Srdce zimy

35 S Choedan Kal

Rand přejel široký kamenný most za Caemlynskou bránou. Ani se neohlédl. Slunce vypadalo jako bledě zlatá koule těsně nad obzorem, obloha byla bez mráčku a vzduch byl dost chladný, aby se mu u úst tvořila pára, a vítr od jezera mu škubal pláštěm. On však zimu necítil, jen jako něco vzdáleného a ne tak docela spojeného s ním. Sám byl studenější, než mohla být sebevětší zima. Stráže, které ho přišly včera večer vyzvednout z kobky, překvapilo, že se nepatrně usmívá. Usmíval se i teď, rty měl lehce zkřivené. Nyneiva mu vyléčila modřiny s použitím zbytku saidaru z pásku, ale důstojník v přilbě, který vyšel na silnici u paty mostu, podsaditý muž s tupými rysy, sebou při pohledu na něho trhl, jako by měl obličej stále oteklý a purpurový.

Cadsuane se naklonila ze sedla, aby muži řekla pár tichých slov a podala mu složený papír. On se na ni zamračil a začal číst, pak sebou trhl a užasle zazíral na lidi trpělivě čekající na koních za ní. Znovu začal číst od začátku a potichu pohyboval rty, jako kdyby si chtěl být jistý každým slovem. Nebylo divu. V rozkaze, zapečetěném a podepsaném všemi třinácti radními, stálo, že nemá kontrolovat mírová pouta ani prohledávat nákladní koně. Že je třeba úplně vymazat jména tohoto oddílu ze záznamů a rozkaz samotný spálit. Ve Far Maddingu nikdy nebyli, ani Aes Sedai, ani Atha’an Miere, nikdo z nich.

„Je po všem, Rande,“ podotkla Min mírně a zavedla svou mohutnou hnědku vedle jeho bělouše, i když už teď zůstávala tak blízko u něj jako Nyneiva u Lana. Lanovi vyléčila pohmožděniny a zlomenou ruku dřív, než obstarala Randa. Z Mininy tváře čišela ustaranost stejně jako z pouta. Pustila plášť a poplácala ho po ruce. „Už na to nemusíš myslet.“

„Jsem Far Maddingu vděčný, Min.“ Jeho hlas byl naprosto bez emocí, vzdálený, jako býval, když za časných dní uchopil saidín. Dříve by k ní hovořil hřejivěji, teď to ale zjevně nedokázal. „Skutečně jsem tu našel, co jsem potřeboval.“ Kdyby mohl mít meč paměť, mohl by být vděčný výhni kovárny, ale nikdy by ho nemohl mít rád. Když je pustili dál, Rand naklusal po udusané silnici, aniž by se ohlédl, dokud mu stromy nezakryly výhled na město.

Silnice stoupala a kroutila se mezi zalesněnými kopci, kde jen borovice a kaliny byly zelené a většina větví holá a šedá, a najednou byl pravý zdroj opět tady, zdánlivě těsně mimo dohled. Pulsoval, kynul mu a plnil ho hladem. Bez uvažování se natáhl a naplnil prázdnotu v sobě saidínem, lavinou ohně, ledovou bouří, vše prošpikované špínou, z níž ho opět víc rozbolela větší rána v boku. Zakymácel se v sedle, jak se mu zatočila hlava a stáhl žaludek, zatímco se snažil jet na lavině, která se mu snažila sežehnout mysl, snažil se letět s bouří, která se pokoušela zmrazit mu duši. V mužské polovici jediné síly nebylo odpuštění ani lítost. Muž to buď překonal, nebo zemřel. Cítil, jak se všichni tři asha’mani za ním plní také, pijí ze saidínu jako muži, kteří se právě dostali z Pustiny a našli vodu. Luis Therin v jeho hlavě si vydechl úlevou.

Min dovedla koně tak blízko k němu, že se dotýkali koleny. „Jsi v pořádku?“ zeptala se ustaraně. „Vypadáš nemocný.“

„Je mi tak dobře jako dešťové vodě,“ odpověděl a nelhal jenom o svém žaludku. Byl jako ocel a k jeho vlastnímu překvapení to nebylo dost tvrdé. Hodlal ji poslat do Caemlynu s Alivií, aby ji chránila. Má-li mu ta zlatovlasá žena pomoci zemřít, mohl jí důvěřovat. Už to chtěl povědět, podíval se však do Mininých tmavých očí a zjistil, že není dost tvrdý, aby to vyslovil. Odbočil s koněm mezi holé stromy a přes rameno promluvil ke Cadsuane: „Tady to je.“

Pochopitelně ho následovala. Všichni šli za ním. Harine ho skoro nepustila z očí na dost dlouho, aby se mohl trochu prospat. Nechtěl ji tu, ale kvůli tomu mu Cadsuane poskytla první radu. Uzavřel jsi s nimi dohodu, chlapče, je to stejné jako podepsat úmluvu. Nebo dát slovo. Dodrž ji, nebo jim řekni, že je zrušená. Jinak budeš jen jako zloděj. Byla neomalená a z jejího hlasu bylo jasné, jaký má názor na zloděje. Nikdy neslíbil, že se bude jejími radami řídit, ale tolik se zdráhala mu vůbec radit, že nechtěl riskovat, že ji zažene příliš brzy, a tak paní vln a druhé dvě ženy jely s Alivií před Verin a ostatními pěti Aes Sedai, které mu složily přísahu, a čtyřmi, jež doprovázely Cadsuane. Byl si jistý, že by ho opustila stejně radostně jako ony, možná radostněji.

Pro jiné oči než jeho se tohle místo, kde kopal, než odjel do Far Maddingu, nijak nelišilo od ostatních. On zde viděl tenký paprsek, stoupající jako světlo lucerny z vlhké prsti na zemi. Dokonce i jiný muž, který by uměl usměrňovat, by kolem toho paprsku prošel, aniž by věděl, že tam je. Nenamáhal se sesednout. Použil prameny vzduchu a serval silnou vrstvu tlejícího listí a větviček a odhrabal vlhkou hlínu, až odhalil dlouhý úzký ranec převázaný koženými řemeny. Když si poslal Callandor do ruky, na látce byly kousky hlíny. Neodvažoval se vzít ho do Far Maddingu. Bez pochvy by ho byl musel nechat v mostecké pevnosti, kde by byl jako nebezpečný prapor ohlašující jeho přítomnost. Nebylo pravděpodobné, že by na světě existoval jiný křišťálový meč, a příliš mnoho lidí vědělo, že Drak Znovuzrozený takový má. A když ho nechal tu, stejně skončil v tmavé kamenné krychli pod... Ne. To už bylo vyřízeno. Vyřízeno. Luis Therin supěl ve stínech jeho mysli.

Zastrčil si Callandor pod podpínku u sedla a pak otočil bělouše k ostatním. Koně skláněli ocasy kvůli větru, ale občas některý dupl nebo pohodil hlavou, jak už se nemohl dočkat, až se po tak dlouhé době strávené ve stáji trochu protáhne. Kožený tlumok, jejž měla Nyneiva přehozený přes rameno, se nehodil ke všem těm ter’angrialům s drahokamy, jež nosila. Snažila se skrýt strach, přesto se jí třásla brada. Cadsuane se na něj dívala nevzrušeně. Kapuce jí sklouzla na záda a občas jí silnější závan větru rozhoupal zlaté rybky, ptáčky, hvězdičky a měsíčky na drdolu.

„Chci odstranit špínu z mužské polovice pravého zdroje,“ oznámil.

Tři asha’mani, nyní v prostých tmavých kabátech a pláštích jako ostatní strážci, si vyměnili vzrušené pohledy, ale Aes Sedai se zavrtěly. Nesune zasupěla.

Cadsuanin výraz se sebeméně nezměnil. „S tímhle?“ zeptala se a skepticky zvedla obočí na ranec pod jeho nohou.

„S Choedan Kal,“ odtušil. To jméno byl další dar od Luise Therina a leželo mu v hlavě, jako by tam bylo odjakživa. „Ty je znáš jako obrovské sochy, sa’angrialy, jeden je zakopaný v Cairhienu a druhý na Tremalkingu.“ Harine při zmínce o ostrově Mořského národa trhla hlavou, až jí zlaté medailonky na řetízku od nosu zacinkaly. „Jsou příliš velké, aby se daly jen tak přemístit, ale já mám dva ter’angrialy, kterým se říká přístupové klíče. S jejich použitím lze napíchnout Choedan Kal z libovolného místa na světě.“

Nebezpečně, sténal Luis Therin. Šílenství. Rand si ho nevšímal. V této chvíli byla důležitá jedině Cadsuane.

Její ryzák zastříhal černým uchem a působil tak vzrušeněji než jezdkyně na něm. „Jeden z těch sa’angrialů je vyrobený pro ženu,“ podotkla chladně. „Kdo navrhuješ, aby ho použil? Nebo ti ty klíče umožňují natáhnout z obou?“

„Nyneiva se se mnou spojí.“ Nyneivě věřil natolik, aby se s ní spojil, ale už žádné jiné. Byla Aes Sedai, ale bývala také vědmou v Emondově Roli. Musel jí věřit. Usmála se na něj a rázně kývla, brada se jí už netřásla. „Nesnaž se mi v tom zabránit, Cadsuane.“ Ta neřekla nic, jen si ho prohlížela a zvažovala ho.

„Odpusť, Cadsuane,“ přerušila mlčení Kumira a pobídla grošáka blíž. „Mladý muži, zvážil jsi možnost, že neuspěješ? Zvážil jsi následky neúspěchu?“

„Musím se zeptat na totéž,“ přidala se Nesune ostře. Seděla rovně jako svíčka a upírala na Randa své tmavé oči. „Podle všeho, co jsem četla, může pokus použít tyto sa’angrialy skončit katastrofou. Společně by mohly být dost silné, že by rozbily svět jako vajíčko.“

Jako vajíčko! souhlasil Luis Therin. Nikdy je nikdo nevyzkoušel, nikdy se o to nikdo nepokusil. Tohle je šílenství! vřískal. Jsi šílený! Šílený!

„Jak jsem slyšel,“ sdělil Rand sestrám, „tak naposledy se jeden asha’man z padesáti zbláznil a musel být odklizen jako vzteklý pes. Dnes už to bude víc. Je v tom riziko, ale je to jen samé co kdyby a možná. Jestli se o to nepokusím, tak je jisté, že stále víc mužů zešílí, možná desítky, možná my všichni, a dřív nebo později jich bude příliš mnoho, aby je bylo snadné zabít. Líbilo by se ti čekat na Poslední bitvu se stovkou vzteklých asha’manů potulujících se krajinou? Nebo se dvěma stovkami? S pěti? A já budu možná mezi nimi? Jak dlouho to svět přežije?“ Mluvil k oběma hnědým, ale pozoroval Cadsuane. Upírala na něj skoro černé oči a ani nemrkla. Potřeboval, aby zůstala při něm, ale jestli se mu to pokusí rozmluvit, odmítne její radu bez ohledu na následky. Jestli se ho pokusí zastavit... Saidín v něm zuřil.

„Provedeš to tady?“ otázala se.

„V Shadar Logothu,“ sdělil jí a ona kývla.

„Vhodné místo,“ pravila, „když už máme riskovat, že zničíme svět.“

Luis Therin ječel, jeho slábnoucí vytí se Randovi rozléhalo v lebce, jak hlas prchal do temných hlubin. Ale nebylo kde se skrýt. Nikde nebylo bezpečí.

Průchod, který spletl, se neotevřel do zničeného města Shadar Logoth samotného, ale na řídce zalesněný nerovný kopec pár mil na sever, kde koním cvakala kopyta na kamenité půdě. Stromy tu byly zakrnělé a na zemi ještě místy ležel sníh. Když Rand sesedl, jeho pozornost upoutalo místo v dálce, kdysi zvané Aridhol, vykukující nad vrcholky stromů, věže končící náhle zubatou linkou a bílé, cibulovité kupole, pod něž, kdyby byly celé, by se vešla i celá vesnice. Nedíval se dlouho. Přes čistou ranní oblohu se světlé kupole neleskly tak, jak by měly, jako by něco na rozlezlé trosky vrhalo stín. Dokonce i tak daleko od města ho druhá nikdy se nehojící rána v boku začala pobolívat silněji než obvykle. Ten šrám mu způsobila dýka Padana Faina, dýka, která pocházela ze Shadar Logothu. Rána netepala stejně jako ta větší, přes niž vedla, ale spíš jakoby střídavě.

Cadsuane se ujala velení a vydávala rázné rozkazy, jak se dalo čekat. Tak nebo tak, Aes Sedai tohle dělaly vždycky, když dostaly sebemenší příležitost, a Rand se jí v tom nepokoušel bránit. Lan, Nethan a Bassane zajeli mezi stromy na výzvědy a ostatní strážci běželi uvázat koně k nízkým větvím, aby nezavazeli. Min se postavila ve třmenech a přitáhla si k sobě Randovu hlavu, aby jej mohla políbit na oči. Pak se beze slova připojila k mužům u koní. Z pouta se linula láska k němu a důvěra tak naprostá, že se na ni užasle zadíval.

Eben přišel vzít Randova koně a zubil se od ucha k uchu. Jeho uši a nos jako by mu zabíraly polovinu obličeje, ale teď z něj byl spíš štíhlý než nemotorný mladík. „To bude nádhera, usměrňovat bez té špíny, můj pane Draku,“ vyhrkl vzrušeně. Rand si myslel, že mu může být tak sedmnáct, ale mluvil jako mladší. „Když na ni pomyslím, tak je mi vždycky špatně.“ Odběhl s běloušem a stále se křenil.

Jediná síla v Randovi zuřila a špína, kazící čistý život saidínu, do něj pronikala jako zapáchající pramínky, přinášející šílenství a smrt.

Cadsuane kolem sebe shromáždila Aes Sedai, Alivii a hledačky větru Mořského národa. Harine hlasitě bručela, že je vyloučena, dokud ji Cadsuane namířeným prstem neposlala na druhou stranu kopce. Moad, ve svém divném modrém kabátě, posadil Harine na balvan a tiše k ní mluvil, i když občas zabloudil pohledem na okolní stromy a sklouzl rukou k dlouhému slonovinovému jílci meče. Přišel Jahar a sundával obal z Callandoru. Křišťálový meč, s dlouhým jílcem a lehce zakřivenou čepelí, se zajiskřil v bledém světle. Na Merisin velitelský pokyn k ní přiběhl. Damer s Ebenem tam byli taky. Cadsuane použít Callandor nechtěla. Ale mohla by změnit názor.

„Ta ženská by dokázala učit trpělivosti i kameny!“ zamručela Nyneiva, když došla k Randovi. Jednou rukou si pevně držela řemen tlumoku na rameni a druhou se tahala za cop, který jí visel zpod kapuce. „Do Jámy smrti s ní, to říkám já! Jsi si jistý, že se Min nemůže aspoň tentokrát mýlit? No, asi ne. Ale stejně...! Přestaneš se pořád tak usmívat? Z tebe by i kočka znervózněla!“

„Mohli bychom začít,“ sdělil jí a ona zamrkala.

„Neměli bychom počkat na Cadsuane?“ Nikoho by ani nenapadlo, že si před chviličkou na Aes Sedai stěžovala. Pokud něco, tak se úzkostlivě snažila ji nerozčílit.

„Udělá si, co chce, Nyneivo. S tvou pomocí já udělám, co musím.“

Stále váhala, držela si tlumok na prsou a vrhala ustarané pohledy na ženy shromážděné kolem Cadsuane. Alivia skupinku opustila a spěchala k nim, držíc si plášť oběma rukama.

„Cadsuane říkala, že si musím vzít ty ter’angrialy, Nyneivo,“ pronesla tím protáhlým seanchanským tónem. „Nehádej se, není čas. Kromě toho ti nebudou k ničemu, jestli s ním budeš spojená.“

Tentokrát byl pohled, který Nyneiva vrhla na ženy kolem Cadsuane, přímo vražedný, nicméně si prsteny a náramky s tlumenými kletbami sundala a podala je i s opaskem a náhrdelníkem Alivii. Po chvíli si povzdechla a sundala si i ten podivný náramek spojený plochými řetízky s prsteny. „Tohle si můžeš vzít taky. Asi nebudu potřebovat angrial, když mám použít nejsilnější sa’angrial, jaký byl kdy vyrobený. Ale chci je zpátky a všechny, jasný?“ dodala ohnivě.

„Nejsem zloděj,“ sdělila jí škrobeně žena s orlím pohledem a nasadila si čtyři prsteny na prsty levé ruky. Zvláštní, angrial, který Nyneivě tak dokonale padl, sedl na ruku i jí. Obě ženy se na předmět zadívaly.

Randovi došlo, že žádná nepočítá s možností, že by tu neuspěl. Rád by si byl stejně jistý. Přesto musel udělat, co musel.

„To tu hodláš čekat celý den, Rande?“ zeptala se Nyneiva, když se Alivia pustila zpátky ke Cadsuane. Uhladila si plášť, posadila se na vyčnívající kámen, hodila si tlumok do klína a odhrnula koženou chlopeň.

Rand se se zkříženýma nohama posadil na zem před ni. Nyneiva vytáhla přístupové klíče, hladké bílé sošky půl lokte dlouhé, držící v ruce čirou kouli. Figurku vousáče v hábitu podala jemu, ženu v hábitu si položila k nohám. Obličeje sošek byly vážné, přísné a moudré věkem.

„Musíš se dostat až těsně k tomu, než uchopíš pravý zdroj,“ sdělila mu a uhladila si sukně, které uhladit nepotřebovaly. „Potom se s tebou můžu spojit.“

Rand s povzdechem odložil vousáče a pustil saidín. Zuřící oheň a chlad zmizely, i mastná odpornost špíny, a s nimi jako kdyby se zmenšil i život, svět vybledl a zešedl. Opřel se rukama o zem kvůli nevolnosti, která udeří, až opět uchopí pravý zdroj, ale náhle se mu hlava zatočila jinou závratí. Na okamžik uviděl před očima nejasný obličej, jenž překryl Nyneivin, mužský obličej, téměř ho poznal. Světlo, kdyby se to někdy stalo, když skutečně sahal po saidínu... Nyneiva se k němu ustaraně sklonila.

„Teď,“ řekl a sáhl pro pravý zdroj skrze vousatého mužíka. Sáhl pro něj, ale neuchopil ho. Visel jen na krajíčku a nejradši by křičel bolestí, jak ho poblikávající plameny spalovaly, zatímco vyjící větry mu na kůži hnaly zrnka zmrzlého písku. Viděl, jak se Nyneiva prudce nadechla, a věděl, že to trvalo jen chviličku, ale on měl dojem, že trpí celé hodiny, než...

Zaplavil jej saidín, všechna ta roztavená zuřivost a ledová vřava, všechna ta ohavnost, a on nedokázal zvládnout ani vlásek. Viděl, jak to proudí od něho k Nyneivě. Cítit, jak ho to spaluje, cítit zrádné proudy a pohyby půdy, které ho mohly v okamžení zničit, cítit to vše, aniž by to mohl ovládat či s tím bojovat, bylo agónií samo o sobě. Náhle si uvědomil, že ji cítí stejně, jako cítil Min, ale dokázal myslet pouze na saidín, jenž jím neovládané proudil.

Nyneiva se roztřeseně nadechla. „Jak vydržíš... tohle?“ zeptala se chraplavě. „Všechen ten chaos, vztek a smrt. Světlo! Tak, teď se musíš snažit, jak nejvíc to půjde, abys zvládl prameny, zatímco já –“ Jak se v té nikdy nekončící válce se saidínem zoufale snažil získat rovnováhu, poslechl, co mu říkala, a ona vyjekla a nadskočila. „Měl jsi počkat, než já...“ začala rozzlobeně, ale pak pokračovala už jen podrážděně. „No, alespoň jsem se toho zbavila. Proč tak kulíš oči? To mě to sedřelo kůži!“

„Saidar,“ vydechl užasle. Byl tak... jiný.

Vedle vřavy saidínu byl saidar klidnou, hladce plynoucí řekou. Skočil do té řeky a náhle zápolil s proudy, které se ho snažily strhnout, s víry, jež se ho snažily stáhnout dolů. Čím víc se snažil, tím silnější proudy byly. Jen chvilička od chvíle, kdy se pokusil saidar ovládnout, a už měl pocit, že se v něm topí, že ho to unáší k věčnosti. Nyneiva mu řekla, co musí udělat, ale jemu to připadalo tak cizí, že tomu až doteď nevěřil. S námahou se přiměl přestat s proudy bojovat a vzápětí byla řeka opět klidná.

To byla první potíž, musel bojovat se saidínem a zároveň se poddat saidaru. První potíž a první klíč k tomu, co musel udělat. Mužská a ženská polovice pravého zdroje byly stejné a přitom naprosto jiné, přitahovaly a odpuzovaly, bojovaly proti sobě a zároveň pracovaly spolu, aby poháněly kolo času. Špína na mužské polovici měla i své dvojče na druhé straně. Rána, již mu způsobil Izmael, pulsovala zároveň se špínou a zranění od Fainovy čepele tepalo kontrapunktem společně se zlem, jež zabilo Aridhol.

Neohrabaně se pustil do jemné práce, kdy používal jen vlastní, nesmírnou sílu neznámého saidaru, aby ho dostal tam, kam chtěl. Spletl koryto, které se jedním koncem dotýkalo mužské polovice pravého zdroje a druhým města v dálce. Koryto muselo být vytvořeno z nepošpiněného saidaru. Jestli to bude fungovat, jak doufal, tak by se roura ze saidínu mohla rozbít, až by z ní začala špína prosakovat ven. Myslel na to aspoň jako na rouru, i když to tak nevypadalo. Tkanivo se vůbec nevytvořilo tak, jak čekal. Jako by měl saidar vlastní vůli, tkanivo nabralo záhyby a spirály, až mu připomínalo květinu. Nebylo tu nic k vidění, žádné velkolepé vlny snášející se z oblohy. Ve středu toho výtvoru ležel pravý zdroj. Pravý zdroj byl všude, dokonce i v Shadar Logothu. Koryto sahalo tak daleko, že si to ani neuměl představit, a přitom nemělo vůbec žádnou délku. Muselo to být koryto, bez ohledu na vzhled. Pokud nebylo...

Natáhl ze saidínu, bojoval s ním, zvládl jeho smrtonosný tanec, který tak dobře znal, a vtlačil ho do květnatého tkaniva saidaru. A on proplul skrz. Saidín i saidar – stejné a odlišné – se nemohly smísit. Proud saidínu se promáčkl skrz, pryč od saidaru okolo něj, a saidar na něj tlačil ze všech stran, stlačoval ho stále víc, nutil ho proudit rychleji. Čistý saidín, čistý až na tu špínu, se potom dotkl Shadar Logothu.

Rand se zamračil. Copak se zmýlil? Nic se nestalo. Akorát... Rány v jeho boku začaly pulsovat rychleji. Vypadalo to, že uprostřed ohnivé bouře a ledové zuřivosti saidínu se ta špína pohnula a přesunula. Byl to jenom nepatrný pohyb, jenž by mohl uniknout jeho pozornosti, pokud by se nesnažil najít cokoli. Lehké pohyby uprostřed chaosu, ale směřovaly všechny stejným směrem.

„Pokračuj,“ vybízela ho Nyneiva. Oči jí plály, jako by už jen to, že jí proudil saidar, bylo důvodem k radosti.

Natáhl víc z obou polovin pravého zdroje, posílil koryto, jak do něj vtlačil víc saidínu, a natahoval z jediné síly, až už nic, co udělal, nemohlo přinést víc. Chtěl křičet kvůli tomu, kolik toho v sobě měl. Bylo toho tolik, až měl dojem, že už sám neexistuje, že je tu jen jediná síla. Slyšel, jak Nyneiva úpí, ale zcela ho pohlcoval vražedný boj se saidínem.

Elza hladila prsten s Velkým hadem na levém ukazováku a zírala na muže, kterému přísahala, že mu bude sloužit. Seděl na zemi, tvářil se zachmuřeně a zíral přímo před sebe, jako kdyby neviděl ani tu divoženku Nyneivu, jež seděla přímo před ním a zářila jako slunce. Možná ji opravdu neviděl. Elza cítila saidar, jenž se proháněl skrz Nyneivu v proudech, o nichž se jí ani nesnilo. I všechny sestry z Věže dohromady by zvládly jen zlomek toho oceánu. Záviděla té divožence a zároveň si pomyslela, že by se mohla už ze samotné té radosti zbláznit. Přes chladné počasí se Nyneivě na čele perlil pot. Rty měla pootevřené a uchváceně civěla za Draka Znovuzrozeného.

„Obávám se, že to začne již brzy,“ ohlásila Cadsuane, odvrátila se od sedící dvojice, dala si ruce v bok a přelétla pohledem kopec. „Tohle ucítí až v Tar Valonu a možná i na druhém konci světa. Všichni na svá místa.“

„Pojď, Elzo,“ ozvala se Merise a náhle kolem ní vyskočilo světlo saidaru.

Elza se nechala vtáhnout do spojení s přísnou sestrou, ale trhla sebou, když Merise do kruhu přihodila svého asha’manského strážce. Byl snědě krásný, ale křišťálový meč v jeho rukou zářil slabým světlem a ona cítila neuvěřitelný, kypící proud, což musel být saidín. I když prameny ovládala Merise, z ohavnosti v saidínu se Elze obracel žaludek. Byl jako hromada odpadků tlejících v horkém létě. Druhá zelená byla přes svou přísnost milá žena, také ona však tiskla rty, jako by bojovala se zvracením.

Na kopci se všude tvořily kruhy, Sarene a Corele se spojily s tím staříkem Flinnem a Nesune, Beldeine a Daigian s mladým Hopwilem. Verin a Kumira dokonce vytvořily kruh s divoženkou Mořského národa. Byla vlastně dost silná a ony musely využít každého. Jakmile byl kruh vytvořen, přesunul se z kopce a zmizel mezi stromy, každý kruh jiným směrem. Alivia, velice podivná divoženka, jež zřejmě neměla žádné další jméno, vyrazila na sever, jen za ní plášť vlál, obklopená září jediné síly. Velmi znepokojující žena, s těmi vráskami kolem očí a neuvěřitelně silná. Elza by dala hodně za to, aby dostala do rukou jeden z těch ter’angrialů, které teď měla na sobě.

Alivia a tři kruhy postačí na ochranu kopce, bude-li to třeba, to nejdůležitější však bylo přímo na jeho vrcholku. Draka Znovuzrozeného bylo zapotřebí ochránit za každou cenu. Tento úkol na sebe vzala Cadsuane sama, samozřejmě, ale zůstal tu i Merisin kruh. Cadsuane musela mít vlastní angrial, podle toho, kolik saidaru nabrala, víc než Elza a Merise dohromady. I to však bledlo ve srovnání s jedinou silou protékající Callandorem.

Elza se podívala na Draka Znovuzrozeného a zhluboka se nadechla. „Merise, vím, že bych se neměla ptát, ale smím spojit prameny?“

Čekala, že bude muset prosit, ale vyšší žena váhala jen chvilku, než jí předala vedení. A vzápětí Merise změkly rty, i když se jim nikdy nedalo říkat měkké. Elzu naplnil oheň, led a špína a ona se otřásla. Za každou cenu se musel Drak Znovuzrozený dožít Poslední bitvy. Za každou cenu.

Barmellin vezl vůz po zasněžené silnici do Tremonsienu a říkal si, jestli mu stará Maglin v Devíti Kruzích zaplatí, co chtěl za slivovici, již vezl na voze. Moc v to nedoufal, se stříbrem pěkně skrblila, tahle Maglin, slivovice nebyla kdovíjak dobrá a takhle pozdě v zimě by mohla chtít počkat do jara, aby dostala lepší. Náhle mu den připadal velmi jasný. Skoro jako v poledne v létě, místo jako v zimě po ránu. A nejdivnější bylo, že záře jako by vycházela z obrovské jámy u silnice, kde dělníci z města až do loňska kopali. Měla tam být nějaká obrovská socha, ale nikdy ho to nezajímalo natolik, aby se tam šel podívat.

Teď, skoro proti své vůli, zastavil kobylku a slezl. Sněhem se doploužil na kraj jámy. Byla padesát sáhů hluboká a desetkrát širší a on si musel zastínit oči oběma rukama před září, jež vycházela zdola. Mhouřil oči a nahlížel mezi prsty, takže rozeznal zářící kouli, připomínající druhé slunce. Náhle mu došlo, že to musí být jediná síla.

S přiškrceným výkřikem se odšoural sněhem zpátky k vozu, vyškrábal se na kozlík a plácl Nisu opratěmi, hned jak ji otočil zpátky ke svému statečku. Hodlal zůstat doma a všechnu slivovici vypít sám. Do poslední kapky.

Timna, zamyšleně se procházející, nevnímala ladem ležící pole pokrývající až na jeden všechny okolní kopce. Tremalking byl velký ostrov a takhle daleko od moře nebyla ve větru ani stopa po soli, ale jí dělali starosti Atha’an Miere. Odmítli vodní cestu, a přesto byla Timna jedním z průvodců vybraných k tomu, aby je chránili pokud možno i před nimi samými. To teď bylo těžké, když mezi nimi zavládl zmatek kvůli tomu jejich Coramoorovi. Na ostrově jich zůstalo jen pár. Dokonce i guvernéři, vždycky rozčilení, když museli být dál od moře, stejně jako Atha’an Miere, ho vypluli hledat na každém plavidle, jaké našli.

Její pozornost najednou upoutal jeden nezoraný kopec. Ze země vyčnívala velká kamenná ruka držící čirou kouli velkou jako dům. A ta koule zářila jako nádherné letní slunce.

Atha’an Miere se jí úplně vykouřili z hlavy. Timna sebrala plášť, posadila se na zem a usmála se při pomyšlení, že možná vidí naplnění věštby a konec iluze.

„Jestli jsi opravdu jedna z Vyvolených, tak ti budu sloužit,“ pravil vousatý muž před Cyndane pochybovačně, ona ho ale přestala poslouchat.

Cítila to. Tolik saidaru nataženého na jediném místě bylo jako maják, který dokázala ucítit a zaměřit každá žena na světě, jež uměla usměrňovat. Takže on si našel ženu, aby mohl využít i druhý přístupový klíč. Ona by se s ním byla postavila i Velikému pánu – samotnému Stvořiteli! Byla by se s ním podělila o moc, nechala by ho vládnout světu po svém boku. A on její láskou opovrhl, opovrhl jí!

Ten hňup drmolící vedle ní byl důležitým mužem ve věcech, na kterých záleželo tady a teď, ona však neměla čas zajistit jeho spolehlivost a bez ní ho tady nemohla nechat a drmolit, ne, když cítila, jak Moridin hladí cour’souvra držící její duši. Jako břitva tenký pramen vzduchu chlapíkovi přeřízl vousy, když mu usekával hlavu. Další pramen strčil jeho tělo zpátky, aby jí krev, tryskající mu z krku, nepotřísnila šaty. Než tělo či hlava dopadly na zem, spředla si ještě průchod. Maják, podle kterého se mohla zaměřit, jí kynul.

Vstoupila do lesnaté pahorkatiny se zbytky sněhu pod holými větvemi, ověšenými zahnědlými liánami, a uvažovala, kam ji ten maják přivedl. Nebylo to důležité. Ten maják zářil někde na jih od ní, bylo to dost saidaru, aby jedinou ranou zničil celý kontinent. Bude tu, on a ta žena, s níž se ji rozhodl zradit. Pečlivě natáhla z jediné síly, aby spředla síť pro jeho smrt.

Z bezmračné oblohy sjel blesk, jaký Cadsuane nikdy neviděla, ne klikaté čáry, avšak stříbromodrá kopí, která zasáhla kopec tam, kde stála, ale zasáhla jen převrácený štít, který setkala, a vybuchla s ohlušujícím řevem padesát loktů nad její hlavou. Dokonce i pod štítem vzduch zapraskal a jí se úplně zježily vlasy na hlavě. Bez pomoci angrialu, který vypadal jako maličký ťuhýk, visící jí z drdolu, by štít ani neudržela.

Na tenkém řetízku měla pověšeného dalšího zlatého ptáčka, vlaštovku, a řetízek držela v ruce. „Tam.“ Ukázala směrem, jímž jakoby ptáček letěl. Škoda že nepoznala, jak daleko někdo jedinou sílu usměrnil ani jestli to byl muž, či žena, ale směr bude muset stačit. Doufala, že nedojde k žádným... nehodám. Byli tam i její lidé. Jestli ale s útokem přišlo varování, nemohlo být pochyb.

Jakmile to slovo vypustila z úst, z lesa na severu vyletěla plamenná fontána a pak další a další, v klikaté lince mířící k severu. Callandor v Jaharových rukou zářil jako oheň. Z napětí v Elzině tváři a ze způsobu, jakým si mačkala suknice, bylo kupodivu jasné, že prameny usměrňuje ona.

Merise popadla chlapce za černou kštici a zatřepala mu hlavou. „Klidně, hezounku můj,“ zamumlala. „Jen klidně, můj milý siláku.“ On se na ni okouzlujícně usmál.

Cadsuane lehce zavrtěla hlavou. Pochopit vztah kterékoliv sestry k jejímu strážci bylo obtížné, zvlášť mezi zelenými, ale nedokázala si ani představit, co se děje mezi Merise a jejími chlapci.

Ona však soustředila pozornost na jiného kluka. Nyneiva se kymácela a sténala v extázi, jak jí proudilo zcela neuvěřitelné množství saidaru. Rand však seděl jako kámen a po tvářích se mu řinul pot. V očích měl prázdný výraz, připomínaly safíry. Uvědomoval si vůbec, co se děje kolem něj?

Volavka na řetízku se otočila.

„Tam,“ řekla Cadsuane a ukázala k troskám Shadar Logothu.

Rand už Nyneivu neviděl. Neviděl nic, necítil nic. Plul v mořích plamenů, škrábal se přes hroutící se hory ledu. Špína byla jako nesmírný oceán při přílivu a snažila se ho strhnout s sebou. Kdyby to přestal ovládat byť jenom na okamžíček, sebrala by všechno, co jej tvořilo, a odnesla by to korytem pryč. Stejně špatné, nebo možná horší, i přes vlny špíny proudící tím podivným květem, bylo, že se skvrna na mužské polovici pravého zdroje nezmenšovala. Byla jako olej na vodě, vrstva tak tenká, že si jí muž všiml, teprve když se dotkl povrchu, ale pokrývala celou rozlehlost mužské polovice a byla sama oceánem. Musel se udržet. Musel. Ale jak dlouho? Jak dlouho se mohl držet?

Kdyby dokázal odčinit, co al’Thor udělal s pravým zdrojem, říkal si Demandred, když vstupoval průchodem do Shadar Logothu, kdyby to odčinil prudce a naráz, mohlo by to druhého muže zabít nebo to v něm aspoň spálit schopnost usměrňovat. Jakmile si uvědomil, kde je přístupový klíč, došlo mu, co má al’Thor v plánu. Byl to skvělý plán, to mu rád přiznal, i když byl zároveň šíleně nebezpečný. Luis Therin byl rovněž skvělý plánovač, i když ne tak skvělý, jak si všichni mysleli. Zdaleka ne tak skvělý jako Demandred sám.

Jenomže stačil jeden pohled na pobořené ulice a on změnil názor. Vedle něj se zvedala světlá kupole, jejíž rozbitý vrcholek byl ve výšce padesáti sáhů či víc, a nad ní byla dopolední obloha. Ale od rozbitého okraje kupole až dolů na ulici byly temné stíny, jako by se tu již stmívalo. Město se... třáslo. Cítil to.

V lese vybuchl oheň, výbuchy spletené ze saidínu, takže vyhazovaly do vzduchu hořící stromy, a blížily se k němu, jenže on již splétal průchod. Proskočil jím a nechal ho zmizet, načež se co nejrychleji rozběhl mezi popínavkami obrostlými stromy, prošlapával si cestu sněhem a zakopával o kameny skryté v prsti, avšak nezpomalil, ani na chvíli ne. Předivo bylo z opatrnosti obrácené, jenže to byla i ta první, a on byl voják. Při běhu slyšel výbuchy, jak čekal, a věděl, že se blíží k místu, kde byl jeho průchod, stejně jistě, jako zamířily k němu v troskách města. Ale teď byly dost daleko, aby ho nijak neohrožovaly. Bez zpomalení zamířil k přístupovému klíči. S tím, jaké množství saidínu jím proudilo, to mohla klidně být ohnivá šipka na obloze, ukazující na al’Thora.

Tak. Pokud někdo v tomhle prokletém věku neobjevil nějakou další neznámou schopnost, musel al’Thor získat zařízení, ter’angrial, který dokázal zachytit mužské usměrňování. Z toho, co věděl o tom, čemu nyní lidé říkali Rozbití, kdy byl on sám uvězněn v Shayol Ghulu, každá žena, která by uměla vyrobit ter’angrial, by se snažila vytvořit takový, jenž by to dokázal. Ve válce druhá strana vždycky přichází s něčím, co člověk nečeká, a on se tomu musí postavit. On byl ve válčení vždycky dobrý. Nejdřív se musel dostat blíž.

Znenadání napravo před sebou zahlédl mezi stromy nějaké lidi a schoval se za šedý kmen. Jakýsi plešatý stařík s věnečkem bílých vlasů kulhal mezi dvěma ženami. Jedna byla hezká takovým tím divokým způsobem, druhá byla neobyčejná krasavice. Co dělají tady v lese? Co jsou zač? Al’Thorovi přátelé, nebo jen lidé ve špatný čas na špatném místě? Nechtěl je rovnou zabít, ať už byli kdokoliv. Každé použití jediné síly by al’Thora varovalo. Bude muset počkat, dokud nepřejdou. Stařík otáčel hlavu, jako by mezi stromy něco hledal, ale Demandred pochyboval, že by tak sešlý dědek měl dobrý zrak.

Náhle se muž zastavil a ukázal rovnou na Demandreda. A vzápětí Demandred zoufale odháněl síť saidínu, která na jeho ochrany udeřila mnohem tvrději, než by měla, tak tvrdě, jako by to bylo jeho vlastní předivo. Ten kulhavý dědek byl asha’man! A nejméně jedna z těch žen musela být to, co se v dnešním věku vydávalo za Aes Sedai, a spojená s mužem v kole.

Pokusil se sám zaútočit a rozdrtit je, ale stařík po něm bez váhání vrhal jednu síť za druhou, a on měl co dělat, aby je odrazil. Ty, které zasáhly stromy, je obklopily plameny nebo rozervaly kmeny na třísky. Demandred byl generál, skvělý generál, ale generálové nemuseli bojovat bok po boku s muži, jimž veleli! S prskáním začal ustupovat mezi hořícími stromy a výbuchy. Pryč od klíče. Dřív nebo později se stařík musí unavit, a potom se Demandred postará o al’Thora a konečně ho zabije. Pokud se tam dřív nedostane někdo z ostatních. Upřímně doufal, že ne.

Sukně vytažené ke kolenům a s kletbami běžela Cyndane od svého průchodu, jakmile ho vytvořila. Slyšela, jak se k tomu místu blíží výbuchy, ale tentokrát si uvědomila, proč míří přímo na ni. Utíkala dál a při běhu zakopávala o liány pod sněhem a vrážela do stromů. Nenáviděla lesy! Byli tu někteří z ostatních – viděla, jak ty šlehající plameny míří i jinam než na ni, a cítila, jak na víc než jednom místě někdo spřádá saidar, a spřádá ho pěkně vztekle – ale modlila se k Velikému pánu, aby se k Luisi Therinovi dostala první. Uvědomila si, že ho chce vidět umírat, a proto se musela dostat blíž.

Osan’gar se krčil za padlým kmenem a funěl, jak předtím běžel. Ty měsíce, kdy se vydával za Corlana Dashivu, ho nepřiměly, aby měl tělesná cvičení raději. Výbuchy, které ho téměř zabily, utichly a pak začaly znovu někde v dálce. Osan’gar se opatrně zvedl, aby mohl vyhlédnout nad kmen. Ne že by si myslel, že mu ten kus dřeva poskytne ochranu. Nikdy nebyl voják, ne doopravdy. Jeho nadání, jeho génius, bylo někde jinde. On vytvořil trolloky a tím i myrddraaly, kteří z nich vznikli, a množství dalších tvorů, kteří otřásli světem a proslavili jeho jméno. Přístupový klíč žhnul saidínem, ale cítil, jak na různých místech někdo používá menší množství.

Čekal, že tady před ním budou ostatní Vyvolení, a doufal, že by mohli ten úkol dokončit, než dorazí on sám, jenže očividně to nezvládli. Al’Thor si zjevně přivedl některé z těch asha’manů a podle množství saidínu, které šlo do výbuchů, jež se na něj zaměřily, přinesl si i Callandor. A možná i některé ze svých zkrocených takzvaných Aes Sedai.

Znovu se přikrčil a kousl se do rtu. Tenhle les byl velice nebezpečné místo, nebezpečnější, než čekal, a rozhodně se nehodil pro jeho génia. Ale zůstávalo faktem, že ho Moridin děsil. Ten muž ho děsil vždycky, od samého začátku. Už předtím, než je zavřeli do Vrtu, byl posedlý mocí, a od chvíle, kdy se osvobodili, si zřejmě myslel, že on je Veliký pán. Moridin by nějak zjistil, kdyby utekl, a zabil by ho. Horší, jestli al’Thor uspěje, Veliký pán by se mohl rozhodnout, že zabije oba dva a Osan’gara s nimi. Na tom, jestli zemřou oni, mu ani za mák nezáleželo, zato na tom, jestli zemře on, mu záleželo hodně.

Neuměl odhadovat čas podle slunce, ale zřejmě se blížilo poledne. Zvedl se ze země, pokusil se dostat hlínu z šatů a potom se znechuceně vzdal, a začal přebíhat od stromu ke stromu, tak jak si představoval, že vypadá nenápadné přemisťování. Přebíhal směrem ke klíči. Třeba ho vyřídí jeden z ostatních dřív, než se dostane příliš blízko, ale pokud ne, třeba najde příležitost stát se hrdinou. Samozřejmě opatrně.

Verin se zamračila na zjevení procházející mezi stromy nalevo od ní. Žádný jiný výraz pro ženu, jdoucí lesem v drahokamech a róbě, která měnila barvu od černé po bílou, přičemž procházela celou barevnou škálou a občas i zprůsvitněla, ji nenapadal! Žena nespěchala, ale mířila ke kopci, kde byl Rand. A pokud se Verin příliš nemýlila, byla jednou ze Zaprodanců.

„To na ni budeme jen tak koukat?“ šeptala Shalon vztekle. Byla rozčilená, že ona nemůže spojovat vlákna, jako by se síla divoženky u Aes Sedai nepočítala, a hodiny dusání po lese její náladu zrovna nevylepšily.

„Musíme něco udělat,“ dodala Kumira tiše a Verin kývla.

„Právě jsem přemýšlela co.“ Štít, rozhodla se. Zajatý Zaprodanec by mohl být užitečný.

Použila veškerou sílu svého kruhu, setkala štít a šokovaně se dívala, jak se odrazil. Žena již držela saidar, i když kolem ní nesvítilo žádné světlo, a byla neuvěřitelně silná!

A pak už neměla čas myslet na nic, když se zlatovlasá žena otočila a začala usměrňovat. Verin tkaniva neviděla, ale věděla, kdy bojuje o holý život, a zašla příliš daleko, než aby tu zemřela.

Eben přes sebe přehodil plášť a přál si, aby uměl lépe ignorovat chlad. Prostý chlad ignorovat dokázal, ale ne vítr, který se zvedl, co slunce prošlo nadhlavníkem. Tři sestry propojené s ním nechávaly pláště prostě vlát, jak se snažily vidět na všechny strany zaráz. Kruh vedla Daigian – usoudil, že kvůli němu – ale natahovala tak zlehka, že skoro necítil šepot saidínu, jenž jím proudil. Nechtěla mu čelit, dokud nebude muset. Zvedl jí kapuci zase na hlavu a ona se na něj usmála. Z pouta se nesla její náklonnost k němu, a doufal, že obráceně to jde taky. Usoudil, že časem by tuhle malou Aes Sedai mohl milovat.

Proud saidínu v dálce za ním smýval usměrňování ostatních, ale cítil ostatní, kteří vládli jedinou silou. Kdesi došlo k boji a oni čtyři se zatím jen procházeli. Vlastně mu to ani moc nevadilo. Byl u Dumajských studní a bojoval se Seanchany a zjistil, že bitvy jsou mnohem větší legrace v knížkách než doopravdy. Vadilo mu ale, že nedostal vedení kruhu. Jaharovi ho nesvěřily taky, ale Eben usoudil, že se Merise baví tím, že Jahara nechává žonglovat s koláčem na nose. Damer ale vedení svého kruhu dostal. To, že byl o pár let starší – no, o víc než pár, byl starší než Ebenův táta – nebyl důvod, aby se na něj Cadsuane dívala, jako kdyby byl –

„Pomůžete mi? Zřejmě jsem se ztratila a koně jsem ztratila taky.“ Žena, která vyšla zpoza stromu před nimi, neměla ani plášť. Místo toho měla šaty z tmavozeleného hedvábí, s tak hlubokým výstřihem, že jí bylo vidět málem na břicho. Překrásný obličej rámovaly vlny černých vlasů, a když se usmála, zajiskřilo jí v zelených očích.

„Tohle je na projížďku zvláštní místo,“ podotkla Beldeine podezíravě. Hezká zelená nebyla ráda, když Cadsuane určila do vedení Daigian, a využila každé možnosti, aby mohla vyjádřit svůj názor na Daigianina rozhodnutí.

„Nechtěla jsem jezdit tak daleko,“ řekla žena a popošla blíž. „Vidím, že jste všechny Aes Sedai. S... pacholkem? Víte, kvůli čemu je všechen ten zmatek?“

Náhle se Ebenovi vytratila krev z tváří. To, co cítil, nebylo možné! Zelenooká žena se překvapeně zamračila a on udělal to jediné, co mohl.

„Ona drží saidín!“ zaječel a vrhl se na ni. Cítil, jak Daigian zhluboka natahuje z jediné síly.

Cyndane při pohledu na ženu stojící sto kroků před ní mezi stromy zpomalila. Byla to vysoká žlutovlasá žena, která se jenom dívala, jak se blíží. Jak cítila boj s jedinou silou na jiných místech, byla ostražitá a zároveň z toho čerpala naději. Ta žena měla prosté sukno, ale kupodivu na sobě měla spoustu drahokamů, jako by byla veliká dáma. Se saidarem v sobě Cyndane viděla slabounké vrásky v koutcích ženiných očí. Takže to není jedna z těch takzvaných Aes Sedai. Ale kdo to tedy je? A proč tu stojí, jako kdyby mohla Cyndane zahradit cestu? Vlastně na tom ani moc nezáleželo. Kdyby usměrnila, uvolnila by si cestu, ale měla čas. Klíč stále zářil jako maják jediné síly. Luis Therin stále žil. Jakkoliv se druhá žena tvářila dravě, nůž na ni bude stačit, pokud si opravdu myslela, že jí může v něčem bránit. A čistě pro případ, že by byla tím, čemu říkali divoženka, si pro ni Cyndane připravila malý dárek, obrácenou síť, kterou neuvidí, dokud nebude příliš pozdě.

Najednou kolem druhé ženy vzplálo světlo saidaru, ale Cyndane z ruky vyletěla přichystaná ohnivá koule, dost malá, aby unikla pozornosti, jak doufala, ale dost na to, aby propálila díru do téhle ženy, která –

Ve chvíli, kdy se koule k té ženě dostala dost blízko, aby jí ožehla šaty, se síť ohně rozpletla. Ta žena nic neudělala, síť se prostě rozpadla! Cyndane ještě nikdy neslyšela o ter’angrialu, jenž by mohl zničit síť, ale muselo to tak být.

Pak na ni ta žena udeřila a Cyndane zažila druhý šok. Byla silnější, než bývala Cyndane předtím, kdy ji chytili Aelfinnové a Eelfinnové! To bylo nemožné, žádná žena nemohla být silnější. Musela mít taky angrial. Šok trval jen tak dlouho, než prořízla ženiny prameny. Ona ani nevěděla, jak je obrátit. Snad to bude dostatečná výhoda. Uvidí Luise Therina umírat! Vyšší žena sebou trhla, když ji udeřily přeťaté prameny, ale i když přešlápla, usměrnila znovu. Prskající Cyndane bojovala dál a země se jí zvedla pod nohama. Uvidí ho umřít! Uvidí!

Vysoký kopec nebyl zrovna blízko přístupovému klíči, ale klíč přesto Moghedien zářil v hlavě tak jasně, až zatoužila jen po maličkém doušku z toho nesmírného proudu saidaru. Držet tolik, i tisícinu toho množství, by byla hotová extáze. Toužila po tom, ale tenhle stromy porostlý vršek bylo nejdál, kam až hodlala jít. Jenom hrozba, když Moridin pohladil její cour’souvra, ji donutila vůbec sem cestovat, a příchod zdržovala a modlila se, aby to skončilo, než bude muset jít. Vždycky pracovala potají, jenže stejně musela prchat, jakmile dorazila, a na několika místech v lese před ní pod odpolední oblohou plály a šlehaly blesky a ohně spletené ze saidaru a další, jež musel vytvořit saidín. Z hořících stromů stoupaly černé sloupy dýmu a bylo slyšet hromové výbuchy.

Kdo bojoval, kdo přežil, kdo zemřel, o nic z toho se nestarala. Jen ji napadlo, že by bylo příjemné, kdyby to Cyndane nebo Graendal nezvládly. Moghedien se tu nehodlala motat uprostřed bitvy. A jako by to už nestačilo, stále tady bylo to, co stálo za zářícím klíčem, obrovská zploštělá kupole černě uprostřed lesa, jako kdyby tu zkameněla noc. Trhla sebou, když po tom tmavém povrchu proběhla vlnka a kupole se viditelně zvedla. Bylo by šílenství přibližovat se k tomu, ať to bylo cokoliv. Moridin se nedozví, co tu udělala nebo neudělala.

Poodešla zpátky, dál od zářícího klíče a podivné kupole, a posadila se, aby dál dělala to, co v minulosti dělávala tak často. Pozorovala ze stínů a přežila.

Rand v duchu ječel. Byl si jistý, že ječí, že ječí Luis Therin, ale v tom řevu svůj hlas neslyšel. Proplouval jím celý ten ohavný oceán špíny a syčel nedočkavostí. Narážely do něj přílivové vlny hnusu. Sápaly se po něm zuřící poryvy kalu. Jediný důvod, proč ještě věděl, že drží jedinou sílu, byla ta špína. Saidín se mohl přesouvat, rozlévat se, chystat se ho zabít, a on by to ani nepoznal. Ta hnilobná záplava zalévala všechno ostatní a on se jen zuby nehty držel, aby ho to nesmetlo také. Špína se pohybovala. Na ničem jiném teď nezáleželo. Musel vydržet!

„Co mi můžeš říct, Min?“ Cadsuane se i přes únavu držela na nohou. Držet ten štít skoro celý den by vyčerpalo každého.

Na kopec už nějakou dobu nikdo nezaútočil a vlastně jediné aktivní usměrňování, jež cítila, pocházelo od Nyneivy a kluka. Elza neustále chodila kolem dokola, stále propojená s Merise a Jaharem‚ale v této chvíli neměla na práci nic jiného než obhlížet okolní krajinu. Jahar seděl na kameni a v ohbí lokte mu slabě svítil Callandor. Merise se posadila na zem vedle něj, hlavu měla opřenou o jeho koleno, a on ji hladil.

„No, Min?“ dožadovala se Cadsuane.

Dívka rozzlobeně vzhlédla z prohlubně, kam ji Tomas a Moad s Harine strčili. Muži měli alespoň dost rozumu, aby uznali, že tohoto boje se zúčastnit prostě nemůžou. Harine se mrzutě mračila a nejednou bylo nutné, aby jeden z mužů chytil Min a zabránil jí dostat se k mladému al’Thorovi. Museli jí dokonce sebrat nože, když se je na ně pokusila použít.

„Vím jenom, že žije,“ zamumlala, „a myslím, že ho něco bolí. Akorát že když cítím dost na to, abych si myslela, že ho něco bolí, tak musí být v agónii. Pusť mě k němu.“

„Teď by ses jenom pletla do cesty.“

Nevšímajíc si jejího rozčileného úpění se Cadsuane vypravila k místu, kde seděli Rand s Nyneivou, ale nedívala se na ně. I ze vzdálenosti několika mil vypadala černá kupole obrovská, zvedala se do výše několika set sáhů. A zvětšovala se. Povrch vypadal jako z černé oceli, i když se v odpoledním slunci neleskl. Pokud něco, tak světlo jako by kolem kupole spíš sláblo.

Rand seděl stejně jako na začátku, jako nehybná, nevidoucí socha, jen po tvářích se mu řinul pot. Pokud byl v agónii, jak tvrdila Min, tak to na něm nebylo vidět. A pokud byl, tak Cadsuane stejně nevěděla, co s tím dělat, co by se s tím odvážila udělat. Jakkoliv ho teď vyrušit by mohlo mít katastrofální následky. Cadsuane se podívala na stoupající černočernou kupoli a zabručela. Vlastně vůbec ho s tím nechat začít mohlo mít katastrofální následky.

Nyneiva se zaúpěním sklouzla ze svého kamenného sedátka na zem. Šaty měla celé propocené a vlasy se jí lepily na zmáčený obličej. Víčka se jí chabě chvěla a prsa se jí prudce zvedala, jak zoufale lapala po dechu. „Už ne,“ zafňukala. „Už to nevydržím.“

Cadsuane zaváhala, na což nebyla právě zvyklá. Ta holka nemohla opustit kruh, dokud ji mladý al’Thor nepropustí, ale pokud nebyly Choedan Kal nějak poškozené, stejně jako Callandor, měla by být chráněna, aby nenabrala příliš velké množství jediné síly a neublížila si. Až na to, že fungovala jako koryto pro větší množství saidaru, než by zvládla celá Bílá věž i s použitím všech angrialů a sa’angrialů, jež vlastnila. Ale po těch hodinách, co jí ten proud protékal, ji mohlo zabít prosté tělesné vyčerpání.

Cadsuane si k ní klekla, položila vlaštovku na zem vedle sebe, vzala její hlavu do dlaní a zmenšila množství saidaru, které vkládala do štítu. Léčit uměla jenom průměrně, ale mohla holku zbavit aspoň trochy únavy, aniž by sama padla na hubu. Velmi dobře si uvědomovala, jak štít nad nimi zeslábl, a na tvoření tkaniva tedy neplýtvala časem.

Osan’gar se vyškrábal na kopec, lehl si na břicho, odplazil se za strom a usmál se. Odsud, se saidínem v sobě, viděl jasně protější hřeben i lidi na něm. Nebylo jich tolik, kolik čekal. Jedna žena obcházela kolem vrcholu a dívala se mezi stromy, avšak ostatní se nehýbali. Narishma seděl se zářícím Callandorem v rukou a jakási žena se mu opírala hlavou o koleno. Pokud viděl, byly tam další dvě ženy, jedna klečela nad druhou, ale pořádně na ně neviděl přes záda jiného muže. Nemusel mu vidět do tváře, aby poznal al’Thora. Klíč ležel na zemi vedle něho, takže nemohlo být pochyb. Pro Osan’garovy oči zářil jasně. Pro něj byl jasnější než slunce, než tisíc sluncí. Co všechno by s ním dokázal on! Škoda že ho bylo třeba zničit spolu s al’Thorem. Ale až bude al’Thor mrtvý, mohl by si vzít alespoň Callandor. Nikdo jiný mezi Vyvolenými nevlastnil ani angrial. Dokonce i Moridinovi by nahnal strach, kdyby ten křišťálový meč získal. Nae’blis? Až zničí al’Thora a odčiní vše, co tu provedl, bude Nae’blisem jmenován Osan’gar. Tiše se zasmál a setkal odřivous. Koho by kdy napadlo, že z něho nakonec bude hrdina?

Elza pomalu obcházela kopec a prohlížela si lesy kolem. Náhle koutkem oka zachytila jakýsi pohyb a zastavila se. Pootočila hlavu, ale ne až ke kopci, na němž ten záblesk zahlédla. Den byl pro ni velmi těžký. V zajetí mezi aielskými stany v Cairhienu jí došlo, že je prvořadé, aby Drak Znovuzrozený dosáhl Poslední bitvy. Najednou jí to bylo tak naprosto jasné, až ji zarazilo, že to neviděla předtím. Teď jí to bylo jasné, tak jasné jako díky saidaru obličej muže, jenž se pokoušel schovat na tom kopci za stromem. Dneska musela bojovat s Vyvolenými. Veliký pán určitě pochopí, pokud některého z nich zabije, ale Corlan Dashiva byl jen jedním z těch asha’manů. Dashiva zvedl ruku ke kopci, na němž stála, a ona natáhla, jak nejvíc mohla, z Callandoru v Jaharových rukou. Saidín jí k ničení připadal docela vhodný. Druhý kopec obklopila obrovská, planoucí ohnivá koule – rudá, zlatá a modrá. Když zmizela, druhý kopec končil hladce o deset sáhů níž, než měl hřeben původně.

Moghedien si nebyla jistá, proč zůstává tak dlouho. Do setmění zbývaly už jen asi dvě hodiny a v lese byl klid. Kromě klíče už necítila, že by někdo usměrňoval saidar. To ovšem neznamenalo, že by někdo někde nepoužíval malé množství, ale nic jako ta smršť, jež tu zuřila před chvílí. Bitva skončila, ostatní Vyvolení byli mrtví nebo poraženi prchali. Bylo jasné, že jsou poraženi, protože klíč stále zářil. Úžasné, že Choedan Kal přežily nepřetržité používání tak dlouho a na takové úrovni.

Moghedien ležela na kopci s bradou v dlaních a pozorovala velikou kupoli. Černá ji již déle nevystihovala. Nyní vypadala jako polokoule, zvedající se jako hora i dvě míle či víc k obloze. Kolem ležela silná vrstva stínu, která jako by vysávala poslední světlo ze vzduchu. Nechápala, proč se vůbec nebojí. Kupole mohla růst, dokud by nepohltila celý svět, nebo možná rozbít svět, jak to podle Aran’gar mohla udělat. Pokud by k tomu došlo, nebylo by bezpečí nikde, žádné stíny, kde by se Pavoučice mohla skrýt.

Najednou z té hladké, tmavé kupole cosi vylezlo, vypadalo to jako plamen, pokud by plamen mohl být černý, a potom další a ještě jeden, až celá kupole vřela temným ohněm. Řev, jako deset tisíc hromobití, ji donutil zacpat si uši a začít křičet, i když to v té vřavě nebylo slyšet, a potom se kopule zbortila do sebe, do jediného místa, do nicoty. Zavyl vítr, hnal se ke zmizelé kupoli a ji táhl s sebou po kamenité zemi, i když se zoufale snažila zachytit, narážela do stromů, zvedalo ji to do vzduchu. Kupodivu se vůbec nebála. Usoudila, že pokud přežije tohle, už se nikdy nebude bát.

Cadsuane pustila předmět, který býval ter’angrialem, na zem. Už se tomu nedalo říkat soška ženy. Obličej byl moudrý a vyrovnaný jako vždy, ale soška byla přelomená vedví a na jedné straně byla bublina, jako z roztaveného vosku, včetně ruky držící křišťálovou kouli, jež nyní ležela rozbitá kolem zničené sošky. Mužská soška byla celá, už ji měla schovanou v sedlové brašně. Callandor byl také zabezpečený. Lepší bude nenechávat lákadlo jen tak se povalovat na kopci. Tam, kde býval Shadar Logoth, nyní byla obrovská prostora uprostřed lesa, dokonalý kruh s průměrem, že ani v zapadajícím slunci neviděla druhý konec.

Lan, vedoucí do kopce svého pokulhávajícího válečného oře, vraníkovy otěže pustil, když uviděl Nyneivu ležící na zemi a zakrytou až po bradu pláštěm. Mladý al’Thor ležel vedle ní, rovněž zakrytý pláštěm, a u něj byla stočená Min, s hlavou položenou na jeho hrudi. Oči měla zavřené, ale podle toho, jak se usmívala, tak nespala. Lan se na ně ani nepodíval, doběhl k Nyneivě, padl vedle ni na kolena a něžně ji zvedl hlavu. Ani se nepohnula, stejně jako kluk.

„Jsou jenom v bezvědomí,“ hlásila mu Cadsuane. „Corele říkala, že bude lepší nechat je vzpamatovat se po svém.“ A nedokázala říci, jak dlouho to bude trvat. Ani Damer to nedokázal. Rány v klukově boku se nezměnily, třebaže Damer čekal, že k tomu dojde. Všechno to bylo velmi zneklidňující.

O něco dál se holohlavý asha’man skláněl nad Beldeine a kroutil prsty, jak setkával své zvláštní léčení. Poslední hodinu měl plno práce. Alivia stále užasle zírala a ohýbala ruku, kterou měla zlomenou a spálenou až na kost. Sarene byla poněkud nejistá na nohou, ale to způsobovala jen únava. Skoro tam v lese zemřela a stále kvůli té zkušenosti kulila oči. Bílé nebyly na takové věci zvyklé.

Ne všichni měli takové štěstí. Verin a žena z Mořského národa seděly vedle pláštěm zahalené Kumiry a tiše pohybovaly rty v modlitbě za její duši. Nesune se neohrabaně snažila utěšit Daigian, která držela v náručí mrtvolu mladého Ebena a kolébala ho jako dítě. Zelené byly na takové věci zvyklé, ale Cadsuane se nelíbilo, že ztratila dva lidi oplátkou jen za pár ožehlých Zaprodanců a jednoho mrtvého odpadlíka.

„Je čistý,“ zopakoval tiše Jahar. Tentokrát seděla Merise a on měl hlavu v jejím klíně. Modré oči měla vážné jako vždy, ale něžně ho hladila po černých vlasech. „Je čistý.“

Cadsuane si nad chlapcovou hlavou vyměnila pohled s Merise. Damer i Jahar tvrdili totéž, špína byla pryč, ale jak si mohli být jistí, že nezůstal nějaký zbyteček? Merise jí dovolila propojit se s chlapcem a ona necítila nic z toho, co zelená sestra popisovala, ale jak si mohli být jistí? Saidín byl tak cizí, že se v tom šíleném chaosu mohlo skrývat cokoliv.

„Chci odejít, jakmile se vrátí ostatní strážci,“ oznámila. Bylo tu příliš mnoho otázek, na něž neměla odpovědi, které by se jí líbily, ale měla teď mladého al’Thora a nehodlala ho ztratit.

Setmělo se. Na kopci hnal vítr prach přes úlomky toho, co kdysi bývalo ter’angrialem. Pod ním ležela hrobka Shadar Logothu, otevřená, aby dala světu naději. A ze vzdáleného Tremalkingu se začala šířit zpráva, že čas iluzí skončil.