Bouře přichází

29 Do Bandar Ebanu

Moirain Damodredovna, která zemřela vinou mé slabosti.

Když projížděl mohutnou bránou Bandar Ebanu, následovaný svým doprovodem a v čele s řadami Aielů, Rand Tai’daišara zpomalil. Říkalo se, že na bráně je vyřezaná městská pečeť, ale když byla takto dokořán, Rand pečeť neviděl.

Bezejmenná temná družka, které jsem v murandských kopcích setnul hlavu. Zapomněl jsem, jak vypadali ti, kdo byli s ní, ale její tvář nezapomenu nikdy.

Hlavou mu běžel seznam. Nyní už to byl téměř každodenní rituál, jména všech žen, které zemřely jeho rukou nebo následkem jeho činů. Ulice byla z udusané hlíny a lemovaná vyjetými kolejemi, které se na křižovatkách protínaly. Půda zde byla světlejší, než byl zvyklý.

Colavaere Saighan, která zemřela, protože jsem z ní udělal nuzačku.

Projížděl kolem řad Domanců, žen v průsvitných róbách, mužů s tenkými kníry a barevnými kabáty. Cesty tady měly po stranách dřevěné chodníky, na kterých se tísnili lidé a sledovali je. Rand slyšel ve větru pleskat korouhve a prapory. Zdálo se, že jich je ve městě hodně.

První na seznamu byla vždy Moirain. To jméno bolelo nejvíc ze všech, protože ji mohl zachránit. Měl to udělat. Nenáviděl se za to, že jí dovolil, aby se pro něj obětovala.

Nějaké dítě seskočilo z chodníku a chtělo vyběhnout na cestu, ale jeho otec ho chytil za ruku a zatáhl ho zpátky do davu. Někteří kašlali a mumlali, ale většina byla zticha. Ve srovnání s tím zněl zvuk Randových pochodujících vojáků na udusané zemi jako hřmění.

Byla Lanfear opět naživu? Pokud mohl být navrácen Išamael, co ona? V tom případě byla Moirainina smrt k ničemu a jeho zbabělost byla o to víc pokořující. Už nikdy víc. Seznam zůstane, ale on už nikdy nebude tak slabý, aby neudělal, co je nutné.

Lidé na chodnících nejásali. Nu, nepřišel je osvobodit. Přišel udělat, co je nutné. Možná tady najde Graendal; Asmodean tvrdil, že v této zemi je, ale to už bylo dávno. Pokud by ji našel, možná to utiší jeho svědomí, pokud jde o vtrhnuti do země.

Měl ještě nějaké? Nedokázal se rozhodnout.

Liah Kosaida Čareen, kterou jsem zabil a říkal si, že je to pro její vlastní dobro. Luis Therin začal kupodivu odříkávat s ním a pročítal jména jako cizí, odrážející se hlas v Randově hlavě.

Před ním stála velká skupina Aielů a čekala na něj na náměstí s měděnými vodotrysky ve tvaru koní, vyskakujících ze zpěněné vlny. Před fontánou seděl muž na koni, obklopený čestnou stráží. Byl to statný muž s poctivou tváří, vrásčitou kůží a šedými vlasy. Celo měl oholené a napudrované podle módy cairhienských vojáků. Dobraine byl spolehlivý, přinejmenším jako kterýkoli Cairhieňan.

Sendara z Železné hory Taardadů, Lamelle z Kouřové vody Miagomů, Andhilin z Červené soli Gošienů.

Iliena Therin Moerelle, řekl Luis Therin, který to jméno vsunul mezi dvě jiná. Rand to dovolil. Alespoň ten šílenec znovu nevřeštěl.

„Urozený pane Draku,“ řekl Dobraine hladce a blížícímu se Randovi se uklonil. „Odevzdávám ti město Bandar Eban. Pořádek byl znovu nastolen, jak jsi přikázal.“

„Žádal jsem tě, abys nastolil pořádek v celé zemi, Dobraine,“ řekl Rand tiše. „Ne jen v jednom městě.“

Šlechtic lehce povadl.

„Máš tady pro mne někoho z kupecké rady?“ zeptal se Rand.

„Ano,“ řekl Dobraine. „Milisair Čadmar, poslední, která unikla chaosu ve městě.“ V očích měl dychtivý výraz. Vždy byl oddaný, ale nebyla to jen lest? V poslední době měl Rand potíže důvěřovat komukoliv. Ty, kteří se zdáli nejdůvěryhodnější, bylo třeba sledovat nejvíc. A Dobraine byl Cairhieňan. Troufal si Rand věřit komukoli z Cairhienu, s těmi jejich hrami?

Moirain byla Cairhieňanka. Věřil jsem jí. Většinou.

Možná Dobraine doufal, že si ho Rand vybere jako krále Arad Domanu. Byl správcem Cairhienu, ale – stejně jako většina ostatních – věděl, že Rand chce mít na Slunečním trůnu Elain.

Nu, možná by přese všechno mohl Rand toto království dát Dobrainovi. Byl lepší než většina ostatních. Rand na něj kývl, ať jede v čele, a on tak učinil a s oddílem Aielů se vydal širokou postranní ulicí. Rand jel za ním a v hlavě mu stále běžel seznam.

Zdejší budovy byly vysoké a hranaté, ve tvaru krabic naskládaných jedna na druhé. Mnohé měly balkóny, přecpané lidmi stejně jako chodníky dole. Každé jméno na Randově seznamu ho pálilo, ale nyní byla ta bolest cizí a vzdálená. Jeho pocity byly… ode dne, kdy zabil Semirhage, jiné. Naučila jej, jak vinu a bolest pohřbít. Myslela si, že ho spoutá, ale místo toho jej posílila.

Přidal na seznam její a Elzino jméno. Vůbec neměly právo na něm být. Semirhage nebyla ani tak žena, jako stvůra. Elza jej zradila, když celu dobu sloužila Stínu. Ale přesto jména přidal. Měly na něj stejná práva za to, že je zabil, jako všechny ostatní. Dokonce větší. Nechtěl pro záchranu Moirain zabít Lanfear, ale raději použil odřivous a vymazal Semirhage z bytí, než by se nechal znovu uvěznit.

Dotkl se předmětu, který měl uložený ve váčku na sedle. Byla to hladká figurka. Neřekl Kadsuane, že ji jeho služebníci zachránili z Kadsuanina pokoje. Nyní, když Kadsuane vykázal, jí to ani nikdy neřekne. Věděl, že se stále drží jeho doprovodu a pokouší tak jeho příkaz, že už nikdy nechce vidět její tvář. Ale dělala, co nařídil, tak ji nechal být. Nebude s ní mluvit a ona nebude mluvit s ním.

Kadsuane byla nástroj, a ten nástroj se ukázal být neúčinným. Nelitoval, že ho zahodil.

Jendhilin, Děva, Miagomaz Chladného vrchu, pomyslel si a Luis Therin mumlal zároveň s ním. Seznam byl tak dlouhý. Než Rand zemře, ještě se rozroste.

Smrt ho už netrápila. Konečně pochopil výkřiky Luise Therina, aby nechal vše skončit. Rand si zasloužil zemřít. Existovala tak silná smrt, aby se člověk nikdy nemusel zrodit znovu? Konečně došel na konec seznamu. Kdysi si ho opakoval, aby jména nezapomněl. To už teď nebylo možné; nedokázal by je zapomenout, ani kdyby chtěl. Opakoval šije jako připomínku toho, co je zač.

Luis Therin však chtěl dodat ještě jedno jméno. Elmindreda Farshaw, zašeptal.

Rand prudce zarazil Tai’daišara, čímž zastavil uprostřed ulice i zástup Aielů, saldejských jezdců a dalšího doprovodu. Dobraine se na bílém hřebci tázavě obrátil.

Já jsem ji nezabil! pomyslel si Rand. Luisi Therine, ona žije. Nezabili jsme ji! A v každém případě to byla vina Semirhage.

Ticho. Stále cítil své prsty na jejím hrdle, svírající, bezmocné, a přesto neuvěřitelně silné. Dokonce i když za jeho činy stála Semirhage, byl to Rand, kdo byl příliš slabý, než aby Min poslal pryč a ochránil ji.

Neposlal ji pryč. Ne proto, že byl příliš slabý, ale protože něčemu v jeho nitru na tom přestalo záležet. Ne na ní – vášnivěji miloval a vždycky bude. Ale věděl, že mu v patách kráčejí smrt, bolest a zkáza, které za sebou vleče jako plášť. Min tady mohla zemřít, ale kdyby ji poslal pryč, hrozilo by jí stejné nebezpečí. Jeho nepřátelé měli nejspíš podezření, že ji miluje.

Nikde nebylo bezpečno. Kdyby zemřela, přidal by ji na seznam a trpěl dál.

Znova vyrazil vpřed dřív, než se mohli začít vyptávat, co se děje. Tai’daišarova kopyta dusala po udusané cestě, změklé vlhkem. Deště zde byly časté; Bandar Eban byl nejdůležitější přístav na severozápadě. I když to nebylo velkolepé město jako ta na jihu, stále bylo působivé. Řady a řady hranatých domů postavených ze dřeva, zvedající se do výše dvou až tří podlaží. Domy vypadaly jako na sobě postavené dětské kostky, tak dokonale čtvercové, s oddělenými podlažími. Bylo jich plné město, táhnoucí se po mírném svahu k rozlehlému přístavu.

Nejširší bylo město u přístavu, takže vypadalo jako lidská hlava se široce otevřenými ústy, která jako by chtěla vypít samotný oceán. Přístaviště bylo téměř prázdné; kotvil zde pouze shluk lodí Mořského národa – troj stěžňoví letci – a pár rybářských člunů. Kvůli své obrovské velikosti vypadal přístav o to víc opuštěně.

To byla první známka toho, že v Bandar Ebanu není všechno v pořádku.

Kromě téměř prázdného přístavu byly pro město nejcharakterističtější prapory. Vlály nad – či z ní visely – každou budovou, jakkoli skromnou. Mnoho z nich vyhlašovalo, jaké řemeslo se v dané budově provozuje – v Caemlynu by stejně posloužil prostý vývěsní štít. Prapory byly mnohem výstřednější než většina jiných, zářily jasnými barvami a třepotaly se ve větru nad domy. Na bocích většiny budov visely podobné prapory, podobající se goblénům, které zářivými písmeny uváděly majitele, řemeslnického mistra nebo obchodníka, kterému patří obchod. Dokonce i na obytných domech visely prapory se jmény rodin, které v nich žijí.

Domanci s měděnou kůží a tmavými vlasy měli rádi oblečení v jasných barvách. Domanské ženy byly proslavené svými šaty, které byly tak tenounké, až to bylo skandální. Říkalo se, že se velmi mladé domanské dívky učí umění manipulace s muži, a tak se připravují na dospělost.

Pohled na ně na všechny, jak stojí podél cest a sledují ho… byla to taková podívaná, že Randa téměř vytrhla ze zamyšlení. Tak před rokem by na ně zíral s otevřenou pusou, ale nyní jim stěží věnoval pohled. Vlastně mu připadalo, že když jsou takto pohromadě, působí Domanci mnohem méně výrazně. Květina v poli plevele je vždy působivá, ale když každý den chodíte kolem pěstěných květinových záhonů, už nepřitahují vaši pozornost.

Přestože nedával pozor, zaznamenal známky hladovění. Nebylo možné přehlédnout vyhublé děti a ztrhané obličeje dospělých. Ještě před pár týdny vládl ve městě chaos, přestože Dobraine s Aiely znovu nastolili pořádek. Některé domy měly špatně opravená okna nebo polámané štíty a některé prapory byly zjevně v nedávné době roztrženy a nepříliš dobře zalátány. Znovu byl nastolen řád, ale všichni měli ještě v čerstvé paměti, kdy tomu tak nebylo.

Randova skupina dorazila na ústřední křižovatku, kterou velké třepotající se prapory označovaly jako Arandijské náměstí, a Dobraine obrátil průvod k východu. Mnozí z Aielů, kteří Cairhieňana doprovázeli, měli kolem hlavy pruh červené látky, označující je za siswai’aman. Oštěpy draka. Rhuark měl nějakých dvacet tisíc Aielů, kteří tábořili kolem města a v blízkých vesnicích; nyní však už většina Domanců bude vědět, že tito Aielové následují Draka Znovuzrozeného.

Randa potěšilo, když zjistil, že letci Mořského národa dorazili – konečně – s obilím z jihu. Doufal, že to k nastolení pořádku pomůže stejně jako Dobraine a Aielové.

Průvod zabočil do bohaté části města. Věděl, kde ji najdou, dávno předtím, než domy začaly vyhlížet honosněji: co nejdál od přístavu, ale tak, aby stále ležela v pohodlné vzdálenosti od městských hradeb. Rand by boháče našel, aniž by se vůbec podíval do mapy. Podoba města si jejich polohu téměř vyžadovala.

Vedle Randa zaklapala koňská kopyta. Nejprve si myslel, že to bude Min – ale ne, jela za ním společně s moudrými. Hleděla teď na něj jinak, nebo si to jen namlouval? Vzpomněla si na jeho prsty na hrdle vždy, když viděla jeho tvář?

Dojela k němu Merise na mírné hnědé kobylce. Aes Sedai Randovo vyhnání Kadsuane rozzuřilo. Což nebylo překvapivé. Aes Sedai se s oblibou tvářily klidně a nevzrušeně, ale Merise a ostatní se Kadsuane podbízely jako vesnický hostinský, který se culí při návštěvě krále.

Taraboňanka se dnes rozhodla vzít si šátek, ukazující její příslušnost k zelenému adžah. Možná si ho vzala, aby tím posílila svou autoritu. Rand si v duchu povzdechl. Očekával střet, ale doufal, že přesun ho odloží do té doby, než se nálada uklidní. Do jisté míry Kadsuane respektoval, ale nikdy jí nevěřil. Selhání muselo mít následky a jemu se velice ulevilo, že už s ní nemusí jednat. Už žádné provázky, kterými ho bude omotávat.

Nebo jich alespoň bude méně.

„Tohle vypovězení je pošetilé, Rande al’Thore,“ řekla Merise přezíravě. Snažila se ho záměrně rozčílit, třeba proto, aby byl přístupnější nátlaku? Po řadě měsíců, kdy musel jednat se samotnou Kadsuane, byla ženina chabá imitace téměř k smíchu.

„Měl bys ji prosit za odpuštění,“ pokračovala Merise. „Snížila se k tomu, že jede dál s námi, přestože ji tvůj nesmyslný zákaz nutí, aby navzdory horku nosila plášť se zvednutou kápí. Měl by ses stydět.“

Zase Kadsuane. Neměl jí nechat prostor, aby se kolem jeho příkazu protáhla.

„Nuže?“ zeptala se Merise.

Rand otočil hlavu a pohlédl Merise do očí. Během několika posledních hodin zjistil něco ohromujícího. Tím že v sobě potlačoval kypící zuřivost – tím, že se stal cuendillarem - pochopil něco, co mu dlouho unikalo.

Lidé nereagovali na hněv. Nereagovali na požadavky. Ticho a otázky, ty byly mnohem účinnější. Vskutku, Merise – plně vycvičená Aes Sedai – pod silou jeho pohledu povadla.

Nevložil do něj žádné emoce. Jeho zuřivost, jeho hněv, jeho vášeň – vše tam stále bylo, pohřbené uvnitř. Ale obklopil je ledem, chladným a znehybňujícím. Byl to led z místa, kam jej naučila chodit Semirhage, z místa které bylo jako prázdnota, ale mnohem nebezpečnější.

Možná že Merise tu zmrzlou zuřivost v jeho nitru vycítila. Nebo možná cítila něco jiného, skutečnost, že použil tu… sílu. Luis Therin se rozbrečel. Šílenec s tím začal pokaždé, když si Rand vzpomněl na to, co udělal, aby unikl z obojku, který mu Semirhage nasadila.

„To, co jsi udělal, byla hloupost,“ pokračovala Merise. „Měl bys…“

„Takže si myslíš, že jsem hlupák?“ zeptal se Rand tiše.

Na požadavky odpovídej tichem a na výzvy otázkami. Bylo úžasné, jak to fungovalo. Merise zmlkla a pak se viditelně zachvěla. Pohlédla dolů na měšec na sedle, kde vezl malou sošku muže, držícího kouli. Rand uvolnil sevření otěží a dotkl se figurky.

Nestavěl sošku na odiv. Prostěji nosil, ale Merise i většina ostatních věděly, že bude-li si to přát, může uvolnit téměř neomezenou sílu. Byla to nejsilnější známá zbraň. S její pomocí by mohl být schopen zničit celý svět. A ona se nevinně vezla na jeho sedle. To na lidi zabíralo.

„Já… Ne, nemyslím,“ přiznala. „Ne vždycky.“

„Myslíš si, že by neúspěchy měly procházet beztrestně?“ zeptal se Rand stále tichým hlasem. Proč se přestal ovládat? Tyhle malé mrzutosti nestály za to, aby se kvůli nim tak hněval. Pokud ho některá příliš obtěžovala, stačilo ji sfouknout jako svíčku.

Nebezpečná představa. Patřila jemu? Patřila Luisi Therinovi? Nebo… ta myšlenka přišla… odjinud?

„Nepochybnější byl příliš tvrdý,“ řekla Merise.

„Příliš tvrdý?“ zeptal se. „Uvědomuješ si, jakou udělala chybu, Merise? Uvažovala jsi o tom, co se mohlo stát? Co se mělo stát?“

„Já…“

„Konec všech věcí, Merise,“ zašeptal. „Temný, který ovládá Draka Znovuzrozeného. My oba, bojující na stejné straně.“

Mlčela a pak řekla: „Ano. Ale i ty sám jsi dělal chyby. Mohly skončit podobnou katastrofou.“

„Já za svoje chyby platím,“ řekl a odvrátil se. „Platím za ně každý den. Každou hodinu. Při každém nádechu.“

„Já…“

„Dost.“ Nezaječel. Promluvil pevně, ale tiše. Upřeněji hleděl do očí a nechal ji plnou měrou pocítit svou nevoli. Náhle v sedle celá ochabla a hleděla na něj vytřeštěnýma očima.

Ze strany se ozval hlasitý praskavý zvuk, následovaný nečekaným třesknutím. Vzduchem se rozlehly výkřiky. Rand se polekaně otočil. Balkón plný diváků se utrhl z podpěr a zřítil se na ulici, kde se roztříštil jako sud zasažený balvanem. Lidé sténali bolestí, jiní volali o pomoc. Zvuky se však ozvaly z obou stran ulice. Rand se se svraštěným čelem obrátil; spadl i druhý balkón přímo naproti prvnímu.

Merise zbledla, pak rychle obrátila koně a vydala se pomoci zraněným. Ostatní Aes Sedai už spěchaly léčit ty, kdo spadli.

Rand stiskem kolen pobídl Tai’daišara vpřed. Toto nezpůsobila síla, ale jeho povaha ta’veren, která měnila pravděpodobnost. Kamkoli přišel, děly se pozoruhodné a nahodilé věci. Velké množství porodů, smrtí, sňatků a nehod. Naučil se si toho nevšímat.

Nicméně jen zřídka vídal tak… násilné události. Mohl si být jistý, že to nebylo kvůli nějakému spolupůsobení té nové síly? Toho neviditelného, přesto však vábivého pramene síly, který Rand otevřel, použil a užil si jej? Luis Therin měl za to, že to, co se stalo, mělo být nemožné.

Původní důvod, proč se lidstvo provrtalo do věznice Temného, byla síla. Nový zdroj energie pro usměrňování, jako jediná síla, ale jiný. Neznámý a cizí a potenciálně obrovský. Ukázalo se, že tím zdrojem je sám Temný.

Luis Therin zakňučel.

Rand s sebou vezl přístupový klíč z určitého důvodu. Spojoval ho s jedním z největších sa’angrialů, jaký byl kdy vytvořen. S tou silou a s Nyneivinou pomocí Rand očistil saidín. Přístupový klíč mu umožnil otevřít nepředstavitelnou řeku, bouři ohromnou jako oceán. Byla to ta nejúžasnější věc, jakou kdy zažil.

Až do chvíle, kdy použil onu nepojmenovanou moc.

Ta druhá síla jej volala, zpívala mu, pokoušela ho. Tolik moci, tolik božských zázraků. Ale jeho to děsilo. Neodvážil sejí dotknout, znovu už ne.

A tak nosil klíč. Nebyl si jistý, který z obou zdrojů síly je nebezpečnější, ale dokud jej volaly oba, dokázal jim oběma odolávat. Jako dva lidé, kteří se oba křikem dožadují jeho pozornosti, se vzájemně přehlušovaly. Zatím.

Kromě toho si nenechá znovu nasadit obojek. Přístupový klíč by mu proti Semirhage nepomohl – když se člověk nechal z neopatrnosti nachytat, nepomohlo by mu jakékoli množství jediné síly – ale v budoucnu třeba ano. Kdysi se ho neodvažoval nosit, neboť se bál toho, co nabízí. Už si takovou slabost nemohl dovolit.

Bylo snadné poznat, kam mají namířeno; zhruba pět set cairhienských ozbrojenců tábořilo na pozemcích prostorného majestátního sídla. Aielové zde také měli postavené stany – ale také si zabrali nedaleké budovy a několik střech poblíž. Někde se utábořit pro Aiely znamenalo totéž, jako to místo střežit, neboť odpočívající Aiel byl asi dvojnásob ve střehu než obyčejný voják na hlídce. Rand nechal větší část svého vojska mimo město; nechá na Dobrainovi a jeho správcích, aby Randovým mužům našli ubytování uvnitř hradeb.

Rand zastavil Tai’daišara a prohlédl si nový domov.

Nemáme žádný domov, zašeptal Luis Therin. Zničili jsme ho. Spálili, roztavili na škváru, jako písek v ohni.

Panský dům znamenal ve srovnání s dřevěnou usedlostí rozhodně pokrok. Jeho rozlehlé pozemky střežila železná vrata. Květinové záhony byly prázdné – letos na jaře se květinám moc kvést nechtělo – ale trávník byl zelenější než většina těch, které vídal. Ano, byl převážně žlutý a hnědý, ale místy rostly zelené plošky. Zahradníci se snažili ze všech sil a jejich snaha byla vidět i v řadách arythských tisů, ostříhaných do podoby fantastických zvířat, které rostly po stranách trávníku.

Samotné sídlo bylo téměř palác; ve městě samozřejmě jeden byl a patřil králi. Ale říkalo se, že není tak skvělý jako domy kupecké rady. Prapor, který vlál vysoko nad sídlem, měl zářivě zlatou a černou barvu a prozrazoval, že se jedná o sídlo rodu Čadmarů. Možná, že tahle Milisair pokládala odjezd ostatních za příležitost. Pokud ano, tak jediná skutečná příležitost, kterou dostala, byla možnost nechat se zajmout Randem.

Brány na pozemky byly otevřené a Aielové z jeho doprovodu už pospíchali dovnitř a připojovali se ke svým společenstvům nebo kmenům. Bylo mrzuté, že jen vzácně čekali na Randovy příkazy, ale Aielové byli zkrátka Aielové. Jakýkoli náznak, že by měli počkat, se setkal jen se smíchem, jako by udělal skvělý vtip. Bylo by snazší zkrotit samotný vítr, než je přimět, aby se chovali jako mokřiňané.

To ho přimělo myslet na Aviendhu. Kam tak náhle odešla? Cítil ji skrze pouto, ale slabě – byla velmi daleko. Na východě. Co měla v Pustině na práci?

Zavrtěl hlavou. Všem ženám bylo těžké rozumět a Aielanky byly desetkrát nepochopitelnější. Doufal, že bude mít příležitost strávit s ní trochu času, ale ona se mu nepokrytě vyhýbala. Nu, třeba ji odrazovala přítomnost Min. Možná se Rand ubrání tomu, aby jí ublížil, než přijde smrt. Bylo lepší, že Aviendha utekla. Jeho nepřátelé o ní ještě nevěděli.

Pobídl Tai’daišara bránou a projel po cestě až k samotnému domu. Sesedl, vytáhl sošku z popruhu a zastrčil ji do velké kapsy kabátu, kterou mu pro ni předtím narychlo našili. Předal koně pacholkovi – jednomu ze sloužících, kteří patřili přímo k domu, oblečenému do zeleného kabátu a zářivě bílé košile s volány na rukávech a límci. Zdejší služebnictvo už bylo obeznámeno s tím, že Rand se zde ubytuje, když původní obyvatelka teď… požívá jeho ochrany.

Na schodech do domu se k němu připojil Dobraine. Dům měl čistě bílou omítku a podestu předního schodiště lemovaly dřevěné sloupy. Rand vešel do dveří. I poté, co žil v několika palácích, to na něj udělalo dojem. A znechutilo ho to. Podle blahobytu, který za vstupními dveřmi našel, by nikdy nečekal, že lidé ve městě hladovějí. U vchodu stála řada velice nervózních sloužících. Cítil jejich strach. Nestávalo se každý den, aby si něčí obydlí zabral samotný Drak Znovuzrozený.

Rand si strčil ruku mezi paži a bok, stáhl si jezdeckou rukavici a zastrčil si ji za opasek. „Kde je?“ obrátil se na dvojici Děv – Beralnu a Riallin – které dohlížely na služebnictvo.

„V prvním patře,“ odpověděla jedna z Děv. „Usrkává čaj, zatímco ruka sejí třepe tak, že hrozí, že porcelán rozbije.“

„Pořád jí říkáme, že není vězeň,“ dodala druhá Děva. „Jenom nemůže odejít.“

Obě to považovaly za zábavné. Rand se podíval vedle sebe, když se k němu ve vchodě připojil Rhuark. Vysoký kmenový náčelník s ohnivými vlasy si prohlédl místnost se třpytivým lustrem a zdobenými vázami. Rand věděl, nač myslí. „Můžete si vzít pětinu,“ řekl. „Ale jenom od boháčů, kteří bydlí v téhle čtvrti.“

Tak se to nedělalo; měl Aielům dovolit vzít si pětinu ode všech. Rhuark se ale nedohadoval. To, jak se Aielové zmocnili Bandar Ebanu, nebylo skutečné dobývání, přestože bojovali s pouličními bandami a zločinci. Možná jim neměl dávat nic. Ale když vzal v úvahu honosné domy jako tento, bylo zde bohatství, které si Aielové mohli vzít, přinejmenším mezi boháči.

Děvy přikývly, jako by to čekaly, a pak odklusaly, nejspíš aby si začaly vybírat svůj podíl. Dobraine je zděšeně sledoval. Cairhien musel aielskou pětinu vytrpět několikrát.

„Pořád nedokážu pochopit, proč je necháš drancovat jako loupežníky, kteří zastihli stráž karavany ve spánku,“ řekla Korele, která s úsměvem vplula do místnosti. Při pohledu na působivé zařízení zvedla obočí. „A takové je to hezké místo. Je to jako nechat vojáky, ať podupou jarní poupata, nemyslíš?“

Poslali ji za ním, když se zbavil Merise? Svým příjemným způsobem pohlédla Randovi do očí, ale on pohled opětoval tak dlouho, dokud sama neodvrátila zrak. Ještě si vzpomínal na doby, kdy to na Aes Sedai nefungovalo.

Obrátil se k Dobrainovi. „Vedl sis tady dobře,“ řekl urozenému pánovi. „I když jsi nezavedl pořádek v takovém rozsahu, jak jsem si přál. Shromáždi své vojáky. Narišma dostal pokyn otevřít vám průchod do Team.“

„Do Team, můj pane?“ zeptal se překvapeně Dobraine.

„Ano,“ řekl Rand. „Vyřiď Darlinovi, ať mě přestane otravovat posly. Má pokračovat ve shromažďování vojska; do Arad Domanu ho přivedu, až usoudím, že nastal čas.“ Což bude poté, co se setká s Dcerou Devíti měsíců, neboť toto setkání mnohé rozhodne.

Dobraine vypadal trochu schlíple. Nebo si to Rand jen vykládal? Dobrainův výraz se málokdy měnil. Myslel na to, že se jeho naděje na získání tohoto království vytrácejí? Intrikoval proti Randovi? „Ano, můj pane. Předpokládám, že mám odjet okamžitě?“

Dobraine nám nikdy nedal důvod o něm pochybovat. Dokonce sebral podporu pro Elain. aby získala Sluneční trůn!

Rand byl od něj pryč příliš dlouho. Příliš dlouho, než aby mu teď věřil. Ale nyní bude nejlepší dostat ho odtud; měl příliš mnoho času, aby si tady vybudoval postavení, a Rand žádnému Cairhieňanovi nevěřil, že nehraje politické hry.

„Ano, do hodiny odjíždíš,“ řekl Rand a obrátil se, aby vyšel po elegantním bílém schodišti.

Dobraine zasalutoval, klidný jako vždy, a vyšel předními dveřmi. Okamžitě poslechl. Jediným slůvkem si nepostěžoval. Byl to dobrý muž. Rand to věděl.

Světlo, co se to se mnou děje? napadlo Randa. Musím někomu věřit. Nebo ne?

Věřit? zašeptal Luis Therin. Ano, snad mu můžeme věřit. Neumí usměrňovat. Světlo, ten, komu vůbec nemůžeme věřit, jsme my…

Rand zaťal zuby. Pokud se nepodaří najít Alsalama, odmění Dobraina královstvím. Ituralde ho nechtěl.

Schody se zvedaly přímo na široké odpočívadlo, pak se rozdělovaly a stáčely na první podlaží, kde ústily na podestu ze dvou stran. „Potřebuju audienční síň,“ řekl Rand sloužícím pod ním, „a trůn. Rychle.“

Netrvalo ani deset minut a Rand seděl v přepychově vyzdobeném salónu v prvním patře a čekal, až mu přivedou Milisair Čadmar. Jeho ozdobně vyřezávané bílé dřevěné křeslo nebylo zrovna trůn, ale bude stačit. Možná ho při audiencích používala i sama Milisair. Místnost byla rozvržená jako trůnní sál s nízkým pódiem, na němž seděl. Pódium i podlahu pod ním pokrýval tkaný koberec v červené a zelené barvě s fantastickým vzorem, který ladil s porcelánem Mořského národa na podstavcích v rohu. Čtyřmi širokými okny za ním – každé bylo dost velké, aby se jím dalo projít – sem pronikalo kalné sluneční světlo, ajak seděl předkloněný v křesle s jednou rukou položenou na kolenou, dopadalo mu na záda. Figurka stála na podlaze přímo před ním.

Zanedlouho prošla dveřmi kolem aielských stráží Milisair Čadmar. Na sobě měla jedny z těch proslavených domanských šatů. Zakrývaly jí tělo od krku až k prstům na nohou, ale byly stěží neprůsvitné a lnuly ke každé křivce – kterých měla víc než dost. Šaty měly tmavě zelenou barvu a kolem krku měla perly. Tmavé kudrnaté vlasy jí sahaly až pod ramena a několik kadeří jí lemovalo tvář. Nečekal, že bude tak mladá, stěží třicetiletá.

Byla by škoda ji popravit.

Jenom jeden den, pomyslel si, a už přemýšlím o tom, že nechám popravit ženu jen za to, že mě nechce následovat. Bývaly doby, kdy jsem stěží dokázal dát popravit zločince, kteří si to zasloužili. Ale udělá, co bude nutné.

Milisaiřina hluboká poklona jako kdyby naznačovala, že přijímá jeho autoritu. Nebo možná pouze chtěla, aby měl lepší výhled na to, co zdůrazňovaly její šaty. Velice domanské chování. Naneštěstí pro ni už měl se ženami víc potíží, než dokázal zvládat.

„Můj pane Draku,“ řekla Milisair a zvedla se z pukrlete. „Jak ti mohu sloužit?“

„Kdy jsi naposledy dostala zprávy od krále Alsalama?“ zeptal se Rand. Ostentativněji nedal svolení posadit se do jednoho z křesel v místnosti.

„Od krále?“ zeptala se překvapeně. „Už jsou to týdny.“

„Budu si potřebovat promluvit s poslem, který přinesl poslední zprávu,“ řekl Rand.

„Nejsem si jistá, že ho půjde najít.“ Žena zněla rozčileně. „Nevedu si záznamy příchodů a odchodů všech poslů ve městě, můj pane.“

Rand se předklonil. „Lžeš mi?“ zeptal se tiše.

Otevřela ústa, snad ohromením nad jeho neomaleností. Domanci nebyli Cairhieňané – kteří měli zdánlivě vrozenou politickou prohnanost – ale byli to lstiví lidé. Zvláště ženy.

Rand nebyl lstivý ani prohnaný. Byl ovčák, z něhož se stal dobyvatel, a jeho srdce bylo srdcem dvouříčského muže, dokonce i když měl aielskou krev. Ať byla zvyklá na jakékoli politické hry, na něho nebudou fungovat. Na hry neměl trpělivost.

„Já…“ řekla Milisair s pohledem upřeným přímo na něj. „Můj pane Draku…“

Co ukrývala? „Co jsi s ním udělala?“ domyslel se Rand. „S poslem?“

„Nevěděl nic o tom, kde se král nachází,“ řekla Milisair rychle, jako by ze sebe slova úplně sypala. „Moji tazatelé byli velmi důkladní.“

„Je mrtvý?“

„Já… ne, můj pane Draku.“

„Pak mi ho necháš přivést.“

Zbledla ještě víc a zalétla pohledem stranou, snad bezděčně hledala únikovou cestu. „Můj pane Draku,“ řekla váhavě a znovu se na něj podívala. „Teď, když jsi tady, král možná zůstane… ukrytý. Možná není třeba ho dál hledat.“

Taky si mysli, že je mrtvý, napadlo Randa. To ji přimělo riskovat.

„Alsalama je třeba najít,“ řekl Rand, „nebo alespoň zjistit, co se mu stalo. Musíme znát jeho osud, abyste si mohli vybrat nového krále. Tak to funguje, správně?“

„Jsem si jistá, že tě můžeme rychle korunovat, můj pane Draku,“ řekla uhlazeně.

„Já tady králem nebudu,“ odvětil Rand. „Přiveď mi toho posla, Milisair, a možná se dočkáš korunovace nového krále. Můžeš jít.“

Zaváhala, pak se znovu uklonila a odešla. Rand zahlédl Min, která stála venku s Aiely a sledovala, jak obchodnice odchází. Zachytil pohled jejích očí. Vypadala ustaraně. Měla ohledně Milisair nějaké vidění? Málem na ni zavolal, ale ona rychlým krokem zamířila pryč a zmizela. Alivia, stojící stranou, ji zvědavě sledovala odcházet. Bývalá damane se v poslední době držela stranou, jako by čekala na příležitost, na chvíli, kdy bude moct naplnit svůj osud a pomoct Randovi zemřít.

Uvědomil si, že stojí. Ten pohled v Mininých očích. Zlobila se na něho? Vzpomínala na jeho ruku na svém hrdle a na jeho koleno, tisknoucí ji k zemi?

Znovu se posadil. Min mohla počkat. „Dobře,“ řekl k Aielům. „Přiveďte mi písaře a správce, společně s Rhuarkem, Baelem a všemi úctyhodnými lidmi z města, kteří neuprchli nebo nebyli zabiti při nepokojích. Musíme si projít plány na rozdělování obilí.“

Aielové vyslali běžce a Rand se znovu usadil v křesle. Dohlédne na to, aby se lidé najedli, nastolí pořádek a shromáždí kupeckou radu. Postará se dokonce i o to, aby zvolili nového krále.

Ale také zjistí, kam zmizel Alsalam. Protože jeho instinkt mu napovídal, že to bude nejlepší místo, kde hledat Graendal. Byla to jeho nejlepší stopa.

Pokud ji najde, postará se o to, aby ji zabil odřivous stejně jako Semirhage. Udělá, co je nutné.