Srdce zimy

19 Tři ženy

Vál severní vítr a slunce ještě pořádně nevyšlo, což podle místních vždycky znamenalo déšť, a zatažená obloha na to rozhodně vypadala, když šel přes náměstí Mol Hara. Lidé v šenku u Tulačky se změnili, tentokrát zde nebyly žádné sul’dam a damane, ale stejně tady bylo plno Seanchanů a tabákového kouře, třebaže hudebníci se ještě neobjevili. Většina lidí v místnosti snídala, někteří si misky prohlíželi pochybovačně, jako by si nebyli jistí, co se po nich chce, aby snědli – on sám měl při setkání s tou divnou bílou ovesnou kaší, již Ebúdarci tak rádi k snídani, podobný pocit – ale ne všichni se věnovali jídlu. U jednoho stolu hráli tři muži a žena v dlouhých vyšívaných hávech karty a kouřili fajfky a všichni měli vyholené hlavy podle módy nižší šlechty. Zlaťáky na stole upoutaly na chvíli Matovu pozornost. Hráli poměrně vysoko. Největší hromádka mincí ležela před malým černovlasým mužem, tmavým jako Anath, jenž se zuřivě zubil na soupeře přes dlouhou troubel fajfky se stříbrným náustkem. Mat měl však vlastní zlato a štěstí v kartách nikdy neměl tak velké jako v kostkách.

Avšak panímáma Ananová odešla ještě za tmy něco vyřídit, jak tvrdila její dcera Marah, již tu nechala velet. Byla to příjemně kyprá mladá žena s velkýma oříškovýma očima, stejnýma, jako měla matka, a sukně měla přišité až v půlce stehna, což by panímáma Ananová nedovolila, když tu Mat přebýval. Marah ho neviděla ráda, zamračila se, jakmile k ní přistoupil. Jeho rukou v hostinci zemřeli dva muži, když tady bydlel. Byli to zloději, kteří se mu snažili rozrazit lebku, ale takové věci se u Tulačky nestávaly. Když se stěhoval, dala Marah jasně najevo, jak ráda mu vidí záda.

Marah ovšem nezajímalo, co chce, a on jí to vlastně nemohl vysvětlit. Jenom panímáma Ananová věděla, co se skrývá v kuchyni, alespoň v to Mat horoucně doufal, a rozhodně to nehodlal vykládat v šenku. A tak si vymyslel povídačku o tom, jak mu chybí zdejší kuchyně, a s pohledem upřeným na ty nestydatě vyhrnuté sukně naznačil, že mu ještě víc chybí pohled na ni. Nechápal, proč odhalení většího kusu spodniček je skandální, když každá žena v Ebú Daru na veřejnosti odhaluje půl poprsí, ale pokud se Marah cítila odvážná, tak by mu trocha lichocení mohla usnadnit cestu. Předvedl jí svůj nejlepší úsměv.

Ona ho poslouchala jen na půl ucha a popadla procházející šenkýřku, kočku s kouřmýma očima, již moc dobře znal. „Vzdušný kapitán Yulan má už skoro prázdný pohár, Cairo,“ vyjela na ni rozzlobeně. „Máš mu ho dolévat! Jestli nezvládneš svou práci, holka, tak v Ebú Daru je spousta jiných, které to dokážou!“ Caira, o několik let starší než Marah, před ní posměšně udělala pukrle. A zamračila se na Mata. Než se Caira stačila narovnat, Marah popadla kluka, který se snažil udržet podnos naložený špinavým nádobím. „Přestaň se flákat, Rossi!“ štěkla. „Je tu plno práce. Udělej ji, nebo tě vezmu do stájí a to se ti nebude líbit, to ti teda povídám!“

Maražin nejmladší bratr se na ni zlobně zamračil. „Nemůžu se dočkat jara, až budu moct zase pracovat na člunech,“ zamumlal mrzutě. „Co se Frielle vdala, chováš se hrozně, jenom proto, že je mladší než ty a tebe ještě nikdo nepožádal.“

Rozpřáhla se po něm, ale on snadno uhnul, i když hrnky a talíře zarachotily a málem mu spadly. „Proč si prostě nepřišpendlíš spodničky u rybářskýho přístavu?“ zaječel na ni a uhnul, než mu mohla vlepit další pohlavek.

Když se k němu konečně otočila, Mat si povzdechl. Výraz přišpendlit spodničky ještě neznal, ale z Maražina výrazu to snadno uhádl. Málem jí šla z uší pára. „Jestli chceš něco k jídlu, musíš se vrátit později. Nebo můžeš počkat, jestli chceš. Nevím, jak dlouho to ale bude trvat.“

Usmívala se dost jedovatě. V tomto šenku by čekat nechtěl nikdo. Všude seděli Seanchané a ještě víc jich stálo, takže se šenkýřky v zástěrách musely opatrně prodírat davem a podnosy s jídlema pitím držet málem nad hlavou. Caira dolévala pohár tomu malému tmavému muži u karet a předváděla mu všechny ty smyslné úsměvy, jež kdysi měla pro Mata. Nevěděl, proč se na něj zlobí, ale měl v životě tolik žen, kolik právě dokázal zvládnout. A co vůbec je ten vzdušný kapitán? Bude to muset zjistit. Později.

„Počkám v kuchyni,“ sdělil Marah. „Chci říct Enid, jak moc mi její vaření chutná.“

Chtěla něco namítat, ale jedna Seanchanka se začala s křikem dožadovat vína. Zachmuřená, v modrozelené zbroji s přilbicí se dvěma chocholy, chtěla okamžitě svůj pohár vína na rozloučenou. Všechny šenkýřky byly zaměstnané, a tak se Marah na Mata jen zaškaredila a odběhla, přičemž se snažila nasadit milý úsměv. Ale moc jí to nešlo. Mat mávl svou holí a uklonil se k jejím zádům.

Vůně smíšené se sladkým kouřem v šenku prostupovaly i kuchyní, pečená ryba, pečící se chleba, masa škvířící se na rožni. V místnosti bylo horko od železných pecí a ohně v cihlovém ohništi. Pod dohledem vrchní kuchařky tady pobíhalo šest potících se žen a tři číšníci. Enid nosila sněhobílou zástěru, jako by to byl tabart jejího úřadu, a své říši vládla dlouhou dřevěnou lžící. Byla to ta nejkulatější žena, jakou kdy Mat viděl. Myslel si, že by ji nedokázal obejmout, kdyby se o to pokusil. Okamžitě ho poznala a poťouchle se usmála.

„Takže jsi zjistil, že jsem měla pravdu,“ prohlásila a ukázala na něj lžící. „Zmáčkl jsi špatný meloun a ukázalo se, že je to převlečenej perutín a ty vypasenej vepř.“ Zvrátila hlavu dozadu a zařehtala se.

Mat se nuceně usmál. Krev a zatracenej popel! Opravdu to věděl úplně každý! Musím vypadnout z tohohle zatracenýho města, pomyslel si ponuře, jinak se mi budou zatraceně smát po celej zbytek života!

Náhle mu obavy o zlato připadaly hloupé. Šedý dlažební kámen před troubami byl pevně zasazený mezi ostatní a nijak se od nich nelišil. Člověk musel znát ten trik, aby ho mohl zvednout. Lopin a Nerim by mu řekli, kdyby se mezi jejich návštěvami ztratila byť jediná mince. Panímáma Ananová by pachatele nejspíš vystopovala a stáhla z kůže, pokud by se někdo pokusil v jejím hostinci krást. Klidně mohl odejít. Třeba bude Aludřino odhodlání v tuto hodinu slabší. Možná mu dá snídani. Vyklouzl z paláce bez jídla.

Takže aby nevzbudil podezření, řekl Enid, jak moc mu chutnala její ryba v těstíčku, jak byla mnohem lepší než to, co se podává v Tarasinském paláci, aniž by musel sebeméně přehánět. Enid byla zázrak. Ta ženská se celá rozzářila a k jeho překvapení jednu rybu vyndala z trouby a naservírovala mu ji na talíř. Někdo v šenku mohl počkat, jak mu sdělila. Postavila talíř na kraj dlouhého kuchyňského stolu. Mávla lžící a obtloustlý pikolík mu přinesl stoličku.

Mat se zadíval na platýse ve zlatém, křupavém obalu a v ústech se mu začaly sbíhat sliny. Aludra teď nejspíš nebude o nic slabší než jindy. A kdyby ji rozčílil, že přišel tak časně, možná by mu ani žádnou snídani nedala. Hlasitě mu zakručelo v žaludku. Pověsil si plášť na kolíček u dveří na dvůr a hůl opřel o stěnu, klobouk si strčil pod stoličku a ohrnul si krajky, aby si je neumazal v talíři.

Než ze dvora od stájí přišla panímáma Ananová, shodila si plášť a vytřepala z něj kapky deště, z ryby zůstala jen kyselá chuť na jazyku a jemné bílé kostičky na talíři. Od příchodu do Ebú Daru se Mat naučil těšit z mnoha divných věcí, ale vynechával oči, jež na něj zíraly. Ryba je měla na stejné straně hlavy!

Mat si ubrouskem otíral ústa, když za panímámou Ananovou vklouzla další žena. Rychle za sebou zavřela dveře a mokrý plášť s kapuci staženou do čela si nechala na sobě. Jak Mat vstával, zahlédl tvář pod kapuci a málem převrhl stoličku. Usoudil, že to dobře zakryl, když se ženám poklonil, ale točila se mu hlava.

„Je dobře, že jsi tady, můj pane,“ pronesla panímáma Ananová rázně a podala svůj plášť číšníkovi. „Jinak bych pro tebe byla poslala. Enid, ať všichni odejdou z kuchyně, prosím, a hlídej dveře. Musím si s mladým pánem promluvit o samotě.“

Kuchařka všechny kuchtičky a pikolíky rázně vypakovala na dvůr, a třebaže si tlumeně stěžovali na déšť a bědovali nad spáleným jídlem, bylo jasné, že na to jsou stejně zvyklí jako Enid. Ta se na panímámu Ananovou a její společnici ani nepodívala a se lžící zdviženou, jako by třímala meč, vyběhla do šenku.

„Jaké překvapení,“ zahuhlala Joline Maza a shodila si kapuci. Tmavé vlněné šaty s hlubokým výstřihem podle místní módy jí byly velké a vypadaly obnošené a rozedrané. Ale z jejího bezstarostného chovám by to člověk nepoznal. „Když mi panímáma Ananová řekla, že zná muže, který by mě mohl vzít s sebou, až bude odcházet z Ebú Daru, nenapadlo by mě, že to jsi ty.“ Byla hezká, hnědooká, a usmívala se skoro stejně hřejivě jako Caira. A měla bezvěkou tvář, která přímo křičela Aes Sedai. S desítkami Seanchanů za dveřmi, hlídanými kuchařkou se lžící.

Joline si sundala plášť a chtěla ho pověsit na kolíček. Panímáma Ananová podrážděně zafrkala. „Ještě to není bezpečné, Joline,“ napomenula ji a mluvila, jako by mluvila se svou dcerou a ne s Aes Sedai. „Dokud nebudeš bezpečně –“

Náhle se u dveří do šenku ozval hluk, Enid hlasitě namítala, že dovnitř nikdo nesmí, a jiný hlas skoro stejně hlasitý, se seanchanským přízvukem, požadoval, aby ustoupila.

Mat si nevšímal protestů své nohy a pohnul se rychleji, než kdy v životě, popadl Joline kolem pasu, hodil sebou na lavici u dveří do stájí a Aes Sedai si stáhl do klína. Přitáhl si ji k sobě a předstíral, že ji líbá. Byl to hloupý způsob, jak zakrýt její tvář, ale nic jiného kromě toho, že by jí hodil plášť přes hlavu, ho nenapadlo. Ona rozčileně zasupěla, jenže když konečně zaslechla ten seanchansky hlas, strachem vytřeštila oči a bleskurychle ho objala kolem krku. Mat se modlil, aby jeho štěstí vydrželo, a díval se, jak se otevírají dveře.

Enid, stále hlasitě protestující, nacouvala do kuchyně a mávala lžící na só’džin v mokrém plášti, který ji strkal před sebou. Byl to mohutný, zamračený muž s krátkým copem, který mu nesahal ani k rameni, volnou rukou odrážel její lžíci a asi mu nevadilo, když se občas trefila. Byl to první só’džin, jehož Mat viděl s vousem. Díky němu vypadal jaksi pokřiveně, protože ho měl jen na bradě. Za ním přicházela vysoká žena s pronikavýma modrýma očima v bledé, přísné tváři. Odhodila si složitě vyšívaný modrý plášť, který jí u krku přidržovala velká stříbrná spona ve tvaru meče, a odhodila světlejší modré plisované šaty. Krátké tmavé vlasy měla přistřižené podle hrnce a zbytek vyholený vysoko nad ušima. Přesto to bylo lepší než sul’dam a damane. O trošičku lepší. Enid si uvědomila, že je bitva prohraná, a tak ustoupila, ale z toho, jak držela lžíci a zlobně se mračila, bylo jasné, že je připravená po něm okamžitě skočit, pokud by jí panímáma Ananová řekla.

„Jeden člověk vepředu říkal, že viděl hostinskou jít zadem,“ ohlásil só’džin. Díval se na Setalle, ale koutkem oka ostražitě sledoval Enid. „Jestli jsi Setalle Ananová, tedy věz, že toto je kapitán zelených paní Egeanin Tamarath a má příkaz na pokoje podepsané samotnou vznešenou paní Suroth Sabelle Meldarath.“ Jeho tón se změnil, už to nebylo jen oznámení, teď mluvil jako muž, jenž chce ubytování. „Tvoje nejlepší pokoje, jasné, s dobrou postelí a výhledem na náměstí a krbem, který nekouří.“

Mat sebou trhl, když muž promluvil, a Joline se asi lekla, že někdo přichází k nim, a tak mu strachem zasténala do ucha. V očích se jí leskly neprolité slzy a v náručí se mu celá třásla. Paní Egeanin Tamarath se na ně podívala, znechuceně se zašklebila a obrátila se, aby se na ně nemusela dívat. Mata ale zaujal ten muž. Jak, ve Světle, se z Illiánce stal só’džin? A taky mu připadal jaksi povědomý. Nejspíš další z těch tisíců dávno mrtvých lidí, na něž si nemohl vzpomenout.

„Jsem Setalle Ananová a mé nejlepší pokoje obývá vzdušný kapitán pán Abaldar Yulan,“ odvětila panímáma Ananová klidně, ani só’džin, ani urozená na ni nedělali dojem. Jen zkřížila ruce na prsou. „V mých druhých nejlepších pokojích bydlí praporeční generál Furyk Karede. Ze smrtonosné gardy. Nevím, jestli je kapitán zelených vyšší hodnost, ale ať tak nebo tak, budete si to muset vyřídit mezi sebou, kdo tady zůstane a kdo musí jít jinam. Mám přísnou zásadu nevyhánět žádné seanchanské hosty. Dokud platí za nájem.“

Mat se napjal, čekal na výbuch – Suroth by ho nechala zbičovat za polovinu toho, co řekla! – ale Egeanin se usmála. „Je to radost jednat s někým, kdo má krapet odvahy,“ protáhla. „Myslím, že budeme báječně vycházet, panímámo Ananová. Dokud to s tou odvahou nepřeženeš. Kapitán dává rozkazy a posádka poslouchá, ale na své palubě nikoho nenutím se plazit.“ Mat se zamračil. Paluba. Paluba lodi. Proč mu to něco připomíná? Ty staré vzpomínky byly občas dost protivné.

Panímáma Ananová kývla, aniž by odtrhla zrak od Seanchanky. „Jak přikazuješ, má paní. Ale doufám, že nezapomeneš, že Tulačka je moje loď.“ Naštěstí pro ni měla Seanchanka smysl pro humor. Zasmála se.

„Tak ty buď kapitánem své lodi,“ smála se, „a já budu kapitánem zlatých.“ Ať to znamenalo cokoliv. S povzdechem zakroutila hlavou. „Pravda Světla, asi nemám vyšší hodnost než mnoho zdejších, ale Suroth mě chce mít po ruce, takže někdo se přestěhuje a někdo se vystěhuje, pokud nechtějí bydlet po dvou.“ Náhle se zamračila, pohlédla na Mata a Joline a znechuceně ohrnula ret. „Doufám, že takové věci nedovoluješ všude, panímámo Ananová?“

„Ujišťuju tě, že toto pod mou střechou už nikdy neuvidíš,“ ubezpečila ji hostinská klidně.

Só’džin se na Mata a ženu na jeho klíně mračil také a Egeanin ho musela zatahat za rukáv, než sebou trhl a vyšel za ní zpět do šenku. Mat opovržlivě zavrčel. Ten chlapík mohl předstírat, že je stejně rozhořčený jako jeho paní, co hrdlo ráčí. Jenže Mat slyšel o slavnostech v Illianu a ty byly skoro stejně hrozné jako slavnosti v Ebú Daru, když přišlo na polonahé lidi pobíhající na veřejnosti. Nebylo to o nic lepší než da’covale nebo ty tanečnice shea, o nichž vojáci pořád básnili.

Když se za těmi dvěma zavřely dveře, snažil se sundat Joline z klína, ale ona se k němu tiskla, obličej měla zabořený do jeho ramene a tiše vzlykala. Enid si vydechla a sesula se na kuchyňský stůl, jako by jí změkly kosti. Dokonce i panímáma Ananová vypadala otřeseně. Spustila se na stoličku, již prve opustil Mat, a složila hlavu do dlaní. Avšak jen na chviličku, vzápětí už byla zase na nohou.

„Napočítej do padesáti a potom všechny pošli pryč z toho deště, Enid,“ přikazovala rázně. Nikdo by nepoznal, že se před chviličkou třásla. Sebrala Jolinin plášť z kolíku, vyndala z krabičky na krbové římse dlouhou třísku a sklonila se, aby si ji připálila na ohni pod rožněm. „Budu ve sklepě, kdybys mě potřebovala, ale jestli se bude někdo ptát, tak nevíš, kde jsem. Dokud neřeknu jinak, dolů nepůjde nikdo kromě nás dvou.“ Enid kývla, jako by to nebylo nic neobvyklého. „Přiveď ji,“ nakázala pak hostinská Matovi, „a neloudej se. Přines ji, jestli to bude nutný.“

Musel ji nést. Neustále plakala a odmítala se ho pustit, dokonce i zvednout hlavu. Nebyla těžká, díky Světlu, ale přesto ho zase rozbolela noha, když se svým břemenem následoval panímámu Ananovou do sklepa. Mohlo se mu to docela líbit, i přes tu bolest, kdyby si panímáma Ananová nedávala se vším tak načas.

Jako by na sto mil kolem nebyl jediný Seanchan, zapálila lampu na polici vedle těžkých dveří a pečlivě sfoukla třísku, než na lampu vrátila vysoký skleněný kryt, a kouřící třísku odložila do malého cínového popelníku. Beze spěchu vytáhla dlouhý klíč, odemkla železný zámek a konečně mu kývla, ať jde dál. Schodiště za dveřmi bylo dost široké, aby tudy prošel se sudy, ale prudké a mizelo dole ve tmě. Mat poslechl, počkal na druhém schodě, než dveře zase zavřela a zamkla, a potom šla první s lampou. Poslední, co potřeboval, bylo spadnout.

„Děláš tohle často?“ zeptal se a posunul si Joline v náručí. Už přestala brečet, ale pořád se třásla a držela se ho jako klíště. „Chci říct, jestli často schováváš Aes Sedai?“

„Zaslechla jsem, že ve městě ještě zůstala jedna sestra,“ odtušila panímáma Ananová, „a podařilo se mi ji najít dřív než Seanchané. Nemohla jsem jim nechat sestru.“ Zamračila se přes rameno, jako by ho vyzývala, ať se opováží říci něco jiného. Chtěl by, ale nedokázal se přimět to vyslovit. On by asi taky pomohl komukoliv uniknout Seanchanům, kdyby mohl, a Joline Maza byl zavázaný.

Tulačka byla dobře zásobeným hostincem a tmavý sklep byl velký. Mezi sudy s pivem a vínem, naskládanými vysoko, vedly uličky. Byly tady laťkové nádoby s bramborami a dýněmi, řady vysokých polic s pytlíky sušených fazolí, hrachu a paprik a hromady dřevěných beden se Světlo ví čím. Prach tu nebyl, ale ve vzduchu se vznášel pach obvyklý pro skladiště.

Zahlédl své šaty, úhledně složené na polici – pokud si tady dole neskladoval oděvy ještě někdo – ale nemohl si je prohlédnout. Panímáma Ananová šla na druhý konec sklepa, kde Mat posadil Joline na převrácený soudek. Musel jí vypáčit ruce, aby ji ze sebe dostal. S tichým fňukáním Joline vytáhla kapesník z rukávu a otírala si zarudlé oči. S napuchlou tváří se Aes Sedai moc nepodobala, a s těmi šaty už vůbec ne.

„Ztratila hlavu,“ vysvětlovala panímáma Ananová a postavila lampu na sud s odstraněným čepem. Na podlaze stály další prázdné sudy, čekající na návrat do pivovaru. Byl to největší volný prostor ve sklepě. „Schovávala se od chvíle, kdy přišli Seanchané. Posledních pár dní ji její strážci museli několikrát přestěhovat, když se Seanchané rozhodli prohledávat i budovy, ne jenom ulice. To asi stačí, aby hlavu ztratil každý. Ale pochybuju, že budou hledat i tady.“

Mat si vzpomněl na všechny ty důstojníky nahoře a usoudil, že má nejspíš pravdu. Přesto byl rád, že neriskuje on. Dřepl si před Joline a zabručel, jak ho píchlo v noze. „Pomůžu ti, jestli budu moct,“ slíbil. Jak, to netušil, ale pořád jí byl dlužný. „Hlavně buď ráda, žes měla štěstí a pokaždý se jim vyhnula. Teslyn takový štěstí neměla.“

Joline sundala kapesník z očí a zlobně se na něho zamračila. „Štěstí?“ plivla rozzlobeně. Kdyby to nebyla Aes Sedai, byl by řekl, že trucuje, když takhle vystrkovala spodní ret. „Mohla jsem uniknout! V prvních dnech byl všude zmatek, jak jsem slyšela. Ale já byla v bezvědomí. Fen a Blaeric mě jen tak tak odnesli z paláce, než se tam nahrnuli Seanchané, a dva muži nesoucí bezvládnou ženu přitahovali příliš velkou pozornost, aby se pokoušeli dostat až k některé městské bráně, než ji zabezpečili. Jsem ráda, že Teslyn chytili! Ráda! Něco mi dala. Jsem si tím jistá! Proto mě Fen a Blaeric nemohli vzbudit, proto jsem spala ve stájích a schovávala se v uličkách a pořád se bála, že mě ty zrůdy najdou. Patří jí to!“

Mat jenom zamrkal. Pochyboval, že by už někdy slyšel tolik jedu v hlase, dokonce ani v těch starých vzpomínkách ne. Panímáma Ananová se na ni zamračila a zaškubala jí ruka.

„Stejně ale pomůžu, co budu moct,“ vyhrkl Mat a vstal, aby se mohl mezi ženy postavit. Panímáma Ananová by podle něj Joline klidně vrazila pár facek, Aes Sedai nebo ne, a Joline zřejmě nebyla v náladě, kdy by zvážila, že nahoře může být damane, která vycítí to, co by na oplátku ona udělala hostinské. Byla to prostá pravda. Stvořitel stvořil ženy, aby muži neměli příliš lehký život. Jak ve Světle dostane Aes Sedai z Ebú Daru? „Jsem ti dlužný.“

Joline se nepatrně zamračila. „Dlužný?“

„Ta zpráva, kde jsi mě žádala, abych varoval Nyneivu a Elain,“ vysvětloval, olízl si rty a dodal: „Ta, co jsi mi nechala na polštáři.“

Jen mávla rukou, ale upírala na něj oči a ani nemrkla. „Všechny dluhy mezi námi budou splaceny v den, kdy mi pomůžeš dostat se za městskou hradbu, pane Cauthone,“ řekla a tón měla vznešený jako královna na trůně.

Mat ztěžka polkl. Tu zprávu mu někdo strčil do kapsy kabátu, nenechal ji na polštáři. A to znamenalo, že se zmýlil v osobě, jíž je zavázán.

Odešel, aniž by Joline upozornil, že lže – byla to lež, i když ho jen nechala na omylu – a neřekl to ani panímámě Ananové. Byl to jeho problém. A bylo mu z toho špatně. Přál si, aby to nebyl zjistil.

V Tarasinském paláci šel rovnou do Tylininých komnat a rozložil si plášť přes křeslo, aby mu uschl. Za okny šuměl déšť. Položil klobouk na vyřezávaný a zlacený šatník, otřel si obličej a ruce a zvážil, že si převlékne kabát. Déšť mu ten, co měl na sobě, na několika místech promočil. Promočil. Světlo.

Znechuceně zabručel, zmačkal ručník a hodil ho na postel. Doufal – trošičku – že by mohla vejít Tylin a zarazit nůž do sloupku u postele, takže by mohl odložit to, co musel udělat. Co musel udělat. Joline mu nedala na vybranou.

Palác měl docela jednoduché rozložení, pokud to tak chtěl člověk brát. Nejníž bydleli sloužící, byly tam kuchyně a sklepy. Nad tím byly rozlehlé veřejné místnosti a stísněné pracovny úředníků a pak následovaly komnaty méně oblíbených hostů, kde nyní bydleli hlavně seanchanští urození. Na nejvyšším poschodí byly Tylininy komnaty a pokoje pro oblíbenější hosty, jako byly Suroth, Tuon a pár dalších. Ale dokonce i paláce měly podkroví.

Mat se zarazil u paty schodiště skrytého za nenápadným rohem, kde si ho nikdo nevšimne, a zhluboka se nadechl, než se vydal nahoru. Obrovská místnost v podkroví, bez oken, s nízkým stropem a podlahou z drsných prken, byla po příchodu Seanchanů vyprázdněna a nyní tu byly řady maličkých pokojíků s dveřmi. Úzké chodby ozařovaly železné kandelábry. Tady byl déšť, bušící do střechy, slyšet zvlášť hlasitě. Na horním schodě se Mat znovu zastavil, a vydechl až tehdy, když neuslyšel žádné kroky. V jednom pokojíku plakala jakási žena, ale neobjeví se žádná sul’dam, aby se vyptávala, co tu pohledává. Nejspíš všechny zjistí, že tu byl, ale až když zjistí, co potřeboval, pokud si pospíší.

Nevěděl, který pokoj je její, a to byla potíž. Zašel tedy do prvního a pootevřel dveře jen natolik, aby mohl nakouknout dovnitř. Na úzké posteli, s rukama složenýma v klíně, seděla žena Atha’an Miere v šedé. Většinu místnosti zabírala postel, stojan s umyvadlem, džbán a malé zrcadlo. Z kolíčků na zdi viselo několik šedých šatů. Článkované stříbrné vodítko a’damu se obloukem táhlo od stříbrného obojku, jejž měla žena kolem krku, ke stříbrnému náramku, pověšenému na háčku ve zdi. Žena se dostala do všech částí pokoje. Dírky, kde měla náušnice a kroužek v nose, se ještě neměly čas zahojit. Vypadaly jako rány. Když otevřel dveře, ustrašeně zvedla hlavu, ale vzápětí se zatvářila zamyšleně. A možná tu byla i naděje.

Mat beze slova zavřel dveře. Všechny je zachránit nemůžu, říkal si drsně. Nemůžu! Světlo, jak tohle nenáviděl.

Za dalšími dveřmi byly stejné pokoje a další tři ženy Mořského národa. Jedna hlasitě plakala na posteli. Pak přišla spící žlutovlasá žena. Všechny měly a’dam volně pověšený na háčku. Poslední dveře Mat zavíral, jako by se snažil uzmout panímámě al’Vereové koláč přímo pod nosem. Ta žlutovlasá žena možná nebyla Seanchanka, ale nehodlal to riskovat. O tucet dveří dál si těžce vydechl úlevou, vklouzl dovnitř a zavřel dveře.

Teslyn Baradon ležela na posteli s tváří v dlaních. Pohnula jen tmavýma očima, jako by ho bodla. Neřekla nic, jen se na něj dívala, jako by se mu snažila provrat díry do hlavy.

„Dala jsi mi tu zprávu do kabátu,“ řekl tiše. Stěny byly tenké, stále slyšel plakat tu ženu. „Proč?“

„Elaida ty holky chce stejně tolik, jako chtěla hůl a štólu,“ odpověděla Teslyn prostě, aniž se pohnula. Hlas měla stále drsný, ale méně, než se pamatoval. „Zvlášť Elain. Chtěla jsem jí... to znesnadnit... pokud by to šlo. Ať si na ně počká.“ Tiše, hořce se zasmála. „Dokonce jsem napojila Joline ločidlem, aby se do toho nemohla míchat. A podívej, kam mě to dostalo. Joline unikla a já...“ Znovu pohnula očima ke stříbrnému náramku visícímu na háčku.

Mat si povzdechl a opřel se o stěnu vedle pověšených šatů. Věděla, co bylo v té zprávě, varování pro Elain a Nyneivu. Světlo, doufal, že to vědět nebude, že mu tu zatracenou věc do kapsy strčil někdo jiný. Ale stejně to moc nepomohlo. Obě věděly, že po nich Elaida jde. Ta zpráva nic nezměnila! A ona se jim stejně nesnažila pomoci, jenom... to znesnadnit... Elaidě. Mohl odejít s čistým svědomím. Krev a popel! Vůbec se s ní neměl bavit. Když s ní teď opravdu promluvil...

„Pokusím se ti pomoct utýct, jestli to půjde,“ sliboval váhavě.

Zůstávala na posteli. Ani hlas, ani výraz se jí nezměnily. Mohla vysvětlovat něco prostého a nedůležitého. „I kdybys mi dokázal sundat ten obojek, nedostala bych se daleko, nejspíš ani ne ven z paláce. A i kdyby ano, tak městskou bránou neprojde žádná žena, která dokáže usměrňovat, pokud nemá a’dam. Stála jsem tam na stráži sama, tak to vím.“

„Něco vymyslím,“ zamumlal a prohrábl si vlasy. Vymyslet něco? Co? „Světlo, ani nemluvíš, jako bys chtěla utýct.“

„Ty to myslíš vážně,“ zašeptala tak potichu, že ji skoro neslyšel. „Myslela jsem, že ses mi jenom přišel vysmívat.“ Pomalu se posadila. Upřela na něj oči a její hlas zněl naléhavě. „Jestli chci uniknout? Když udělám něco, co je potěší, sul’dam mi dává sladkosti. A já se na odměnu těším.“ Do hlasu se jí vkradl děs. „Ne proto, že bych měla ráda sladkosti, ale proto, že jsem potěšila sul’dam.“ Z oka jí skanula slza. Zhluboka se nadechla. „Jestli mi pomůžeš uniknout, udělám cokoliv, o co mě požádáš, pokud to nebude znamenat zradu Bílé –“ Prudce zavřela pusu, narovnala se a upřela na něj oči. Náhle kývla. „Pomoz mi utéct a udělám cokoliv, oč mě požádáš,“ pravila.

„Udělám, co půjde,“ slíbil. „Musím to promyslet.“

Kývla, jako by jí slíbil, že do večera bude volná. „Tady v paláci drží v zajetí další sestru. Edesinu Azzedin. Musí jít s námi.“

„Ještě jedna?“ opáčil Mat. „Měl jsem dojem, že jsem viděl ještě tři nebo čtyři včetně tebe. A stejně si nejsem jistý, jestli tě dostanu ven, natož –“

„Ty ostatní byly... změněny.“ Teslyn stiskla rty. „Guisin a Mylen – znala jsem ji jako Sheraine Caminelle, ale nyní reaguje jen na Mylen – ty by nás zradily. Edesina je stále sama sebou. Nenechám ji tu, i když je to vzbouřenkyně.“

„Tak hele,“ začal Mat s uklidňujícím úsměvem, „řekl jsem, že se tě odsud pokusím dostat, ale nevím, jak bych zvládl dvě –“

„Už bys měl jít,“ přerušila ho znovu. „Muži sem nesmějí a v každém případě bys vzbudil podezření, kdyby tě tu našly.“ Zamračila se na něj a zafrkala. „Pomohlo by, kdyby ses neoblékal tak okázale. Ani deset opilých cikánů by nepřilákalo tolik pozornosti, co ty. Už běž. Honem. Běž!“

Odešel, jen si rozzlobeně mumlal. Přesně jako Aes Sedai. Nabídnete jí pomoc a vzápětí zjistíte, že vám rozkazuje vylézt v noci po útesu, abyste z vězení osvobodili padesát lidí. To byl jiný muž, už dlouho mrtvý, ale on si na to vzpomněl a sedělo to. Krev a zatracenej popel! Nevěděl, jak zachránit jednu Aes Sedai, a ona ho nutí zachraňovat dvě!

Vyrazil kolem rohu u paty schodiště a málem vrazil do Tuon.

„Do kotců pro damane muži nesmějí,“ řekla a chladně na něj zírala přes závoj. „Mohl bys být potrestán už jenom za to, že jsi tam vstoupil.“

„Hledal jsem jednu hledačku větru, vznešená paní,“ vyhrkl honem, uklonil se a horečnatě uvažoval. „Kdysi mi prokázala laskavost a mě napadlo, že by mohla chtít něco z kuchyně. Koláč nebo tak. Ale nenašel jsem ji. Asi ji nechytili, když...“ Odmlčel se a zíral. Ta přísná, soudcovská maska, kterou ta holka vždycky nosila, se rozpustila v úsměvu. Vážně byla moc krásná.

„To je od tebe velice laskavé,“ poznamenala. „Je dobré vědět, že jsi laskavý k damane. Ale musíš být opatrný. Někteří muži si damane skutečně berou do postele.“ Znechuceně zkřivila rty. „Nechtěl bys, aby tě někdo považoval za zvrhlíka.“ Zase se zatvářila přísně. Všichni zajatci budou okamžitě popraveni.

„Děkuju za varování, vznešená paní,“ řekl poněkud nejistě. Jaký muž by chtěl mít v posteli ženu uvázanou na vodítku?

Pak zmizel, pokud se jí týkalo. Prostě odplula pryč chodbou, jako by nikoho nepotkala. Ale pro jednou mu vznešená paní Tuon nedělala sebemenší starosti. Měl Aes Sedai, která se schovávala ve sklepě u Tulačky, a další dvě s obojky damane, které čekaly, že jim zatracený Mat Cauthon zachrání krk. Byl si dost jistý, že Teslyn té Edesině všechno řekne, jakmile to půjde. Tři ženy, které by mohly začít být netrpělivé, kdyby je nedokázal dostat do bezpečí včas. Ženy rády mluví, a pokud se nechají mluvit dost, uklouznou jim i věci, které je lépe nevyslovovat. A netrpělivé ženy mluví ještě víc než ostatní. Kostky v hlavě už necítil, ale skoro slyšel, jak hodiny odtikávají čas. A hodinu by mohla odzvonit popravčí sekera. Bitvu dokázal naplánovat i ve spánku, ale ty staré vzpomínky mu tady zřejmě nebyly k ničemu. Potřeboval intrikána, někoho, kdo byl zvyklý na pletichaření a pokřivený způsob uvažování. Byl čas sednout si a promluvit s Tomem. A s Juilinem.

Pustil se do hledání a mimoděk si začal tiše pobrukovat: „Dostal jsem se na dno studny.“ No, dostal se tam, stmívalo se a lilo jako z konve. A jak se mu často stávalo, ze starých vzpomínek se vynořilo další jméno, píseň takedského dvora ve Farashelle, zničeného před tisíci lety Artušem Jestřábí křídlo. Léta mezi tím však téměř neovlivnila melodii. Tenkrát se písnička jmenovala: „Poslední boj u Mandenharu.“ Obě jména se hodila dokonale.