Plutonie

32. O VŠECKO OLOUPENI

Jaký však byl jejich úžas, když vyšli z lesa na mořský břeh viděli, že se stan ztratil.

„Pravděpodobně jsme se zmýlili a vyšli jsme jinde,“ vyslovil svou domněnku Kaštanov.

„To není možné,“ odporoval mu Makšejev. „Právě jsme přelezli přes plot, který jsme včera postavili v ústí suchého koryta nedaleko od tábořiště.“

„Ovšem, ale kde je potom stan?“

„A kde jsou naše věci?“

„Kde je Generál?“

Ohromení cestovatelé se rozběhli k místu, kde měl stát jejich stan. Tam nebylo nic: ani stan, ani věci, ba dokonce ani kousek papíru. Zbylo tam jen vyhaslé a již vychladlé ohniště a otvory v půdě po vytažených stanových kolících.

„Co to znamená?“ řekl Gromeko, když se všichni čtyři shlukli u zbytků svého ohně, na kterém si chtěli péci iguanodony.

„Vůbec nic nechápu!“ zabručel sklesle Papočkin.

„Je to jasné jako den, že nás docela oloupili,“ zvolal Makšejev.

„Ale kdo, kdo?“ křičel Kaštanov. „Tohle mohli přece udělat jen rozumní tvorové, a takové jsme na celé naší cestě nepotkali od té doby, co jsme opustili» Polární hvězdu«!“

„Nemohli nám přece ukrást věci iguanodoni!“

„Nebo stegosauři!“

„Nebo plesiosauři!“

„A neodnesli to do svých hnízd ti zatracení pterodaktylové?“ zeptal se Gromeko. Vzpomněl si na dobrodružství se svým pláštěm.

„To je nepravděpodobné! Stan, nádobí i lůžka a všechny drobnosti! Nemohu připustit, že by byli tak rozumní a důvtipní,“ namítal Kaštanov.

„A naše loďky!“ zvolal Makšejev.

Všichni se rozběhli k pokraji lesa, kde předtím, než odešli na výpravu, schovali do houští loďky a vesla. Tam bylo všechno v pořádku.

„Vor jsme nechali na břehu proti stanu,“ prohlásil Gromeko. „A teď taky zmizel.“

„Co si počneme?“ zvolal zoolog a vyslovil tak rozpaky všech. „Bez stanu, bez zásob a obleků a bez nádobí zahyneme na břehu tohohle zatraceného moře!“

„Posuďme naši situaci klidně,“ navrhl Kaštanov. „Především si odpočiňme a posilněme se; únava a prázdný žaludek — to jsou špatní rádci. Maso jsme si přinesli s sebou, rozděláme oheň a upečeme je.“

„A napijeme se cukrové vody!“ dodal Gromeko a ukazoval na přinesenou plechovku s pitnou vodou a na velký svazek mladé sladké třtiny.

Rozdělali oheň, nařezali maso na kousky, napíchali je na hůlky a přistavili k ohni, aby se peklo. Posadili se kolem ohniště, ssáli třtinová stébla, zapíjeli je vodou a uvažovali o tom, jak tajemně zmizel jejich stan.

„Teď jsme v situaci Robinsona na pustém ostrově!“ zažertoval Makšejev.

„S tím rozdílem, že jsme čtyři a že máme ručnice a určitou zásobu nábojů,“ podotkl Kaštanov.

„Musíme je spočítat a užívat jich velmi opatrně.“

„V láhvi mám asi dvě sklenice koňaku,“ prohlásil Gromeko. Jako lékař nosil s sebou tenhle nápoj pro výjimečné případy.

„A já mám v brašně malou konvičku, skládací pohárek a trochu čaje,“ dodal zoolog. Bez téhle zásoby na výpravy nechodil.

„To je dobře! V nejhorším případě si budeme moci občas pochutnat na čaji,“ řekl Makšejev. „Já v kapsách kromě své dýmky, tabáku, kompasu a zápisníku nemám bohužel nic.“

„A já taky ne, když nepočítám naše kladívka.“

„Maso je pečené!“ oznámil botanik, který hlídal hůlky s masem.

Každý vzal svou tyčinku a dali se do jídla. Maso však nebylo osoleno a nemělo zvlášť příjemnou chuť.

„Budeme muset hledat na mořském břehu sůl,“ poznamenal Makšejev. „Měli jsme maso aspoň namočit do slané vody.“

Zatím co jedli maso, v zoologově konvičce začala vřít voda a každý po řadě dostal pohárek čaje, oslazeného třtinovou šťávou. Když se napili a zapálili si dýmky, začali znovu hovořit o tom, co si počnou dál.

Všichni se shodli, že musí hned začít pronásledovat zloděje a především zjistit, kudy s věcmi odešli.

„Musíme velmi pečlivě prohlédnout nejbližší okolí našeho tábořiště,“ navrhl Makšejev. „Lupiči mohli přijít a odejít buď ze vzduchu, jak se domnívá Michail Ignatěvič — já si však myslím, že je to málo pravděpodobné — nebo „mohli připlout po vodě a užít našeho prámu, anebo se sem dostali po souši. Ale i k vodě museli jít po souši. Tak tedy jestliže nepřiletěli, nechali tu na jedné nebo na druhé straně našeho tábořiště stopy.“

„Škoda, že jsme na to nepomyslili hned a běhali sem tam! Mohli jsme už stopy lupičů zadupat.“

„Podle skal se nedá jít daleko na východ, o tom jsme se přesvědčili včera,“ pokračoval Makšejev. „Korytem také sotva odešli. Je zahrazeno a kromě toho jsme nikoho nepotkali a neviděli jsme podezřelé stopy. Tak tedy stopy lupičů musíme hledat buď těsně na mořském břehu, nebo na západ podle tohoto břehu.“

„Zcela správně!“ přikývl Kaštanov. „Tyto dva směry jsou nejpravděpodobnější.“

„Dejme se tedy do práce! Pokud jde o stopování, jsem z vás ze všech nejzkušenější,“ zakončil Makšejev. „Prosím vás tedy, abyste poseděli na místě, dokud neprozkoumám okolí tábořiště.“

Makšejev si klekl a začal pečlivě prohlížet půdu kolem místa, kde stával stan. Pak přelezl na mořský břeh, prohlédl místo, kde ležel vor, vrátil se nazpět a zamířil na západ podle mořského břehu. Když ušel asi dvě stě kroků, zarazil do písku suchý klacík a vrátil se ke svým druhům.

„Náš majetek nebyl ukraden lidmi a dokonce ani ne nějakými ještěry. Odvlekl ho jakýsi veliký hmyz, soudíc podle stop nohou, které je všude vidět. Stop je mnoho, několik desítek. Nejdřív jsem si myslil, že věci odtáhli k voru a odvezli je po vodě, ale zjistil jsem, že stopy nejdou až těsně k vodě a že nikde nejsou pražádné známky toho, že by vor stáhli do vody. Zmizel naprosto neznámým způsobem. Stan a věci částečně nesli, částečně táhli po písku na západ podle pobřeží. Zloději mají šest noh a trup až metr dlouhý podle jeho otisku v písku.“

„Pěkná hovada!“ ulevil si Papočkin.

„Ale co se stalo s Generálem?“ zeptal se Kaštanov. „Zabili ho nebo ho odtáhli živého, aby ho sežrali? Anebo někam utekl, když se polekal lupičů?“

„Kolem stanu je plno Generálových stop, ale většinou jsou zakryty stopami hmyzu. Jsou tedy starší. Čerstvou krev není nikde vidět, ani tu nejsou nějaké části hmyzu, rozervaného psem. Mám za to, že Generál utekl před početnými a neznámými nepřáteli a že se schovává v houští. Tak tedy musím ještě prozkoumat půdu podle pokraje lesa.“

S těmi slovy začal Makšejev opět zkoumat stopy od místa, kde stál stan, ke kraji lesa. Několikrát přešel sem a tam kolem lesa, pozorně prohlížel půdu, nakonec se zastavil a zavolal na své druhy:

„Tadyhle odešel Generál do houští. Předtím se mu však něco stalo, zadní nohy vlekl po zemi.“

Makšejev odsekl loveckým nožem spodní větve přesliček a začal se shrben plazit do houštiny. Ustavičně při tom hvízdal na psa a zastavoval se, když čekal odpověď. Nakonec bylo slyšet slabé kňučení a za chvilku vylezl zpod skloněných větví Generál. Byl však v hrozném stavu. Celé tělo měl oteklé a zadní polovinu bezvládně vlekl po zemi.

„Co je s tebou, Generále, ty pejsku ubohá?“ říkal mu Makšejev a hladil zvíře po hlavě. Kňučelo mu na uvítanou a lízalo mu ruce. Inženýr se vyplazil zpátky a za ním vylezl i pes; svým žalostným stavem vzbudil všeobecnou soustrast.

„Snad mu lupiči nepřerazili páteř?“ zeptal se Papočkin.

„Myslím, že ne,“ zavrtěl hlavou Gromeko, když prohlížel psa. „To se ví, že ne,“ pokračoval. „Nejspíše ranili Generála otrávenými šípy. Na hřbetě má několik ranek už se zaschlou krví, ale páteř je celá.“

„Jaképak šípy?“ užasl Makšejev. „Vždyť ti lupiči byl hmyz!“

„Na to jsem zapomněl! Pak tedy psa uštkli nebo pokousali jedovatými kusadly nebo žihadlem.“

„Co si s Generálem počneme? Dá se vyléčit?“

„Myslím, že ano. Kdyby byl jed smrtelný, pes by byl už pošel. Na neštěstí nám naši lékárničku ukradli se vším ostatním. Budeme muset zkusit studené obklady.“

Makšejev vzal do náručí Generála, který žalostně kňučel, a odnesl ho k mořskému břehu. Gromeko začal psa polévat vodou. Ten se jim nejdřív pokoušel vytrhnout a kňučel, ale chlad začal brzo účinkovat a pes se ztišil. Pak ho položili zadkem do vody.

Zatím co se botanik obíral Generálem, ostatní vytáhli z houštiny loďky a vesla. Spustili je na vodu a složili do nich zbylé věci, které za neblahé výpravy měli s sebou. Pak dva odešli zase k jezeru ve skalách doplnit zásobu pitné vody a ostatní zatím upekli zásobu iguanodoního masa, aby je při pronásledování lupičů nezdržoval nedostatek jídla.

Za hodinu, když byli se vším hotovi, Generálův otok se znatelně zmenšil a pes začal sám vstávat. Rozhodli se, že ho vezmou s sebou do člunu. Dva pojedou v loďkách s věcmi podle břehu a dva půjdou po stopách lupičů, pokud povedou po břehu. Tak mohli veslaři — kdyby toho bylo třeba — pomoci chodcům nebo je vzít do loděk, a chodci zas mohli veslaře zastavit, jakmile stopy zabočí do vnitrozemí.