Plutonie

40. PLAVBA NA ZÁPAD

Po putování v Černé pustině a v bezvodém okolí mraveniště, kde cestovatelé v poslední době stěží nabrali špinavou vodu z jámy vykopané v korytě potoka, jenž vyschl po výbuchu, všichni s nadšením pozdravili mořský břeh a vykoupali se v čisté vodě Ještěřího moře. Pak vyhrabali z písku loďky a znovu vypluli na moře.

Kaštanov se na výpravě k sopce seznámil s rázem tohoto kraje a téměř už nedoufal, že se bude moci vydat dále k jihu. Zdálo se mu nejpravděpodobnější, že na jih od Ještěřího moře táhne se mnoho tisíc kilometrů neplodné a suché pustiny. Při prostředcích, které výprava měla, nebylo ani pomyšlení na to, že by pronikli do vnitrozemí. Ale zajímal je západní konec nebo západní část moře a chtěli je prozkoumat, pokud to jen bude možné.

Pluli podle břehu, jejž tvořily ohromné a pusté pískové duny. Cestovatelé je dostatečně poznali při výpravě k sopce. Proto pluli bez zastávky ke konci písčin, jež se táhly na pětadvacet kilometrů podle břehu. Moře bylo v té části mělké a tu a tam skrze vodu červeně prosvítaly rozsáhlé mělčiny, které museli objíždět a vzdalovat se tak od břehu. Při břehu nebyli plesiosauři ani ichthyosauři. Ti měli raději hlubokou vodu. Zato bylo vidět mezi mělčinami spoustu drobných ryb, jež se tu schovávaly před dravci, kteří je v jiných částech moře nemilosrdně hubili. Místy bylo mořské dno docela zakryto bujnými chaluhami různých druhů, které tu poskytly bohatou žeň botanikovi i zoologovi. Papočkina zajímali mořští ježci, hvězdice, ramenonožci, plži a mlži, kteří se v těchto místech pod vodou jen hemžili…

Konečně ustoupily písčiny od břehu a započal úzký pruh lesa přesliček, kapradí a palem. Mělčin bylo v moři stále víc a dokonce se objevily ploché ostrovy, celé zarostlé drobnými přesličkami a rákosím. Písčiny od břehu stále ustupovaly a jejich narudlé hřebeny se už skoro skrývaly za pobřežním lesem; ostrovů bylo víc a víc a moře se měnilo v ohromnou tichou řeku, rozvětvenou v ramena. Dokonce i voda byla téměř sladká.

„Ze západu zřejmě ústí do moře veliká řeka a my jsme se už dostali do její delty,“ podotkl Kaštanov.

„Ano, tady již ustal příboj, a proto se ztratilo i písčité pobřeží, na kterém se tak dobře stavěl stan!“ zalitoval Makšejev.

„A nám nezbude než přespat v houští a v mračnech hmyzu!“ začal bědovat Papočkin.

Hmyzu tu skutečně bylo najednou spousta. Nad vodou a nad zelenými ostrovy poletovaly různobarevné vážky, které někdy pronásledovali ptakoještěři. V houští přesliček a rákosí bzučeli ohromní komáři a zvuky, které vydávali, bylo slyšet několik metrů daleko. Na proutí lezli ohromní brouci — černí, červení a bronzoví, někdy padali do vody a hrabali se v ní, snažíce se zachytit převislých listů.

Několik hodin pluli mezi nízkým jižním břehem, který byl porostlý neproniknutelným hustým lesem a labyrintem ostrovů, na nichž se taky nedalo dobře tábořit.

Nezbývalo než ulehnout v loďkách přiražených k břehu a spokojit se studeným jídlem, protože topit tu neměli čím.

Zdálo se, že budou bez konce bojovat s komáry; tato vyhlídka je soužila.

Náladu cestovatelů pozvedlo malé dobrodružství. Pluli velmi blízko od porostu velkého ostrova a dívali se, zda někde v nekonečné zeleni přesliček a kapradí není suchý strom.

„Hurá!“ zvolal nenadále Gromeko. Loďky v té chvíli obepluly mys a před nimi se ukázal nový pruh břehu. „Podívejte se, to je nádherná kláda — a nízko nad vodou, jako by byla připravena pro nás!“

Skutečně: ze zelené stěny vyčnívala přes dva metry daleko silná hnědozelená kláda, zřejmě kmen velké přesličky, poražený bouří. Veslaři se opřeli do vesel a zamířili loďkami právě k okraji porostů.

Makšejev si na přídi stoupl s tyčí a Gromeko s provazem, aby ho hodil na kládu a přitáhl ji do loďky. Obratně vrhl lano, na jehož konci byla přivázána zátěž. Lano se několikrát obtočilo kolem klády, ta se však lehce prohnula, zmizela, v porostu a odnášela s sebou lano, jehož konec botanik překvapením pustil. Přesličky a kapradě praskaly a kolébaly se, jako by skrze ně lezlo nějaké ohromné tělo.

„To je ale kláda!“ smál se Makšejev, který si včas Všiml malinké hlavy na konci dlouhého krku. „Michail Ignatěvič chytil do lasa ještěra! Pročpak jste lano pustil? Měl jste tu kořist táhnout rychle do člunu!“

„Tak vy jste viděl ještěrův krk a myslil jste si, že je to kláda? Chachacha!“ smáli se Papočkin a Kaštanov.

„Ležel úplně bez hnutí a tělo měl schované v houští,“ ospravedlňoval se zmatený botanik.

„Chachachacha!“ chechtali se ostatní.

„Moc se nesmějte!“ rozzlobil se Gromeko. „Už jste zapomněli, že jste se taky tak zmýlili? Jeden z vás viděl mamuty a myslil, že to jsou čedičové kopce, a jiný se projel na Glyptodonu, kterého považoval za skálu a začal ho zpracovávat dlátem!“

Tomu však se všichni smáli ještě víc a nakonec se rozesmál i Gromeko.

Únava, komáři, nedostatek topiva — na to na všechno zapomněli a o překot si vzpomínali na různé zajímavé příhody z cesty.

Když smích na chvilku utichl, Makšejev začal poslouchat a prohlásil:

„Vpředu musí být otevřenější moře, slyším hukot příboje!“

Veslaři zdvihli vesla a taky naslouchali. Ze západu sem skutečně doléhal slabý hukot.

„Když je to tak, veslujme rychleji! Tam, kde je příboj, najde se i vhodné místo pro nocleh a dříví na oheň!“

„Nejdříve si však naberme do plechovek vodu, která je teď docela sladká, nebo budeme muset zase hledat nějaký potok,“ poznamenal Gromeko.

Poslechli té moudré rady a nabrali do všech prázdných nádob vodu. Pak začali všichni veslovat a za půl hodiny vypluli z bludiště ostrovů na otevřené moře. Břehy se vzdalovaly na obě strany a moře se šířilo na západě až za obzor. Zároveň se na jižním břehu objevila, znovu široká holá pláž; na ní si pak také postavili stan. Toto druhé moře, navazující na první dlouhým a úzkým průlivem s ostrovy a mělčinami, bylo stejné jako moře Ještěří.

Na severním břehu bylo vidět jen zelený pás lesa, kdežto na jihu se za lesem táhly tmavé srázy stolové výšiny. Nad zrcadlivou vodou poletovaly vážky, s pronikavým pištěním a kvákotem tu kroužili ptakoještěři a občas se hned tu, hned onde zdvíhaly krky i hlavy plesiosaurů.

„Nezmýlili jsme se snad v bludišti ostrovů a nevpluli jsme zpátky do Ještěřího moře?“ zeptal se Papočkin, když se rozhovořili o neobyčejné podobnosti obou moří.

„Ovšem, jsou si velmi podobná. Ale zapomněl jste na písečné pahorky na jižním břehu. Jestli jsme se zmýlili a pluli jsme na východ — vždyť podle tohohle Plutona, který věčně stojí v nadhlavníku, není možno se orientovat — pak bychom museli mít ty duny dlouho v dohledu,“ řekl Kaštanov.

„Ale nevidíme řeku, která by tekla z jihu a po níž bychom se mohli dostat hlouběji do vnitrozemí,“ litoval Gromeko.

„Jen neztrácejte trpělivost a odvahu! Sotva jsme vypluli na toto moře, už bědujete!“

Museli však být skutečně velmi trpěliví. Už pluli několik hodin a jižní břeh se neměnil: stále týž hustý les, stále tytéž srázy ploché výšiny za ním. Začalo je to nudit. Plesiosauři, ptakoještěři a pravážky byli tak obvyklým jevem, že si jich nevšímali víc než nějakých labutí, vran nebo brouků při plavbě po řece na zemském povrchu. Jenom občas porušili jednotvárnost ichthyosauři a donutili veslaře, aby se chopili pušek, když se blízko člunu nenadále objevil široký hnědozelený hřbet nebo odporná hlava tohoto hrozného dravce.