Srdce zimy

33 Modrokapří ulice

Min seděla se zkříženýma nohama na posteli, což v jezdeckých šatech nebylo tak pohodlné jako ve spodcích, a pohrávala si s nožem, který převalovala přes hřbety prstů. Tom jí řekl, že to není naprosto k ničemu, ale občas to upoutalo pozornost, takže lidé začali dávat pozor, aniž by musela udělat něco víc. Uprostřed pokoje Rand držel svůj meč v pochvě, prohlížel si přeříznuté mírové pouto a jí nevěnoval sebemenší pozornost. Dračí hlavy na hřbetech rukou se mu třpytily kovově rudě a zlatě.

„Musíš přiznat, že to je past,“ zavrčela na něj. „Lan to připouští. I poloslepý kozel v Seleisinu má víc rozumu, než aby vlezl do pasti! Jenom hlupák líbá sršně a kouše oheň!'“ ocitovala.

„Past vlastně není past, když víš, že tam je,“ opáčil nepřítomně a ohnul konec jednoho z přecvaknutých drátů, aby byl v jedné rovině s druhým koncem. „Když víš, že tam je, tak taky uvidíš cestu, takže to nakonec past vůbec není.“

Hodila nůž vší silou. Přeletěl mu před obličejem a zarazil se do dveří. Trochu nadskočila, když si vzpomněla, jak to udělala naposledy. No, teď na něm neleží a Cadsuane taky nepřijde. Světlo toho chlapa spal, ten zamrzlý uzlík pocitů v její hlavě se ani nezachvěl, když nůž letěl kolem, dokonce ani překvapením ne! „I když uvidíš jen Gedwyna a Torvala, budeš vědět, že se tam schovávají i ostatní. Světlo, mohlo by tam na tebe čekat padesát najatých mečů!“

„Ve Far Maddingu?“ Přestal se dívat na nůž ve dveřích, ale jen proto, že zavrtěl hlavou a znovu se jal zkoumat mírové pouto. „Pochybuju, že v celém městě budou i dva žoldnéři, Min. Věř mi, nehodlám se tu nechat zabít. Pokud neuvidím, jak se ta past spouští, aniž bych v ní uvízl, tak se k ní ani nepřiblížím.“ Nebál se o nic víc než kámen! A měl asi tolik rozumu! Nehodlal se nechat zabít, jako by to někdy někdo hodlal!

Min slezla z postele a otevřela noční stolek, odkud vytáhla řemen, který panímáma Keeneová dávala do každého pokoje, i když je pronajímala cizincům. Byl dlouhý jako její paže a široký jako dlaň, na jednom konci bylo dřevěné držadlo a na druhém byl rozdělený do tří pruhů. „Kdybych na tebe vzala tohle, třeba by ti to vyčistilo nos na dost dlouho, abys ucítil, co máš před sebou!“ zavřískla.

Tehdy vstoupili Nyneiva, Lan a Alivia. Nyneiva a Lan měli pláště a Lan meč u boku. Nyneiva si sundala všechny šperky kromě jednoho náramku s drahokamy a opasku s drahokamy, studny. Lan za nimi zavřel dveře, zatímco Nyneiva a Alivia zíraly na Min s řemenem zdviženým nad hlavou.

Min řemen honem hodila na podlahu a kopla ho pod postel. „Nechápu, proč to Lana necháváš dělat, Nyneivo,“ prohlásila, jak nejrázněji dovedla. V té chvíli to zrovna moc rázné nebylo. Proč lidé vždycky vejdou v té nejhorší chvíli?

„Sestra občas musí věřit v úsudek svýho strážce,“ opáčila Nyneiva chladně a sundala si rukavice. Její obličej jako by patřil porcelánové panence, podle toho, kolik pocitů se na něm zračilo. Ach, byla Aes Sedai až po konečky prstů u nohou.

On není tvůj strážce, je to tvůj manžel, chtěla ji Min upozornit, a aspoň na něj můžeš dohlídnout. Já nevím, jestli se se mnou můj strážce někdy ožení, a vyhrožoval mi, že mě sváže, jestli se já pokusím jít s ním! Ne že by se kvůli tomu hádala. Když se chtěl chovat jako zabedněný osel, tak existovaly lepší způsoby, jak ho zachránit, než pokoušet se do někoho vrazit nůž.

„Jestli to máme udělat, ovčáku,“ podotkl Lan ponuře, „tak bychom se do toho měli pustit, dokud je ještě světlo.“ Modré oči měl studenější než obvykle a tvrdé jako leštěné kameny. Nyneiva se na něj podívala tak ustaraně, až ji Min skoro politovala. Skoro.

Rand se opásal mečem, hodil na sebe plášť a obrátil se k ní. Obličej měl stejně tvrdý jako Lan a modrošedé oči skoro stejně studené, ale ten zmrzlý kámen v její hlavě žhnul žílami z ohnivého zlata. Nejradši by mu vrazila ruce do načerněných vlasů, jež mu spadaly k ramenům, a bez ohledu na přítomné ho políbila. Místo toho zkřížila ruce na prsou a zvedla bradu, aby bylo jasné, že nesouhlasí. Nehodlala dovolit, aby tu zemřel, a nehodlala dovolit, aby si začal myslet, že se vzdá jenom proto, že je tak umíněný.

Nepokusil se ji obejmout. Kývl, jako kdyby opravdu pochopil, a vzal si ze stolku rukavice. „Vrátím se, hned jak to půjde, Min. Pak půjdeme za Cadsuane.“ Ty zlaté žíly žhnuly dál, i když, s Lanem v závěsu, odešel.

Nyneiva se ve dveřích zastavila. „Dohlídnu na ně na oba, Min. Alivie, prosím, zůstaň s ní a dohlídni na to, aby neudělala nějakou pitomost.“ Byla to chladná, důstojná a ovládající se Aes Sedai. Dokud se nepodívala do chodby. „Světlo je spal!“ vykvíkla. „Oni odcházejí!“ A rozběhla se, aniž by za sebou dveře zavřela.

Alivia je zavřela. „Nezahrajeme si něco, aby nám líp ubíhal čas, Min?“ Posadila se na stoličku před krbem a z kapsáře vytáhla provázek. „Kolíbku?“

„Ne, díky, Alivie,“ odmítla Min a málem potřásala hlavou nad její dychtivostí. Rand se možná smířil s tím, co chtěla Alivia udělat, ale Min se rozhodla, že ji musí lépe poznat, a to, co odhalila, bylo překvapující. Na povrchu byla bývalá damane dospělá žena, vypadala na střední věk, vážná, odhodlaná, dokonce zastrašující. Nyneivu tedy rozhodně zastrašila. Nyneiva málokdy říkala prosím, Alivii ale ano. Jenže z ní damane udělali ve čtrnácti a láska k dětským hrám nebyla její jediná zvláštnůstka.

Min by tu byla ráda měla hodiny, i když jediný hostinec, který by si uměla představit s hodinami v každém pokoji, by byl pro krále a královny. Pod Aliviiným pozorným dohledem přecházela sem a tam, v hlavě počítala vteřiny a snažila se odhadnout, jak dlouho Randovi a ostatním potrvá dostat se z dohledu hostince. Když usoudila, že uběhlo dost času, vzala si plášť.

Alivia vyrazila ke dveřím a dala si ruce v bok. Na jejím výrazu nebylo nic dětinského. „Ty za nimi nepůjdeš,“ protáhla rázně. „To by teď jenom vyvolalo potíže, a to já nedovolím.“ S těma modrýma očima a zlatými vlasy jí připomínala tetu Ranu, i když ta měla úplně jinou barvu očí a vlasů, ale vždycky zřejmě věděla, kdy člověk hodlal udělat něco špatného, a vždycky dohlédla na to, aby to už nikdy udělat nechtěl.

„Pamatuješ na to, jak jsme si povídaly o mužích, Alivie?“ Druhá žena zrudla a Min honem dodala: „Myslím o tom, jak ne vždycky uvažují hlavou?“ Často slýchala, jak ženy ohrnují nos nad tím, že nějaká žena neví nic o mužích, ale nikdy se s takovou ženou nesetkala, dokud nepotkala Alivii. Ona opravdu nevěděla nic! „Rand se i beze mě dostane do spousty potíží. Já jdu najít Cadsuane, a pokud mě budeš chtít zastavit...“ Zvedla zaťatou pěst.

Alivia se na ni jen mračila, až konečně řekla: „Zajdu si pro plášť a půjdu s tebou.“

Na Modrokapří ulici nebyla žádná nosítka ani sloužící v livreji a žádný kočár by se do téhle úzké, kroutící se uličky nevešel. Po obou stranách stály kamenné krámy a domy s břidlicovými střechami, většinou dvouposchoďové, občas těsně vedle sebe, občas s úzkým průchodem mezi sebou. Dláždění bylo kluzké deštěm a studený vítr se Randovi snažil sebrat plášť, ale lidé opět vyšli ven. Tři pouliční gardisté, jeden s chytací holí na rameni, pohlédl na Randův meč a pak si šel po svém. Na druhé straně ulice se dům ševce Zerama zvedal do výše tří poschodí, nepočítaje podkroví pod špičatou střechou.

Hubený mužík skoro bez brady hodil Randovu minci do měšce a dřívkem zvedl masovou paštiku s hnědou kůrkou z grilu na dřevěné uhlí, který měl na svém trakaři. Tvář měl vrásčitou, tmavý kabát rozedraný a dlouhé, prošedivělé vlasy stažené řemínkem. Pohledem zalétl k Randovu meči a hned zase uhnul. „Proč se ptáš na ševce? Tohle je nejlepší skopový.“ Když se usmál, brada mu málem úplně zmizela, a najednou byl velice uhýbavý. „Ani sama první radní nejídá líp."

Když jsem byl malý, jedněm masovým koláčům se říkalo pirohy, poznamenal Luis Therin. Kupovali jsme je na venkově a...

Rand si horký pokrm přehazoval z ruky do ruky a ten hlas potlačil. „Rád bych věděl, jaký člověk mi šije boty. Například má rád cizince? Člověk neodvede nejlepší práci, když tě nemá v oblibě.“

„Ano, panímámo,“ řekl bezbradý chlapík a uklonil se podsadité šedovlasé ženě, která šilhala. Zabalil čtyři paštiky do hrubého papíru, a než si vzal peníze, balíček jí podal. „S potěšením, panímámo. Světlo na tebe sviť.“ Beze slova se odkolébala a balíček držela pod pláštěm. Prodavač se za ní kysele zašklebil, než se zase obrátil k Randovi. „Zeram nikdá nebyl podezíravej, a i kdyby byl, Milsa by mu to nedovolila. To je jeho žena. Co odešlo jejich poslední dítě, Milsa pronajímá podkroví. Teda pokud najde někoho, komu nevadí, že je na noc zamčenej,“ zasmál se. „Milsa nechala udělat schodiště až nahoru, takže je soukromý, ale nezaplatila, aby nechala udělat nový dveře, takže schodiště jde rovnou z krámu, a ona nikomu nevěří natolik, aby nechala večer odemčíno. Budeš tu paštiku jíst, nebo se na ni budeš jenom koukat?“

Rand si kousl, utřel si horkou šťávu z brady a zašel pod přesah střechy malého nožířství. Lidé si kupovali něco k zakousnutí od pouličních prodavačů, masové paštiky, smažené ryby nebo papírové kornouty s pečeným hráškem. Tři čtyři muži stejně vysocí jako on a dvě tři ženy vysoké jako většina ostatních mužů na ulici mohli být Aielové. Ten bezbradý chlapík možná nebyl tak uhýbavý, jak vypadal, nebo možná že Rand od snídaně nic nejedl, nejraději by byl zbytek paštiky shltal a koupil si další, ale místo toho jenom pomalu žvýkal. Zeramovi se zřejmě vedlo dobře. Do krámu neustále chodili lidé, i když to nebyly zrovna davy, a většina si nesla boty ke správce. I kdyby nahoru pustil návštěvníky, aniž by hosty upozornil, později by je dokázal popsat, a možná i někteří z jeho zákazníků.

Jestli si od manželky ševce podkroví pronajali odpadlíci, nechat se zamknout na noc jim nemohlo moc vadit. Na jižní straně ševcův dům oddělovala úzká ulička od jednoposchoďové budovy, což by byl hodně nebezpečný skok, ale na druhé straně stál hned vedle dvouposchoďový dům s krejčovskou dílnou v přízemí. Zeramův dům měl okna jen vepředu – vzadu byla další ulička, kam se házelo smetí, Rand to již zkontroloval – ale musel existovat způsob, jak se dostat na střechu, protože břidlici bylo třeba občas vyměnit. A ze střechy na střechu krejčovství to bude jen skok, a pak bude třeba přeběhnout jen tři střechy k další nižší budově, dílně svíčkaře, odkud se dalo snadno seskočit na ulici nebo do uličky za domy. V noci to nebude příliš nebezpečné, vlastně ani ve dne ne, pokud se budou stále držet mimo ulici, a až slezou na zem, dají si pozor na hlídky. Modrokapří ulice se stáčela a nejbližší strážní podstavec nebyl v dohledu.

Do ševcovské dílny vešli dva muži a Rand se otočil a předstíral, že nahlíží výlohou z nekvalitního skla plného bublin do nožířství na vystavené nože a nůžky. Jeden muž byl vysoký, ale ne tak vysoký, aby to mohl být Aiel. Tváře jim zakrývaly kapuce a nenesli boty, a i když si pláště přidržovali oběma rukama, vítr jimi škubal natolik, že byly vidět meče v pochvách. Poryv větru strhl menšímu muži kapuci z hlavy. Hned si ji zase natáhl, ale škoda už byla napáchána. Charl Gedwyn začal nosit vlasy sepjaté na šíji stříbrnou sponou s velkým rudým kamenem, ale stále to byl ten tvrdý chlapík s vyzývavým pohledem. A jelikož tenhle byl Gedwyn, ten druhý musel být Torval. Rand byl ochoten si na to vsadit. Žádný z ostatních nebyl tak vysoký.

Rand počkal, až oba zajdou do krámu, olízal si z rukavic mastné drobky a šel hledat Nyneivu a Lana. Našel je, ještě než ho zatáčka ulice dovedla z dohledu ševcovského krámu. Svíčkařův dům, odkud se chtěl dostat na ulici, stál hned za ním, s uličkou po straně. Před ním se úzká ulice stáčela na opačnou stranu. O padesát kroků dál stál strážní podstavec s uličním gardistou, ale další tříposchoďová budova, truhlářství, přes uličku od svíčkaře, mu bránila ve výhledu.

„Torvala a Gedwyna poznalo půl tuctu lidí,“ hlásil Lan, „ale nikoho z ostatních.“ Mluvil potichu, i když se na ně žádný z kolemjdoucích ani nepodíval. Pohled na dva muže s meči pod pláštěm stačil, aby každý zrychlil.

„Řezník dole v ulici říkal, že u něho ti dva nakupují,“ dodávala Nyneiva, „ale vždycky jenom pro dva.“ Úkosem se podívala na Lana, jako by její slova byla skutečným důkazem.

„Viděl jsem je,“ opáčil Rand. „Teď jsou doma. Nyneivo, mohla bys mě s Lanem zvednout na tu střechu z uličky za domem?“

Nyneiva se zamračila na Zeramův dům a přejela rukou po opasku. „Jednoho po druhým bych mohla,“ řekla nakonec. „Ale spotřebuje to víc než polovinu toho, co ve studni je. Dolů vás už nedám."

„Nahoru to stačí,“ ujistil ji Rand. „Odejdeme přes střechy a slezeme hned za svíčkařem.“

Pochopitelně namítala. Šli společně zpět k ševci. Nyneiva vždy odmítala všechno, co nevymyslela sama. „To vás mám jenom strčit na střechu a čekat?“ mumlala a mračila se na všechny strany tak, že před ní lidé málem uskakovali. Ani oba muži s meči je tolik neděsili. Nyneiva vyndala ruku zpod pláště, aby ukázala náramek se světle červenými kameny. „Tohle mě pokryje zbrojí líp než ocel. Ani neucítím, když mě zasáhne meč. Myslela jsem, že dovnitř půjdu s váma.“

„A uděláš co?“ optal se Rand tiše. „Budeš je držet jedinou silou, abychom je mohli zabít? Zabiješ je sama?“ Zamračila se na dlažbu.

Rand zašel za Zeramův krám, zastavil se před nízkým domem a nenápadně se rozhlédl. V dohledu nebyli žádní uliční gardisté, ale když Nyneivu postrčil do uličky, pohnul se rychle. Za Rochaidem také žádné gardisty neviděl.

„Jsi nějaká zamlklá,“ poznamenal za nimi Lan.

Nyneiva udělala tři kroky, než odpověděla, aniž by zpomalila nebo se ohlédla. „Prve mě to nenapadlo,“ přiznala tiše. „Brala jsem to jako dobrodružství, bojovat s temnými druhy, odpadlými asha’many, ale vy je tam půjdete popravit. Pokud to půjde, zabijete je dřív, než zjistí, že tam jste, že jo?“

Rand se ohlédl na Lana, ale starší muž jen pokrčil rameny, stejně zmatený jako on. Ovšemže je zabijí bez varování, pokud to jen trochu půjde. Tohle nebyl souboj, byla to poprava, jak to označila. Aspoň Rand z duše doufal, že to tak bude.

Ulička za domem byla jen o něco málo širší než ta, po níž přišli, v kamenité hlíně byly vyježděné koleje po vozech odvážejících odpadky, které tudy jezdily každé ráno. Kolem byly jen hladké kamenné zdi. Nikdo se nechtěl z okna dívat na vozy s odpadky.

Nyneiva se zadívala na zadní stěnu Zeramova domu a pak si náhle povzdechla. „Zabijte je ve spánku, jestli to půjde,“ řekla, na tak krutá slova velmi klidně.

Randovi se kolem prsou v podpaždí ovinulo cosi neviditelného a pomalu ho to zvedlo do vzduchu. Nakonec se dostal přes okraj střechy, kde neviditelný postroj zmizel a on dopadl na strmou střechu a na vlhké břidlici trochu uklouzl. Přikrčil se a popolezl po čtyřech. O chvíli později vedle něho přistál Lan. I strážce se přikrčil a nahlédl dolů do uličky.

„Je pryč,“ řekl nakonec, pootočil se k Randovi a ukázal: „Tudy se dá dostat dovnitř.“

Byla to padací dvířka zasazená kousek pod hřebenem střechy, s kovovým okapem, aby na půdu nenatekla voda. Rand se spustil na zaprášenou půdu, matně osvětlenou otvorem v padacích dveřích. Chvíli zůstal viset za ruce, potom se pustil a dopadl na zem. Kromě křesla se třema nohama a otevřené truhly byla místnost stejně prázdná jako ta truhla. Zeram půdu zřejmě přestal používat ke skladování věcí, když jeho žena začala brát nájemníky.

Oba muži chvíli pátrali, než našli další, větší padací dveře. Byly zavřené. Lan ohmatal mosazné panty a šeptl, že sice nejsou namazané, ale nejsou rezavé. Rand vytáhl meč a kývl a Lan dveře rychle otevřel.

Rand asi netušil, co ho čeká, když proskočil otvorem, přičemž se opřel o jednu ruku, aby svůj pád trochu zmírnil. Přistál zlehka na špičkách v místnosti, která zřejmě zaujala místo půdy, podle skříní a almar přistrčených ke zdi. Na nich byly naskládané dřevěné truhly a stoly a stoličky. Ale poslední, co čekal, byli dva mrtví muži ležící na podlaze, jako kdyby je sem někdo přitáhl a hodil na zem. Nafouknuté černé obličeje byly změněné k nepoznání, nicméně ten menší z nich měl ve vlasech stříbrnou sponu s velkým červeným kamenem.

Lan se nehlučně spustil dolů, podíval se na mrtvoly a zvedl obočí. To bylo vše. Jeho nikdy nic nepřekvapilo.

„Je tady Fain,“ šeptl Rand. A jako kdyby to vyslovení Fainova jména spustilo, rozbolely ho obě rány v boku, ta starší byla jako kruh ledu a novější jako ohnivá čára přes něj. „To on poslal ten dopis.“

Lan ukázal mečem na padací dveře, avšak Rand zavrtěl hlavou. Chtěl ty odpadlíky zabít vlastní rukou, jenže když teď byli Torval a Gedwyn mrtví – a Kisman téměř jistě taky, to musela být ta nateklá mrtvola, o níž se zmiňoval kupec u Zlatého kola – uvědomil si, že je mu jedno, kdo je zabil, hlavně když jsou mrtví. Nezáleželo by ani na tom, kdyby Dashivu také vyřídil někdo cizí. Fain však byl něco jiného. Fain poštval trolloky na Dvouříčí a způsobil mu druhou, nehojící se ránu. Kdyby se mu Fain dostal na dosah, jeho by Rand nenechal odejít. Kývl na Lana, stejně jako nahoře, a s mečem v obou rukou se vydal ke dveřím. Když je druhý muž prudce otevřel, vrazil do velkého, osvětleného pokoje. U zdi stála postel a v krbu praskal oheň.

Zachránila ho jenom jeho rychlost. Koutkem oka zahlédl rychlý pohyb, něco ho zatahalo za plášť vlající za ním, a neohrabaně se otočil, aby odrazil výpad zakřivené dýky. Každý pohyb pro něj znamenal obrovskou námahu. Rány v boku už jen nepobolívaly, přímo ho drásaly; roztavené železo a samotná duše ledu se ho snažily rozervat na kusy. Luis Therin zavyl. Kvůli té agónii Rand nedokázal na nic myslet.

„Řekl jsem ti, že je můj!“ zavřískl kostnatý mužík a uhnul před Randovým výpadem. Tvář měl zkřivenou vzteky a velký nos a uši, které jako by byly stvořeny ke strašení dětí, ale v očích měl jenom vraždu. S vyceněnými zuby připomínal lasičku posedlou záchvatem vražedné zuřivosti. Lasičku nakaženou vzteklinou, připravenou postavit se i levhartovi. S tou dýkou by mužík dokázal zabít libovolný počet levhartů. „Můj!“ vřeštěl Padan Fain a opět uskočil, když do místnosti vrazil Lan. „Zabij toho šeredu!“

Teprve když se Lan otočil od Faina, uvědomil si Rand, že v místnosti je ještě někdo. Bledý čahoun, který se strážci ochotně postavil. Toram Riatin měl ztrhaný výraz, ale do tance s meči se pustil s půvabem mistra šermíře, jímž byl. Lan mu čelil se stejným půvabem a oba se dali do tance oceli a smrti.

Jakkoliv byl Rand překvapený, že vidí muže, který se pokusil získat cairhienský trůn, v odřeném kabátě ve Far Maddingu, nepřestával sledovat Faina, bývalého formana a nyní temného druha a něco mnohem horšího, jak ho kdysi dávno nazvala Moirain. Kvůli oslepující bolesti v boku Rand klopýtl, když na Faina zaútočil, a dupotu a řinčení oceli za sebou si nevšímal, stejně jako si nevšímal sténání Luise Therina ve své hlavě. Fain poskakoval sem a tam a snažil se dostat dost blízko, aby mohl použít dýku, která Randovi způsobila nikdy se nehojící ránu v boku. Celou dobu tiše klel, jak ho Rand udržoval mečem v uctivé vzdálenosti. Náhle se otočil a rozběhl se pryč.

Když Fain zmizel z místnosti, muka se vytratila v pouhé bodání, ale Rand ho přesto pronásledoval. Ve dveřích však uviděl, že se Fain nesnaží schovat. Stál a čekal na něj nad schody dolů, zakřivenou dýku připravenou. Velký rubín na jílci se třpytil a chytal světlo lamp stojících na stolech v místnosti bez oken. Jakmile Rand vstoupil do místnosti, oheň a led v jeho boku opět zesílily, až cítil, jak mu prudce buší srdce. Udržet se na nohou vyžadovalo železnou sílu vůle. A udělat krok bylo ještě mnohem těžší, on však ten krok udělal, a další.

„Chtěl jsem, aby věděl, kdo ho zabije,“ kňučel Fain mrzutě. Mračil se na Randa, ale jako by mluvil sám se sebou. „Chci, aby to věděl! Ale až bude mrtvý, přestane mě strašit ve snech. Ano. Tak já ho zastavím.“ S úsměvem zvedl volnou ruku.

Po schodech, s plášti přehozenými přes ruku, vyšli Torval a Gedwyn.

„Říkal jsem, že se k němu nepřiblížíme, dokud nezjistím, kde jsou ostatní,“ zavrčel Gedwyn. „M’Hael nás zabije, jestli...“

Rand bez přemýšlení stočil zápěstí v Sekání větru a ihned následovalo Otevírání vějíře.

Iluze oživlých mrtvol zase zmizela a Fain s výkřikem uskočil a po tváři mu tekla krev. Náhle naklonil hlavu na stranu, jako by poslouchal, a vzápětí, se zuřivým jekem, seběhl po schodech.

Užaslý Rand ho chtěl následovat, ale Lan ho chytil za ruku.

„Ulice se plní gardisty, ovčáku.“ Na levé straně kabátu měl tmavou, vlhkou skvrnu, ale meč měl v pochvě, důkaz, že v tanci byl on tím lepším. „Je čas vylézt na střechu, jestli máme odejít.“

„V tomhle městě nemůže muž s mečem ani jít ulicí,“ zamumlal Rand a také vrátil meč do pochvy. Lan se nezasmál, jenže kromě kvůli Nyneivě se nesmál téměř nikdy. Zdola se od schodiště nesl křik a řev. Třeba Faina chytila uliční garda. Třeba ho pověsí za ty mrtvoly tady. Sice by to nebylo dost, ale muselo by to stačit. Rand už byl unavený ze všeho toho, co musel udělat.

V podkroví Lan vyskočil, zachytil se okraje padacích dveří a vytáhl se na střechu. Rand si nebyl jistý, jestli to zvládne taky. Prudká bolest odešla s Fainem, ale měl pocit, jako kdyby ho do boku tloukli klacky. Když se připravoval ke skoku, strčil dolů hlavu Lan a natáhl k němu ruku.

„Možná nepůjdou rovnou nahoru, ovčáku, ale má smysl tady čekat?“

Rand se ho chytil za ruku a nechal se vytáhnout až k okraji střechy, kde se již mohl zachytit a vylézt nahoru. Přikrčeně přeběhli po vlhké střeše dozadu a přelezli hřeben. Na ulici mohli být gardisté, ale stále tady byla dost velká naděje, že se dostanou pryč, aniž by je někdo zahlédl, zvlášť pokud dokážou dát Nyneivě znamení, aby odvrátila pozornost.

Rand se dostal až na hřeben a Lanovi za ním uklouzla noha po břidlici, až to zaskřípělo. Rand se zkroutil a chytil ho za zápěstí, jenže Lan byl dost těžký, takže Rand sám také sklouzl. Oba se marně snažili volnou rukou něčeho zachytit, čehokoliv. Ani jeden nic neříkal. Lanovi sjely nohy přes okraj střechy, pak následoval i on. Rand se čehosi chytil, nevěděl, co to je, a nezáleželo mu na tom. Hlavou a rameny již přečníval okraj střechy a Lan mu visel na ruce dobře pět sáhů vysoko nad uličkou vedle nízkého domu.

„Pusť mě,“ vyzval jej Lan tiše a vzhlédl, oči měl chladné a tvrdé, tvář naprosto bezvýraznou. „Pusť mě.“

„Až slunko zezelená,“ opáčil Rand. Kdyby ho dokázal povytáhnout, jen trošičku, aby se zachytil okraje střechy...

To, čeho se držel, se s prudkým křupnutím ulomilo a oba se zřítili do uličky.