Srdce zimy

5 Vlajky

Běžel zasněženou plání, nosem proti větru, a hledal pach, ten jediný drahocenný pach. Padající sníh mu na studené srsti již přestal tát, ale chlad ho nemohl odradit. Tlapy měl otupělé, ale zuřivě pohyboval nohama, třebaže ho ve svalech tuze pálilo, a hnal se, stále rychleji, až se mu krajina rozmazávala před očima. Musel ji najít.

Náhle se z oblohy snesl obrovský prošedivělý vlk, uši roztrhané, po celém těle jizvy z mnoha bojů, a připojil se k němu. Další velký šedý vlk, ale ne tak velký jako on sám. Zuby rozerve hrdla těch, kdo ji unesli. Svými čelistmi rozdrtí jejich kosti!

Tvoje ona tu není, vyslal k němu Hopsal, ale jsi tu příliš silně a příliš dlouho mimo tělo. Musíš se vrátit, Mladý býku, nebo zemřeš.

Musím ji najít. Dokonce i jeho myšlenky funěly. Nemyslel na sebe jako na Perrina Aybaru. Byl Mladý býk. Kdysi tu našel sokola a dokáže to zas. Musí ji najit. Vedle toho nebyla smrt ničím.

Druhý vlk mu v záblesku šedi zaútočil na bok, a třebaže byl Mladý býk větší, byl také unavený, a dopadl ztěžka. Vyhrabal se na nohy, zavrčel a sám se vrhl Hopsalovi po krku. Nic nebylo důležitější než sokol.

Zjizvený vlk se vznesl do vzduchu jako pták a Mladý býk se rozplácl do sněhu. Hopsal seskočil na sníh za ním.

Poslouchej mě, štěně! myslel si Hopsal zuřivě. Máš mysl pokřivenou strachem! Ona tady není a ty zemřeš, pokud zůstaneš déle. Najdi ji v bdělém světě. Jenom tam ji můžeš najít. Vrať se a najdi ji!

Perrin zprudka otevřel oči. Byl k smrti unavený a v břiše cítil prázdno, ale hlad byl jako stín vedle prázdnoty v srdci. Byl celý prázdný a odtažitý, jako by byl jiná osoba, která se dívá na trpícího Perrina Aybaru. Nad ním se ve větru vlnilo modrozlatě pruhované stanové plátno. Ve stanu bylo šero, ale plátno ve slunečním světle měkce zářilo. A včerejšek nebyl noční můra o nic víc než Hopsal. Světlo, pokusil se zabít Hopsala. Ve vlčím snu byla smrt... konečná. Bylo teplo, ale on se zachvěl. Ležel na péřové matraci ve velké posteli s tlustými sloupky silně vyřezávanými a zlacenými. Přes pach dřevěného uhlí hořícího v ohřívadlech cítil pižmovou voňavku i ženu, která ji nosila. Nikdo jiný tu nebyl.

Aniž by zvedl hlavu z polštáře, se optal: „Už ji našli, Berelain?“ Hlavu měl příliš těžkou.

Táborové křesílko zaskřípalo, když vstala. Byl tady už mockrát, s Faile, když vymýšleli plány. Stan byl dost velký, aby se v něm pohodlně směstnala celá rodina, a Berelainin složitý nábytek by nevypadal špatně ani v paláci, samá řezba a zlato, i když všechno, stolky, křesla i samu postel, pohromadě držely kolíčky. Bylo snadné nábytek rozebrat a naložit na vůz, ale nebyl nejpevnější.

Pod voňavkou cítil Berelainino překvapení, že věděl, že je tady, nicméně se tvářila vyrovnaně. „Ne. Tví zvědové se dosud nevrátili a mí... Jestli se nevrátí do večera, vyšlu celou kompanii. Mé muže našli mrtvé v léčce, zabili je jenom pět či šest mil odsud. Rozkázala jsem urozenému pánu Gallennovi, aby zesílil hlídky kolem tábora. Arganda má také silnou stráž na koních, ale vyslal i patroly. Přes mou radu. Ten muž je hlupák. Myslí si, že nikdo jiný než on Alliandre nenajde. Nejsem si jistá, jestli věří, že to někdo jiný skutečně zkouší. Rozhodně ne Aielové.“

Perrin zaťal ruce do měkkých vlněných pokrývek. Gaul by se nenechal překvapit a Jondyn taky ne, dokonce ani Aiely ne. Stále hledali, a to znamenalo, že Faile je naživu. Kdyby našli její tělo, už by byli dávno zpátky. Musel tomu věřit. Trochu nazvedl modrou pokrývku. Byl nahý. „Má tohle nějaké vysvětlení?“

Její hlas se vůbec nezměnil, ale v jejím pachu zachytil ostražitost. „S tím svým ozbrojencem jste mohli zmrznout, nebýt toho, že jsem vás šla hledat, když se Nurelle vrátil se zprávou o mých zvědech. Nikdo jiný neměl odvahu vás rušit. Zřejmě jsi vrčel jako vlk na každého, kdo se o to pokusil. Když jsem tě našla, byl jsi tak otupělý, že jsi ani neslyšel, když jsem na tebe promluvila, a ten druhý muž se neudržel na nohou. Má ho u sebe tvá žena Lini – potřeboval jen teplou polévku a pokrývky – ale tebe jsem nechala odnést sem. Bez Annoury bys byl přišel přinejmenším o prsty na nohou. Ona... Ona se zřejmě bála, že bys mohl zemřít, i poté, co tě vyléčila. Spal jsi jako mrtvý. Říkala, že jsi působil jako někdo, kdo ztratil duši, a byl jsi studený, i když jsme na tebe nakladli tolik pokrývek. Já to taky cítila, když jsem na tebe sáhla.“

Příliš mnoho vysvětlování, a zároveň ne dost. Rozzlobil se, ale jaksi vzdáleně, a hned to potlačil. Faile vždycky žárlila, když na Berelain křičel. Ta ženská ho tedy rozhodně křičet neuslyší. „Grady či Neald by byli udělali, co bylo třeba,“ sdělil jí hluše. „A Seonid a Masuri byly ještě blíž.“

„Nejdřív mne napadla má rádkyně. Na druhé jsem si vzpomněla, až jsem byla skoro zpátky. A stejně, záleží na tom, kdo provedl léčení?“

Bylo to věrohodné. A kdyby se zeptal, proč nad ním bdí sama první z Mayene ve ztemnělém stanu, místo některé z jejích služek, či dokonce někdo z jejích vojáků nebo Annoura, měla by jinou věrohodnou odpověď. Nechtěl to poslouchat.

„Kde mám šaty?“ zeptal se a zvedl se na loktech. Stále mluvil zcela bezvýrazně.

Na stolku vedle Berelainina křesílka hořela jediná svíčka, dávající v celém stanu jediné světlo, ale jemu to stačilo, i když měl oči tak unavené, až ho pálily. Byla oblečená celkem střízlivě, v tmavě zelených jezdeckých šatech s vysokým límcem, takže měla bradu podepřenou spoustou krajky. Střízlivé šaty na Berelain působily jako ovčí kůže na rysovi. Obličej, krásný a nedůvěryhodný, měla ve stínu. Udělá, co slíbila, ale, jako Aes Sedai, ze svých vlastních důvodů, a věci, které neslíbila, mohly člověka bodnout do zad jako nůž.

„Na truhle tady,“ sdělila mu a půvabně mávla rukou téměř zakrytou krajkami. „Nechala jsem Rosene a Nanu, aby je vyčistily, ale víc než šaty si potřebuješ odpočinout a najíst se. A než se dostaneme k jídlu a vyřizování, chci, abys věděl, že nikdo nedoufá víc, že je Faile naživu, než já.“ Tvářila se tak upřímně a poctivě, že být to někdo jiný, asi by jí to uvěřil. Dokonce se jí podařilo vonět upřímností!

„Já potřebuji svoje šaty hned.“ Pootočil se, aby si mohl sednout a nechat si pokrývku přehozenou přes nohy. Šaty, které měl prve na sobě, ležely úhledně složené na cestovní truhlici, která byla vyřezaná a zlacená, až byl div, že ještě držela pohromadě. Jeho krzno bylo přehozené přes truhlu a jeho sekera se o ni opírala vedle jeho holínek, stojících na kobercích s barevnými květinami na podlaze. Světlo, byl utahaný. Nevěděl, jakou dobu strávil ve vlčím snu, ale být vzhůru tam znamenalo nespat. Hlasitě mu zakručelo v břiše. „A jídlo.“

Berelain rozčileně frkla, vstala, uhladila si suknice a nesouhlasně zvedla bradu. „Annoura nebude ráda, až se vrátí od rozhovoru s moudrými,“ prohlásila přísně. „Aes Sedai nemůžeš jen tak ignorovat. Nejsi Rand al’Thor, jak ti dřív nebo později dokážou.“

Ale odešla ze stanu, jen dovnitř vletěl závan studeného vzduchu. Jak byla rozzlobená, nenamáhala se ani vzít si plášť. Mezerou mezi chlopněmi zahlédl, že stále sněží. Ne tak silně jako v noci, avšak bílé vločky se snášely dál. Po včerejší noci bude mít i Jondyn potíže najít nějaké stopy. Snažil se na to nemyslet.

Vzduch ve stanu ohřívaly čtyři koše se žhavým uhlím, ale jakmile se postavil na koberce, pronikl mu do nohou chlad. Honem spěchal ke svým šatům, tedy spíš se potácel, ale nehodlal se tím nechat odradit. Byl tak unavený, že by si nejraději lehl přímo na koberec a usnul rovnou tam. Navrch se cítil slabý jako novorozeně. Možná s tím měl co dělat i vlčí sen – to, že do něj vstoupil tak silně jako on, zcela opustil tělo – ale léčení to nejspíš ještě zhoršilo. Od včerejší snídaně nejedl a noc strávil stáním ve sněhu, takže neměl žádné rezervy. Teď zápolil s prostým úkolem natáhnout si spodky. Jondyn ji najde. Nebo Gaul. Najde ji živou. Na ničem jiném na světě nezáleželo. Cítil se otupělý.

Nečekal, že se Berelain vrátí sama, ale další závan větru přinesl její voňavku, když si ještě natahoval spodky. Cítil v zádech její oči jako hladící prsty ale tvářil se, že je sám. Nedostane se jí zadostiučinění, že bude spěchat jen proto, že se dívá. Nepodíval se na ni.

„Rosene přinese teplé jídlo,“ oznámila mu. „Obávám se, že je to jenom dušené skopové, ale řekla jsem jí, ať donese dost pro tři muže.“ Zaváhala, zaslechl na koberci její střevíčky. Tiše si povzdechla. „Perrine, vím, že jsi nešťastný. Jsou věci, které bys rád řekl, ale nemůžeš je říct jinému muži. Neumím si tě představit, jak pláčeš na rameni Lini, tak ti nabízím svoje. Mohli bychom vyhlásit příměří, než se Faile najde.“

„Příměří?“ opáčil a pomalu se ohnul, aby si mohl natáhnout botu. Pomalu, aby neupadl. Silné vlněné punčochy a tlusté kožené podrážky ho brzy zahřejí. „K čemu potřebujeme příměří?“ Když si natahoval druhou holínku a ohýbal manžetu pod kolenem, mlčela, mlčela, dokud si nezavázal tkanice na košili a nenacpal si ji do spodků.

„Dobrá, Perrine. Jestli to chceš takhle.“ Ať už to mělo znamenat cokoliv, mluvila velmi odhodlaně. Náhle ho napadlo, zda ho neklame nos. Byla ze všech věcí cítit uraženosti! Když se na ni ale podíval, lehce se usmívala. Na druhou stranu, ty její velké oči se hněvivě blýskaly. „Prorokovi muži začali přicházet již před svítáním,“ pravila rázně, „ale pokud vím, on sám ještě nedorazil. Než se s ním znovu sejde –“

„Začali přicházet?“ skočil jí do řeči. „Masema souhlasil, že přivede jen čestnou stráž, stovku mužů.“

„Ať už souhlasil s čímkoliv, když jsem se posledně dívala, byly jich tak tři, čtyři tisíce – vojsko rváčů, zřejmě je tu každý chlap z okolí, který unese oštěp – a další pořád přicházejí.“

Honem na sebe hodil kabát a připjal si opasek se sekerou. Jako obvykle ho tížila víc, než měla. „Tak se na to podíváme! Ať shořím, jestli se nechám zdržovat tou jeho vraždící havětí.“

„Jeho havěť je jenom na obtíž ve srovnání s ním samotným. Nebezpečný je Masema.“ Hlas měla naprosto chladný, ale jako vždy, když mluvila o Masemovi, v jejím pachu se chvěl pevně ovládaný strach. „V tom mají sestry a moudré pravdu. Jestli potřebuješ další důkaz, než co vidíš na vlastní oči, tak se schází se Seanchany.“

To ho zasáhlo jako rána kladivem, zvlášť po Balwerově novince o bojích v Altaře. „Jak to víš?“ chtěl vědět. „Tví chytači zlodějů?“ Měla dva, přivedla si je z Mayene, a vysílala je do všech měst a vesnic, aby zjistili, co je nového. Ti dva dohromady ale nikdy nezjistili ani polovinu toho co Balwer. Tedy ne že by mu to řekla.

Berelain lehce, lítostivě zavrtěla hlavou. „Faileini... družiníci. Tři nás našli těsně předtím, než zaútočili Aielové. Mluvili s lidmi, kteří viděli, jak přistává velký létající tvor.“ Zachvěla se trochu moc okatě, ale podle jejího pachu to byla upřímná reakce. Nebylo divu. Kdysi některé ty tvory viděl a ani trollok nevypadal víc na zplozence Stínu. „Tvor nesoucí pasažérku. Vysledovali ji do Abily k Masemovi. Nevěřím, že to byla první schůzka. Mně to připadalo jako dávný zvyk.“

Náhle zvedla koutky úst v úsměvu, lehce posměšném, lehce koketním. Tentokrát její pach odpovídal výrazu. „Nebylo to od tebe hezké, nechat mě, abych si myslela, že ten tvůj vysušený tajemník zjistí víc než mí chytači zlodějů, když jsi měl dva tucty špehů maskujících se za Faileiny družiníky. Musím přiznat, že jsi mě oklamal. Proč se tváříš tak překvapeně? Copak sis opravdu myslel, že po tom všem, co jsme slyšeli, můžeš Masemovi věřit?“

Perrinův zamračený výraz měl s Masemou pramálo společného. Ta zpráva mohla znamenat hodně nebo nic. Třeba si ten člověk myslel, že dokáže k pánu Drakovi přivézt i Seanchany. Šílený na to byl dost. Ale... Faile nechala ty hňupy špehovat? Vplížit se do Abily? A Světlo ví, kam ještě? Ovšem ona vždycky tvrdila, že špehování je ženská práce, ale poslouchat klepy kolem paláce byla jedna věc a tohle něco zhola jiného. Mohla mu to aspoň říci. Nebo to tajila, protože její družiníci nebyli jediní, kdo strkal nos tam, kam by neměl? To by se jí podobalo. Faile měla skutečně sokolí povahu. Mohlo by ji napadnout, že špehovat sama je velká legrace. Ne, nebude se na ni zlobit, rozhodně ne teď. Světlo, ona by to za legraci považovala.

„Jsem ráda, že umíš být tak diskrétní,“ zamumlala Berelain. „Já bych to do tebe neřekla, ale diskrétnost je dobrá vlastnost. Zvlášť teď. Mé muže nezabili Aielové, tedy pokud nezačali používat kuše a sekery.“

Prudce zvedl hlavu a proti své vůli se na ni zlobně zamračil. „To ti jen tak uklouzlo? Je tu ještě něco, co jsi mi zapomněla říct?“

„Jak se můžeš tak ptát?“ Skoro se zasmála. „Svlékla bych se do naha, abych ti odhalila víc, než už jsem udělala.“ Rozpřáhla ruce a lehce se zakroutila jako had, jako by mu to chtěla předvést.

Znechuceně zavrčel. Faile byla pryč, Světlo ví, jestli je ještě naživu – Světlo, musí být! – a Berelain se teď rozhodne předvádět se víc než kdy předtím? Ona už holt byla taková. Měl by být vděčný, že se chovala slušně aspoň tak dlouho, než se oblékl.

Berelain si ho zamyšleně prohlížela, ukazováček položený na spodním rtu. „Přese všechno, co jsi možná slyšel, budeš teprve třetí muž, jenž se mnou bude sdílet lože.“ Oči měla... kouřmé... a přesto mohla klidně vykládat, že je třetí muž, s nímž dnes mluví. Její pach... Napadlo ho jedině, že připomíná vlčici pozorující jelena lapeného v ostružiní. „Ti druzí dva, to byla politika. Ty budeš potěšení. Mnoha způsoby,“ dokončila překvapivě štiplavě.

V té chvíli do stanu spolu s mrazivým vzduchem vrazila Rosene, modrý plášť měla odhozený a nesla oválný stříbrný podnos zakrytý bílým plátnem. Perrin honem zavřel pusu a modlil se, aby nic neslyšela. Berelain se usmívala a zřejmě jí na tom nezáleželo. Služebná položila podnos na největší stůl a roztáhla modrozlatě pruhované suknice v hluboké úkloně před Berelain a potom další, méně hluboké, před Perrinem. Tmavýma očima na něm chvíli spočinula a pak se usmála, stejně potěšená jako její paní, načež se zabalila do pláště a na Berelainin pokyn zase vyběhla ven. Takže to všechno slyšela. Z podnosu bylo cítit dušené skopové a svařené víno, až Perrinovi znovu zakručelo v žaludku, ale nezůstal by tu, aby se najedl, ani kdyby měl obě nohy zlomené.

Přehodil si přes ramena plášť a vyrazil do sněhu, jen si cestou natahoval rukavice. Slunce zakrývaly mraky, ale podle světla svítalo už před několika hodinami. Ve sněhu byly vyšlapané stezky, bílá záplava z nebes se však hromadila na větvích, takže jehličnany získaly nový kabát. Tato vánice zdaleka neskončila. Světlo, jak s ním ta ženská může takhle mluvit? Proč by tak vůbec měla mluvit a zvlášť v této chvíli?

„Nezapomeň,“ zavolala za ním Berelain, aniž by se namáhala tlumit hlas. „Diskrétnost.“ Perrin sebou trhl a zrychlil krok.

Kousek od pruhovaného stanu si vzpomněl, že se zapomněl zeptat, kde Masemovi muži jsou. Všude kolem se u ohňů ohřívali členové okřídlené gardy, v plné zbroji a v pláštích, a osedlané koně měli připravené nedaleko. Kopí měli také po ruce v kuželech, z nichž povlávaly červené fáborky. Přes stromy byly všechny ohně v řadách a více méně stejně velké. Zásobovací vozy, které získali cestou na jih, byly naložené, koně zapřažení, a také seřazené v řadách.

Stromy nezakrývaly vrcholek kopce úplně. Dva Dvouříčtí tam stále stáli na stráži, ale stany byly stržené a Perrin zahlédl naložené soumary. Měl dojem, že zahlédl i černý kabát. Asha’man, i když nepoznal který. Hloučky Ghealdaňanů postávaly a pokukovaly nahoru na kopec, ale vcelku vypadali muži dole stejně připravení jako Mayenerové. Oba tábory byly dokonce stejně rozložené. Nikde však nebylo ani vidu, ani slechu po těch tisícovkách mužů, a ve sněhu nebyly vyšlapané žádné široké cesty. Vlastně mezi třemi tábory nevedly vůbec žádné stopy. Pokud byla Annoura s moudrými, byla na kopci již delší dobu. O čem tam asi mluví? Nejspíš o tom, jak zabít Masemu, aniž by Perrin zjistil, že v tom mají prsty. Ohlédl se na Berelainin stan, ale z představy, že by se tam vrátil, se mu zježily vlasy.

Nedaleko stál další stan, menší a pruhovaný, patřící Berelaininým dvěma služebným. Přes padající sníh seděly Rosene a Nana na táborových stoličkách před vchodem, v pláštích a s kapucemi, a ohřívaly si ruce nad malým ohýnkem. Byly si podobné jako vejce vejci, nebyly žádné krasavice, ale měly společnost, což byl nejspíš důvod, proč se nekrčily u ohřívadla ve stanu. Berelain nepochybně trvala na větší cudnosti u svých služek nežli u sebe. Její chytači zlodějů obvykle neřekli víc než tři slova, aspoň ne tam, kde je mohl slyšet Perrin, ale s Rosene a Nanou byli pěkně upovídaní a smáli se. Oba měli prostý oděv a byli tak nenápadní, že kdyby do nich člověk na ulici vrazil, ani by si toho nevšiml. Perrin si pořád nebyl jistý, který z nich je Santes a který Gendar. Z kotlíku na ohni bylo cítit skopové. Snažil se to nevnímat, jenže stejně mu kručelo v žaludku.

Když se přiblížil, hovor rázem ustal, a než se dostal k ohni, Santes a Gendar se zadívali z něj na Berelainin stan, s naprosto prázdnými výrazy, přitáhli si pláště a vyhýbajíce se jeho očím spěchali pryč. Rosene a Nana se podívaly z Perrina na stan a zahihňaly se do dlaní. Perrin nevěděl, jestli se má červenat nebo ječet.

„Nevíte čistě náhodou, kde se scházejí prorokovi muži?“ zeptal se. Mluvit klidně bylo těžké, jak obě zvedaly obočí a uculovaly se. „Vaše paní mi to zapomněla upřesnit.“ Ty dvě si vyměnily pohledy a znovu se zachichotaly. Napadlo ho, jestli nejsou úplně blbé, ale pochyboval, že by Berelain kolem sebe snesla nějaké husičky dlouho.

Po delším hihňání, proloženém rychlými pohledy na něj, na druhou služku a na Berelainin stan, Nana přiznala, že si není jistá, ale myslí si, že je to támhle, a nejasně mávla rukou k jihozápadu. Rosene si byla jistá, že její paní určitě říkala, že to není víc než dvě míle. Nebo možná tři. Když odcházel, ještě se pochechtávaly. Možná byly vážně padlé na hlavu.

Perrin unaveně dusal kolem kopce a uvažoval o tom, co musí udělat. A hluboký sníh, jímž se musel brodit, když opustil tábor, mu náladu rozhodně nespravil. Ani rozhodnutí, k nimž došel. A když dorazil na místo, kde tábořili jeho lidé, měl náladu pod psa.

Všechno bylo tak, jak přikázal. Cairhieňané v pláštích seděli na naložených vozech s opratěmi kolem ruky nebo přehozenými přes větev a další menší lidé přecházeli mezi jezdeckými koňmi a uklidňovali je. Dvouříčtí muži, kteří nebyli na kopci, dřepěli kolem desítek ohýnků roztroušených mezi stromy, oblečení k jízdě a s otěžemi svých koní v rukou. Nebyl tu takový pořádek jako u vojáků v druhých dvou táborech, ale postavili se trollokům i Aielům. Každý muž měl svůj luk na zádech a plný toulec u pasu, občas i meč nebo tesák. Kupodivu tady byl i Grady. Oba asha’mani se obvykle drželi stranou od ostatních mužů, což platilo i obráceně. Nikdo nemluvil, všichni se jen snažili zůstat v teple. Zachmuřené tváře Perrinovi prozradily, že se Jondyn ještě nevrátil, ani Gaul, ani Elyas, ani nikdo jiný. Stále tu byla naděje, že ji přivedou zpátky. Nebo aspoň zjistí, kde ji drží. Prozatím to zřejmě byly poslední dobré myšlenky pro dnešní den. Rudý orel Manetherenu i jeho vlastní Vlčí hlava visely zplihle v padajícím sněhu, žerdě opřené o vůz.

Hodlal tyto praporce použít na Masemu stejně, jako když přijel na jih a skrýval je zcela otevřeně. Byl-li člověk dost šílený, aby se pokusil přivolat zpět starou slávu Manetherenu, nikdo se nedíval dál a nehledal další důvod, proč pochoduje s malý vojskem, a pokud se někde příliš nezdržel, nikdo se ho nepokoušel zastavit. V zemi bylo již tak dost potíží, aniž by na sebe lidé povolávali další. Ať bojuje, krvácí a ztrácí muže, kteří budou na jaře potřeba k setí, někdo jiný. Hranice Manetherenu probíhala téměř tam, kde nyní stálo Murandy, a s trochou štěstí se mohl vrátit do Andoru, jejž držel pevnou rukou Rand, než někdo klam odhalí. To se teď ale změnilo a on věděl, jakou cenu ta změna má. Velmi velkou cenu. A byl připraven zaplatit, jenomže platit neměl on. Přesto z toho bude mít noční můry.