54. ŽIVOT V ZAJETÍ


Cestou Igolkin a Borovoj postupně vypravovali o svém životě u divochů a Kaštanov si jejich vypravování zapisoval.

Když výprava odešla na jih, Igolkin a Borovoj zřídili meteorologickou budku a umístili v ní přístroje; pak udělali pevné dveře v lednici a ve skladišti, aby je uchránili před svými psy a šelmami. Když s tím byli hotovi, začali prokopávat novou chodbu v ledu pahorku, doleji na svahu, aby se psi měli kde schovat před horkem, jež poznenáhlu rostlo a nutilo psy, aby utíkali k pokraji ledů. Ty zvolna ustupovaly na sever. Dokud nebyli hotovi s těmito naléhavými pracemi, chodili na lov jen zřídka doplnit si zásobu potravin, ale pak počali lovit každý den, aby nahromadili zásoby masa na zimu a aby měli dost sušeného masa pro psy i uzeného pro lidi. Když se vraceli se saněmi z lesů, vždycky nabrali i dříví a tak pomaličku nahromadili zásobu dřeva na studené měsíce.

Lovili mamuty, nosorožce, pratury i pižmové tury, obrovské jeleny a soby. Na řekách a v tundře stříleli husy, kachny a jiné ptáky — ty jedli především. Maso velkých zvířat sušili a udili. Práce měli až až, často se ani pořádně nevyspali. Na lovu se jim stávaly různé příhody, které však šťastně končily.

První čas po odjezdu jejich druhů na jih se počasí stále lepšilo, mraky se trhaly častěji a častěji a Pluton svítil bez ustání i několik hodin. Teplota tak stoupla až na dvacet stupňů ve stínu a v tundře počalo skutečné léto. Avšak od poloviny srpna se blížil podzim. Pluton se začal častěji schovávat v mracích, občas pršelo a pak bývala v tundře mlha.

Teplota pomalu klesala a začátkem září při silných severních větrech, které někdy vály, klesala na nulu. Listí počalo žloutnout a k polovině září už tundra ztratila svůj zelený letní šat, ovadla a pohnědla.

Tu a tam popadával sníh.

Igolkin a Borovoj se připravovali na zimu, prohlédli všechny zásoby, konservy i věci ve skladišti a část z nich přenesli do jurty. Zabývali se tím už druhý den a právě zavřeli skladiště a chystali se obědvat, když je znenadání přepadli divoši, kteří se k nim přikradli s druhé strany pahorku. Borovoj a Igolkin ani nepomyslili na to, že by v Plutonii mohli žít lidé; neměli tedy kromě nožů při sobě žádnou zbraň. Divoši však byli ozbrojeni kopími, noži a šípy, a tak se jim nemohli bránit. Když si však divoši prohlédli bělochy, jurtu a meteorologickou budku, chovali se k nevídaným přistěhovalcům uctivě a odvedli je do svého tábora.

Ten byl nedaleko — asi deset kilometrů od jurty uprostřed nízkého lesíka (později se zajatci dozvěděli, že sem horda přitáhla od východu teprve včera). Když pralidé zajatce přivedli, dlouho se radili, co s nimi provést. Muži navrhovali, aby byli cizinci obětováni bohům, ale většina žen se rozhodla jinak. Zřejmě si myslily, že přítomností neobyčejných přistěhovalců horda zmohutní, že budou mít štěstí při lovech i v bojích s druhými hordami, a proto se rozhodly, že zajatce nepustí, že jim neublíží, ale ubytují je v oddělené chatě uprostřed tábora.

Horda v té době sbírala různé bobule a nějaké jedlé kořínky v tundře, aby se zásobila na zimu, a strávila několik dní na jednom místě. Potom však je prudká vánice přinutila odtáhnout asi čtyřicet kilometrů na jih, kde je vyšší les chránil před studenými větry.

Zajatcům bylo nejdřív velmi zle. K jídlu dostávali jen syrové maso, bobule a kořínky. Spát museli na hrubě vydělaných zvířecích kožích a právě takovými kůžemi se přikrývali. S divochy se mohli dorozumět jen posunky a stále ještě nevěděli, co je čeká. Utéci nemohli, protože byli neustále hlídáni.

Když přitáhli na nové místo — na velkou paseku v hustém lese — začali pralidé osekávat suché tenké kmínky na tyče pro své chatrče. Všude se válely suché větve, kůry, oklešťky tyčí, a když je Igolkin viděl, vzpomněl si, že mu v kapse zůstala krabička zápalek, protože ve skladišti rozsvěcoval kahan. Nasbíral si suché dříví a podpálil je. Když pralidé spatřili oheň, všichni nechali práce a sběhli se k hranici. Byli tím nevídaným jevem ohromeni, a když jim plamen popálil ruce, začali se ohni klanět a cizinců, kteří plamenům poroučeli, počali si vážit ještě víc. Od té doby ustavičně hořel u chatrče zajatců oheň a oni si začali na tyčinkách opékat maso, které jim divoši nosili.

Zajatci se brzo naučili rozumět divošské řeči, jež byla velmi jednoduchá. Kruh pojmů se omezoval na lov, jídlo a primitivní zřízení života. Řeč se skládala z jednoslabičných a dvojslabičných slov bez skloňování, bez sloves, příslovcí a předložek. Doplňovali ji mimikou a pohyby těla. Počítat dovedli jen do dvaceti na prstech rukou a nohou.

V každé chatrči žilo několik žen a mužů, spojených skupinovým manželstvím, a žily tu i děti této skupinové rodiny, v níž má dítě jednu matku a několik otců. Muži chodili na lov a připravovali úlomky křemene na kopí, oštěpy, nože a škrabky. Ženy sbíraly bobule a kořeny, vydělávaly kůže, účastnily se štvanic na velká zvířata, když bylo třeba sil celé hordy.

Divoši lovili všechnu zvěř, na niž narazili, a jedli maso i všechny vnitřnosti; a také červy, hlemýždě, housenky a brouky. Lovci se dosyta najedli teplého masa, pili krev čerstvě zabitých zvířat a zbytky a kůže odnášeli domů do tábora. Velká zvířata — mamuty a nosorožce — obkličovali a zaháněli je do vlčích jam, vykopaných na zvířecích stezkách v lese, a tam je dobíjeli balvany a kopími.

Na lov chodili ve skupinách podle rodin nebo se dvě tři rodiny spojily. Na velké zvíře, které bylo nutno uštvat, vypravovala se celá horda kromě dvou tří žen, jež zůstaly jako strážné u zajatců. Tyto ženy kojily malé děti ze všech chatrčí, když se jim matky dlouho nevracely z lovu.

Na lovech docházelo k neštěstím. Šelmy a někdy i mamuti a nosorožci poranili nebo zmrzačili své pronásledovatele. Lovci pak své zabité i těžce poraněné snědli.

Pralidé podle Borového vypadali asi takhle: Měli velkou hlavu na krátkém a širokém trupu s krátkými, hrubými a silnými končetinami. Ramena byla široká a nahrbená, hlava a krk nakloněny kupředu. Krátkou bradou, výraznými nadočními oblouky a šikmým čelem se podobali lidoopům. Nohy měli v kolenou trochu pokřivené. Pralidé chodili nakloněni kupředu a při práci a při jídle sedali na bobku.

Podle vypravování Borového a Igolkina o divoších a také po prohlídce jejich zbraní a výrobků dospěl Kaštanov k závěru, že toto plemeno má mnoho společného s neandertálskou rasou, která žila v Evropě na konci prvního údobí paleolitu, to jest v starší době kamenné, zároveň s mamutem, dlouhosrstým nosorožcem, praturem a jinými zvířaty poslední ledové epochy.

Tito pralidé měli jen velmi hrubé kamenné zbraně, které zhotovovali z úlomků křemene, jako škrabky (k opracování zvířecích koží), sekery a nože, hroty kopí a oštěpů, jež sloužily k lovu. Ostré úlomky zasazovali také do rozštěpených obušků, které se tak měnily v hroznou zbraň.

Oheň, jejž zajatci rozdělali, nazývali pralidé maličkým sluncem a klaněli se mu. Blahodárné účinky ohně pociťovali při dlouhém kočování na jih, kam je z pásma severního lesa vyhnala začínající zima. Táhnout s sebou tyče pro chatrče bylo příliš těžké a sekat si nové před každým noclehem bylo příliš zdlouhavé. Proto při kočování nocovali přímo pod keři v lesích, kde pronikavě fučel studený vítr. Sedali si k ohni zajatců a brzo se přesvědčili, jak hřeje. Pak začala celá horda nocovat kolem ohně a horlivě pro něj shánět dřevo. Nikdo z nich se však neodvážil rozdělat si oheň sám pro sebe a zajatci je k tomu neměli, aby zůstali sami pány ohně a aby je horda stále stejně uctívala. Tušili, že za nějakou dobu, jestli nebudou brzo osvobozeni, bude jejich postavení obtížné.

Se vzrůstajícím nepokojem počítali mizející podzimní dny a dohadovali se, jak brzo se mohou vrátit jejich druhové z jihu a osvobodit je. Od severu se pomalu blížila zima a v nedaleké budoucnosti je čekalo nové stěhování, ještě dál od pahorku na kraji ledovců. Proto si snadno představíme, jak se zaradovali, když uslyšeli výstřely, které jim zvěstovaly, že budou brzo osvobozeni.


Загрузка...