Srdce zimy

18 Nabídka

Dny poté, co se ho gholam snažil zabít, ubíhaly v rytmu, který ho nesmírně rozčiloval. Obloha byla neměnně šedá, akorát občas pršelo a občas ne.

V ulicích se povídalo, že nedaleko města zabil kohosi vlk, rozerval mu hrdlo. Nikdo se nebál, lidé byli jen zvědaví. Vlky tak blízko Ebú Daru nikdo neviděl už celá léta. Mat se bál. Městští lidé možná věřili, že by se vlk vydal tak blízko k městu, on ale věděl svoje. Gholam neodešel. Harnan a ostatní Rudé paže umíněně odmítali odejít, tvrdíce, že mu budou hlídat záda, a Vanin to odmítal bez jakéhokoliv důvodu, jen zamumlal, že Mat má dobrý oko na rychlý koně. A když to řekl, odplivl si. Riselle, s olivovým obličejem dost hezkým, aby muž polkl, a velkýma tmavýma očima dost vědoucíma, aby mu vyschlo v hrdle, se přeptala na Olverovo stáří, a když řekl, že je mu skoro deset, zatvářila se překvapeně a zamyšleně si poklepala na plné rty, ale pokud něco na výuce změnila, on tak jako tak odcházel stejně nadšen jejími ňadry i knihami, z nichž mu předčítala. Mat usoudil, že Olver by se kvůli Riselle a knížkám možná vzdal i každovečerní hry hadi a lišky. A když vybíhal z komnat, které bývaly Matovy, často tam s harfou pod paží vklouzl Tom. Už to samo o sobě stačilo, aby Mat skřípal zuby, jenže to nebyla ani polovina toho všeho.

Tom a Beslan často vycházeli společně a jeho nepozvali. Potom byli pryč půl dne či půl noci. A neřekli mu o svých plánech ani ň, třebaže Tom měl aspoň tolik slušnosti, aby se tvářil rozpačitě. Mat doufal, že nenechají někoho zabít zbytečně, ale oni se o jeho názory příliš nezajímali. Beslan se na něj už od pohledu mračil. Juilin dál mizel nahoře, ale zahlédla ho Suroth, což mu vysloužilo, že ho pověsili za ruce na kůl u stájí a zbičovali. Mat zařídil, aby mu Vanin ošetřil podlitiny – ten chlapík tvrdil, že ošetřovat lidi je stejné jako ošetřovat koně – a varoval ho, že příště by to mohlo být horší, ale ten hlupák byl každou noc zase nahoře, i když se stále ošíval, jak se mu košile lepila na záda. Musela za tím být žena, třebaže se chytač zlodějů odmítal přiznat. Mat usoudil, že asi některá ze seanchanských dam. Palácová služebná by ho mohla navštěvovat v jeho vlastním pokoji, když byl Tom pořád pryč.

Rozhodně to nebyla Suroth ani Tuon, ale nebyly to jediné vysoce urozené Seanchanky v paláci. Většina seanchanských šlechticů si pronajala pokoje či rovnou celé domy ve městě, ale několik jich přišlo se Suroth a hrstka s holkou. Nejedna vypadala docela příjemně zaoblená, i když měly vyholené vlasy a na každého s nevyholenými spánky se dívaly svrchu. Tedy pokud člověka vůbec vzaly na vědomí. Nebylo moc pravděpodobné, že by se některá z těch povýšených žen podívala dvakrát na muže, přespávajícího v obydlí sloužících, ale Světlo ví, že pokud jde o muže, mívají ženy prapodivný vkus. Nemohl vůbec nic dělat, musel nechat Juilina být. Ať už ta žena byla kdokoli, ještě by mohla chytače zlodějů připravit o hlavu, ale taková horečka musela přejít sama, než mohl muž zase začít používat mozek. Ženy mužům dělaly divné věci s hlavou.

Nově dorazivší lodě každý den vyvrhovaly lidi, zvířata a náklad, dost na to, aby mohutné městské hradby praskaly ve švech, kdyby tu všichni zůstali, ale oni jenom propluli městem na venkov, s rodinami, řemeslem a dobytkem, připravení zapustit kořeny. Přicházeli rovněž vojáci, po tisících, skvěle zorganizovaná pěchota i jezdectvo, s elegancí veteránů, v jasně omalované zbroji, postupující k severu a na východ přes řeku. Mat je přestal počítat. Občas zahlédl zvláštní tvory, i když většinu z nich vyložili nad městem, aby se vyhnuli ulicím. Byli tady tormové, připomínající tříoké kočky s bronzovými šupinami, velké jako koně, a většina skutečných koní z nich šílela, jen je uviděla. Dále corlmové, jako chlupatí bezkřídlí ptáci, velcí jako člověk, s dlouhýma ušima, jimiž neustále otáčeli, a s dlouhými zobany, připravenými rvát maso. A obrovští s’reditové, s dlouhými čenichy a ještě delšími kly. Na přístaviště pod Rahadem přilétali rakenové a větší to’raken, obrovští ještěři s netopýřími křídly, nosící na zádech lidi. Jména bylo snadné zachytit. Každý seanchanský voják moc rád rozebíral, jak potřební jsou zvědové na rakenech, schopnosti corlmů při stopování, jestli jsou s’reditové užiteční při přenášení těžkých nákladů a tormové příliš inteligentní, aby se jim dalo věřit. Zjistil toho hodně od mužů, kteří chtěli to, co většina vojáků, pití, ženské a trochu hazardu, a ne nezbytně v tomto pořadí. Tito vojáci byli opravdu veteráni. Seanchan byla říše větší než všechny státy mezi Arythským oceánem a Páteří světa a celé vládla jediná císařovna, ale její historie byla historií téměř neustálých vzpour a povstání, které vojáky udržovaly v pozoru. Sedláky bude těžší vykopat.

Samozřejmě neodešli všichni vojáci. Zůstala silná posádka, ne pouze Seanchané, ale i tarabonští kopiníci zahalení v oceli a amadicijští pikynýři s kyrysy omalovánými seanchanskými barvami. A rovněž Altařané, kromě Tylininých rodových ozbrojenců. Podle Seanchanů patřili Altařané z vnitrozemí, s rudými šerpami křížem přes prsa, Tylin, stejně jako muži hlídající Tarasinský palác, což ji, kupodivu, zrovna netěšilo. A muže z vnitrozemí to také netěšilo. Oni a muži v mitsobarské zelenobílé se po sobě dívali jako cizí kocouři v malé místnosti. Mračení tu bylo hodně, Taraboňané se mračili na Amadičany, Amadičané na Altařany a zase obráceně. Mělo to dávné kořeny, nepřátelství probublávalo na povrch, nezacházeli však dál než k mávání pěstmi a nadávkám. Z lodí vystoupilo pět set mužů gardy smrtonošů a z nějakého důvodu zůstalo v Ebú Daru. Pod seanchanskou nadvládou prudce klesl počet obyčejných zločinů očekávaných ve velkých městech, ale smrtonoši patrolovali v ulicích, jako by čekali, že z chodníku vyskočí zloději, rváči a možná i bandy ozbrojených lupičů. Altařané, Amadičané a Taraboňané drželi své vášně na uzdě. Jen hlupák by se hádal se smrtonoši, tedy ne víc než jednou. A ve městě se usadil ještě další kontingent gardistů, stovka ogierů, ze všech věcí, v černorudé. Občas hlídkovali s ostatními a občas se potulovali sami, dlouhé sekery položené na ramenou. Vůbec se nepodobali Matovu příteli Loialovi. Ach, měli stejné široké nosy, štětičky na uších a dlouhé obočí, spadající na tváře vedle očí velikosti podšálků, ale zahradníci se na člověka dívali, jako by uvažovali, zda snad nepotřebuje ořezat pár končetin. Nikdo nebyl natolik hloupý, aby se se zahradníky pohádal byť jen jednou.

Z Ebú Daru proudili Seanchané a do města proudily novinky. I když museli kupci přespávat v podkroví, naparovali se v šencích, pokuřovali fajfky a vyprávěli, co věděli jen oni a nikdo jiný. Pokud to neohrožovalo jejich zisky. Kupecké stráže se pramálo staraly o zisky, z nichž nic nedostaly, a tak vyprávěly o všem a něco z toho byla dokonce i pravda. Námořníci se rozpovídali před každým, kdo jim koupil pivo nebo, což bylo ještě lepší, svařené kořeněné víno, a když toho vypili dost, mluvili ještě víc, o přístavech, které navštívili, o událostech, jež viděli, a snech, které se jim zdály, když měli hlavu plnou výparů. Přesto bylo zcela jasné, že svět kolem Ebú Daru kypí jako Bouřlivé moře. Odevšad přicházely příběhy o loupících a pálících Aielech a neseanchanských armádách na pochodu, vojscích v Tearu a Murandy, v Arad Domanu, Andoru a Amadicii, tam, kde ještě nebyla pod nadvládou Seanchanů, a desítkách ozbrojených tlup příliš malých, aby se jim dalo říkat vojsko, v srdci samotné Altary. Kromě lidí v Altaře a Amadicii si zřejmě nikdo nebyl tak úplně jistý, kdo hodlá bojovat s kým, a o Altaře vládly jisté pochyby. Altařané měli ve zvyku využít potíží k tomu, aby svým sousedům splatili křivdy.

Ale nejvíc městem otřásla zpráva o Randovi. Mat se snažil na něj ani na Perrina nemyslet, avšak vyhnout se těm vířícím barvám bylo obtížné, když všichni pomalu nemluvili o ničem jiném než o Draku Znovuzrozeném. Někteří tvrdili, že Drak Znovuzrozený je mrtvý, prý ho zavraždily Aes Sedai, v Cairhienu se na něj znenadání vrhla celá Bílá věž, nebo to možná bylo v Illianu či v Tearu. Ne, unesly ho a drží ho v Bílé věži. Ne, on odešel do Bílé věže sám a přísahal věrnost amyrlin. Tato možnost působila docela věrohodně, poněvadž mnoho lidí tvrdilo, že vidělo prohlášení podepsané samotnou Elaidou, v němž to stálo. Mat měl své pochyby, přinejmenším o tom, že je Rand mrtvý či že přísahal věrnost. Z nějakého divného důvodu si byl jistý, že by věděl, pokud by Rand umřel, a o té druhé věci nemohl uvěřit, že by se Rand dobrovolně přiblížil k Bílé věži na sto mil. Drak Znovuzrozený nebo ne, aspoň špetku zdravého rozumu mít musel.

Tahle zpráva – všechny její verze – Seanchany popíchla, jako když člověk rozkopne mraveniště. Ve dne v noci procházeli chodbami Tarasinského paláce vysocí důstojníci s přilbicemi s chocholy v podpaždí, dupali a tvářili se škrobeně. Z Ebú Daru vyráželi kurýři na koních a na to’raken. Sul’dam a damane začaly hlídkovat v ulicích, místo aby jen postávaly na stráži u bran, a znovu honily ženy, které dokázaly usměrňovat. Mat se držel důstojníkům z cesty a zdvořile kýval sul’dam, když na nějakou narazil na ulici. Ať už byl Rand v jakékoliv situaci, v Ebú Daru s tím nemohl nic udělat. Nejdřív se musel dostat z města.

Ráno poté, co se ho pokoušel zabít ten gholam, Mat v krbu spálil všechny dlouhé růžové stužky do jedné, celý chumel, jakmile Tylin vytáhla paty z pokoje. Spálil také růžový kabátec, který mu nechala ušít, růžové spodky a růžový plášť. Místnost naplnil zápach hořící vlny a hedvábí, a tak otevřel okna, aby trochu vyvětral, ale doopravdy mu na tom nezáleželo. Když si oblékl jasně modré spodky a vyšívaný zelený kabát a zdobený modrý plášť, velice se mu ulevilo. Dokonce mu nevadily ani všechny ty krajky. Aspoň že jediná nebyla růžová. Už tu barvu nikdy nechtěl ani vidět!

Narazil si na hlavu klobouk a vyrazil z Tarasinského paláce s obnoveným odhodláním najít tu skrýš, kam by ukryl, co potřeboval k útěku, i kdyby měl navštívit jednu každou krčmu, hospodu a námořnickou palušu ve městě desetkrát. Dokonce i ty v Rahadu. Stokrát! Šedí rackové a černokřídlí buřňáci vířili po olověné obloze, slibující další déšť, a ledový vítr přinášel přes Mol Hara vůni soli a škubal lidem za pláště. Mat dusal po dláždění, jako by hodlal každou dlaždici rozdupnout. Světlo, bude-li třeba, půjde s Lucou i v tom, co měl teď na sobě. Luca by ho možná nechal odpracovat si cestu jako šašek! Nejspíš by na tom trval. Aspoň by tak byl blízko Aludry a jejích tajemství.

Přešel celé náměstí, než si uvědomil, že stojí před velkou bílou budovou, již dobře znal. Znamení nade dveřmi hlásalo U tulačky. Ven vyšel vysoký muž v červenočerné zbroji se třemi tenkými černými chocholy na přilbě, kterou měl strčenou v podpaždí, zastavil se a čekal, až mu přivedou koně. Měl venkoncem příjemný obličej a šedivé vlasy na spáncích. Na Mata se nepodíval a on se nedíval na něj. Jakkoli snad vypadal navenek, pořád to byl smrtonoš, a praporový generál navrch. U Tulačky, tak blízko paláce, měli všechny pokoje pronajaté vysocí seanchanští důstojníci, a právě z toho důvodu sem nezavítal od chvíle, kdy zase mohl mluvit. Obyčejní seanchanští vojáci nebyli zas tak špatní, byli ochotní půl noci hrát a koupit rundu, když na ně přišla řada, ale vysocí důstojníci byli stejní jako šlechtici. Přesto musel někde začít.

Šenk vypadal skoro tak, jak si ho pamatoval, byl vysoký a dobře osvětlený, jak i přes časnou hodinu kolem celé místnosti hořely lampy. Okenice na vysokých obloukových oknech byly kvůli teplu zavřené a v obou dlouhých krbech plápolal oheň. Vzduchem se nesl kouř z tabáku a z kuchyní vycházela vůně dobrého jídla. Dvě ženy s flétnami a muž s bubínkem mezi koleny hráli rychlou, pronikavou ebúdarskou melodii, a muž kýval hlavou do rytmu. Vypadalo to tu docela tak, jako když tu bydlel. Ale na všech židlích nyní seděli Seanchané, někteří ve zbroji, jiní v dlouhých, vyšívaných kabátech, popíjeli, bavili se a studovali mapy rozložené na stolech. Prošedivělá žena s plamenem der sul’dam vyšitým na rameni zřejmě u jednoho stolu podávala hlášení a u dalšího hubená sul’dam s kulatou damane za patami přebírala rozkazy. Hodně Seanchanů mělo vyholené spánky a týl, takže to vypadalo, jako by na hlavě měli hrnec, a zbývající vlasy měli ponechané dlouhé, jako široký ohon, jenž mužům spadal na ramena a ženám často až po pás. To byli obyčejní urození pánové a paní, ne vznešení, ale na tom příliš nezáleželo. Pán byl pán, a krom toho muži a ženy, odcházející za šenkýřkami pro další pití, měli hladké líce a přezíravý výraz důstojníků, což znamenalo, že ti, jimž chodili pro pití, měli hodnost, jež mohla člověku způsobit potíže. Někteří si ho všimli a zamračili se a on málem odešel.

Potom však zahlédl, jak po schodišti bez zábradlí vzadu schází hostinská, sošná žena s oříškovýma očima, velkými zlatými kruhy v uších a trochu prošedivělými vlasy. Setalle Ananová nebyla Ebúdarka, podle Mata dokonce ani Altařanka, ale na stříbrném obojku jí do hlubokého úzkého výstřihu visel svatební nůž, jílcem dolů, a u pasu měla dlouhou zakřivenou čepel. Věděla, že má být urozený pán, ale nebyl si jistý, jak dalece tomu ještě věří nebo k čemu by to mohlo být dobré, jestli ještě pořád dokázala spolknout celého ježdíka bez kousání. V každém případě si ho také ihned všimla a usmála se. Byl to přátelský, srdečný úsměv, díky němuž vypadala ještě hezčí. Nezbývalo mu než jít k ní, přivítat se s ní a poptat se jí na zdraví, ale ne moc vybraně. Její svalnatý manžel byl kapitánem rybářského člunu, jenž měl víc jizev po soubojích, než chtěl Mat spočítat. Rovnou chtěla vědět, co je s Nyneivou a Elain, a k jeho překvapení se také zeptala, zdali neví něco o rodince. Neměl tušení, že o nich vůbec něco slyšela.

„Odešly s Nyneivou a Elain,“ zašeptal a ostražitě se rozhlížel, zda jim snad nějací Seanchané nevěnují pozornost. Nechtěl říci příliš, ale při hovoru o rodince v doslechu Seanchanů se mu ježily vlasy. „Pokud vím, jsou všechny v bezpečí.“

„To je dobře. Bolelo by mě, kdyby některou z nich uvázali na vodítko.“ Ta hloupá ženská dokonce ani neztišila hlas!

„Ano, to je dobře,“ zamumlal a honem vysvětloval, co potřebuje, než mohla začít křičet, jak je ráda, že ženy, které dokážou usměrňovat, unikly Seanchanům ze spárů. On byl taky rád, ale ne dost rád, aby si z radosti sám nasadil řetězy.

Hostinská zavrtěla hlavou, posadila se na schod a ruce složila do klína. Pod nahoru přišitými tmavozelenými suknicemi byly vidět rudé spodničky. Když došlo na výběr barev, Ebúdarky zřejmě skutečně šlapaly na paty cikánům. Bzukot seanchanských hlasů soupeřil s pronikavou muzikou a ona tam seděla a vážně si ho prohlížela. „Neznáš naše způsoby, v tom je ta potíž,“ pravila. „Mazlíčci jsou v Altaře starý a ctěný zvyk. Mnoho mladých mužů a žen si naposledy užije jako mazlíček, kdy se nechají rozmazlovat a zasypávat dárky, než se usadí. Ale víš, mazlíček odejde, když se sám rozhodne. Tylin by s tebou neměla zacházet tak, jak jsem slyšela, že to dělá. Přesto,“ dodala uvážlivě, „musím říct, že tě oblíká dobře.“ Udělala rukou kruh. „Podrž si plášť a otoč se dokola, ať se můžu podívat.“

Mat se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. A potom ještě třikrát. Krev, která se mu nahrnula do tváří, vyvolal vztek. Nečervenal se. To rozhodně ne! Světlo, copak to ví celé město? „Máš místo, který můžu využít, nebo ne?“ chtěl vědět přidušeným hlasem.

Ukázalo se, že má. Mohl použít polici ve sklepě, o níž tvrdila, že je suchá celý rok, a pod podlahou v kuchyni byl malý prostor, kde měl kdysi svou truhličku zlata. Ukázalo se, že místo nájmu chce, aby si podržel plášť a otočil se dokola, aby se mohla podívat. Křenila se jako kočka! Jedna ze Seanchanů, žena s krkounským výrazem v červenomodré zbroji, se tím bavila tolik, že mu hodila tlustý stříbrňák s podivnými značkami, odpudivou ženskou tváří na jedné a jakýmsi těžkým křeslem na druhé straně.

Ale měl místo, kde si mohl schovat šaty a peníze, a když se vrátil do paláce, do Tylininých pokojů, zjistil, že má dokonce i šaty, které si tam může schovat.

„Obávám se, že šatstvo mého pána je ve strašném stavu,“ vykládal žalostně Nerim. Byl to velice hubený, šedivý Cairhieňan, a byl by stejně nešťastný, i kdyby ohlašoval, že Mat dostal darem pytlík ohnivých opálů. Na protáhlém obličeji měl věčně truchlivý výraz. Ale dával pozor, zda se nevrací Tylin. „Všechno je tuze špinavé a obávám se, že několik nejlepších kabátů mého pána zničila plíseň.“

„Byly všechny ve skříni s hračkami prince Beslana, můj pane,“ zasmál se Lopin a zatahal se za klopy tmavého kabátu, podobného tomu Juilinovu. Tento plešatějici chlapík byl opakem Nerima, byl zavalitý, místo kostnatý, tmavý, místo bledý, a kulatý teřich se mu vždycky natřásal smíchem. Jistou dobu po Naleseanově smrti se zřejmě snažil soutěžit s Nerimovým vzdycháním, stejně jako s ním soutěžil ve všem ostatním, avšak v následujících týdnech se opět vzpamatoval. Alespoň pokud se nikdo nezmínil o jeho bývalém pánovi. „Jsou ale zaprášené, můj pane. Pochybuju, že v té skříni někdo byl od chvíle, kdy tam princ odložil své vojáčky.“

S pocitem, že mu konečně přeje štěstí, jim Mat nakázal, ať začnou jeho šaty nosit k Tulačce, vždycky po pár kouscích, a při každé cestě ať vezmou váček zlata. Jeho oštěp s černým ratištěm, opřený v rohu Tylininy ložnice, a jeho nenapjatý dvouříčský luk budou muset počkat až na konec. Dostat je ven možná bude stejně obtížné jako dostat se ven sám. Vždycky si mohl udělat nový luk, ale nehodlal tu nechat ashandarei.

Zaplatil jsem za ten krám příliš vysokou cenu, než abych ho tady jenom tak nechal, pomyslel si a pohladil si jizvu pod šátkem na krku. Byla jednou z prvních, jednou z mnoha. Světlo, bylo by hezké myslet si, že se může těšit na něco lepšího než jizvy a bitvy, které nechtěl. A na ženu, kterou nechtěl a ani neznal. A bylo toho víc. Nejdřív se musel dostat z Ebú Daru s celou kůží. To bylo ze všeho nejdůležitější.

Lopin a Nerim se odporoučeli se dvěma naditými měšci, ukrytými po částech v šatech, aby se jim nedělaly zrádné vybouleniny, ale ještě nebyli pryč a objevila se Tylin a chtěla vědět, proč jeho komorníci běhají po chodbách, jako by se honili. Kdyby byl měl sebevražedné choutky, byl by jí mohl říci, že se snaží zjistit, kdo první doběhne do hostince s jeho zlatem, nebo možná kdo první začne čistit jeho šaty. Místo toho odvracel její pozornost, a to mu brzy vyhnalo všechny podobné myšlenky z hlavy, až na tu jiskřičku naděje, že jeho štěstí konečně funguje i v něčem jiném než v hazardu. K dovršení všeho by stačilo jenom to, aby mu Aludra dala, co chtěl, než odejde. Tylin se soustředila na to, co dělá, a on na chvíli zapomněl na ohňostroje, Aludru a únik. Jen na chvíli.

Po kratším pátrání ve městě konečně našel zvonaře. V Ebú Daru bylo mnoho výrobců gongů, ale jen jediný zvonař, se slévárnou za západní hradbou. Zvonař, vyzáblý, netrpělivý chlapík, se potil v žáru velké železné pece. Místnost s pecí mohla být mučicí komnatou. Z trámů visely posuvné řetězy a z pece občas vyšlehly plameny, vrhaly mihotavé stíny na zeď a Mata oslepovaly. A jenom se s mrkáním zbavil přetrvávajícího obrazu zuřícího ohně, další plamen ho opět oslepil. Zpocení dělníci nalévali roztavený bronz z tavicího kotle do hranaté formy o polovinu vyšší než člověk, která byla umístěna na válcích. Další podobné velké formy stály na kamenné podlaze mezi menšími formami nejrůznějších tvarů.

„Můj pán rád žertuje.“ Mistr Sutoma se nuceně zasmál, pobaveně však nevypadal, jak se mu zpocené černé vlasy lepily na obličej. Jeho smích zněl dutě a on se pořád mračil na své dělníky, jako by měl podezření, že si lehnou a usnou, pokud na ně nebude dohlížet. V tom žáru by neusnul ani mrtvý. Matovi se košile lepila na tělo a na kabátě mu pot dělal tmavé skvrny. „O ohňostrůjcích já nic nevím, můj pane, a ani nic vědět nechci. Jsou to jenom takové laciné tretky, ty ohňostroje. Ne jako zvony. Omluví mě teď můj pán? Mám spoustu práce. Vznešená paní Suroth si objednala třináct zvonů do vítězné sady, největší zvony, jaké kdy byly odlity. A Calwyn Sutoma je odleje!“ To, že to bylo vítězství nad jeho vlastním městem, Sutomovi zřejmě nedělalo sebemenší starosti. Přinejmenším si nad tím mnul kostnaté ruce.

Mat se pokusil Aludru obměkčit, ale ona jako by byla sama odlita z bronzu. No, když mu konečně dovolila, aby jí položil ruku kolem pasu, byla mnohem měkčí než bronz, ale ani polibky, z nichž byla celá rozechvělá, nezmenšily její odhodlání.

„Já věřím na to, že muži se nemá říkat víc, než potřebuje vědět,“ vyhrkla bez dechu, sedíc vedle něj na čalouněné lavici v jeho voze. Další polibky mu nedovolila, ale stejně ji ty předchozí nadchly. Tenké cůpky s vpletenými korálky, jež začala opět nosit, vypadaly jako vrabčí hnízdo. „Muži klevetí, že? Klábosí, klábosí a klábosí a sami ani nevíte, co řeknete vzápětí. Kromě toho jsem ti tu hádanku dala možná jen proto, aby ses vrátil, co?“ A začala si dál cuchat vlasy a jeho taky.

Ale další noční květy už neudělala, ne poté, co jí řekl o kapitule v Tanchiku. Ještě dvakrát zkusil navštívit mistra Sutomu, ale při druhé návštěvě mu zvonař zavřel dveře na závoru. Odléval největší zvony, jaké kdy kdo vyrobil, a žádný hloupý cizinec s hloupými otázkami se do toho nesměl plést.

Tylin si začala lakovat nehty na ukazovácích a prostřednících nazeleno, i když spánky si zatím neholila. Hodlala to však udělat, jak mu řekla, když si odhrnula dlouhé vlasy a prohlížela se v zrcadle ve zlatém rámu na stěně ložnice, jenže nejdřív si na to chtěla zvyknout. Uzavírala se Seanchany dohody a on jí to nedával za vinu, jakkoliv se na ni mračil Beslan.

O Aludře nemohla nic tušit, ale den poté, co ohňostrůjkyni poprvé políbil, zmizely z jejích komnat prošedivělé komorné a nahradily je bělovlasé, vyzáblé babizny. V noci začala zarážet zakřivený nůž do sloupku u postele, aby ho měla stále hezky po ruce, a nahlas před ním přemítala, jak by asi vypadal v průsvitném rouchu da’covale. Vlastně noc nebyla jediná doba, kdy byl nůž zaražený do sloupku. Usmívající se služebné mu začaly doručovat předvolání do Tylininých komnat prostě tak, že mu sdělily, že zabodla nůž do sloupku, a on se začal vyhýbat každé ženské v livreji, kterou uviděl, jak se na něj usmívá. Ne že by s Tylin spal nerad, kromě toho, že byla královna a nafoukaná jako každá jiná šlechtična. A kromě faktu, že ho přiměla se cítit jako myš, kterou si kočka vybrala za svého mazlíčka. Ale den měl jenom pár hodin, i když víc, než nač byl v zimě zvyklý doma, a on si začal říkat, jestli je snad hodlá využít všechny.

Naštěstí začala Tylin trávit víc času se Suroth a Tuon. Její dohody zřejmě zahrnovaly přátelství, alespoň s Tuon. Se Suroth by se nemohl spřátelit nikdo. Vypadalo to, že Tylin to děvče adoptovala, nebo snad to děvče adoptovalo ji. Tylin mu řekla jen málo z toho, o čem se bavily, jen kratičké shrnutí, a často ani to ne, ale ony se zavíraly na celé hodiny a nosily se palácovými chodbami, zabrané do tichého hovoru, a občas se smály. Často se za nimi courala Anath či Selucia, Tuonina zlatovlasá só’džin, a občas i párek tvrdých smrtonošů.

Stále nedokázal přijít na vztah mezi Suroth, Tuon a Anath. Navenek se Suroth a Tuon chovaly jako sobě rovné, oslovovaly se jménem a smály se svým vtipům. Tuon Suroth rozhodně nikdy nedala žádný rozkaz, aspoň ne tam, kde by to slyšel, ale Suroth zřejmě brala její návrhy jako rozkazy. Anath, na druhou stranu, dívku nemilosrdně otravovala ostrou kritikou, nadávala jí do hlupaček a hůř.

„Tohle je ta nejhorší pitomost, holka,“ slyšel ji jednou na chodbě říkat chladně. Tylin mu neposlala své hrubé předvolání – zatím – a on se snažil vyklouznout dřív, než to udělá, takže se plížil podél stěn a vyhlížel za roh. Plánoval návštěvu u Sutomy a další u Aludry. Tři Seanchanky – čtyři, počítaje v to Selucii, ale podle něho to ony takhle neviděly – stály v hloučku na další křižovatce. Mat dával pozor na usmívající se služebné a netrpělivě čekal, až se pohnou. Ať už se bavily o čemkoliv, asi by se jim nelíbilo, kdyby jim do toho vletěl. „Chuť řemenu tě napraví a vyčistí ti hlavu od nesmyslů,“ pokračovala vysoká žena hlasem jako led. „Požádej o to, ať to máš za sebou.“

Mat si zašťoural v uchu a zakroutil hlavou. Musel špatně slyšet. Selucia, stojící klidně s rukama sepjatýma v pase, rozhodně nehnula brvou.

Suroth ale zalapala po dechu. „Za tohle ji určitě necháš potrestat!“ protáhla rozzlobeně a očima do Anath vyvrtávala díry. Nebo se o to alespoň snažila. Klidně mohla být židlí, kolik pozornosti jí vysoká žena věnovala.

„Ty to nechápeš, Suroth.“ Tuon si povzdechla, až se jí závoj, který jí zakrýval obličej, zavlnil. Zakrýval, ne zahaloval. Vypadala... odevzdaně. Byl zděšen, když zjistil, že je jenom o pár let mladší než on. Byl by řekl, že nejméně o deset. No, o šest či o sedm určitě. „Znamení říkají opak, Anath,“ pronesla dívka klidně a vůbec ne v hněvu. Prostě konstatovala fakta. „Buď si jistá, že ti řeknu, pokud se změní.“

Někdo Matovi lehce poklepal na rameno, a když se ohlédl, uviděl služebnou se širokým úsměvem. No, právě teď nechtěl nikam utíkat.

Tuon mu dělala starosti. Ach, když se míjeli na chodbě, vždycky se velmi zdvořile uklonil a ona si ho na oplátku nevšímala stejně dokonale jako Suroth a Anath, ale začínal mít pocit, že se na těch chodbách míjejí trochu moc často.

Jedno odpoledne vešel do Tylininých komnat, rozhlédl se a zjistil, že je Tylin zavřená se Suroth, a v ložnici našel Tuon, jak si prohlíží jeho ashandarei. Při pohledu na ni, jak prstem přejíždí po nápise ve starém jazyce, vyrytém na černém ratišti, ztuhl. Na konci každé čáry byl jakýmsi ještě tmavším kovem vyložený krkavec a další dva byli vyrytí na lehce zakřivené čepeli. Krkavce měla ve znaku seanchanska císařovna. Mat rychle zadržel dech a snažil se nehlučně vycouvat.

Otočila k němu hlavu se závojem. Měla vážně docela hezkou tvář, mohla být dokonce krásná, kdyby se přestala tvářit, jako by měla kousnout do dřeva. Už si nemyslel, že vypadá chlapecky – ty široké opasky, které vždycky nosila, zajišťovaly, že byly vidět příslušné křivky – ale moc vyvinutá taky nebyla. Málokdy potkal dospělou ženu mladší než jeho babička, aby ho aspoň mimoděk nenapadlo, jaké by to bylo zatančit si s ní, možná ji i políbit, dokonce i s těmi nafoukanými seanchanskými urozenými, jenže u Tuon ani náhodou. Žena musela mít něco, co se dalo obejmout, jaký by to jinak mělo smysl?

„Nevídám Tylin vlastnit takové věci,“ protáhla chladně a opřela dlouhý oštěp vedle jeho luku, „takže to musí být tvoje. Co je to? Jak dlouho to vlastníš?“ Z toho, jak chladně požadovala informace, se mu zavřela pusa. Ta zatracená ženská se chovala, jako by byl nějaký slouha. Světlo, pokud věděl, neznala ani jeho jméno! Tylin tvrdila, že se na něj nikdy nezeptala, ani se o něm nezmínila od chvíle, kdy se jí tázala, kolik by stál.

„Říká se tomu oštěp, má paní,“ odvětil, odolávaje touze opřít se o dveře a zastrčit si palce za opasek. Nakonec to byla seanchanska urozená. „Koupil jsem ho.“

„Dám desetkrát tolik, kolik jsi za to zaplatil,“ řekla. „Tak kolik?“

Skoro se zasmál. Ale ne pro radost, to bylo jisté. Ne nechtěl bys to prodat, jen koupím to a tolik za to zaplatím. „Ta cena nebyla ve zlatě, má paní.“ Mimoděk zabloudil rukou k černému šátku, aby se ujistil, že stále zakrývá svraštělou jizvu, již měl kolem krku. „Jenom hlupák by zaplatil jednou, natož desetkrát.“

Chvíli si ho prohlížela s nečitelným výrazem. A potom jako by zmizel. Proplula kolem něj, jako by tam už nebyl, a vyšla z komnat.

A to nebylo jedinkrát, kdy ji potkal samotnou. Anath a Selucia s ní samozřejmě nechodily pořád, ani stráže, ale on měl dojem, že dost často, když se pro něco vracel, našel ji tam, jak se na něj dívá, nebo když náhle vyšel z pokoje, ona byla za dveřmi. Nejednou se při odchodu z paláce ohlédl přes rameno a uviděl v okně její závoj. Pravda, nezírala na něj. Podívala se na něj a odplula pryč, jako by přestal existovat, vyhlédla z okna a otočila se, jakmile ji zahlédl. Byl jako kandelábr na chodbě, dlažební kámen na Mol Hara. Ale začínalo ho to znervózňovat. Ta žena nakonec nabídla, že si ho koupí. Takové věci měly sklony muže vyvádět z míry samy o sobě.

Ale dokonce ani Tuon nedokázala skutečně narušit jeho rostoucí pocit, že věci konečně začínají být v pořádku. Gholam se nevrátil a on si začal myslet, že se možná vydal za snazší „sklizní". Na každý pád se držel dál od tmavých a opuštěných míst, kde by na něj mohl narazit. Jeho medailon byl užitečný, ale dav lidí byl lepší. Když byl naposledy na návštěvě u Aludry, nechala si něco uklouznout – byl si tím jistý – než se vzpamatovala a honem ho vypakovala z vozu. Neexistovalo nic, co by žena neřekla, když ji muž dostkrát políbil. Taky se držel dál od Tulačky, aby u Tylin nevzbudil podezření, ale Nerim a Lopin tam potají přenášeli jeho skutečné šaty. Kousek po kousku se přes Mol Hara přesunula i polovina obsahu jeho železem obité truhličky, kterou měl pod Tylininou postelí.

Ale dutina pod podlahou v kuchyni u Tulačky mu začínala dělat starosti. Byla dost dobrá, aby se tam schovala truhla. Člověk by zlámal dláta, než by se do ní dostal. Taky v tom hostinci kdysi bydlel. Teď se zlato jen sypalo rovnou do díry, když Setalle poklidila v kuchyni. Co když dřív nebo později někoho napadne, proč asi vždycky všechny vyžene z kuchyně, jakmile se objeví Lopin a Nerim? Ten kámen z podlahy mohl zvednout kdokoliv, pokud věděl, kam se dívat. Musel se přesvědčit sám. A pak, ještě dlouho poté, bude přemýšlet, proč ho ty zatracené kostky nevarovaly.