Srdce zimy

31 Co říkali Aelfinnové

Když ji Mat doprovodil ke kotcům, seanchanská šlechtična vyjádřila překvapení a byla nemálo podrážděná. Seta a Renna pochopitelně znaly cestu a on si měl jít pro plášť a to ostatní, co chtěl vzít s sebou. Sul’dam je se sklopenýma očima následovaly špatně osvětlenými chodbami. Domon šel vzadu, jako by ty dvě poháněl. Cop, který mu visel po straně, se houpal, jak se otáčel za každou křižovatkou chodeb. Občas si sahal k pasu, jako by tam chtěl najít meč nebo obušek. Kromě nich nebyl na chodbách nikdo.

„Musím tu vyřídit jednu drobnost,“ sdělil Mat Egeanin, jak nejledabyleji mohl, a usmál se na ni. „Nemusíš se tím zatěžovat. Bude to chvilička.“ Jeho nejlepší úsměv na ni zřejmě neudělal o nic větší dojem než včera u ní v hostinci.

„Jestli mi to teď pokazíš –“ zavrčela hrozivě.

„Hlavně ty nezapomeň, kdo tohle naplánoval,“ zamumlal a ona zabručela. Světlo, ženy si zřejmě vždycky myslely, že do toho prostě můžou vpadnout a všechno převzít, a odvedou pak lepší práci než muž, jehož práce to byla!

Aspoň si už dál nestěžovala. Vyšli nahoru a pak po úzkém tmavém schodišti do podkroví. Tady svítilo ještě méně lamp než na chodbách a bludiště úzkých chodbiček mezi pokojíčky bylo změtí stínů. Nikde se nic nehýbalo a Mat začal dýchat lehčeji. Byl by dýchal ještě lépe, kdyby si Renna nevydechla s očividnou úlevou.

Se Setou věděly, kde jsou které damane ustájené, a i když vyloženě nespěchaly, rozhodně se nezdržovaly a hned zamířily dál, možná proto, že měly Domona neustále za patami. Nebyl to zrovna obraz vzbuzující důvěru. No, kdyby přání byli koně, žebráci by jezdili. Muž se musí spokojit s tím, co má. Zvlášť když nemá na vybranou.

Egeanin mu věnovala poslední tvrdý pohled a znovu zavrčela, než se vydala za ostatními, až za ní plášť vlál. Zaškaredil se za ní. Podle toho, jak ta ženská chodila, by ji považoval za muže, nemít na sobě šaty.

Měl tu něco k vyřízení a možná to nebyla zrovna drobnost. Bylo to něco, do čeho se mu nechtělo. Světlo, pokoušel se sám sobě to rozmluvit! Ale udělat to zatraceně musel. Jakmile Egeanin zmizela za rohem s Domonem a ostatními, vyrazil k nejbližšímu pokojíku, o němž si pamatoval, že tam je jedna hledačka větra.

Nezvučně otevřel dřevěné dveře a vklouzl do tmy uvnitř. Žena spící uvnitř chrápala, jako když pilou řeže. Mat šel pomalu dál, až kolenem narazil na postel, potom rychle hmatal po pokrývkách, až našel hlavu, právě včas, aby jí zacpal pusu, protože se probudila.

„Chci, abys mi něco pověděla,“ zašeptal. Krev a popel, co když si spletl pokoj? Co když to vůbec není hledačka větru, ale jedna z těch prokletých Seanchanek? „Co bys udělala, kdybych ti sundal ten obojek?“ Zvedl ruku a zadržel dech.

„Osvobodila bych svoje sestry, zlíbí-li se Světlu, aby se to stalo.“ I potmě poznal přízvuk Mořského národa a začal zase dýchat. „Světlo dej, nějak bychom se dostaly přes přístav k místu, kde drží naše lidi, a co nejvíc jich osvobodily.“ Mluvila potichu, ale s každým slovem se rozohňovala. „Zlíbí-li se Světlu, vzali bychom si zpět své lodi a probojovali si cestu na moře. Hned! Jestli je to trik, tak mě za to potrestej a hotovo, nebo mě za to zabij. Už jsem se málem vzdala a ta hanba mě bude pálit navěky, ale tys mi připomněl, kdo jsem, a já se teď už nikdy nevzdám. Slyšíš mě? Nikdy!“

„A když tě požádám, abys počkala tři hodiny?“ zeptal se, stále nad ní skloněný. „Vzpomínám si, že Atha’an Miere dokážou měřit běh času na minuty.“ Ta vzpomínka nebyla jeho, ale teď mu patřila, vzpomínka na to, jak se přepravoval na plavidle Atha’an Miere z Allorallen do Barashty, a jednu ženu Mořského národa s jasnýma očima, která plakala, když ho odmítla následovat na břeh.

„Kdo jsi?“ zašeptala.

„Jmenuju se Mat Cauthon, jestli to znamená nějaký rozdíl.“

„Já jsem Nestelle din Sakura Jižní hvězda, Mate Cauthone.“ Slyšel, jak plivla, a věděl, co dělá. Taky si plivl do dlaně a jejich dlaně se potmě našly. Ona ji měla stejně mozolnatou jako on a stejně pevný stisk. „Počkám,“ slíbila. „A budu si tě pamatovat. Jsi velký a dobrý člověk.“

„Jsem jenom hazardní hráč,“ sdělil jí. Dovedla mu ruku k článkovanému obojku kolem krku, jenž otevřel s kovovým cvaknutím. Velmi zhluboka se nadechla.

Stačilo jen položit její prsty na správná místa a jednou jí ten trik ukázat, pochopila to hned, ale on ji přiměl ho třikrát zavřít a otevřít, než byl spokojený. Když už to dělal, mohl zajistit, aby to udělal zcela správně. „Tři hodiny, jak nejpřesněji to odhadneš,“ připomněl jí.

„Jak nejpřesněji to odhadnu,“ slibovala šeptem.

Mohla všechno pokazit, ale pokud nemohl trochu riskovat, tak kdo? Byl přece ten chlapík, co má štěstí. Možná se to poslední dobou moc neprojevovalo, ale našel Egeanin, právě když ji pořeboval. Mat Cauthon měl stále štěstí.

Vyklouzl z místnosti stejně rychle, jako vstoupil, a zavřel dveře. A málem si spolkl jazyk. Civěl na záda široké šedovlasé ženy v šatech s červenými štítky. Za ní stála Egeanin se zdviženou hlavou a Teslyn, stříbrným a’damem spojená s Rennou. Po Domonovi, Setě ani té Edesině, kterou ještě neviděl, nebylo nikde ani stopy. Egeanin vypadala zuřivě jako lvice nad kořistí, ale Teslyn třeštila oči a třásla se, strachy úplně zpitomělá, a Renna měla zkřivené rty, jako by se měla každou chvíli pozvracet.

Mat se ani neodvažoval dýchat, když opatrně popošel k šedovlasé stařeně a natáhl ruce. Kdyby ji přemohl, než vykřikne, mohli by ji schovat... Kam? Seta a Renna ji budou chtít zabít. Ať už na ně Egeanin měla cokoliv, tahle žena by je mohla označit.

Egeanin se mu nad ramenem sul’dam podívala do očí, než se druhé ženě opět podívala do obličeje. „Ne!“ řekla ostře. „Teď není čas měnit plány. Vznešená paní Suroth řekla, že mohu použít každou damane, kterou budu chtít, der’sul’dam..“

„Ovšem, má paní,“ opáčila šedovlasá bába trochu zmateně. „Jen jsem poukázala na to, že Tessi ještě není úplně vycvičená. Vlastně jsem se na ni přišla podívat. Už se moc hezky zlepšuje, má paní, ale..."

Mat, stále bez dechu, po špičkách couval. Protáhl se tmou k úzkým schodům a opíral se rukama o stěny. Nevzpomínal si, jestli některý schod nevrže, ale některé věci stojí za to riskovat a jindy člověk prostě na své štěstí netlačí. Takhle se dožije vysokého věku, což si Mat vždycky přál.

Pod schody se zastavil a dýchal, dokud se mu neuklidnilo srdce. Tedy alespoň trochu. Možná se mu neuklidní až do zítra. Nebyl si jistý, zda se ještě někdy dokáže nadechnout, aniž by si vzpomněl na tu stařenu. Světlo! Jestli si Egeanin myslí, že má věci pěkně v rukou, tak zatraceně dobře, ale stejně, Světlo! Musí mít kolem krků těch sul’dam oprátky! Její plán? Rozhodně měla pravdu, že není času nazbyt. Rozběhl se.

Běžel, dokud ho prudce nezabolelo v boku, a potom doklopýtal k tyrkysem vyloženému stolu. Aby neupadl, chytil se letního goblénu a kus hedvábí se utrhl od žluté mramorové římsy. Vysoká váza z bílého porcelánu na stolku se převrhla a rozbila se na modročervených dlaždicích. Pak už jen kulhal. Ale kulhal, jak nejrychleji to šlo. Kdyby se někdo objevil, aby zjistil, co je to za hluk, tak Mata Cauthona nad střepy stát neuvidí, ani v nejbližších dvou chodbách.

Dokulhal až do Tylininých komnat a už byl v polovině cesty do ložnice, než si uvědomil, že tu jsou zapálené lampy. V krbu v ložnici také znovu hořel oheň. Tylin, s rukama za zády, si rozepínala knoflíčky. Když vstoupil, podívala se na něj a zamračila se. Tmavozelené jezdecké šaty měla pomačkané. Z ohně vyletěla do komína sprška jisker.

„Ještě jsem tě tu nečekal,“ vybreptl a snažil se přemýšlet. Když uvažoval o tom, co by se mohlo zvrtnout, ani ve snu ho nenapadlo, že se Tylin vrátí dřív. Jako by mu v tom okamžiku zamrzl mozek.

„Suroth zjistila, že z Murandy zmizelo nějaké vojsko,“ odpověděla Tylin pomalu a narovnala se. Mluvila nepřítomně, tomu, co říkala, nevěnovala pozornost, na rozdíl od Mata Cauthona, jemuž ji věnovala cele. „Netuším, co to bylo za vojsko ani jak může vojsko zmizet, ale ona se rozhodla, že návrat je nutný. Všechny jsme nechaly tam a přiletěly jsme tak rychle, jak rychle nás to zvíře neslo, jenom my dvě a žena, která ho vedla. Potom jsme si vzaly koně a z přístavu jsme přijely samy. Ona dokonce šla rovnou do toho hostince naproti, kde má všechny důstojníky, místo aby přišla sem. Myslím, že dneska už ani nehodlá spát, a nenechá ani...“

Odmlčela se, připlula k němu a přejela rukou po jeho prostém zeleném kabátě. „Potíž v tom mít za mazlíčka lišáka,“ zamumlala, „je, že si dřív nebo později vzpomene, že je lišák.“ Upírala na něj tmavé oči a najednou ho popadla za vlasy a stáhla si ho k polibku, z něhož se mu zkroutily prsty v botách. „To je,“ vydechla, když ho konečně pustila, „abych ti ukázala, jak mi budeš chybět.“ Bez sebemenší změny výrazu mu vrazila facku, až se mu zajiskřilo před očima. „A tohle je za to, že ses chtěl vypařit, když jsem byla pryč.“ Přehodila si havraní vlasy přes rameno a otočila se k němu zády. „Rozepni mi knoflíčky, můj hezký lišáčku. Dorazily jsme tak pozdě, že jsem už nechtěla budit komorné, ale s těmi nehty se to prostě rozepnout nedá. Ještě poslední společná noc a zítra tě pošlu pryč.“

Mat si mnul tvář. Mohla mu zlomit zub! Konečně mu zase naskočily myšlenky. Jestliže je Suroth u Tulačky, tak není v Tarasinském paláci, kde by mohla vidět něco, co by neměla. Jeho štěstí stále fungovalo. Musel se bát jen té ženy před sebou. Jediný způsob byl skočit do toho rovnýma nohama.

„Odcházím dneska v noci,“ prohlásil a sundal ruce z Tylininých ramen. „A beru s sebou párek Aes Sedai z podkroví. Pojď se mnou. Pošlu Toma a Juilina, aby našli Beslana, a –“

„Jít s tebou?“ vydechla nevěřícně, poodešla a otočila se k němu. Na hrdé tváři měla opovržlivý výraz. „Holoubku, já se nechci stát tvým mazlíčkem a nehodlám se stát uprchlíkem. Ani nepřenechám Altaru tomu, koho si za mě Seanchané vyberou. Jsem královna Altary, Světlo mi pomáhej, a neopustím svou zemi teď. Opravdu se chceš pokusit osvobodit Aes Sedai? Přeji ti úspěch, musíš-li to udělat – a sestrám taky – ale je to zřejmě dobrý způsob, jak si nechat narazit hlavu na kůl, cukroušku. Je to příliš hezká hlava, aby ti ji usekli a natřeli dehtem.“

Snažil se ji znovu uchopit za ramena, ale ona couvla s tak pronikavým pohledem, že dal ruce dolů. Mluvil však velice naléhavě. „Tylin, zařídil jsem, aby všichni věděli, že odcházím a nemůžu se dočkat, abych zmizel, než se vrátíš, takže Seanchané budou vědět, že jsi s tím neměla nic společnýho, ale takhle –“

„Vrátila jsem se a překvapila tě,“ přerušila ho rázně, „a tys mě svázal a strčil pod postel. Až mě ráno objeví, budu na tebe hrozně naštvaná. Rozhořčená!“ Usmála se, ale oči se jí leskly, už teď neměla k rozhořčení daleko, ať už říkala co chtěla o liškách a o tom, jak ho pošle pryč. „Vypíšu na tebe odměnu a řeknu Tuon, že si tě může koupit, jestli tě chytí, pokud tě pak bude ještě chtít. Ve svém hněvu budu dokonalá vysoce urozená. Uvěří mi, kačírku. Už jsem řekla Suroth, že si chci oholit vlasy.“

Mat se chabě usmál. On jí rozhodně věřil. Vážně by ho prodala, kdyby ho chytili. „Ženy jsou jako bludiště šípků v noci,“ znělo staré rčení, a dokonce ani ony neznají cestu.

Tylin trvala na tom, že na své svázání dohlédne osobně. Zjevně na to byla pyšná. Musel ji svázat pruhy nařezanými z jejích sukní, jako by ho překvapila a on ji přepral. Uzly musely být pevné, takže neunikne, jakkoliv se bude snažit, a taky že se snažila, jakmile ji svázal, zmítala se tak prudce, jako by se opravdu snažila osvobodit. Možná se i snažila. Když se jí to nepovedlo, zaprskala. Kotníky a zápěstí jí musel stáhnout k sobě a od krku k noze od postele uvázat smyčku, aby se nemohla překulit přes místnost a na chodbu. A samozřejmě taky nemohla křičet. Když jí do pusy jemně zatlačil hedvábný šátek a převázal jiným, usmála se, oči jí však hořely. Bludiště šípků v noci.

„Budeš mi scházet,“ řekl potichu, když ji strkal pod postel. Ke svému úžasu si uvědomil, že opravdu bude. Světlo! Honem si vzal plášť, rukavice a oštěp a cestou ven sfoukl lampy. Ženy dokázaly muže do toho bludiště zaplést dřív, než si to uvědomil.

Chodby byly prázdné a tiché, zněly tu jen jeho kroky, ale veškerá úleva ho přešla, když dorazil do předpokoje u dvora před stájemi.

Jediný zapálený kandelábr vrhal mihotavé světlo na květované goblény, ale Juilin a jeho žena tady nebyli, ani Egeanin a ostatní. Když se tolik zdržel s Tylin, všichni už zde na něho měli čekat. Za sloupořadím lilo jako z konve, černá opona deště všechno zakrývala. Mohli už zajít do stájí? Tahle Egeanin zřejmě měnila plány, kdykoliv se jí zachtělo.

Tiše zabručel, přehodil si plášť přes ramena a už chtěl vyjít do deště. Pro dnešní noc už měl ženských plné zuby.

„Takže ty chceš odejít. To nemůžu dovolit, Tretko.“

S kletbou se otočil na patě a uviděl Tuon, tvářící se pod průhledným závojem velmi přísně. Úzký kroužek, který jí držel závoj na vyholené hlavě, byl samý ohnivý opál a perla, a dalším pokladem byl její opasek a dlouhý náhrdelník. Byla to opravdu skvělá chvíle všímat si šperků. Co tady ve Světle dělá? Krev a popel, jestli začne volat stráže, aby ho zastavily...

Zoufale po ní chmátl, ale ona se mu vykroutila a vyrazila mu ashandarei, až ho zabrnělo v zápěstí. Čekal, že uteče, ale ona do něj místo toho začala bušit klouby rukou a sekala do něj hranami ruky. Mat měl rychlé ruce, podle Toma nejrychlejší, jaké kdy viděl, ale teď měl co dělat, aby se jí ubránil, na to, že by ji chytil, úplně zapomněl. Kdyby se jí tolik nesnažil zabránit, aby mu zlomila nos – nebo možná něco jiného, na takovou mrňavou holku měla pěkně pádné ruce – nebýt toho, byla by mu celá ta věc k smíchu. Byl mnohem vyšší, i když sám nebyl nějak nadprůměrně vysoký, ale ona na něj vletěla se soustředěným vztekem, jako kdyby byla vyšší a silnější a čekala, že ho přepere. Z nějakého důvodu se po chvíli usmála, a kdyby nevěděl své, byl by řekl, že si ho ty vlahé oči prohlížejí s nadšením. Světlo ho spal, myslet v takové chvíli na to, jak je hezká, bylo stejně hrozné jako oceňovat její šperky!

Náhle couvla a oběma rukama si upravila kroužek, který jí držel závoj. Teď se rozhodně netvářila nadšeně, nýbrž soustředěně. Rozkročila se, aniž od něj odtrhla pohled, a začala si pomalu zvedat bílé plisované sukně nad kolena.

Nechápal, proč už nekřičí o pomoc, věděl však, že ho chce nakopnout. No, ne, pokud k tomu bude moci něco říci! Skočil po ní a potom se všechno událo naráz. Bolest v boku ho srazila na koleno. Tuon si vytáhla sukně skoro k bokům a vykopla štíhlou nohou v bílé punčoše. Kop mu šel nad hlavu, jak ji náhle cosi zvedlo do vzduchu.

Mat byl nejspíš stejně překvapený jako ona, když viděl, jak ji Noal popadl oběma rukama, ale zareagoval rychleji než ona. Když otevřela pusu, aby konečně zakřičela, Mat se vyškrábal na nohy a začal jí cpát mezi zuby závoj, jen shodil kroužek s drahokamy na zem. Ona pochopitelně nespolupracovala tak jako Tylin. Jen to, že ji pevně držel za bradu, ho zachránilo před kousnutím. Rozzlobeně vrčela a v očích měla vztek, jaký neviděl, ani když na něj útočila. Kroutila se Noalovi v rukou a kopala, ale ten svraštělý stařík ji držel a vyhýbal se jejím patám. Rozhodně neměl problémy ji zvládnout.

„Míváš takový potíže se ženami často?“ optal se mírně a předvedl v úsměvu chybějící zuby. Měl svůj plášť a svoje věci v ranci na zádech.

„Pořád,“ opáčil Mat kysele a zavrčel, když ho kolenem zasáhla do bolavé kyčle. Podařilo se mu rozvázat si jednou rukou šátek a převázal tak Tuon pusu, do níž měla nacpaný závoj, i za cenu, že ho kousla do palce. Světlo, co s ní bude dělat?

„Nevěděl jsem, zda máš tohle v plánu,“ řekl Noal a ani moc nesupěl přes to, jak se mu tam mrňavá holka kroutila v ruce, „ale jak vidíš, já dnes v noci odcházím taky. Říkal jsem si, že tohle by mohlo být brzy nepříjemný místo pro někoho, kdo ti poskytl postel.“

„Moudrý rozhodnutí,“ přitakal Mat. Světlo, mělo ho napadnout Noala varovat.

Mat se spustil na kolena a vyhýbal se přitom Tuoniným kopancům – tedy většině z nich – na dost dlouho, aby ji chytil za nohy. Vytáhl z rukávu nůž, nařízl jí lem šatů a odtrhl dlouhý pruh, jímž jí svázal kotníky. Bylo dobře, že si to před chvílí nacvičil s Tylin. Nebyl zvyklý svazovat ženy. Utrhl další pruh látky, sebral z podlahy kroužek s drahokamy a se zabručením se zvedl. Tentokrát to bolelo víc, protože ho nakopla oběma nohama, až mu bokem projel oheň. Když jí vrátil kroužek na hlavu, podívala se mu rovnou do očí. Přestala se zbytečně svíjet, ale nebála se. Světlo, na jejím místě by si znečistil spodky.

Konečně dorazil Juilin, v plášti a s plnou výbavou, s mečem a lamačem mečů u pasu a tenkou bambusovou holí v ruce. Do něho byla zavěšená štíhlá tmavovlasá žena v tenkém bílém rouše, jež da’covale nosili venku. Byla hezká, taková našpulená, ale tak o pět šest let starší, než Mat čekal. Měla velké, tmavé oči a pokorný výraz. Při pohledu na Tuon vykvíkla a pustila Juilina, jako kdyby byl rozpálená trouba, a s hlavou mezi koleny se hned složila na podlahu u dveří.

„Musel jsem Theru k útěku přemluvit znovu od začátku,“ povzdechl si chytač zlodějů a ustaraně se na ni podíval. Dál své zpoždění nevysvětloval a podíval se na to, co držel Noal. Postrčil si dozadu tu směšnou kuželovitou rudou čapku a poškrábal se na čele. „A co uděláme s ní?“ zeptal se prostě.

„Necháme ji ve stájích,“ odpověděl Mat. Udělají to, pokud Vanin přesvědčil štolby, aby ho s Harnanem pustili postarat se o koně poslů, kteří přijeli. Doteď to vypadalo jen jako něco navíc, co ani nebylo nutné. Doteď. „Na seníku. Do rána by ji neměli najít, než půjdou pro seno.“

„A já myslel, že ji chceš unýst,“ povzdechl si Noal, postavil Tuon na zem a přehmátl výš. Malá žena, s hlavou zdviženou, se dál nevzpírala. I s roubíkem v ústech nebylo pochyb, co cítí. Odmítla bojovat ne proto, že to bylo beznadějné, ale proto, že se rozhodla nebojovat.

Chodbou vedoucí k předpokoji se ozvaly kroky a byly stále hlasitější. Mohla to být konečně Egeanin. Nebo, podle toho, jak se noc vyvíjela, smrtonoši. Ogierové.

Mat všem honem ukázal, ať se stáhnou do rohu, a pak si dokulhal pro oštěp. Juilin vytáhl Theru na nohy a odvlekl ji do rohu, kde se přikrčila. On se postavil před ni a uchopil hůl oběma rukama. Jako zbraň vypadala uboze, ale chytač zlodějů ji uměl skvěle používat. Noal odtáhl Tuon do druhého rohu, pustil jí jednu ruku a sáhl si pod kabát, kde měl své dlouhé nože. Mat se rozkročil uprostřed místnosti, zády k lijavci venku, s ashandarei před sebou. Ať přijde kdokoliv, stejně by nemohl poskakovat po místnosti, jak mu v boku po kopanci od Tuon hořel oheň, ale kdyby došlo na nejhorší, aspoň pár lidí poznačí.

Když dovnitř vrazila Egeanin, úlevou se o oštěp opřel. Za ní přišly dvě sul’dam a Domon. Mat konečně uviděl Edesinu, i když si nevzpomínal, že by ji viděl, když se damane cvičily. Byla štíhlá, moc hezká i v těch šedých šatech, a vlasy jí spadaly k pasu. Přes a’dam, jenž vedl k Setinu zápěstí, se tvářila klidně. Aes Sedai na vodítku, možná, ale Aes Sedai, která si je jistá, že to vodítko bude brzy dole. Teslyn, na druhou stranu, byla jen třesoucím se uzlíčkem dychtivosti. Olizovala si rty a zírala na dveře od stáje. Renna a Seta dotáhly obě Aes Sedai za Egeanin a celou dobu se dívaly na stáj.

„Musela jsem uklidnit tu der’sul’dam,“ řekla Egeanin, jakmile vstoupila do místnosti. „Ty své svěřenkyně chrání.“ Všimla si Juilina a Thery a zamračila se. Neměl důvod jí o Theře něco vykládat, ne, když už stejně byla ochotná pomáhat damane, ale překvapení ve vlněných šatech se jí očividně nezamlouvalo. „Když viděla Setu a Rennu, tak to pochopitelně pár věcí změnilo,“ pokračovala, „ale –“ Zrak jí padl na Tuon a ona se odmlčela, jako by jí slova odřízli nožem. Egeanin byla od přírody bledá, jenže teď zbledla ještě víc. Tuon se na ni mračila se zuřivostí kata. „Ach, Světlo!“ zachraptěla Egeanin a padla na kolena. „Ty blázne! Položit ruku na Dceru Devíti měsíců znamená smrt pomalou torturou!“ Obě sul’dam zalapaly po dechu a bez váhání si klekly, a nejenže stáhly obě Aes Sedai dolů, ale pevně popadly i obojky a’damů a strhly je obličejem na podlahu.

Mat zachrčel, jako by ho Tuon právě nakopla do břicha. Měl pocit, jako by to udělala. Dcera Devíti měsíců. Aelfinnové mu řekli pravdu, jakkoli se mu to nelíbilo. Zemře a bude žít znovu, pokud se to už nestalo. Vzdá se poloviny světa na světě, aby zachránil svět, a nechtěl ani pomyslet na to, co tohle znamená. Ožení se... „Je to moje žena,“ řekl potichu. Někdo se začal dusit. Měl dojem, že to je Domon.

„Cože?“ vykvíkla Egeanin a otočila se k němu tak rychle, až ji cop plácl přes tvář. Nikdy by si nepomyslel, že dokáže kvičet. „To nemůžeš říkat! To nesmíš říkat!“

„Proč ne?“ opáčil. Aelfinnové vždycky dávají pravdivé odpovědi. Vždycky. „Je to moje žena. Ta vaše zatracená Dcera Devíti měsíců je moje manželka!“

Zírali na něho, všichni kromě Juilina, jenž si strhl čapku a zíral do ní. Domon zavrtěl hlavou a Noal se tiše zasmál. Egeanin spadla brada. Obě sul’dam civěly, jako by byl úplný blázen, šílený a nebezpečný. Tuon zírala, ale s naprosto nečitelným výrazem, vše, co si myslela, se skrývalo za těma jejíma tmavýma očima. Ach, Světlo, co uděla? Například by se mohli pohnout, než...

Do místnosti vrazila Selucia a Mat zaúpěl. Copak sem přijde celý palác? Domon se ji pokusil chytit, ale ona ho oběhla. Baculatá zlatovlasá só’džin nebyla tak majestátní jako obvykle, lomila rukama a tvářila se uštvaně. „Odpusť, že mluvím,“ vyhrkla ustrašeně, „ale to, co děláte, je víc než šílené.“ Se zaúpěním si dřepla mezi klečící sul’dam a ruce jim položila na ramena, jako by u nich hledala ochranu. Modrýma očima přeskakovala po místnosti. „Ať už jsou znamení jakákoliv, tohle se stále dá napravit, jen když budete souhlasit, že se stáhnete.“

„Jen klid, Selucie,“ snažil se ji uklidňovat Mat. Nepodívala se na něj, on však stejně dělal uklidňující gesta. V žádné ze svých vzpomínek nenašel způsob, jak jednat s hysterickou ženou. Kromě toho, že by se schoval. „Nikdo nikomu neublíží. Nikomu! Máš mý slovo. Tak se uklidni.“

Z nějakého důvodu se zatvářila ohromeně, potom si však klekla a složila ruce do klína. Náhle ji strach přešel, opět byla vznešená jako královna. „Poslechnu tě, pokud neublížíš mé paní. Jestli to uděláš, zabiju tě.“

Od Egeanin by ho to zarazilo. Od téhle malé, baculaté ženské se smetanovou pletí to hodil za hlavu. Světlo ví, že ženské jsou nebezpečné, ale usoudil, že komornou ještě zvládne. Aspoň už nebyla hysterická. Zvláštní, jak se to tak u žen objevovalo a zase je to přecházelo.

„Asi chceš říct, že je na tom seníku necháme obě, viď?“ ozval se Noal.

„Ne,“ odmítl Mat a podíval se na Tuon. Ona jeho pohled opětovala, ale nepoznal, nač myslí. Malá žena, hubená jako kluk, když on měl rád ženy s trochou masa na těle. Dědička seanchanského trůnu, když jemu ze šlechtičen naskakovala husí kůže. Žena, která ho chtěla koupit a teď mu nejspíš chtěla vrazit nůž mezi žebra. A ona měla být jeho ženou. Aelfinnové vždycky dávali pravdivé odpovědi. „Berem je s sebou,“ prohlásil.

Konečně se Tuon nějak zatvářila. Usmála se, jako by náhle odhalila nějaké tajemství. Usmála se a on se zachvěl. Ach Světlo, jak se zachvěl.