Srdce zimy

12 Lilie v zimě

Další sluha málem upadl, jak se klaněl, a Elain si povzdechla, když kolem něj proplouvala chodbou. Aspoň se snažila plout. Jako správná dědička Andoru, majestátní a vyrovnaná. Ale chtěla by běžet, i když by se jí nejspíš modré sukně zamotaly mezi nohy. Málem cítila, jak ji a její společnice ten muž vyvaleně sleduje. Rozčilovalo ji to jen trochu a brzy to přejde. Jako zrnko písku ve střevíčku. Rand, co si zatraceně myslí, že ví, co je nejlepší pro každého, je jako platanová semínka pod košilí! říkala si. Jestli se mu podaří zmizet jí i tentokrát...!

„Hlavně si pamatujte,“ zopakovala ještě důrazně. „Nedozví se nic o špezích ani o ločidle, ani o ničem podobném!“ Poslední, co potřebovala, bylo, že ji bude chtít „zachránit". Muži takové hlouposti dělávali. Nyneiva tomu říkala, „že myslí svými chlupy na hrudi". Světlo, nejspíš se pokusí vrátit Aiely a Saldejce zpátky do města! Do samotného paláce! Jakkoli bylo hořké si to přiznat, nemohla by mu zabránit, kdyby to chtěl udělat, pokud by nechtěla začít válku, a ani to by možná nestačilo.

„Neříkám mu věci, které nepotřebuje vědět,“ ohrazovala se Min a zamračila se na hubenou vykulenou služku, která se při pukrleti málem rozplácla na červenohnědé dlaždice. Elain se po Min úkosem podívala a vzpomínala, jaké to bylo, když sama nosívala spodky. Napadlo ji, jestli by to nemohla zkusit znovu. Rozhodně byly pohodlnější než sukně. Ale ne holínky s vysokými podpatky, rozhodla se uvážlivě. Min v nich byla skoro tak vysoká jako Aviendha, ale i Birgitte se v nich kolébala, a jak měla Min obtažené spodky a kabát stěží k bokům, působilo to rozhodně pohoršlivě.

„Ty mu lžeš?“ zeptala se Aviendha podezíravě. I z toho, jak si upravovala tmavou loktuši na ramenou, byl cítit nesouhlas, a na Min se zamračila.

„Ovšemže ne,“ odsekla Min a taky se na ni zamračila. „Ne, pokud to není nutný.“ Aviendha se zasmála, zatvářila se překvapeně a nasadila kamenný výraz.

Co to do nich vjelo? Musely se mít navzájem rády. Prostě musely. Ale obě na sebe civěly jako cizí kočky v malé místnosti už od chvíle, co se setkaly. Ano, na všem se dohodly – vlastně opravdu neměly na vybranou, ne, když ani jedna netušila, kdy toho muže opět dostanou do rukou společně – ale ona doufala, že si zase nebudou předvádět, jak obratně vládnou svými noži. Velmi ledabyle, aniž by skutečně naznačily sebemenší hrozbu, ale také se s tím nijak netajily. Na druhou stranu na Aviendhu udělal docela velký dojem počet nožů, jež u sebe Min nosila.

Jakýsi štíhlý mladý sluha s podnosem plným vysokých cylindrů na kandelábry se jim uklonil, leč naneštěstí zíral tak upřeně, že zapomněl na své břemeno. Chodbu naplnil třesk skla.

Elain si znovu povzdechla. Doufala, že si na nový pořádek všichni brzy zvyknou. Samozřejmě předmětem všeho toho civění nebyla jen sama, ani Aviendha, dokonce ani Min ne, i když ta nejspíš pár pohledů přitáhla. Ne, byly to Caseille a Deni, kráčející v těsném závěsu, kvůli komu všem lezly oči z důlků a sluhové zakopávali. Měla teď osm osobních strážkyň a tyto dvě stály u dveří, když vstala.

Lidé nejspíš civěli proto, že za ní šly gardistky, a zcela určitě proto, že to byly ženy. Na to si ještě nikdo nezvykl. Jak Birgitte tvrdila, že je pořádně vylepší, tak svému slovu rozhodně dostála. Musela na to nahnat všechny švadleny a kloboučnice v paláci, jakmile si Elain včera v noci odešla lehnout. Každá gardistka teď měla jasně rudý klobouk se širokou krempou a dlouhým bílým pérem a přes prsa širokou rudou šerpu lemovanou sněhobílou krajkou, s vyšitými stříbrnými lvy ve skoku. Karmínové kabáty s bílým límcem měly z hedvábí a střih se trochu lišil, aby jim co nejlépe padl. Kabáty sahaly ke kolenům, spodky byly šarlatové, s bílými lampasy. Na zápěstí a kolem krku měly záplavu světlé krajky a černé holínky vyleštěné do vysokého lesku. Vypadaly působivě a dokonce i mírná Deni se trochu nafukovala. Elain tušila, že jakmile budou hotové jejich opasky a pochvy na meče zdobené zlatem a lakované přilby a kyrysy, budou nosit nos ještě víc nahoru. Birgitte nechala vyrobit kyrysy pro ženy, a Elain usoudila, že z toho všem palácovým zbrojířům vypadly oči z důlků!

V této chvíli měla Birgitte spoustu práce s pohovory, aby získala svých dvacet žen. Elain cítila, jak se soustředí, aniž by prováděla nějaké pohyby, takže muselo jít o tohle, pokud si nečetla nebo nehrála dámu nebo neodpočívala. Doufala, že bude mít Birgitte dost práce, aby si až pozdě všimla, že Elain zamaskovala pouto. Tolik se bála, aby Birgitte nevycítila, co nechtěla, aby zjistila, a stačilo se prostě zeptat Vandene. Odpověď byla smutnou připomínkou, jak málo ve skutečnosti ví o tom, co to je být Aes Sedai, zvlášť o věcech, jež ostatní sestry braly za dané. Každá sestra, jež měla strážce, zřejmě věděla, jak na to, a dokonce i ty, které se rozhodly pro celibát.

Zvláštní, velice zvláštní, jak se věci občas vyvrbí. Nebýt osobní stráže, nebýt přemýšlení, jak uniknout jim a Birgitte, nikdy by ji nenapadlo se zeptat a nenaučila by se maskovat, jako například nyní. Ne že by strážím hodlala brzy prchat, ale lepší bylo být připravená předem. Birgitte by ji a Aviendhu rozhodně nenechala potulovat se po městě jenom tak, ať ve dne nebo v noci, teď už určitě ne.

Dorazily k Nyneiviným dveřím a Elain na Birgitte úplně zapomněla. Myslela jen na to, že nesmí pouto maskovat až do poslední chvíle. Na druhé straně dveří byl Rand. Rand, jehož měla občas plnou hlavu, až si říkala, jestli se nechová jako nějaká hlupačka z příběhů, která hodí všechno za hlavu kvůli nějakému muži. Vždy si myslela, že tyto příběhy museli psát muži. Jenže s Randem se občas cítila jako bez mozku. Naštěstí si to on neuvědomoval, díky Světlu.

„Počkejte tady a nikoho nevpouštějte,“ nařídila gardistkám. Nemohla si dovolit vyrušování ani pozornost. Naštěstí byly strážkyně natolik nové, že nikdo nepozná, co jejich uniforma znamená. „Budu tam jen chvilku.“

Zasalutovaly jí, rukou křížem přes prsa, a zaujaly místa vedle dveří. Caseille s rukou na meči, Deni držela dlouhý obušek oběma rukama a usmívala se. Elain si byla jistá, že podle ní ji sem Min přivedla na tajnou schůzku s milencem. Caseille nejspíš taky. Nebyly před nimi zrovna diskrétní, jak by být měly. Jeho jméno žádná nezmínila, ale bylo tu hodně „on tohle“ a „on tamto". Aspoň se žádná nesnažila najít nějakou výmluvu, aby to běžela hned zatepla vyslepičit Birgitte. Pokud mají být její osobní stráž, tak budou její osobní stráž, ne Birgittina. Až na to, že by Birgitte nevynechaly, kdyby pouto zamaskovala příliš brzy.

Uvědomila si, že otálí. Muž, o kterém každou noc snila, byl na druhé straně těch dveří, a ona tady stojí jako pitomec. Čekala tak dlouho, toužila tak dlouho, a teď se skoro bála. Nedovolí, aby se to zvrtlo. S námahou se sebrala.

„Jste připravené?“ Nemluvila tak klidně, jak doufala, ale aspoň se jí hlas netřásl. Žaludek měla stažený do kuličky. To se jí už dost dlouho nestalo.

„Ovšem,“ řekla Aviendha, ale musela nejdřív polknout.

„Jsem připravená,“ přidala se Min chabě.

Vešly bez zaklepání a rychle za sebou zavřely dveře.

Nyneiva vyskočila, celá vykulená, ještě než udělaly dva kroky, jenže Elain si jí ani Lana skoro nevšimla, i když místností se nesla sladká vůně strážcovy fajfky. Rand tady opravdu byl. Bylo těžké uvěřit, že bude. Ten ohavný převlek, jejž jí popisovala Min, byl pryč, zůstaly jen ošuntělé šaty a hrubé rukavice, a on byl... úchvatný.

Když ji spatřil, také vyskočil z křesla, ale ještě než se úplně narovnal, zapotácel se a oběma rukama se chytil stolu a jen se nasucho dávil. Elain popadla pravý zdroj a vykročila k němu, ale pak se zastavila a jedinou sílu propustila. Léčit moc neuměla a navíc se Nyneiva pohnula stejně rychle, obklopila ji záře saidaru a zvedla ruce k Randovi.

Ten couvl a odehnal ji. „Tohle stejně vyléčit nemůžeš, Nyneivo,“ pronesl drsně. „V každém případě jsi zřejmě vyhrála.“ Tvář měl jako masku, zakrývající emoce, ale očima se vpíjel do Elain. A do Aviendhy. Překvapilo ji, že ji to potěšilo. Doufala, že to tak bude, doufala, že se jí to podaří, už kvůli sestře, a teď se vůbec nemusela snažit. Narovnat se pro něj viditelně znamenalo značnou námahu, i odtrhnout od ní a Aviendhy zrak, třebaže se obojí snažil zakrýt. „Už jsme měli být pryč, Min,“ řekl.

Elain spadla brada. „To si myslíš, že jen tak odejdeš, aniž by sis se mnou, s námi, promluvil?“ vypravila ze sebe.

„Muži!“ Vyjely Min a Aviendha zároveň a polekaně se po sobě podívaly. A honem spustily ruce k bokům. Na okamžik, přes rozdílnost téměř ve všem, vypadaly jako zrcadlový obraz ženského znechucení.

„Muži, kteří se mě pokoušeli v Cairhienu zabít, by z tohohle paláce udělali kůlničku na dříví, kdyby zjistili, že jsem tady byl,“ podotkl Rand tiše. „Možná i kdyby jen získali podezření. Min vám asi řekla, že to byli asha’mani. Nevěřte žádnému z nich. Možná až na tři. Damera Flinna, Jahara Narishmu a Ebena Hopwila. Těm byste mohly věřit. Ostatní...“ Zaťal ruce v pěst, aniž si to zřejmě uvědomil. „Občas se ti meč otočí v ruce, jenže stejně ho potřebuješ. Hlavně se držte dál od mužů v černých kabátech. Hele, nemám čas na mluvení. Nejlepší bude, když hned půjdu.“ Mýlila se. Nebyl takový, jak o něm snila. Občas v sobě měl něco z mladého chlapce, ale bylo to pryč, jako by to shořelo. Truchlila kvůli tomu za něho. Usoudila, že on ne, snad nemohl.

„V jedné věci má pravdu,“ ozval se Lan přes troubel fajfky stejně klidným hlasem. Další muž, jenž zřejmě nikdy nebyl chlapcem. Oči měl jako modrý led. „Každý v jeho blízkosti je ve velkém nebezpečí. Každý.“ Z nějakého důvodu si Nyneiva odfrkla. Potom položila ruku na kožený tlumok s tvrdými vybouleninami na stole a usmála se. I když po chvíli její úsměv pohasl.

„Cítí snad má první sestra a já nebezpečí?“ chtěla vědět Aviendha a založila si ruce v bok. Šátek jí sklouzl z ramen a spadl na podlahu, ale ona se tak soustředila, že si toho ani nevšimla. „Tento muž k nám má toh, aan’alleine, a my k němu. Musíme to vyřídit.“

Min rozhodila rukama. „Nevím, co má něčí tok s něčím společnýho, ale nepůjdu nikam, dokud si s nima nepromluvíš, Rande!“ Rozhodla se nevšímat si Aviendžina rozhořčeného pohledu.

Rand se s povzdechem opřel o roh stolu a prohrábl si tmavé, narudlé kudrny, jež mu spadaly po ramena. Zřejmě se v duchu hádal sám ze sebou.

„Mrzí mě, že jste dostaly na krk sul’dam a damane,“ řekl nakonec. Mluvil trochu nešťastně, ale jen trochu. Mohlo mu být líto, že je tu zima. „Taim je měl předat těm sestrám, o kterých jsme si mysleli, že tu jsou s vámi. Ale takovou chybu by mohl udělat asi každý. Možná si myslel, že všechny ty vědmy a moudré ženy, které tu Nyneiva shromáždila, jsou Aes Sedai.“ Usmíval se klidně. Do očí mu ale úsměv nedostoupil.

„Rande,“ štěkla Min varovným tónem.

Měl tu drzost tázavě se na ni podívat, jako by nepochopil. A pokračoval rovnou dál. „A stejně jich tady očividně máte dost, aby tu hrstku žen udržely, než je předám... ostatním sestrám, těm s Egwain. Věci se nikdy nevyvrbí tak, jak očekáváte, co? Kdo by si pomyslel, že pár sester, co utekly před Elaidou, se rozroste v povstání proti Bílé věži? S Egwain jako amyrlin! A Bandou Rudé ruky jako jejím vojskem. Mat tam asi může ještě chvíli zůstat.“ Z nějakého důvodu zamrkal a dotkl se čela, a potom pokračoval tím protivně nedbalým tónem. „No, rozhodně je to zvláštní zvrat událostí. Tímto tempem by mě ani nepřekvapilo, kdyby se ukázalo, že mé přítelkyně ve Věži nakonec seberou dost odvahy, aby vyšly na veřejnost.“

Elain zvedla obočí a podívala se na Nyneivu. Vědmy a moudré ženy? Banda je Egwainino vojsko a Mat je s ní? Nyneivin pokus o vykulenou nevinnost ji označil za vinnou zcela nepochybně. Jestli ho donutí jít za Egwain, zjistí pravdu brzy. V každém případě s ním potřebovala probrat důležitější věci. Ten muž plácal nesmysly, jakkoli nevzrušeně hovořil, a předhazoval jim sousta, o kterých doufal, že po nich skočí, v naději, že odláká pozornost.

„To nepůjde, Rande.“ Elain zaťala ruce do sukní, aby mu nezahrozila prstem pod nosem. Nebo pěstí. Nebyla si jistá, co by to bylo. Ostatní sestry? Opravdové Aes Sedai, to chtěl říci. Jak se opovažuje? A jeho přítelkyně ve Věži! Copak ještě pořád věří tomu divnému dopisu od Alviarin? Hlas měla chladný, pevný a vyrovnaný, nepřipouštějící žádné hlouposti. „Na ničem z toho teď nezáleží, ne teď. Ty, Aviendha, Min a já, o tom si musíme promluvit. A taky promluvíme. My všichni, Rande al’Thore, a ty neodejdeš z paláce, dokud to neuděláme!“

Velmi dlouho se na ni prostě jenom díval, aniž se jeho výraz sebeméně změnil. Poté se slyšitelně nadechl a obličej se mu změnil v žulu. „Miluju tě, Elain.“ Bez odmlky pokračoval, slova se z něj jen hrnula jako voda z protržené přehrady. A jeho tvář byla jako kamenná hráz. „Miluju tě, Aviendho. Miluju tě, Min. A ani o fous míň než ostatní. Nechci jenom jednu z vás, chci vás všechny tři. Tak, tady to máte. Jsem proutník. Teď můžete odejít a ani se neohlídnout. Stejně je to šílené. Nemůžu si dovolit někoho milovat!“

„Rande al’Thore!“ zavřeštěla Nyneiva, „to je ta nejstrašnější věc, jakou jsem kdy od tebe slyšela! Už jenom ten nápad, říkat třem ženám, že je miluješ! Jsi horší než proutník! Okamžitě se omluv!“ Lan vyndal fajfku z úst a jen na Randa zíral.

„Miluji tě, Rande,“ odpověděla Elain prostě, „a třebaže ses nezeptal, ano, chci si tě vzít.“ Slabě se zarděla, ale zanedlouho hodlala být mnohem otevřenější, takže se to moc nepočítalo. Nyneiva pohybovala rty, ale nevydala ze sebe ani hlásku.

„Mé srdce je ve tvých rukou, Rande,“ přidala se Aviendha a jeho jméno vyslovila jako něco vzácného a drahocenného. „Uviješ-li pro mne a mou první sestru svatební věneček, zvednu ho.“ A taky se začervenala a snažila se to zakrýt tím, že se sehnula pro svůj šátek a upravila si ho. Podle aielských zvyků nic z toho vůbec říkat neměla. Nyneiva ze sebe konečně dostala zvuk. Zakvičela.

„Jestli jsi ještě nepochopil, že tě miluju,“ prohlásila Min, „tak jsi slepej, hluchej a mrtvej!“ Ona se rozhodně nečervenala, v tmavých očích měla potutelná světýlka a vypadala, že je jí do smíchu. „A co se svatby týče, no, my tři si to nějak vyřešíme!“ Nyneiva popadla svůj cop oběma rukama a zatahala a ztěžka dýchala nosem. Lan si začal pozorně prohlížet obsah své fajfky.

Rand si prohlížel je tři, jako by ještě jaktěživ neviděl ženu a přemýšlel, co jsou zač. „Všechny jste se zbláznily,“ prohlásil nakonec. „Vzal bych si kteroukoliv z vás – vás všechny, Světlo mi pomáhej! – ale nejde to a vy to víte.“ Nyneiva se zhroutila do křesla a kroutila hlavou a cosi si mumlala, i když Elain zachytila jenom něco o tom, že ženský kroužek spolkne jazyky.

„Musíme probrat ještě něco,“ řekla Elain. Světlo, Min a Aviendha jako by se dívaly na paštiku! Dalo jí práci neusmívat se tak... dychtivě. „V mých komnatách, myslím. Není třeba obtěžovat Nyneivu a Lana.“ Vlastně se spíš bála, že se je Nyneiva bude pokoušet zarazit, až to zjistí. Ta ženská moc ráda používala svou autoritu, když došlo na záležitosti Aes Sedai.

„Ano,“ přitakal Rand pomalu. A potom kupodivu dodal: „Říkal jsem, že jsi vyhrála, Nyneivo. Neodejdu, aniž bychom se ještě viděli.“

„Ach!“ vyhrkla Nyneiva. „Ano. Ovšemže ne. Viděla jsem ho vyrůstat,“ blekotala a pokřiveně se usmála na Elain. „Skoro od začátku. Viděla jsem ho, když začínal chodit. Nemůže odejít, aniž by si se mnou pořádně promluvil.“

Elain si ji podezíravě prohlížela. Světlo, pro všechno na světě, mluvila jako zestárlá chůva. Třebaže Lini nikdy neblábolila. Doufala, že je Lini naživu a v pořádku, ale bála se, že ani jedno není pravda. Proč Nyneiva tohle říká? Ta ženská měla něco za lubem, a jelikož nevyužila svého postavení, aby si to prosadila, šlo o něco, o čem i ona věděla, že to není správné.

Náhle se Rand zavlnil, jako by se vzduch kolem něj vlnil z horka, a všechno ostatní Elain vypadlo z hlavy. Ve chvilce byl... někým jiným, byl menší, tlustší, drsnější a krutější. A tak odpudivý na pohled, že ji ani nenapadlo, že používá mužskou polovici pravého zdroje. Do nezdravě bledého obličeje, jemuž dominovaly chlupaté bradavice včetně té na baňatém nose a nad ochablými rty, mu visely mastné černé vlasy. Zavřel oči a polkl a sevřel křeslo, jako by tu nedokázal stát a dívat se, jak se ony dívají na něj.

„Pořád jsi krásný, Rande,“ sdělila mu laskavě.

„Cha!“ vyprskla Min. „Z toho ksichtu by omdlel i kozel!“ No, byla to pravda, ale říkat to nemusela.

Aviendha se zasmála. „Máš skvělý smysl pro humor, Min Farshaw. Z toho obličeje by omdlelo stádo koz.“ Ach, Světlo, omdlelo! Elain se přestala hihňat právě včas.

„Jsem, kdo jsem,“ prohlásil Rand a vstal. „Jenom vy to nevidíte.“

Když Deni zahlédla Randa v jeho převleku, úsměv se jí dost pokřivil. Caseille spadla brada. Tolik k představám o tajných milencích, pomyslela si Elain a pobaveně se smála. Byla si jistá, že přitahuje stejně tolik pozornosti jako gardistky, jak se tak mezi nimi šoural s mrzutým výrazem. Nikoho rozhodně nemohlo ani napadnout, kdo to je. Sloužící si nejspíš mysleli, že ho chytili při nějakém zločinu. Rozhodně tak vypadal. Caseille a Deni ho pozorně sledovaly, jako by si to myslely také.

Gardistky se skoro začaly hádat, když si uvědomily, že je chce nechat čekat před svými komnatami, zatímco ho ony tři braly dovnitř. Náhle už Randův převlek vůbec nevypadal zábavně. Caseille stiskla rty a Deni nasadila umíněně nespokojený výraz. Elain jim málem musela zamávat pod nosem prstenem s Velkým hadem, než zamračeně zaujaly místa přede dveřmi. Elain tiše zavřela dveře, ale nejradši by jimi práskla. Světlo, taky si pro svůj převlek mohl vybrat něco méně ohavného.

A on šel rovnou k intarzovanému stolku a opřel se o něj. Vzduch se kolem něj zavlnil a on se znovu stal sám sebou. Dračí hlavy na hřbetech rukou se mu kovově zaleskly šarlatem a zlatem. „Potřebuju se napít,“ zamumlal a u stolu pod oknem zahlédl vysoký stříbrný džbán.

Aniž se na ně podíval, na nejistých nohou došel ke stolu a nalil si do poháru víno, které zpola vypil jediným douškem. To sladké, kořeněné víno tady zůstalo, když odnášeli Elaininu snídani. Touto dobou už muselo být studené jako led. Nečekala, že se sem vrátí tak brzy, a žhavé uhlíky v krbu byly zahrnuté popelem. On se ale nepokusil ohřát si víno usměrněním, protože jinak by viděla aspoň páru. A proč si pro víno došel, místo aby si ho usměrnil k sobě? Takové věci vždycky dělával, přisouval si poháry a zapaloval lampy.

„Jsi v pořádku, Rande?“ zeptala se Elain. „Teda, není ti něco?“ Žaludek se jí stáhl při pomyšlení, jakou nemoc by mohl mít. „Nyneiva může –“

„Jsem v pořádku, jak jen to jde,“ opáčil chladně. Přesto stál dál zády k nim. Vyprázdnil pohár a začal si ho znovu dolévat. „Tak co jste nechtěly, aby Nyneiva slyšela?“

Elain zvedla obočí a vyměnila si pohledy s Aviendhou a Min. Jestliže on prohlédl její podfuk, tak Nyneiva to prokoukla určitě. Proč je nechala odejít? A jak to prokoukl? Aviendha v údivu kroutila hlavou. Min také, ale s úsměvem, jenž říkal, že právě tohle se od něj dá občas čekat. Elain pocítila slabé bodnutí – ne tak docela žárlivosti, žárlivost nepřicházela v úvahu, ne pro ně – jenom podráždění, že s ním Min mohla trávit tolik času a ona ne. No, jestli si chtěl hrát na překvapení...

„Chceme se s tebou spojit jako s naším strážcem,“ řekla a uhladila si šaty, když si sedala. Min se posadila na kraj stolu a kývala nohama a Aviendha se se zkříženýma nohama usadila na podlaze a pečlivě si rozhrnula těžké suknice. „Všechny tři. Ale je zvykem se nejdřív zeptat.“

Otočil se tak prudce, až mu víno vyšplíchlo na ruku, a další se vylilo ze džbánu, než ho mohl narovnat. S tlumenou kletbou honem ustoupil od vlhké skvrny šířící se po koberci a vrátil džbán na podnos. Na hrubém kabátě měl mokrou skvrnu a kapky se snažil smést rukou. Velmi uspokojivé.

„Vy jste opravdu šílené,“ zavrčel. „Víte, co mě čeká. Víte, co to znamená pro každou, která se se mnou spojí. I když se nezblázní, bude muset prožít, jak umírám! A co myslíte tím, že všechny tři? Min nemůže usměrňovat. A stejně se tam před vámi dostala Alanna Mosvani a ona se s ptaním neobtěžovala. Ona a Verin vedly nějaké dvouříčské holky do Bílé věže. Jsem s ní spojený už měsíce.“

„A mně jsi to zatajil, ty tupohlavý ovčáku?“ vyjela Min. „Kdybych to věděla –!“ Obratně vytáhla z rukávu úzký nůž a pak se na něj zamračila, než ho vrátila. Tahle kúra by byla stejně tvrdá pro Randa jako pro Alannu.

„To bylo proti zvyklostem,“ pronesla Aviendha zpola tázavě. Poposedla si a pohladila nůž u pasu.

„To rozhodně,“ opáčila Elain ponuře. Že to nějaká sestra udělá kterémukoliv muži, bylo nechutné. Že to Alanna udělala Randovi...! Vzpomínala si na snědou, ohnivou zelenou s rtuťovitým humorem a rtuťovitou náladou. „Alanna k němu má větší toh, než může splatit za celý život! A k nám taky. A i kdyby ne, bude si přát, abych ji jen zabila, jen co ji dostanu do rukou!“

„Jen co ji dostaneme do rukou,“ opravila ji Aviendha důrazně.

„Aha.“ Rand se zadíval do poháru. „Chápete, že to nemá smysl. Já... já myslím, že bych se měl vrátit k Nyneivě. Jdeš taky, Min?“ Přes to, co mu řekly, mluvil, jako by tomu nevěřil, jako by ho Min teď mohla opustit. A nebál se toho, jen mluvil odevzdaně.

„Tohle má smysl,“ naléhala Elain. Naklonila se k němu a snažila se ho hlasem přimět, aby přijal, co říká. „Jedno pouto tě nechrání před jiným. Sestry se se stejným mužem nespojují ze zvyku, Rande, protože se o něj nechtějí dělit, ne proto, že by to nešlo. A není to ani proti věžovému zákonu.“ Pochopitelně některé zvyky byly stejně silné jako zákon, alespoň v očích sester. Nyneiva zřejmě každý den víc a víc přejímala aessedaiovské zvyky a důstojnost. Až tohle zjistí, nejspíš proletí stropem. „No, my se o tebe chceme dělit! Budeme se o tebe dělit, jestli s tím budeš souhlasit.“

Jak snadno se to říkalo! Kdysi si byla jistá, že to nedokáže. Dokud si neuvědomila, že Aviendhu miluje stejně tolik co jej, jen jiným způsobem. A Min též, jako další sestru, i když se neadoptovaly. Stáhla by za to Alannu z kůže, jakmile by se jí naskytla příležitost, ale s Aviendhou a Min to bylo jiné. Ty byly její součástí. Jistým způsobem byly jí a ona jimi.

Změkčila tón. „Žádám tě, Rande. My tě žádáme. Prosím, dovol nám se s tebou spojit.“

„Min,“ zamumlal téměř vyčítavě. V očích upřených na Min měl zoufalství. „Tys to věděla, že? Věděla jsi, že jestli je uvidím...“ Potřásl hlavou a nemohl či nechtěl pokračovat.

„O tom poutu jsem to nevěděla, dokud mi to před hodinou neřekly,“ přiznala a podívala se na něj nejněžněji, co u ní kdy Elain viděla. „Ale věděla jsem, doufala, co se stane, jestli je znovu uvidíš. Některé věci se musí stát, Rande. Musí.“

Rand zíral do svého vína snad celé hodiny, než ho vrátil na podnos. „Dobrá,“ pravil tiše. „Nemůžu říct, že jsem to nechtěl, protože to není pravda. Světlo mě za to spal! Ale zvažte následky. Pomyslete na cenu, jakou za to zaplatíte.“

Elain na cenu myslet nepotřebovala. Od začátku to věděla, probírala to s Aviendhou, aby se ujistila, že ona také chápe. Vysvětlila to Min. Vezmi si, co chceš, a zaplať za to, znělo staré rčení. Žádná z nich nemyslela na cenu. Znaly ji a byly ochotné platit. Neměly však času nazbyt. I teď by ji nepřekvapilo, kdyby se rozhodl, že je cena příliš vysoká. Jako by toto rozhodnutí bylo na něm!

Otevřela se saidaru a propojila se s Aviendhou. Usmály se na sebe. Vždycky bylo příjemné dělit se se sestrou o emoce a intimní pocity, uvědomovat si jedna druhou. Bylo to velmi podobné tomu, co budou brzy sdílet s Randem. Tohle si pečlivě promyslela a prostudovala to ze všech úhlů. Všechno, co dokázala zjistit o aielských adopčních tkanivech, jí velice pomohlo. Právě tento obřad jí vnukl celý nápad.

Velice pečlivě setkala ducha, pramen ze sta vláken a každé vlákno přesně položené, a položila je na Aviendhu sedící na podlaze. Pak udělala totéž s Min na kraji stolu. Jistým způsobem to vlastně nebyla dvě oddělená tkaniva. Zářila stejnou dokonalostí, vypadala jako jedno, i když je viděla obě. Nebyla to tkaniva použitá u obřadu adopce, ale použila stejný princip. Ona zahrnovala. To, co se stalo jednomu člověku zachycenému v tomto tkanivu, stalo se všem. Jakmile byla tkaniva na místě, předala vedení kruhu dvou Aviendze. Tkaniva již vytvořila tak, aby zůstala, a Aviendha okamžitě setkala stejné kolem Elain a znovu kolem Min a spojila je, až se nedalo rozeznat od Elainina, než jí zase vrátila vedení. Teď to bylo snadné, po pilném cvičení. Čtyři tkaniva, nebo teď spíš tři, a přesto vypadala jako jedno.

Všechno bylo připraveno. Aviendha byla jako skála sebedůvěry, silná, jak to Elain cítila od Birgitte. Min seděla, svírala kraj stolu a kotníky měla zaháknuté o sebe. Vlákna sice neviděla, avšak povzbudivě se usmívala. Pokazila to jen tím, že se olízla. Elain zhluboka dýchala. Pro ni byly všechny tři propojené vlákny ducha tak jemnými, že vedle nich i nejjemnější krajka vypadala jako hadr na podlahu. Teď jen aby to fungovalo, jak zamýšlela.

Od každé protáhla proužek tkaniva k Randovi a obtočila je kolem sebe, až je změnila ve strážcovské pouto. To položila na Randa tak jemně, jako by zakrývala nemluvně. Pavučina ducha se usadila na něm i do něj. Ani nemrkl, ale bylo to hotovo. Pustila saidar. Hotovo.

Hleděl na ně, bez výrazu, a pomalu si položil prsty na spánky.

„Ach, Rande, ta bolest,“ vydechla Min ublíženě. „Doteď jsem to nevěděla. Ani mě to nenapadlo. Jak to vydržíš? Máš v sobě tolik bolesti, kterou si ani neuvědomuješ, jako bys s ní žil tak dlouho, že už je tvou součástí. Ty volavky na dlaních, pořád cítíš, jak se vypalují. A ty malůvky na rukou bolí! A bok. Ach, Světlo, tvůj bok! Proč nebrečíš, Rande? Proč nebrečíš?“

„On je Car’a’carn,“ ozvala se Aviendha se smíchem, „silný jako samotná Trojí země!“ Mluvila hrdě – ach, tak hrdě – ale i když se smála, po sluncem osmahlých tvářích se jí řinuly slzy. „Zlaté žíly. Ach, zlaté žíly. Ty mě miluješ, Rande.“

Elain na něj jen zírala a cítila ho ve své hlavě. Na bolest z ran již zapomněl. Napětí, nedůvěra, údiv. Ale jeho city byly příliš tvrdé, jako kus zatvrdlé smůly, skoro jako kámen. Ale mezi nimi, jako krajka, pulsovaly zlaté žíly a zazářily, kdykoliv se podíval na Min či Aviendhu. A na ni. Miloval ji. Miloval je všechny tři. A jí z toho bylo do smíchu. Jiné ženy by mohly najít pochyby, ale ona vždycky věděla, že ji miluje doopravdy.

„Světlo dej, vy víte, co jste udělaly,“ pravil tiše. „Světlo dej, vy nejste...“ Ten kus smůly trochu ztvrdl. Byl si jistý, že jim ublíží, ale už se vzpamatovával. „Já... už musím jít. Aspoň teď budu vědět, že jste v pořádku. Nebudu si kvůli vám muset dělat starosti.“ Náhle se usmál a byl by vypadal skoro jako chlapec, kdyby mu ten úsměv dostoupil až k očím. „Nyneiva bude hysterická, určitě si myslí, že jsem vyklouzl pryč a nestavil se za ní. Ne že by si trochu starostí nezasloužila.“

„Je tu ještě jedna věc, Rande,“ pravila Elain a musela polknout. Světlo, myslela si, že tohle bude snadné.

„Zřejmě si s Aviendhou ještě musíme trochu popovídat,“ vyhrkla Min a seskočila ze stolu. „Někde, kde budem samy. Omluvíte nás?"

Aviendha se půvabně zvedla a uhladila si sukně. „Ano. Musíme se s Min Farshaw o sobě navzájem ještě hodně dozvědět.“ Pochybovačně se na Min zadívala a upravila si loktuši, ale pak odešly ruku v ruce.

Rand je ostražitě pozoroval, jako by věděl, že jejich odchod byl naplánovaný. Jako vlk zahnaný do kouta. Ale ty zlaté žíly jí zářily v hlavě.

„Je tady něco, co od tebe dostaly a já ne,“ začala Elain a začala kašlat, rudá jako rak. Krev a popel! Jak to dělají ostatní ženy? Pečlivě zvážila uzlíček pocitů ve své hlavě, které byly jeho, a uzlíček Birgitte. V tom druhém se stále nic nezměnilo. Představila si, jak ho balí do šátku a zavazuje na uzel, a Birgitte byla pryč. Zůstal jenom Rand. A ty zářící zlaté žíly. Žaludek měla stažený do maličkého uzlíčku. Ztěžka polkla a nadechla se. „Budeš mi muset pomoct s knoflíky,“ vyhrkla nejistě. „Sama si ty šaty nesundám.“

Gardistky se zavrtěly, když Min s Aielankou vyšly na chodbu, a prudce se narovnaly, když Min zavřela dveře a jim došlo, že už nikdo jiný nevyjde.

„Nemůže mít tak špatný vkus,“ řekla ta s ospalýma očima a zaťala ruce do obušku. Min usoudila, že to nikdo neměl slyšet.

„Je příliš odvážná a příliš nevinná,“ zavrčela hubená mužatka. „Hlavní kapitán nás před tím varoval.“ Položila ruku v rukavici na kliku se lví hlavou.

„Jestli tam teď půjdete, mohla by stáhnout z kůže i vás,“ poznamenala Min rozmarně. „Už jste ji někdy viděly, když má záchvat vzteku? Rozbrečela by i medvěda!“

Aviendha sundala ruku z Min a kousek poodstoupila. „Pochybujete, že má sestra zvládne jediného muže? Je Aes Sedai a má srdce lvice. A vy jste přísahaly, že jí budete sloužit! Půjdete tam, kam ona povede, a nebudete jí strkat nos do rukávu.“

Gardistky si vyměnily dlouhý pohled. Těžší žena pokrčila rameny. Šlachovitá se jen zašklebila, ale sundala ruku z kliky. „Já přísahala, že tu holku udržím naživu,“ pronesla tvrdým tónem, „a to taky hodlám udělat. Teď si vy, děcka, běžte hrát s panenkama a mě nechte dělat mou práci.“

Min napadlo, že vytáhne nůž a předvede jí jeden z těch triků, kterým ji naučil Tom Merrilin, kdy otáčela nožem mezi prsty. Jenom aby jim předvedla, kdo je tu dítě. Hubená žena nebyla mladá, ale ještě neměla šediny a vypadala docela silná. A rychlá. Min by ráda věřila, že hromotlucká žena na sobě má něco tuku, ale neměla, byla samý sval. Neviděla kolem nich žádné aury ani obrazy, ale ani jedna se očividně nebála udělat to, co považovala za nutné. Aspoň nechaly Elain a Randa o samotě. Ten nůž by byl možná zbytečný.

Koutkem oka zahlédla, jak Aielanka váhavě odtahuje ruku od svého nože. Jestliže se po ní nepřestane pořád opičit, tak si začne myslet, že na těch machinacích s jedinou silou je víc, než jí řekly. Ale ono to začalo ještě předtím. Možná si prostě byly podobné. Zneklidňující představa. Světlo, všechny ty řeči o tom, jak se za něj všechny tři vdají, byly moc pěkné, když to byly jenom řeči, ale se kterou se skutečné ožení?

„Elain je odvážná,“ sdělila gardistkám, „nejodvážnější, co znám. A není hloupá. Jestli si to začnete myslet, brzo ji naštvete.“ Zadívaly se na ni s výhodou svých patnácti, dvaceti let navrch, spolehlivé, nevzrušené a odhodlané. Za chvíli jí určitě zase řeknou, ať jde pryč. „No, nemůžem tu postávat celej den, jestli si máme promluvit, co, Aviendho?“

„Ne,“ vydechla stísněně Aielanka a zamračila se na gardistky. „Nemůžeme tu stát.“

Gardistky si jich dál nevšímaly. Měly práci a do ní nezapadalo sledovat Elaininy kamarádky. Min doufala, že svou práci budou dělat dobře. Není vůbec pitomá, říkala si. Jenom se občas nechává unýst svou odvahou. Doufala, že nedovolí, aby se Elain zapletla do něčeho, z čeho by se už nevymotala.

Cestou pryč pokukovala po Aielance. Aviendha od ní šla, jak nejdál to bylo možné, aby ještě zůstala ve stejné chodbě. Na Min se ani nepodívala, když z měšce vytáhla hustě vyřezávaný slonovinový náramek a s uspokojeným úsměvem si ho připjala. Od začátku měla na nose mouchu a Min nechápala proč. Aielové měli být zvyklí na to, že se ženy o muže dělí. To se hodně lišilo od toho, co mohla říci o sobě. Prostě ho jenom milovala tolik, že byla ochotná se o něj dělit, bylo-li to nutné, a s nikým na světě by se o něj nedělila raději než s Elain. S ní to bylo, skoro jako by se ani dělit nemusela. Tahle Aielanka však byla cizí. Elain říkala, že je důležité, aby se navzájem poznaly, ale jak by mohly, když s ní ta ženská odmítá mluvit?

Ale obavami o Elain ani Aviendhu čas nemarnila. To, co měla v hlavě, bylo úchvatné. Rand. Kulička, která jí sdělovala všechno o něm. Jaké bude milování s ním po tomhle, když bude vědět všechno! Světlo! Ovšem on taky bude vědět všechno o ní. Rozhodně si nebyla jistá, jak se jí líbí tohle!

Náhle si uvědomila, že ten uzlíček pocitů a emocí už není stejný jako zpočátku. Byl... rudý, žhavý... jako lesní požár za letního sucha. Co mohlo...? Světlo! Zakopla a jen tak tak se vzpamatovala, aby neupadla. Kdyby věděla, že v sobě má tenhle žár, ten prudký hlad, bála by se ho nechat na sebe sáhnout! Na druhou stranu... Mohlo by to být hezké, vědět, že zažehla taky takový oheň. Nemohla se dočkat, až se přesvědčí, zda bude mít stejný vliv jako... Znovu zakopla a tentokrát se zachytila zdobené truhly. Ach, Světlo! Elain! Měla tvář jako v ohni. Tohle bylo jako nahlížet mezi závěsy!

Honem se pokusila o ten trik, o němž jí Elain vyprávěla, a představila si ten uzlíček emocí zabalený do šátku. Nic se nestalo. Zoufale se pokoušela o totéž, ale ten zuřící oheň tam byl stále! Musela se na to přestat dívat, cítit to. Cokoliv, co by odvedlo její pozornost někam jinam! Cokoliv! Možná kdyby začala mluvit.

„Měla vypít ten bažankový čaj,“ vybreptla. Nikdy neřekla, co vidí, těm, koho se to netýkalo, a i pak pouze v případě, že to chtěli slyšet, ale něco říci musela. „Z tohohle bude mít dítě. Dvě. Kluka a holku. Oba budou zdraví a silní.“

„Ona chce jeho děti,“ zamumlala Aielanka. Zelené oči upírala přímo před sebe, zuby zaťaté, a na čele se jí perlil pot. „Já ten čaj také nevypiju, jestli –“ Otřepala se a zamračila se na Min na druhé straně chodby. „Má sestra a moudré mi o tobě pověděly. Opravdu vidíš u lidí věci, které se stanou?“

„Občas vidím věci, a když vím, co znamenají, tak se stanou,“ odvětila Min. Jejich hlasy, jak na sebe pořvávaly, se nesly chodbou. Sloužící v červenobílých livrejích se po nich otáčeli. Min zašla doprostřed chodby. Vyjde té ženské vstříc na polovinu cesty, víc ne. Aviendha se k ní po chvíli připojila.

Min napadlo, jestli jí má povědět, co viděla, když byly všechny pohromadě. Aviendha Randovi také porodí děti. Čtyřčata! Ale bylo na tom něco divného. Děti budou zdravé, ale stejně na tom bylo něco divného. A lidé často neradi slyšeli o své budoucnosti, i když tvrdili opak. Byla by ráda, kdyby jí někdo řekl, jestli i ona...

Aviendha šla mlčky, otřela si pot z čela a ztěžka polkla. Min musela taky polknout. Všechno, co Rand cítil, bylo v té kouli. Všechno!

„Ten trik se šátkem u tebe taky nefunguje, co?“ optala se ochraptěle.

Aviendha zamrkala, potemněly jí tváře. O chvíli později dodala: „Tohle je lepší. Děkuji. Já... S ním v hlavě jsem zapomněla.“ Zamračila se. „U tebe to nefungovalo?“

Min nešťastně zavrtěla hlavou. Tohle bylo neslušné! „Ale pomáhá, když mluvím.“ Musela se s touhle ženskou jakkoli spřátelit, jestliže má celá tahle prapodivná záležitost fungovat. „Mrzí mě, co jsem řekla. To o tom tokání. Něco málo o vašich zvycích vím. Jenže na tom chlapovi je něco, co mě nutí být drzá. Nedokážu si dát pozor na jazyk. Jenom si nemysli, že tě nechám mě tlouct nebo do mě rýt. Možná mám toh, ale budem muset najít nějakej jinej způsob. Vždycky ti můžu vyhřebelcovat koně, až budem mít čas.“

„Jsi hrdá jako má sestra,“ zamumlala Aviendha a zamračila se. Co tím myslela? „Taky máš smysl pro humor.“ Jako by mluvila sama k sobě. „Neudělala jsi ze sebe kvůli Randovi a Elain hlupačku, jako by to udělala většina mokřinských žen. A připomínáš mi...“ S povzdechem si hodila loktuši na ramena. „Vím, kde je nějaké oosquai. Když jsi příliš opilá, abys mohla jasně myslet, tak –“ Zadívala se do chodby a ztuhla. „Ne!“ zavrčela. „Ještě ne!“

Přicházelo k nim zjevení, z něhož Min spadla brada. V ohromení na Randa docela zapomněla. Z poznámek věděla, že hlavní kapitán Elaininy gardy je žena a Elainin strážce až do morku kostí, ale víc nic. Tato žena měla přes rameno přehozený silný zlatý, složitě pletený cop. Na sobě měla krátký rudý kabát s bílým límcem a pytlovité bílé kalhoty nacpané do holínek s podpatky stejně vysokými, jaké nosila Min. Kolem ní tančily obrazy a aury, víc, než kdy Min u koho viděla, byly jich snad tisíce, spadaly jedna přes druhou. Žena, která byla Elaininým strážcem a hlavním kapitánem královniny gardy... trochu klopýtla... jako kdyby už v sobě měla příliš mnoho oosquai. Sloužící, kteří ji zahlédli, usoudili, že zrovna mají spoustu práce v jiné části paláce, a zanechali je tři samotné. Zřejmě Min a Aviendhu uviděla, teprve když do nich málem vrazila.

„Tys jí v tom pomohla, že jo?“ vyjela a zaostřila skelné modré oči na Aviendhu. „Nejdřív mi zatraceně zmizí z hlavy a potom...!“ Třásla se, musela se viditelně ovládnout, ale i tak ztěžka dýchala. Zřejmě se jí podlamovala kolena. Olízla si rty, polkla a rozzlobeně pokračovala. „Světlo ji spal, nemůžu se dost soustředit, abych to setřásla! Povídám vám, že jestli dělá, co si myslím, že dělá, tak ji budu kopat třikrát kolem paláce a pak ji ztřískám, co se do ní vejde, že se měsíc neposadí – a vás s ní! – i kdybych musela najít ločidlo, abych to dokázala!“

„Moje první sestra je dospělá žena, Birgitte Trahelion,“ odsekla Aviendha bojechtivě. Přes ten tón měla svěšená ramena a druhé ženě se nepodívala do očí. „Musíš s námi přestat jednat jako s dětmi!“

„Až se zatraceně začne chovat jako dospělá, tak s ní tak budu zatraceně jednat, ale nemá právo dělat tohle, ne v mý prokletý hlavě, to teda ne! Ne v mý –!“ Najednou jí začaly oči vylézat z důlků. Otevřela pusu a byla by upadla, kdyby ji Min a Aviendha nepopadly za ruce.

Zavřela oči a zakňučela: „Dva měsíce!“ Setřásla je, narovnala se a upřela na Aviendhu modré oči jasné jako voda a tvrdé jako led. „Odstiň ji pro mě a já ti nechám tvůj díl.“ Aviendžin mrzutý, rozčilený pohled po ní jenom sklouzl.

„Ty jsi Birgitte Stříbrný luk!“ vydechla Min. Byla si tím jistá, ještě než ji Aviendha oslovila jménem. Nebylo divu, že se Aielanka chovala, jako by se bála, že ty hrozby splní hned a tady. Birgitte Stříbrný luk! „Viděla jsem tě ve Falme!“

Birgitte sebou trhla, jako by ji štípla, a honem se rozhlédla kolem. Když viděla, že jsou samy, uvolnila se. Trochu. Prohlédla si Min od hlavy k patě. „Ať už vidíš cokoliv, Birgitte Stříbrný luk je po smrti,“ prohlásila bez obalu. „Jsem teď Birgitte Trahelion a to je všechno.“ Trpce zkřivila rty. „Prokletá urozená paní Birgitte Trahelion, když zatraceně dovolíš. Líbala bych ovci o Dni matek, kdybych s tím mohla něco udělat. A kdopak jsi ty, když jsi doma? To vždycky ukazuješ nohy jako nějaká zatracená péřová tanečnice?“

„Jsem Min Farshaw,“ odvětila Min stroze. Tohle že je Birgitte Stříbrný luk, hrdinka stovek pověstí? Ta žena mluvila jako dlaždič! A co znamenalo to, že Stříbrný luk je po smrti? Vždyť tu stojí přímo před ní! Kromě toho ty spousty aur se míhaly příliš rychle, aby je jasně rozeznala, ale byla si jistá, že ukazují na víc dobrodružství, než by jedna žena mohla za život zažít. Zvláštní, některé byly spojené s jakýmsi šeredou, který byl starší než ona, a další s šeredou mnohem mladším než ona, nicméně Min nějak věděla, že to je ten stejný muž. Pověst nepověst, ta nadřazenost ji neuvěřitelně štvala. „Elain, Aviendha a já jsme se právě spojily se strážcem,“ vyhrkla bez přemýšlení. „A jestli to Elain trochu oslavuje, no, měla by sis rozmyslet, než tam vletíš, nebo budeš ty sedat opatrně.“

To stačilo, aby si Randa znovu uvědomila. Ten žár tu stále byl, skoro se nezměnil, ale díky Světlu už nebyl... Krev se jí nahrnula do tváří. Častokrát jí lehával v náručí, chytal dech v zamotaných prostěradlech, ale tohle opravdu vypadalo jako špehování!

„S ním?“ zeptala se Birgitte potichu. „Mateřský mlíko v hrnku! Mohla se zamilovat do chmatáka nebo zloděje koní, ale ona si musí vybrat zrovna jeho, nána jedna pitomá. Z toho, co jsem viděla v tom místě, o kterým jste se zmínily, je ten chlápek příliš hezkej, aby byl pro nějakou ženu dobrej. V každým případě toho musí nechat.“

„Nemáš právo!“ trvala na svém Aviendha mrzutě a Birgitte se zatvářila trpělivě. Sice jen tak tak, ale přece jen trpělivě.

„Může bejt slušná jako talmourská panna, pokud nedojde na to, položit hlavu na katovskej špalek, ale podle mě sebere kuráž, aby si ho pěkně vyzkoušela, a i když udělá to, co udělala předtím, za chvíli na to zapomene a já ji budu mít zase v hlavě. A já tím už znova zatraceně projít nechci!“ Narovnala se, očividně připravená jít se Elain postavit.

„Ber to jako dobrý vtip,“ zaprosila Aviendha. Zaprosila! „Prostě ti provedla dobrý vtip, to je vše.“ Z toho, jak Birgitte ohrnula pysk, bylo jasné, co si o tom myslí.

„Elain mi prozradila jeden trik,“ vyhrkla Min a popadla Birgitte za rukáv. „U mě nefungoval, ale možná...“ Naneštěstí, jakmile to vysvětlila...

„Pořád je tam,“ procedila Birgitte po chvíli mezi zuby. „Uhni mi z cesty, Min Farshaw,“ pronesla a uvolnila si ruku, „nebo –“

„Oosquai!“ vykřikla Aviendha zoufale a doopravdy lomila rukama! „Vím, kde je oosquai! Když se opiješ...! Prosím, Birgitte! Já... se sama zavážu, že tě budu poslouchat, jako učednice paní, ale prosím, neruš ji! Nezahanbi ji!“

„Oosquai?“ zahloubala se Birgitte a pohladila si bradu. „To je něco jako pálenka? Hmm. Myslím, že holka se červená! Většinou se opravdu chová slušně, víte. Vtip, povídáš?“ Náhle se zazubila a rozhodila ruce. „Tak mě doveď k tomu tvýmu oosquai, Aviendho. Nevím, jak vy dvě, ale já se hodlám opít, až... no... svlíknu šaty a budu tancovat po stole! A hotovo.“

Min to naprosto nechápala, ani proč Aviendha na Birgitte upřela oči a pak se začala smát, prý že je to „skvělý vtip", ale byla si jistá, že ví, proč se Elain červená, tedy pokud se opravdu červenala. Ta tvrdá koule pocitů v její hlavě se opět změnila v lesní požár.

„Tak půjdem už najít to oosquai?“ zeptala se. „Chci být co nejdřív pod vobraz!“

Když se Elain příštího rána vzbudila, v ložnici bylo zima a na Caemlyn se snášel sníh. Rand byl pryč. Měla ho jenom v hlavě. To postačí. Usmála se. Prozatím to postačí. Líně se protáhla a vzpomínala na svou včerejší noční nevázanost – vlastně celodenní! Nemohla uvěřit, že to udělala! – a usoudila, že by se měla červenat jako rak! Ale chtěla být s Randem nevázaná a nemyslela si, že se bude ještě někdy červenat, ne kvůli něčemu spojenému s ním.

Nejlepší bylo, že jí nechal dárek. Když se probudila, ležela na polštáři vedle ní zlatá lilie ještě s kapkami rosy. Kde květ sehnal uprostřed zimy, to si ani neuměla představit. Ale setkala kolem něj udržování a položila si ho na noční stolek, kde jej uvidí, vždycky když se ráno probudí. Tkanivo ji naučila Moghedien, ale udrží lilii čerstvou navěky, kapky rosy se nikdy neodpaří, a bude jí stále připomínat muže, jemuž dala své srdce.

Ráno jí pokazila zpráva, že Alivia v noci zmizela, což byla vážná věc, která rodinku nesmírně rozrušila. Teprve když se objevila Zaida, protože se Nyneiva neukázala na lekci pro Atha’an Miere, Elain zjistila, že Nyneiva s Lanem také zmizeli z paláce a nikdo nevěděl kdy ani jak. Teprve mnohem později zjistila, že ve sbírce angrialů a ter’angrialů, již vynesly z Ebú Daru, scházejí tři nejsilnější angrialy a kromě toho několik dalších věcí. O některých si byla jistá, že byly určeny pro ženu, jež čeká, že na ni každou chvíli zaútočí jediná síla. Kvůli čemuž vypadala spěšně naškrábaná poznámka, kterou Nyneiva schovala mezi zbytkem, ještě podivněji.