Plutonie

33. PO STOPÁCH LUPIČŮ

Makšejev a Gromeko se vydali pěšky, Kaštanov s Papočkinem vypluli na člunech. Za svými druhy se neopožďovali, ani je nepředháněli. Na štěstí bylo klidné počasí a moře se na pláži sotva čeřilo. Makšejev šel vpředu po stopách lupičů, občas se zastavil a pohovořil o svém pozorování s botanikem. Na jednom místě byly na příklad otisky mnoha uloupených věcí, které lupiči složili na zem, zřejmě při odpočinku. Jinde našli jasné otisky voru. Když to Makšejev uviděl, zvolal:

„Záhada s vorem se už taky vysvětlila: zloději ho odnesli na hřbetech.“

„A proč, hrome?“ ptal se Gromeko.

„A proč, hrome, potřebovali náš stan, lůžka a ostatní věci? Vždyť odnesli dokonce i vzorky zlaté a železné rudy, které jsme včera s Petrem Ivanovičem nasbírali.“

„To je naprosto nepochopitelné, jaká to jsou zvířata! Člověk by řekl, že to jsou rozumní tvorové. Nepodivím se, když si postaví stan, budou spát v našich lůžkách a budou jíst z našeho nádobí.“

„V téhle kouzelné zemi uplynulých geologických dob je možné všechno. Cožpak nemohl některý hmyz v jurských dobách vyspět do tak vysokého stupně rozumového vývoje a hrát úlohu vládců přírody?“

„Ale vždyť i v naší době je rozumný hmyz, který žije ve skupinách podle určitých zákonů, na příklad včely nebo mravenci.“

„Počkejte, přivedl jste mě na nápad! Neukradli snad naše věci mravenci?“

„A proč ne včely,nebo vosy?“

„Soudímeli podle mravů mravenců s vnějšího povrchu naší planety, pak úloha zlodějů padá nejspíše na ně. Vždyť mravenci odvlékají do svého mraveniště všelijaké smetí, které naprosto nepotřebují, a mají na svou velikost ohromnou sílu.“

„Ano, včely jsou mnohem slabší a snášejí do úlů jen med a vosk a vosy zase kradou to, co je k snědku. Kromě toho oba druhy mají křídla a naši zloději byli patrně bez křídel.“

„Taky si to myslím, ačkoli i okřídlený hmyz by mohl táhnout po zemi předměty,“ jež jsou příliš těžké, než aby je“ odnesl vzduchem.“

„Vcelku jsme, jak se zdá, na dobré stopě: největší podezření padá na mravence, pak na vosy a nakonec na včely.“

„Všechny tři druhy patří mezi hmyz, který kouše nebo bodá žihadlem a přivádí do rány jed. Mám za to, že taky poštípali Generála, když před nimi bránil stan.“

„Správně! Bodnutí tohoto hmyzu bývá spojeno s otokem a se silnou bolestí. A uvážímeli, jak je tu hmyz velký, můžeme připustit i dočasné ochrnutí způsobené jedem.“

Tak naši cestovatelé hovořili o lupičích a kráčeli po břehu asi dvě hodiny. Za tu dobu se pořádně unavili, protože písek na pláži byl dosti sypký a šlo se po něm těžce.

„Nu, já už dál nemohu!“ doznal nakonec Gromeko, zastavil se a utíral si pot, který se mu řinul po tvářích. „Dneska je hrozné horko a nehne se ani větříček.“

„Zato moře je klidné a naši druzi nezůstávají za námi.“

„Což abychom je vystřídali? Nás bolí nohy a je ruce.“

„Dokáží stopovat zloděje? Ostatně zkusme to!“

Makšejev zavolal na plavce v loďkách. Když přistáli u břehu, ukázal Kaštanovovi a Papočkinovi stopy hmyzu. Chvilku šel s nimi a pozoroval, jak se v těch stopách vyznají. Pak s botanikem nasedli do člunů a chopili se vesel.

Krajina byla stále stejná. Podle mořského břehu se táhla písečná a oblázková pláž, široká asi sto nebo dvě stě kroků, za silných bouří zřejmě zalévaná vlnami. Vroubila ji hustá stěna přesliček a kapradí. Jen zřídka se v ní ukázala úzká mezera — suché koryto podobné onomu, které si cestovatelé prohlédli včera večer. Na písku se v slunci hřáli iguanodoni a zabíhali do lesa, když se k nim přiblížili lidé a čluny. Na moři se občas objevili plesiosauři a plovali s graciosně prohnutými šíjemi jako ohromné černé labutě. Nad lesem se každou chvilku mihli ptakoještěři. Vyhlíželi, zda pro ně není na mořském břehu nějaká kořist.

Dvě hodiny potom, co Makšejev a Gromeko nasedli do člunů, ukázaly se vpředu narudlé pahorky. Táhly se až k mořskému břehu a přerušily lesní stěnu. Tady bylo hlubší a širší suché koryto; vedlo do vnitrozemí a oddělovalo pokraj lesa od pahorků, jež vlastně byly nakupeny z jemného narudlého písku. Stopy zlodějů se stáčely vzhůru korytem. Kaštanov s Papočkinem křikli na své druhy v člunech, že je třeba přirazit k břehu.

Cestovatelé se přesvědčili, že zloději skutečně zahnuli z mořského břehu do vnitrozemí; začali se radit.

Museli teď opustit loďky a dál pronásledovat zloděje pěšky.

Avšak měli za sebou celý den výpravy, chůze, starostí a vzrušení a byli notně unaveni. Kromě toho byl Generál ještě příliš slabý. Proto se rozhodli, že si několik hodin odpočinou na mořském břehu, který jim poskytoval aspoň trochu chládku. V tomto strašném horkém a dusném dni nemohli s tím daleko od vody počítat.

Čluny vytáhli na břeh, rychle rozdělali oheň, upekli maso a uvařili čaj. Generálovi znovu přiložili studené obklady.

Po jídle ulehli tři muži k spánku rovnou na písku a čtvrtý zůstal na stráži, protože museli být opatrní, aby je nepřepadli ještěři nebo tajemný hmyz.

Tři hodiny šťastně minuly. Poslední hlídka připadla na Kaštanova. Ležel na písku skoro těsně u břehu, a uvažoval o dalším osudu výpravy, který by byl zlý, kdyby se jim nepodařilo vzít zlodějům svůj majetek. V nesnesitelném dusnu začal lehce dřímat a náhle se probudil zlým snem: zdálo se mu, že se na něho přivalil obrovský ještěr a ohromným lepkavým jazykem mu líže obličej.

V hrůze zasténal, otevřel oči a spatřil přímo nad sebou Generálovu tlamu. Pes mu položil pracku na prsa a žalostně kňučel.

Věrný pes neprobudil Kaštanova nadarmo. Když Petr Ivanovič zdvihl hlavu, uviděl, že obzor na severu docela ztmavěl. Blížila se tropická bouře, kterou cestovatelé už poznali na Makšejevově řece. Zaléhal sem ustavičný rachot a tmavá stěna mračen se neustále trhala v oslňujících blescích.

Nemohli ztrácet čas, museli odejít dál od břehu moře, které se docela jistě divoce rozbouří.

Kaštanov probudil spáče. Rozhodli se, že poběží na pahorky, protože v lese to bylo stejně nebezpečné jako na mořském břehu. Loďky táhli s sebou. Měli strach, že je vlny strhnou a odnesou.

Když vystoupili na hřeben prvního pásma pahorků — Kaštanov ihned poznal, že to jsou mořské duny — uviděli, že za hřebenem je široká dolina, rovnoběžná s mořským břehem a docela pustá jako oba svahy kopců. Všude bylo vidět jen narudlý písek. Pálil v paprscích Plutona, dosud nezastřeného bouřkovým mračnem.

Cestovatelé se rozhodli, že bouři přečkají v téhle dolině. Obrátili loďky dnem vzhůru a schovali se pod nimi. Byla to jejich jediná ochrana před lijákem, protože nepromokavé pláště jim zloději ukradli stejně jako ostatní šatstvo.

Bouře na sebe nedala dlouho čekat. Modrobrunátný val se už přihrnul do poloviny nebe, Pluton se schoval, rychle se stmívalo. Nad dolinou se přehnaly první poryvy větru a strhávaly s hřbetů dun mračna písku. Jako by se z dun zakouřilo; vzduch byl najednou pln horkého písku a byl ještě dusnější. A tu se už přihnal uragan. Kaštanov vyhlédl zpod loďky a zazdálo se mu, že se celé první pásmo dun zdvihlo do vzduchu a spadlo do údolí. Písek se sypal na loďky celými proudy. Les přesliček, který bylo vidět v širokém ústí doliny, chvěl se pod náporem bouře jako rákosová houšť. Štíhlé kmeny přesliček se ohýbaly skoro až k zemi, větve se vlnily ve vzduchu jako prameny zelených vlasů, v povětří létaly urvané vrcholky stromů, větve a pruty. Tma se ustavičně ztrácela v oslepujících výbuších blesků a pak se zdála ještě hustší. Bez ustání burácel hrom.

A tu na loďky zabubnovaly velké dešťové krůpěje a spustil se liják, který naráz pročistil vzduch od písku a prachu. Vítr sice ještě bouřil, ale zmoklý písek se do vzduchu už nezdvíhal. Přestože spadla spousta vody, stékaly se svahů dun jen nevelké, rychle mizící potůčky, protože písek vodu dychtivě ssál.

Bouře se rychle přehnala. Protrhanými mračny začal prohlédat Pluton. Přestalo pršet a cestovatelé chtěli vylézt zpod loděk, kde se museli krčit v dusnu. Ale nešlo to — loďky se nedaly nadzdvihnout. Byly přitisknuty hromadami písku, navátého bouří a zvlhlého vodou, pod jehož tíží se dna člunů prohýbala.

„Jsme uvězněni pod loďkou!“ křikl Papočkin. „Pomozte nám odtud!“

„My také!“ odpověděl Makšejev. Seděl s Kaštanovem a Generálem pod druhou loďkou.

„Jak bychom to měli provést?“

„Chceme se prohrabat sypkým pískem pod bokem lodi.“

„To je nápad! Uděláme to taky!“

Chvilku bylo ticho; bylo slyšet jen supění mužů, kteří si jako krtci vyrývali tunel v písku.

Pak se pod přídí jedné loďky vyplazil po břiše špinavý a rozcuchaný Makšejev, za ním Kaštanov a nakonec Generál; pod druhou loďkou vylézal zoolog s botanikem.

Pak museli čluny vyprostit z písku, který byl na nich nakupen, a táhnout je údolím k suchému korytu. Když cestovatelé dorazili ke korytu, zůstali v úžasu stát: valila se tudy rozbouřená žlutočervená říčka. Nedalo se po ní plout a přebrodit ji taky nebylo možné.

„Teď lupiče pronásledovat nemůžeme!“ zvolal rozhořčeně Gromeko. „Budeme muset čekat, dokud voda neopadne.“

„To není tak hrozné,“ poznamenal Makšejev. „Daleko horší je to, že voda v potoce a déšť zničily všude stopy zlodějů a my se nedovíme, kudy se pustili.“

„Ach, pročpak jsme odpočívali!“ zalitoval mrzutě Papočkin. „Před lijákem bychom docela jistě urazili deset kilometrů a snad bychom se byli dostali až do doupěte zlodějů!“

„Nu, pozdě bycha honit! Myslím, že to doupě nebudeme muset dlouho hledat. Nemohli přece všechny naše věci táhnout celé desítky kilometrů,“ utěšoval ho Kaštanov.

Vody v korytě ubývalo poutníkům před očima a za půl hodiny tam zbyly jen louže v prohlubních.

„Na cestu! Voda odtekla!“ vyzval je Makšejev.

„Ale co si počneme s loďkami? Nemůžeme je přece táhnout za sebou do vnitrozemí kdovíkolik kilometrů!“ rozpakoval se Kaštanov.

„Budeme je muset nechat u moře, ale nějak je schovat před těmi tajemnými zloději!“

„Zakopejme je do písku!“ navrhl Gromeko.

„To je dobrý nápad! Písek je sypký, a i když ho budeme muset hrabat rukama, nemůžeme provést nic jiného.“