Srdce zimy

14 Co se skrývá pod závojem

Loď Kidronské vítězství se převalovala v šedozelených vlnách, až se zlacené lampy v kajutě na zádi v kardanových závěsech houpaly, ale Tuon seděla klidně, když jí po hlavě přejížděla břitva v Seluciině jisté ruce. Vysokými okny na zádi viděla další velkolodě, jimž od přídě odletovala pěna. Byly jich stovky, řada za řadou, sahající až k obzoru. Čtyřikrát tolik jich zůstalo v Tanchiku. Rhyagelle, Ti, kdo se vracejí domů. Corenne, návrat, začalo.

Kidron sledoval osamělý albatros, znamení vítězství, i když pták měl dlouhá křídla černá a ne bílá. Přesto musel znamenat totéž. Znamení se neměnila podle místa. Sýček volající za úsvitu znamenal smrt a déšť bez mraků nečekaného návštěvníka, ať to bylo v Imfaralu či v Noren M’Shar.

Ranní obřad s břitvou oblékačky ji uklidňoval a to dnes opravdu potřebovala. Včera večer vydala rozkaz v hněvu. Žádné rozkazy by neměly být vydávány v hněvu. Skoro se cítila jako sei’mosiev, jako by ztratila čest. Byla vyvedená z rovnováhy, a to pro návrat nevěstilo nic dobrého, stejně jako ztráta sei’taer, albatros nealbatros.

Selucia nahřátým, vlhkým ručníkem setřela zbytek pěny a pak použila suchý a nakonec štětcem holou lebku zlehka napudrovala. Když oblékačka odstoupila, Tuon vstala a její složitě vyšívaný župan z modrého hedvábí sklouzl na zlatomodrý koberec. Na chladném vzduchu jí okamžitě naskočila husí kůže. Čtyři z jejích deseti komorných se ladně zvedly z kleku u stěny, sličné v průsvitných bílých šatech. Všechny byly zakoupeny pro svůj vzhled stejně jako pro své schopnosti, a byly velmi schopné. Během dlouhé plavby ze Seanchanu si přivykly na pohyby lodi a nyní běžely pro šaty, které již byly rozložené na vyřezávaných truhlách, a donesly je Selucii. Selucia nikdy nedovolila da’covale, aby ji skutečně oblékaly, ani punčochy či střevíce.

Když Tuon přetáhla přes hlavu plisované šaty barvy zašlé slonoviny, ta si nemohla odpustit, aby je dvě neporovnala ve vysokém zrcadle na stěně. Zlatovlasá Selucia byla vznosná, se smetanovou pletí a chladnýma modrýma očima. Kdokoliv by ji mohl považovat za urozenou a vysokého postavení, místo za só’džin, kdyby neměla vyholenou levou polovinu halvy. Tento postřeh by ji byl šokoval, kdyby ho Tuon vyslovila nahlas. Pouhá představa, že by se mohla vyvyšovat nad své současné postavní, ji děsila. Tuon věděla, že ona sama nikdy nebude mít tak velitelské vystupování. Hnědé oči měla příliš velké a vlahé. Když zapomněla na přísnou masku, její srdčitý obličej mohl patřit rozjívenému děcku. Sahala Selucii stěží k očím, a to oblékačka nebyla zvlášť vysoká. Tuon mohla jezdit s nejlepšími, byla vynikající zápasnice se zbraní i bez nich, ale vždycky si musela namáhat mozek, pokud chtěla na někoho udělat dojem. Cvičila se v tom stejně jako ve všem ostatním. Alespoň jí široký opasek spletený ze zlata zdůraznil pas, který by v šatech jinak byl příliš nevýrazný. Muži se dívali, když kolem Selucia procházela, a Tuon zaslechla nějaké řeči o jejím plném poprsí. Možná to nemělo nic společného s velitelským vystupováním, ale bylo by hezké mít trochu větší prsa.

„Světlo na mne sviť,“ zamumlala Selucia pobaveně, když da’covale odběhly a zase si klekly u stěny. „To děláš každé ráno od chvíle, kdy ti oholili hlavu. To si i po třech letech myslíš, že bych ti tam nechala byť kousek strniště?“

Tuon si uvědomila, že si přejela rukou přes hlavu. Lítostivě si přiznala, že hledala strniště. „Kdyby ano,“ řekla s hranou vážností, „ztloukla bych tě. Odplata za to, kolikrát jsi mě zpráskala proutkem.“

Selucia jí dala kolem krkru šňůru rubínů a zasmála se. „Jestli se mi takhle odplatíš, už nikdy se nebudu moct posadit.“

Tuon se usmála. Její matka ji dala Selucii jako dar do kolébky, aby byla její chůvou a, což bylo důležitější, jejím stínem, osobní stráží, o které nikdo nevěděl. Prvních pětadvacet roků života se Selucia cvičila pro tyto úkoly, pro ten druhý potají. O Tuoniných šestnáctých jmeninách, když jí poprvé oholili hlavu, věnovala Selucii tradiční dary svého rodu, malé panství za péči, kterou jí prokázala, prominutí výprasků, které jí uštědřila, měšec se sty zlatými trůny za všechny případy, kdy musela svou svěřenkyni potrestat. Urození se shromáždili, aby se podívali, jak poprvé obdarovává jako dospělá, a všechny ty měšce peněz na ně udělaly dojem – bylo to víc, než mnozí z nich vlastnili. Jako malá byla... neposedná... nemluvě o umíněnosti. A poslední tradiční dar: nabídla Selucii, aby vybrala, kam chce přidělit příště. Tuon si nebyla jistá, jestli užasla víc sama či dav přihlížejících, když se ta důstojná žena obrátila zády k moci a autoritě a místo toho požádala o možnost stát se Tuoninou oblékačkou, její hlavní komornou. A samozřejmě stále jejím stínem, i když to se na veřejnost nedostalo. Ji samotnou to tuze potěšilo.

„Snad v malých dávkách po šestnáct let,“ navrhla. Zahlédla se v zrcadle a usmála se na dost dlouho, aby bylo jasné, že v jejích slovech není osten, a pak se zatvářila přísně. Rozhodně cítila větší náklonnost k ženě, která ji vychovala, než k matce, již před dospělostí vídala jen dvakrát za rok, či k bratrům a sestrám, s nimiž se již od prvních krůčků učila bojovat o matčinu náklonnost. Dva sourozenci v těch bojích zahynuli, zatím, a tři se ji pokusili zabít. Z jedné sestry a bratra se stali da’covale a jejich jména byla vymazána z rodinných záznamů, jako kdyby bylo odhaleno, že mohou usměrňovat. Její místo nebylo ani teď bezpečné. Stačil jediný špatný krok a mohla by zemřít, nebo hůř, mohli by ji zbavit hodnosti a prodat na veřejné dražbě. Požehnání Světla, když se usmála, stále vypadala na šestnáct! Nejvýš!

Selucia se se smíchem otočila a z lakovaného stojánku na toaletním stolku vzala těsnou čapku ze zlaté krajky. Řídká krajka odhalí větší část vyholené hlavy a označí ji Krkavcem a růžemi. Možná nebyla sei’mosiev, ale kvůli corenne se musela zase ovládnout. Mohla požádat Anath, svou Soe’feia, aby jí určila pokání, ale od Neferiiny nečekané smrti uběhly už skoro dva roky a jí se náhradnice stále nějak nelíbila. Něco jí říkalo, že tohle musí zvládnout sama. Možná uviděla nějaké znamení, které vědomě nepoznala. Na lodi nejspíš nebyli mravenci, ale mohlo tu být několik druhů horšího hmyzu.

„Ne, Selucio,“ řekla tiše. „Závoj.“

Selucia nesouhlasně stiskla rty, ale beze slova čapku vrátila na stojánek. V soukromí, jako teď, měla svolení hovořit volně, ale věděla, co lze vyslovit a co ne. Tuon ji musela nechat potrestat pouze dvakrát, a pro pravdu Světla, litovala toho stejně tolik jako Selucia. Oblékačka vytáhla dlouhý tenký závoj, přehodila ho Tuon přes hlavu a zajistila jej úzkým zlatým pletencem s rubíny. Byl ještě průhlednější než šaty da’covale a vůbec jí nezakrýval tvář. Ale zakrýval to, co bylo nejdůležitější.

Selucia položila Tuon na ramena dlouhou, zlatem vyšívanou modrou pláštěnku, couvla a hluboko se uklonila, až se zlatým copem dotkla koberce. Klečící da’covale položily obličeje na podlahu. Soukromí skončí. Tuon odešla z kajuty sama.

V druhé kajutě stálo šest jejích sul’dam, tři na každé straně, a jejich svěřenkyně klečely před nimi na leštěné palubě. Sul’dam se narovnaly, když ji uviděly, pyšné jako ty stříbrné blesky na rudých štítcích, co měly na sukních. Šedě oděné damane klečely vzpřímeně, plné vlastní pýchy. Až na chudinku Lidyu, jež se krčila a snažila se vtisknout uslzenou tvář do podlahy. Ianelle, držící vodítko rudovlasé damane, se na ni mračila.

Tuon si zhluboka povzdechla. Lidya byla zodpovědná za její včerejší hněv. Vlastně ne, ona ho sice vyvolala, ale za své pocity Tuon zodpovídala sama. Přikázala damane, aby jí přečetla budoucnost, a nemohla nařídit, aby ji zpráskali, poněvadž se jí nelíbilo, co slyšela.

Sklonila se, vzala Lidyinu bradu do dlaně, dlouhé, rudě nalakované nehty jí položila na pihovatou tvář a donutila ji sednout si na paty. Což vyvolalo trhnutí a další slzy, které Tuon pečlivě setřela prsty, když damane vytáhla na kolena. „Lidya je dobrá damane, Ianelle,“ řekla. „Natři jí podlitiny tinkturou ze sorry a dávej jí lví srdce na bolest, dokud podlitiny nezmizí. A než zmizí, dostane ke každému jídlu sladký krém.“

„Jak vznešená paní přikazuje,“ odpověděla Ianelle formálně, ale zlehka se usmála. Všechny sul’dam měly Lidyu rády a jí se nelíbilo trestání damane. „Jestli ztloustne, vezmu si ji zaběhat, vznešená paní."

Lidya otočila hlavu, aby mohla Tuon políbit do dlaně, a zamumlala: „Lidyina paní je laskavá. Lidya neztloustne."

Tuon prošla mezi oběma řadami a s každou sul’dam pronesla pár slov a poplácala každou damane. Těch šest bylo jejích nejlepších a dívaly se na ní se stejnou náklonností, jakou cítila ona k nim. Draly se o to, aby je vybrala. Dali a Dani, tlusté žlutovlasé sestry, které ani nepotřebovaly příkazy sul’dam. Carral, se šedými vlasy a očima, ale při předení stále obratná. Sera, s rudými stuhami v kudrnatých černých vlasech, nejsilnější z nich a pyšná jako sul’dam. Maličká Mylen, menší než Tuon. Na Mylen byla Tuon zvlášť pyšná.

Mnozí považovali za divné, když Tuon, při dosažení dospělosti, složila zkoušku na sul’dam, třebaže jí tehdy nemohl nikdo odmítnout. Kromě matky, která k tomu dala svolení tím, že neřekla nic. Stát se sul’dam bylo pochopitelně nemyslitelné, ale ji těšilo cvičit damane stejně jako cvičit koně, a byla stejně dobrá v obojím. Mylen toho byla důkazem. Bledá malá damane byla polomrtvá šokem a strachem, odmítala jíst i pít, když ji Tuon koupila v přístavu Shon Kifar. Všechny der’sul’dam si zoufaly, tvrdily, že dlouho nepřežije, ale teď se Mylen na Tuon usmála a předklonila se, aby jí políbila ruku, ještě než ji její paní stačila pohladit. Kdysi kost a kůže, nyní začínala tloustnout. Místo aby ji Catrona, držící její vodítko, napomenula, jenom se usmála, byť byla obvykle přísná, a zamumlala, že Mylen je dokonalá damane. Byla to pravda a nyní by nikdo neuvěřil, že si kdysi říkala Aes Sedai.

Než Tuon odešla, dala několik rozkazů týkajících se diety a cvičení damane. Sul’dam věděly, co dělat, stejně jako dalších dvanáct v Tuonině družině, jinak by nebyly v jejích službách, ale věřila, že by nikdo neměl mít dovoleno vlastnit damane, pokud se o ně skutečně nezajímal. Znala všechny jejich manýry stejně dobře, jako znala svůj obličej.

Ve vnější kajutě stály podél stěn smrtonoši ve zbroji nalakované na červeno a temně zeleno. Když vstoupila, ztuhli jako sochy. Byli to tvrdí muži. Tihle a pět set dalších jako oni měli na starosti Tuonino bezpečí. Do posledního by padli, aby ji ochránili. Kdyby zemřela, zemřeli by též. Každý se přihlásil dobrovolně, požádal, aby mohl být v její gardě. Když prošedivělý kapitán Musenge uviděl závoj, poslal s ní na palubu jen dva muže. Tam stály vedle dveří dva tucty ogierských zahradníků v červenozelené, již před sebou drželi velké sekery s černými střapci a pozorně sledovali okolí. Oni by nezemřeli s ní, ale také požádali, aby mohli být v její gardě, a ona by bez váhání svěřila každému z nich svůj život.

Žebrované plachty na třech vysokých stěžních Kidronu napínal chladný vítr, jenž plavidlo hnal k pevnině ležící před nimi, kde již bylo možné rozeznat kopce a mysy. Paluba byla plná lidí, všichni urození na tomto plavidle ve svém nejlepším hedvábí, a nevšímali si větru, který jim škubal za pláště, stejně jako si nevšímali bosých lidí z posádky, kteří mezi nimi pobíhali. Několik šlechticů dávalo příliš okatě najevo, jak posádku ignoruje, jako kdyby mohli lodníci řídit loď, když by se každé dva kroky klaněli nebo klekali. Když urození, připravení padnout na zem, spatřili její závoj, provedli jen lehkou úklonu. Yuril, muž s ostrým nosem, jehož všichni považovali za jejího tajemníka, poklekl. Byl jejím tajemníkem, samozřejmě, ale také její rukou velící jejím hledačům. Ta Macurová padla na břicho a políbila palubu, než ji několik Yurilových slov přimělo znovu vstát. Byla celá rudá a honem si uhlazovala plisovanou červenou sukni. Tuon zprvu váhala vzít ji do služby, když ji v Tanchiku potkala, ale ta ženská prosila jako da’covale. Z nějakého důvodu nenáviděla Aes Sedai do morku kostí a i přes odměnu, již dostala za nesmírně cennou informaci, doufala, že jim uškodí ještě víc.

Tuon se urozeným lehce uklonila a se dvěma smrtonoši v závěsu vyšla na zadní palubu. Ve větru měla potíže udržet pláštěnku a závoj se jí jednu chvíli otíral o obličej a vzápětí vlál nad hlavou. Nezáleželo na tom, stačilo, že ho má. Na zádi, nad šesti kormidelníky opírajícími se do kormidelního vesla, vlál její osobní praporec, dva zlatí lvi zapřažení do starobylého válečného vozu. Krkavec a růže byly sbaleny, jakmile první lodník spatřil její závoj a předal zprávu. Kidronu velela obtloustlá, vrásčitá žena s bílými vlasy a neuvěřitelně zelenýma očima, která se uklonila, jakmile se Tuon dotkla paluby, a vzápětí už zase věnovala pozornost lodi.

Anath stála u zábradlí, celá v černém hedvábí, a studený vítr jí zřejmě nevadil, i když neměla plášť ani pláštěnku. Byla štíhlá a byla by vysoká dokonce i na muže. Měla překrásnou, jako uhel černou tvář, ale velké černé oči měla pronikavé jako nebozezy. Byla to Tuonina Soe’feia, pravdomluvčí, již císařovna, kéž žije věčně, jmenovala po smrti Neferi. Což bylo překvapivé, když Neferina levá ruka byla vycvičená a připravená ji nahradit, ale když císařovna promluví ze svého Křišťálového trůnu, její slovo je zákon. Člověk se rozhodně neměl své Soe’feia bát, ale Tuon se jí trošku obávala. Připojila se k ní a zaťala ruce do zábradlí. Musela je uvolnit, než si zlomí nalakovaný nehet. To by znamenalo velikou smůlu.

„Nuže,“ začala Anath a to slovo se Tuon zarazilo do hlavy jako hřebík. Vyšší žena se na ni zamračila a z hlasu jí čišelo opovržení. „Zakryla sis tvář – jistým způsobem – a nyní jsi jen vznešená paní Tuon. Až na to, že každý stejně ví, kdo doopravdy jsi, i když se o tom nezmíní. Jak dlouho hodláš v té frašce pokračovat?“ Ohrnula plné rty a odmítavě mávla štíhlou rukou. „Asi je to kvůli té pitomosti, jak jsi nechala zbít holí damane. Jsi hloupá, když si myslíš, že musíš sklopit oči kvůli takové maličkosti. Co ti řekla, že tě to rozzlobilo? Zřejmě to nikdo neví, jen to, že jsi dostala hrozný záchvat vzteku, o nějž jsem naneštěstí přišla.“

Tuon se přinutila držet ruce na zábradlí klidně. Málem se jí roztřásly. Přinutila se zachovat i vážný výraz. „Budu závoj nosit, dokud mi znamení neřeknou, že přišel čas ho sundat, Anath,“ pravila nuceně chladným hlasem. Jenom štěstí ostatním zabránilo zaslechnout Lidyina záhadná slova. Všichni dobře věděli, že damane dokáže předpovídat budoucnost, a pokud by to zaslechl někdo z urozených, všichni už by si šuškali o jejím osudu.

Anath se hrubě zasmála a začala jí znovu vykládat, jak je hloupá, tentokrát podrobněji. Mnohem podrobněji. A nenamáhala se ztišit hlas. Kapitán Tehan stále hleděla před sebe, ale oči jí málem vypadly z důlků. Tuon pozorně poslouchala, i když jí líce žhnuly stále víc, až se začínala bát, že jí závoj chytí plamenem.

Mnoho urozených nazývalo své hlasy Soe’feia, ale hlasy urozených byly só’džin, takže věděly, že mohou být potrestány za to, co řeknou, i když se jim bude říkat Soe’feia. Mluvčí pravdy nesměl být nijak nucen nebo trestán. Od pravdomluvčího se vyžadovalo hovořit pouhou pravdu, ať už ji člověk chtěl slyšet nebo nikoliv, a zajistit, aby ji slyšel. Ti urození, kteří svoje hlasy nazývali Soe’feia, si mysleli, že Algwyn, poslední muž, který před téměř tisícem let usedl na Křišťálový trůn, byl šílený, protože dovolil své Soe’feia žít a setrvat v úřadě i poté, co ho před celým dvorem udeřila do tváře. Nechápali tradice její rodiny o nic víc než ten vykulený kapitán. Výrazy smrtonošů pod přilbami se nezměnily. Oni to chápali.

„Děkuji, ale já pokání nepotřebuji,“ sdělila Anath zdvořile, když černoška skončila s výtkami.

Kdysi, poté co proklela Neferi, že zemřela na něco tak pitomého jako pád ze schodů, požádala svou novou Soe’feia o tuto službu. Proklínat mrtvé nestačilo, aby z vás udělalo na celé měsíce sei’mosiev. Ta žena přitom byla skoro něžná – jistým způsobem – třebaže Tuon pak probrečela celé dny a nemohla si obléknout ani spodničku. Proto ale nabídku neodmítla. Pokání muselo být přísné, jinak nemohlo nastolit rovnováhu. Ne, nepůjde snazší cestou, protože se rozhodla. A musela si přiznat, že to udělala proto, aby mohla neposlechnout radu Soe’feia. Nechtěla ji vůbec poslouchat. Jak řekla Selucia, Tuon byla odjakživa umíněná. Odmítnout poslouchat pravdomluvčí bylo odporné. Možná to měla nakonec přece jenom přijmout, aby znovu získala rovnováhu. Vedle lodi se vynořily dvě dlouhé šedé plískavice a zapískaly. Tři, a už se znovu nevynořily. Drž se zvoleného kursu.

„Až budeme na břehu,“ pravila, „je třeba pochválit vznešenou paní Suroth.“ Drž se zvoleného kursu. „A je třeba dohlédnout na její ctižádost. Vykonala s Předběžníky víc, než o čem císařovna, kéž žije věčně, snila, ale tak velký úspěch často vyvolává odpovídající ctižádost.“

Anath, rozmrzelá kvůli změně tématu, se narovnala a stiskla rty. Oči se jí zaleskly. „Jsem si jistá, že jedinou ctižádostí Suroth jsou nejlepší zájmy císařství,“ ucedila stroze.

Tuon kývla. Ona si tím nebyla vůbec jistá. Taková jistota by i ji mohla dovést do Věže krkavců. A možná zvlášť ji. „Musím najít způsob, jak se co nejdříve spojit s Drakem Znovuzrozeným. Musí pokleknout před Křišťálovým trůnem před Tarmon Gai’donem, nebo je vše ztraceno.“ Dračí proroctví to říkala jasně.

Anath se bleskurychle změnila nálada. S úsměvem položila Tuon ruku na rameno, téměř majetnicky. Zacházela trochu daleko, ale byla Soe’feia a majetnicky pocit mohla mít pouze Tuon. „Musíš být opatrná,“ předla Anath. „Nesmíš dovolit, aby zjistil, jak jsi nebezpečná, dokud nebude příliš pozdě, aby unikl.“

Měla další rady, ale Tuon ji poslouchala jenom na půl ucha. Poslouchala natolik, aby slyšela, ale nebylo to nic, co už neslyšela aspoň stokrát. Před lodí rozeznala ústí velkého přístavu. Ebú Dar, odkud se corenne rozšíří, jako se šířilo z Tanchika. Ta představa v ní vzbudila radost z dobře vykonané práce. Za závojem byla pouhá vznešená paní Tuon, se stejnou hodností jako mnoho dalších urozených, ale v srdci bude vždy Tuon Athaem Kore Pendrag, Dcera Devíti měsíců, a přišla si vyžádat zpět to, co bylo ukradeno jejímu předkovi.