Srdce zimy

17 Růžové stuhy

Přes náměstí Mol Hara vál studený vítr, zvedal Matovi plášť a hrozilo, že zmrazí bláto na jeho šatech, když s Noalem spěchal k paláci. Slunce sedělo na střechách, již zpola zapadlo, a stíny se dloužily. Mat jednou rukou držel hůl a druhou v kapse svíral přetržený řemínek od medailonku, aby ho mohl vytáhnout, pokud by to bylo nutné, a tak nechal plášť pláštěm. Celé tělo ho bolelo a v hlavě mu varovně chřestily kostky. On si toho ale skoro nevšímal. Musel se soustředit na své okolí a jen si říkal, jak malou dírou se ten tvor asi protáhne. Nejistě sledoval štěrbiny mezi dlažebními kameny. I když nebylo příliš pravděpodobné, že by se po něm ten tvor vrhl na otevřeném prostranství.

Z okolních ulic se nesl hluk, ale tady jen kolem kašny se sochou dávno mrtvé královny Nariene proběhl hubený pes. Někteří lidé tvrdili, že její zdvižená ruka ukazuje na výnosy z oceánu, jež obohatily Ebú Dar, a jiní, že varuje před nebezpečím. Ještě další zastávali názor, že její nástupce chtěl upoutat pozornost pouze k tomu, že socha má odhalené jedno ňadro, a tvrdil, že Nariene nebyla zrovna z nejpočestnějších.

Jindy by se v tuto pozdní hodinu po Mol Hara procházeli milenci, pouliční prodavači a žebráci, i v zimě, ale žebráky Seanchané stáhli z ulic a donutili je pracovat a zbytek se držel doma i ve dne. Důvodem byl Tarasinský palác, velká hromada bílých kupolí, mramorových věží a litinových balkonů, sídlo Tylin Quintara Mitsobar, z milosti Světla královny Altary – nebo aspoň té části Altary ležící v dosahu několika dní jízdy z Ebú Daru – paní čtyř větrů a strážkyně Bouřlivého moře. A možná ještě důležitější bylo, že zde přebývala také vznešená paní Suroth Sabelle Meldarath, velící Předběžníkům císařovny Seanchanu, kéž žije věčně. Tato hodnost byla v současné době v Ebú Daru mnohem důležitější. Tylinini gardisté v zelených holínkách, pytlovitých bílých kalhotách a zlacených kyrysech přes zelené kabáty stáli u každých vrat, stejně jako muži a ženy v těch hmyzích přilbách, s modrožlutě či zelenobíle a jakkoliv jinak pruhovaných zbrojích. Královna Altary vyžadovala pro svůj odpočinek bezpečí a klid. Nebo aspoň Suroth řekla, že to potřebuje, a co Suroth řekla, že Tylin chce, o tom Tylin brzy usoudila, že to opravdu chce.

Po chvíli váhání zavedl Mat Noala k vratům do stájí. Byla větší naděje, že cizince dovnitř dostane tudy, než kdyby použil vznosné mramorové schodiště vedoucí z náměstí. Nemluvě o mnohem větší naději, že ze sebe dostane to bláto, než bude muset čelit Tylin. Když se naposledy vrátil neupravený po hospodské rvačce, dala mu svou nelibost jasně najevo.

Vedle otevřených vrat stála hrstka ebúdarských gardistů s halapartnami a stejný počet Seanchanů stál na druhé straně s oštěpy se střapci, všichni nehybní jako socha Nariene.

„Požehnání Světla na všechny přítomné,“ zamumlal Mat zdvořile ebúdarským strážím. Vždycky bylo nejlepší chovat se k Ebúdarcům zdvořile, pokud si jimi člověk nebyl jistý. A vlastně i poté. Přesto byli... pružnější... než Seanchané.

„I na tebe, můj pane,“ odpověděl podsaditý důstojník a popošel blíž. Mat ho poznal. Byl to Surlivan Sarat, dobrý chlapík, vtipný, a slušně se vyznal v koních. Surlivan kroutil hlavou a tenkou, zlacenou hůlkou svého úřadu si z boku poklepal na přilbu. „Zase ses zapletl do rvačky, můj pane? Až tě uvidí, vyletí jako náhlá vodní smršť.“

Mat se narovnal, snažil se příliš okatě neopírat o hůl, a naježil se. Vtipný? Když na to tak myslel, ten sluncem osmahlý muž měl jazyk jako bič. A v koních se zase tak moc nevyznal. „Budou nějaký otázky, když tady můj přítel přespí u mých mužů?“ zeptal se Mat drsně. „Neměly by být. Pro jednoho je tam ještě místo.“ Pravda byla, že tam bylo mnohem víc místa. Osm mužů zatím zemřelo na to, že za ním šli do Ebú Daru.

„Já proti tomu nic nemám, můj pane,“ pravil Surlivan, třebaže si starce vedle Mata pozorně prohlížel a uvážlivě špulil rty. Noalův kabát ale vypadal slušně, aspoň v matném světle, a měl i krajky a v mnohem lepším stavu než Mat. To možná rozhodlo. „A ona nemusí vědět všechno, takže od ní taky ne.“

Mat se zamračil, jenže než mohl nemírnými slovy dostat sebe a Noala do nějaké kaše, přicválali k bráně tři ozbrojení Seanchané a Surlivan se obrátil k nim.

„Ty a tvá paní bydlíte v královnině paláci?“ podivil se Noal a zamířil k bráně.

Mat ho stáhl zpět. „Počkej na ně,“ řekl a ukázal hlavou na Seanchany. Jeho paní? Zatracený ženský pokolení! Zatracený kostky v jeho zatracený hlavě!

„Mám tu depeše pro vznešenou paní Suroth,“ ohlásila jedna ze Seanchanů a poplácala koženou brašnu, kterou měla pověšenou na rameni. Na přilbici měla tenký chochol, který označoval nižšího důstojníka, ale seděla na vysokém šedákovi, zrozeném pro rychlost. Druhá dvě zvířata byla dost statná, víc se o nich říci nedalo.

„Vstupte s požehnáním Světla,“ řekl Surlivan a lehce se uklonil.

Seanchanka se v sedle uklonila stejně nepatrně. „Požehnání Světla i na tebe,“ protáhla a všichni tři vjeli na dvůr.

„Je to velmi zvláštní,“ přemítal Surlivan a hleděl za nimi. „Vždy žádají povolení od nás, ne od nich.“ Ukázal hůlkou na seanchanské stráže na druhé straně vrat. Ty ani nehnuly brvou, a pokud Mat viděl, na jezdce se ani nepodívaly.

„A co by udělali, kdybyste jim řekli, že nesmějí dál?“ zeptal se tiše Noal a nadhodil si ranec na zádech.

Surlivan se otočil na patě. „Stačí, že jsem složil přísahu své královně,“ pronesl bezvýrazným hlasem, „a že ona složila svou... komu ji složila. Dej svému příteli postel, můj pane. A upozorni ho, že v Ebú Daru je lépe některé věci neříkat nahlas, některé otázky neklást.“

Noal se zatvářil popleteně a začal se ohrazovat, že je prostě zvědavý, ale Mat si s altarským důstojníkem vyměnil pár dalších požehnání a zdvořilostí – jak nejrychleji to šlo – a hnal svého nového známého vraty dál, jen mu tiše vysvětlil, jak je to s naslouchači. Ten muž mu možná zachránil kůži v té věci s gholamem, ale to neznamenalo, že dovolí, aby ji předhodil Seanchanům. Taky měli lidi, kterým říkali hledači, a z toho mála, co slyšel – dokonce i lidé, kteří volně hovořili o smrtonoších, měli pusu na zámek, když přišlo na hledače – z toho mála, co slyšel, vypadali vedle nich bělokabátničtí tazatelé jako kluci trhající křídla mouchám, což bylo sice hnusné, ale těžko by to člověku dělalo starosti.

„Chápu,“ pronesl stařec nakonec. „To jsem nevěděl.“ Podle hlasu se zlobil sám na sebe. „Musíš se Seanchany trávit hodně času. Znáš tedy i vznešenou paní Suroth? Musím říct, že jsem netušil, že máš známosti tak vysoko.“

„Když to jde, trávím čas s vojáky po krčmách,“ odtušil Mat trpce. Když ho Tylin nechala. Světlo, klidně mohl být ženatý! „Suroth ani neví, že existuju.“ A on upřímně doufal, že to tak i zůstane.

Trojice Seanchanů už byla mimo dohled, jejich koně odváděli do stájí, ale několik desítek sul’dam procházelo s damane večerním cvičením a vodilo je ve velkém kruhu kolem dlážděného dvora. Skoro polovina šedě oděných damane měla tmavou pleť a scházely jim šperky, které nosily jako hledačky větru. V paláci a jinde jich nejspíš bylo mnohem víc. Seanchané získali z plavidel Mořského národa, která nestačila uniknout, bohatou úrodu. Většina se tvářila mrzutě a odevzdaně či kamenně, ale sedm nebo osm zíralo přímo před sebe, ztracených a zmatených, jak stále nedokázaly uvěřit tomu, co se stalo. Každá z nich měla po boku damane seanchanského původu, která ji držela za ruku či držela ruku kolem ní, usmívala se a šeptala jí, pod pochvalným pohledem žen, jež měly na rukou náramky spojené s jejich stříbrnými obojky. A několik z těch omámených žen se drželo damane vedle sebe, jako by to byla záchranná kotva. To by stačilo, aby se Mat zachvěl, kdyby se už netřásl zimou z vlhkých šatů.

Snažil se Noala po dvoře popohnat, ale v kruhu se k němu dostala jedna damane, která nebyla Seanchanka ani Atha’an Miere, spojená s baculatou, prošedivělou sul’dam, ženou s olivovou pletí, která by prošla jako Altařanka a něčí matka. Přísná matka s popudlivým dítětem, podle toho, jak se dívala na svou svěřenkyni. Teslyn Baradon po měsíci a půl v seanchanském zajetí dost přibrala, ale její bezvěká tvář stále vypadala, jako by třikrát denně jedla šípky. Na druhou stranu šla na vodítku klidně a poslouchala tiché příkazy sul’dam bez váhání, a zastavila se, aby se mu a Noalovi uklonila. Ale na okamžik se jí v tmavých očích blýsklo nenávistí k němu, než se sul’dam pokračovaly v cestě. Klidně, poslušně. Mat viděl, jak damane na nádvoří ohnuly a zpráskaly proutkem, až vyly, Teslyn mezi nimi, za to, že dělaly povyk. Sice mu nikdy neposloužila, spíš naopak, ale tohle jí nepřál.

„Asi je to lepší než být mrtvý,“ zamumlal a šel dál. Teslyn byla tvrdá žena, nejspíš celou dobu plánovala, jak uniknout, ale tvrdost vás dostane takhle daleko. Paní lodí a její mistr šermíř zemřeli na kůlu, aniž by vydali hlásku, přesto je to nezachránilo.

„Ty tomu věříš?“ zeptal se Noal nepřítomně a šoural se pomalu dál. S nožem zacházel obratně i se zlomenýma rukama, jinak však působil velmi neohrabaně.

Mat se na něj zamračil. Ne, nebyl si jistý, že tomu věří. Ty stříbrné a’damy až příliš připomínaly neviditelný obojek, který mu nasadila Tylin. Jenže Tylin by ho zase mohla drbat pod bradou celý zbytek života, pokud by se tak nedostal na kůl. Světlo, přál si, aby se ty zatracené kostky v jeho hlavě prostě zastavily a bylo po všem! Ne, to byla lež. Jelikož si již uvědomil, co znamenají, chtěl, aby se nikdy nezastavily.

Místnost, kde spali Chel Vanin a přeživší Rudé paže, nebyla od stájí daleko. Byla to dlouhá, bíle omítnutá místnost s nízkým stropem a příliš mnoha postelemi na ty, kdo přežili. Vanin, plešatějící hrouda sádla, ležel na posteli jen v košili s otevřenou knihou opřenou o prsa. Mata překvapilo, že ten muž umí číst. Vanin plivl dírou mezi zuby a zadíval se na Mata v jeho zablácených šatech. „Zase ses popral?“ zeptal se. „To se jí, hádám, nebude líbit.“ Nevstal. S několika překvapivými výjimkami se Vanin považoval za stejně dobrého jako kterýkoliv urozený pán či paní.

„Potíže, můj pane Mate?“ zabručel Harnan a vyskočil na nohy. Byl spořádaný, tělesně i povahově, ale zatínal zuby, až se mu jestřáb, hrubě vytetovaný na tváři, kroutil. „Prosím za prominutí, ale nejsi na to v pořádku. Řekni nám, jak vypadá, a my to za tebe vyřídíme.“

Poslední tři se za něj postavili s dychtivými výrazy a dva si ještě zatrkávali košile do kalhot. Metwyn, Cairhieňan chlapeckého vzhledu, jenž byl o deset let starší než Mat, místo toho sebral meč, který měl opřený o postel, a vytáhl ho z pochvy, aby zkontroloval ostří. Byl z nich s mečem nejlepší, skutečně velmi dobrý, ale Gorderan se k němu dost blížil, i když vypadal jako kovář. Gorderan nebyl zdaleka tak pomalý, jak jeho mohutná ramena napovídala. Za Matem Cauthonem se do Ebú Daru vydal tucet Rudých paží a osm z nich bylo mrtvých a zbytek uvízl tady v paláci, kde nemohli štípat komorné, porvat se nad kostkami a zpíjet se do bezvědomí, jako kdyby přebývali v hostinci, kde by věděli, že je hostinský odnese do postele, i když možná s o něco lehčími měšci.

„Tady Noal vám může povědět, co se stalo, líp než já,“ opáčil Mat a postrčil si klobouk z čela. „Bude tu spát s váma. Dneska večer mi zachránil život.“

To vyvolalo vzrušení, šok i pochvaly Noalovi. Muži ho poplácávali po zádech, až ho málem srazili na zem. Vanin zašel tak daleko, že si tlustým prstem založil knihu a posadil se.

Noal odložil ranec vedle jedné prázdné postele a vypověděl ten příběh se složitými gesty. Svou roli zlehčoval, dokonce ze sebe udělal tak trochu kašpara, jak tam klouzal v blátě a užasle pozoroval gholama, zatímco Mat bojoval jako pravý rytíř. Byl přirozeným vypravěčem, stejně dobrý jako kejklíř, člověk přímo viděl, co popisoval. Harnan a Rudé paže se od srdce smáli, věděli, o co mu jde, nesnažil se jejich kapitánovi vypálit rybník, a schvalovali to, ale smích utichl, když došlo na to, jak Matův protivník proklouzl malou dírou ve zdi. To je Noal přiměl vidět také. Vanin odložil knihu a znovu si odplivl mezi zuby. Po setkání s gholamem v Rahadu zůstali Vanin a Harnan ležet polomrtví. Polomrtví, protože šel po jiné kořisti.

„Zřejmě po mně z nějakýho důvodu touží,“ pronesl Mat lehce, když stařec domluvil a zřejmě vyčerpaný se svezl na svou postel. „Nejspíš se mnou hrál vrchcáby, i když já se na to nepamatuju. Ale vy si nemusíte lámat hlavu, hlavně dokud se nedostanete mezi nás dva.“ Zazubil se, snažil se to změnit v žert, ale nikdo se nezasmál. „V každým případě vám ráno rozdělím zlato. Koupíte si kajutu na první lodi vyplouvající do Illianu a Olvera vemete s sebou. Toma a Juilina taky, jestli půjdou.“ Usoudil, že chytač zlodějů půjde. „A taky Nerima a Lopina, samozřejmě.“ Začínal si zvykat, že se o něj ti dva starají, ale tady je těžko potřeboval. „Talmanes už musí být někde poblíž Caemlynu. Nemělo by být těžký ho najít.“ Až odejdou, zůstane s Tylin sám. Světlo, to by raději znovu čelil gholamovi!

Harnan a ostatní tři Rudé paže si vyměnili pohledy. Fergin se škrábal na hlavě, jako by to tak docela nechápal. Možná nechápal. Byl to dobrý voják – ne nejlepší, ale docela dobrý – ale když došlo na ostatní věci, nebyl zrovna nejbystřejší.

„To by nebylo správný,“ připustil Harnan nakonec. „Navíc by nás urozenej pán Talmanes stáhl z kůže, kdybychom se vrátili bez tebe.“ Ostatní tři přizvukovali. Tohle pochopil i Fergin.

„A ty, Vanine?“ zeptal se Mat.

Tlouštík pokrčil rameny. „Odvedu kluka od Riselle a on mě rozpáře jako pstruha, hned jak prvně usnu. Být na jeho místě, taky to udělám. A tady mám aspoň čas na čtení. Když budu dělat podkováře, moc času mi na to nezbyde.“ To bylo jedno z přechodných zaměstnání, která údajně zastával. Patřil mezi ně i stájník. Ve skutečnosti byl zlodějem koní a pytlákem, nejlepším ve dvou státech a možná i ve třetím.

„Všichni jste se zbláznili,“ prskl Mat zamračeně. „To, že chce mě, ještě neznamená, že vás nezabije, když se mu dostanete do cesty. Nabídka platí. Každý, kdo přijde k rozumu, může odejít.“

„Už jsem chlapy jako ty viděl,“ ozval se náhle Noal. Ten shrbený stařík byl obrazem stáří a vyčerpání, ale oči, jež upíral na Mata, měl bystré a jasné. „Někteří mají na ostatní takovej vliv, že je ostatní následují kamkoliv. Někteří je vedou ke zkáze, jiný ke slávě. Myslím, že tvoje jméno se ještě objeví ve spoustě historickej knížek.“

Harnan vypadal stejně zmateně jako Fergin. Vanin si odplivl, zase si lehl a otevřel svou knihu.

„Možná, jestli mi dojde všechno štěstí,“ posteskl si Mat. Věděl, co je třeba, aby člověk vstoupil do dějin. Při tom mohli člověka snadno zabít.

„Bude lepší, když se trochu upravíš, než tě uvidí,“ pípl Fergin náhle. „Tohle bahno by stačilo, aby dostala kudlibabku pod sedlo.“

Mat si rozzlobeně strhl klobouk z hlavy a beze slova vyrazil pryč. No, odešel tak rychle, jak to jen šlo, kulhal s pomocí hole. Než se za ním zavřely dveře, zaslechl Noala, jak začíná vyprávět o tom, jak se kdysi plavil na lodi Mořského národa a naučil se koupat ve studené slané vodě. Alespoň tak to začínalo.

Hodlal se upravit, než ho Tylin uvidí – opravdu ano – ale jak tak kulhal chodbami ověšenými květovanými nástěnnými koberci, jež Ebúdarci nazývali letní závěsy, kvůli roční době, na niž upomínaly, čtyři sloužící v palácové zelenobílé livreji a ne méně než sedm komorných mu naznačili, že by se měl vykoupat a převléknout, než ho uvidí královna, a nabízeli, že mu donesou vodu a čisté šaty, aniž by to zjistila. Díky Světlu nevěděli o něm a o Tylin všechno – to nejhorší kromě něj a Tylin nevěděl nikdo – jenže věděli zatraceně dost. Horší bylo, že to schvalovali, jeden každý prokletý sluha v celém prokletém Tarasinském paláci. Tylin přece byla královna, a pokud se jich týkalo, mohla si dělat, co se jí zlíbí. Také byla od příchodu Seanchanů hodně vzteklá, a pokud Mat Cauthon, umytý a celý v krajkách, zařídí, že na ně přestane ječet kvůli pitomostem, tak ho vydrhnou i za ušima a zabalí do krajek jako letnicový dárek!

„Bláto?“ řekl hezké, usmívající se komorné, roztahující před ním sukně v pukrleti. V tmavých očích se jí blýskalo a v hlubokém výstřihu byl vidět dost velký kus poprsí, až se skoro vyrovnala Riselle. Jindy by se možná s potěšením podíval. „Jaký bláto? Já žádný bláto nevidím!“ Otevřela pusu a zapomněla se narovnat, jen na něj civěla s ohnutými koleny, když odcházel pryč.

Juilin Sandar rychle zahnul za roh a málem do něj vrazil. Tairenský chytač zlodějů odskočil s tlumenou kletbou a tmavá tvář mu zešedivěla, než si uvědomil, kdo to je. Pak se omluvil a chtěl zmizet.

„Zapletl tě Tom nějak do těch svých hloupostí, Juiline?“ zeptal se ho Mat. Juilin a Tom spolu bydleli hluboko v obydlích sloužících, neměl důvod být tady nahoře. V tom tmavém tairenském kabátě, rozšířeném nad boky, byl mezi sluhy nápadný jako kachna v kurníku. Suroth byla na takové věci přísná, přísnější než Tylin. Jediný důvod byl podle Mata ten, že se zapletl s Tomem a Beslanem. „Ne, neříkej mi to. Udělal jsem Harnanovi a ostatním nabídku a můžeš ji využít i ty. Jestli chceš odejít, dám ti peníze.“

Juilin stejně nevypadal, že by mu cokoliv řekl. Zastrčil si palce za opasek a klidně se Matovi podíval do očí. „Co řekli Harnan a ostatní? A co dělá Tom, že je to podle tebe hloupé? Je tu jedna řada střech, na kterých se vyzná líp než ty nebo já.“

„Ten gholam je pořád v Ebú Daru, Juiline.“ Tom věděl, že ve hře rodů se vyzná, a moc rád strkal nos do politiky. „Dneska večer se mě snažil zabít.“

Juilin zavrčel, jako by dostal ránu do břicha, a prohrábl si krátké černé vlasy. „Stejně mám důvod se tu ještě chvíli zdržet,“ prohlásil. Jeho chování se trochu změnilo, začal být poněkud umíněný, bránil se a choval se maličko provinile. Co ho Mat znal, nikdy nepošilhával po děvčatech, ale když se chlap díval takhle, mohlo to znamenat jediné.

„Vezmi ji s sebou,“ navrhl mu Mat. „A jestli nebude chtít jít, no, v Tearu nebudeš ani hodinu a už budeš mít na klíně ženskou. Tak to se ženskýma chodí, Juiline. Když jedna řekne ne, vždycky se najde nějaká, která řekne ano.“

Sluha, spěchající kolem s náručí plnou lněných osušek, na zabláceného Mata užasle hleděl, ale Juilin si myslel, že kouká na něj, a tak vytáhl palce zpoza pásku a pokusil se zaujmout pokornější postoj. Bez většího úspěchu. Tom mohl se služebnictvem spát, ale od začátku se mu dařilo, že to vypadalo, jako by se tak rozhodl sám, z nějakého výstředního popudu, a nikdo nepovažoval za divné, když ho tu uviděl, jak možná míří do Riselliných komnat, jež kdysi patřívaly Matovi. Juilin pořád vykládal, že je chytač zlodějů – nikdy lovec zlodějů – a zíral do očí tolika nedůtklivým panáčkům a samolibým kupcům, aby jim dokázal, že je stejně dobrý, až všichni v paláci věděli, co je zač. A kam patří, což bylo dole.

„Můj pán je moudrý,“ řekl příliš nahlas a škrobeně a trhaně se uklonil. „Můj pán ví všechno o ženách. Jestli můj pán odpustí prostému muži, musím se vrátit na své místo.“ Otočil se, ale ještě prohodil přes rameno, stále tím zvučným hlasem: „Dneska jsem zaslechl, že jestli se můj pán ještě jednou vrátí a bude vypadat, jako by ho tahali ulicemi, hodlá královna mého pána zpráskat proutkem osobně.“

A to byl ten kámen, který zničil vůz.

Mat rozrazil dveře do Tylininých komnat, vrazil dovnitř, hodil klobouk přes celý pokoj – a ztuhl, s pusou otevřenou, a všechno, co hodlal říci, mu zamrzlo v hrdle. Jeho klobouk dopadl na koberec a odkutálel se z dohledu. Závan větru zachřestil vysokými trojdílnými okny vedoucími na dlouhý mřížový balkon nad náměstím Mol Hara.

Tylin se obrátila ve zlaceném křesle vyřezaném do podoby bambusu a zadívala se na něj přes zlatý pohár s vínem. Vlny lesklých černých, na spáncích prokvetlých vlasů lemovaly krásný obličej s dravčíma očima a ne právě potěšeným výrazem. Všímal si nedůležitých věcí. Lehce pohupovala nohou přes nohu, až se jí zelené a bílé spodničky vlnily. Oválný výstřih šatů odhalující plné poprsí a jílec svatebního nože měla lemované světle zelenou krajkou. Nebyla sama. Naproti ní seděla Suroth, mračila se do vína a dlouhými nehty poklepávala o lenoch křesla. Byla docela hezká, i když měla vlasy vyholené tak, že jí zbyl jen hřeben uprostřed, až na to, že vedle ní Tylin vypadala jako králík. Dva nehty na každé ruce měla nalakované namodro. Vedle ní seděla, ze všech věcí, malá dívka, také v květovaném kaftanu přes plisované bílé sukně, ale celou hlavu jí zakrýval řiďounký závoj – a zřejmě měla vlasy oholené úplně! – a na sobě měla hotový poklad v rubínech. I ve stavu naprostého šoku si Mat všiml zlata a rubínů. Za dívčiným křeslem stála se zkříženýma rukama štíhlá žena, černá jako černý háv, který měla na sobě, a vysoká jako Aielanka, a špatně zakrývala netrpělivost. Vlnité černé vlasy měla krátké, ale neoholené, takže nebyla ani urozená, ani só’džin. Byla panovačně krásná a zastínila jak Tylin, tak Suroth. Krásných žen si všímal taky, i když měl zrovna pocit, že dostal po hlavě kladivem.

Ale nezarazila ho přítomnost Suroth a cizinek. Kostky se zastavily, přistály se zaduněním, až mu zazvonilo v uších. To se ještě nikdy nestalo. Stál tam a čekal, až z plamenů v mramorovém krbu vyskočí nějaký Zaprodanec nebo se otevře země a pohltí celý palác.

„Tys mě neposlouchal, holoubku,“ zavrkala Tylin nebezpečným tónem. „Řekla jsem, že máš zajít dolů do kuchyně a dát si paštiku, než na tebe budu mít čas. A taky se vykoupej.“ Tmavé oči se jí leskly. „To bláto probereme později.“

Ohromený Mat si to znovu probíral v hlavě. Vstoupil do místnosti, kostky se zastavily a... Nic se nestalo. Nic!

„Tento muž byl přepaden,“ ozvala se mrňavá žena v závoji a vstala. Hlas měla studený jako vítr vanoucí venku. „Tvrdila jsi, že ulice jsou bezpečné, Suroth! Jsem nespokojena.“

Něco se muselo stát! Už se to mělo stát! Když se kostky zastavily, něco se vždycky stalo.

„Ujišťuji tě, Tuon, že ulice Ebú Daru jsou bezpečné jako ulice samotného Seandaru,“ řekla Suroth a to Mata vytrhlo z omámení. Mluvila... znepokojeně. A Suroth znepokojovala ostatní lidi.

Vedle ní se objevil štíhlý, půvabný mladý muž v téměř průhledném oděvu da’covale s vysokým džbánem z modrého porcelánu, uklonil se a mlčky nabídl, že jí doleje pohár. A z toho Mat znovu nadskočil. Neuvědomil si, že v místnosti je přítomen ještě někdo. Žlutovlasý muž v neslušném oděvu nebyl jediný. Štíhlá, ale hezky tvarovaná rusovláska ve stejném šatu klečela u stolku, kde byly lahvičky s kořením a další vinné džbány z tenkého porcelánu Mořského národa a také malé zlacené mosazné ohřívadlo s pohrabáčem, potřebné k ohřívání vína. A na druhém konci místnosti stála prošedivělá, nervózně vypadající služebná v zelenobílé livreji rodu Mitsobar. A v rohu, tak nehybná, až ji málem přehlédl, stála další Seanchanka, malá žena s vyholenou polovinou zlatých vlasů a poprsím, které by překonalo i to Risellino, pokud by jí šaty z červených a žlutých štítků nesahaly až pod bradu. Ne že by to Mat hodlal zjišťovat. Seanchané byli na své só’džin velmi hákliví. A Tylin byla háklivá na každou ženu. V jejích komnatách se neobjevila služka mladší než bába od chvíle, kdy Mat mohl vstát z postele.

Suroth se na půvabného muže podívala, jako by si říkala, co je asi zač, a pak beze slova zavrtěla hlavou a obrátila pozornost zpět k tomu děcku, k Tuon, jež chlapíka posunkem odvolala. Olivrejovaná panská přiběhla, aby od něj vzala džbán, a pokusila se nalít Tylin, avšak královna ji nepatrným gestem poslala zpátky ke zdi. Tylin seděla a téměř se nehýbala. Nebylo divu, že se chtěla vyhnout pozornosti, pokud tahle Tuon děsila Suroth, jak bylo zřejmé.

„Jsem nespokojena, Suroth,“ zopakovala dívka a přísně se na druhou ženu zamračila. I když stála, příliš se nad sedící vznešenou paní netyčila. Mat usoudil, že to musí být také vznešená paní, jen ještě o něco vznešenější než Suroth. „Vzchopila ses, a to císařovnu, kéž žije věčně, potěší, ale tvůj špatně uvážený útok na východě byl katastrofou, která se nesmí opakovat. A jsou-li ulice tohoto města bezpečné, jak mohl být přepaden?“

Suroth měla bílé klouby, jak silně mačkala lenoch křesla a pohár. Mračila se na Tylin, jako by to kázání byla její vina, a Tylin se omluvně usmála a uklonila se. Ach, krev a popel, za tohle Mat určitě zaplatí!

„Upadl jsem, to je všechno.“ Jeho hlas jako by byl ohňostrojem, jak se po něm všechny otočily. Suroth a Tuon se zatvářily pohoršené, že promluvil. Tylin vypadala jako orel, který chce svého králíka smaženého. „Mé dámy,“ dodal Mat, ale to zřejmě věci moc nevylepšilo.

Vysoká žena se náhle natáhla, sebrala Tuon pohár vína z ruky a hodila ho do krbu. Do komína vyletěly jiskry. Služebná se zavrtěla, jako by chtěla jít pro pohár, než se poškodí ještě víc, ale só’džin se jí dotkla a ona se uklidnila.

„Byla jsi bláhová, Tuon,“ pronesla ta vysoká a vedle jejího hlasu působila dívčina přísnost jako výsměch. Příliš dobře známý seanchanský přízvuk jí téměř chyběl. „Suroth má zdejší situaci plně pod kontrolou. To, co se stalo na východě, se může stát v každé bitvě. Musíš přestat plýtvat časem na směšné maličkosti.“

Suroth na okamžik ohromením spadla brada, než si opět nasadila zamrzlou masku. Mat taky trochu civěl. Pokud člověk použil takový tón na jednoho z urozených, měl štěstí, pokud z toho vyšel jen s návštěvou u bičovacího kůlu!

Tuon, k jeho úžasu, jenom lehce naklonila hlavu. „Máš možná pravdu, Anath,“ řekla klidně a dokonce s náznakem podřízenosti. „Čas a znamení ukážou. Ale tento mladý muž očividně lže. Možná se obává Tylinina hněvu. Jeho zranění jsou však nepochybně vážnější, než by mohl utrpět při pádu, pokud ovšem ve městě nejsou útesy, jež jsem neviděla.“

Takže on se bojí Tylinina hněvu, co? No, když na to přišlo, tak se bál, trošku. Jenom trošičku. Ale nelíbilo se mu, když mu to někdo připomínal. Opřel se o svou hůl a snažil se stát co nejpohodlněji. Nakonec mohly muži dovolit si sednout. „Byl jsem zraněný v den, kdy vaši hoši dobyli město,“ sdělil jim se svým nejdrzejším úsměvem. „Ta vaše odporná banda všude házela blesky a ohnivý koule dost bezohledně. Ale už jsem se skoro uzdravil, děkuji za optání.“ Tylin zabořila obličej do vinného poháru, a přesto se jí podařilo vrhnout po něm přes jeho okraj pohled, slibující pozdější odplatu.

Tuon k němu přistoupila za šustění sukní. Tmavý obličej za závojem by mohl být hezký, nebýt výrazu soudce vydávajícího rozsudek smrti. A se slušnými vlasy místo té holé lebky. Oči měla velké a vlahé, avšak naprosto neosobní. Všiml si, že má nalakované všechny nehty a načerveno. Napadlo ho, jestli to snad má něco znamenat. Světlo, za ty rubíny by si člověk mohl žít v přepychu celá léta.

Tuon zvedla ruku a položila mu prsty pod bradu. Chtěl cuknout, ale Tylin se na něj zamračila nad Tuoninou hlavou, slibujíc mu odplatu tady a teď, pokud něco takového udělá. Mat se tedy zachmuřeně podvolil.

„Ty jsi bojoval proti nám?“ vyjela. „Složil jsi přísahy?“

„Přísahal jsem,“ zamumlal. „A s tím druhým jsem neměl moc na vybranou.“

„To jsi neměl,“ zamumlala. Pomalu ho obešla a dál ho studovala, dotkla se krajky na jeho manžetě i černého hedvábného šátku na krku a nazvedla mu okraj pláště, aby si prohlédla výšivku. Strpěl to, odmítal přešlápnout, a mračil se stejně jako Tylin. Světlo, ani když kupoval koně, tak důkladně je neprohlížel! Ještě se mu bude chtít podívat na zuby!

„Chlapec ti řekl, jak přišel ke svému zranění,“ ozvala se mrazivým, velitelským tónem Anath. „Jestli ho chceš, tak si ho kup. Byl to dlouhý den a ty už bys měla jít do postele.“

Tuon se zarazila a prohlédla si pečetní prsten na jeho prstě. Byl vyřezaný na zkoušku, aby řezbář předvedl, co umí, byla na něm běžící liška a dva letící krkavci, obklopení půlměsíci, a on jej koupil čirou náhodou, třebaže ho pak začal mít v oblibě. Napadlo ho, jestli ho snad nechce. Narovnala se a podívala se mu do obličeje. „Dobrá rada, Anath,“ pravila. „Kolik za něj chceš, Tylin? Jestli je tvůj favorit, řekni cenu a já ji zdvojnásobím.“

Tylin se začala dávit vínem. Mat skoro upadl na svou hůl. Ta holka ho chce koupit? No, podle toho, jak se tvářila, mohla obhlížet koně.

„Je to svobodný muž, vznešená paní,“ vypravila ze sebe Tylin nejistě, když zase mohla mluvit. „Já ho... nemůžu prodat.“ Mat by se byl zasmál, kdyby Tylin nemluvila, jako by měla plno práce, aby jí necvakaly zuby, a kdyby se ta zatracená Tuon právě nezeptala, jakou má cenu. Svobodný muž! Cha!

Dívka se otočila, jako by ho pustila z hlavy. „Ty se bojíš, Tylin, a pod Světlem, to bys neměla.“ Připlula k Tylinině křeslu, oběma rukama si zvedla závoj a odhalila spodní půlku obličeje, naklonila se a zlehka Tylin políbila na oči a na rty. Tylin se tvářila ohromeně. „Jsi má i Surothina sestra,“ pronesla Tuon překvapivě laskavým hlasem. „Já sama zapíšu tvé jméno mezi urozené. Budeš vznešená paní Tylin, jakož i královna Altary a víc, jak ti bylo přislíbeno.“

Anath zafrkala, hlasitě.

„Ano, Anath, já vím,“ povzdechla si dívka, narovnala se a spustila závoj. „Byl to dlouhý a únavný den a jsem unavená. Ale ukážu Tylin, jaké země chci, aby jí patřily, takže to bude vědět a bude klidná. V mých komnatách jsou mapy, Tylin. Poctíš mě a doprovodíš mě tam? Mám výtečné masérky.“

„Bude mi ctí,“ řekla Tylin a nemluvila o moc klidněji než dřív.

Só’džin kývla a žlutovlasý muž se rozběhl ke dveřím, otevřel je a poklekl, ale ženy si ještě musely uhladit a upravit šaty, než se mohly někam vydat, ať byly Seanchanky či Altařanky nebo kdokoliv jiný. I když to pro Tuon a Suroth udělala rusovlasá da’covale. Mat využil příležitosti a odtáhl Tylin trochu stranou, aby ho nebylo slyšet. Só’džin na něho upírala modré oči, avšak aspoň Tuon, přijímající pozornosti štíhlé da’covale, zřejmě zapomněla, že existuje.

„Já jenom neupad,“ sděloval Tylin tiše. „Ani ne před hodinou se mě snažil zabít gholam. Nejlepší asi bude, když odjedu. Ten tvor mě chce a zabije taky každýho, kdo bude se mnou.“ Právě ho to napadlo, ale usoudil, že by ten plán mohl uspět.

Tylin frkla. „On tě nedostane, prasátko.“ Podívala se na Tuon s výrazem, při němž by ta holka mohla zapomenout, že chce být Tylininou sestrou, kdyby ho viděla. „A ona taky ne.“ Měla aspoň dost rozumu, aby šeptala.

„Kdo je to?“ zeptal se. No, byla to jen chabá naděje.

„Vznešená paní Tuon, a víš tolik, co já,“ odpověděla Tylin stejně tiše. „Suroth skočí, když ta promluví, a ona skočí, když promluví Anath, ale já bych skoro přísahala, že Anath je nějaká služka. Jsou to vážně divní lidé, cukrouši.“ Náhle mu prstem odloupla kus bláta z tváře. Neuvědomil si, že má bláto i na obličeji. A náhle se taky tvářila jako orel. „Vzpomínáš na ty růžové stužky, cukrouši? Až se vrátím, zjistíme, jak vypadáš v růžové.“

Odplula z místnosti s Tuon a Suroth, s Anath, só’džin a da’covale v závěsu, takže Mat zůstal jen s babičkovskou služebnou, která začala poklízet džbány a poháry. Mat se svezl do křesla a složil hlavu do dlaní.

Jindy by se z těch růžových stužek mohl zbláznit. Neměl se snažit jí to platit. Nemyslel dokonce ani na gholama. Kostky se zastavily a... Co? Ocitl se tváří v tvář třem lidem, s nimiž se dosud neznal, ale tím to přece být nemohlo. Možná to mělo něco společného s tím, že se Tylin měla stát urozenou. Ale zatím pokaždé, když se kostky zastavily, stalo se něco jemu osobně.

Seděl tam a lámal si s tím hlavu. Služebná zatím zavolala další, aby všechno odnesly. A on tam seděl, dokud se nevrátila Tylin. Na ty růžové stužky nezapomněla a on pak na dost dlouhou dobu zapomněl na všechno ostatní.