20 Otázky zrady

Bethamin lezla do přecpaných kotců na samém vršku Tarasinského paláce a pevně držela psací podložku. Ale občas se kalamář uvolnil a skvrny od inkoustu se ze šatů těžko čistily. Snažila se vypadat stále přijatelně, kdyby ji snad předvolali před někoho z vysoce urozených. Nemluvila na Rennu, která dnes měla na starosti prohlídku a šla nahoru s ní. Měly plnit určený úkol, ne klábosit. To ale byl jen jeden z jejích důvodů. Tam, kde ostatní soupeřily, aby mohly být spojeny se svou oblíbenou damane, vyvalovaly oči na podivnosti této cizí země a přemýšlely o odměně, již by tady mohly získat, ona se soustředila na své povinnosti, žádala o ty nejobtížnější marath’damane ke zkrocení na a’damu a pracovala dvakrát tvrději a déle než ostatní.

Přestalo pršet, konečně, a v kotcích se rozhostilo ticho. Damane dnes aspoň budou moci trochu cvičit – většina začala být mrzutá, když musela zůstat v kotcích příliš dlouho, a tyto provizorní kotce byly rozhodně tísnivé – ale naneštěstí dnes nebyla určena k procházce. To Renna nebyla nikdy, i když kdysi bývala Surothina nejlepší cvičitelka a velmi vážená. Občas trochu drsná, ale zkušená. Kdysi všechny říkaly, že z ní i přes její mládí bude brzy der’sul’dam, ale žádná si nevzpomínala, že by Renna byla od Falme doplněna, ona ani Seta, již Suroth po Falme přijala do osobní služby. Bethamin nad vínem ráda klevetila o urozených a těch, kteří jim sloužili, stejně jako ostatní, ale když se řeč stočila na Rennu a Setu, nikdy nevyjádřila žádný názor. Často na ně však myslela.

„Začneš na druhé straně, Renno,“ rozkázala. „No? Chceš snad, abych tě znovu nahlásila Essonde za lenost?“

Před Falme byla menší žena sebevědomá, ale teď jí na bledé líci zacukal sval a předvedla Bethamin ošklivý, podlézavý úsměv, než odběhla úzkou uličkou kotce a uhlazovala si dlouhé vlasy, jako by se bála, že je rozcuchaná. Všechny kromě Renniných nejbližších kamarádek ji zastrašovaly, alespoň trochu, aby jí oplatily dřívější nadutost a pýchu. Dělat opak by znamenalo odlišit se, čemuž se Bethamin pokud možno vyhýbala. Její tajemství bylo pohřbeno, jak nejhlouběji to šlo, a mlčela o tajemstvích, i když nikdo nevěděl, že je zná, ale chtěla, aby si všechny zapamatovaly, že Bethamin Zeami je obrazem dokonalé sul’dam. Usilovala o naprostou dokonalost v sobě i v damane, jež cvičila.

Rázně se pustila do prohlídky, přesvědčila se, že o sebe damane pečují a jejich kotce jsou poklizené. Našla-li nějaké nedostatky, učinila si poznámku úhledným písmem na stránku připíchnutou na psací podložce a nezdržovala se, jen několika damane, jež si vedly při výcviku zvlášť dobře, dala bonbon. Většina z těch, s nimiž byla spojena, ji při vstupu uvítala úsměvem, i když poklekaly. Ať byly z říše či z této strany Arythského oceánu, věděly, že je přísná, ale spravedlivá. Jiné se neusmívaly. Zvlášť damane Atha’an Miere ji vítaly s kamennými výrazy nebo mrzutým hněvem, o němž si myslely, že ho skrývají.

Nezaznačila jejich hněv kvůli potrestání, jako by to udělaly některé jiné. Stále si myslely, že odolávají, jenomže nemístné požadavky o navrácení svých nevkusných šperků již byly věcí minulosti, a klekaly a mluvily, jak se slušelo a patřilo. Nové jméno bylo u mnoha obtížných případů užitečným nástrojem, vytvořilo zlom mezi tím, co bylo pryč, a ony na ně teď reagovaly, jakkoliv váhavě. Váhavost zmizí, spolu s mračením, a nakonec si už ani nevzpomenou, že snad měly nějaké jiné jméno. Byl to známý vzor, nikdy neselhával. Některé to přijaly okamžitě a jiné upadly do šoku, když zjistily, co se z nich stalo. Vždycky existovala hrstka, která během měsíců neochotně ustupovala, kdežto jiné jeden den vřeštěly, že došlo ke strašnému omylu, že ve zkoušce nemohly neuspět, a příštího dne již přijaly svůj osud a uklidnily se. Na téhle straně oceánu byly podrobnosti jiné, ale ať tady či v říši, konečný výsledek byl tentýž.

U dvou damane si udělala poznámky, které neměly nic společného s čistotou. Zushi, damane Atha’an Miere, ještě vyšší než ona sama, rozhodně ztřískají proutkem. Šaty měla pomačkané, vlasy rozcuchané, postel neustlanou. A obličej měla napuchlý od pláče, a ještě pořádně neklečela, když začala zase vzlykat a po tvářích se jí řinuly slzy. Šedé šaty, které jí pečlivě ušily, na ní teď volně visely, a to od začátku nebyla nijak tlustá. Bethamin si ji zabrala pro sebe a věnovala jí zvláštní péči. Sundala pero s ocelovým hrotem, namočila ho do inkoustu a napsala návrh, aby Zushi přesunuly z paláce někam, kde by mohla přebývat ve dvojkotci s damane pocházející z říše, pokud možno nějakou, která má zkušenosti a dokáže se spřátelit s nově chycenými damane. Dřív nebo později to vždycky slzy usušilo.

Jenže si nebyla jistá, jestli to Suroth povolí. Suroth tyto damane pochopitelně zabrala pro císařovnu – každý, kdo by osobně vlastnil třeba jenom desetinu toho počtu, by byl podezřelý, že plánuje vzpouru, možná by z toho byl i rovnou obviněn – ale chovala se, jako by jí patřily. Nebude-li Suroth souhlasit, bude nutné najít nějaký jiný způsob. Bethamin odmítala ztratit byť jen jedinou damane kvůli sklíčenosti. Odmítala ztratit jedinou damane kvůli čemukoliv! Druhá, jíž se dostalo zvláštní poznámky, byla Tessi, a tady žádné námitky nečekala.

Illiánská damane půvabně poklekla, s rukama sepjatýma v pase, jakmile Bethamin otevřela dveře. Postel měla ustlanou, náhradní šedé šaty úhledně pověšené, kartáč a hřeben přesně položené na stojanu vedle umyvadla a podlahu zametenou. Bethamin nic jiného nečekala. Tessi byla čistotná už od začátku. Když se naučila dojídat zbytky, hezky se zaoblila. Kromě pamlsků byla potrava pro damane přísně hlídána. Nezdravá damane byla plýtváním. Avšak Tessi nikdy neovážou mašlemi a nepřihlásí do soutěže o nejhezčí damane. I když byla klidná, vypadala stále jako rozzlobená. Dnes se ale nepatrně usmívala, a Bethamin si byla jistá, že se usmívala ještě předtím, než vstoupila. A od Tessi by úsměv nečekala, ještě ne.

„Jak se má malá Tessi cítí dnes?“ zeptala se.

„Tessi se daří velmi dobře,“ odvětila damane vyrovnaně. Předtím se vždycky musela snažit, aby mluvila uctivě, a poslední výprask si vysloužila za otevřené odmítnutí teprve včera.

Bethamin si zamyšleně pohladila bradu a prohlížela si klečící damane. Podezírala každou damane, která si kdy říkala Aes Sedai. Historie ji fascinovala a dokonce si přečetla překlady ze spousty jazyků, jež existovaly před začátkem Sloučení. Ti staří vládci si libovali ve své vrtkavé vládě plné vražd, s radostí zapisovali, jak se dostali k moci a jak rozdrtili okolní státy a podrývali autoritu jiných vládců. Většina byla nakonec zavražděna, často rukama vlastních dědiců či stoupenců. Bethamin velmi dobře věděla, jaké Aes Sedai byly.

„Tessi je hodná damane,“ zamumlala přívětivě a z váčku u pasu vyndala bonbon. Tessi se předklonila, aby ho přijala a políbila jí na znamení díků ruku, ale ten úsměv se trochu pokřivil. Než si však nacpala červený bonbon do pusy, úsměv byl zpátky. Aha. Takže takhle to bylo, co? Předstírat pokoru, aby to ukolébalo sul’dam, nebylo neznámé, ale vzhledem k tomu, jaká Tessi byla, nejspíš plánovala útěk.

Na chodbě potom Bethamin zapsala, že Tessiin výcvik je třeba zdvojnásobit, spolu s jejími tresty, a odměňovat ji jen zřídka, aby si nikdy nemohla být jistá, že i za dokonalé provedení se jí dostane něčeho víc než poplácání po hlavě. Byla to tvrdá metoda, jíž se Bethamin obvykle vyhýbala, ale z nějakého důvodu to i nejvzpurnější marath’damane změnilo za pozoruhodně krátkou dobu v pokornou damane. A také tak vznikaly nejmírnější damane. Nerada damane lámala, ale Tessi bylo třeba zlomit pro a’dam, aby mohla zapomenout na minulost. Nakonec tak bude šťastnější.

Bethamin skončila dřív než Renna a počkala na ni pod schodištěm. „Zanes to Essonde, až tam poneseš svoje,“ řekla a strčila psací podložku Renně, než ta udělala poslední krok. Renna to pochopitelně přijala stejně pokorně, jako přijala dřívější rozkaz, a hned spěchala pryč. Jen si druhou podložku prohlížela, jako by uvažovala, není-li tam zapsáno i něco o ní. Od Falme z ní byla úplně jiná žena.

Bethamin si vzala plášť a hodlala se vrátit do hostince, kde se musela dělit o postel se dvěma dalšími sul’dam, ale jenom si tam chtěla vyzvednout peníze. Prohlídka byla její jedinou dnešní prací a zbytek dne měla volno. Pro změnu, místo aby vyhledávala úkoly navíc, stráví čas nakupováním upomínkových předmětů. Možná si koupí jeden z těch nožů, které zdejší ženy nosily na krku, pokud najde nějaký bez té spousty drahokamů, jež se jim zřejmě tolik líbily. A samozřejmě něco z laku, ten tu byl stejně dobrý jako v říši, a vzory byly tak... cizí. Nakupování ji uklidní. A ona se potřebovala uklidnit.

Náměstí Mol Hara se lesklo, jak ráno pršelo, a ve vzduchu byla cítit sůl, což jí připomnělo její rodnou vesnici u moře L’Heye, kde se narodila, i když tady byla větší zima. V Abunai nebyla zima nikdy a ona si na ni nemohla zvyknout, jakkoliv daleko cestovala. Ale vzpomínky na domov jí útěchu neposkytly. Jak tak procházela lidnatými ulicemi, měla hlavu plnou Renny a Sety, až cestou vrážela do lidí a jednou málem vstoupila přímo před kupeckou karavanu, odjíždějící z města. Vozy rachotily na dláždění, kam málem stoupla, a žena s bičem se na ni ani nepodívala. Tihle cizinci neměli potuchu, jakou úctu si sul ’dam zaslouží.

Renna a Seta. Všichni, kdo byli u Falme, na to chtěli zapomenout, o těch událostech mluvili, jenom když byli skutečně hodně opilí. Ona také, ale její vzpomínky se netýkaly šoku z boje se zpola rozpoznatelnými přízraky z pověstí, ani hrůzy z porážky nebo šílených zjevení na obloze. Kolikrát si přála, aby tenkrát nešla nahoru? Kdyby se jen tolik nestarala o to, jak se daří Tuli, damane, která to tak úžasně uměla s kovy. Ale ona se podívala do Tuliina kotce. A uviděla Rennu a Setu, jak se zoufale snaží sundat si a’dam z krků, vřeští bolestí a kývají se na kolenou, jak jim bylo zle od žaludku. Na šatech měly zvratky. Ve svém zoufalství si nevšimly, jak, k smrti vyděšená, couvá.

Nebyla to jenom hrůza z toho, že uviděla dvě sul’dam, z nichž se vyklubaly marath’damane, ale i její vlastní osobní hrůza. Často měla dojem, že skoro vidí tkaniva damane, a vždycky vycítila přítomnost damane a věděla, jak je silná. To dokázalo mnoho sul’dam, každý věděl, že to vychází z bohaté zkušenosti při práci s a’damem. Ale při pohledu na tu zoufalou dvojici se jí v hlavě vynořily nechtěné myšlenky a to, co vždycky přijímala, se ukázalo v jiném a děsivém světle. Viděla tkaniva skoro, nebo je viděla doopravdy? Občas měla dojem, že cítí usměrňování. Sul’dam musely každý rok podstupovat zkoušku až do svých pětadvacátých jmenin, a ona pokaždé prošla jen o fous. Jenomže... Poté co byly objeveny Renna se Setou, přijdou nové zkoušky, odhalující marath’damane, které při první nějak unikly. Pod takovou ránou se mohla otřást i samotná říše. A s obrazem Renny a Sety, vypáleným do mozku, věděla s naprostou jistotou, že po těch zkouškách už Bethamin Zemai nebude váženou občankou. Stane se z ní damane zvaná Bethamin a bude sloužit říši.

Ta hanba ji stále pálila. Postavila osobní strach před potřeby říše, přede všechno, o čem věděla, že je správné, upřímné a dobré. Do Falme přišla bitva a noční můra, ale ona nespěchala, aby se doplnila o damane a připojila se k bitevní linii. Místo toho využila zmatku, aby získala koně a uprchla, jak nejrychleji a nejdál to šlo.

Uvědomila si, že se zastavila a dívá se do výlohy krejčovského krámku, aniž by skutečně vnímala to, co je tam vystaveno. Ne že by to chtěla vidět. Modré šaty s blesky v červených štítcích byly to jediné, co po celá léta na sebe oblékala. A rozhodně by nenosila něco, co by ji tak neslušně obnažovalo. Sukně jí zavířily kolem kotníků, když znovu vykročila, ale nemohla se zbavit myšlenek na Rennu a Setu a také Suroth.

Uvázaný párek sul’dam našla Alwhin a ohlásila to Suroth. A Suroth uchránila říši tím, že ochránila Rennu a Setu, jakkoliv to bylo nebezpečné. Co kdyby najednou začaly usměrňovat? Pro říši by nejspíš bylo nejlepší, kdyby zařídila jejich smrt, i když zabití sul’dam bylo vraždou i pro vysoce urozené. Dvě podezřelá úmrtí mezi sul’dam by určitě přilákala hledače. A tak byly Renna a Seta volné, pokud se tomu tak ovšem dalo říkat, když už jim nikdy nebude dovoleno se spojit. Alwhin vykonala svou povinnost a byla poctěna tím, že se stala hlasem Suroth. Suroth svou povinnost také splnila, jakkoliv to bylo nechutné. Žádné nové zkoušky nebyly. Bethamin utekla pro nic za nic. A kdyby byla zůstala, neskončila by v Tanchiku, což byla další noční můra, na niž chtěla zapomenout ještě víc než na Falme.

Kolem pochodoval oddíl smrtonošů, oslnivých ve své nablýskané zbroji, a Bethamin se zastavila a dívala se, jak procházejí. V davu za nimi zůstávala brázda jako za velkolodí pod plnými plachtami. Až se Tuon konečně prohlásí, ve městě i v zemi nastane radost a bude se slavit, jako by právě dorazila. Myslet takhle na Dceru Devíti měsíců v ní vzbuzovalo provinilé potěšení, stejné, když jako malá udělala něco zakázaného, i když samozřejmě dokud Tuon nesejme závoj, bude pouze vznešenou paní Tuon, o nic výše postavenou než Suroth. Smrtonoši dusali dál, tělem i duší oddaní císařovně a říši, a Bethamin se vydala opačným směrem. Což se jen hodilo, jelikož ona byla tělem i duší oddána záchraně vlastní svobody.

U Zlatých nebeských labutí bylo velkolepé jméno pro maličký hostinec vmáčknutý mezi veřejnou stáj a lakovnu. V lakovně byla spousta důstojníků nakupujících vše, co bylo k mání, stáj byla plná koní získaných v loterii a ještě nepřidělených a Zlaté labutě plné sul’dam. Od včerejší noci vlastně přecpané. Bethamin měla štěstí, že měla pouze dvě spolunocležnice. Hostinská dostala rozkaz ubytovat jich tolik, kolik to půjde, a tak jich na jednu postel nacpala čtyři i pět, když si myslela, že se tam směstnají. Nicméně ložní prádlo bylo čisté a jídlo docela chutné, i když poměrně zvláštní. A vzhledem k tomu, že jinak by jí nejspíš zbýval jen seník, Bethamin se ještě ráda podělila.

V tuto hodinu byly kulaté stolky v šenku prázdné. Některé sul’dam, jež zde nocovaly, měly určitě své povinnosti a zbytek se prostě chtěl vyhnout hostinské. Darnella Shoranová, s rukama zkříženýma na prsou, sledovala několik služebných, jak pilně zametají zelené dlaždice. Byla to hubená žena s prošedivělými vlasy, stočenými na krku do uzlu, a dlouhou bradou, která jí propůjčovala boje chtivý výraz. Přes ten směšný nůž, který nosila, s jílcem obloženým lacinými červenými a bílými kamínky, mohla být der’sul’dam. Služebné byly údajně svobodné ženy, skákaly však jako majetek, kdykoliv hostinská promluvila.

Bethamin sama lehce nadskočila, když se k ní žena otočila. „Znáš má pravidla ohledně mužů, panímámo Zeami?“ chtěla vědět. I po takové době jí pomalý způsob, jakým tito lidé mluvili, připadal divný. „Slyšela jsem o vašich cizokrajných způsobech, a jestli jsi taky taková, je to tvá věc, ale ne pod mou střechou. Jestli se budeš chtít scházet s muži, budeš to dělat jinde!“

„Ujišťuji tě, že se s muži nescházím ani tady, ani nikde jinde, panímámo Shoranová.“

Hostinská se na ni podezíravě zamračila. „No, přišel se na tebe zeptat jménem. Hezký světlovlasý mužský. Ne kluk, ale moc starý taky nebyl. Jeden z vašich, hrozně šišlal, takže mu skoro nebylo rozumět.“

Bethamin se ji snažila přesvědčit, že nezná nikoho, kdo jejímu popisu odpovídá, a že se svými povinnostmi ani na mužské nemá čas. Obojí byla pravda, i když by v případě potřeby zalhala. Zlaté labutě nebyly zrekvírované a tři v posteli byly mnohem lepší než seník. Pokoušela se zjistit, zda by ta žena nepřijala malý dárek, až půjde nakupovat, ale ta se ve skutečnosti tvářila uraženě, když jí navrhla nůž s barevnějšími kameny. Bethamin neměla na mysli nic nákladnějšího, nic jako úplatek – ne doopravdy – jenže panímáma Shoranová to tak zřejmě vzala a rozhořčeně se zamračila a zasupěla. V každém případě si Bethamin nebyla jistá, jestli její názor změnila. Hostinská si z nějakého důvodu myslela, že všechen volný čas tráví zhýralostmi. Stále se mračila, když Bethamin odešla nahoru předstírajíc, že kromě nakupování na nic jiného nemyslí.

Starosti jí však dělalo, kdo byl ten muž. Podle popisu ho rozhodně nepoznala. Z největší pravděpodobnosti přišel kvůli jejímu šetření, ale pokud tomu tak bylo, pokud ji dokázal vystopovat až sem, tak nebyla dostatečně diskrétní. A to mohlo být nebezpečné. Přesto doufala, že se ještě vrátí. Potřebovala to vědět. Musela to vědět!

Otevřela dveře a ztuhla. Její železná pokladnička ležela na posteli a byla otevřená. Byla to velmi pevná pokladnička a jediný klíč měla stále v kapsáři. Zloděj tu ještě byl a kupodivu se probíral jejím deníkem! Jak se, ve Světle, ten muž dostal přes panímámu Shoranovou?

Ochromení trvalo jen chviličku. Vytrhla nůž z pochvy a otevřela ústa, aby zaječela o pomoc.

Mužův výraz se ani na okamžik nezměnil, muž se nepokoušel utéci ani ji napadnout. Jenom vyndal z kapsy něco malého a ukázal jí to. Bethamin se dech v hrdle změnil v olovo. Otupěle vrátila nůž zpátky do pochvy, natáhla k němu ruce, aby mu ukázala, že nemá žádnou zbraň a nepokouší se na něj zaútočit. V prstech držel zlatem vykládanou slonovinovou plaketu s vyřezaným krkavcem a věží. Náhle si ho skutečně všimla, měl světlé vlasy a byl středního věku. Možná byl i hezký, jak říkala panímáma Shoranová, ale jenom úplně šílená žena by tímto způsobem uvažovala o hledači pravdy. Díky Světlu si do svého deníku nezaznačila nic nebezpečného. On to ale musel vědět. Ptal se na ni jménem. Ach Světlo, musel to vědět!

„Zavři dveře,“ vyzval ji klidně a vrátil plaketu do kapsy. Ona poslechla. Chtěla uprchnout. Chtěla prosit o milost. Ale on byl hledač a ona tam stála a třásla se. K jejímu překvapení vrátil její deník zpátky do pokladničky a ukázal na jedinou židli v místnosti. „Sedni si. Není třeba, aby ses cítila nepříjemně.“

Pomalu pověsila plášť na zeď a sedla si. Pro jednou jí nezáleželo na tom, jak nepohodlné to zvláštní šprušlové opěradlo je. A nepokoušela se skrýt třes. I urozený, dokonce i vysoce urozený by se mohl třást, kdyby ho vyslýchal hledač. Měla nepatrnou naději. Nenařídil jí prostě, aby ho doprovodila. Možná to nakonec přece jen nevěděl.

„Kladla jsi otázky o lodním kapitánovi jménem Egeanin Sarna,“ pokračoval. „Proč?“

Naděje ji okamžitě opustila, až se jí stáhlo hrdlo. „Hledala jsem starou přítelkyni,“ vykvíkla. Nejlepší lži se vždycky co možná nejvíc blížily pravdě. „Byly jsme spolu ve Falme. Nevím, zda přežila.“ Lhát hledači byla zrada, ale první zradu spáchala, když zběhla z bitvy u Falme.

„Žije,“ sdělil jí stroze. Sedl si na kraj postele, aniž by od ní odtrhl zrak. Měl modré oči a ona zatoužila po plášti. „Je z ní hrdinka, kapitán zelených a paní Egeanin Tamarath. Takto ji odměnila vznešená paní Suroth. Je také tady v Ebú Daru. Obnovíš své přátelství s ní. A ohlásíš mi, s kým se schází, kam chodí a co říká. Všechno.“

Bethamin zavřela pusu, aby se nezačala hystericky smát. Takže on šel po Egeanin, ne po ní. Světlu budiž chvála! Světlu budiž chvála za všechno jeho nekonečné milosrdenství! Chtěla jenom vědět, jestli je ta žena ještě naživu, jestli provedla příslušná bezpečnostní opatření. Egeanin ji jednou vysvobodila, ale za deset let, co ji Bethamin znala předtím, byla hotovým vzorem plnění povinností. Bylo sice možné, že svého chvilkového poblouznění bude litovat bez ohledu na následky, ale, div divoucí, neudělala to. A hledač šel po ní, ne...! Vynořila se před ní hora možností, jistot, a už jí nebylo do smíchu. Místo toho si olízla rty.

„Jak...? Jak můžu obnovit naše přátelství?“ Stejně to nikdy ani žádné přátelství nebylo, jenom známost, jenže teď už bylo pozdě se opravovat. „Říkal jsi, že byla povýšena mezi urozené. Nabídka musí přijít od ní.“ Strach jí dodal odvahu. A zpanikařila, stejně jako u Falme. „Proč potřebuješ, abych dělala naslouchače? Můžeš ji vzít k výslechu, kdykoliv se ti jen zlíbí.“ Kousla se do tváře, aby se umlčela. Světlo, nic na světě nechtěla méně. Hledači byli tajnou rukou císařovny, kéž žije věčně. Císařovniným jménem mohli vyslýchat dokonce i Suroth nebo samotnou Tuon. Pravda, zemřeli by strašnou smrtí, kdyby se ukázalo, že se zmýlili, ale s Egeanin to bylo jen malé riziko. Byla jen níže urozená. Kdyby vyslechli Egeanin...

K jejímu zděšení, místo aby jí rovnou řekl, ať poslouchá, tam seděl a prohlížel si ji. „Vysvětlím ti pár věcí,“ pravil, a to byl ještě větší šok. Hledači nikdy nic nevysvětlovali, jak slyšela. „Mně ani císařovně nejsi k ničemu, pokud nepřežiješ, a ty nepřežiješ, pokud nepochopíš, čemu budeš čelit. Jestli někomu prozradíš jediné slovo z toho, co ti řeknu, bude se ti zdát o Věži krkavců jako o příjemném místě ve srovnání s tím, kam se dostaneš. Poslouchej a uč se. Egeanin byla poslána do Tanchika před tím, než nám město padlo do rukou, a mezi jiným měla pomáhat hledat sul’dam, které zůstaly ve Falme. Kupodivu žádné nenašla, na rozdíl od ostatních, jako byli ti, kteří pomohli s návratem tobě. Egeanin místo toho zavraždila sul’dam, které našla. Já sám jí to obvinění předložil, a ona ho nepopřela. Dokonce se ani nerozzlobila, nebyla ani pobouřená. Stejně špatné je, že se potají radila s Aes Sedai.“ To jméno vyslovil bezvýrazně, ne s obvyklým znechucením, ale spíš jako obvinění. „Když odjela z Tanchika, cestovala na lodi, jíž velel muž jménem Bayle Domon. Ten se bránil našemu vstupu na palubu a byl z něj učiněn majetek. Ona ho koupila a okamžitě z něj udělala só’džin, takže je jasné, že je pro ni nějak důležitý. Zajímavé je, že právě toho muže ve Falme předvedla před vznešeného pána Turaka. Domon vzbudil zájem vznešeného pána do té míry, že si ho často zval a hovořil s ním.“ Zaškaredil se. „Nemáš víno? Nebo pálenku?“

Bethamin sebou trhla. „Myslím, že Iona má láhev místní pálenky. Je to silné pití...“

Stejně jí přikázal, aby mu nalila, a ona honem poslechla. Chtěla, aby mluvil dál, cokoliv, aby odložila nevyhnutelné. Zcela jistě věděla, že Egeanin sul’dam nezabíjela, ale její důkaz by ji odsoudil k trpkému osudu Renny a Sety. Kdyby měla štěstí. Pokud tento hledač viděl svou službu císařovně ve stejném světle jako Suroth. Zadíval se do cínového pohárku a kroužil tmavou jablkovicí, než se posadí.

„Vznešený pán Turak byl velký muž,“ zamumlal. „Možná jeden z největších, jaké říše viděla. Škoda že se ho jeho só’džin rozhodli následovat i ve smrti. Bylo to od nich úctyhodné, ale teď není možné zjistit, zda byl Domon mezi těmi, kteří vznešeného pána zavraždili.“ Bethamin sebou trhla. Urození samozřejmě občas umírali rukama jiných, ale slovo vražda nebylo nikdy vysloveno. Hledač pokračoval, stále hledě do pohárku, aniž se napil. „Vznešený pán mi přikázal sledovat Suroth. Měl jisté podezření, že znamená nebezpečí pro říši. Jeho vlastní slova. A s jeho smrtí se jí podařilo ujmout se velení Předběžníků. Nemám důkaz, že jeho smrt nařídila, ale hodně věcí na to ukazuje. Suroth přivedla do Falme jednu damane, mladou ženu, která bývala Aes Sedai,“ to jméno opět vyslovil bezvýrazně a tvrdě, „a která nějak unikla právě v den, kdy Turak zemřel. Suroth také měla ve své družině jednu damane, která kdysi bývala Aes Sedai. Nikdy ji neviděli bez obojku, ale...“ Pokrčil rameny, jako by na tom nezáleželo. Bethamin vytřeštila oči. Kdo by sundal obojek damane? Dobře vycvičená damane byla potěšením a radostí, ale stejně dobře by mohl někdo vypustit opilého grolma! „Zdá se velmi pravděpodobné, že měla mezi svým majetkem ukrytou i jednu marath’damane,“ pokračoval nevzrušeně, jako by nevykládal seznam zločinů stojících těsně pod zradou. „Jsem přesvědčen, že Suroth vydala rozkaz, aby sul’dam, jimž se podaří dostat do Tanchika, byly zabity, možná proto, aby zakryla Egeaniny schůzky s Aes Sedai. Vy sul’dam vždycky poznáte marath’damane od podívání, že ano?“

Náhle vzhlédl a jí se nějak podařilo do těch jeho mrazivých očí usmát. Tvář měl jako každý druhý, ale ty oči... Byla ráda, že sedí. Kolena se jí tolik třásla, až ji překvapilo, že to není vidět na sukních. „Obávám se, že to není tak snadné.“ Skoro se jí podařilo mluvit klidně. „Určitě víš dost, abys mohl obvinit Suroth z v-v-vraždy vznešeného pána Turaka.“ Kdyby zatkl Suroth, nebylo by třeba do toho zaplést ji nebo Egeanin.

„Turak byl velký muž, ale já sloužím císařovně, kéž žije věčně, a skrze ni říši.“ Jedním douškem vypil pálenku a výraz mu ztvrdl. „Turakova smrt je jako prach vedle nebezpečí, jež hrozí říši. Aes Sedai z těchto zemí chtějí získat v říši moc, chtějí, aby se vrátily časy chaosu a vraždění, kdy žádný člověk nemohl večer zavřít oči s jistotou, že se ráno zase probudí, a napomáhá jim jedovatý had zrady uvnitř. Suroth možná ani není hlavou toho hada. Kvůli císařovně se neodvažuji ji zatknout, dokud nedokážu zabít celého hada. Egeanin je spojením, které teď mohu sledovat k tomu hadovi, a ty jsi spojením na Egeanin. Takže s ní obnovíš přátelství, ať to stojí, co to stojí. Rozumíš?“

„Rozumím a poslechnu.“ Hlas se jí třásl, ale co mohla říci jiného? Světlo ji chraň, co jiného mohla říci?

Загрузка...