Plutonie

16. NEZVANÍ HROBNÍCI

Hodiny ukazovaly už desátou večer, když beseda konečně skončila a všichni se uložili do svých pytlů a usnuli.

Ráno při snídani uvažovali o tom, kdo půjde k mamutovi a stojíli vůbec za to k němu jít; a zda by nebylo lépe připravovat se na cestu.

„Kdybychom si byli jisti, že mamuty ještě potkáme, pak by bylo zbytečné tam chodit; je už popsán a vyfotografován. Ale protože brzo začne les, pak je možné, že je už neuvidíme, žijíli jen v tundře a na pokraji ledů,“ pravil Kaštanov.

Tak se tedy rozhodli, že se k mamutovi vypraví. Vydali se k němu čtyři muži s trojími saněmi a se psy. U jurty zůstal Gromeko, protože si chtěl ještě před odjezdem nasbírat v tundře kolem pahorku jarní rostlinstvo, a Kaštanov, který se chystal, že rozkopá svah toho pahorku, aby určil jeho složení. Tento osamělý pahorek uprostřed tundry mu byl divný.

Výprava vyrazila pod vedením Papočkina, jenž znal cestu k lovišti. Cestou zastřelili několik brodivých ptáků, kteří chodili tundrou blízko řeky, a podivného zajíce, který se podobal spíš ohromné severoamerické myšivce a z něhož měl zoolog velikou radost.

Mamutovo tělo bylo vidět už zdaleka. Vypadalo jako nevelký pahrbek na rovné tundře. Když se k němu přiblížili, upozornil Igolkin, který měl nejbystřejší zrak, že se kolem mrtvého těla hemží nějaká šedá zvířata.

Lovci nechali saně opodál a pak se pomalu přiblížili k mamutovi. A vtom se udiveni zarazili — hemžící se zvířata, zmizela, jako by se propadla do země.

„Oho!“ zvolal Papočkin, když konečně všichni dospěli k mamutovi. „Podívejte se, od včerejška tady někdo hospodařil!“

Zdálo se, že se kolem mamuta činili nějací ohromní krtci: kolem mrtvého zvířete byly nakupeny hromady země s kořeny keřů, zadní polovina mamuta ležela v jámě a téměř už nevyčnívala nad povrch tundry.

„Co by to mohlo být?“ hádali lovci.

„Nějací zkušení hrobníci! Mně se zdá, že se chystali zakopat celého mamuta do země, možná aby ho skryli před vlky nebo jako zásobu potravy,“ poznamenal Makšejev.

Igolkin přivedl jednoho psa. Ten očichal rozhrabanou zemi, najednou se vrhl mamutovi pod břicho a vytáhl odtamtud za nohu jakési podivné zvířátko, které se zoufale bránilo krátkými tlapami a chrochtalo jako prase. Vzali je psovi, zabili je nožem a začali si je prohlížet. Viděli, že značně připomíná jezevce i tvarem těla, i zbarvením. Když hledali dál, objevili ještě několik podobných zvířat, která se schovala pod mamutem; chtěla ho skutečně zahrabat, aby ho pak poznenáhlu sežrala.

Práce těchto nezvaných hrobařů znemožnila stáhnout s mamuta celou kůži, a tak se museli spokojit jen levou polovinou těla. Pak mu prozkoumali vnitřnosti, uřízli přední a zadní nohu, odsekli jeden kel, vyloupli oko, polovinu mozku, jazyk a dva zuby. Psy na místě dosyta nakrmili. Na saně naložili i několik velkých kusů masa z kýty a ze hřbetu a pak se výprava vlekla pomaličku nazpět. Hrobař, zajíc a ptáci tvořili zoologickou kořist toho dne, s nímž mohl být Papočkin docela spokojen.

„Ať hrobaři zbytek zakopají,“ zažertoval Borovoj. „Když nebudeme mít pro psy dost masa, ještě jednou sem s Igolkinem přijdeme pro proviant. A možná, že to uděláme i dřív, než maso příliš zasmrádne.“

„Pak tedy s sebou vezměte i lebku,“ poprosil je Papočkin. „Hrobaři ji myslím dobře očistí.“

Když se lovci přiblížili k jurtě, viděli, že Kaštanov a Gromeko jsou zaměstnáni jakousi podivnou prací. Vytahovali z jámy, vykopané na svahu hory, kusy nějakého bílého kamene a rovnali je na hromadu.

„Tenhle pahorek je pro naši výpravu učiněný poklad,“ vysvětlil Kaštanov svým druhům, když k němu přišli. „Abych prozkoumal, jak je složen, vykopal jsem půl druhého metru hlubokou jámu a v této hloubce jsem narazil na celistvý čistý led. A na jiném místě jsem našel taky led. Tak mě napadlo vykopat uvnitř pahorku v ledu komoru, která bude sloužit jako výborná chladírna k uchování zásob a kůží. Mamuti nebo nosorožci k nám přece nepřiběhnou na večeři každý den!“

„Cožpak je celý kopec z ledu a jen svrchu je pokryt zemí?“ zeptal se Borovoj.

„Myslím, že ano. Na severní Sibiři se vyskytují takové pravěké lednice. Je to buď veliká zimní závěj, která náhodou neroztála, anebo zbytek ustoupivšího zalednění. Poznenáhlu se ledový splaz pokrýval hlínou a pískem z potoků, které stékaly s ledovce, a proto se také zachoval.“

Tento Kaštanovův objev byl pro skupinu, jež tu zůstávala, velmi důležitý. Získala tak přímo pod svým obydlím výbornou špižírnu.

„Pak tu uděláme opravdovské dveře a uvnitř velkou komoru,“ prohlásil Borovoj.

„A kromě toho vykopáme v jiné části pahorku druhou ledovou jeskyni a budeme tam dávat psy, až bude velké horko, aby nedostali vzteklinu,“ dodal Igolkin.

Když složili náklad se saní, začali všichni pomáhat Kaštanovovi a Gromekovi hloubit jeskyni, dost velkou, aby se do ní vešly všechny přivezené kusy mamuta a zbytky nosorožce. Když jeskyni vykopali a naplnili, zahradili vchod kusy ledu a upevnili je lyžemi a saněmi, aby se psi k zásobám nemohli prohrabat.

Nazítří ráno se začali chystat k odjezdu. Rozdělili všechen náklad. Konservy, líh a sušené ryby dali do lednice, na saně naložili loďky a výstroj, nutný na cestu do nitra Plutonie. Naposled společně poobědvali, a když se rozloučili s Borovým, který zůstal hlídat jurtu a skladiště, vyrazili k Makšejevově řece. Igolkin se měl k večeru vrátit se saněmi. Rozhodli se, že si na výpravu vezmou jednoho psa jako hlídače; vybrali si Generála. Ostříhali ho, aby mu nebylo takové horko, a chundelatý pes najednou vypadal tak nezvykle, že se všichni rozesmáli na celé kolo. Na hlavě mu nechali chomáč dlouhých chlupů, na horní části nohou třepení a na konci ocasu štětičku. Makšejev, který ho stříhal, prohlásil, že tyto okrasy mu ponechává proto, aby pes svým podivným vzhledem lekal šelmy, s kterými se setkají.

Když došli k břehu řeky, která byla asi šest metrů široká a metr až dva hluboká, spustili loďky na vodu a do každé si sedli dva muži: jeden u kormidla a druhý u vesel. Generál se usadil na přídi přední loďky, do níž nasedli Makšejev a Gromeko. Generálova směšná tlama s velkýma postavenýma ušima a chomáčem dlouhých chlupů mezi nimi čněla nad lodním bokem.

Igolkin zůstal na břehu, dokud obě loďky, které rychle pluly po proudu, nezmizely v dálce. Na jurtě, kterou bylo na obzoru sotva vidět, vztyčil Borovoj bílou vlajku. Výprava, snášející dosud svorně všechny útrapy, se rozdělila a čtyři její členové pluli do nitra tajemné země. Zdalipak se vrátí? A vrátíli se, kdy a zdalipak všichni a jak?