Srdce zimy

16 Nečekané setkání

Do města to bylo přes dvě míle mezi nízkými kopci, kde si Mat mohl protáhnout bolavou nohu, takže ho nejdříve přestala bolet a pak zase začala, když dorazili na poslední pahorek a před sebou spatřili Ebú Dar za jeho extravagantně silnými, bíle omítnutými hradbami, jež nedokázal prorazit žádný obléhací stroj. Město uvnitř hradeb bylo také bílé, jen tu a tam na špičatých kupolích byly úzké barevné pruhy. Bíle omítnuté budovy, bílé věže a věžičky a bílé paláce se leskly dokonce i o šedivém zimním dni. Některé věže končily zubatě, někde byla mezera, kde byla zničena nějaká budova, ale popravdě seanchanský útok napáchal jen malé škody. Byli příliš rychlí, příliš silní a město ovládli dřív, než se obránci vzmohli na víc než občasný odpor.

Kupodivu obchod, jaký tu byl v tuto roční dobu, pád města téměř neovlivnil. Seanchané ho podporovali, třebaže od kupců a lodních kapitánů a posádek vyžadovali přísahu, že budou poslouchat Předběžníky, očekávat návrat a sloužit Těm, kdo přišli domů. V praxi to znamenalo, že život pokračoval více méně jako předtím, takže jen málokdo něco namítal. Velký přístav byl plný lodí pokaždé, když se na něj Mat podíval. Dnes odpoledne to vypadalo, že by po nich mohl přejít suchou nohou z Ebú Daru do Rahadu, drsné čtvrti, o níž doufal, že ji už nikdy nenavštíví. Od chvíle, kdy mohl opět chodit, často přicházel do přístavu a díval se. Ne na plavidla s žebrovanými plachtami ani lodi Mořského národa, jež Seanchané vystrojovali a osazovali vlastními posádkami, ale na plavidla plující pod praporcem se zlatými včelami Illianu, s mečem a rukou Arad Domanu nebo s tairenským půlměsícem. Už to nedělal. Dnes se na přístav skoro nepodíval. Kostky mu v hlavě rachotily jako hromobití. Ať už se mělo stát cokoliv, silně pochyboval, že se mu to bude líbit. Tak to bývalo, když ho kostky varovaly.

Na cestě z velké klenuté brány sice panoval čilý ruch, avšak pěší lidé se zřejmě dokázali protáhnout dovnitř, a zástup vozů a volských povozů se táhl až na hřeben a jen čekal na to, až bude mít volnou cestu. Všichni jezdci byli Seanchané, ať už měli pleť černou jako Mořský národ nebo bledou jako Cairhieňané, a nejvíce se odlišovali tím, že seděli na koních. Někteří muži měli pytlovité kalhoty a divné těsné kabátce s vysokým límcem, který jim těsně obepínal krk až k bradě, a vepředu měli řady lesklých, kovových knoflíků, nebo rozevláté, složitě vyšívané kabátce, skoro tak dlouhé jako ženské šaty. Byli to urození, stejně jako ženy v jezdeckých šatech prapodivného střihu, hustě plisovanými, s rozdělenými suknicemi střiženými tak, aby odhalovaly barevné kotníkové boty, se širokými rukávy visícími až ke třmenům. Pár dalších mělo krajkové závoje, zakrývající vše kromě očí, aby neurození neviděli jejich obličej. Zdaleka nejvíc jezdců však mělo jasně malovanou zbroj z překrývajících se plátů. Mezi vojáky byly i ženy, ale v malovaných přilbicích připomínajících hlavy obludného hmyzu se nedalo poznat, kdo je kdo. Alespoň nikdo neměl rudočernou gardy smrtonošů. V jejich přítomnosti byli nesví dokonce i ostatní Seanchané, a to stačilo, aby je Mat obcházel co nejširším obloukem.

V každém případě žádný ze Seanchanů třem mužům a chlapci, pomalu kráčejícím k městu mezi čekajícími povozy, nevěnoval pozornost. No, muži šli pomalu. Olver poskakoval. Tempo udával Mat s bolavou nohou, ale snažil se, aby ostatní neviděli, jak moc se opírá o svou hůl. Kostky obvykle ohlašovaly události, jež se mu podařilo přežít jen o vlásek, bitvy, budovy padající mu na hlavu. Tylin. Děsil se toho, co se stane, až se zastaví tentokrát.

Na téměř všech vozech a kárách opouštějících město se vezli Seanchané nebo šli vedle, měli prostší oděv než ti na koních, vlastně vypadali docela obyčejně, avšak lidé čekající na silnici patřili k Ebúdarcům či lidem z okolí. Muži měli dlouhé vesty a ženy sukně na jedné straně přišité tak, aby byla vidět noha v punčoše nebo barevná spodnička, a vozy i káry jim tahali voli. Byli tu i cizinci, kupci s povozy taženými koňmi. V zimě se na jihu obchodovalo mnohem víc než na dalekém severu, kde museli překonávat zasněžené cesty, a někteří sem přicházeli z daleka. Mohutná Domanka s tmavým znamínkem krásy na měděné líci jela na prvním ze čtyř vozů, držela si kolem sebe květovaný plášť a mračila se na muže o pět vozů před ní, umaštěného chlapíka vedle vozky, skrývajícího pod tarabonským závojem poměrně hustý knír. Nepochybně to byl konkurent. Hubená Kandořanka s velkou perlou v levém uchu a stříbrnými řetězy přes prsa seděla klidně v sedle, ruku v rukavičce položenou na sedlové hrušce, a možná ani netušila, že jakmile vstoupí do města, její bělouš a spřežení z povozu připadnou do loterie. Od místních se vybíral jeden kůň z pěti, a aby to nenarušovalo obchod, tak jeden z deseti od cizinců. Za koně se platilo, pravda, a jindy by to byla slušná cena, ale zdaleka nedosahovala tržní cenu odpovídající dnešní poptávce. Mat si vždy všímal koní, i když jen mimochodem. Tlustý Cairhieňan v kabátě stejně ošumělém, jako byly šaty jeho vozků, rozzlobeně vykřikoval kvůli zdržení a nechával svou skvělou klisnu neklidně tancovat. Ta klisna byla vážně nádherná. Nejspíš připadne nějakému důstojníkovi. Co se stane, až se ty kostky zastaví?

Ve velké bráně byly stráže, ale ty nejspíš poznali jen Seanchané. Sul’dam v modrých šatech s blesky na štítcích přecházely sem a tam se šedě oděnými damane na stříbrných a’damech. Jediný pár by stačil utišit jakékoliv nepokoje menší než útok vojska, možná dokonce i ten, ale to nebyl důvod, proč tady byly. V prvních dnech po pádu Ebú Daru, když ještě Mat musel zůstat v posteli, prolezly město, jak hledaly ženy, kterým říkaly marath’damane, a teď se ujišťovaly, že žádná nevstoupí. Každá sul’dam měla na rameni stočené vodítko navíc, čistě pro případ. Další dvojice hlídkovaly v přístavu a vlezly na každou loď a člun.

Vedle brány do města byly na hrotech na plošině pět sáhů nad zemí naražené nadehtované, ale stále rozpoznatelné hlavy desítky lidí, kteří se střetli se seanchanskou spravedlností. Nad nimi visel symbol této spravedlnosti, popravčí sekera s toporem ovinutým složitě vázanou bílou šňůrou. Cedulka pod každou hlavou označovala zločin, za nějž se sem dotyčný dostal, vraždu, znásilnění, loupež s použitím násilí, útok na urozeného. Za menší přestupky bylo bičování nebo se z člověka stal da’covale. Seanchané v tom byli spravedliví. Nebyl tady vystaven nikdo z urozených – pokud by si někdo z nich vysloužil popravu, byl by poslán zpět do Seanchanu nebo uškrcen bílou šňůrou – ale tři hlavy patřily Seanchanům a váha jejich spravedlnosti dopadala stejně na vysoko i nízko postavené. Pod hlavou ženy, která bývala paní lodí Atha’an Miere, a muže, který býval jejím mistrem šermířem, byly cedulky označené VZPOURA.

Mat branou procházel dost často, aby si hlav už nevšímal. Olver poskakoval vedle něho a prozpěvoval si nějakou rychlou písničku. Beslan a Tom dali při chůzi hlavy dohromady a Mat jednou zaslechl, jak Tom říká: „nebezpečný podnik", ale nestaral se, o čem mluví. Potom se dostali do dlouhého šerého tunelu, kudy vedla cesta skrz hradbu, a rachot vozů jakékoliv poslouchání znemožnil, i kdyby to Mat chtěl udělat. Tom s Beslanem se drželi po straně, z dosahu vozů, a tiše rozmlouvali. Olver vyrazil dopředu, ale když se Mat opět vynořil do denního světla, vrazil Tomovi do zad, než si uvědomil, že všichni stojí hned u východu z tunelu. Už chtěl něco jízlivě poznamenat, když si všiml, nač zírají. Lidé vycházející z tunelu za ním ho odstrčili, ale on také jen zíral.

Ulice Ebú Daru byly vždycky plné lidí, ale ne takhle, jako by se protrhla přehrada a vyslala do města záplavu lidí. Ti ucpávali ulici před ním, obklopovali dobytek, jaký ještě nikdy neviděl, skvrnité bílé krávy s dlouhými, nahoru otočenými rohy, světle hnědé kozy pokryté jemnou srstí visící až na zem a ovce se čtyřmi rohy. Všechny ulice, kam až dohlédl, byly ucpané stejně. Pokud se nějaký povoz pohyboval, tak jen šnečím tempem, a křik a nadávky vozků se téměř ztrácely v hukotu hlasů a řevu zvířat. Neslyšel, co říkají, ale rozeznal přízvuk. Pomalý, protáhlý seanchanský přízvuk. Někteří do sebe šťouchali a ukazovali si na něj v těch jasných šatech. Na všechno civěli s otevřenou pusou, jako by dosud nikdy neviděli hospodu či nožířství, ale Mat si přesto zabručel pod fousy a stáhl si klobouk hlouběji do čela.

„Návrat,“ zamumlal Tom, a kdyby Mat nestál hned vedle něj, nebyl by ho slyšel. „Zatímco my jsme se poflakovali u Lucy, dorazilo corenne.“

Mat tenhle návrat, kdy přicházeli stále další a další Seanchané, považoval za invazi, vpád vojska. Jeden vozka zařval a zamával dlouhým bičem na kluky, kteří vylezli na bočnici vozu a šťouchali do něčeho, co vypadalo jako réva v dřevěných nádobách se zeminou. Na dalším povoze byl dlouhý tiskařský lis a na dalším, jemuž se právě podařilo vyjet z tunelu, něco, co vypadalo jako pivovarnické kádě a táhla z něj slabá vůně chmele. Na několika byly klece s podivně zbarvenými slepicemi, kachnami a husami, ale drůbež nebyla na prodej, nýbrž na chov. Bylo to skutečně vojsko, jenomže ne toho druhu, jaký si představoval. A s tímto vojskem bude mnohem těžší bojovat než s vojáky.

„Bodni mě do očí, budeme se přes to muset dostat!“ remcal znechuceně Beslan a zvedl se na špičky, jak se ze všech sil snažil dohlédnout dál. „Jak je to daleko, než najdeme nějakou volnou ulici?“

Mat si uvědomil, že vlastně nevidí to, co má přímo před očima, přístav plný lodí. Plný lodí. Bylo tu dvakrát či třikrát víc plavidel, než když za rozbřesku odcházeli do Lucova tábora, a pár dalších ještě manévrovalo pod napnutými plachtami. Což znamenalo, že další ještě možná čekaly na vjezd do přístavu. Světlo! Kolik jich za dopoledne vyvrhlo svůj náklad? Kolik jich ještě zůstalo nevyloženo? Světlo, kolik lidí uveze takové množství lodí? A proč připluli všichni sem místo do Tanchika? Zachvěl se. Tohle možná ještě nebyli všichni.

„Měl by ses pokusit najít cestu přes zadní uličky,“ pravil a zesílil hlas, aby ho bylo přes ten hluk slyšet. „Jinak se k paláci do večera nedostaneš.“

Beslan se na něj zamračil. „Ty se s námi nevrátíš? Mate, jestli se znovu pokusíš koupit si cestu na lodi... Víš, že tentokrát na tebe nebude hodná.“

Mat mračení královnina syna do puntíku opětoval. „Jenom se chci trochu projít,“ zalhal. Jakmile se vrátí do paláce, Tylin ho zase začne hýčkat a rozmazlovat. Nebylo by to tak strašné – vážně ne – až na to, že ona se nestarala, kdo uvidí, jak ho hladí po tvářích a šeptá mu do ucha lichotky, dokonce ani její syn jí nevadil. Kromě toho, co když se ty kostky zastaví ve chvíli, kdy se dostane k ní? Slovo „majetnická“ Tylin poslední dobou zdaleka nevystihovalo. Krev a popel, ta ženská by se ještě mohla rozhodnout, že se za něj vdá! On se nechtěl ženit, ještě ne, ale věděl, koho si vezme, a Tylin Quintara Mitsobar to nebude. Jenomže co kdyby se rozhodla jinak?

Náhle si vzpomněl, jak Tom mumlal cosi o „nebezpečném podniku". Znal Toma a znal Beslana. Olver na Seanchany civěl stejně jako oni na všechno okolo. Pokusil se odběhnout, aby měl lepší výhled, ale Mat ho ještě včas popadl za rameno a postrčil ho, vzpírajícího se, Tomovi do rukou. „Odveď kluka zpátky do paláce, a až s ním Riselle skončí, dej mu pár lekcí. A zapomeňte na ten váš šílenej nápad, ať je jakejkoliv. Jinak by mohly vaše hlavy skončit na těch kůlech před bránou a Tylinina taky.“ I jeho. Na to nesměl zapomínat!

Oba muži na něj bezvýrazně hleděli, což bohatě stačilo potvrdit jeho podezření.

„Možná že bych se měl trochu projít s tebou,“ poznamenal Tom nakonec. „Mohli bychom si promluvit. Máš pozoruhodný štěstí, Mate, a máš jistej cit pro, řekněme, dobrodružství.“ Beslan kývl. Olver se Tomovi kroutil v rukou a snažil se naráz vidět všechny ty podivné lidi. Vůbec mu nezáleželo na tom, o čem starší muži hovoří.

Mat kysele zabručel. Proč po něm lidi vždycky chtějí, aby byl hrdina? Dřív nebo později ho to zabije. „Já o ničem mluvit nepotřebuju. Jsou tady, Beslane. Jestli jim nedokážeš zabránit sem vlízt, což je jistý jako ráno, tak je nedokážeš vyhnat. Rand to s nima vyřídí, jestli se dá věřit klepům.“ Před očima mu opět zavířily barvy a na okamžik skoro utlumily zvuk kostek. „Složil jsi tu zatracenou přísahu, že budeš čekat na návrat. My všichni jsme to udělali.“ Odmítnout znamenalo, že člověka strčili do řetězů a poslali pracovat do přístavu nebo čistit kanály v Rahadu. Takže to podle něj vlastně žádná přísaha nebyla. „Počkejte na Randa.“ Barvy se znovu objevily a zase zmizely. Krev a popel! Musí přestat myslet na... Na jisté lidi. Barvy. „Ještě by to mohlo vyjít, když tomu dáte čas.“

„Ty to nechápeš, Mate,“ vyhrkl Beslan ohnivě. „Matka stále sedí na trůně a Suroth řekla, že povládne celé Altaře, ne jenom tomu, co držíme kolem Ebú Daru, a možná i většímu území, ale musela si lehnout na břicho a přísahat věrnost nějaké ženské z druhé strany Arythského oceánu. Suroth řekla, že bych se měl oženit s někým z jejich urozených a oholit si půlku hlavy, a matka ji poslouchá. Suroth může předstírat, že si jsou rovny, avšak matka musí poslouchat, když Suroth mluví. A ať už Suroth říká cokoliv, Ebú Dar nám už nepatří a to ostatní nám ani patřit nebude. Možná je nedokážeme vytlačit silou zbraní, ale mohli bychom jim kraj hodně zošklivit. Bělokabátníci to zažili. Zeptej se jich, co myslí výrazem ‚altarské poledne‘.“

Mat se ani ptát nemusel. Kousl se do jazyka, aby nepověděl, že v Ebú Daru je mnohem víc seanchanských vojáků než bělokabátníků v celé Altaře během bělokabátnické války. Ulice plná Seanchanů nebyla vhodným místem, aby si tu pouštěl pusu na špacír, i když to většinou byli sedláci a řemeslníci. „Já vidím, že ty se nemůžeš dočkat, až tvoje hlava skončí na kůlu,“ podotkl tiše, ale tak, aby ho bylo stále slyšet přes vzrušené hlasy, bučení dobytka a kejhání husí. „Víš o jejich naslouchačích. Ten chlapík támhle, co vypadá jako štolba, by mohl být jedním z nich, nebo támhle ta hubená ženská s rancem na zádech.“

Beslan se na ty dva zamračil tak, že kdyby to opravdu byli naslouchači, mohli by ho ohlásit už jenom za ten výraz. „Až dorazí do Andoru, budeš možná zpívat jinou písničku,“ zavrčel a začal se tlačit davem, nehledě napravo nalevo. Mata by nepřekvapilo, kdyby vypukla nějaká pranice. Tušil, že právě tohle mladý muž hledá.

Tom se obrátil, že za ním půjde s Olverem, ale Mat ho chytil za rukáv. „Uklidni ho, jestli to půjde, Tome. A uklidni i sebe, když už budeš v tom. Myslel bych si, že touhle dobou už máš dost toho, jak se marně honíš.“

„Já jsem klidný a jeho se uklidnit pokusím,“ utrousil Tom suše. „Ale nemůže jen tak sedět na zadku, je to jeho země.“ Pousmál se. „Říkáš, že nebudeš nic riskovat, ale stejně to uděláš. A potom bude všechno, oč bychom se s Beslanem mohli pokusit, vypadat jako procházka růžovou zahradou. Když jsi u toho, je slepý dokonce i holič. Tak pojď, chlapče,“ dodal a hodil si Olvera na ramena. „Riselle by ti možná nedovolila položit si jí hlavu na prsa, když přijdeš pozdě na hodinu.“

Mat se za ním mračil. Tom postupoval mnohem rychleji i s Olverem na ramenou než Beslan. Co tím Tom myslel? On přece nikdy neriskoval, pokud nemusel. Nikdy. Nedbale se podíval na hubenou ženu a chlapíka se zahnojenými botami. Světlo, mohli to být naslouchači. Kdokoliv to mohl být. Stačilo to, aby ho zasvědilo mezi lopatkami, jako by ho někdo pozoroval.

Dostal se hodně daleko ulicemi, které byly ve skutečnosti stále přeplněnější, jak se blížil k přístavu, tlačili se tu lidé, zvířata i vozy. Stánky na mostech přes kanály měly zavřené okenice, pouliční prodavači zvedli své plachty a žongléři a akrobati, kteří obvykle bavili chodce na každém rohu, by stejně neměli kde předvádět, i kdyby neodešli také. Bylo tu příliš mnoho Seanchanu, ať jich bylo kolik chtělo, asi tak každý pátý byl voják, což se dalo snadno poznat podle jejich tvrdých pohledů a držení ramen, tolik odlišných od sedláků a řemeslníků, i když neměli zbroj. Občas ulicí v bublině volného prostoru, dokonce větší než u vojáků, procházela skupinka sul’dam a damane. Ale prostor jim nezískával strach, aspoň ne u Seanchanů. Ti se uctivě klaněli ženám s blesky na červených štítcích na modrých šatech a pochvalně se usmívali, když je dvojice míjely. Beslan se úplně zbláznil. Seanchany nezažene nic kromě vojska s asha’many, jako bylo to, o němž se povídalo, že s nimi před týdnem na východě bojovalo. Nebo vojsko vyzbrojené tajemstvím ohňostrůjců. Co, ve Světle, mohla Aludra chtít se zvonařem?

Dal si práci, aby se k přístavu ani nepřiblížil. Už se poučil. Nejvíc ze všeho si chtěl zahrát v kostky, a aby se hra protáhla hodně do noci. Pokud možno natolik, aby Tylin už spala, až se vrátí do paláce. Jeho kostky mu sebrala s tvrzením, že nemá ráda, když hraje, třebaže to udělala poté, kdy ji umluvil, aby hráli na fanty, zatímco byl ještě upoután na lůžko. Naštěstí se kostky daly vždycky někde najít, a s jeho štěstím bylo stejně lepší používat kostky cizí. Naneštěstí, jakmile zjistil, že nehodlá splatit fant a nechat ho jít – ta ženština předstírala, že neví, o čem to mluví! – použil je, aby jí vrátil něco z její vlastní medicíny. Vážná chyba, třebaže v té chvíli to byla ohromná legrace. Když jí došly fanty, byla ještě horší než předtím.

Krčmy a šenky, kam vstoupil, byly stejně nacpané jako ulice, nebylo tu pomalu místo na zvednutí hrnku, natož na hraní. Bylo zde plno Seanchanů, smáli se a zpívali, a zachmuření Ebúdarci je mrzutě pozorovali. Přesto se poptal u hostinských a výčepních, ale všichni do jednoho jen vrtěli hlavou. Vlastně ani nic jiného nečekal. Přesto začínal mít stejně ponurou náladu jako cizí kupci, které viděl, jak koukají do svého vína a uvažují, jak dostat své zboží z města bez koní. Měl dost zlata, aby zaplatil, co si Luca řekne, i víc, ale všechno bylo v truhlici v Tarasinském paláci, a on se nehodlal pokoušet vzít si ho dost, aby mu vystačilo, ne poté, co ho palácoví sloužící odnesli z přístavu jako uloveného jelena. A on jen mluvil s lodními kapitány. Kdyby Tylin zjistila, a to by ona zjistila, že se pokouší dostat z paláce s větším množstvím zlata, než potřeboval na večer u kostek.... Ach ne! Potřeboval pokoj, komůrku někde v podkroví, stačila by mu docela malá, cokoliv, kde by mohl zlato schovávat po částech, nebo by musel mít štěstí v kostkách. Ale štěstí nebo ne, nakonec si uvědomil, že dnes nenajde ani jedno. A ty zatracené kostky se mu stále otáčely v hlavě.

Nikde nezůstal dlouho, a nebylo to jenom proto, že nenašel hazard ani pokoj. Někteří Seanchané si mysleli, že tam je pro zábavu, a snažili se mu platit za zpívání! Skoro je nechal, jednou nebo dvakrát, ale jakmile by ho slyšeli, chtěli by své peníze zpátky. Někteří Ebúdarci s dlouhými zakřivenými noži za pasem a vztekem, který si nemohli vybít na Seanchanech, uvažovali, že si ho vylijí na kašparovi, jemuž scházel jenom namalovaný obličej, aby vypadal jako dvorní šašek. Kdykoliv Mat zahlédl, jak si ho nějaký takový chlapík prohlíží, zmizel zpátky v davu. Tím horším způsobem se poučil, že ještě není v bojeschopném stavu, a kdyby hlava muže, který by ho zabil, skončila na kůlu u brány, bylo by mu to k ničemu.

Odpočinul si, kde to šlo, na prázdném sudu v ústí boční uličky, na lavičce před krčmou, kde bylo místo stěží pro jednoho, na kamenném schodě, než přišla majitelka domu a koštětem mu smetla klobouk z hlavy. Žaludek se mu líbal s páteří a začínal mít pocit, že na jeho křiklavé oblečení každý zírá, vlhko a chlad mu zalézaly pod nehty a jediné kostky, které našel, byly ty, jež se mu otáčely v hlavě. Ještě nikdy nezněly tak hlasitě.

„Nedá se nic dělat, musím se vrátit a dělat královně zatracenýho mazlíčka!“ zavrčel a s pomocí hole se zvedl z bedny ležící na kraji ulice. Několik kolemjdoucích se na něj podívalo, jako by už měl obličej namalovaný. Nevšímal si jich. Byli pod jeho důstojnost. Netloukl je holí po hlavě, jak by si zasloužili, takhle na člověka vyvalovat oči.

Ulice byly stejně plné jako předtím, a než se dostane do paláce, bude dávno po setmění, pokud se bude snažit projít mezi lidmi. Samozřejmě Tylin by už mohla spát. Možná. Zakručelo mu v žaludku, skoro dost hlasitě, aby to přehlušilo kostky. Kdyby se příliš opozdil, mohla by nařídit kuchařům, aby mu nedali nic k jídlu.

Udělal deset namáhavých kroků tlačenicí a potom zabočil do úzké, temné uličky. Nebyla ani vydlážděná. Bílá omítka na zdech bez oken byla popraskaná a opadávala, takže byly vidět cihly vespod. Páchlo to tady shnilotinou. Mat doufal, že to, co mu čvachtá pod nohama, je jenom bláto, i když to vydávalo ten odporný puch. A nebyli tu žádní lidé. Mohl jít celkem rychle. Tedy rychle na jeho současný stav. Nemohl se dočkat, až zase urazí pár mil, aniž by se zadýchal, všechno ho bolelo a musel se opírat o hůl. Kroutící se uličky, většinou tak úzké, že se rameny otíral o stěny, křižovaly město v bludišti, kde bylo snadné se ztratit, pokud člověk neznal dobře cestu. On nikdy nezahnul špatně, ani když se nějaký úzký průchod náhle rozvětvil na tři i čtyři uličky, které se všechny kroutily zhruba stejným směrem. V Ebú Daru zažil mnohou chvilku, kdy se potřeboval vyhnout pohledům, a tyto uličky znal jako své boty. Kupodivu měl však stále pocit, že ho někdo sleduje. Usoudil, že ho ten pocit neopustí, dokud si nesvlékne ty prokleté šaty.

Kdyby se musel prodírat mezi lidmi a zvířaty v ulicích a občas se procpat přes most, kde to vypadalo jako pevná stěna lidí, dostal by se nejvýš přes tři ulice, a takhle už byl skoro zpátky v paláci. Spěchaje šerým průchodem mezi dobře osvětlenou krčmou a zavřeným lakýrnictvím, napadlo ho, co budou asi mít v kuchyni. Tato ulička byla prostornější, vešli by se sem i tři lidé, kdyby se trochu přitiskli k sobě, a ústila na náměstí Mol Hara skoro před Tarasinským palácem. Bydlela tam Suroth a kuchaři se překonávali, poněvadž po prvním jídle je nechala všechny zmrskat. Mohli by mít ústřice se smetanou a možná uzené ryby a sépie na paprice. Při desátém kroku došlápl na něco, co nezačvachtalo, a se zachrčením šel k zemi, jen se na poslední chvíli pootočil, aby nepřistál na zraněné noze. Kabátem mu okamžitě začala prosakovat ledová tekutina. Doufal, že je to voda.

Zachrčel znovu, když mu na rameni přistály nohy. Chlapík přes něj přepadl a s kledbou sklouzl po blátě hlouběji do uličky, jen se mu podařilo zachytit se o stěnu krčmy, aby nepřistál na břiše. Mat byl zvyklý na šero, takže rozeznal štíhlého, nevýrazného muže. Muže s velkou jizvou na tváři. Ale nebyl to muž. Viděl, jak ten tvor rozerval jeho příteli holou rukou hrdlo, vytáhl si z hrudi nůž a hodil jej po něm. Ten tvor by byl přistál přímo před ním, hezky na dosah, kdyby nebyl klopýtl. Možná v jeho prospěch zapracoval vliv ta’veren, díky Světlu! Tohle všechno mu proletělo hlavou ve chvilce, než se gholam vzpamatoval a zamračeně se k němu otočil.

Mat s nadávkou sebral hůl a neohrabaně ji po něm hodil jako oštěp. Mířil na nohy, doufal, že mu je podrazí a získá tak chvilku času. Tvor odplul stranou jako voda, holi se vyhnul, jenom trochu uklouzl v blátě, a pak se vrhl na Mata. Zdržení však stačilo. Jakmile hůl opustila jeho ruku, sáhl si Mat do výstřihu pro liščí medailon, a jak ho vyndával, přetrhl řemínek, na němž visel. Gholam po něm skočil a Mat zoufale zatočil medailonkem. Stříbro, které ho chladilo na hrudi, se otřelo o napřaženou ruku se syčením, jako když se smaží slanina, a bylo cítit spálené maso. Tvor, rychlý jako blesk, se pokusil medailonu vyhnout a dostat se na Mata. Jakmile by se mu dostal do spárů, byl by Mat mrtvý. Tentokrát by si s ním gholam nepohrával, jako to udělal v Rahadu. Jak se Mat rozháněl, zasáhl liščí hlavou i druhou ruku a obličej, a pokaždé to zasyčelo a zasmrdělo, jako by udeřil rozžhaveným železem. Gholam, s vyceněnými zuby, couval, ale krčil se na špičkách, máchal rukama, připravený kdykoliv skočit.

Mat dál točil medailonkem, nejistě se zvedl na nohy a sledoval tvora, který vypadal jako člověk. Chce tě zabít stejně tolik, jako chce dostat ji, řekl mu tenkrát v Rahadu s úsměvem. Teď nemluvil ani se neusmíval. Mat netušil, kdo jsou „ona“ a „on", avšak ten zbytek byl jasný jako sklo. A on se skoro neudržel na nohou. Nemluvě o rameni, na němž mu gholam přistál. Musel se vrátit na ulici mezi lidi. Dostatečné množství lidí by toho tvora třeba zahnalo. Byla to jenom malá naděje, ale jediná. Ulice nebyla daleko. Slyšel hlasy, které vzdálenost příliš netlumila.

Opatrně couvl. Noha mu podklouzla na něčem, co vydávalo odpudivý zápach, a skončil zády opřený o zeď krčmy. Gholama zadrželo jen to, že po něm zoufale švihl medailonkem. Hlasy na ulici byly tak mučivě blízko. Stejně dobře ale mohly být v Barsine. Barsine byla dávno mrtvá země a on bude brzy také mrtev.

„Je tady v uličce!“ křikl jakýsi muž. „Za mnou! Honem! Nebo nám uteče!“

Mat upíral oči na gholama. Ten zalétl pohledem za něj na ulici a zaváhal. „Mám rozkaz vyhnout se pozornosti jiných než těch, jež sklízím,“ plivl po něm, „takže budeš ještě chvilku žít. Malou chvilku."

Otočil se a odběhl uličkou, jen trochu klouzal v blátě, ale stále jako by plynul, když zahýbal za krčmu.

Mat se rozběhl za ním. Netušil proč, věděl jen, že se ho ten tvor snažil zabít a zkusí to znovu, a ježily se mu vlasy na hlavě. Takže on ho zabije, až se mu to bude hodit, co? Když ho ten medailon dokázal zranit, možná by ho dokázal i zabít.

Dorazil na roh krčmy a uviděl gholama ve chvíli, kdy se ten po něm ohlédl. Znovu na okamžik zaváhal. Dveře do krčmy byly otevřené a ven se hrnuly zvuky zábavy. Tvor strčil ruce do díry po chybějící cihle ve zdi naproti a Mat ztuhl. Stvoření očividně nepotřebovalo žádné zbraně, jenomže pokud si tam nějakou schovalo... Nemyslel si, že by přežil, kdyby s ním ten tvor bojoval s nějakou zbraní. Po rukou následovaly paže a potom strčil gholam do díry i hlavu. Matovi spadla brada. Gholam se protáhl i hrudníkem, pak nohama a byl pryč. Dírou, do níž by Mat stěží strčil obě ruce.

„Myslím, že jsem něco takového ještě neviděl,“ promluvil kdosi vedle něho a Mat nadskočil, když si uvědomil, že již není sám. Mluvčí měl ohnutá ramena a bílé vlasy starce, ohromný orlí nos, smutný obličej a na zádech ranec. Do pochvy pod kabátem vracel velmi dlouhou dýku.

„Já jo,“ pronesl Mat dutě. „V Shadar Logothu.“ Občas se mu odněkud vynořily kousky vlastních vzpomínek, o nichž si myslel, že je ztratil, a to se stalo, právě když se díval na gholama. Byla to jedna ze vzpomínek, u nichž si přál, aby zůstaly ztracené.

„Návštěvu toho místa přežije málokdo,“ podotkl stařec a zadíval se na něj. Jeho svraštělý obličej byl Matovi vzdáleně povědomý, ale nedokázal si ho zařadit. „Copak tě přivedlo do Shadar Logothu?“

„Kde máš přátele?“ zeptal se Mat. „Ty lidi, na který jsi volal?“ V uličce byli jen oni dva. Hluk z ulice byl nepřerušený, nikdo nevolal, že někdo uteče, pokud si nepospíší.

Stařec pokrčil rameny. „Nejsem si jistý, jestli někdo rozuměl, co křičím. Je jim těžko rozumět. Ale myslel jsem, že toho chlapíka zaplaším. Když jsem ho pak ale viděl...“ Ukázal na díru ve zdi a nevesele se zasmál, až mu byly vidět díry po zubech. „My dva asi máme Temného štěstí.“

Mat se zašklebil. O sobě to slýchal často a nelíbilo se mu to. Hlavně proto, že si nebyl jistý, zda to náhodou není pravda. „Asi ano,“ zamumlal. „Odpusť mi, měl bych se představit člověku, co mi zachránil život. Jsem Mat Cauthon. Ty jsi v Ebú Daru nový?“ Ten ranec znamenal člověka na cestách. „Tady těžko najdeš místo na spaní.“ Opatrně muži stiskl pokroucenou ruku. Byla hrbolatá, jako by si naráz zlomil všechny kosti a špatně mu srostly. Stisk měl však pevný.

„Jsem Noal Charin, Mate Cauthone. A jsem tady už nějaký čas. Jenže můj kavalec v podkroví u Zlaté kachny teď zabral tlustý obchodník s olejem z Illianu, kterýho ráno vyhodili z jeho pokoje kvůli seanchanskýmu oficírovi. Napadlo mě, že dneska přespím někde v uličce.“ Ohnutým prstem si pohladil nos a zasmál se, jako by spaní v uličkách bylo běžnou věcí. „Nebude to poprvý, co takhle spím, dokonce i ve městě.“

„Myslím, že v tom ti můžu posloužit,“ sdělil mu Mat, ale zbytek slov spolkl. Kostky se mu v hlavě otáčely dál. Podařilo se mu na ně zapomenout, když se ho snažil zabít gholam, ale ony se dál odrážely, dál čekaly, než se usadí. Pokud ho před něčím varovaly, tak to muselo být horší než gholam, a on nechtěl ani vědět, co to je. Jen věděl, že to zjistí. O tom nebylo pochyb. Zjistí to, až bude pozdě.