Bouře přichází

7 Plán pro Arad Doman

„Blíží se bouře,“ řekla Nyneiva, s pohledem upřeným ven z okna panského sídla.

„Ano,“ odpověděla Daigian ze svého křesla u krbu, aniž by se namáhala k oknu podívat. „Myslím, že můžeš mít pravdu, drahá. Přísahám, že to vypadá, jako by bylo zataženo už celé týdny!“

„Je to jeden týden,“ řekla Nyneiva, která v jedné ruce svírala svůj dlouhý tmavý cop. Pohlédla na druhou ženu. „Víc než deset dní jsem neviděla kousek modré oblohy.“

Daigian svraštila čelo. Bílá adžah byla kyprá a dobře stavěná. Na čele nosila stejně jako kdysi dávno Moirain malý kámen, i když Daigianin byl příhodně bílý měsíční kámen. Ta tradice zjevně měla co dělat s tím, když je někdo cairhienská šlechtična, stejně jako barevné pruhy, které měla žena na šatech.

„Deset dní, říkáš?“ zeptala se Daigian. „Víš to jistě?“

Nyneiva to věděla. Počasí věnovala pozornost; to byla jedna z jejích povinností vesnické vědmy. Nyní byla Aes Sedai, ale to neznamenalo, že přestala být tím, kým je. Někde vzadu v mysli vždy myslela na počasí. V šeptání větru cítila déšť, slunce či sníh.

Poslední dobou však ty pocity vůbec nebyly jako šepot. Spíš jako vzdálený křik, který je stále hlasitější. Nebo jako vlny, tříštící se jedna o druhou, stále daleko na severu, kterých ale bylo stále těžší si nevšímat.

„Dobře,“ řekla Daigian. „Jsem si jistá, že tohle není poprvé v dějinách, kdy bylo deset dní zataženo!“

Nyneiva zavrtěla hlavou a zatahala se za cop. „Není to normální,“ řekla.„,A tahle zatažená obloha není ta bouřka, o který mluvím. Je pořád daleko, ale přichází. A bude příšerná. Horší, než jakou jsem kdy viděla. Mnohem horší.“

„Nuže, pak,“ řekla Daigian lehce znepokojeným hlasem, „se s ní tedy vypořádáme, až dorazí. Posadíš se, abychom mohly pokračovat?“

Nyneiva přejela baculatou Aes Sedai pohledem. Daigian byla v síle neobyčejně slabá. Bílá možná byla ta nejslabší Aes Sedai, kterou kdy Nyneiva potkala. Podle tradičních – byť nevyřčených – pravidel to znamenalo, že by Nyneiva měla mít možnost ujmout se vedení.

Naneštěstí bylo Nyneivino postavení stále sporné. Egwain ji pozvedla k šátku svým rozhodnutím, stejně jako povýšila Elain; Nyneiva neprošla zkouškou ani nepřísahala na hůl přísahy. Pro většinu — dokonce i pro ty, které uznaly Egwainino postavení jakožto pravé amyrlin — tato opomenutí znamenala, že Nyneiva je něco méně než Aes Sedai. Ne přijatá, ale sotva rovná sestře.

Obzvlášť velké potíže dělaly sestry s Kadsuane, protože ty se nepřihlásily k Bílé věži ani k rebelům. A ještě horší byly sestry, které přísahaly Randovi; většina byla stále věrná Bílé věži a neviděla problém v tom, že podporuje Elaidu i Randa. Nyneiva by ráda věděla, co si Rand myslel, když sestrám dovolil přísahat mu věrnost. Několikrát mu jeho chybu vysvětlila – docela rozumně – ale v této době bylo mluvit s Randem jako mluvit s kusem kamene. Jen méně účinné a rozhodně mnohem víc k vzteku.

Daigian stále čekala, až se Nyneiva posadí. Nyneiva to udělala, protože nechtěla vyprovokovat souboj vůlí. Daigian stále trpěla ztrátou svého strážce Ebena, asa’mana, během bitvy s jedním ze Zaprodanců. Nyneiva strávila celý boj naprosto pohlcená tím, že Randovi dodávala ohromná množství saidaru k vytváření tkaniva.

Nyneiva si stále pamatovala čirou radost – děsivou euforii, sílu a dokonalý pocit života - která provázela natažení tak ohromného množství síly. Vyděsilo ji to. Byla ráda, že ter’angrial, který použila, aby se té síly dotkla, byl zničen.

Mužský ter’angrial zůstával nedotčený: přístupový klíč k mocnému sa’angrialu. Pokud Nyneiva věděla, Rand nedokázal Kadsuane přesvědčit, aby mu ho vrátila. A ani by neměla. Žádná lidská bytost, dokonce ani Drak Znovuzrozený, by neměla usměrňovat tolik jediné síly. Věci, které by člověk mohl být v pokušení udělat…

Řekla Randovi, že musí na přístupový klíč zapomenout. Bylo to jako mluvit do balvanu. Velkého, zrzavého, hloupého balvanu. Nyneiva si odkašlala. Daigian nad tím pozvedla obočí. Ta žena celkem dobře zvládala svůj smutek, přestože ji Nyneiva -jejíž pokoj byl v domanském sídle vedle Daigianina – slyšela v noci plakat. Nebylo snadné ztratit strážce.

Lan…

Raději na něj v tuhle chvíli nemyslet. Lan bude v pořádku. Teprve na konci své tisíce mil dlouhé cesty bude v nebezpečí. Tam má v úmyslu vrhnout se na Stín jako šíp, vystřelený proti cihlové zdi…

Ne! pomyslela si. Nebude sám. O to jsem se postarala.

„Dobrá,“ řekla Nyneiva a přiměla se soustředit, „pokračujme.“ Nedávala vůči Daigian najevo žádnou podřízenost. Dělala této ženě službu, rozptylovala ji od smutku. Takhle jí to Korele každopádně vysvětlila. Rozhodně se nesešly pro blaho Nyneivy. Ona neměla co dokazovat. Ona byla Aes Sedai, bez ohledu na to, co si ostatní myslely nebo naznačovaly.

Všechno to byla jen finta, jak pomoct Daigian. O to šlo. O nic víc.

„Toto je osmdesáté první tkanivo,“ řekla bílá. Obklopila ji záře saidaru a ona usměrnila a spletla velice složité předivo z ohně, vzduchu a ducha. Složité, ale k ničemu. Tkanivo vytvořilo ve vzduchu tři planoucí ohnivé kruhy, zářící neobvyklým světlem, ale jaký to mělo smysl? Nyneiva už věděla, jak dělat ohnivé a světelné koule; proč plýtvat časem na učení tkaniv, která opakují to, co už zná, jen složitěji? A proč musely mít jednotlivé kruhy lehce odlišnou barvu?

Nyneiva lhostejně mávla rukou a přesně tkanivo zopakovala. „Po pravdě,“ řekla, „tohle vypadá nejmíň užitečný ze všech! K čemu to všechno je?“

Daigian našpulila rty. Nic neřekla, ale Nyneiva věděla, že si Daigian myslí, že by to pro Nyneivu mělo být mnohem těžší, než bylo. Nakonec žena promluvila. „O zkoušce ti toho nemohu moc říct. To jediné, co mohu, je, že budeš muset tato tkaniva přesně zopakovat a udělat to za účasti mimořádně rušivých vlivů. Až nastane čas, pochopíš to.“

„Pochybuju,“ prohlásila Nyneiva rezolutně, přičemž během řeči tkanivo třikrát zopakovala. „Protože, a věřím, že už jsem ti to řekla tucetkrát, já zkoušku nepodstoupím. Já už jsem Aes Sedai.“

„Samozřejmě že jsi, drahá.“

Nyneiva zaťala zuby. Tohle byl špatný nápad. Když oslovila Korele – což měla být členka Nyneivina vlastního adžah – ta ženská ji odmítla uznat za sobě rovnou. Byla při tom milá, jako Korele bývala často, ale význam byl jasný. Dokonce dávala najevo soucit. Soucit! Jako by Nyneiva její lítost potřebovala. Navrhla, že kdyby Nyneiva znala stovku tkaniv, která se každá přijatá učila na zkoušku na Aes Sedai, mohlo by to její hodnověrnosti napomoct.

Problém byl, že to Nyneivu dostalo do postavení, kde s ní zase zacházeli jako se studentkou. Chápala užitek z toho, že by znala stovku tkaniv – strávila jejich studiem příliš krátkou dobu a prakticky všechny sestry to věděly. Nicméně tím, že na lekce přistoupila, neměla v úmyslu naznačit, že sama sebe považuje za studentku!

Natáhla se k copu, ale zarazila se. Její viditelné projevy emocí byly další důvod toho, jak se k ní ostatní Aes Sedai chovaly. Kéž by jenom měla tu bezvěkou tvář! Pcha!

Daigianino další tkanivo vyvolalo třesknutí a samotné předivo bylo zase zbytečně složité. Nyneiva ho prakticky bezmyšlenkovitě napodobila a zároveň si ho zapsala do paměti.

Daigian na tkanivo chviličku zírala se zasněným výrazem v obličeji.

„Co je?“ zeptala se Nyneiva popudlivě.

„Hmmm? Ale, nic. Jenom… naposledy jsem tohle tkanivo použila, abych jím vylekala… já… to je jedno.“

Eben. Její strážce byl mladý, bylo mu snad patnáct nebo šestnáct, a ona ho měla velmi ráda. Eben a Daigian si spolu hráli spíš jako chlapec a postarší tetička než Aes Sedai a strážce.

Šestnáctiletý mladík, pomyslela si Nyneiva, mrtvý. Musí je Rand verbovat tak mladé?

Daigianina tvář ztuhla, žena své emoce ovládala mnohem lépe, než by byla Nyneiva dokázala.

Světlo dej, ať se nikdy neocitnu ve stejné situaci, napadlo ji. Alespoň ne po mnoho a mnoho let. Lan ještě nebyl její strážce, ale měla v úmyslu se s ním spojit, jakmile to bude možné. Už byl koneckonců její manžel. Pořád ji rozčilovalo, že je s ním spojená Myrelle.

„Možná bych ti mohla pomoct, Daigian,“ řekla Nyneiva, předklonila se a položila druhé ženě ruku na koleno. „Kdybych zkusila léčení, snad…“

„Ne,“ odpověděla žena úsečně.

„Ale…“

„Pochybuju, že bys mohla pomoct.“

„Cokoli se dá vyléčit,“ prohlásila Nyneiva paličatě, „dokonce i když ještě nevíme jak. Cokoli kromě smrti.“

„A co bys udělala, drahá?“ zeptala se Daigian. Nyneiva by ráda věděla, jestli jí odmítá oslovovat jménem záměrně, nebo jestli je to mimovolný důsledek jejich vztahu. Nemohla používat osloveni „dítě“, jak by to udělala se skutečnou přijatou, ale říkat jí „Nyneivo“ by mohlo naznačovat rovnost.

„Něco bych mohla udělat,“ řekla Nyneiva. „Ta bolest, kterou cítíš, to musí být účinek spojení, a tudíž něco, co souvisí s jedinou silou. Když ti síla působí bolest, pak síla může tu bolest zahnat.“

„A proč bych to měla chtít?“ zeptala se Daigian, která se opět plně ovládala.

„No… no, protože je to bolest. Bolí to.“

„Mělo by,“ řekla Daigian. „Eben je mrtvý. Ty bys chtěla zapomenout na bolest, kdybys ztratilo toho svého obra? Nechat si city, které k němu chováš, odříznout jako zkažený kus masa na jinak dobré pečeni?“

Nyneiva otevřela pusu, ale zarazila se. Chtěla by? Nebylo to tak prosté – její city k Lanoví byly upřímné, ne díky spojení. Byl její manžel a ona ho milovala. Daigian se vůči svému strážci chovala majetnicky, ale byla to náklonnost tety k oblíbenému synovci. To nebylo totéž.

Ale chtěla by se Nyneiva té bolesti zbavit? Zavřela ústa, neboť si náhle uvědomila poctivost v Daigianiných slovech. „Chápu. Omlouvám se.“

„To nic, drahá,“ pokračovala Daigian. „Logika toho všeho mi občas připadá jednoduchá, ale obávám se, že ostatní to neakceptují. Vskutku, některé by se mohly hádat, že logika určité záležitosti závisí na okamžiku a jednotlivci. Mám ti ukázat další tkanivo?“

„Ano, prosím,“ zamračila se Nyneiva. Sama byla v jediné síle tak silná – jedna z nejsilnějších žijících žen – že o své schopnosti často moc neuvažovala. Bylo to podobné, jako když velmi vysoký člověk věnuje jen málo pozornosti výšce ostatních; všichni jsou menší než on, takže jejich různá výška nemá velký význam.

Jaké to bylo, být jako tato žena, která byla přijatou déle než kterákoli jiná, co paměť sahá? Žena, která stěží získala šátek, a i to jen – jak mnohé říkaly – o vlásek? Daigian se musela chovat uctivě ke všem ostatním Aes Sedai. Když se setkaly dvě sestry, Daigian vždy stála níž. Když se sešly víc než dvě sestry, Daigian jim servírovala čaj. Očekávalo se, že se před mocnějšími sestrami bude plazit a poklonkovat jim. No, dobrá, tohle ne, byla to Aes Sedai, ale stejně…

„S tímhle systémem není něco v pořádku, Daigian,“ řekla Nyneiva nepřítomně.

„Se zkouškami? Zdá se patřičné, aby existovala nějaká zkouška, která prokáže způsobilost, a spřádat pod velkým tlakem složitá tkaniva mi připadá jako něco, co tu potřebu naplňuje.“

„To jsem nemyslela,“ řekla Nyneiva. „Myslím systém, který určuje, jak se k sobě navzájem chováme.“

Daigian se zarděla. V každém případě bylo nevhodné mluvit o něčí síle. No ano, jenže Nyneiva nikdy nebyla příliš dobrá, pokud jde o plnění očekávání druhých. Zvlášť když očekávali nějakou pošetilost. „Sedíš tu,“ řekla, „víš toho stejně jako každá jiná Aes Sedai – vsadila bych se, že víc než mnohé z nich – a vzápětí poté, co některá přijatá vymění zástěru za šátek, musíš dělat, co říká.“

Daigian zrudla ještě víc. „Měly bychom pokračovat.“

To prostě nebylo správné. Nyneiva to nicméně nechala být. Do téhle díry už jednou spadla, když učila ženy z rodinky, aby se postavily Aes Sedai. Netrvalo dlouho a vzdorovaly i Nyneivě, což neměla v úmyslu. Nebyla si jistá, jestli se chce pokusit vyvolat podobnou revoluci i mezi samotnými Aes Sedai.

Pokusila se opět soustředit na výuku, ale pocit hrozící bouře neustále přitahoval její pohled k oknu. Místnost byla v druhém podlaží a byl z ní dobrý výhled na ležení. Jen čistě náhodou Nyneiva zahlédla Kadsuane; ten šedý drdol posázený nevinně vyhlížejícími ter’angrialy byl zřetelný i z dálky. Žena v doprovodu Korele svižným krokem procházela přes dvůr.

Co to dělá? podivila se Nyneiva. Kadsuanin rázný krok v ní vyvolal podezření. Co se stalo? Má to co dělat s Randem? Jestli se ten kluk zase nechal zranit…

„Omluv mě, Daigian,“ řekla Nyneiva a vstala. „Právě jsem si vzpomněla, že musím na něco dohlídnout.“

Druhá žena sebou trhla. „Ano? Tak tedy dobře, Nyneivo. Myslím, že můžeme pokračovat jindy.“

Teprve poté, když Nyneiva vyběhla ze dveří a seběhla po schodech, si uvědomila, že ji Daigian oslovila jménem. Když vycházela na trávník, usmívala se.

V táboře byli Aielové. To samotné nebylo neobvyklé; Randa často doprovázely Děvy jako tělesná stráž. Tito Aielové však byli muži, oblečení v zaprášených hnědých cadin’sorech a s oštěpy po boku. Značná část z nich měla čelenky s Randovým znakem.

Proto Kadsuane tak pospíchala; pokud dorazili aielští kmenoví náčelníci, pak se s nimi Rand bude chtít setkat. Nyneiva rozmrzele vyrazila přes trávník – který nebyl právě zelený. Rand pro ni neposlal. Nejspíš ne proto, že by ji tam nechtěl, ale protože má hlavu příliš nacpanou senem, než aby mu to došlo. Drak Znovuzrozený nebo ne, toho chlapa jen málokdy napadlo, aby se o své plány podělil s ostatními. Myslela by, že po takové době by už měl pochopit, jak je důležité nechat si poradit od někoho, kdo má víc zkušeností než on. Kolikrát se kvůli své zbrklosti nechal unést, zranit nebo uvěznit?

Všichni ostatní v táboře se mu mohli klanět, pochlebovat mu a zbožňovat ho, ale Nyneiva věděla, že je to ve skutečnosti jenom obyčejný ovčák z Emondovy Role. Pořád se dostával do malérů stejně jako v době, kdy s Matrimem jako kluci prováděli rošťárny. Jenom teď místo rozčilování vesnických holek mohl uvrhnout do chaosu celé státy.

Na severní straně trávníku – přímo naproti panskému sídlu, blízko přední části válu – si noví aielští příchozí stavěli tábor s hnědými stany. Uspořádali si je jinak než Saldejci; místo rovných řad dávali Aielové přednost malým skupinám rozděleným podle společenstev. Někteří z Bašereho mužů pokřikovali na kolemjdoucí Aiely na pozdrav, ale nikdo jim nešel pomoct. Aielové dokázali být nedůtklivá cháska, a i když Nyneiva pokládala Saldejce za mnohem rozumnější než většinu ostatních, pořád to byli Hraničáři. V předchozích letech pro ně byly šarvátky s Aiely každodenním chlebem a samotná aielská válka neskončila zase až tak dávno. V tuto chvíli všichni bojovali na stejné straně, ale to Saldejcům nebránilo, aby teď po příjezdu velkého množství Aielů nenašlapovali o něco opatrněji.

Nyneiva se snažila najít Randa nebo nějaké Aiely, které zná. Pochybovala, že se skupinou bude i Aviendha; nejspíš je zpátky v Caemlynu s Elain a pomáhá jí zajistit andorský trůn. Nyneiva měla stále pocit viny, že je opustila, ale někdo musel Randovi pomoct očistit saidín. Takové věci jste ho nenechávaly dělat samotného. A kde vůbec je?

Nyneiva došla na hranici mezi saldejským a novým aielským táborem. Aielové v hnědé a zelené klouzali trávou, pohyby plynulé jako voda. Ženy v modré a zelené nosily vyprané prádlo od potoka vedle panského sídla. Borovice se širokým jehličím se chvěly ve větru. V ležení bylo živo jako na vesnické návsi o Bel Tinu. Kudy šla Kadsuane?

Na severovýchodě ucítila usměrňování. Nyneiva se usmála a rozhodným krokem vyrazila, až jí žlutá suknice šustila. Usměrňování znamená buď Aes Sedai, nebo moudrou. A opravdu, brzy spatřila větší aielský stan, vztyčený v rohu trávníku. Zamířila přímo k němu a její pohledy – nebo možná její pověst – nutily saldejské vojáky, aby sejí klidili z cesty. Děvy střežící vchod seji nepokusily zastavit.

Rand, oblečený v černé a červené, stál uvnitř a listoval mapami na masivním dřevěném stole. Levou ruku držel za zády. Bašere stál vedle něho, přikyvoval a studoval mapku, kterou držel před sebou.

Při Nyneivině příchodu zvedl Rand hlavu. Kdy se tak moc začal podobat strážcům, s tím okamžitým hodnotícím pohledem? S očima, které zachytily každou hrozbu, a napjatým tělem, jako by kdykoli očekával útok? Nikdy jsem neměla dovolit, aby ho ta ženská odvedla z Dvouříčí, pomyslela si. Podívejme se, co to s ním udělalo.

Okamžitě se zamračila nad vlastní pošetilostí. Kdyby Rand býval zůstal v Dvouříčí, zešílel by a možná je všechny zničil – samozřejmě za předpokladu, že by se to trollokům, mizelcům nebo Zaprodancům nepodařilo dřív. Kdyby Moirain pro Randa nepřijela, byl by teď mrtvý. Společně s ním by ze světa odešly světlo a naděje. Bylo prostě jen těžké opustit staré předsudky.

„Nyneivo,“ řekl Rand, uvolnil se a obrátil se zpátky k mapám. Kývl na Bašereho, aby si jednu z nich prohlédl, a pak se otočil zpátky k ní. „Právě jsem pro tebe chtěl poslat. Dorazili Rhuark a Bael.“

Nyneiva vytáhla obočí a založila si ruce. „Vážně?“ zeptala se zpříma. „A já si myslela, že všichni ti Aielové v táboře znamenají, že na nás zaútočili Šaidové.“

Když uslyšel její tón, tvář mu ztvrdla a ty jeho oči vypadaly… nebezpečně. Pak se však rozjasnil, zavrtěl hlavou, skoro jako by šiji chtěl vyčistit. Něco z toho starého Randa – Randa, který býval nevinným ovčákem – jako by se vrátilo. „Ano, samozřejmě sis všimla,“ řekl. „Jsem rád, že jsi tady. Začneme, jakmile se kmenoví náčelníci vrátí. Trval jsem na tom, že se jejich lidi nejdřív zabydlí, než začneme.“

Pokynul jí, ať se posadí; na podlaze byly polštáře, ale žádná křesla. Aielové je odmítali a Rand bude chtít, aby se cítili pohodlně. Nyneiva ho sledovala, překvapená, jak má sama nervy napjaté k prasknutí. Byl to jenom hloupý vesničan, bez ohledu na to, jaký vliv měl. Byt.

Nedokázala však setřást ten pohled v jeho očích, ten záblesk hněvu. Říkalo se, že koruna změnila mnohé muže k horšímu. Měla v úmyslu se postarat, aby se to Randu al’Thorovi nestalo, ale jakou oporu by měla, kdyby se najednou rozhodl, že ji nechá uvěznit? To by neudělal, ne? Ne Rand.

Semirhage řekla, že je šílený, napadlo Nyneivu. Říkala že… slyší hlasy z minulého života. Tohle se děje, když naklání hlavu, jako by naslouchal něčemu, co nikdo jiný nemůže slyšet?

Zachvěla se. Min samozřejmě ve stanu byla, seděla v rohu a četla si knihu: Následky Rozbití. Min hleděla na stránky až příliš zaujatě; naslouchala výměně mezi Randem a Nyneivou. Co si myslela o tom, jak se Rand mění? Byla mu bližší než kdokoli jiný – tak blízká, že kdyby byli zpátky v Emondově Roli, Nyneiva by je oba seřvala tak, až by se jim z toho zatočila hlava. Dokonce i když nebyli v Emondově Roli a ona už nebyla vědma, ujistila se, že Rand o její nelibosti ví. Jeho odpověď byla prostá: „Když se s ní ožením, moje smrt jí způsobí ještě větší bolest.“

Což byla samozřejmě další pitomost. Když jste měli v úmyslu vydat se do nebezpečí, byl to jen důvod navíc se vzít. Očividně. Nyneiva se usadila na podlaze, rozprostřela si suknice a demonstrative nemyslela na Lana. Musí překonat tak velkou vzdálenost a…

A ona se musí ujistit, že převezme jeho pouto dřív, než dorazí do Momy. Jen pro jistotu.

Náhle se narovnala. Kadsuane. Ta ženská tu není; kromě stráží byli ve stanu jen Rand, Nyneiva, Min a Bašere. Odešla někam kout plány, které Nyneiva…

Kadsuane vstoupila dovnitř. Šedovlasá Aes Sedai na sobě měla prosté světlehnědé šaty. Spoléhala se, že pozornost přitáhne její osobnost, nikoli její šaty, a samozřejmě sejí ve vlasech třpytily ty zlaté ozdůbky. Korele ji následovala.

Kadsuane spředla ochranu proti odposlouchávání a Rand nic nenamítl. Měl by se sám sebe víc zastat – ta žena si ho prakticky ochočila a bylo znepokojující, jak moc jí u něj prošlo. Jako výslech Semirhage. Zaprodankyně byla příliš mocná a nebezpečná, než aby s ní zacházeli v rukavičkách. Semirhage měla být utišena hned, když ji chytili… přestože Nyneivin názor v této věci přímo souvisel s její zkušeností se zajetím Moghedien.

Korele se na Nyneivu usmála; většinou se usmívala na každého. Kadsuane Nyneivu jako vždy ignorovala. To bylo v pořádku. Nyneiva neměla její uznání zapotřebí. Kadsuane si myslela, že může všechny komandovat jen proto, že žije déle než všechny ostatní Aes Sedai. Nyneiva s jistotou věděla, že věk s moudrostí souvisí jen málo. Cenn Buie byl starý jako déšť, ale rozumu měl asi jako hromada kamení.

Během příštích pár minut do stanu proudilo mnoho dalších Aes Sedai a velitelů z tábora; možná Rand skutečně vyslal posly a poslal by i pro Nyneivu. Mezi nově příchozími byla i Merise a její strážci, z nichž jeden byl aša’man Jahar Narišma se zvonečky na konci copů. Dorazili i Damer Flinn, Elza Penfell a pár Bašereho důstojníků. Pokaždé, když někdo vstoupil, zvedl Rand oči, ostražitý a ve střehu, ale rychle se vracel k mapám. Začínal být paranoidní? Někteří šílenci podezřívali všechny kolem sebe.

Nakonec se objevili Rhuark a Bael, společně s několika dalšími Aiely. Vkradli se velkým vstupním otvorem stanu jako kočka na číhané. Zvláštní bylo, že ve skupině byl i hlouček moudrých, které Nyneiva dokázala na blízkou vzdálenost vycítit. U Aielů často platilo, že určitá věc je buď záležitostí kmenových náčelníků, nebo moudrých – podobně jako to platilo v Dvouříěí s vesnickou radou a ženským kroužkem. Požádal je Rand všechny o účast, nebo se rozhodli přijít z vlastních důvodů?

V tom, kde se nachází Aviendha, se Nyneiva mýlila; ohromilo ji, když vysokou rudovlásku spatřila postávat vzadu ve skupině moudrých. Kdy odjela z Caemlynu? A proč drží ten starý hadr s roztřepeným okrajem?

Nyneiva neměla příležitost se Aviendhy na cokoli zeptat, protože Rand kývl na Rhuarka a ostatní a ukázal jim, aby se posadili, což udělali. Samotný Rand zůstal stát vedle stolu s mapami. Založil si ruce za zády, jednou rukou svíral pahýl a tvářil se zamyšleně. Nezdržoval se úvodem. „Pověz mi o své práci v Arad Domanu,“ řekl Rhuarkovi. „Moji zvědové mě informují, že v téhle zemi stěží vládne mír.“

Rhuark přijal od Aviendhy šálek čaje – takže ji stále považují za učednici – a obrátil se k Randovi. Kmenový náčelník se nenapil. „Měli jsme velmi málo času, Rande al’Thore.“

„Nezajímají mě výmluvy, Rhuarku,“ řekl Rand. „Jenom výsledky.“

Ta slova vyvolala ve tvářích několika ostatních Aielů záblesk hněvu a Děvy u vchodu chvíli zuřivě gestikulovaly.

Sám Rhuark nedal najevo hněv, přestože měla Nyneiva dojem, že jeho ruce pevněji sevřely šálek. „Dělil jsem se s tebou o vodu, Rande al’Thore,“ řekl. „Nečekal bych, že mě sem zavoláš, abys mě urážel.“

„To nejsou urážky, Rhuarku,“ řekl Rand. „Jen pravda. Nemůžeme plýtvat časem.“

„Plýtvat časem, Rande al’Thore?“ zeptal se Bael. Náčelník kmene Gošien Aielů byl velmi vysoký muž a vypadalo to, že se tyčí i v sedě. „Celé měsíce jsi mnoho z nás nechal v Andoru, kde jsme měli na práci jen leštit oštěpy a děsit mokřiňany! Teď nás pošleš do téhle země s nemožnými rozkazy, pak se za pár týdnů objevíš a žádáš výsledky?“

„Byli jste v Andoru, abyste pomohli Elain,“ řekl Rand.

„Ona pomoc nechtěla a nepotřebovala,“ odfrkl si Bael. „A měla pravdu, když pomoc odmítla. Raději bych přeběhl celou Pustinu s jediným měchem vody, než abych si nechal vůdcovství kmene předat někým jiným.“

Randův výraz opět potemněl a jeho oči věštily bouři. Nyneivě to opět připomnělo bouřku, která hrozí na severu.

„Tahle země je rozbitá, Rande al’Thore,“ řekl Rhuark klidnějším hlasem než Bael. „Nehledám výmluvy, abych to vysvětlil, a není zbabělost být při plnění těžkého úkolu opatrný.“

„Musíme tady mít mír“ zavrčel Rand. „Jestli to nezvládnete…“

„Kluku,“ řekla Kadsuane, „možná by ses chtěl zastavit a zamyslet se. Kolikrát si vzpomeneš, že tě Aielové zklamali? Kolikrát jsi zklamal, zranil nebo urazil tyje?“

Rand sklapl pusu a Nyneiva zaskřípala zuby, že nepromluvila sama. Pohlédla na Kadsuane, která dostala křeslo, aby se mohla posadit – Nyneiva si nevzpomínala, že by ji kdy viděla sedět na zemi. Křeslo sem očividně přinesli z domu; bylo vyrobeno z rohů elgilrima – které se rozevíraly jako otevřené dlaně – a byl na něm rudý polštář. Aviendha podala Kadsuane šálek čaje, který Aes Sedai opatrně usrkávala.

Rand se s očividnou námahou ovládl. „Omlouvám se, Rhuarku, Baeli. Pár posledních měsíců bylo… vyčerpávajících.“

„Nemáš žádné toh,“ řekl Rhuark. „Ale prosím, posad’ se. Podělme se o stín a promluvme si zdvořile.“

Rand slyšitelně vzdychl, pak přikývl a posadil se mezi ty dva. Několik přítomných moudrých – Amys, Melain, Bair – nevypadalo, že by měly zájem se rozhovoru zúčastnit. Byly zde jako pozorovatelky, podobně – jak si uvědomila – jako i sama Nyneiva.

„Musíme v Arad Domanu dosáhnout míru, přátelé,“ řekl Rand, zatímco mezi nimi na podlaze stanu rozvinul mapu.

Bael zavrtěl hlavou. „Dobraine Taborwin si s Bandar Ebanem vedl dobře,“ řekl, „ale Rhuark měl pravdu, když tuhle zemi nazval rozbitou. Je jako kousek porcelánu Mořského národa, shozený z vrcholku vysoké hory. Řekls nám, ať zjistíme, kdo tomu velí a jestli dokážeme nastolit řád. Nu, podle nás tomu nevelí nikdo. Jednotlivá města se o sebe starají sama.“

„A co kupecká rada?“ zeptal se Bašere, který se posadil k nim a klouby prstů si hladil vous, zatímco studoval mapu. „Moji zvědové tvrdí, že stále ještě má určitou moc.“

„Ve městech, kde vládnou, to je pravda,“ řekl Rhuark. „Ale mají jen slabý vliv. V hlavním městě je už jenom jedna členka a moc toho neřídí. Zarazili jsme pouliční boje, ale jen s velkou námahou.“ Zavrtěl hlavou. „To je z toho, když se někdo pokouší ovládnout víc země než držby a kmen. Bez svého krále tihle Domanci nevědí, kdo velí.“

„A ten je kde?“ zeptal se Rand.

„To nikdo neví, Rande al’Thore. Zmizel. Někteří tvrdí, že před několika měsíci, jiní, že už jsou to roky.“

„Mohla by ho mít Graendal,“ zašeptal Rand, zatímco pozorně studoval mapu. „Pokud je tady. Ano, myslím, že nejspíš je. Ale kde? Nebude v královském paláci, to není její způsob. Bude mít nějaké místo, které je její, místo, kde si může vystavovat trofeje. Místo, které samotné by bylo taková trofej, ale ne místo, které by někoho hned napadlo. Ano, já vím. Tak to dělala předtím…“

Tak důvěrná znalost! Nyneiva se zachvěla. Aviendha poklekla vedle ní a podávala jí šálek čaje. Nyneiva si ho vzala, podívala se ženě do očí a začala se šeptem ptát. Aviendha stroze zavrtěla hlavou. Vypadalo to, že její výraz naznačuje, že si promluví později. Aviendha vstala, vrátila se zpátky dozadu a pak s úšklebkem vzala ten roztřepený hadr a začala z něj po jednom vytahovat vlákna. K čemu to bylo dobré?

„Kadsuane,“ řekl Rand, který přestal šeptat a promluvil nahlas. „Co víš o kupecké radě?“

„Většinou jsou to ženy,“ odpověděla Kadsuane, „a to velmi prohnané ženy. Ale taky je to sobecká cháska. Je jejich povinností vybírat krále, a když Alsalam zmizel, členové by měli najít náhradu. Příliš mnoho z nich to vnímá jako příležitost, což jim brání se shodnout. Předpokládám, že se tváří v tvář tomuhle chaosu rozdělili, aby si zajistili moc ve svých rodných městech, a bojují o postavení a spojenectví, zatímco si navzájem nabízejí ke zvážení svoje kandidáty na krále.“

„A ta domanská armáda, co bojuje se Seančany?“ zeptal se Rand. „Je to jejich práce?“

„O tom nic nevím.“

„Mluvíš o muži jménem Rodei Ituralde,“ řekl Rhuark.

„Ano.“

„Před dvaceti lety bojoval dobře,“ řekl Rhuark a mnul si hranatou bradu. „Je jeden z těch, kterým říkáte hlavní kapitáni. Rád bych si s ním zatančil s oštěpy.“

„To se nestane,“ prohlásil Rand ostře. „Přinejmenším ne, dokud jsem naživu. Tuhle zemi zajistíme.“

„A ty čekáš, že se nám to podaří bez boje?“ zeptal se Bael. „Podle hlášení bojuje tenhle Rodei Ituralde proti Seančanům jako písečná bouře a vyvolává v nich větší hněv – dokonce – než ty sám, Rande al’Thore. Nebude spát, zatímco dobýváš jeho rodnou zemi.“

„Ještě jednou,“ řekl Rand, „nepřišli jsme sem dobývat.“

Rhuark si povzdechl. „Tak proč posílat nás, Rande al’Thore? Proč nevyužít tvoje Aes Sedai? Ony mokřiňanům rozumějí. Tahle země je jako celé království dětí a nás dospělých je příliš málo, než abychom je přiměli k poslušnosti. Zvlášť pokud nám zakážeš jim nařezat.“

„Můžete bojovat,“ řekl Rand, „ale jenom když musíte. Rhuarku, už není v silách Aes Sedai tohle spravit. Vy to dokážete. Lidé se Aielů bojí; udělají, co řeknete. Pokud dokážeme zastavit válku Domanců proti Seančanům, možná tahle Dcera Devíti měsíců pochopí, že opravdu toužím po míru. Pak možná bude souhlasit, že se se mnou setká.“

„Proč to neuděláš stejně jako předtím?“ zeptal se Bael. „Nezabereš si zemi pro sebe?“

Bašere s pohledem na Randa přikývl.

„Nebude to fungovat, tentokrát ne,“ řekl Rand. „Válka by tady vyžadovala příliš mnoho zdrojů. Mluvil jsi o tom Ituraldovi – odráží Seančany prakticky bez zásob a jen s pár muži. Chtěl bys, abychom se utkali s tak vynalézavým protivníkem?“

Bašere se tvářil tak zamyšleně, jako by skutečně uvažoval o boji s Ituraldem. Muži! Všichni jsou stejní! Nabídněte jim výzvu a oni budou zvědaví, bez ohledu na to, že výzva pravděpodobně skončí tím, že je propíchnou kopím.

„Naživu je jen málo mužů jako Rodei Ituralde,“ řekl Bašere. „Určitě by v naší věci představoval ohromnou pomoc. Vždycky jsem přemýšlel, jestli bych ho dokázal porazit.“

„Ne,“ zopakoval Rand s pohledem upřeným na mapu. Z toho, co Nyneiva viděla, ukazovala soustředění jednotek, označených vysvětlivkami. Aiely představoval organizovaný hlouček uhlem nakreslených značek přes vrcholek Arad Domanu; Ituraldeho jednotky byly hluboko na Almothské pláni, kde bojovaly se Seančany. Prostředek Arad Domanu byl jako moře neuspořádaných černých značek, pravděpodobně osobních oddílů různých urozených pánů.

„Rhuarku, Baeli,“ řekl Rand. „Chci, abyste pochytali členy kupecké rady.“

Ve stanu nastalo ticho.

„Víš jistě, že je to moudré, kluku?“ zeptala se nakonec Kadsuane.

„Hrozí jim nebezpečí od Zaprodanců,“ řekl Rand, lenivě poklepávaje prsty na mapu. „Jestliže si Graendal skutečně odvedla Alsalama, pak nám nijak nepomůže, když ho dostaneme zpátky. Vyvinula na něj tak velký nátlak, že bude mít sotva rozum dítěte. Ona si nepočíná jemně; nikdy to nedělala. Potřebujeme, aby kupecká rada zvolila nového krále. To je jediná cesta, jak tomuhle království přinést mír a pořádek.“

Bašere přikývl. „To je troufalé.“

„Nejsme únosci,“ zamračil se Bael.

„Jste, co říkám že jste, Baeli,“ řekl Rand tiše.

„Pořád jsme svobodní lidé, Rande al’Thore,“ prohlásil Rhuark.

„Svým příchodem Aiely změním,“ řekl Rand a zavrtěl hlavou. „Nevím, čím budete, až to všechno skončí, ale nemůžete zůstat takoví, jací jste. Chci, abyste se ujali tohohle úkolu. Ze všech, kteří mě následujou, věřím nejvíc vám. Jestli máme dostat členy rady a zároveň tuhle zemi neuvrhnout do ještě větší války, budu potřebovat vaši prohnanost a nenápadnost. Dokážete se vplížit do jejich paláců a sídel, stejně jako jste pronikli do Tearského Kamene.“

Rhuark a Bael si vyměnili zamračený pohled.

„Jakmile dostanete kupeckou radu,“ pokračoval Rand, kterého jejich obavy podle všeho nezajímaly, „přesuňte Aiely do měst, kde ti obchodníci vládli. Zajistěte, že se to v těch městech nezvrhne. Znovu nastolte pořádek, jako jste to udělali v Bandar Ebanu. Odtamtud začněte nahánět bandity a vynucovat zákon. Od Mořského národa brzo dorazí zásoby. Nejdřív se postarejte o města na pobřeží, pak postupujte do vnitrozemí. Nebude trvat ani měsíc, a Domanci by měli proudit k vám, místo aby před várna utíkali. Nabídněte jim bezpečí a jídlo, a pořádek se o sebe postará sám.“

Překvapivě racionální plán. Randovi to na muže opravdu myslelo. Bylo v něm hodně dobrého, snad i skutečná duše vůdce, když dokázal držet svůj temperament na uzdě.

Rhuark si dál mnul bradu. „Pomohlo by, kdybychom měli část tvých Saldejců, Davrame Bašere. Mokřiňané neradi následují Aiely. Když budou moct předstírat, že tomu velí mokřiňané, je pravděpodobnější, že za námi přijdou.“

Bašere se zasmál. „Taky z nás budou hezké terče. Jakmile chytíme pár členů kupecké rady, ostatní na nás určitě pošlou nájemné zabijáky!“

Rhuark se rozesmál, jako by to považoval za úžasný vtip. Aielský smysl pro humor byl v mnoha směrech podivný. „Udržíme vás naživu Davrame Bašere. A pokud ne, vycpeme tě, posadíme na tvého koně a bude z tebe skvělý toulec na jejich šípy!“

Bael se tomu hlasitě zasmál a Děvy u vchodu se znovu pustily do znakové řeči.

Bašere se uchechtl, přestože se zdálo, že tomu humoru také nerozumí. „Víš jistě, že to chceš?“ zeptal se Randa.

Rand přikývl. „Odděl část svých vojáků a pošli je s aielskými oddíly podle toho, jak určí Rhuark.“

„A co Ituralde?“ zeptal se Bašere, dívaje se zpátky na mapu. „Až si uvědomí, že jsme vpadli do jeho domoviny, nepotrvá mír dlouho.“

Rand chvíli tiše poklepával na mapu. „S ním to vyřídím osobně,“ řekl nakonec.