Srdce zimy

29 Další plán

Sklep u Tulačky byl velký, s trámovým stropem, ale působil stejně přecpaně jako Tomův a Juilinův pokoj, i když tu bylo jen pět lidí. Kahan na obráceném sudu vrhal mihotavé stíny. O kus dál už byly jen stíny. Ulička mezi policemi a drsnými kamennými zdmi byla stěží dost široká, aby tudy prošel sud, ale proto to tu nepůsobilo tak přecpaným dojmem.

„Žádala jsem tě o pomoc, ne o smyčku kolem krku,“ řekla Joline chladně. Po týdnu v péči panímámy Ananové a na Enidině kuchyni už nevypadala tak ztrhaně. Rozedrané šaty, které na ní Mat předtím viděl, nahradilo dobré modré sukno s krajkou u krku a na zápěstí. V nejasném světle, s tváří zpola ve stínu, vypadala vzteky bez sebe, jako by se Matovi snažila vyvrtat díry do hlavy. „Kdyby se něco zvrtlo – cokoliv! – byla bych bezmocná!“

Nehodlal to snášet. Člověk nabídne z dobroty srdce – no skoro – pomoc a hele, kam se dostane. Doslova jí zatřásl a’damem pod nosem. Kroutil se mu v ruce jako dlouhý stříbrný had a leskl se ve světle. Obojek a náramek zaškrábaly o kamennou podlahu a Joline popadla tmavé sukně a couvla, aby se jich ani nedotkla. Podle toho, jak se tvářila, to mohla být zmije. Mata napadlo, jestli jí padne. Obojek vypadal větší než její štíhlá šíje. „Panímáma Ananová ti to sundá, jakmile budeš za hradbama,“ zavrčel. „Jí snad věříš, ne? Riskovala krk, když tě tu schovala. Povídám ti, že je to jediná cesta!“ Joline umíněně zvedla bradu a panímáma Ananová si cosi rozzlobeně mumlala.

„Ona si to nechce vzít,“ podotkl za Matem naprosto bezvýrazně Fen.

„Jestli si to nechce vzít, tak si to nevezme,“ dodal ještě bezvýrazněji Blaeric vedle Fena.

Jolinini tmavovlasí strážci byli na dva tak rozdílné muže jako dva hrášky v hrnci. Fen, s šikmýma tmavýma očima a bradou, kterou by se dal štípat kámen, byl o fous menší než Blaeric a možná trochu širší v prsou a ramenou, ale mohli by bez obtíží nosit navzájem svoje šaty. Fenovi visely rovné černé vlasy až k ramenům. Modrooký Blaeric měl vlasy hodně krátké a o něco světlejší. Blaeric byl Shienarec a oholil si i uzel na temeni a nechával si růst vlasy, aby se vyhnul pozornosti, ale nelíbilo se mu to. Fen, Saldejec, toho kromě Joline neměl zrovna moc v lásce. Ti dva mluvili stejně, uvažovali stejně a stejně se i pohybovali. Nosili ošumělé košile a prosté vlněné vesty, které jim visely do půli stehen, ale každý, kdo by si je spletl s dělníky, dokonce i v tak špatném osvětlení, by musel být slepý. Ve dne, ve stájích, kde je panímáma Ananová nechávala pracovat... Světlo! Dívali se na Mata, jako by se lvi dívali na kozu, která na ně vycenila zuby. Pohnul se, aby je neviděl ani koutkem oka. Nože, které měl poschovávané různě po těle, ho příliš neuklidňovaly, když je měl v zádech.

„Jestli ho neposlechneš, Joline Mazo, tak poslechneš mě.“ Setalle si dala ruce v bok a postavila se štíhlé Aes Sedai, jen jí oříškové oči plály. „Hodlám tě dostat zpátky do Bílý věže, i kdybych tam musela dojít pěšky a celou cestu tě strkat! Možná mi cestou ukážeš, co to znamená být Aes Sedai. Stačila by mi malá ukázka dospělýho chování. Zatím tu vidím jen novicku, co fňuká do polštáře a má záchvaty vzteku!“

Joline na ni kulila velké hnědé oči, jako kdyby nevěřila vlastním uším. Mat si nebyl jistý, jestli věří svým. Hostinské neskáčou Aes Sedai po krku. Fen zabručel a Blaeric zamumlal něco, co rozhodně nebyla lichotka.

„Nemusíš chodit dál než mimo dohled stráží u bran,“ vysvětloval Mat Setalle rychle a doufal, že odvrátí výbuch, k němuž se zřejmě chystala Joline. „Necháš si kapuci staženou...“ Světlo, musí ji dostat do jednoho z těch fajnových plášťů! No, když dokáže Juilin ukrást a’dam, dokáže ukrást i zatracený plášť... „...a strážní uvidí akorát další sul’dam. Do rána můžeš být zpátky a nikdo nic nepozná. Leda bys trvala na tom, že si necháš ten svatební nůž.“ Zasmál se svému vtipu, ona však ne.

„Myslíš, že můžu zůstat někde, kde ženy mění ve zvířata jenom proto, že dokážou usměrňovat?“ vyjela a vyrazila k němu, až stála těsně před ním. „Myslíš, že bych tu nechala svou rodinu?“ Pokud se na Joline mračila, tak po něm přímo vrhala blesky. Pravdou bylo, že o tomhle nikdy neuvažoval. Rozhodně by damane rád osvobodil, ale proč na tom tolik záleželo jí? Bylo však jasné, že záleží. Ruka jí sjela k dlouhé zakřivené dýce u pasu a pohladila ji. Ebúdarci nebrali urážky na lehkou váhu a ona byla v tomto ohledu čistou Ebúdarkou. „Dva dny poté, co dorazili Seanchané, jsem začala jednat o prodeji Tulačky, když jsem viděla, co jsou zač. Byla bych už dávno všechno předala Lydel Elonidové, ale pozdržela jsem to, protože Lydel by se moc nelíbilo mít Aes Sedai ve sklepě. Až budeš připravený odejít, můžu odevzdat klíče a jít s tebou. Lydel začíná být netrpělivá,“ dodala a významně se přes rameno podívala na Joline.

A co jeho zlato? chtěl se zeptat rozčileně. Nechala by ho Lydel si je vzít, náhle do klína spadlé dědictví pod kamenem v podlaze? Ale dusit se začal z něčeho jiného. Náhle se viděl, jak má na krku celou rodinu panímámy Ananové včetně ženatých synů a vdaných dcer s dětmi a možná i pár tetiček, strýčků, bratranců a sestřenic. Celé desítky. Možná nebyla zdejší rodačka, ale její manžel měl příbuzné po celém městě. Blaeric ho praštil do zad tak tvrdě, až se zapotácel.

Ukázal mu zuby a doufal, že to bude Shienarec brát jako děkovný úsměv. Blaericův výraz se nezměnil. Zatracení strážci! Zatracené Aes Sedai! A dvakrát zatracené hostinské!

„Panímámo Ananová,“ začal opatrně, „vzhledem k tomu, jak se hodlám z Ebú Daru dostat, mám místo jen pro pár lidí.“ Ještě jí neřekl o Lucově cirkuse. Pořád existovala možnost, že se mu ho nepodaří přesvědčit. A čím víc lidí by musel brát s sebou, tím těžší by to přesvědčování bylo. „Jakmile budeme pryč z města, vrátíš se sem. Jestli už musíš odejít, tak odjeď na manželově rybářským člunu. Jakmile Seanchané zjistí, že jsou pryč dvě damane, tak vletí na každýho, kdo se pokusí odejít.“

„Dvě?“ ozvala se ostře Joline. „Teslyn a kdo ještě?“

Mat sebou trhl. Nechtěl si to nechat uklouznout. Měl Joline na háčku, byla urážlivá, umíněná a rozmazlená. Cokoliv, kvůli čemu by si začala myslet, že to celou věc ztíží, by ji mohlo přimět pokusit se o nějaký vlastní praštěný nápad. Něco, co by nepochybně zničilo všechny jeho plány. Kdyby se pokusila uprchnout sama, určitě by ji chytily, a ona by bojovala. A jakmile by Seanchané zjistili, že mají ve městě přímo pod nosem Aes Sedai, znovu by zesílili pátrání po marath’damane, hlídek by v ulicích bylo víc než kvůli „šílenému vrahovi", a nejhorší ze všeho bylo, že by mohli ještě ztížit průchod bránou.

„Edesina Azzedin,“ přiznal váhavě. „Víc o ní nevím.“

„Edesina,“ řekla Joline pomalu a lehce svraštila obočí. „Slyšela jsem, že –“ Ať už slyšela cokoliv, cvakla zuby a upřela na něj zuřivý pohled. „Drží ještě další sestry? Jestli má být Teslyn volná, tak jim nenechám žádnou jinou sestru!“

Matovi dalo dost práce necivět na ni s otevřenou pusou. Urážlivá a rozmazlená? Díval se na lvici hodící se k Blaericovi a Fenovi. „Věř mi, nenechám v kotcích žádnou Aes Sedai, pokud tam nebude chtít zůstat,“ vypravil ze sebe co nejtrpčím hlasem. Pořád ale byla umíněná. Mohla by trvat na tom, že se pokusí zachránit i ty druhé dvě jako Pura. Světlo, nikdy se neměl zaplést s Aes Sedai, a na varování nepotřeboval žádné staré vzpomínky! Jeho vlastní mu docela stačily, děkuji pěkně.

Fen ho prstem tvrdě dloubl do levé lopatky. „Dávej si pozor na jazyk,“ pronesl varovně.

Blaeric ho dloubl do pravé lopatky. „Nezapomínej, s kým mluvíš!“

Joline nad jeho tónem několikrát zafrkala, ale dál to nechala plavat.

Mat cítil, jak se mu vzadu na krku, asi v místě, kam by ho zasáhla katova sekera, uvolňuje uzlík. Aes Sedai si s ostatními lidmi hrály jako kočka s myší, ale nečekaly, že někdo proti nim použije jejich vlastní triky.

Otočil se k Setalle. „Panímámo Ananová, jistě vidíš, že čluny tvýho muže jsou mnohem lepší –“

„To je možný,“ přerušila ho, „akorát že Jasfer odplul se všemi deseti čluny a s celým příbuzenstvem už před třemi dny. Čekám, že jestli se někdy vrátí, cech si s ním bude chtít vážně promluvit. Nemá vozit pasažéry. Mají namířeno do Illianu, kde na mě počkají. Já rozhodně nehodlám chodit až do Tar Valonu, víš.“

Tentokrát sebou Mat škubl. Kdyby se mu nepodařilo přesvědčit Lucu, hodlal se vrátit k Jasferovým člunům. Byla to nebezpečná možnost, pravda, víc než nebezpečná. Možná šílená. Sul’dam v přístavu by nejspíš chtěly ověřit každý rozkaz, který by posílal damane na rybářské čluny, zvlášť v noci. Ale nepouštěl čluny z hlavy. No, bude muset Lucu pořádně ohnout, tak tvrdě, jak bude nutné.

„Tys nechala svou rodinu vyjet v této době?“ Joline z hlasu čišela nevíra a opovržení. „Když zuří nejhorší bouře?“

Panímáma Ananová, zády k Aes Sedai, hrdě zvedla hlavu, ale nebyla to hrdost na sebe. „Věřím Jasferovi, že v případě potřeby vpluje i do chřtánu cemaros. Věřím mu tolik, jako ty svým strážcům, zelená. Víc.“

Joline se náhle zamračila, zvedla lampu a posvítila si hostinské do tváře. „Nesetkaly jsme se už někde? Občas, když ti nevidím do obličeje, mi tvůj hlas připadá povědomý.“

Místo odpovědi Setalle vzala Matovi a’dam a zápolila s plochým článkovaným náramkem na konci kulatého stříbrného vodítka. Celá věc byla vytvořená ze článků, složených dohromady tak chytře, že nebylo vidět, jak to bylo uděláno. „Klidně to můžeme vyzkoušet.“

„Vyzkoušet?“ opáčil Mat a ty oříškové oči mu věnovaly zničující pohled.

„Ne každá žena může být sul’dam. To už bys měl vědět. Já doufám, že můžu, ale měly bychom to zjistit včas.“ Zamračila se na umíněně zavřený náramek a obrátila ho v ruce. „Víš, jak se to rozepíná? Nemůžu ani najít, kde se to rozepíná.“

„Ano,“ přitakal Mat chabě. Když jedinkrát hovořil se Seanchany o sul’dam a damane, tak se opatrně vyptával na to, jak je používají v bitvě. Nikdy ani nepomyslel na to, jak se vlastně sul’dam vybírají. Možná s nimi bude muset bojovat – ty staré vzpomínky mu nedovolovaly přestat uvažovat o tom, jak takové bitvy vést – ale rozhodně nehodlal žádné verbovat. „Radši to vyzkoušíme hned.“ Místo... Světlo!

Spony pro něj byly jednoduchou záležitostí, ta na náramku jednodušší. Stačilo prostě stisknout správné místo nahoře a dole, ne úplně naproti vodítku. Dalo se to udělat jednou rukou, a náramek se otevřel s kovovým cvaknutím. Obojek byl trochu složitější a vyžadoval obě ruce. Položil prsty na správná místa po stranách vodítka, zatlačil, otočil a zatáhl, přičemž nepolevoval v tlaku. Nestalo se nic, dokud neotočil oběma konci proti sobě. Potom se obojek rozdělil hned vedle vodítka a cvaklo to hlasitěji než prve. Prosté. Ovšem přijít na to mu v paláci trvalo skoro hodinu i s tím, co Juilin zahlédl. Tady ho ale nikdo nepochválil. Nikdo se ani nepodíval, jako by neudělal nic, co oni nedokázali!

Setalle si náramek připnula na zápěstí a obtočila si vodítko kolem předloktí, načež zvedla obojek. Joline na něj hleděla s odporem a mačkala si sukně.

„Chceš se odsud dostat?“ zeptala se hostinská tiše.

Joline se po chvíli narovnala a zvedla bradu. Setalle jí ho zapnula se stejným hlasitým cvaknutím jako při rozepínání. S tou velikostí se musel mýlit, padl jí dokonale. Joline zkřivila rty, to bylo všechno, ale Mat skoro cítil, jak se Blaeric a Fen za ním napjali. Zadržel dech.

Obě ženy, bok po boku, udělaly krok a prošly kolem Mata. Ten začal opět dýchat. Joline se nejistě mračila. Pak udělala druhý krok.

A s výkřikem se zhroutila na podlahu a svíjela se v bolestech. Nevypravila ze sebe ani slovo, jen stále hlasitěji sténala. Stočila se do klubíčka a končetiny, dokonce i prsty se jí kroutily v podivných úhlech.

Setalle padla na kolena, jakmile se Joline složila, a natáhla se po obojku, ale Blaeric s Fenem byli rychlejší, i když se chovali divně. Blaeric si klekl, zvedl si kvílející Joline na prsa a začal jí masírovat krk, no tohle. Fen jí hmatal po rukou. Setalle konečně rozepnula obojek a dřepla si, avšak Joline sebou dál škubala a fňukala a její strážci na ní dál pracovali, jako by jí masírovali křečové žíly. A vrhali ledové pohledy po Matovi, jako by to byla jeho vina.

Mat viděl, jak jeho skvělé plány leží v troskách, a mužů si moc nevšímal. Nevěděl, co udělat dál, kde začít. Tylin se mohla vrátit už pozítří a on si byl jistý, že musí být pryč, než bude zpátky.

Protáhl se kolem Setalle a poplácal ji po rameni. „Řekni jí, že zkusíme něco jinýho,“ zamumlal. Ale co? Zvládat a’dam očividně mohla jen žena se schopnostmi sul’dam.

Hostinská ho dohonila ve tmě u schodiště vedoucího do kuchyně, kde si bral klobouk a plášť. Pevné prosté sukno bez výšivek. Muž se bez výšivek obejde. Jemu rozhodně nescházely. A všechny ty krajky! Rozhodně ne!

„Máš už nějaký další plán?“ zeptala se. Ve tmě nerozeznal její tvář, ale stříbrný a’dam se stejně leskl. Osahávala si náramek na zápěstí.

„Vždycky mám další plán,“ zalhal a rozepnul jí náramek. „Alespoň nemusíš riskovat krk. Jak tě zbavím Joline, můžeš se vydat za manželem.“

Jen zabručela. Tušil, že ví, že žádný plán nemá.

Chtěl se vyhnout šenku plnému Seanchanů, a tak vyšel ven kuchyní a přes dvůr u stájí na Mol Hara. Nebál se, že by si ho někdo všiml nebo se divil, co tam dělá. V těch ošuntělých šatech ho zřejmě brali za poslíčka hostinské, když přišel dovnitř. Ale mezi Seanchany byly tři sul’dam a dvě s damane. Začínal se bát, že bude muset nechat Teslyn a Edesinu s obojky, a teď právě nechtěl žádnou damane ani vidět. Krev a zatracenej popel, slíbil jenom, že to zkusí!

Slabé slunce ještě stálo dost vysoko na obloze, ale zvedal se vítr od moře, plný soli a slibující déšť. Nebýt smrtonošů pochodujících přes náměstí, lidí, ne ogierů, tak všichni na Mol Hara spěchali dokončit, co měli v plánu, než začne pršet. Když dorazil k vysoké polonahé soše královny Nariene, kdosi mu položil rukuna rameno.

„Bez těch módních šatů jsem tě zprvu nepoznal, Mate Cauthone.“

Mat se otočil a uviděl toho podsaditého illiánského só’džin, jehož viděl v den, kdy se v jeho životě znovu objevila Joline. Nebylo to příjemné spojení. Kulatolící chlapík vypadal divně, jak měl plnovous a chyběla mu polovina vlasů, a navíc se třásl, ze všech věcí, jen v košili.

„Ty mě znáš?“ zeptal se Mat opatrně.

Hromotluk se na něho zářivě usmál. „Ať se picnu, to víš, že jo. Kdysi jsi na mý lodi podnikl pozoruhodnou cestu s trolloky a Shadar Logothem na jedný straně a myrddraalem a Bílým Mostem v plamenech na druhý. Bayle Domon, pane Cauthone. Už si vzpomínáš?“

„Vzpomínám.“ Jistým způsobem. Většinu té cesty si pamatoval jenom matně, díry v paměti mu zaplnily vzpomínky těch druhých mužů. „Budem si někdy muset sednout ke svařenýmu vínu a popovídat si o starých časech.“ Což se nikdy nestane, pokud Domona uvidí jako první. Vzpomínky, které mu na tu plavu zůstaly, byly jaksi podivně nepříjemné, jako vzpomínky na smrtelnou chorobu. Ovšem on byl nemocný, v jistém smyslu. Další nepříjemná vzpomínka.

„Na to už čas nebude,“ zasmál se Domon, položil Matovi ruku kolem ramen a otočil ho zpátky k Tulačce.

Pokud se s ním nechtěl prát, neviděl Mat způsob, jak uniknout, a tak šel. Rvačka na ulici nebyla vhodným způsobem, jak se vyhnout nežádoucí pozornosti. Navíc si nebyl jistý, jestli by vyhrál. Domon vypadal tlustý, ale byla to vrstva tuku na tvrdých svalech. A pití se nemohlo zvrtnout. Kromě toho, nebyl snad Domon něco jako pašerák? Možná znal cesty z Ebú Daru a ven, které neznali ostatní, a po troše uvážlivého vyptávání by mu je mohl prozradit. Zvlášť nad vínem. V kapse měl Mat naditý měšec a nevadilo by mu, kdyby celý padl na to, že toho chlapíka opije jako šumaře o Letnicích. Opilí lidé mluví.

Domon ho prohnal šenkem, klaně se napravo nalevo urozeným a důstojníkům, kteří si ho téměř nevšímali, ale nešel do kuchyně, kde by je Enid mohla nechat sednout na lavici v koutku. Místo toho Mata vedl ke schodům bez zábradlí. Dokud Mata nezavedl do pokoje nahoře, Mat si myslel, že si Domon jde pro kabát a plášť. V krbu tu hořel oheň, ale Matovi náhle bylo více zima než venku.

Domon za nimi zavřel dveře a postavil se před ně s rukama zkříženýma na prsou. „Jsi v přítomnosti kapitána zelených urozené paní Egeanin Tamarath,“ odříkal a potom dodal normálním hlasem: „Tohle je Mat Cauthon.“

Mat se z Domona podíval na vysokou ženu sedící ztuhle na židli se šprušlovým opěradlem. Dnes měla krásné plisované šaty světle žluté a přes ně roucho s vyšívanými květinami, ale vzpomněl si na ni. Bledý obličej měla tvrdý a modré oči stejně dravčí jako Tylin. Usoudil však, že Egeanin nejde po polibcích. Ruce měla štíhlé, ale na nich měla šermířské mozoly. Neměl příležitost zeptat se, o co tu jde, a nebylo to ani nutné.

„Můj só’džin mi sdělil, že víš, co je nebezpečí, pane Cauthone,“ řekla, jakmile Domon zavřel pusu. Její pomalý způsob mluvy stále působil rezolutně a velitelsky, ale také byla urozená. „Potřebuji takové muže jako posádku pro svou loď a platím dobře, ve zlatě, ne ve stříbře. Jestli znáš další jako ty, tak je najmu. Musí ale umět držet jazyk za zuby. Moje záležitosti jsou jen moje věc. Bayle zmínil další dvě jména. Tom Merrilin a Juilin Sandar. Pokud je některý z nich zde v Ebú Daru, ráda bych využila i jejich služeb. Oni mě znají a vědí, že mi můžou důvěřovat i svými životy. A ty také, pane Cauthone.“

Mat se posadil na druhou židli v místnosti a odhrnul si plášť. Neměl sedět ani v přítomnosti jednoho z méně urozených – jak ukazoval její sestřih podle hrnce a nazeleno nalakované nehty na malíčcích – potřeboval však přemýšlet. „Ty máš loď?“ zeptal se, aby získal čas. Egeanin rozzlobeně otevřela ústa. Vyptávat se urozených se mělo dělat opatrně.

Domon zabručel a zavrtěl hlavou a ona se na chvíli zatvářila ještě rozzlobeněji, ale pak ji mračení přešlo. Na druhou stranu Mata provrtávala očima jako nebozezy, vstala a s rukama v bok se před ním rozkročila. „Nejpozději koncem jara budu mít plavidlo, jakmile mi z Cantorinu přivezou moje zlato,“ pronesla ledovým hlasem.

Mat si povzdechl. No, vlastně stejně nebyla naděje, že by mohl vzít Aes Sedai na loď patřící Seanchanovi, ne doopravdy. „Odkud znáš Toma a Juilina?“ O Tomovi jí mohl říct Domon, ale, Světlo, odkud mohla znát Juilina?

„Kladeš moc otázek,“ sdělila mu a otočila se. „Obávám se, že tě nakonec nepotřebuji. Bayle, pošli ho ven.“ To poslední byl rezolutní rozkaz.

Domon se nepohnul. „Řekni mu to,“ vybízel ji. „Dřív nebo později se bude muset všechno dozvědět, nebo kvůli němu budeš v ještě větším nebezpečí než teď. Řekni mu to.“ I na só’džin mu zřejmě hodně procházelo. Seanchané hodně dali na to, aby majetek zachovával své místo. Vlastně i všichni ostatní. Egeanin nemohla být ze čtvrtiny tak tvrdá, jak vypadala.

V této chvíli však vypadala velice tvrdě, kopala si do sukní, přecházela sem a tam a mračila se na Domona a Mata. Nakonec se zastavila. „V Tanchiku jsem jim trochu pomohla,“ přiznala. Po chvíli dodala: „A dvěma ženám, které byly s nimi, Elain z rodu Trakandů a Nyneivě z rodu al’Mearů.“ Upřeně si ho prohlížela, chtěla zjistit, zda ta jména zná.

Matovi se stáhl hrudník. Ne bolestí, bylo to spíš, jako by se díval, jak kůň, na něhož vsadil, běží k cíli s ostatními v závěsu, aniž by ještě bylo o výsledku rozhodnuto. Co ve Světle dělaly Nyneiva a Elain v Tanchiku, že potřebovaly pomoc od Seanchana a dostaly ji? Tom a Juilin byli na podrobnosti skoupí. Navíc na tom nezáleželo. Egeanin chtěla muže, kteří zachovají její tajemství a nevadí jim nebezpečí. Ona sama byla v nebezpečí. A urozeným hrozilo jen máloco, kromě jiných urozených a... „Jdou po tobě hledači,“ řekl.

To, jak zvedla hlavu, na potvrzení stačilo, a dala ruku dolů, jako by sahala po meči. Domon přešlápl a zaťal velké pěsti. Oči upíral na Mata. Oči náhle tvrdší než Egeanininy. Už nevypadal legračně, vypadal nebezpečně. Náhle Mata napadlo, že nemusí z pokoje odejít živý.

„Jestliže se potřebuješ dostat od hledačů, můžu ti pomoct,“ řekl rychle. „Budeš se muset dostat někam, kde to Seanchané neovládají. Tam, kde jsou, tě hledači můžou najít. A nejlepší bude dostat se tam co nejrychleji. Vždycky můžeš získat další zlato. Jestli tě hledači dřív nedostanou. Tom mi řekl, že se kvůli něčemu můžou přetrhnout. Rozpalují železa a připravují skřipce.“

Egeanin tu chvíli jen stála a zírala na něj. Konečně si vyměnila dlouhý pohled s Domonem. „Možná by bylo lepší odjet co nejdřív,“ vydechla. Avšak okamžitě začala mluvit rázně. Pokud se na chvíli tvářila ustaraně, tak ji to hned přešlo. „Hledači mi, myslím, nezabrání opustit město, ale myslím, že mě můžou sledovat k něčemu, co chtějí víc než mě. Budou mě sledovat, a dokud neopustím země držené Rhyagelle, můžou nařídit vojákům, aby mě zatkli, což udělají, jakmile si uvědomí, že hodlám jít do zemí, které ještě nejsou posbírané. A tehdy budu potřebovat schopnosti tvého přítele Toma Merrilina, pane Cauthone. A tak musím hledačům zmizet z očí. Možná to zlato z Cantorinu nedostanu, ale mám dost, abych tě za tvou pomoc dobře odměnila. Tím si můžeš být jist.“

„Říkej mi Mat,“ požádal ji a předvedl svůj nejlepší úsměv. Dokonce i tvrdé ženy změkly pod jeho nejlepším úsměvem. No, nezměkla viditelně – pokud něco, tak se lehce zamračila – ale jednou z věcí, kterou o ženách věděl, byl účinek jeho úsměvu. „Vím, jak zařídit, abys zmizela. Nemá smysl čekat, víš. Hledači by se mohli rozhodnout tě zatknout už zítra.“ Teď zasáhl cíl. Netrhla sebou – tušil, že sebou trhá jen málokdy – ale skoro kývla. „Je tu jenom jedna věc, Egeanin.“ Tohle by mu pořád mohlo vybuchnout do obličeje jako jedna z Aludřiných rachejtlí, ale neváhal. Občas člověk prostě musí hodit kostky. „Nepotřebuju žádný zlato, ale potřebuju tři sul’dam, který budou držet zavřenou pusu. Myslíš, že bys je mohla sehnat?“

Po chvíli, která se táhla jako hodiny, kývla, a on se usmál. Jeho kůň přešel první.

„Domon,“ řekl Tom hluchým hlasem přes troubel fajfky. Ležel s tenkým polštářem přeloženým pod hlavou a vypadal, že studuje slabý modrý opar visící ve vzduchu. Místnost neměla okna a jediná lampa poskytovala bídné světlo. „A Egeanin.“

„A ona je teď urozená.“ Juilin seděl na kraji své postele a civěl do zčernalé hlavičky své fajfky. „Nevím, jestli se mi to líbí.“

„Chcete říct, že jim nemůžem věřit?“ chtěl vědět Mat a bezstarostně přitlačil palcem na tabák. S kletbou hned ucukl a strčil si popálený palec do pusy. Znovu si mohl vybrat mezi stáním a stoličkou, ale pro jednou mu stolička nevadila. Jednání s Egeanin trvalo jen chvilku, ale Tom se do paláce vrátil až po setmění a Juilin se objevil ještě později. Ani jednoho ta zpráva nepotěšila tolik, jak Mat čekal. Tom si jen povzdechl, že si konečně pořádně prohlédl jednu z přijatelných pečetí, ale Juilin se zamračil, kdykoliv se podíval na ranec ležící v rohu, kam ho hodil. Nebylo zatraceně nutné, aby se takhle choval jenom proto, že už šaty sul’dam nepotřebovali. „Povídám vám, že jsou oba kvůli hledačům strachem bez sebe,“ pokračoval Mat, když ho palec přestal tolik bolet. Možná ne úplně bez sebe, ale přesto byli vyděšení. „Egeanin je možná urozená, ale ani nemrkla, když jsem jí řekl, nač ty sul’dam potřebuju. Jenom řekla, že zná tři, který udělají, co potřebujem, a může je mít připravený zítra.“

„Poctivá ženská, tahle Egeanin,“ přemítal Tom. Občas vyfoukl kroužek kouře. „Divná, pravda, ale je to taky Seanchanka. Myslím, že ji má ráda dokonce i Nyneiva, a vím, že Elain určitě ano. A ona má ráda je. I když věří, že jsou Aes Sedai. V Tanchiku byla moc užitečná. Moc užitečná. Víc než schopná. Vážně bych moc rád věděl, jak přišla k tomu, že povýšila mezi urozený, ale ano, myslím, že jí můžem věřit. A Domonovi taky. Tenhle Domon je zajímavej."

„Pašerák,“ zamumlal Juilin přezíravě. „A teď patří jí. Só’džin jsou víc než jen majetek, víš. Jsou i tací, kteří říkají urozeným, co mají dělat.“ Tom zvedl huňaté obočí. Jen to, ale chytač zlodějů po chvíli pokrčil rameny. „Domon je asi důvěryhodný,“ připustil neochotně. „Na pašeráka.“

Mat zafrkal. Možná žárlili. No, on byl ta’veren a oni s tím museli žít. „Takže odcházíme zítra v noci. Jediná změna plánu je v tom, že budeme mít tři opravdický sul’dam a jednu z urozených, aby nás dostala přes bránu.“

„A tyto sul’dam vezmou tři Aes Sedai z města, nechají je jít a ani je nenapadne vyvolat poplach,“ zamumlal Juilin. „Kdysi, když byl Rand al’Thor v Tearu, jsem viděl, jak vyhozená mince pětkrát po sobě přistála na hraně. Nakonec jsme odešli a nechali ji tak na stole. Stát se asi může cokoliv.“

„Buď jim věříš, Juiline, nebo nevěříš,“ zavrčel Mat. Chytač zlodějů se zamračil na ranec v rohu a Mat potřásl hlavou. „S čím vám v Tanchiku pomohli, Tome? Krev a popel, nedělejte na mě vy dva zase ty oči! Víte to a oni to vědí a já bych se to mohl dozvědět taky.“

„Nyneiva řekla, že to nemáme prozradit nikomu,“ namítl Juilin, jako by na tom opravdu záleželo. „Elain řekla, že nemáme. Slíbili jsme to. Jako bychom složili přísahu.“

Tom zakroutil hlavou na polštáři. „Okolnosti věci mění, Juiline. A v každým případě to nebyla přísaha.“ Vyfoukl tři dokonalé kroužky kouře, jeden uvnitř druhého. „Pomohli nám získat a zbavit se něčeho jako mužskej a’dam, Mate. Černý adžah ho zjevně chtěly použít na Randa. Už chápeš, proč to chtěly Nyneiva s Elain udržet pod pokličkou. Kdyby se rozneslo, že něco takovýho existuje, Světlo ví, jaký příběhy by z toho vzešly.“

„Kdo se stará o to, co lidi povídají?“ Mužský a’dam? Světlo, kdyby ho černé adžah dostaly na Randův krk, nebo Seanchané... Opět mu před očima zavířily barvy a musel na Randa přestat myslet. „Klepy neuškodí... nikomu.“ Tentokrát žádné barvy. Mohl se jim vyhnout, dokud nemyslel na... Barvy opět zavířily a on zaskřípal zuby o troubel.

„To není pravda, Mate. Příběhy mají moc. Příběhy kejklířů, eposy bardů i klepy z ulice. Rozviřují vášně a mění způsob, jakým lidi nahlížejí svět. Dneska jsem slyšel, že Rand prý přísahal věrnost Elaidě a že je v Bílý věži. Ten chlapík tomu věřil, Mate. Co když tomu začne věřit, řekněme, dost Tairenů? Tairenové Aes Sedai nesnášejí. Správně, Juiline?“

„Někteří,“ přiznal Juilin a pak dodal, jako by to z něj Tom páčil. „Většina. Ale z nás se s Aes Sedai setkal jen málokdo. Co platil ten zákon, zakazující usměrňování, do Tearu přišlo jen pár Aes Sedai, a to ještě málokdy hlásaly, co jsou zač.“

„To není podstatný, můj skvělý, Aes Sedai milující tairenský příteli. A na každý pád to dává váhu mýmu argumentu. Tear je věrný Randovi, teda alespoň šlechtici, protože se bojí, že by se jinak vrátil, ale když uvěří, že ho drží Věž, tak by se možná vrátit nemohl. Když uvěří, že je nástrojem Věže, bude to jenom další důvod, proč se obrátit proti němu. Když těm dvěma věcem uvěří dost Tairenů, bude to, jako kdyby Tear opustil hned potý, co vytáhl Callandor. A to je jenom jeden drb a jenom Tear, ale stejně tolik škod může napáchat v Cairhienu nebo v Illianu nebo kdekoliv. Nevím, jaký řeči by mohly vzniknout o mužským a’damu ve světě s Drakem Znovuzrozeným a asha’many, ale jsem moc starej na to, abych to chtěl zjišťovat.“

Mat to v podstatě pochopil. Muž se vždycky snaží přimět toho, kdo velí vojákům stojícím proti němu, aby uvěřil, že dělá něco úplně jiného, než doopravdy dělá, že jde někam, kam rozhodně chodit nehodlá, a nepřítel se o totéž snaží s ním, tedy pokud se aspoň trochu vyzná v řemesle. Občas mohly být obě strany tak zmatené, že se stávaly velmi zvláštní věci. Občas docházelo k tragédiím. Shořela města, která nikdo nechtěl spálit, akorát že žháři věřili něčemu, co nebyla pravda, a umíraly tisíce lidí. Ze stejného důvodu byla ničena úroda a při následujícím hladomoru zahynuly desítky tisíc lidí.

„Takže nebudu nikde vykládat o tom a’damu pro mužský,“ prohlásil. „Ale napadlo někoho říct o tom... jemu?“ Změť barev. Možná by si jich mohl prostě nevšímat nebo si na ně zvyknout. Zmizely stejně rychle, jako se objevily, a nebolely. Jenom neměl rád věci, kterým nerozuměl. Zvlášť když mohly mít něco společného s jedinou silou. Stříbrná liščí hlava pod košilí ho před jedinou silou chránila, ale ta ochrana měla tolik děr co jeho vzpomínky.

„Zrovna jsme se spolu moc nestýkali,“ podotkl Tom suše a zahýbal obočím. „Elain a Nyneiva asi našly nějaký způsob, jak mu to dát vědět, pokud to považují za důležitý.“

„Proč by měly?“ odpověděl Juilin a se zabručením si stáhl botu. „Ten krám je na mořském dně.“ Zamračeně botu hodil na rance šatů v rohu. „Necháš nás aspoň trochu se vyspat, Mate? Zítra se nejspíš nevyspíme vůbec, a já bych se rád vyspal aspoň každou druhou noc.“

Té noci se Mat rozhodl spát v Tylinině posteli. Ne kvůli starým časům. Ta představa mu byla k smíchu, i když na to, aby to byla legrace, se nesmál tak moc. Ale byla to dobrá péřová matrace a polštáře vycpané husím peřím, což bylo rozhodně lepší než seník, když člověk nevěděl, kde se příště pořádně vyspí.

Potíž byla v tom, že nemohl usnout. Ležel tam potmě, ruku pod hlavou, šňůru medailonku otočenou kolem zápěstí, jak byl připravený pro případ, že by škvírou pode dveřmi proklouzl gholam, ale nebyl vzhůru kvůli gholamovi. Nemohl přestat uvažovat o svém plánu. Byl to dobrý plán, a jednoduchý, tak jednoduchý, jak to za daných okolností bylo možné. Akorát že žádná bitva nešla podle plánu. Velcí kapitáni si svou pověst vysloužili nejen vymýšlením skvělých plánů, ale také proto, že dokázali zvítězit i poté, kdy se jejich plány začaly rozpadat. Takže když se v oknech objevily první ranní paprsky, on tam ještě ležel, otáčel medailonkem v prstech a snažil se vymyslet, co se zvrtne.