Srdce zimy

13 Úžasná novina

V komnatě ve Slunečním paláci bylo zima, i když v obou krbech hořel oheň, bylo tu položeno několik vrstev koberců a šikmá skleněná střecha dovnitř vpouštěla jasné ranní slunce, pokud ho nezachytil sníh nachytaný na okrajích, nicméně místnost se hodila pro audience. Cadsuane usoudila, že by neměla zabrat trůnní sál. Urozený pán Dobraine zatím neprozradil, že drží Caraline z Damodredů a Darlina Sisneru – jiný způsob, jak jim zabránit v jejich pletichách než držet je pevně ve spárech, neviděla – ale mohl by začít dělat potíže, kdyby podle něj zašla příliš daleko. Na její vkus si byl s tím klukem příliš blízký, než aby ho nutila, a věrný svému slovu. Cadsuane se mohla podívat na svůj život a vzpomínat na neúspěchy, některé trpké, a chyby, jež stály životy, ale tady si nemohla chyby ani neúspěch dovolit. Rozhodně ne neúspěch. Světlo, nejradši by někoho kousla!

„Žádám návrat mé hledačky větru, Aes Sedai!“ Harine din Togara, celá v zeleném hedvábném brokátu, seděla před Cadsuane, rovná jako svíčka, rty stisknuté. Přes tvář bez vrásek měla ve vlasech bílé prameny. Deset roků byla paní vln svého klanu a dávno předtím velela velkému plavidlu. Její paní plavby, Derah din Selaan, mladší žena celá v modrém, seděla na židli umístěné půl lokte za ní, přesně podle jejich protokolu. Ty dvě mohly být sochami zpodobňujícími pobouření, a jejich cizokrajné šperky to ještě podtrhovaly. Ani jedna se nepodívala na Ebena, když se uklonil a nabídl jim stříbrné poháry se svařeným vínem.

Chlapec zřejmě nevěděl, co dělat dál, když si nic nevzaly. Nejistě se zamračil a zůstal ohnutý, dokud ho Daigian nezatahala za červený kabát a s úsměvem ho neodvedla pryč, jako pobavený voláč v tmavě modré s bílým prostřiháváním. Byl to štíhlý mladík s velkým nosem a ušima, který nikdy nebude švihák, natož hezký, ale ona si na něj velmi potrpěla. Usadili se na lavici před krbem a začali hrát kolíbku.

„Tvá sestra nám pomáhá zjistit, co se toho nešťastného dne stalo,“ pronesla Cadsuane uhlazeně a poněkud nepřítomně. Napila se svařeného vína a čekala, aniž by jí záleželo na tom, jestli vidí, jak je netrpělivá. Jakkoliv Dobraine namítal, že podmínky té neuvěřitelné dohody, jež Rafela a Merana uzavřely jménem toho al’Thorovic kluka, se nedají splnit, stejně mohl Mořský národ zvládnout sám. Skoro je nevnímala. Nejspíš to bylo jen dobře. Kdyby se soustředila na Atha’an Miere, musela by se nutit, aby je neplácala jako kousalky, i když ony zdrojem jejího rozčilení nebyly.

Před krbem na druhém konci místnosti sedělo pět sester. Nesune měla na čtecím pultu otevřený velký, ve dřevě vázaný svazek z palácové knihovny. Jako ostatní, i ona na sobě měla prosté sukno, vhodnější spíš pro obchodnici než pro Aes Sedai. Pokud některá litovala, že nemá hedvábí či peníze na hedvábí, nedávala to najevo. Sarene, s korálky vpletenými do cůpků, pracovala na velké výšivce napjaté v rámu a vyšívala další kvítek na celém poli květů. Erian a Beldeine hrály dámu a Elza, čekající, až přijde na řadu s vítězkou, je pozorovala. Podle všeho prožívaly lenivé dopoledne bez jediné starosti o svět. Možná věděly, že tu jsou, protože je chtěla studovat. Proč složily přísahu věrnosti tomu al’Thorovic klukovi? Kiruna a ostatní aspoň byly v jeho přítomnosti, když se rozhodly přísahat. Cadsuane byla ochotná připustit, že vlivu ta’veren nikdo neodolá. Ale těchhle pět provádělo tvrdé pokání za to, že ho unesly, a rozhodlo se nabídnout mu přísahu, než se k němu směly vůbec přiblížit. Cadsuane byla zpočátku ochotná přijmout jejich různé důvody, ale v posledních dnech pochybovala. A to ji znepokojovalo.

„Moje hledačka větru nepodléhá tvé pravomoci, Aes Sedai,“ pronesla Harine ostře, jako by popírala pokrevní příbuzenství. „Shalon musí být a bude mi okamžitě vrácena.“ Derah kývla na souhlas. Cadsuane usoudila, že paní plavby by udělala totéž, kdyby jí Harine nařídila skočit z útesu. Podle hierarchie Atha’an Miere stála Derah hluboko pod Harine. A to bylo asi tak všechno, co o nich Cadsuane věděla. Mořský národ by mohl být užitečný nebo taky ne, ale ona teprve musela najít způsob, jak je dostat pod palec.

„Tohle je vyšetřování Aes Sedai,“ odvětila mírně. „Musíme se řídit věžovým zákonem.“ Volně vyloženým, to určitě. Vždycky věřila, že duch zákona je mnohem důležitější než jeho znění.

Harine se nafoukla jako zmije a pustila se do dalšího káravého vyjmenovávání svých práv a požadavků, ale Cadsuane ji poslouchala jen na půl ucha.

Skoro chápala Erian, bledou, černovlasou Illánku, zuřivě trvající na tom, že až bude kluk bojovat v Poslední bitvě, musí být po jeho boku. I Beldeine, která šátek získala tak nedávno, že ještě nezískala bezvěkost, a tak odhodlanou být vším, čím má zelená být. I Elzu, příjemnou Andořanku, jíž málem zářily oči, když hovořila o tom, jak zajistí, aby žil až do chvíle, než se postaví Temnému. Byla další zelená a ještě odhodlanější než Beldeine. Nesune, naklánějící se nad knihou, vypadala jako černooký pták zkoumající žížalu. Byla hnědá a vlezla by i do krabice se štíry, kdyby si je chtěla prostudovat. Sarene možná byla natolik hloupá, aby ji překvapilo, že ji někdo může považovat za hezkou, natož za krasavici, ale byla bílá a trvala na chladné přesnosti své logiky. Al’Thor byl Drak Znovuzrozený a ona ho, logicky, musela následovat. Vášnivé důvody, pitomé důvody, ale ona by je všechny klidně vzala, nebýt ostatních.

Otevřely se dveře a vstoupily Verin a Sorilea. Vysušená bělovlasá Aielanka Verin podala nějakou maličkost, kterou si hnědá nacpala do váčku u pasu. Verin měla na prostých šatech bronzové barvy brož ve tvaru květiny, první šperk, který na ní Cadsuane viděla kromě prstenu s Velkým hadem.

„To ti pomůže usnout,“ říkala Sorilea, „ale nezapomeň, jenom tři kapky do vody nebo jednu do vína. Trochu víc a mohla bys prospat den i déle. Ještě víc a už se nevzbudíš. Nemá to žádnou chuť, nic tě nevaruje, tak buď opatrná.“

Takže i Verin měla problémy se spaním. Cadsuane se pořádně nevyspala od chvíle, kdy kluk utekl ze Slunečního paláce. Jestli si brzy neodpočine, mohla by někoho pokousat. Nesune a ostatní si Sorileu neklidně prohlížely. Kluk z nich udělal učednice moudrých a ony zjistily, že to Aielanky berou velmi vážně. Jediné lusknutí prsty a Sorilea by jim zničila poklidné dopoledne.

Harine se předklonila a ostře Cadsuane poklepala prsty na tvář! „Ty mě neposloucháš,“ vztekala se. Tvářila se jako bouřkový mrak a paní plavby vypadala skoro stejně naštvaně. „Ale budeš poslouchat!“

Cadsuane sepjala ruce a přes špíčky prstů se na ni zadívala. Ne. Nepostaví paní vln na hlavu teď a tady. Nepošle ji zpátky do jejích pokojů s pláčem. Bude tak diplomatická, jak by si Coiren přála. – Spěšně si prošla to, co slyšela. „Mluvíš za paní lodí Atha’an Miere, s veškerou její autoritou, která je větší, než si umím představit,“ pravila mírně. „Jestli do hodiny nedostaneš zpátky svou hledačku větru, zařídíš, aby mě Coramoor přísně potrestal. Žádáš omluvu za uvěznění své hledačky větru. A žádáš mě, abych přiměla urozeného pána Dobraina, aby okamžitě vyhradil kus země, který vám Coramoor slíbil. To jsou myslím důležité body.“ Až na ten, jak ji nechá zbičovat!

„Dobrá,“ řekla Harine a pohodlně se zase opřela. Její úsměv byl odporně samolibý. „Zjistíš, že –“

„Mně na vašem Coramoorovi ani zbla nezáleží,“ pokračovala, stále mírně, Cadsuane. Drak Znovuzrozený byl nejdůležitější na celém světě, ale Coramoor nebyl nic. Nezměnila tón ani o vlásek. „Jestli se mě ještě někdy bez dovolení dotkneš, nechám tě svléknout, svázat a odnést zpátky do tvých komnat v pytli.“ No, diplomacie nikdy nebyla její silnou stránkou. „Jestliže mě nepřestaneš otravovat kvůli své sestře... Mohla bych se doopravdy rozzlobit.“ Vstala, nevšímajíc si rozhořčeného funění druhé ženy, a zvýšila hlas, aby ji bylo slyšet i na druhém konci komnaty. „Sarene!“

Štíhlá Taraboňanka se otočila od své výšivky, až korálky v copech zacinkaly, a spěchala ke Cadsuane, před níž roztáhla tmavě šedé suknice. Moudré je musely naučit, aby skočily, když moudrá promluví, ale víc než zvyk je donutil skákat pro ni. Být legendou mělo skutečně jisté výhody, zvlášť když byla nepředvídatelnou legendou.

„Doprovoď tyto dvě do jejich pokojů,“ nařídila Cadsuane. „Chtějí se postit a meditovat o slušném vychování. Zařiď, ať to udělají. A jestli vysloví jediné nevychované slovo, oběma jim naplácej. Ale diplomaticky."

Sarene sebou trhla a pootevřela pusu, aby namítla, že to je nelogické, ale jen se podívala na Cadsuane a rychle se otočila k Atha’an Miere a kývla jim, ať vstanou.

Harine vyskočila a mračila se jako běs. Ale než mohla vyslovit jediné slovo své nepochybně zuřivé tirády, Derah jí položila prsty na paži, naklonila se k ní a cosi jí pošeptala do onáušnicovaného ucha. Ať už paní plavby řekla cokoliv, Harine zavřela zobák. Její výraz rozhodně nezměkl, ale podívala se na sestry na druhém konci místnosti a po chvíli krátce kývla na Sarene, ať vede. Harine mohla předstírat, že se sama rozhodla odejít, ale Derah ji následovala tak těsně, jako by ji popoháněla, a vrhala nejisté pohledy přes rameno, než se zavřely dveře.

Cadsuane skoro litovala, že ten pošetilý rozkaz vydala. Sarene udělá přesně to, co jí přikázala. Ženy Mořského národy byly protivné a navíc nebyly k ničemu. Musela se uklidnit, aby se mohla soustředit na to, co je důležité, a pokud pro ně najde využití, tak nástroje bylo stejně třeba upravit. Příliš se na ně zlobila, aby se starala, jak se to dělá, a klidně mohla začít hned. Ne, zlobila se na toho kluka, jenže jeho zatím do rukou nedostane.

Sorilea si hlasitě odkašlala a přestala sledovat Sarene a Atha’an Miere a pro změnu se zamračila na sestry u krbu. Náramky na zápěstích jí zachřestily, jak si upravila loktuši. Další žena, která nebyla v náladě. Mořský národ měl velice podivné představy o „aielských divoších" – třebaže se zase až tolik nelišily od toho, čemu věřila Cadsuane, než potkala Sorileu – a moudrým se pranic nelíbily.

Cadsuane jí šla s úsměvem vstříc. Sorilea nebyla žena, kterou jste nechali chodit za vámi. Všichni si mysleli, že se z nich stávají přítelkyně – což by se ještě mohlo stát, jak si překvapeně uvědomila – ale o jejich spojenectví nikdo nevěděl. Objevil se Eben se svým podnosem a zřejmě se mu ulevilo, když na něj postavila poloprázdný pohár.

„Včera pozdě v noci,“ začala Sorilea, když chlapec odběhl zpět k Daigian, „Chisaine Nurbaya požádala, aby mohla sloužit Car’a’carnovi.“ Z hlasu jí čišel nesouhlas. „Před rozbřeskem požádala Janine Pavlara, pak Innina Darenhold, potom Vayelle Kamsa. Neměly povoleno hovořit mezi sebou. Nemohly se dohodnout. Přijala jsem jejich prosbu.“

Cadsuane rozčileně zafrkala. „Asi jsi je už nechala konat pokání,“ zamumlala a usilovně přemýšlela. Devatenáct sester bylo vězněno v aielském táboře, devatenáct sester, které ta pitomá Elaida poslala unést kluka, a teď všechny přísahaly, že půjdou za ním! To bylo ze všeho nejhorší. „Co mohlo přimět červené sestry, aby přísahaly věrnost muži, který dokáže usměrňovat?“

Verin už chtěla něco poznamenat, ale před Aielankou se odmlčela. Verin kupodivu brala své vynucené učednictví jako volavka na blatech. Víc času trávila v aielském táboře než mimo něj.

„Pokání ne, Cadsuane Melaidhrin.“ Sorilea mávla hubenou rukou, až znovu zachřestilo zlato a slonovina. „Snaží se dodržet toh, jež se dodržet nedá. Svým způsobem je to stejně pošetilé jako to, že jsme je zpočátku označily za da’tsang, ale jestli to jsou ochotné zkusit, možná ještě dojdou spásy,“ připustila neochotně. Sorilea těch devatenáct sester neměla jen nerada. Pousmála se. „V každém případě je naučíme to, co se musejí naučit.“ Ta žena zřejmě věřila, že učednictví u moudrých by prospělo všem Aes Sedai.

„Doufám, že je budeš všechny dál sledovat,“ pravila Cadsuane. „Zvlášť ty poslední čtyři.“ Byla si jistá, že tu směšnou přísahu dodrží, byť ne vždy způsobem, jaký by se klukovi líbil, ale vždycky tu byla možnost, že jedna či dvě by mohly být černé adžah. Kdysi si myslela, že černé už už odhalí, ale kořist jí proklouzla mezi prsty jako dým, což byl její nejtrpčí neúspěch kromě toho, že nezjistila, co má bratranec Caraline z Damodredů za lubem v Hraničních státech, až už bylo mnoho let poté a tato informace byla k ničemu. Nyní i černé adžah vypadaly jen jako odvrácení pozornosti od toho, co bylo skutečně důležité.

„Učednice jsou vždycky pozorně sledovány,“ ohradila se vysušená stařena. „Musím, myslím, připomenout těm ostatním, že mají být vděčné, když se tady smějí povalovat jako kmenoví náčelníci.“

Zbývající čtyři sestry před krbem hbitě vstaly, když přistoupila, hluboce se poklonily a pozorně poslouchaly, když mluvila a hrozila jim prstem. Sorilea si možná myslela, že se musí hodně učit, ale ony už zjistily, že šátek Aes Sedai není pro učednici moudrých žádnou ochranou. Toh Cadsuane hodně připomínalo pokání.

„Ona je... pozoruhodná,“ zamumlala Verin. „Jsem moc ráda, že je na naší straně. Pokud je."

Cadsuane po ní vrhla přísný pohled. „Vypadáš jako žena, která chce říct něco, co bys určitě říct nechtěla. O Sorilei?“ To spojenectví bylo velmi nejasně definováno. Přátelství nebo ne, ona a moudrá by nakonec mohly mít zcela jiné cíle.

„To ne,“ malá obtloustlá žena si povzdechla. Přes hranatý obličej vypadala jako docela tlustý vrabec. „Vím, že mi do toho nic není, Cadsuane, ale Bera a Kiruna se s našimi hosty nikam nedostaly, tak jsem si trochu promluvila se Shalon. Po mírném vyptávání vysypala celý příběh a Ailil všechno potvrdila, jakmile jí došlo, že to už vím. Brzy poté, co sem Mořský národ dorazil, přišla Ailil za Shalon v naději, že zjistí, co chtějí s mladým al’Thorem. Shalon zase chtěla zjistit všechno o něm a o zdejší situaci. To vedlo k dalším schůzkám, což vedlo k přátelství, což vedlo k tomu, že spolu začaly spát. Asi hlavně kvůli osamění, řekla bych. V každém případě to skrývaly víc než společná rokování.“

„Snášely výslechy celé dny, aby skryly tohle!“ vyhrkla Cadsuane nevěřícně. Bera a Kiruna je přiměly ječet!

Verin se v očích zablesklo potlačované veselí. „Cairhieňanky jsou pyšné a prudérní, Cadsuane, přinejmenším na veřejnosti. Za zataženými závěsy můžou šukat jako králíci, ale na veřejnosti by nepřiznaly, že se dotknou vlastního manžela! A Mořský národ přehání skoro stejně. Alespoň Shalon je sezdaná s mužem, který má povinnosti jinde, a porušení svatebních přísah je u nich velice vážný zločin. Jako porušení disciplíny, zdá se. Kdyby to její sestra zjistila, Shalon by dělala – ‚hledačku větru na pramici‘, zněla, myslím, její vlastní slova.“

Cadsuane vnímala, jak se jí houpají ozdůbky ve vlasech, když vrtěla hlavou. Když obě tyto ženy našli po útoku na palác spoutané, s roubíkem a nacpané pod Aililinu postel, měla podezření, že o útoku vědí víc, než přiznávají. Jakmile odmítly sdělit, proč se potají stýkají, byla si tím jistá. Možná v tom byly nějakým způsobem zapletené, třebaže útok byl očividně prací odpadlých asha’manů. Aspoň údajně odpadlých. Všechen ten čas a námaha vyplýtvané zbytečně. Nebo možná ne, jestli tak zoufale chtěly, aby to zůstalo v tajnosti.

„Doprovoď urozenou paní Ailil do jejích komnat s omluvou za to zacházení, Verin. Velmi... mlhavě... ji ujisti, že její tajemství bude zachováno. Ať určitě ví, jak je to mlhavé. A důrazně naznač, že by mě mohla informovat o tom, co uslyší o svém bratrovi.“ Vydírání používala jako nástroj nerada, ale už ho použila na tři asha’many, a Toram Riatin by ještě mohl nadělat problémy, i když jeho vzpoura zřejmě vyšuměla. Pravdou bylo, že jí nezáleželo na tom, kdo sedí na Slunečním trůně, ale plány a pletichy těch, kteří trůn považovali za důležitý, se často pletly do důležitějších věcí.

Verin se usmála a kývla. „Ach ano, myslím, že to bude moc dobře fungovat. Zvlášť proto, že svého bratra z duše nesnáší. Totéž platí o Shalon, že? Ale budeš chtít slyšet o událostech mezi Atha’an Miere, že? Nejsem si jistá, nakolik bude ochotná zradit Harine, bez ohledu na následky pro sebe.“

„Udělá to, co po ní budu chtít,“ pronesla Cadsuane zachmuřeně. „Ale drž ji až do zítřka.“ Harine si nesměla myslet, že jejím požadavkům bylo vyhověno. Mořský národ byl dalším nástrojem k použití na kluka, ale nic víc. Na všechno a všechny bylo nutné nahlížet z tohoto pohledu.

Do místnosti vklouzla Corele a opatrně za sebou zavřela dveře, aby nikoho nevyrušila. To jí nebylo podobné. Byla chlapecky štíhlá, s hustým černým obočím a hřívou lesklých černých vlasů, jež jí spadaly na záda a propůjčovaly jí divoký vzhled, jakkoliv úhledně byla oblečená. Byla žlutá a obvykle se všude hrnula se smíchem. Přetřela si špičku pršáku a váhavě se podívala na Cadsuane, aniž se jí v očích objevila obvyklá jiskra.

Cadsuane si ji rázně přivolala a Corele se nadechla a doplula k ní, svírajíc oběma rukama modrou, žlutě prostřihávanou sukni. Podívala se na sestry shromážděné kolem Soriley a Daigian hrající kolíbku s Ebenem na druhém konci a tichým hlasem s melodickým murandským přízvukem pronesla: „Mám úžasnou novinu, Cadsuane.“

Z jejího tónu bylo znát, že si není jistá, jak moc úžasná ta novina je. „Vím, říkala jsi, že mám Damera zabavit tady v paláci, ale on trval na tom, že se podívá na sestry v aielském táboře. Jak je mírný, tak umí velice naléhat, když chce, a je si naprosto jistý, že neexistuje nic, co by se nedalo vyléčit. A, no, faktem je, že šel a vyléčil Irgain. Cadsuane, je to, jako by nikdy nebyla...“ Odmlčela se, nedokázala to slovo vyslovit. Přesto viselo ve vzduchu. Utišena.

„Úžasná zpráva,“ pronesla Cadsuane hluše. Byla. Každá sestra se hluboko v nitru bála, že by mohla být odříznuta od jediné síly. A teď byl objeven způsob, jak vyléčit něco, co se vyléčit nedalo. Mužem. Než bude tohle vyřízeno, vyteče hodně slz a bude hodně obviňování. V každém případě každá sestra, která se to dozví, to bude považovat za ohromný objev – a nejedním způsobem, muž! – avšak ve srovnání s Randem al’Thorem to byla bouře v hrnku vody. „Asi se nabídla, že se nechá ztlouct jako ostatní.“

„To nebude zapotřebí,“ ozvala se Verin nepřítomně. Mračila se na inkoustovou skvrnu na prstě, ale zřejmě studovala něco za ní. „Moudré se zřejmě rozhodly, že Rand Irgain a ty druhé dvě dostatečně potrestal, když... udělal, co udělal. A zatímco s ostatními zacházely jako s bezcennými zvířaty, snažily se tyhle tři udržet za každou cenu naživu. Slyšela jsem, že Ronaille hledají manžela.“

„Irgain ví vše o přísahách, které složily ostatní.“ Corele mluvila ohromeně. „Začala brečet kvůli svým strážcům ve chvíli, kdy s ní Damer skončil, ale je taky připravená je složit. Potíž je, že Damer to chce zkusit i se Sashalle a Ronaille.“ Kupodivu se zatvářila téměř vzdorovitě. Vždycky byla nafoukaná, jako každá žlutá, avšak vždycky věděla, jak na tom s Cadsuane je. „Nemůžu dovolit, aby sestry zůstaly v tom stavu, když existuje cesta ven. Chci, aby to s nimi Damer zkusil.“

„Ovšem, Corele.“ Damerovo naléhání ji asi ovlivnilo také. Cadsuane byla ochotná to nechat plavat, pokud to nezajde příliš daleko. Začínala shromažďovat sestry, jimž věřila, ty, jež měla u sebe, i další, v den, kdy se doslechla o podivných událostech v Shienaru – její špehové sledovali Siuan Sanche a Moirain z rodu Damodredů celá léta, aniž by se dozvěděli něco užitečného, až do té chvíle – ale to, že jim věřila, ještě neznamenalo, že je nechá jít svou vlastní cestou. V sázce bylo příliš mnoho. V tomto případě však nemohla sestry nechat v takovém stavu.

Rozletěly se dveře a dovnitř vrazil Jahar, až mu stříbrné zvonečky na koncích tmavých copů cinkaly. Všichni se ohlédli na mladíka v dobře padnoucím modrém kabátě, který mu vybrala Merise – dokonce i Sorilea a Sarene zíraly – ale slova, která z něj vyletěla, zahnala veškeré myšlenky na to, jak je pohledný.

„Alanna je v bezvědomí, Cadsuane. Prostě se zhroutila na chodbě. Merise ji nechala odnést do ložnice a mě poslala pro tebe.“

Cadsuane přešla zděšené výkřiky, sebrala Corele a Sorileu – jež tu nemohla jen tak nechat – a přikázala Jaharovi, ať je vede. Připojila se i Verin a Cadsuane jí nebránila. Verin si všímala věcí, které ostatním unikly.

Černě olivrejování sloužící neměli tušení, kdo Jahar je, ale uhýbali z cesty před Cadsuane, jež se nesla za ním. Byla by mu řekla, ať jde rychleji, ale pak už by musela utíkat. Než se dostali daleko, vstoupil jí do cesty malý muž s vyholeným čelem, v tmavém kabátě s vodorovnými barevnými pruhy na přednici, a uklonil se. Musela se před ním zastavit.

„Milost tě provázej, Cadsuane Sedai,“ pozdravil uhlazeně. „Odpusť, že tě obtěžuji, když tolik spěcháš, ale myslím, že bys měla vědět, že urozená paní Caraline a vznešený pán Darlin už nejsou v paláci urozené paní Arilyn. Jsou na říční lodi mířící do Tearu. Obávám se, že touto dobou jsou již mimo dosah.“

„Možná by tě překvapilo, co mám na dosah, urozený pane Dobraine,“ procedila chladně. Měla v Arilynině paláci nechat alespoň jednu sestru, ale byla si jistá, že má ty dva v hrsti. „Bylo to moudré?“ Nepochybovala, že je to jeho práce, i když pochybovala, že má odvahu to přiznat. Nebylo divu, že na ni kvůli nim netlačil.

Její tón na něj neudělal sebemenší dojem. A překvapil ji. „Vznešený pán Darlin má být správcem pána Draka v Tearu a vypadalo moudré poslat urozenou paní Caraline ze země. Vzdala se své vzpoury a nároků na Sluneční trůn, ale mohl by se ji pokusit využít někdo jiný. Možná, Cadsuane Sedai, nebylo moudré nechat je pod dohledem sluhů. Pod Světlem, nesmíš jim to dávat za vinu. Byli schopní udržet dva... hosty... ale ne postavit se mým ozbrojencům.“

Jahar skoro poskakoval, jak dychtil pokračovat v cestě. Merise měla pevnou ruku. Sama Cadsuane se nemohla dočkat, až se dostane k Alanně.

„Doufám, že i za rok budeš mít stejný názor,“ pravila. Dobraine se jen uklonil.

Ložnice, kam Alannu odnesli, byla nejbližší dostupná, takže nebyla velká, a kvůli tmavému deštění, jež měli Cairhieňané v takové oblibě, vypadala ještě menší. Jakmile všichni vstoupili, bylo tu dost plno. Merise luskla prsty a ukázala a Jahar se stáhl do rohu, ale ani to moc nepomohlo.

Alanna ležela v posteli, oči zavřené, a vedle na podlaze klečel Ihvon, její strážce, a hladil ji po ruce. „Zřejmě se bojí probudit,“ ohlásil. „Není s ní nic v nepořádku, pokud můžu říct, ale zřejmě se bojí.“

Corele ho odstrčila, aby mohla vzít Alanninu hlavu do dlaní. Obklopila ji záře saidaru a na Alannu se sneslo tkanivo léčení, štíhlá zelená se však ani nehnula. Corele odstoupila a vrtěla hlavou.

„Moje schopnost léčení se možná nevyrovná tvojí, Corele,“ ozvala se suše Merise, „ale zkusila jsem to.“ Stále měla silný tarabonský přízvuk, i po všech těch letech, avšak tmavé vlasy měla přísně stažené dozadu. Cadsuane jí věřila snad víc než ostatním. „Co uděláme teď, Cadsuane?“

Sorilea se zadívala na ženu na posteli a pouze stiskla rty. Cadsuane napadlo, zda snad znovu zvažuje jejich spojenectví. Verin na Alannu také hleděla a vypadala k smrti vystrašená. Cadsuane si nemyslela, že by Verin mohlo něco takhle vyděsit, ale sama také cítila hrůzu. Jestli ztratila to spojení s klukem...

„Sedneme si a počkáme, až se probudí,“ rozkázala klidně. Nic jiného se dělat nedalo. Nic.

„Kde je?“ vrčel Demandred a za zády zatínal ruce v pěst. Stál tu rozkročen a byl si dobře vědom toho, že místnost ovládá. To dělal vždy. Přesto by byl raději, kdyby tady byla Semirhage či Mesaana. Jejich spojenectví bylo delikátní – prostá dohoda, že si navzájem neskočí po krku, dokud nezlikvidují ostatní – ale vydrželo po celou dobu. Když pracovali společně, vyváděli z rovnováhy jednoho protivníka za druhým a mnoho dalších srazili na kolena, zabili nebo něco horšího. Pro Semirhage ale bylo obtížné zúčastnit se těchto schůzek a Mesaana byla poslední dobou plachá. Jestli uvažuje o zrušení spojenectví... „Od chvíle, kdy ti slepí hlupáci – ti pitomci! – selhali v Cairhienu, al’Thora viděli v pěti městech včetně toho prokletého místa v Pustině a desítce městeček. A to je jenom ve zprávách, které máme! Jenom Veliký pán ví, kdo další se k nám plazí na koni, ovci nebo jak tihle divoši dopravují zprávy.“

Vybavení vybírala Graendal, neboť dorazila první, a jeho to rozčilovalo. V dřevěné podlaze byly zasazeny obrazové panely, takže to vypadalo, že jsou obklopeni lesem plným lián s barevnými květy a poletujících ptáků, kteří byli ještě barevnější. Vzduch plnila sladká vůně a tichý zpěv ptáků. Celou iluzi kazily jen dveře. Proč si chtěla připomínat, co bylo ztraceno? To by mimo tento palác, tak blízko Shayol Ghulu, mohli stejně dobře vyrobit šokopí jako obrazové panely. V každém případě, jak si vzpomínal, nesnášela Graendal všechno, co souviselo s přírodou.

Osan’gar se zamračil při „pitomcích“ a „slepých hlupácích", což mohl, rychle však zase vyhladil svou prostou, vrásčitou tvář, tolik nepodobnou té, s níž se narodil. Ať si říkal jakkoliv, vždycky věděl, koho se odváží vyzvat a koho ne. „Věc náhody,“ utrousil klidně, třebaže si začal mnout ruce. Starý zvyk. Byl oblečený jako nějaký vládce tohoto věku, v kabátě s tak hustou zlatou výšivkou, že skoro zakrývala červenou látku, a na holínkách měl zlaté střapce. Kolem krku a zápěstí měl dost zlaté krajky, že by stačila dítěti na šaty. Nikdy nepochopil, co to je přehánění. Nebýt jeho umění, nikdy by nepatřil k Vyvoleným. Když si Osan’gar uvědomil, co dělá, sebral z kulatého stolku u svého křesla vysokou sklenku z cuendillaru a zhluboka přivoněl k tmavému vínu. „Pravděpodobnosti,“ zamumlal a snažil se mluvit nedbale. „Příště bude zabit nebo zajat. Náhoda ho nemůže chránit věčně.“

„Tak ty se chceš spoléhat na náhodu?“ Aran’gar ležela natažená v dlouhém křesle, jako by to byla postel. Vrhla po Osan’garovi smyslný úsměv a pozvedla bosou nohu, takže se v rozstřižených, jasně červených sukních objevila celá. Při každém nadechnutí hrozilo, že jí plná ňadra vypadnou z červeného saténu živůtku. Od chvíle, co se z ní stala žena, se její chování úplně změnilo, ale ne to, co bylo v jádru ženského těla. Demandred neopovrhoval tělesným potěšením, ale jednou jí ty její chutě přivodí smrt. Jako už jednou. Ne že by mu nějak vadilo, kdyby to příště bylo napořád. „To tys měl na starosti ho sledovat, Osan’gare,“ pokračovala Aran’gar a laskala se s každou slabikou. „Ty a Demandred.“ Osan’gar sebou trhl a olízl si rty a ona se hrdelně zasmála. „Můj svěřenec je...“ Položila palec na křeslo, jako by něco přitiskla, a zasmála se.

„Myslel bych si, že si budeš dělat větší starosti, Aran’gar,“ zamumlala Graendal nad svým vínem. Své opovržení zakrývala asi stejně, jako téměř průsvitná, stříbřitá mlha jejích šatů ze streithu její bohaté křivky. „Ty, Osan’gar i Demandred. A Moridin, ať je kdekoliv. Možná byste se měli obávat al’Thorova úspěchu stejně jako jeho prohry."

Aran’gar se smíchem chytila stojící ženu za ruku. „A možná bys mohla vysvětlit, co tím myslíš, lépe, když budeme samy.“

Graendalin šat začal černat. S kletbou vytrhla ruku z Aran’gařina sevření a odešla od křesla. Aran’gar se... zahihňala.

„Co tím myslíš?“ vyjel ostře Osan’gar a vyskočil z křesla. Když stál, zaujal učitelskou pózu, uchopil se za klopy kabátu a hlas měl pedantický. „Za prvé, má drahá Graendal, pochybuji, že bych dokonce i já dokázal vymyslet způsob, jak ze saidinu odstranit stín Velikého pána. Al’Thor je primitiv. Ať se pokusí o cokoliv, nebude to stačit, a já například nemohu uvěřit, že vůbec tuší, kde začít. Na každý pád mu to zarazíme, protože to Veliký pán přikazuje. Já znám strach z nelibosti Velikého pána, kdybychom nějak neuspěli, jakkoliv to není možné, ale proč by ti z nás, které jsi jmenovala, měli mít nějaký zvláštní strach?“

„Slepý jako vždy a suchý jako vždy,“ zamumlala Graendal. Jak se zase uklidnila, její šaty se opět změnily v čistou mlhu, byť rudou. Možná nebyla tak klidná, jak předstírala. Nebo možná chtěla, aby si mysleli, že potlačuje nějaké podráždění. Kromě streithu všechny její ozdoby pocházely z tohoto věku, ve zlatých vlasech měla ohnivé opály, mezi prsy velký rubín a na obou rukou zlaté náramky. A něco divného, až si Demandred říkal, jestli si toho všimli i ostatní. Prostý zlatý kroužek na malíku levé ruky. Prosté věci si s Graendal nikdy nespojoval. „Jestli ten mladý muž nějak odstraní stín, no... Vy, kteří usměrňujete saidín, nebudete potřebovat zvláštní ochranu Velikého pána. Bude dál věřit ve vaši... věrnost?“ S líbezným úsměvem se napila vína.

Osan’gar se neusmál. Zbledl a přejel si rukou přes ústa. Aran’gar se posadila na kraj křesla a už se nesnažila vypadat smyslně. Její ruce připomínaly spáry a na Graendal se mračila, jako kdyby jí hodlala skočit po krku.

Demandred uvolnil pěsti. Konečně to bylo venku. Doufal, že al’Thor bude mrtvý – nebo aspoň zajatý – než tohle podezření zvedne hlavu. Za války jediné síly víc než desítka Vyvolených zemřela pro pouhé podezření Velikého pána.

„Veliký pán si je jistý, že jste mu všichni věrní,“ oznámil Moridin a vstoupil, jako by byl samotným Velikým pánem Temnoty. Zřejmě si často myslel, že jím je, a chlapecká tvář, kterou nyní nosil, na tom nic nezměnila. Přes svá slova se tvářil ponuře a ve svém černém odění se pro své jméno, Smrt, dokonale hodil. „Nemusíte si dělat starosti, dokud si nepřestane být jistý.“ To děvče, Cyndane, za ním klusalo jako prsatý stříbrovlasý mazlíček v červenočerné. Z nějakého důvodu měl Moridin na rameni krysu, jež větřila ve vzduchu a černýma očima ostražitě sledovala okolí. Nebo k tomu možná neměl žádný důvod. Mladistvá tvář mu nepřidávala ani na duševním zdraví.

„Proč jsi nás sem zavolal?“ chtěl vědět Demandred. „Mám hodně práce a nemám čas na plané řeči.“ Mimoděk se narovnal, jak se snažil druhému muži vyrovnat.

„Mesaana opět chybí?“ řekl Moridin místo odpovědi. „Škoda. Měla by slyšet, co chci říct.“ Sundal krysu za ocásek a díval se, jak marně mává tlapkami. Jako by pro něj neexistovalo nic jiného než ta krysa. „Malé, na pohled nedůležité záležitosti mohou být velice důležité,“ zamumlal. „Tahle krysa. Jestli se Isamovi podaří najít a zabít toho druhého červa, Faina. Slůvko zašeptané do nesprávného ucha, nebo nezašeptané vůbec. Motýl na větvi zatřepe křidélky a na druhém konci světa spadne hora.“ Náhle se krysa stočila a pokusila se mu zahryznout do zápěstí. Nedbale ji odhodil. Ve vzduchu vyšlehl plamen, něco teplejšího než plamen, a krysa byla pryč. Moridin se usmál.

Demandred sebou proti své vůli trhl. To byla pravá síla. Vůbec nic necítil. Moridinovi přejela přes modré oči černá vločka, potom další, celý proud. Ten muž musel od posledního setkání používat pravou sílu hodně, když získal tolik saa tak rychle. On sám se pravé síly nedotkl, pokud to nebylo nevyhnutelné. Naprosto nevyhnutelné. Pochopitelně teď měl tuto výsadu pouze Moridin od svého... pomazání. Ten člověk musel být opravdu blázen, když ji používal tak volně. Byla to droga návykovější než saidín, nebezpečnější než jed.

Moridin došel k Osan’garovi a položil mu ruku na rameno. Jeho úsměv vypadal hrozivěji než saa. Menší muž polkl a roztřeseně se usmál. „Je dobře, že tě nikdy nenapadlo, jak odstranit stín Velikého pána,“ podotkl Moridin tiše. Jak dlouho poslouchal? Osan’gar se usmíval stále příšerněji. „Al’Thor není tak moudrý jako ty. Pověz jim to, Cyndane.“

Malá žena se narovnala. Obličejem a tělem byla šťavnatou švestkou vhodnou k utržení, ale velké modré oči měla jako ledovec. Nebo možná broskvičkou. Broskve občas bývaly jedovaté. „Asi si vzpomínáte na Choedan Kal.“ Sebevětší úsilí nemohlo změnit ten smyslný hlas, ale podařilo se jí do něj dostat kus jízlivosti. „Luis Therin měl dva přístupové klíče, jeden pro každý z nich. A zná ženu dost silnou, aby mohla použít ženskou část. Hodlá pro svůj pokus použít Choedan Kal.“

Skoro všichni začali mluvit naráz.

„Myslela jsem, že klíče byly zničeny!“ vyhrkla Aran’gar a vyskočila. Oči měla vytřeštěné strachem. „Mohl by rozbít svět při pokusu použít Choedan Kal!“

„Kdybys někdy přečetla něco kromě historických knížek, věděla bys, že je skoro nemožné je zničit!“ zaprskal na ni Osan’gar. Ale tahal se za kabát, jako by mu byl příliš těsný, a oči mu málem vypadly z důlků. „Jak může tahle holka vědět, že je má? Jak?“

Graendal vypadla sklenka z prstů, jakmile Cyndane domluvila, a odrazila se od koberce. Šaty jí zrudly jako čerstvá krev a pusu měla zkřivenou, jako by jí bylo na zvracení. „A tys prostě doufal, že na něj narazíš!“ vřeštěla na Demandreda. „Doufals, že ti ho někdo najde! Hlupáku! Hlupáku!“

Demandred si pomyslel, že Graendal poněkud přehání, dokonce i na sebe. Byl by se vsadil, že to pro ni nebylo žádným překvapením. On sám mlčel.

Moridin si položil ruku na srdce, vypadal úplně jako milenec, a konečky prstů zvedl Cyndaninu hlavu. Jí v očích plápolala zášť, ale tvář měla jako panenka. Jeho pozornosti rozhodně přijímala jako poddajná panenka. „Cyndane zná mnoho věcí,“ podotkl Moridin mírně, „a řekne mi všechno, co ví. Všechno.“ Žena nezměnila výraz, ale viditelně se třásla.

Byla pro Demandreda záhadou. Zprvu si myslel, že je to znovuzrozená Lanfear. Těla pro převtělení se údajně vybírala podle toho, co bylo k maní, jenže Osan’gar a Aran’gar byli důkazem krutého smyslu Velikého pána pro humor. Byl si tím jistý, dokud mu Mesaana neprozradila, že ta dívka je slabší než Lanfear. Mesaana a ostatní si mysleli, že je z tohoto věku. Ale o al’Thorovi mluvila jako o Luisi Therinovi, stejně jako Lanfear, a o Choedan Kal mluvila jako někdo, kdo osobně zná hrůzu, již během války jediné síly vypustily. Jen odřivous byl obávanější, ale jen o fous. Nebo jí to Moridin z nějakých vlastních důvodů pověděl? Pokud měl nějaké skutečné důvody. Každou chvíli to, co dělal, vypadalo jako čiré šílenství.

„Takže je ho nakonec zřejmě nutné zabít,“ prohlásil Demandred. Skrýt uspokojení bylo těžké. Rand al’Thor nebo Luis Therin Telamon, bude odpočívat klidněji, až bude ten chlápek mrtvý. „Než zničí svět a nás s ním. Proto je skutečně nezbytné ho najít.“

„Zabít?“ Moridin mluvil, jako by něco zvažoval. „Jestliže na to dojde, tak ano,“ řekl nakonec. „Ale najít ho není problém. Když se dotkne Choedan Kal, dozvíte se, kde je. A půjdete tam a chytíte ho. Nebo ho zabijete, pokud to bude nutné. Nae’blis domluvil.“

„Jak Nae’blis přikazuje,“ vyhrkla Cyndane dychtivě a uklonila se. Ostatní ji napodobili, i když Aran’gar mluvila mrzutě, Osan’gar zoufale a Graendal kupodivu zamyšleně.

Ohnout krk Demandreda bolelo, stejně jako to říci. Takže oni chytí al’Thora – zatímco on se bude pokoušet použít Choedan Kal, pro všechno na světě, on a nějaká ženská, pijící dost z jediné síly, aby roztavila kontinenty! – ale nic nenaznačovalo, že Moridin bude mezi nimi. Nebo jeho dva mazlíčci, Moghedien a Cyndane. Ten muž byl prozatím Nae’blisem, ale možná by se to dalo zařídit, aby příště, až zemře, nedostal další tělo. Možná že by se to dalo zařídit brzy.