Srdce zimy

22 Z čista jasna

Amhařin trh byl jedním ze tří jarmarků ve Far Maddingu, kde směli obchodovat cizinci, ale přes své jméno obrovské náměstí nevypadalo na tržnici, nebyly tu žádné stánky, nikde nebylo vyložené zboží. Řídkým davem, jaký byl vidět v každém větším městě, projíždělo pár jezdců a hrstka uzavřených nosítek, nesených nosiči v jasně barevné livreji. Většina lidí byla zabalená do plášťů, protože od jezera, jež obklopovalo město, vál studený vítr a byla taková zima, že spěchali kvůli ní, ne že by měli na práci něco zvlášť naléhavého. Kolem náměstí, stejně jako na druhých dvou Cizineckých trzích ve městě, se tlačily vysoké kamenné domy bankéřů vedle kamenných hostinců s břidlicovými střechami, kde přebývali cizí kupci, a kamennými sklady, kde uskladňovali všechno své zboží, a mezi tím byly kamenné stáje a kamenné zídky dvorů, kde stály povozy. Far Madding byl městem kamenných zdí a břidlicových střech. V této roční době byly hostince jen ze čtvrtiny plné, pokud vůbec, a skladiště a dvory ještě prázdnější. Na jaře se obchod oživí a kupci budou platit trojnásobek za každé volné místečko.

Na kulatém mramorovém podstavci uprostřed náměstí stála socha Savion Amhary, dva sáhy vysoká a pyšná, v mramorovém, kožišinou podšitém rouše, se složitými mramorovými řetězy úřadu kolem krku. Mramorovou tvář měla přísnou, na hlavě mramorový diadém první radní a v ruce pevně svírala jílec mramorového meče, špičkou opřeného mezi špičkami střevíců, a levou ruku měla zdviženou a mramorovým prstem varovně ukazovala na Tearskou bránu asi tři čtvrtě míle daleko. Far Madding byl závislý na kupcích z Tearu, Illianu a Caemlynu, ale velkorada se měla vždy na pozoru před cizinci a jejich zkaženými cizokrajnými způsoby. Jeden člen uliční gardy, s ocelovou přilbou a v koženém kabátě pošitém překrývajícími se kovovými destičkami, se zlatou rukou na levém rameni, stál pod sochou a dlouhým bidlem plašil šedé, černokřídlé holuby. Savion Amhara byla jednou ze tří nejuctívanějších žen v historii Far Maddingu, i když žádná z nich nebyla známá za jezerem kolem města. O dvou mužích z tohoto města byla zmínka v každé historii na světě, třebaže když se jeden z nich narodil, jmenovalo se to tu Aren Mador, a Fel Moreina, když se narodil druhý, jenomže Far Madding dělal, co uměl, aby na Raolina Zhoubce Temného a Yuriana Kamenný luk zapomněl. Ve skutečnosti byli tito dva muži důvodem, proč byl teď ve Far Maddingu Rand.

Když procházel přes Amharu, několik lidí se po něm podívalo, ale jen zběžně. Na první pohled bylo jasné, že je z daleka, jak měl modré oči a vlasy až po ramena. Zdejší muži je nosili až do pasu a stažené do culíku nebo sepjaté sponou. Ale jeho prosté hnědé šaty byly celkem obyčejné, něco takového by si na sebe vzal středně úspěšný obchodník, a nebyl tady jediný bez pláště, i když vál vítr. Většina ostatních byli Kandořané s rozdělenou bradkou či Afarellané s copánky a zvonečky či Saldejci s orlími nosy, muži i ženy, jimž toto počasí připadalo mírné ve srovnání s hraniční zimou, ale nic na něm nehlásalo, že by také nemohl být z Hraničních států. On prostě odmítal nechat se ovlivnit zimou, nevšímal si jí jako bzučící mouchy. Plášť by mu mohl překážet, kdyby našel příležitost jednat.

Pro jednou dokonce ani jeho výška nepřitahovala pozornost. Ve Far Maddingu bylo hodně vysokých mužů, pár z nich i domorodců. Manel Rochaid sám byl jen o dlaň menší než Rand, pokud vůbec. Rand se držel kus za ním, pouštěl před sebe lidi i nosítka a občas svou kořist i ztrácel z dohledu. S vlasy obarvenými načerno bylinkami, které mu poskytla Nyneiva, pochyboval, že by si ho odpadlý asha’man všiml, i kdyby se otočil. A on si zase nedělal starosti s tím, že by Rochaida ztratil. Většina místních nosila matné barvy s jasnější výšivkou na prsou a na ramenech a ti bohatší případně sponu ve vlasech s drahokamy, a cizí kupci dávali přednost střízlivějšímu oděvu, aby nevypadali příliš majetně, a jejich stráže a vozkové se balili v drsných vlňácích. Rochaidův jasně rudý hedvábný kabátec se nedal přehlédnout. Nesl se přes náměstí jako král, s jednou rukou položenou na jílci meče, a krzno za ním ve větru vlálo. Byl to pitomec. Ten povlávající plášť i meč přitahovaly pozornost. Jeho navoskované a zakroucené kníry ukazovaly na Muranďana, který by se měl třást jako každý normální člověk, a ten meč... Pitomec až na půdu.

To ty jsi hlupák, chodit sem, funěl mu v hlavě Luis Therin. Šílenství! Šílenství! Musíme zmizet! Musíme!

Rand si ho ani nevšímal, uhladil si těsné rukavice a pokračoval v cestě za Rochaidem. Hodně členů uliční gardy ho pozorovalo. Cizince tu považovali za potížisty a prchlivce, a Muranďané byli vyhlášení zbrklíci. A cizinec s mečem přitahoval pozornost gardistů vždycky. Rand byl rád, že ten svůj nechal v hostinci s Min. Seděla mu vzadu v hlavě výrazněji než Elain či Aviendha nebo Alanna. Ostatní si uvědomoval jenom nejasně. Min jako by v něm byla živá.

Když Rochaid opustil náměstí, zamířil trochu hlouběji do města. Ze střech vzlétala hejna holubů, ale místo aby ptáci jako obvykle zakroužili po obloze, vráželi do sebe a někteří dokonce padali na zem. Lidé na to zírali, včetně uličních gardistů, kteří ještě před chvílí tak napjatě sledovali Rochaida. Ten se neohlédl, ale stejně by na tom nezáleželo, pokud by to uviděl. Věděl, že je Rand ve městě, i bez účinku ta’veren, jinak by tu nebyl.

Rand ho sledoval do Radostné ulice, vlastně dvou širokých rovných ulic oddělených řadou šedokorých stromů bez listí, a usmál se. Rochaid a jeho přátelé se nejspíš považovali za velmi chytré. Nejspíš našli mapu severní části Maredské pláně, umístěnou vzhůru nohama v držáku v Tearském Kameni, nebo knihu o městech na jihu, špatně založenou v knihovně v Aes’daišarském paláci v Chachinu, nebo některý z dalších náznaků, které za sebou zanechával. Vypadalo to jako drobné chybičky, jež mohl člověk ve spěchu udělat, ale dvě tři dohromady ukazovaly přímo na Far Madding. Rochaid a ostatní to odhalili hezky rychle, rychleji, než čekal, nebo jim někdo pomohl. Ať tak nebo tak, stejně na tom nezáleželo.

Nebyl si jistý, proč sem Muranďan přijel před ostatními, ale věděl, že dorazí i oni, Torval, Dashiva, Gedwyn a Kisman, aby se pokusili zjistit, co zvrtali v Cairhienu. Škoda že nikdo ze Zaprodanců nebude tak hloupý, aby sem za ním přišel taky. Ti jenom někoho pošlou za sebe. Chtěl Rochaida zabít, než dorazí ostatní, pokud to půjde. Dokonce i tu, kde si byli všichni rovni, bude lepší trochu si vylepšit šance. Rochaid byl ve Far Maddingu už dva dny a otevřeně se vyptával na rusovlasého čahouna, který se jen nafukuje, jako by mu na ničem nezáleželo. Šel se podívat na každého, kdo aspoň trochu odpovídal popisu, ale stále si o sobě myslel, že je lovec a ne kořist.

Přivedl jsi nás sem na smrt! fňukal Luis Therin. Být tady je stejně hrozné jako smrt!

Rand se znepokojeně ošil. V tom posledním s tím hlasem souhlasil. Odejde odsud stejně rád jako Luis Therin. Ale občas si člověk mohl vybrat mezi tím špatným a ještě horším. Rochaid byl už jen kousek před ním. Na ničem jiném teď nezáleželo.

Šedé kamenné krámky a hostince na Radostné ulici se dál od Amhařina trhu měnily. Nožíře nahradili stříbrotepci a ty zas o kus dál zlatníci. Švadleny a krejčí vystavovali vyšívané hedvábí a brokát místo sukna. Kočáry rachotící po dláždění teď měly na dvířkách erby a čtyř či šestispřeží tvořili koně stejné barvy a velikosti. A víc a víc jezdců jezdilo na skvělých tairenských plnokrevnících či zvířatech stejně dobrých. Nosítek s nosiči tu bylo stejně tolik co pěších, obchodníci v kabátech či šatech hustě vyšívaných na prsou a na ramenou byli v menšině proti lidem v jasně barevných livrejích. Spony, které muži nosili ve vlasech, teď byly často ozdobené barevnými sklíčky a občas dokonce i perlami či dražšími kameny, i když jen málokterá manželka si mohla dovolit drahokamy. Jenom studený vítr byl stejný, a rovněž uliční gardisté, hlídkující po trojicích, dávající pozor na dění ve městě. Nebylo jich zde tolik jako na Cizineckých trzích, ale jakmile se jedna hlídka ztratila z dohledu, objevila se další, a kdekoliv do Radostné ulice ústila širší ulice boční, byla tu kamenná strážnice a pod ní čekali dva gardisté pro případ, že by muž nahoře zahlédl nějaké potíže. Ve Far Maddingu byl mír přísně udržován.

Rand se zamračil, když Rochaid šel dál. Mohl snad mířit na Radniční náměstí uprostřed ostrova? Tam byla jen Radnice, památníky z doby před více než pěti sty lety, když byl Far Madding hlavním městem Mareda, a kanceláře nejbohatších žen města. Ve Far Maddingu byl bohatý muž ten, jemuž manželka dávala velkorysou apanáž, či zabezpečený vdovec. Možná Rochaid mířil na schůzku s temnými druhy. Pokud ano, proč tedy čekal?

Náhle ho zasáhla vlna závrati a před očima se mu na chvíli objevil zamlžený obličej. Vrazil do kolemjdoucího. Muž byl vyšší než Rand, v jasně zelené livreji, měl žluté vlasy a přesunul si velký koš, který nesl, a lehce Randa odstrčil. Po sluncem osmahlé tváři se mu táhla dlouhá, svraštělá jizva. Muž sklonil hlavu, tlumeně se omluvil a spěchal dál.

Rand se narovnal a tiše zanadával.

Už jsi je zničil, šeptal mu v hlavě Luis Therin. Teď musíš zničit někoho jiného, a nebude to pozdě. Rád bych věděl, kolik jich my tři ještě zabijeme, než to skončí.

Drž hubu! vybuchl Rand, ale odpověděl mu jenom opovržlivý smích. Nerozčílilo ho setkání s Aielem. Od svého příchodu do Far Maddingu jich viděl plno. Z nějakého důvodu stovky Aielů, kteří uprchli, když zjistili pravdu o své historii, skončily tady, kde se pokoušely žít podle Cesty listu, i když neměly tušení, co to znamená, jen že by měly být do smrti gai’šainy. Závrať Randovi ani nedělala hlavu, ani to, čí obličej spatřil, když ho zasáhla. Před ním proudem nosítek a spěchajících lidí v livreji hrkotal kočár tažený šestispřežím běloušů. Lidé chodili do krámků a ven, ale po červeném kabátě nebylo nikde ani vidu. Rand se podrážděně udeřil pěstí do dlaně.

Jít dál naslepo byla hloupost. Mohl by do svého muže vrazit, nebo by ho ten alespoň mohl zahlédnout. Rochaid si zatím myslel, že Rand neví, že je ve městě, což byla příliš velká výhoda, aby ji chtěl ztratit. Věděl, kde má Rochaid pokoje, v hostinci, kde ubytovávali cizince. Zítra by mohl okounět kolem a počkat na další příležitost. Ostatní by mohli také dorazit v noci. Myslel si, že dva naráz zabije, možná dokonce všech pět, ale nedokázal by to potichu. V boji proti pěti by určitě utržil nějaké zranění a přinejlepším by se musel vzdát svého meče, což se mu pranic nechtělo. Byl to dárek od Aviendhy. A přinejhorším...

Koutkem oka zahlédl cíp vlajícího pláště, mizející za rohem před ním, a rozběhl se za ním. Gardisté pod strážním podstavcem se narovnali a muž nahoře vyndal od pasu řehtačku. Jeden z těch dole potěžkával obušek a druhý zvedl chytací hůl, kterou měl opřenou o schůdky na strážní podstavec. Vidlice na konci byla utvořena tak, aby zachytila a udržela ruku, nohu či krk, a hůl sama byla obitá železem, odolná vůči meči i sekeře. Pozorně se na něj dívali.

Rand jim kývl a usmál se a pak se okatě zadíval do boční ulice a pátral tam v davu. Nebyl zloděj, jenom člověk, který se snaží někoho dohonit. Obušek se vrátil zpátky na háček u pasu a chytací hůl na schůdky. Na gardisty se už znovu nepodíval. V ulici zahlédl plášť a možná také rudý kabát, když jejich majitel zabočil do další ulice.

Rand zvedl ruku, jako kdyby někoho zdravil, a rychle vyrazil za tím mužem, vyhýbaje se lidem a vozíkům pouličních prodavačů. Další prodavači vystavovali špendlíky, jehly a hřebeny na podnosech a snažili se upoutat pozornost svým křikem. Tady nosilo výšivky jen několik málo lidí a muži měli culíky stažené jen šňůrkou spíš než i prostou sponou. Tyto ulice byly úzké, křivolaké, hotové bludiště, kde se nad krámky řezníků, svíčkařů, lazebníků, klempířů, hrnčířů a bednářů tyčily laciné hostince a úzké činžovní domy, tři i čtyři poschodí vysoké. Sem by se kočár nevešel a nebyla tu ani žádná nosítka, ani jezdci, jenom hrstka sluhů v livreji, nesoucích koše nebo vyřizujících něco pro svoje pány, a ti se na ostatní kromě gardistů dívali svrchu. Hlídky a strážní podstavce gardistů byly i tady.

Alespoň se dostal dost blízko, aby se pořádně podíval na muže, jehož sledoval. Rochaid konečně ukázal trochu zdravého rozumu, přitáhl si plášť k tělu a zakryl tak rudý kabát i meč, jenž mu stejně byl k ničemu, jenže nebylo pochyb, kdo to je. Vlastně to vypadalo, že se teď snaží vyhnout pozornosti úplně, sunul se po kraji ulice a málem se ramenem otíral o výkladní skříně. Náhle se kradmo rozhlédl kolem sebe a vrazil do uličky mezi maličkým košíkářstvím a hostincem se znamením tak špinavým, že se jméno vůbec nedalo přečíst. Rand se skoro zazubil a hned za ním spěchal. Tady žádné uliční gardy ani strážní podstavce nebyly.

Zdejší uličky byly ještě točitější než ulice, jež Rand právě opustil, tvořily hotovou změť průchodů skrze každý městský blok, a Rochaid už se ztratil z dohledu, avšak Rand slyšel, jak dupe na vlhké hlíně plné kamení. Ten zvuk se mezi kamennými zdmi bez oken mnohonásobně odrážel, až se dalo stěží poznat, odkud přichází, ale Rand šel za ním, spěchal prostorami, kde by se dva lidé vedle sebe vešli jen tak tak. Kdyby byli přátelé. Proč Rochaid zamířil sem? Ať už šel kamkoliv, chtěl tam být rychle. Ale nemohl se tu vyznat, aby věděl, kudy jít.

Náhle si Rand uvědomil, že jediné kroky, které slyší, jsou jeho, a okamžitě se zastavil. Ticho. Z místa, kde stál, viděl další tři uzounké uličky, odbočující z té, v níž stál. Zlehka dýchal a napínal sluch. Ticho. Už se skoro rozhodl, že se vrátí, a pak z ústí nejbližší uličky zaslechl zachřestění, jako by někdo cestou kolem náhodou kopl kámen do kamenné zdi. Nejlepší bude ho zabít a skoncovat s tím.

Rand zabočil za roh. Tam na něj čekal Rochaid.

Muranďan měl plášť odhrnutý a obě ruce položené na jílci meče. Farmaddinské mírové pouto ovíjelo jílec a pochvu sítí jemného drátku. Rochaid se vědoucně usmíval. „Bylo snadný nalákat tě jako holuba,“ prohodil a začal vytahovat meč z pochvy. Drátky byly přeříznuté a poté upravené tak, aby při zběžném pohledu stále vypadaly celé. „Utíkej, jestli chceš.“

Rand neutekl. Místo toho popošel blíž a levou rukou zachytil Rochaidův meč, dokud byl ještě v pochvě. Muž překvapeně vykulil oči, ale stále si neuvědomoval, že ho jeho škodolibost už zabila. Couvl a snažil se získat prostor, aby mohl tasit, ale Rand kráčel za ním, stále držel jílec, pootočil se v kyčlích a klouby ruky vrazil Rochaidovi do hrdla. Chrupavky hlasitě praskly a odpadlík docela zapomněl, že se někoho pokouší zabít. Zapotácel se, oči vykulené, obě ruce si přitiskl na krk a zoufale se snažil dostat zničenou průdušnicí nějaký vzduch do plic.

Rand ho už chtěl dorazit ranou pod prsní kost, když za sebou zaslechl tichounké šustnutí a Rochaidovy posměšky najednou získaly zcela nový význam. Odstrčil Rochaida a padl na jeho tělo. O kamennou zeď cinkl tvrdě vržený kov. Někdo zaklel. Rand popadl Rochaidův meč, pád dokončil kotoulem, a jak se zvedal, vytáhl meč z pochvy. Rochaid pronikavě, chrčivě zaječel, když se Rand přikrčil čelem k místu, odkud přišel.

Raefar Kisman tam stál a civěl na Rochaida. Čepel, kterou hodlal probodnout Randa, skončila v Rochaidově hrudi. Muranďanovi bublala na rtech krev, kopal do země a rozdíral si ruce o ostrou ocel, jak se ji snažil vytáhnout. Kisman byl jenom průměrně vysoký a na Tairena dost bledý, a kromě opasku s mečem byl oblečený stejně prostě jako Rand. Meč však schovával pod pláštěm a mohl si po Far Maddingu chodit, kam se mu zlíbilo, aniž by si ho někdo všiml.

Zklamání mu vydrželo jenom chvíli. Když se Rand, již s mečem v rukou, zvedl, Kisman také tasil a na svého zmítajícího se komplice se již znovu nepodíval. Pozoroval Randa a nervózně svíral dlouhý jílec svého meče. Nepochybně patřil k těm, kteří byli tak pyšní, že dokážou používat jedinou sílu jako zbraň, že šermem opovrhoval. Rand nikoliv. Rochaid sebou naposledy škubl a znehybněl, nevidoucí oči upřené k obloze.

„Čas umřít,“ pronesl Rand tiše, ale když udělal krok, kdesi za Tairenem se ozvalo chřestění, a pak další. Uliční garda.

„Zatknou nás oba,“ vydechl Kisman a mluvil zoufale. „Jestli nás najdou stát nad mrtvolou, oba nás oběsí! Víš, že to udělají!“

Měl pravdu, aspoň v něčem. Kdyby je tu gardisté našli, oba by je odvlekli do kobek pod Radnicí. Ozvaly se další řehtačky a blížily se. Gardisté si museli všimnout, že do stejné uličky vběhli tři muži. Možná dokonce zahlédli Kismanův meč. Rand váhavě kývl.

Tairen ostražitě couval, a když viděl, že se Rand nehýbá, vrátil meč do pochvy a vyrazil jako o závod, až za ním tmavý plášť vlál.

Rand odhodil vypůjčený meč na Rochaidovo tělo a rozběhl se na opačnou stranu. Odtamtud se zatím žádné řehtačky neozývaly. S trochou štěstí se dostane do ulic a splyne s davem dřív, než ho hlídky uvidí. Bál se jiných věcí než oprátky. Kdyby mu sundali rukavice, objevili by se draci, které měl na pažích, a to by docela stačilo, aby ho neoběsili, tím si byl jistý. Ale radní vyhlásily, že přijímají ten divný výnos, který vydala Elaida. Jakmile by se dostal do kobky, zůstal by tam, dokud by si pro něj Bílá věž neposlala. A tak utíkal, jak nejrychleji mohl.

Kisman se vmísil do davu na ulici a vydechl si úlevou. Do uličky, z níž právě vyšel, vběhli tři uliční gardisté. Držel si plášť tak, aby mu zakrýval meč, a vydal se s proudem. Šel stejně rychle jako ostatní, hlavně aby nepřitáhl pozornost gardistů. Minuli ho dva se svázaným zajatcem strčeným do pytle pověšeného na tyči, kterou nesli na ramenou. Z pytle muži trčela jen hlava, třeštil oči a divoce se rozhlížel. Kisman se zachvěl. Světlo spal jeho oči, mohl to být on! On!

Byl hlupák, když se k tomu nechal od Rochaida přemluvit. Měli počkat, až dorazí ostatní, nenápadně, aby se vyhnuli pozornosti. Rochaid chtěl všechnu slávu, chtěl být tím, kdo al’Thora zabije. Muranďan jen hořel touhou dokázat, že je lepší než al’Thor. Teď na to umřel a Raefar Kisman skoro taky, což ho rozzuřilo. Víc než po slávě toužil po moci, možná po vládě nad Tearem z Kamene. Možná něco víc. Chtěl žít navěky. To mu bylo slíbeno, to si taky zasloužil. Částečně se zlobil proto, že si nebyl jistý, jestli mají al’Thora vůbec zabít. Veliký pán věděl, že on by to chtěl – nebude klidně spát, dokud ten muž nebude mrtvý a pohřbený! – a přece...

„Zabij ho,“ přikázal jim M’Hael, než je poslal do Cairhienu, ale když byli odhaleni, rozhořčilo ho to stejně jako to, že neuspěli. Far Madding měl být jejich poslední nadějí, to dal najevo tak jasně jako leštěná mosaz. Dashiva prostě zmizel. Kisman nevěděl, jestli utekl, nebo ho M’Hael zabil, a nezáleželo mu na tom.

„Zabij ho,“ rozkázal mu později Demandred, ale dodal, že pro ně bude lepší, když zemřou, než když se nechají znovu odhalit. Kýmkoliv, dokonce i M’Haelem, jako by nevěděl o Taimově rozkazu.

A ještě později řekl Moridin: „Zabij ho, budeš-li muset, ale nade vše mi přines všechno, co bude mít u sebe. Tím napravíš všechny své předchozí přehmaty.“ Tvrdil o sobě, že je jedním z Vyvolených, a nikdo nebyl tak šílený, aby to o sobě prohlašoval, pokud to nebyla pravda, ale zřejmě považoval al’Thorův majetek za důležitější než jeho smrt, zabít ho nebylo vůbec nezbytné.

Ti dva byli jediní Vyvolení, s kterými se Kisman setkal, avšak i z nich dostával bolení hlavy. Byli horší než Cairhieňané. Tušil, že to, co mu neřekli, dokáže člověka zabít rychleji než rozkaz podepsaný vznešeným pánem. No, jakmile dorazí Torval a Gedwyn, budou moci udělat –

Najednou ho cosi píchlo do ruky. Užasle se zadíval na krvavou skvrnu, která se mu šířila po plášti. Nebyla to hluboká rána a žádný zloděj by ho nepořezal na ruce.

„On patří mně,“ zašeptal za ním nějaký muž, ale když se otočil, viděl jen dav lidí jdoucích si za svými záležitostmi. Těch několik, kteří si všimli krvavé skvrny na jeho plášti, se rychle podívalo stranou. Na tomto místě nechtěl být nikdo spojován ani se sebemenším násilím. Uměli moc dobře ignorovat to, co nechtěli vidět.

V ráně mu tepalo, pálila ho víc než zpočátku. Pustil plášť a přitiskl si na krvavou trhlinu v rukávě ruku. Paži měl na dotek nateklou a horkou. Náhle se ohromeně zadíval na zraněnou ruku, která byla zčernalá a nafouklá jako u týden staré mrtvoly.

Zoufale se rozběhl a odstrkoval lidi z cesty. Nevěděl, co se to s ním děje ani jak to bylo uděláno, výsledkem si však byl jistý. Pokud se nedostane z města, za jezero, do kopců. Tehdy bude mít šanci. Kůň. Potřeboval koně! Musel mít šanci. Byl mu přislíben život věčný! Kolem sebe viděl jen pěší a ti se před ním rozprchávali. Měl dojem, že slyší řehtačky gardistů, ale mohla to být i krev, jež mu bušila v uších. Všechno začínalo tmavnout. Obličejem udeřil do čehosi tvrdého a věděl, že upadl. Jeho poslední myšlenkou bylo, že se ho jeden z Vyvolených rozhodl potrestat, ale za co, to netušil.

Když Rand vstoupil, v šenku u Maredské koruny sedělo u kulatých stolů jen pár lidí. Přes své velkolepé jméno byl hostinec dost obyčejný, ve dvou poschodích měl asi dva tucty pokojů. Omítnuté stěny šenku měly žlutou barvu a muži posluhující u stolů nosili dlouhé žluté zástěry. V kamenných krbech hořel oheň a v místnosti bylo příjemné teplo. Okenice byly zavřené, avšak lampy pověšené na stěnách zaháněly šero. Vůně nesoucí se z kuchyně slibovaly chutné jídlo z ryb ze zdejšího jezera. Rand by si ho nechal ujít jen nerad. Kuchaři u Maredské koruny byli velmi dobří.

Lan seděl u stolu u zdi. Byl sám. Spletená kožená šňůra, jež mu přidržovala vlasy, přitahovala kradmé pohledy ostatních mužů, ale on se odmítl hadori vzdát byť jenom na chvilku. Podíval se Randovi do očí, a když ten kývl na schody vzadu, neplýtval časem na tázavé pohledy. Prostě odložil sklenici s vínem, vstal a vydal se ke schodům. I s malým nožem u pasu vypadal nebezpečně, ale s tím se taky nedalo nic dělat. Několik mužů u stolů se kouklo Randovým směrem, ale z nějakého důvodu hned pohlédli jinam, když se jim podíval do očí.

U kuchyně, u dveří do ženského pokoje, se Rand zastavil. Tam muži nesměli. Kromě několika kvítků namalovaných na stěně nebyl ženský pokoj o moc vybavenější než šenk, i když tu kandelábry byly také žluté a stály před krbem. Žluté zástěry žen posluhujících u stolů tady byly stejné, jaké měli muži v šenku. Panímáma Nalherová, štíhlá šedovlasá hostinská, seděla u stolu s Min, Nyneivou a Alivií a všechny poměrně hlasitě žvanily a smály se nad čajem.

Rand při pohledu na bývalou damane zaťal zuby. Nyneiva tvrdila, že ta ženská trvala na tom, že půjde s nimi, ale on nevěřil, že by někdo u Nyneivy mohl na čemkoliv „trvat". Z nějakého důvodu tady chtěla Alivii mít. Od chvíle, kdy za ní přišel, poté co odešel od Elain, se chovala tajuplně, jako by ze všech sil pracovala na tom, být Aes Sedai. Všechny tři ženy měly farmaddinské šaty s vysokým límcem, s hustě vyšívanými kvítky a ptáčky na živůtku, ramenech a rovnou až pod bradu, i když Nyneiva kvůli nim občas vrčela. Nepochybně by byla dala přednost pevnému dvouříčskému suknu před jemnějšími látkami, které tu našla. Na druhou stranu, pokud červená kisain na čele nestačila přitáhnout pozornost, ověšela se tolika šperky, jako kdyby se chystala ke královskému dvoru. Měla tenký zlatý pás a dlouhý náhrdelník a spoustu náramků, všechny až na jeden osázené jasně modrými safíry a leštěnými zelenými kameny, které neznal, a na každém prstě pravé ruky měla odpovídající prsten. Prsten s Velkým hadem měla někde schovaný, aby nepřitáhla pozornost, ale zbytek přitahoval pozornost desetkrát větší. Mnoho lidí by prsten Aes Sedai od pohledu nepoznalo, v těch drahokamech však každý viděl spoustu peněz.

Rand si odkašlal a sklonil hlavu. „Ženo, musím si s tebou promluvit nahoře,“ řekl a v poslední chvíli si vzpomněl a dodal: „Zlíbí-li se ti.“ Naléhavěji se vyjádřit nemohl, aniž by ještě dodržel společenské normy, doufal však, že tady nebudou otálet. To by mohly udělat, jen aby hostinské ukázaly, že nevyskočí na jeho zavolání. Lidé ve Far Maddingu z nějakého důvodu zřejmě skutečně věřili, že ženy odjinud vyskočí, když jim to muži přikážou!

Min se otočila a usmála se na něj, jako to dělala pokaždé, když ji oslovil ženo. V hlavě z ní cítil teplo a radost a náhle tu zajiskřilo i pobavení. Jejich situaci ve Far Maddingu shledávala velmi zábavnou. Aniž by od něj odtrhla oči, naklonila se k panímámě Nalherové a tiše jí cosi sdělila. Starší žena se zachechtala a vrhla po Nyneivě bolestný výraz.

Alivia vstala a rozhodně nevypadala jako ta zaražená žena, již, jak si matně vzpomínal, předával Taimovi. Všechny ty pochytané sul’dam a damane byly břemenem, jehož se rád zbavil, nic víc. Ve zlatých vlasech měla bílé prameny a v koutcích očí jemné vrásky, ale v očích nyní měla oheň. „No?“ protáhla a podívala se na Nyneivu a nějak se jí podařilo do toho jediného slova vložit kritiku i rozkaz.

Nyneiva se na ni zamračila a dávala si pěkně načas, než vstala a uhladila si sukně, ale vstala.

Rand na nic víc nečekal a spěchal nahoru. Lan čekal na schodech těsně mimo dohled z šenku. Rand mu tiše podal shrnutí toho, co se stalo. Lanův výraz se sebeméně nezměnil.

„Aspoň jeden z nich je vyřízený,“ prohodil a zamířil do pokoje, který sdílel s Nyneivou. „Připravím naše věci.“

Když se Min konečně ráčila dostavit, Rand už byl v místnosti, kde spolu s ní přebýval, vytahoval jejich šaty jedny přes druhé z vysoké skříně a cpal je do proutěných košů. Za ní přicházely Nyneiva s Alivií.

„Světlo, takhle všechno zničíš,“ vybuchla Min a odstrčila ho od koše. Začala šaty vyndávat a úhledně je skládala na postel vedle jeho meče s mírovým poutem. „Proč balíme?“ zeptala se, ale nedala mu možnost odpovědět. „Panímáma Nalherová říkala, že bys nebyl tak mrzutý, kdybych tě každý ráno vypráskala proutkem,“ zasmála se a roztřepala jeden z kabátků, které tady nenosila. Navrhl jí, že jí koupí nové, ale ona odmítla své vyšívané kabáty a spodky opustit. „Řekla jsem jí, že to zvážím. Lan se jí moc líbí.“ Náhle nasadila hlas výš, jak napodobovala hostinskou. „Já vždycky říkám, že spořádaný, mírný muž je mnohem lepší než hezká tvářička.“

Nyneiva frkla. „Kterápak by chtěla muže, kterýho by mohla donutit skákat skrz obruč, kdykoliv se jí zlíbí?“ Rand na ni zůstal zírat a Min spadla brada. Přesně toto Nyneiva Lanovi dělala, a Rand naprosto nechápal, jak to ten chudák snáší.

„Moc myslíš na muže, Nyneivo,“ protáhla Alivia. Nyneiva se zamračila, ale místo aby něco řekla, jenom tam stála a hladila si jeden náramek, zvláštní kousek s plochými zlatými řetízky, které se jí po hřbetě levé ruky táhly k prstenům na všech čtyřech prstech. Starší žena potřásla hlavou, jako by byla zklamaná, že to nevyvolalo odezvu.

„Balím, neboť musíme odjet, a to hezky rychle,“ prohlásil Rand. Nyneiva možná prozatím mlčela, jakkoliv to bylo divné, ale kdyby se zamračila ještě víc, začala by si určitě škubat za cop a ječet, že by se nikdo celé hodiny nevzmohl na slovo.

Než dopověděl to, co sdělil i Lanovi, Min přestala skládat šaty a začala dávat do druhého koše své knížky, a tentokrát je ani nebalila do látek, jak spěchala. Druhé dvě ženy na něj jen civěly, jako by ho viděly poprvé. Pro případ, že to nepochopily stejně rychle jako Min, dodal: „Rochaid a Kisman mě vlákali do léčky. Věděli, že je sleduju. Kisman z toho vyvázl. Jestli ví o tomhle hostinci, tak by se tu mohl objevit s Dashivou, Gedwynem a Torvalem, možná až za pár dní, ale možná už za hodinu.“

„Nejsem blbá,“ sdělila mu Nyneiva a dál na něj upírala oči. Ale mluvila klidně. Protestovala jenom kvůli samotnému protestování? „Jestli chceš spěchat, tak pomoz Min, místo abys tu stál jako tupec.“ Ještě chvíli na něj koukala, a než odešla, potřásla hlavou.

Alivia chtěla jít za ní, ale ještě se zastavila a zamračila se na Randa. Ne, ona už rozhodně nebyla zakřiknutá. „Mohl ses klidně nechat zabít,“ podotkla kriticky. „A ty máš moc práce, aby ses nechal zabít už teď. Musíš nám dovolit, abychom ti pomohly.“

Zamračil se na dveře, které za sebou zavřela. „Měla jsi u ní nějaká vidění, Min?“

„Mám je pořád, ale ne ten druh, co myslíš, nic, čemu bych rozuměla.“ Nakrčila nos a odložila jednu knihu stranou. Nebyla moc velká naděje, že by se vzdala byť jediného svazku ze své ne zrovna malé knihovny. Tenhle si nepochybně chtěla vzít s sebou a při první vhodné příležitosti si ho přečíst. S nosem v těch knížkách trávila celé hodiny. „Rande,“ začala pomalu, „udělal jsi to všechno, zabil jednoho muže a čelil dalšímu, a já... Rande, já nic necítila. Totiž přes to pouto. Ani strach, ani hněv. Dokonce ani starosti ne! Nic.“

„Já se na něj nezlobil.“ Zakroutil hlavou a zase začal cpát šaty do koše. „Jenom ho bylo třeba zabít, to je všechno. A proč bych se měl bát?“

„Aha,“ vydechla tiše. „Chápu.“ Zase se sklonila ke knihám. Pouto bylo velmi klidné, jako by byla hluboce zamyšlená, ale tím klidem se kroutil červíček pochybností.

„Min, slibuju, že nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Nevěděl, jestli ten slib dokáže dodržet, ale hodlal se o to pokusit.

Usmála se na něj, skoro se zasmála. Světlo, byla krásná. „To já vím, Rande. A já nedovolím, aby se něco stalo tobě.“ Poutem projela láska jako žár poledního slunce. „Ale Alivia má úplnou pravdu. Musíš nám dovolit, abychom ti nějak pomohly. Když nám ty muže dost podrobně popíšeš, mohly bychom se poptat. Rozhodně nemůžeš prohledávat celý město sám.“

Jsme mrtví, zamumlal Luis Therin. Mrtví by měli tiše ležet v hrobech, ale to oni nikdy nedělají.

Rand ten hlas skoro nevnímal. Náhle věděl, že Kismana a ostatní nemusí popisovat. Mohl by je nakreslit tak dobře, že by jejich tváře poznal každý. Až na to, že on v životě kreslit neuměl. Ale Luis Therin ano. To by ho mělo vyděsit. Mělo.

Isam přecházel sem tam po místnosti ve všudypřítomném světle Tel’aran’rhiodu. Pokrývky na posteli se změnily z pomačkaných v úhledně ustlané. Přehoz přešel z květinového do tmavě červeného a skončil jako prošívaný. Pomíjivé věci se tu měnily neustále, už si toho skoro nevšímal. Nemohl Tel’aran’rhiod využívat tak jako Vyvolení, ale tady se cítil nejvíc svobodný. Tady mohl být, čím chtěl. Při tom pomyšlení se zasmál.

Zastavil se u postele, opatrně vytáhl z pochvy dvě otrávené dýky a vystoupil z Neviditelného světa do bdělého. A tím se z něj stal Luc. Připadalo mu to vhodné.

V bdělém světě bylo v místnosti příšeří, ale jediným oknem sem dopadalo dost měsíčního světla, aby rozeznal dva spící lidi. Bez váhání do každého vrazil dýku. Probudili se s tichým výkřikem, ale on čepele vytáhl a vrážel je do nich znovu a znovu. Kvůli jedu nebylo příliš pravděpodobné, že by měli sílu křičet dost hlasitě, aby je zaslechl i někdo mimo místnost, ale on chtěl, aby tato kořist byla jeho způsobem, jaký jed zajistit nemohl. Když jim vrazil dýky mezi žebra, brzy se přestali kroutit.

Otřel dýky do pokrývky a velmi opatrně je zase vrátil do pochev. Byl obdařen mnoha schopnostmi, ale odolnost vůči jedu či jakékoliv jiné zbrani mezi nimi nebyla. Potom z kapsy vyndal malou svíčku a z uhlíků v krbu odfoukal popel, aby mohl zapálit knot. Vždycky si rád prohlédl lidi, které zabil, aspoň poté, pokud to nešlo při činu. Zvlášť se mu líbily ty dvě Aes Sedai v Tearském Kameni. Ten užaslý výraz v jejich tvářích, když se zjevil z čista jasna, hrůza, když si uvědomily, že je nepřišel zachránit, byly drahocennými vzpomínkami. To byl Isam, ne on, ale vzpomínky pro to nebyly o nic méně drahocenné. Ani jeden z nich se k zabíjení Aes Sedai nedostal příliš často.

Chvíli si prohlížel tváře muže a ženy v posteli, potom plamínek zhasil a vrátil svíčku do kapsy. Poté vstoupil zpátky do Tel’aran’rhiodu.

Jeho patron této chvíle na něj čekal. Byl to muž, tím si byl jistý, ale Luc se na něj nedokázal podívat. Nebyl to jeden z těch slizkých šedých mužů, jichž si člověk prostě nevšimne. Jednoho z nich kdysi zabil, v samotné Bílé věži. Na dotek byli studení a prázdní. Bylo to jako zabít mrtvolu. Ne, tento muž udělal něco s jedinou silou, takže z něj Lucovy oči sklouzly jako voda ze skla. I když ho zahlédl koutkem oka, vypadal rozmazaně.

„Ti dva, kteří spí v tomto pokoji, budou spát navěky,“ hlásil Luc, „ale ten muž je plešatý a žena šedivá.“

„Škoda,“ prohodil muž a jeho hlas v Lucových uších jako by tál. Nepoznal by ho, kdyby ho slyšel bez převleku. Ten muž musel být jeden z Vyvolených. Jen málokdo kromě Vyvolených věděl, jak se s ním spojit, a žádný z těch několika mužů, kteří dokázali usměrňovat, a ti by se mu navíc neodvážili rozkazovat. O jeho služby všichni prosili, kromě Velikého pána samotného, a nedávno Vyvolení, ale žádný z Vyvolených, s nimiž se Luc setkal, si nedával takový pozor.

„Chceš, abych to zkusil znovu?“ zeptal se Luc.

„Možná. Až ti řeknu. Dřív ne. Pamatuj, nikomu ani slovo.“

„Jak přikazuješ,“ odvětil Luc a uklonil se, ale ten muž si již dělal průchod a díra se otevřela na zasněžený lesní palouk. Byl pryč dřív, než se Luc narovnal.

Opravdu to byla škoda. Na zabití svého synovce a té holky se docela těšil. Ale měl-li času nazbyt, lov mu vždycky udělal radost. Stal se Isamem. Isam zabíjel vlky ještě raději než Luc.