Plutonie

45. NOVÁ VÝPRAVA DO VNITROZEMÍ

Nezdar při vypálení mraveniště donutil cestovatele, aby ihned opustili tábořiště na břehu zálivu, protože na každé výpravě do vnitrozemí by se vystavovali nebezpečí, že se setkají s rozzuřenými mravenci, kteří ztratili své mraveniště a bloudili sem tam. Cestovatelé by museli vynaložit na boj s nimi všechnu svou energii i střelivo, kterého jim už nezbývalo tak příliš mnoho. A rovněž přímo v tábořišti by se vystavovali nebezpečí, že na ně mravenci každou chvilku podniknou útok, který mohl nešťastně skončit.

O tom, zda poplují dál podle jižního břehu Ještěřího moře na západ anebo zda se vrátí a pustí se na východ, rokovali velmi prudce ráno při snídani a nakonec se rozhodli, že zamíří ještě na západ.

Pluli stejně jako dřív při břehu a brzo opustili záliv. Jižní břeh byl stále únavně nudný. Naši cestovatelé strávili čtrnáct dní v živočišném a rostlinném světě doby jurské a tak si na něj zvykli, že se jim zdál jaksepatří jednotvárný. Byli by teď rádi pronikli dál na jih, protože doufali, že najdou ještě starší faunu a floru, prožijí nová dobrodružství a získají nové zážitky.

Tato další cesta na jih však byla přehrazena pustinou a plavba na západ nebo na východ jim slibovala stále stejné obrazy jurské přírody. A všichni už začali pomýšlet na zpáteční cestu k severu.

Na břehu zpozorovali na několika místech mravence a z toho bylo možno usuzovat, že tenhle hmyz je rozšířen po celém jižním břehu Ještěřího moře a že mravenci jsou skutečně vládci jurské přírody.

„Ještě štěstí, že taky občas spí!“ poznamenal Papočkin. „Jinak bychom tu nevydrželi.“

„Ano, tahle zvířata jsou horší než šavlozubí tygři a draví ještěři. Tygři ani ještěři nám nezpůsobili ani setinu těch nepříjemností a strachu, které nám připravili mravenci,“ souhlasil Makšejev.

Přenocovali na pláži. Rozhodli se, že ještě den poplují dále na západ, a jestli se ani tu nepodaří proniknout na jih, že se tedy vrátí nazpět.

Tento poslední den přinesl vytouženou změnu. Břeh se začal brzo značně stáčet k jihu, ale vypadal stále stejně. Po několika hodinách plavby uviděli, že zelená stěna lesa brzo skončí a pak že začnou skály.

„Opět stejná stolová výšina a na jejím vrcholu Černá pustina!“ zvolal Kaštanov, který studoval dalekohledem končinu, jež ležela před ním. V hlase mu zaznělo zklamání.

Když však dopluli ke konci lesa, spatřili, že mezi lesem a úpatím stolové výšiny leží velký záliv. Bylo v něm vidět zelené údolí a na pozadí za údolím se tyčila skupina vysokých špičatých tmavých hor.

„Zase sopky! Ale tentokrát blízko u břehu!“ zvolal Gromeko.

Čluny zamířily k jižnímu břehu zálivu do ústí doliny, kde bylo vidět rovnou plošinku písečné pláže. Na loukách kolem potoka spatřili brouky, vážky, mouchy, zpozorovali stopy iguanodonů a ptakoještěrů, avšak mravence tu nenašli.

Proto se po obědě vypravili k sopkám, ale čluny, stan a věci, které nepotřebovali, schovali z opatrnosti do křoví v lese. Některé věci dokonce pověsili na stromy. Generála si vzali s sebou.

Cesta vedla vzhůru údolím poblíž potoka. Křoviska po březích byla řidší a křižovaly se v nich iguanodoní pěšinky. Ve skalách na obou stráních objevil Kaštanov horniny, s kterými se setkali daleko severněji, totiž na Makšejevově řece — olivíny s vtroušeným niklovým železem. Tady se však ta zrnka často měnila ve velká hnízda, v průměru od půl metru do metru, a byla složena z čistého kovu.

„Tohle je přece báječný materiál pro výrobu oceli!“ chválil si inženýr, který se v úžasu a nadšení zastavil před vysokou svislou stěnou. Byla v ní roztroušena spousta velkých i malých hnízd kovu, jež se matně leskla v slunečních paprscích. Díval se na stěnu se stejnou žádostivostí, s jakou si děti prohlížejí sladkou buchtu, plnou rozinek.

„Ech, tady by se dal založit obrovský závod!“ rmoutil se.

„I přes to, že tu jsou mravenci?“ usmál se Kaštanov.

„Přes všecko! Cožpak by se lidé zastavili před úplným vyhubením toho protivného hmyzu, kdyby bylo třeba tyhle poklady zpracovat? Když se Evropané hnali za zlatem, vypudili bojovné rudochy, australské lidojedy, Křováky i Kafry. Jedno dělo a několik desítek nábojů postačí ke zničení mravenišť i s jejich obyvatelstvem na tomhle břehu.“

Nad zelenou dolinou se občas přehnali sem a tam velcí pterodaktylové a vyhlíželi si kořist. Zřejmě hnízdili někde nedaleko na nepřístupných skalách. Na lidi se zaútočit neodvážili, ale když Generál cestovatele příliš předběhl anebo se za nimi opozdil, objevil se nad ním ptakoještěr, kroužil ve vzduchu a čekal na vhodnou chvilku, aby mohl zaútočit. Gromeko dvakrát vystřelil po letícím dravci a po druhé trefil. Raněné zvíře se zmítalo na vrcholku velké kapradě.

Potkali stádo iguanodonů, kteří odpočívali na palouku při úpatí skal, ale lov na ně odložili až na zpáteční cestu, aby s sebou zbytečně nenesli maso. Po třech hodinách klidné chůze přišli na místo, kde se údolí ostře stáčelo k západu. Dál tvořily jeho levý svah srázné sopečné skupiny. Teď byla cesta obtížnější, ustavičně se museli drápat po lávě a klopýtali po jejích černých hroudách.

Na malém palouku, kde se dalo dobře přenocovat — bylo tam několik suchých přesliček k rozděláni ohně — složili zásoby, které si přinesli s sebou, a nepotřebné věci, aby krajinu prozkoumali bez zavazadel.

Mezi konci dvou širokých proudů lávy, které stékaly se sopky, leželo menší jezero, asi padesát metrů široké, obroubené skupinami nevysokých palem, přesliček a úzkým pruhem rákosí. Z tohoto jezera vytékal potůček a vinul se po lávě spodního proudu. Povrch jezera byl hladký jako zrcadlo a do nejmenších podrobností odrážel zelený rám, černé lávové proudy i zasmušilé obrysy stolové výšiny.

„Tady by bylo kouzelné místo pro poustevníka, který by zatoužil navždycky opustit světský shon!“ zvolal Papočkin. „Postavil by si tu chatrč, chráněnou černou skálou, a žil by si tu, obdivoval by se obrazu jasného nebe, věčného slunce a mohutné sopky na břehu klidného jezera ve stínu palem.“

„A jednoho krásného dne by zahynul pod krupobitím kamení nebo pod proudy lávy, které by vychrlila tahle záludná sopka,“ podotkl Kaštanov.

„Anebo by ještě spíše zemřel hlady, protože tyhle palmy nedávají jedlé plody a rákosí není sladké,“ dodal Gromeko.

„A není tu vidět žádnou zvěřinu!“ řekl Makšejev.

„Jací jste vy všichni ubozí realisté, ani člověka nenecháte, aby se na chvilku zasnil! Poustevník by si tu mohl obdělat pole, zahrádku, sad. Voda tu je a na staré lávě roste výborně réva a…“

Zoolog nedořekl větu, protože sopka, jejíž hlavní vrcholek byl zakryt bližšími valy lávy, zaduněla — bylo to jako hřmění — a po několika minutách spadl kolem poutníků déšť drobných černých kamínků.

„Tak vidíte! Jeho Veličenstvo nás varuje předem, že nedopustí, aby si tu poustevník pěstoval révu…“ zasmál se Makšejev.

„Prohlédneme si jezero a vrátíme se zpátky k našim věcem. Tam je to méně nebezpečné,“ navrhl Kaštanov.

Zatím co cestovatelé sestupovali po lávě k jezeru, výbuch se opakoval a zase se sypaly kamínky.

„Sopka se zlobí na nezvané hosty! Bojí se, že jí uloupíme poklady, jako jsme vyrvali síru Satanášovi, dřív než se probudil.“

„Říkejme téhle sopce Bručoun!“ navrhl Gromeko.

Tento název byl souhlasně přijat a zaznamenán na mapě, kterou kreslil Kaštanov. Jezero bylo pojmenováno Poustevnické jezero, a potoku, který z něho vytékal, dali jméno Papočkinův potok.

„Tak tedy jsme zvěčnili vaše vzdušné zámky!“ smál se Makšejev, když ta jména zapisoval.

Voda v jezeře byla studená a sladká, chutí dokonce připomínala selterskou vodu, protože když se slabě zahřála, uvolňovaly se z ní bublinky kyseliny uhličité. Cestovatelé obešli jezero a přišli na místo vhodné k táboření. S požitkem se vykoupali v jezerní občerstvující vodě a při potápění poznali, že není hlubší než tři metry. Nebyly v něm ani ryby, ani vodní rostliny, ani hmyz.

Protože na návrat do tábořiště bylo ještě brzo, rozhodli se, že vylezou na stolovou výšinu. To nebylo obtížné, protože horní proud lávy se opíral o sráz hory a jeho balvany tvořily cosi jako obrovské schodiště. Cestovatelé lezli s balvanu na balvan a brzo byli nahoře.

Na východě jim leželo u nohou v hluboké dolině jezero a za ním se zdvíhaly černé zbrázděné svahy Bručouna, nad jehož sráznými boky vévodil vrcholek. Stoupal z něho sloup černého dýmu, který se táhl v klidném vzduchu do nesmírné výšky. Na jih, na západ a na sever se rozprostírala Černá pustina, právě taková jako kolem Satanášova trůnu. Na severu končila modrou mořskou hladinou a na druhé straně se táhla až po obzor.

„Bručoun je mnohem vyšší než Satanáš a má příkřejší srázy,“ poznamenal Kaštanov.

„Ale protože začíná výbuch, nebudeme moci vylézt nahoru na vrchol,“ dodal Makšejev.

„Zítra uvidíme. Síru teď nepotřebujeme a můžeme se kdykoli vrátit.“

Cestovatelé sešli zpátky k jezeru, pustili se stejnou cestou přes lávové proudy a za hodinu byli ve svém tábořišti.