se tudy nikoli už zuřivý proud, ale malá špinavá říčka, přes niž se mohli odvážit.


Загрузка...