Srdce zimy

15 Hledá se zvonař

Pevný povoz Matovi připomínal cikánské vozy, jež viděl, malé domky na kolech, třebaže tento, plný skříněk a stolků zabudovaných do stěn, nebyl vyroben k obývání. Mat nakrčil nos nad podivným, ostrým pachem a nejistě si poposedl na trojnožce, což bylo jediné místo, kde se dalo sedět. Zlomená noha i žebra se mu již téměř zahojily, stejně jako šrámy, jež utrpěl, když na něj spadl celý dům, ale rány ho stále chvílemi pobolívaly. Kromě toho doufal v soucit. Ženy moc rády předváděly soucit, pokud to na ně dobře zahrál. Přinutil se přestat kroutit s pečetním prstenem na prstě. Dáte ženě najevo, že jste nervózní, a ona si to nějak vyloží a soucit vyletí komínem.

„Poslyš, Aludro,“ pronesl se svým nejpodmanivějším úsměvem, „touhle dobou už musíš vědět, že Seanchané se na ohňostroje nedívají. Ty jejich damane dělají něco, čemu říkají nebeský světla, vedle kterejch i tvoje nejlepší rachejtle vypadají jako jiskry letící z komína. Bez urážky.“

„Já ta jejich takzvaná nebeská světla neviděla,“ opáčila zamítavě svým silným tarabonským přízvukem. Nakláněla se nad dřevěným hmoždířem velikosti velkého kotle, a přestože měla po pás dlouhé vlasy stažené širokou modrou mašlí, padaly jí až do tváře. Dlouhá bílá zástěra s tmavými skvrnami nezakrývala, jak skvěle jí padnou tmavozelené šaty, jeho však víc zajímalo, co dělá. No, zajímalo ho to stejně. Drtila hrubý černý prášek dřevěnou paličkou dlouhou jako její ruka. Prášek vypadal jako ten, který viděl v rachejtlích, jež rozřízl, ale nevěděl, co do něj patří. „V každém případě,“ pokračovala, „ti neprozradím cechovní tajemství. To je ti snad jasné, že?“

Mat sebou trhl. Zpracovával ji celé dny, aby se dostal až sem, už od chvíle, kdy při náhodné návštěvě putovního cirkusu Valana Lucy odhalil, že je v Ebú Daru, a po celou dobu se děsil, že se zmíní o cechu ohňostrůjců. „Ale ty už nejsi ohňostrůjce, vzpomínáš? Vykopli... achm... říkala jsi, že jsi cech opustila.“ Nikoliv poprvé ho napadlo zmínit se, že ji zachránil před čtyřmi členy cechu, kteří jí chtěli podříznout krk. Takové věci obvykle stačily, aby vám žena skočila kolem krku a udělala všechno, co jste chtěli. Ale když ji skutečně zachránil, žádné objímání se nekonalo, takže nebylo moc pravděpodobné, že na ně dojde nyní. „A stejně,“ pokračoval povzneseně, „s cechem si starosti dělat nemusíš. Dělalas noční květy kdoví jak dlouho a nikdo ti to nepřišel zarazit. Vsadím se, že už nikdy žádného jiného ohňostrůjce neuvidíš.“

„Co jsi slyšel?“ zeptala se tiše s hlavou stále sklopenou. A skoro přestala kroutit paličkou. „Řekni mi to.“

Matovi se málem zježily vlasy na hlavě. Jak to ženy dělají? Schováte všechny stopy a ony se stejně dostanou k jádru toho, co chcete skrýt. „Co tím myslíš? Slyšela jsi přece to, co já. Hlavně o Seanchanech.“

Otočila se tak rychle, až jí vlasy zavlály, popadla těžkou paličku oběma rukama a zvedla ji nad hlavu. Byla asi o deset let starší než on, měla velké tmavé oči a malé, plné rty, obvykle jakoby připravené k polibku. Párkrát ho napadlo ji políbit. Většina žen byla po několika hubičkách poddajnější. Teď vycenila zuby a vypadala připravená ukousnout mu nos. „Řekni to!“ nařídila.

„Hrál jsem vrchcáby s nějakýma Seanchanama u přístavu,“ přiznával neochotně a pozorně sledoval zdviženou paličku. Muž mohl zablufovat a odejít se zdravou kůží, pokud věci nezačaly být vážné, ale žena vám rozrazí hlavu jenom tak z rozmaru. A bok ho bolel a byl celý ztuhlý, jak moc dlouho seděl. Nebyl si jistý, jak rychle by se dokázal pohnout. „Nechtěl jsem to být já, kdo ti to řekne, ale... Cech už neexistuje, Aludro. Kapitula v Tanchiku je pryč.“ To byla jediná skutečná kapitula cechu. Ta v Cairhienu byla již dlouho opuštěná a ohňostrůjci se jinam vydávali jenom kvůli uspořádání ohňostrojů pro vládce a šlechtice. „Odmítli vpustit seanchanský vojáky na pozemky a bojovali, teda snažili se, když jim vyrazili vrata. Nevím, co se stalo – možná nějakej voják strčil lucernu, kam neměl – ale polovina kapituly vyletěla do vzduchu. Jen jsem to slyšel, nejspíš je to přehnaný. Ale Seanchané si mysleli, že jeden z ohňostrůjců použil jedinou sílu, a...“ Povzdechl si a snažil se mluvit co nejlaskavěji. Krev a popel, tohle jí vykládat nechtěl! Jenže ona se na něj mračila a tu zatracenou palici měla připravenou, aby mu rozrazila hlavu. „Aludro, Seanchané sebrali všechny, kdo v kapitule ještě zůstali naživu, a pár ohňostrůjců, kteří odešli do Amadoru, i každýho, kdo aspoň vzdáleně připomínal ohňostrůjce, a udělali ze všech da’covale. To znamená –“

„Já vím, co to znamená!“ vyjela ostře. Otočila se zpět k hmoždíři a začala točit paličkou tak tvrdě, až se Mat začal bát, že to celé vybuchne, pokud to byl opravdu prášek používaný do rachejtlí. „Hlupáci!“ mumlala rozzlobeně a praštila s paličkou. „Slepí hlupáci! Před mocnými musíš ohnout krk a jít dál, ale oni to neviděli!“ Popotáhla a hřbetem ruky si otřela tváře. „Mýlíš se, můj mladý příteli. Dokud žije jediný ohňostrůjce, cech žije také, a já jsem pořád naživu!“ Ani teď se na něj nepodívala, když si otírala líce. „A co bys udělal, kdybych ti dala rachejtle? Házel je na Seanchany z katapulty?“ Její frknutí jasně ukázalo, co si o tom myslí.

„A co je na tom špatnýho?“ bránil se Mat. Dobrá polní balista dokázala vrhnout desetiliberní kámen na pět set kroků a desetiliberní rachejtle by nadělala mnohem víc škod než kámen. „Navíc mám lepší nápad. Viděl jsem ty trubice, ze kterých jsi na oblohu vyhazovala noční květy. Tři sta kroků a víc, to jsi tvrdila. Stačí ji naklonit na bok a vsadím se, že vyhodí noční květ na tisíc kroků.“

Aludra se zadívala do hmoždíře a cosi zamumlala. Mat měl dojem, že říká: „Moc mluvím,“ a něco o hezkých očích, co mu nedávalo smysl. Honem jí skočil do řeči, než mohla zase začít o tajemstvích cechu. „Ty trubice jsou mnohem menší než katapulta, Aludro. Kdyby se dobře schovaly, Seanchané by ani nezjistili, odkud se to bere. Mohla bys to brát tak, že jim odplácíš za vaši kapitulu.“

Podívala se na něj a docela uctivě. A také překvapeně, ale toho si nevšímal. Oči měla zarudlé a na tvářích vlhké cestičky slz. Možná kdyby jí dal ruku kolem ramen... Ženy obvykle potěšila trocha utěšování, když plakaly.

Ale než se stačil pohnout, švihla paličkou a namířila ji na něj jako meč. Musela být silnější než vypadala, dřevěná palička se ani nezachvěla. Světlo, pomyslel si, nemohla přece vědět, co chci udělat!

„Tohle není špatné na někoho, kdo viděl odpalovací trubky teprve před několika dny,“ přiznala, „ale mě to napadlo dávno před tebou. Měla jsem důvod.“ Hlas jí zhořkl, ale hned to zase napravila a mluvila trochu pobaveně. „Když jsi tak chytrý, dám ti hádanku, ano?“ řekla a zvedla obočí. Ach, něco ji rozhodně pobavilo! „Ty mi řekneš, k čemu by mi mohl být zvonař, a já ti prozradím všechna svá tajemství. I ta, ze kterých se budeš červenat, ano?“

Teď hovořila zaujatě. Ale ohňostroje byly důležitější než hodinka miliskování s ní. Jaká tajemství mohla mít, že by se z nich červenal? Možná by ji mohl překvapit. Ne všechny vzpomínky těch jiných mužů, jež měl nacpané v hlavě, se týkaly bojování. „Zvonař,“ zahloubal se, aniž by tušil jak dál. V žádné z těch starých vzpomínek se neobjevil ani náznak. „No, zřejmě... Zvonař by mohl... Možná...“

„Ne,“ řekla, náhle odměřená. „Odejdeš a vrátíš se za dva za tři dny. Mám nějakou práci a ty mě se všemi těmi svými dotazy a lichotkami rušíš. Ne, žádné námitky! Běž hned.“

Zamračil se, vstal a narazil si na hlavu klobouk se širokou krempou. Lichotkami? Lichotkami! Krev a zatracenej popel! Při příchodu hodil plášť na zem, a teď zachrčel, když se pro něj shýbal. Seděl na té stoličce skoro celý den. Ale možná se s ní někam dostával. Tedy pokud rozluští její hádanku. Poplašné zvonky. Gongy ohlašující hodiny. Nedávalo to smysl.

„Mohlo by mě napadnout, že tak chytrého mladého muže jako ty políbím, kdybys nepatřil jiné,“ zamumlala rozhodně hřejivým tónem. „Máš moc hezký zadek.“

Vymrštil se a zůstával k ní otočený zády. Obličej měl rozpálený z čirého rozhořčení, jenomže ona by určitě řekla, že je to ruměnec. Obvykle se mu dařilo zapomenout na to, co má na sobě, pokud se o tom někdo nezmínil. V krčmách občas došlo k incidentům. Zatímco ležel na zádech s nohou v dlaze a staženými žebry a skoro celým zbytkem těla v obvazech, Tylin mu schovala všechny šaty. Nezjistil zatím kam, ale určitě byly schované, ne spálené. Nakonec ho tu nemohla chtít držet napořád. Z jeho vlastních věcí mu zůstal jen klobouk a černý hedvábný šátek, jejž nosil kolem krku. A pochopitelně stříbrný medailon s liščí hlavou, pověšený na řemínku pod košilí. A jeho nože. Bez nich by se opravdu cítil ztracený. Když se mu konečně podařilo vylézt z té zatracené postele, ta zatracená ženská mu nechala ušít nové šaty, a seděla tam a dívala se, jako ho ty zatracené švadleny přeměřují! Sněhobílé krajky na zápěstích mu téměř zakrývaly ruce, pokud si nedával pozor, a další mu spadala od krku skoro k pasu. Tylin měla na mužích ráda krajky. Plášť měl jasně šarlatový, stejně rudý jako příliš těsné spodky, a po celé té zatracené věci byly vyšité zlaté spirály a bílé růžičky. Nemluvě o bílém oválu na levém rameni se zeleným mečem a kotvou rodu Mitsobar. Kabát měl dost modrý i pro cikána, s červenozlatou výšivkou tairenských bludišť na prsou a na rukávech, to jen aby řeč nestála. Nerad vzpomínal na to, čím musel projít, aby Tylin přesvědčil, že má vynechat perly a safíry a Světlo ví co ještě na něm chtěla mít. A navíc byl krátký. Neslušně krátký! Tylin se jeho hýždě také líbily a zřejmě jí nevadilo, kdo všechno je ještě uvidí!

Upravil si plášť na ramenou – ten aspoň trochu zakrýval – a popadl hůl, vysokou po ramena. Bok a noha ho budou bolet, dokud to nerozchodí. „Tak za dva za tři dny,“ slíbil s důstojností, na jakou se vzmohl.

Aludra se tiše zasmála. Ale ne dost tiše, aby ji neslyšel. Světlo, ta ženská se smíchem zvládla víc než dlaždič s přívalem nadávek! A taky to dělala naschvál.

Mat vykulhal z vozu a práskl za sebou dveřmi. Noční obloha byla stejná jako ranní, šedá a bouřlivá, pokrytá mrzutými mraky. A vál ostrý, nárazový vítr. V Altaře nebyla skutečná zima, ale stačilo to. Místo sněhu tu padal ledový déšť a od moře se hnaly prudké bouře a mezitím bylo dost vlhko, aby zima vypadala větší. Půda pod nohama čvachtala, i když bylo sucho. Mat se zamračil a kulhal od vozu.

Ženské! Aludra ale byla moc hezká. A věděla, jak vyrábět rachejtle. Zvonař? Za dva dny na to možná přijde. Hlavě aby nezačala pronásledovat jeho. Poslední dobou to zřejmě dělala spousta žen. Změnila na něm snad Tylin něco, že ho ženy pronásledovaly tak jako ona? Ne. To bylo směšné. Jeho plášť zachytil vítr, ale Mat byl příliš zamyšlený, aby ho přitáhl. Dvě štíhlé ženy – považoval je za akrobatky – se na něj mazaně usmály, když ho míjely, a on se také usmál a předvedl nejlepší poklonu. Tylin ho nezměnila, pořád byl stejný muž jako vždycky.

Lucův cirkus byl padesátkrát větší než to, o čem mu vyprávěl Tom, možná víc, mišmaš stanů a vozů o velikosti slušně velké vesnice. I přes chladné počasí mnoho účinkujících si procvičovalo svá čísla. Žena v rozevláté bílé haleně a spodkách těsných jako jeho se houpala na prověšeném provaze nataženém mezi dvěma vysokými žerděmi, a pak se vymrštila a nějak se nohama zachytila za provaz, než mohla spadnout na zem. Zkroutila se a zachytila provaz rukama, vytáhla se do sedu a začala totéž od začátku. Opodál jakýsi chlapík běhal na kole vejčitého tvaru, které muselo být dobře pět sáhů dlouhé, na plošině vysoko nad zemí, kde poskakoval po užším konci ve větší výšce než ta hlupačka, která si brzy srazí vaz. Mat se zadíval na polonahého muže koulícího si po pažích a přes ramena tři lesklé koule, aniž by se jich dotkl rukama. To bylo zajímavé. Tohle by mohl zvládnout sám. Ty koule člověka aspoň nezraní. Už toho měl dost, aby mu to stačilo až do smrti.

Co ho ale opravdu zaujalo, byli koně. Dlouhé řady koní, koní, kde dvě desítky mužů, choulících se před zimou, nakládali hnůj na kolečka. Stovky koní. Luca údajně přijal nějakého seanchanského cvičitele zvířat a za odměnu dostal lejstro podepsané samotnou vznešenou paní Suroth, že si smí nechat všechna jeho zvířata. Matův kůň Oko byl v bezpečí, před loterií nařízenou Suroth ho zachránilo to, že byl ustájen v Tarasinském paláci, jenomže dostat ho odtamtud nedokáže. Tylin si ho mohla rovnou uvázat na vodítko a nehodlala ho hned tak pustit.

Otočil se a napadlo ho, že nechá Vanina ukrást nějaké koně z cirkusu, pokud se s Lucou nedomluví. Z toho, co o něm Mat věděl, by to pro toho zvláštního muže bylo jako večerní procházka. Jak byl Vanin tlustý, dokázal ukrást a projet se na každém koni, na jakého se podíval. Naneštěstí Mat pochyboval, že by se sám v sedle udržel déle než míli. Přesto to stálo za úvahu. Začínal být zoufalý.

Cestou sledoval žongléře a akrobaty, jak cvičí, a říkal si, jak se to všechno mohlo stát. Krev a popel! Byl přece ta’veren! Měl kolem sebe utvářet svět! Ale on trčí tady v Ebú Daru, Tylinin mazlíček a hračka – ta ženská ho ani nenechala pořádně se uzdravit, než na něj skočila jako kachna po housence! – a všichni ostatní se tím skvěle bavili. A jak jí ta rodinka pořád podlézala, Nyneiva se určitě na každého vytahuje. Jakmile si Egwain uvědomí, že ty šílené Aes Sedai, které ji jmenovaly amyrlin, to nemyslí vážně, Talmanes a Banda Rudé ruky byli připravení ji odtamtud vytáhnout. Světlo, jak ji znal, Elain už možná nosí Růžovou korunu! Rand a Perrin se nejspíš povalují u ohně v nějakém paláci, vykládají si vtipy a popíjejí víno.

Zaškaredil se a přetřel si čelo, jak mu před očima zavířily barvy. To se mu poslední dobou stávalo pokaždé, když si vzpomněl na ty dva. Nevěděl proč a ani to vědět nechtěl. Chtěl jen, aby to přestalo. Kdyby se jen dostal z Ebú Daru. A samozřejmě s tajemstvím ohňostrojů, ale klidně by se na to vykašlal a jen utekl.

Tom a Beslan byli stále tam, kde je nechal, popíjeli s Lucou před Lucovým bohatě zdobeným vozem, ale on se k nim hned nepřipojil. Luca z nějakého důvodu Mata Cauthona od pohledu nesnášel. Mat mu oplácel stejným, ale měl k tomu důvod. Luca měl samolibý, nafoukaný obličej a na každou ženu v dohledu se uculoval. A zřejmě si myslel, že se každé ženě na světě líbí. Světlo, vždyť byl dokonce ženatý!

Luca, rozvalený ve zlaceném křesle, které musel ukrást z paláce, se smál a rozmáchle, velkopansky kýval na Toma a Beslana, sedící na lavicích vedle něj. Jasně rudý kabát a plášť měl pokrytý zlatými hvězdami a kometami. I cikán by se červenal! A při pohledu na jeho vůz by zaplakal! Byl mnohem větší než Aludřin a vypadal jako nalakovaný! Kolem dokola se objevoval měsíc v jednotlivých fázích, vyvedený ve stříbře, a zbylý červenomodrý povrch byl pokrytý zlatými hvězdami a kometami všech možných velikostí. Vedle toho vypadal Beslan skoro obyčejně ve svém kabátci a plášti s poletujícími ptáky. Tom, otírající si víno z dlouhých bílých knírů, působil v prostém bronzovém suknu a tmavém plášti rozhodně ošuntěle.

Jedna osoba, která tu měla být, tu nebyla, ale stačilo se rozhlédnout a u vozu vedle zahlédl hlouček žen. Byly všech věků, mladé i staré, ale všechny se hihňaly tomu, co bylo uprostřed hloučku. Mat si povzdechl a zamířil tam.

„Ach, prostě se nemůžu rozhodnout,“ ozval se ze středu pisklavý chlapecký hlas. „Když se podívám na tebe, Merici, máš ty nejkrásnější oči, co jsem kdy viděl. Ale když se podívám na tebe, Neilyn, tak je máš ty. Tvoje rty jsou jako zralé třešně, Gillin, a tvoje bych chtěl líbat, Adrio. A tvůj krk, Jameine, půvabný jako labutí šíje...“

Mat spolkl kletbu a zrychlil krok. S tlumenými omluvami se protlačil mezi ženy. Uprostřed stál Olver, malý bledý chlapec, předvádějící se a zubící se na jednu ženu po druhé. Už ty jeho vyceněné zuby stačily, aby mu některá z nich vlepila pár pohlavků.

„Prosím, odpusťte mu,“ zamumlal Mat a uchopil kluka za ruku. „Tak pojď, Olvere, musíme se vrátit do města. A přestaň tu mávat pláštěm. On neví, co říká, vážně. Nevím, kde takový věci sebral.“

Naštěstí se ženy jen zasmály a prohrábly Olverovi vlasy, když ho Mat odváděl. Některé podotkly, že je to vážně sladký chlapec, ze všech věcí na světě! Jedna sáhla Matovi pod plášť a štípla ho do zadku. Ženské!

Když se dostali ven, Mat se na kluka, spokojeně ťapkajícího vedle něj, zamračil. Od chvíle, kdy ho Mat potkal, Olver vyrostl, ale stále byl na svůj věk dost malý. A s těmi širokými ústy a ušima jako platchty nebude nikdy hezký. „Mluvit takhle se ženami by tě mohlo dostat do pěknejch trablů,“ sdělil mu Mat. „Ženy jsou rády, když je muž zticha a chová se slušně. A rezervovaně. Rezervovaně a možná trochu nesměle. Cvič to a povedeš si dobře.“

Olver na něj užasle civěl s otevřenou pusou a Mat si povzdechl. Na kluka dohlížel tucet strýčků a každý kromě Mata měl na něho špatný vliv.

Tom a Beslan Olverovi vrátili úsměv. Chlapec se Matovi vytrhl a se smíchem se k nim rozběhl. Tom ho učil žonglovat a hrát na harfu a flétnu a Beslan ho učil šermovat. Ostatní „strýčkové“ ho učili jiným věcem, pozoruhodně různorodým. Mat ho hodlal začít učit boji s holí a zacházení s dvouříčským lukem, jakmile se mu spraví záda. A nechtěl ani vědět, čemu ho učí Chel Vanin či Banda Rudé ruky.

Když se Mat přiblížil, Luca vstal a jeho přihlouplý úsměv se změnil v kyselý škleb. Prohlédl si Mata od hlavy k patě, rozmáchle si přehodil plášť přes ramena a ohlásil dunivým hlasem: „Jsem zaneprázdněný muž. Mám moc práce: Je možné, že brzy budu mít tu čest přijmout vznešenou paní Suroth k soukromému představení.“ Bez dalšího slova odkráčel, drže si zdobený plášť jen jednou rukou, takže za ním vlál jako praporec.

Mat ten svůj chytil oběma rukama. Plášť měl zahřívat. Viděl Suroth v paláci, ačkoliv ne příliš zblízka. Nicméně po větší blízkosti rozhodně netoužil. Neuměl si představit, že by věnovala třeba jen chvíli Velkolepému putovnímu divadlu a úžasné výstavě divů a zázraků Valana Lucy, jak hlásal nápis na plátně napnutém mezi dvěma vysokými žerděmi u vchodu do cirkusu písmeny půl sáhu vysokými. Pokud ano, tak nejspíš jen proto, aby sežrala lvy. Nebo je vyděsila k smrti.

„Už souhlasil, Tome?“ zeptal se tiše a zamračil se za Lucou.

„Můžeme jet s ním, až opustí Ebú Dar,“ odpověděl vrásčitý stařec. „Za jistou cenu.“ Zafrkal a foukl si do knírů a podrážděně si prohrábl bílé vlasy. „Za to, co chce, bychom měli jíst a spát jako králové, ale jak ho znám, tak o tom dost pochybuju. Nepovažuje nás za zločince, protože pořád chodíme volně, ale ví, že před něčím utíkáme, jinak bychom cestovali jinak. Naneštěstí hodlá odjet nejdřív na jaře.“

Mat zvážil několik nadávek. Až na jaře. Světlo ví, co mu Tylin do jara ještě udělá, donutí ho udělat. Možná nápad, že by Vanin mohl ukrást nějaké koně, nebyl zas tak špatný. „Jestli chce tolik, kolik říkáš, tak si musím naplnit měšec. Jedna věc se Seanchanům musí nechat, nevadí jim prohrávat.“ Snažil se dávat si pozor na své štěstí a nemusel čelit žádným hrozbám kvůli podvádění, alespoň ne od chvíle, kdy byl schopen opustit palác po vlastních. Zprvu věřil, že to působí jeho štěstí, nebo možná to, že byl ta’veren, začínalo být konečně k něčemu dobré.

Beslan si ho vážně prohlédl. Byl to snědý štíhlý muž, jen o něco mladší než Mat, a když se s ním Mat poznal, byl bezstarostně odvážný, vždy připravený vypravit se do krčem, zvlášť pokud to končilo ženami nebo rvačkou. Po příchodu Seanchanů ale zvážněl. Pro něj byli Seanchané vážnou věcí. „Matka nebude mít radost, jestli zjistí, že pomáhám jejímu mazlíčkovi opustit Ebú Dar, Mate. Ožení mě s nějakou, co bude šilhat a mít knír jako tarabonský pěšák.“

I po tak dlouhé době sebou Mat trhl. Nikdy si nezvykl na to, že si Tylinin syn myslí, že to, co jeho matka s Matem provádí, je v pořádku. No, Beslan si myslel, že začíná být trochu majetnická – ale jen trochu! – avšak to byl jediný důvod, proč byl ochoten pomoci. Tvrdil, že Mat je právě to, co jeho matka potřebuje, aby přestala myslet na dohody, jež musela uzavřít se Seanchany! Občas si Mat přál být zase zpět ve Dvouříčí, kde člověk aspoň věděl, jak ostatní lidé uvažují. Občas si to přál.

„Můžem se už vrátit do paláce?“ vyhrkl Olver, spíš jako požadavek než otázku. „Mám hodinu čtení s urozenou paní Riselle. Nechává mi položit si jí hlavu na prsa, když mi předčítá.“

„Pozoruhodný úspěch, Olvere,“ poznamenal Tom a pohladil si kníry, jak zakrýval úsměv. Naklonil se blíž k druhým dvěma mužům a ztišil hlas, aby ho chlapec neslyšel. „Ta ženská mě nutí hrát jí na harfu, než mně dovolí položit si hlavu na ten pozoruhodný polštář.“

„Riselle nutí každého, aby ji nejdřív pobavil,“ zasmál se Beslan vědoucně a Tom se na něj užasle zadíval.

Mat zaúpěl. Tentokrát to nebylo kvůli noze ani kvůli tomu, že každý muž v Ebú Daru si zřejmě vybíral ňadra, kam položí hlavu, kromě Mata Cauthona. V hlavě mu zase začaly rachotit ty zatracené kostky. Blížilo se něco zlého. Něco velice zlého.