Plutonie

48. NA ZPÁTEČNÍ CESTĚ

Za hodinu už cestovatelé veslovali po zálivu, který se změnil v bahnitou louži. Obepluli mys a obrátili se na východ podle jednotvárného nízkého břehu, na kterém se zvedala stěna lesa. Všichni usilovně veslovali, aby se co nejdřív dostali k sladké vodě, kde by si mohli konečně odpočinout a vyspat se po všech nesnázích a vzrušeních posledních dvou dní.

Tento kvap jim však nezabránil, aby se nezastavili a nevydali se na lov iguanodonů, jež zpozorovali na jednom místě na pláži.

Nazítří plavba pokračovala stejně energickým tempem. K večeru dostihli nešťastné místo u ústí Mravenčí řeky, na kterém leželo vypálené mraveniště. Tady byla písečná pláž a sladká voda, kdežto dál už vhodné místo k táboření nebylo;

Zastavili se na nocleh; ten už nebyl porušen žádnými příhodami. Příštího dne pluli na východ průlivem mezi ostrovy, které dělily východní moře od západního.

Tentokrát si vybrali cestu poblíž severního břehu, aby určili, kde leží ústí řeky, jež byla mnohem větší než řeka Makšejevova, ale měla patrně týž charakter. Její nízké břehy byly pokryty hustým lesem. Táhl se až k vodě a neponechal tam ani píď půdy k táboření. Museli poobědvat v člunech studené maso.

Když po jídle odpočívali, dostal Papočkin náhle nápad, který ihned sdělil svým druhům.

„Vždyť my jsme teď u severního břehu, viďte?“ zvolal radostně.

„Nu ovšem!“ odpověděl Kaštanov.

„Tak tedy se ho budeme držet i dál až k ústí Makšejevovy řeky. Vyhneme se tím nebezpečné plavbě přes moře.“

„Ale vždyť jsme se přece chystali, že důkladně prozkoumáme jižní břeh na východ od místa, kde jsme po prvé tábořili?“ zeptal se Gromeko.

„Nemáme už čas myslit na zpáteční cestu k ledovcům?“ pokračoval zoolog.

„A pročpak tak brzy?“

„Protože cesta proti proudu bude trvat třikrát nebo čtyřikrát déle než po proudu. Proti proudu budeme muset ustavičně veslovat.“

„Ale což, máme spoustu času!“

„Kdepak spoustu! Vždyť už končí srpen. Na březích tohoto moře je pravděpodobně věčné léto, ale tam na severu, blíž k ledům, bývá jistě i zima. Jestli vyrazíme na zpáteční cestu pozdě, vydáváme se v nebezpečí, že nás překvapí mrazy. Pak místo abychom pluli po řece, která zamrzne, budeme muset táhnout loďky po sněhu…“

„Bez lyží a teplého oděvu!“ dodal Makšejev. „To jsou ovšem velmi důležité věci a musíme o nich uvažovat,“ poznamenal Kaštanov. „Ale další týden, kdy bychom ještě zkoumali jižní břeh moře, neubral by citelně z času, který nám zbývá na zpáteční cestu.“

„A ještě něco!“ trval na svém Papočkin. „Všechny naše výpravy na jižním břehu narazily na nebezpečí a nepříjemnosti, spojené s mravenci. Můžeme sotva pochybovat, že také jinde nežije tenhle zhoubný hmyz. Boj s mravenci vyžaduje spousty střeliva — a nám ho už nezůstalo příliš mnoho. Musíme je chránit pro zpáteční cestu na lov a na obranu před dravci.“

„A nakonec,“ přidal se k němu Gromeko, „za ty tři čtyři dny, které můžeme obětovat plavbě na východ, sotva najdeme na jižním břehu něco nového. Už jsme viděli, že se tam do dálky táhnou strmé stěny stolové vyvýšeniny a ani s vrcholku Satanáše jsme neviděli na východě nic než Černou pustinu.“

„Při nejlepším objevíme ještě jednu říčku a v jejím horním toku opět skupinu sopek. A ty nás znovu pohostí nějakým překvapením!“ dodal Papočkin, který nezapomněl na své nešťastné dobrodružství. „Dvakrát jsme vyvázli skoro zázrakem. Bylo by rozumné, kdybychom osud pokoušeli ještě jednou?“

„Tak tedy vidím, že jsem zůstal sám!“ řekl Kaštanov nikoli bez rozmrzení. „Tři jsou pro zpáteční cestu a jejich důvody jsou velmi vážné. Budeme muset ustoupit hlasu rozumu.“

„Poplujeme teď tedy podle severního břehu?“ zeptal se Gromeko.

„Nu ovšem, když jsme se rozhodli, že na jižním nebudeme bádat.“

„Pak tedy musíme ještě teď nabrat pitnou vodu, protože dneska sotva doplujeme k ústí Makšejevovy řeky a nevíme, jeli před ní jiná říčka.“

Cestovatelé si naplnili obě plechovky vodou z ústí velké řeky, kterou pojmenovali Gromekovou, a pluli dál mezi mělčinami a ostrovy její delty. Při tom se snažili, aby se nevzdálili od severního břehu. Ten tu byl právě tak nížinný jako u ústí Makšejevovy řeky, ale nebyla na něm písečná pláž; hustý les a rákosí sahaly až těsně k vodě. Ostrovy poznenáhlu řidly, pak se ztratily a břeh se počal stáčet znatelně k severu. Na jižním břehu začala proti tomuto místu oblast písečných dun. V dálce bylo vidět skupinu Satanášových sopek, z níž stále ještě stoupal dost hustý dým a zastřel tuto část obzoru.

Plavbu oživoval hmyz, kroužící nad vodou i nad zelenou stěnou; občas se tu mihli drobní ptakoještěři, kteří lovili vážky, a nad zrcadlivou mořskou hladinou se poměrně daleko od břehu objevovaly hlavy plesiosaurů. Při břehu byla voda velmi mělká a vesla občas téměř zabírala o dno.

Leckde byly v zelené stěně rákosí prošlapány široké pěšiny, hotové zelené chodby, kudy pravděpodobně chodili k vodě různí býložraví a draví ještěři, kteří žili v houští.

Nazítří, ještě dopoledne, dopluli cestovatelé k ústí Makšejevovy řeky. Snadno ji poznali podle pyramidy, kterou tu vystavěli.

Tady strávili skoro čtyřiadvacet hodin, aby provedli poslední pozorování na mořském břehu, aby si v ústí řeky nalovili a nasušili ryby a vyspravili loďky a vor před dlouhou plavbou proti proudu.

Pluli poměrně pomalu. Museli ustavičně veslovat a na odpočinek, jídlo a spánek si určili jen velmi málo času.

Za čtyřiadvacet hodin urazili pouze třicet až čtyřicet kilometrů, podle toho, jak rychlý byl proud.

Plavbu zdržovala i dobrodružství s ještěry a s dravými a býložravými ssavci, protože cestovatelé šetřili střelivem a stříleli, jen aby si opatřili maso, anebo když byli napadeni.

V prvních týdnech této plavby příroda ještě nejevila patrné změny. Ale dál, když začaly listnaté lesy mírnějšího podnebí, viděli, že listí na stromech už zežloutlo a opadalo. Čím dál k severu, tím víc potkávali rostlin s opadanými listy.

Také počasí se změnilo: ačkoli Pluton stál v nadhlavníku jako dřív, hustá mračna ho zastírala stále častěji, foukal studený severák a často mrholil drobný podzimní déšť. Ve chvilkách, kdy se nebe vyjasnilo, bylo zase horko, ale průměrná teplota stále klesala.

Nepohoda — silné deště a studený vítr, který vál proti nim stále častěji — zpomalovaly nebo dokonce znemožňovaly plavbu. Museli se schovávat do stanu a hřát se u ohně. Protože strávili několik měsíců ve velmi teplém a suchém podnebí, hůře teď snášeli zimu a vlhko.

V pásmu, kde žili mamuti, dlouhosrstí nosorožci, obrovští jeleni a pratuři, zastihli cestovatelé už začátek zimy. Teplota se držela kolem nuly a stoupala jen zřídka, když se vyjasnilo. Ale nebe bylo většinou zastřeno celistvou clonou hustých mračen, z kterých se občas sypal sníh. Vál studený severák. Také vody v řece začalo znatelně ubývat a úzké řečiště bylo už na pokrajích stísněno ledovými krami. Jen prostředek řeky, kde byl větší proud, nezamrzl. Cestovatelé poznali, že za pár dní už nebudou moci plout dál. Vor, který spojoval loďky a nesl část nákladu, nechali už předtím na břehu, protože řečiště bylo příliš úzké. Vrchovatě naložené loďky se pomalu draly jedna za druhou po prudké říčce a cestovatelé urazili za den pouze patnáct až dvacet kilometrů.

Ale k pahorku s jurtou bylo ještě přes sto kilometrů.

V pobřežních lesích a paloucích ležela tenká vrstva sněhu.