Bouře přichází

11 Adrinova smrt

Myslím, že by potřeboval další výprask, řekla Lerian, pohybujíc prsty ve složitém vzoru znakové řeči Děv. Je jako dítě, a když se dítě dotkne něčeho nebezpečného, dostane výprask. Když se dítě zraní, protože ho řádně nenaučili držet se od nožů dál, padá hanba na jeho rodiče.

Zdá se, že předchozí výprask k ničemu nevedl, odvětila Surial. Přijal ho jako muž, ne jako dítě, ale své chování nezměnil.

Pak to musíme zkusit znovu, odpověděla Lerian.

Aviendha upustila kámen na hromadu u strážního stanoviště a obrátila se. Nijak na Děvy, které střežily cestu do tábora, nereagovala a ony nereagovaly na ni. Promluvit na ni, když podstupovala trest, by jen zvětšilo její hanbu, a to by její sestry oštěpu neudělaly.

Také ničím nenaznačila, že jejich rozhovoru rozumí. Přestože nikdo nečekal, že bývalá Děva znakovou řeč zapomene, bylo nej lepší chovat se zdrženlivě. Znaková řeč patřila Děvám.

Aviendha si z druhé hromady vybrala velký kámen a vydala se zpátky do tábora. Nevěděla, zda Děvy pokračují v hovoru, protože už jim neviděla na ruce. Nepřestávala ale na jejich rozhovor myslet. Byly rozzlobené, že se Rand al’Thor vydal na setkání s generálem Rodelem Ituraldem beze stráží. Nebylo to poprvé, kdy se choval takto pošetile, a přesto se zdálo, že není ochoten – nebo schopen – naučit se řádným způsobům. Pokaždé, když se bez ochrany vystavil nebezpečí, urazil Děvy tak jistě, jako kdyby každé z nich vrazil facku.

Aviendha nejspíš měla ke svým sestrám oštěpu malé toú. Naučit Randa al’Thora aielským způsobům byl její úkol, a ona očividně neuspěla. Naneštěstí měla mnohem větší toh k moudrým, třebaže stále neznala důvod. Její menší povinnost vůči sestrám oštěpu bude muset počkat na vhodnou dobu.

Od taháni kamenů ji bolely paže. Byly hladké a těžké; musela je vykopat z řeky vedle panského domu. Jen čas, který strávila s Elain – když byla nucena koupat se ve vodě – jí dal sílu do té řeky vkráčet. Tím se nezahanbila. A tahle řeka byla alespoň malá – mokřiňané ji nepřesně nazývali potok. Potok byl malý horský praminek, do kterého jste mohli ponořit ruce nebo v něm naplnit měch. Cokoli tak velké, že se to nedalo překročit, byla rozhodně řeka.

Jako vždy bylo zataženo a tábor byl nesvůj. Lidé, kteří jen pár dní předtím vyvíjeli horečnou činnost – když dorazili Aielové – byli nyní lhostejnější. Ležení v žádném případě nebylo zanedbané; Davram Bašere byl příliš opatrný velitel, než aby něco takového dovolil, přestože byl mokřiňan. Nicméně se lidé opravdu pohybovali pomaleji. Slyšela některé z nich si stěžovat, že jim tmavá obloha zkazí náladu. Tihle mokřiňané byli tak divní! Co mělo počasí společného s něčí náladou? Chápala, když byl někdo nespokojený, protože v brzké době nechystali žádné nájezdy nebo kvůli nevydařenému lovu. Ale protože jsou na obloze mraky? Copak tady tak málo oceňovali stín?

Potřásla hlavou a pokračovala v cestě. Vybrala si kameny, jejichž nošení pro ni bylo namáhavé. Udělat to jinak by znamenalo si trest ulehčovat, a to by neudělala – přestože každý krok byl ránou pro její čest. Musela projít celým táborem, všem na očích, při úplně zbytečné práci! Raději by stála nahá přede všemi před potním stanem. Raději by oběhla tisíc koleček nebo dostala takový výprask, že by nemohla chodit.

Došla na bok panského sídla a se skrytou úlevou položila kámen. Dva mokřiňanští vojáci z Bašereho armády stáli na stráži u dveří sídla, jako protějšek ke dvěma Děvám na opačné straně Aviendžiny trasy. Když se shýbala a zvedala z druhé hromady u stěny velký kámen, slyšela, jak spolu mluví.

„Ať shořím, to je ale vedro,“ stěžoval si jeden z nich.

„Vedro?“ opáčil druhý s pohledem upřeným na zataženou oblohu. „Děláš si srandu.“

První strážný se ovíval rukou, funěl a potil se. „Copak to necítíš?“

„Asi musíš mít horečku nebo tak něco.“

První strážný zavrtěl hlavou. „Prostě jenom nemám rád horko, nic víc.“

Aviendha zvedla kámen a vydala se zpátky přes trávník. Po čase stráveném úvahami dospěla k názoru, že být mokřiňan vyžaduje jeden společný rys: zálibu ve stěžování. Během prvních měsíců, strávených v mokřiňanských zemích, to pokládala za ostudné. Copak toho vojáka nezajímalo, že tím, že odhaluje svou slabost, ztrácí před svým společníkem tvář?

Všichni byli takoví, dokonce i Elain. Když jste ji poslouchali, jak mluví o bolestech, nevolnosti a potížích svého těhotenství, skoro byste si mysleli, že se chystá umřít. Ovšem pokud si stěžovala i Elain, pak to Aviendha odmítala považovat za známku slabosti. Její první sestra by se nechovala tak ostudně.

Muselo v tom tedy být nějaká skrytá čest. Možná že mokřiňané odhalovali svým druhům své slabosti jako způsob, jak nabídnout přátelství a důvěru. Když vaši přátelé znali vaše slabosti, dalo by jim to výhodu, pokud byste spolu tančili s oštěpy. Nebo možná stížnosti představovaly mokřiňanský způsob, jak dávat najevo pokoru, podobně jako když gai’šainové prokazovali svou čest tím, že se chovali podřízeně.

Zeptala se na své domněnky Elain a místo odpovědi se jí dostalo jen laskavého smíchu. Byla to tedy nějaká součást mokřiňanské kultury, kterou bylo zakázáno probírat s cizinci? Smála se Elain, protože si Aviendha domyslela něco, co neměla?

Ať tak či onak, zaručeně to byl způsob, jak ukazovat čest, a to Aviendhu dostatečně uspokojovalo. Kéž by její potíže s moudrými byly tak prosté! Od mokřiňanů se čekalo, že se budou chovat nevyzpytatelně a nepřirozeně. Ale co měla dělat, když se moudré chovaly tak divně?

Začínala být znechucená ne z moudrých, ale sama ze sebe. Byla silná a odvážná. Samozřejmě že ne tak odvážná jako jiní; kéž by jen byla tak statečná jako Elain. Přesto si Aviendha dokázala vybavit jen pár věcí, které nedokázala vyřešit pomocí oštěpů, jediné síly nebo svého důvtipu. Přesto naprosto selhala při snaze rozluštit svou současnou nepříjemnou situaci.

Došla na druhou stranu ležení, položila kámen a oprášila si ruce. Děvy tam stály nehybné a zamyšlené. Aviendha se přesunula k druhé hromadě a zvedla podlouhlý kámen s rozeklaným okrajem. Byl tři dlaně široký a kvůli hladkému povrchu hrozilo, že jí vyklouzne z prstů. Několikrát si ho musela posunout, aby získala dobrý úchop. Vydala se zpátky po podupané zimní trávě, kolem saldejských stanů směrem k panskému domu.

Elain by řekla, že si Aviendha ten problém pořádně nepromýšlela. Elain byla klidná a uvážlivá, když jiní lidé byli nervózní. Aviendhu někdy rozčilovalo, jak ráda její sestra nejdřív mluví, než přejde k činům. Musím být víc jako ona. Musím si pamatovat, že už nejsem Děva oštěpu. Nemůžu se někam vrhat se zvednutou zbraní.

Musela k problémům přistupovat stejně jako Elain. To byl jediný způsob, jak získat svou čest zpátky, a teprve pak si mohla nárokovat Randa al’Thora, aby byl její stejně, jako patřil Elain nebo Min. Cítila ho skrz pouto; byl u sebe v pokoji, ale nespal. Příliš se dřel a spal příliš málo.

Kámen jí uklouzl mezi prsty a Aviendha málem klopýtla, jak se snažila opět získat rovnováhu, a znovu kámen unavenýma rukama zvedla. Kolem prošlo pár Bašereho vojáků se zmatenými výrazy ve tvářích a Aviendha cítila, jak rudne. Přestože možná nevěděli, že je trestána, zostudilo ji to před nimi.

Jak by si Elain tuto situaci odůvodnila? Moudré se na Aviendhu hněvaly, protože se „neučí dost rychle“. A přesto ji neučily. Jen kladly tyhle otázky. Otázky o tom, co si myslí o jejich situaci, otázky o Randu al’Thorovi nebo o způsobu, jakým Rhuark zvládl setkání s Kar’a’karnem.

Aviendha se nemohla ubránit pocitu, že ty otázky jsou zkouška. Odpovídala špatně? Pokud ano, proč ji nepoučily o správných odpovědích?

Moudré si nemyslely, že je měkká. Tak co zbývalo? Co by řekla Elain? Aviendha si přála mít zpátky oštěpy, aby mohla do něčeho bodnout. Zaútočit, vyzkoušet se proti někomu jinému, rozehnat svůj hněv.

Ne, pomyslela si prudce. Naučím se to dělat jako moudrá. Zase najdu svoji čest!

Došla k panství a upustila kámen. Otřela si čelo; Elain ji naučila nevšímat si horka a zimy, ale to jí nebránilo potit se, když se tak těžce namáhala.

„Adrine?“ zeptal se jeden ze strážných svého druha. „Světlo, nevypadáš dobře. Vážně.“

Aviendha pohlédla ke dveřím sídla. Strážný, který si předtím stěžoval na horko, se zplihle opíral o dveře a jednu ruku měl položenou na čele. Skutečně nevypadal dobře. Aviendha uchopila saidar. Nebyla v léčení právě nejlepší, ale snad by mohla…

Muž náhle zvedl ruce a rozškrábl si kůži na spáncích. Vyvrátil oči a jeho prsty vyrývaly do masa hluboké rýhy. Jenže místo krve se z ran vyvalila černá uhlovitá hmota. Dokonce i z dálky cítila Aviendha intenzivní horko.

Druhý voják s hrůzou zíral, jak si jeho přítel rozdírá po stranách hlavy čáry černého ohně. Ven mokvala načemalá smola, vřela a syčela. Mužovo oblečené vzplálo a jeho maso se pod náporem žáru svraštilo.

Nevydal jediný zvuk.

Aviendha setřásla šok a okamžitě setkala vzduch do jednoduchého vzoru, aby druhého strážce odtáhla do bezpečí. Jeho přítel byl nyní jen tepající hromada černého dehtu, z něhož místy trčely zčernalé kosti. Lebku nebylo vidět. Žár byl tak silný, že Aviendha musela couvnout a strážného odtáhla s sebou.

„Oni… oni na nás útočí!“ zašeptal muž. „Usměrňovači!“

„Ne,“ řekla Aviendha, „tohle je nějaké mnohem větší zlo. Běž pro pomoc!“

Zdálo se, že je příliš v šoku, než aby se rozběhl, ale ona ho postrčila a on se konečně pohnul. Jak to vypadalo, samotný dehet se nešířil, což bylo požehnání, ale už zapálil rám domovních dveří. Celá budova se mohla ocitnout v plamenech dřív, než si někdo uvnitř hrozící nebezpečí uvědomí.

Aviendha spředla vzduch a vodu s úmyslem oheň uhasit. Když se však tkanivo přiblížilo k ohni, roztřepilo se a zatřepotalo. Nerozpadlo se, ale oheň mu nějak odolával.

Ucouvla před děsivým spalujícím žárem o další krok. Na čele ji svědil pot a musela zvednout paže, aby si ochránila tvář před horkem. Stěží dokázala rozeznat černý uhel uprostřed, který začal žhnout tmavě rudou a bílou září rozžhaveného uhlí. Brzy zůstávaly jen náznaky černé. Oheň se rozšířil po čelní stěně budovy. Aviendha zevnitř uslyšela vřískot.

Otřásla se, zavrčela a setkala zemi a vzduch a vytrhala kusy země kolem sebe. Vrhala je na oheň a snažila se ho udusit. Její tkanivo nedokázalo vytáhnout žár ven, ale to jí nezabránilo používat jej k tomu, aby házela věci do ohně. Velké drny prskaly a syčely, bezbarvá stébla se pod náporem neuvěřitelného žáru bleskově měnila na popel. Aviendha pokračovala v tkaní a potila se námahou i horkem.

V dálce slyšela lidi – možná byl mezi nimi i ten strážný – jak se křikem dožadují věder.

Věder? Ovšem! V Trojí zemi byla voda příliš cenná, než aby ji užívali v boji s požáry. Používali hlínu či písek. Ale tady by použili vodu. Aviendha o několik kroků ustoupila a vyhledala klikatící se řeku, která protékala kolem domu. Stěží rozeznávala její povrch, zrcadlící rudé a oranžové tančící plameny. Celá přední stěna sídla už byla v plamenech! Zevnitř cítila usměrňování – Aes Sedai nebo moudré. Doufala, že se jim podaří uniknout zadní stranou budovy. Oheň obklopil vnitřní chodbu a pokoje, které z ní vedly, neměly žádné dveře ven.

Aviendha utkala mohutný sloup vzduchu a vody, vytáhla z řeky proud křišťálově čiré vody a táhla ho k sobě. Vodní sloup se ve vzduchu vlnil jako ten tvor na Randově praporu, jako sklo hladký, hadu podobný drak, který udeřil do plamenů. V následujícím výbuchu se ven vyvalila pára a přelila se přes ni.

Žár byl ohromný a proud páry jí opařil kůži, ale ona necouvla. Přitáhla další vodu a vrhla tlustý vodní sloup na ztemnělou hromadu, kterou skrz páru stěží rozeznávala.

Byl to tak prudký žár! Aviendha klopýtavě ustoupila o několik kroků, zaťala zuby a pokračovala dál. Pak se náhle ozval výbuch, když z řeky vyrazil další sloup vody a udeřil do plamenů. Společně s jejím sloupem odklonil téměř celý tok řeky. Aviendha zamrkala. Druhý sloup řídilo tkanivo, které neviděla, ale všimla si postavy, stojící v okně v druhém podlaží, s nataženou rukou a hluboce soustředěným výrazem. Naeff, jeden z Randových aša’manů. Říkalo se, že se vzduchem to umí obzvlášť dobře.

Plameny ustoupily; zůstala jen dehtovitá hrouda, z níž sálalo prudké horko. Stěna poblíž a vchod se změnily v zející zčernalou díru. Aviendha dál tahala vodu a házela ji na zuhelnatělou černou hmotu, přestože začínala být k smrti unavená. Ovládat tak velké množství vody vyžadovalo, aby usměrňovala téměř na hranici možností.

Brzy voda přestala syčet. Aviendha zmenšila proud a nakonec ho nechala čůrkem zastavit. Země kolem byla mokrá, zčernalá změť, silně páchnoucí mokrým popelem. V bahnité vodě plavaly kousky dřeva a uhlí a díry v místě, odkud vyrvala hlínu, byly plné vody a tvořily tůně. Váhavě se vydala vpřed a prohlédla si hroudu toho, co zbylo z nešťastného vojáka. Byla sklovitá a černá, jako obsidián, a slabě zářila. Zvedla dlouhý kus sežehnutého dřeva – vylomeného ze stěny silou jejího vodního sloupce – a zašťárala do hmoty. Byla tvrdá a pevná.

„Ať shoříš!“ zařval nějaký hlas. Aviendha zvedla pohled. Rand al’Thor prošel dírou, která nyní tvořila přední část domu. Zíral na oblohu a hrozil pěstí. „Já jsem ten, koho chceš! Už brzo se svý války dočkáš!“

„Rande,“ řekla Aviendha váhavě. Vojáci pobíhali po trávníku a tvářili se ustaraně, jako by čekali bitvu. Poplašené služebnictvo vykukovalo z pokojů uvnitř sídla. Celá příhoda s plameny netrvala ani pět minut.

„Já tě zastavím,“ zařval Rand, až se sloužící i vojáci leknutím rozkřičeli. „Slyšíš mě! Jdu si pro tebe! Neplýtvej silami! Budeš je potřebovat proti mně!“

„Rande!“ zavolala Aviendha.

Ztuhl, a pak se omámené podíval dolů na ni. Pohlédla mu do očí a stále cítila jeho hněv, téměř stejně, jako když před chvíli cítila žhavé plameny. Obrátil se a odkráčel, vešel zpátky do domu a vydal se vzhůru po zčernalých dřevěných schodech.

„Světlo!“ ozval se úzkostlivý hlas. „Stávají se tyhle věci často, když je on poblíž?“

Aviendha se otočila a spatřila mladého muže v neznámé uniformě, který stál poblíž a všechno sledoval. Byl vytáhlý, se světle hnědými vlasy a kůží barvy mědi – nevzpomínala si na jeho jméno, ale byla si poměrně jistá, že je jedním z důstojníků, které Rand přivedl po setkání s Rodelem Ituraldem.

Obrátila se zpátky k tomu nepořádku a poslouchala, jak vojáci v dálce vykřikují rozkazy. Dorazil Bašere, ujal se vedení a přikazoval mužům střežit obvod tábora, třebaže jim nejspíš jen dával něco na práci. Toto nebyl začátek útoku. Byl to jen další z Temného dotyků na svět, jako kazící se maso, brouci a krysy, objevující se jen tak z ničeho nic, a lidé, umírající na neznámé choroby.

„Ano,“ odpověděla Aviendha na mužovu otázku, „stává se to často. Přinejmenším častěji kolem Xar ’a’karna než jinde. Došlo k něčemu podobnému mezi tvými muži?“

„Slyšel jsem historky,“ řekl. „Jenže jsem nad nima jen mávl rukou.“

„Ne všechny zvěsti jsou přehnané,“ řekla s pohledem upřeným na vojákovy zčernalé ostatky. „Věznice Temného slábne.“

„Krev a popel,“ řekl mladý muž a odvrátil se. „Do čeho jsi nás to zatáhl, Rodele?“ Muž zavrtěl hlavou a vyrazil pryč.

Bašereho důstojníci začali vykřikovat rozkazy a organizovat muže k úklidu. Vystěhuje se teď Rand ze sídla? Když se objevily kapsy zla, lidé často chtěli odejít. A přesto skrze své pouto s Randem necítila žádnou naléhavost. Vlastně… to vypadalo, že se znovu uložil k odpočinku! Nálady toho chlapa začínaly být stejně nevypočitatelné jako Elaininy těhotenské.

Aviendha zavrtěla hlavou a začala sbírat spálené kusy dřeva, aby pomohla s úklidem. Zatímco pracovala, z budovy vyšlo několik Aes Sedai a začaly prohlížet škody. Celé průčelí domu bylo poznamenáno černými skvrnami a díra v místě, kde býval vchod, byla přinejmenším pět kroků široká. Jedna z žen, Merise, si Aviendhu uznale prohlédla. „Škoda,“ řekla.

Aviendha se narovnala a zvedla kus spáleného dřeva. Stále měla promáčené šaty a s tím, jak mraky stále zakrývají slunce, bude ještě dlouho trvat, než uschne. „Škoda?“ zeptala se. „Domu?“ Tělnatý urozený pán Tellaen, majitel domu, seděl na stoličce ve vstupní chodbě, sténal, otíral si čelo a vrtěl hlavou.

„Ne,“ řekla Merise. „Škoda tebe, dítě. Tvé schopnosti s tkanivy jsou působivé. Kdybychom tě měly v Bílé věži, už bys byla Aes Sedai. Tvé tkaní je poněkud hrubé, ale kdyby tě učily sestry, rychle by ses to naučila správně.“

Ozvalo se slyšitelné odfřknutí a Aviendha se prudce otočila. Za ní stála Melain. Zlatovlasá moudrá měla ruce založené pod ňadry a břicho sejí začínalo nadouvat těhotenstvím. Netvářila se pobaveně. Jak to, že Aviendha té ženě dovolila se k ní přiblížit, aniž ji zaslechla? Nechávala se svou únavou rozptylovat.

Melain a Merise na sebe dlouhou chvíli zíraly; pak se vysoká Aes Sedai v záplavě zelených suknic otočila a odešla si promluvit se sloužícími, které plameny uvěznily, a zeptat se, zda někdo z nich potřebuje léčení. Melain ji sledovala, jak odchází, a pak zavrtěla hlavou. „Nesnesitelná ženská,“ zamumlala. „Když si pomyslím, jak jsme si jich kdysi vážily!“

„Moudrá?“ zeptala se Aviendha a zamrkala.

„Já jsem silnější než většina Aes Sedai, Aviendho, a ty jsi mnohem silnější než já. Rozumíš tkanivům a ovládáš je tak, že tím většinu z nás zahanbuješ. Ostatní se musí namáhavě učit to, co je pro tebe přirozené. Prý ,hrubé tkaní’! Pochybuju, že by kterákoli Aes Sedai, snad s výjimkou Kadsuane Sedai, dokázala s tím vodním sloupcem to, co ty. Pohnout vodou na takovou dálku vyžadovalo, abys použila proud a tlak samotné řeky.“

„To jsem udělala?“ zamžikala Aviendha.

Melain na ni upřela pronikavý pohled, pak si znovu tiše pro sebe odfřkla. „Ano, to jsi udělala. Máš takové nadání, dítě.“

Aviendha se při té pochvale celá nadmula; od moudrých byla pochvala vzácná, ale vždy upřímná.

„Ale odmítáš se učit,“ pokračovala Melain. „Nemáme moc času! Mám pro tebe další otázku. Co si myslíš o plánu Randa al’Thora unést ty domanské kupecké náčelníky?“

Aviendha opět zamžikala, tak unavená, že jí dělalo problémy myslet. Především odporovalo zdravému rozumu, že si Domanci za své vůdce vybírali kupce. Jak mohl nějaký kupec vést lidi? Nemuseli se snad obchodníci soustředit na svoje zboží? Bylo to směšné. Přestanou ji vůbec kdy mokřiňané ohromovat svými divnými způsoby?

A proč sejí na to Melain ptá zrovna teď?

„Jeho plán vypadá dobře, moudrá,“ řekla Aviendha. „Přesto oštěpy nemají rády, když je někdo používá pro únos. Myslím, že Kar’a’karn by měl mluvit o poskytnutí ochrany – nucené ochrany – kupcům. Náčelníci by lépe reagovali, kdyby se jim řeklo, že budou chránit, ne unášet.“

„Dělali by totéž, ať to pojmenuješ jakkoli.“

„Aleje důležité, jak věc nazýváš,“ řekla Aviendha. „Není to nečestné, když jsou obě vymezeni pravdivé.“

Melain zajiskřily oči a Aviendha zahlédla na jejích rtech náznak úsměvu. „Co dalšího si myslíš o setkání?“

„Vypadá to, že si Rand al’Thor stále myslí, že Kar’a’karn může klást požadavky jako mokřiňanský král. To je moje hanba. Nedokázala jsem mu to správně vysvětlit.“

Melain nad tím mávla rukou. „To není žádná hanba. Všichni víme, jak je Kar’a’karn umíněný. Moudré to taky zkusily a žádná ho nedokázala řádně vycvičit.“

Nuže. Toto nebyl důvod jejího zahanbení před moudrými. Tak o co šlo? Aviendha frustrovaně zaťala zuby a pak se přinutila pokračovat. „Ale stejně je mu to třeba připomínat. Znovu a znovu. Rhuark je moudrý a trpělivý muž, ale všichni kmenoví náčelníci takoví nejsou. Vím, že někteří už uvažují, jestli jejich rozhodnutí následovat Randa al’Thora nebyla chyba.“

„Pravda,“ přikývla Melain. „Ale podívej, co se stalo se Šaidy.“

„Neřekla jsem, že mají pravdu, moudrá,“ řekla Aviendha. Skupina vojáků se váhavě pokoušela vypáčit sklovitou černou hroudu. Vypadalo to, že splynula se zemí. Aviendha ztišila hlas. „Nedělají dobře, když zpochybňují Kar’a’karna, ale mluví spolu. Rand al’Thor si musí uvědomit, že od něj nebudou do nekonečna přijímat urážku za urážkou. Možná se proti němu neobrátí tak jako Šaidové, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se Timolan – například – prostě vrátil do Trojí země a nechal tady Kar’a’karna i s jeho nadutostí.“

Melain přikývla. „Nedělej si starosti. Jsme si této… možnosti vědomy.“

Což znamenalo, že poslaly moudré, aby Timolana, který byl náčelníkem Miagoma Aielů, uchlácholily. Nebylo by to poprvé. Uvědomoval si Rand al’Thor, jak tvrdě moudré za jeho zády pracuji, aby udržely věrnost Aielů? Nejspíš ne. On je viděl jako jednu stejnorodou skupinu, která mu přísahala a on ji využíval. To byla jedna z Randových velkých slabostí. Nechápal, že Aielové, stejně jako ostatní lidé, nemají rádi, když je někdo používá jako nástroje. Kmeny byly mnohem méně pevně svázané, než si myslel. Pro něj odložily krevní msty. Copak nedokázal pochopit, jak je to neuvěřitelné? Nechápal, jak slabé toto spojenectví stále je?

Avšak nejenže se narodil jako mokřiňan, nebyl moudrá. Jen málo Aielů vědělo, jakou práci v tuctu různých oblastí moudré vykonávají. Jak se zdál život jednoduchý, když byla Děvou! Omámilo by ji, kdyby tehdy věděla, kolik se toho děje, co ona nevidi.

Melain bezmyšlenkovitě hleděla na poničenou budovu. „Zbytky zbytků,“ řekla jakoby pro sebe. „A když nás zanechá spálené a zlomené jako tyhle prkna? Co se s Aiely stane pak? Odbelháme se zpátky do Trojí země a budeme žít dál jako předtím? Mnozí nebudou chtít odejít. Tyto země nabízejí příliš mnoho.“

Aviendha nad tíhou těch slov zamrkala. Zřídkakdy přemýšlela nad tím, co se stane poté, co s nimi Kar’a’karn skončí. Soustředila se na současnost, na to, aby získala svou čest a byla tam, aby Randa ochránila při Poslední bitvě. Moudrá však nemohla přemýšlet jen o dnešku či zítřku. Musela myslet na celá léta dopředu a na dobu, kterou přinese vítr.

Zbytky zbytků. Zlomil Aiely jako lid. Co se s nimi stane?

Melain se ohlédla na Aviendhu a její výraz se obměkčil. „Jdi do stanů, dítě, a odpočiň si. Vypadáš jako šaradan, který se tři dny plazil po břiše na písku.“

Aviendha sklopila pohled k pažím a spatřila na nich popel z požáru. Oblečení měla promáčené a ušpiněné a obávala se, že tvář má špinavou stejně. Paže ji bolely od celodenního tahání kamenů. Jakmile si únavu připustila, dolehla na nijako větrná smršť. Zaťala zuby a přinutila se zůstat vzpřímená. Nezahanbí se tím, že se tady zhroutí! Ale podle příkazu se obrátila k odchodu.

„Ach ano, Aviendho,“ zavolala na ni Melain. „O tvém trestu si promluvíme zítra.“

Šokované se obrátila.

„Za to, že jsi nedokončila práci s kameny,“ řekla Melain, která si opět prohlížela trosky. „A za to, že se neučíš dost rychle. Jdi.“

Aviendha vzdychla. Další kolo otázek a další nezasloužený trest. Nějak to spolu souviselo. Ale jak?

Byla přiliš vyčerpaná, než aby o tom teď přemýšlela. Toužila jen po svém lůžku a uvědomila si, že jeji zrádné myšlenky odbíhají k měkkým přepychovým matracím v caemlynském paláci. Násilím vyhnala ty představy z mysli. Spěte tak hlubokým spánkem, zachumlaní v polštářích a peřinách, a polevíte tak, že se nevzbudíte, když se vás někdo v noci pokusí zabít! Jak to, že se od Elain nechala přesvědčit, aby spala v jedné z těch jemných péřových smrtících pastí?

Když jednu myšlenku zahnala, vnutila se jí jiná – zrádná. Myšlenka na Randa al’Thora, odpočívajícího v pokoji. Mohla by jít za ním…

Ne! Ne, dokud nezíská zpátky svou čest. Nepůjde za ním jako žebračka. Půjde za ním jako čestná žena. Tedy za předpokladu, že sejí někdy podaří přijít na to, co dělá špatně.

Zavrtěla hlavou a odklusala k aielskému ležení na okraji trávniku.