Plutonie

7. ZEMĚ FRIDTJOFA NANSENA

Téhož dne pozdě večer odlétla ku podivu ze severního obzoru mlha a mračna — což se nestávalo — a když slunce kleslo skoro na obzor, bylo možno rozeznat na rudém pozadí nebe vzdálený, drobně zvlněný řetěz.

„To je zcela určitě země!“ zvolal kapitán, který pozoroval obzor dalekohledem. „Ledová pole nemají takové obrysy a kromě toho jsou na bílém pozadí patrny četné černé skvrny!“

„Země je blíž, než jsme si mysleli! Myslím, že k ní není víc než padesát šedesát kilometrů!“ podotkl Makšejev.

„Nu, tak tedy polární země existuje a naše expedice sem nebyla vypravena zbytečně!“ pravil spokojeně Truchanov.

Při pohledu na pevninu byli všichni rozčileni a dlouho nešli spát. Čistý obzor dovolil vzácnou podívanou: půlnoční slunce se převalilo jako ohnivá koule nad hřebenem vzdáleného horského řetězu a znova začalo pomalu stoupat.

„Polární hvězda“ plula kupředu celou noc a celé ráno a probíjela se jako dřív skrze husté nebo zas řidší kry. V poledne určení šířky ukázalo, že za čtyřiadvacet hodin postoupila loď k severu zase téměř o půl stupně.

Slunce, které od rána svítilo skoro bez přestání — a to je v těchto šířkách velká vzácnost — skrylo se k večeru za mraky. Brzo se celé nebe zatáhlo a rozpoutala se vánice jako v kruté zimě. Drobný sníh zalepoval oči, všechno se ztrácelo v bělostné mlze. Toto moře, hustě pokryté krami, nemohl vítr prudce rozbouřit, ale ledová pole se začala hýbat, narážela na sebe a na jejich pokrajích se zdvíhaly tarasy z nakupených ker, vysoké čtyři, ba i šest metrů. Loď byla v nebezpečí. Se zapjatým motorem stáli skoro na místě, odpichovali se od ker, hned poněkud postoupili, hned couvli. Všichni byli na stráži a jen dík zvláštní konstrukci trupu vydržela loď strašlivý nápor ker.

Konečně se podařilo „Polární hvězdě“ veplout do velkého výlomu na východní straně ohromného ledového pole, který byl chráněn před přímým náporem. Loď tam klidně strávila zbytek noci.

K polednímu vánice ustala; slunce vykouklo a dovolilo určit polohu. Všichni byli velmi nepříjemně překvapeni, když zjistili, že severák zahnal loď spolu s krami na jih. Ale vítr zároveň značně rozdrtil ledová pole, takže si příští dva dny „Polární hvězda“ za pošmourného a klidného počasí dost snadno razila cestu a bezpochyby odplula daleko na sever.

Země musela být docela blízko podle toho, že olovnice, která dosud v Beaufortově moři ukazovala stále hloubku 500700 mořských sáhů, narazila na dno už v 80 sázích. Zřejmě tu již začínala kontinentální podmořská plošina polární pevniny. Ale pro pošmourné počasí, nízké mraky a mrholivý déšť nebylo tuto blízkou pevninu vůbec vidět.

K večeru téhož dne, 2. června, ukázala olovnice jen 20 sáhů hloubky a vpředu se bělal celistvý led. Loď plula pomalu, aby nenarazila na mělčinu, jež byla bezpochyby v blízkosti země. V noci museli několik hodin stát, protože hustá mlha docela zastřela vše kolem.

Ráno se zdvihl východní vítr, mlha se rozptýlila a ukázalo se, že „Polární hvězda“ je jen nedaleko od okraje ledové stěny, vysoké asi dvacet metrů, která se táhne na východ i na západ až k obzoru.

„To je pravděpodobně bariéra pevninského ledu, jež obklopuje polární země právě tak, jako je tomu kolem jižního pólu,“ poznamenal Truchanov k členům výpravy, kteří se nahrnuli na palubu.

Protože tu nebylo vhodné místo pro vysazení výpravy na saních, zamířila loď na východ. Doufali, že najdou záliv nebo trhlinu v bariéře, která by jim dovolila vystoupit nahoru na led. Olovnice ukázala šestnáct sáhů hloubky a bylo možno předpokládat, že základ ledové stěny leží na mořském dně.

Bylo nebezpečné plout těsně podle stěny, protože se od strmé nebo dokonce převislé ledové masy, rozbrázděné nesčetnými trhlinami, často odlupovaly větší nebo menší kusy ledu a padaly s pronikavým hlukem do vody. Některými trhlinami, jež se rozšířily v hluboké, ale úzké soutěsky, řítily se vodopády bystřin. Tu a tam bylo vidět ledovce, které se odtrhly od stěny a uvázly na mělčině nebo pluly hnány větrem, na západ.

Postupovali pomalu. Museli se vyhýbat mělčinám a ledovým polím, takže za čtyřiadvacet hodin urazili jen asi čtyřicet kilometrů. Ale toho dne k večeru se vpředu objevil dlouhý útes, jako by se stěna táhla k jihu a měnila směr. Když pak „Polární hvězda“ připlula blíž, viděli, že tenhle útes není ledovec, ale skalnatý mys pevniny.

Po večeři řešili v klubovně otázku, jak pojmenovat nově objevenou zemi, a rozhodli se, že jí nazvou Zemí Fridtjofa Nansena na počest velikého badatele v polárních mořích a zemích. Přes Truchanovovy protesty pojmenovali mys podle něho — jako organisátora výpravy.

Těsně před mysem ustupovala ledová stěna poněkud k severu, a proto se tam vytvořil nevelký, ale dost hluboký záliv, aby se tam mohla vysadit výprava na saních.

Na palubě pilně pracovali po celou noc. Museli spěchat a využít příznivého počasí. Jižní vítr mohl přihnat ledová pole k břehu a ucpat jimi záliv. Všichni pomáhali při vykládání. U kraje mysu se ledová stěna snižovala a dělila v jednotlivé části. V mezerách mezi nimi nebylo těžké najít cestu na povrch ledu. Zatím co členové výpravy třídili vyložené věci a nakládali je na saně, námořníci vystoupili na hřeben Truchanovova mysu a navršili tam vysokou pyramidu z balvanů kolem stožáru, na němž při trojnásobné salvě děla „Polární hvězdy“ byla vztyčena ruská vlajka.

Pyramida měla sloužit za znamení jednak pro loď, která nyní bude křižovat podle břehu pevniny a jejíž posádka bude tento břeh mapovat a prozkoumávat, jednak za znamení pro výpravu na saních, která mířila do nitra země, ale měla se vrátit k témuž mysu, aby se tu opět nalodila. Mezi balvany pyramidy byla vložena zaletovaná zinková krabice se zprávou, že tato země byla 4. (17.) června roku 1914 objevena Truchanovovou výpravou na lodi „Polární hvězda“ a že je pojmenována Zemí Fridtjofa Nansena. Toto prohlášení bylo podepsáno všemi členy výpravy a opatřeno lodní pečetí.

Nazítří večer se všichni členové výpravy naposledy sešli v klubovně „Polární hvězdy“ při večeři na rozloučenou. Byly tu definitivně rozhodnuty otázky o další plavbě lodi a o tom, jak bude poskytnuta pomoc výpravě na saních, kdyby se nevrátila do určené doby.

„Polární hvězda“ měla zřídit u pyramidy skladiště a nechat v něm zásobu potravin, paliva a obleků na několik měsíců, aby tu výprava, kdyby z jakýchkoli příčin nezastihla loď na tomto místě, mohla přezimovat.

Výprava měla šest až osm neděl postupovat přímo na sever a pak se vracet k jihu pokud možno jinou cestou, ale měla se snažit dojít zase k Truchanovovu mysu. Aby si ulehčili v nákladu a zabezpečili si návrat, měli cestovatelé nechávat asi po každých padesáti kilometrech zásoby jídla na tři dny a zprávu o směru své cesty, kdyby je snad jiná výprava šla hledat.

Nazítří ráno se na „Polární hvězdě“ zatřepetaly pestré vlajky. Loď vyprovázela odjíždějící výpravu salvami z obou děl. Při loučení dal Truchanov Kaštanovovi zapečetěnou obálku a řekl mu:

„Jestliže se při cestě v Nansenově zemi octnete v bezvýchodné situaci nebo budete na rozpacích a nedokážete si vysvětlit to, co kolem sebe uvidíte, pak otevřete tuhle obálku! Možná, že vám její obsah pomůže najít vhodné řešení. Ale nebudeli toho nutně třeba, prosím vás, neotvírejte ji. Jestliže všechno půjde více méně hladce a normálně, pak mé pokyny nebudete vůbec potřebovat a mohou být dokonce naprosto neodůvodněné.“

Když si nahoře na ledové bariéře, kam expedici vyprovázela skoro celá posádka, přátelsky potřásli rukama, vyrazilo šest mužů a troje pořádně naložené saně, každé se psím osmispřežím, na sever. Šest náhradních psů běželo vedle nich.